Rubrika:
2023
Datum výpravy: 20. - 25. 8. 2023
Účastníci: Markéta, Luděk
Týden po návratu z Inovce jsme už zase frčeli na Slovensko. Původně jsme přemýšleli, jestli neudělat jednu delší akci, ale nakonec jsem preferovala dvě kratší. Nějak jsme si oblíbili termín neděle – pátek. Děti už nám daly košem, Víťa celý srpen brigádničil v Praze (sice jezdil na víkendy domů, ale tento víkend měl hasičské soustředění, takže domů se jel jen přebalit) a Šárka dala přednost plné penzi a pohodlí u babiček. Protože předpověď hlásila lepší počasí, než jsme měli na Inovci, navrhla jsem, že bychom mohli jít někam do vyšších hor a užít si pro změnu výhledy. Natrénováno jsme měli, stačilo sedět nad mapou a klikat.
Sahla jsem do pomyslného šuplíku, kam si odkládám nápady a jeden z nich byla západní část Velké Fatry. Jednak celý ten západní hřeben, kterému se také říká Turčianský, a který se chodí podstatně méně, než ten východní, Liptovský. Já ho šla kdysi dávno (tak 25 let nazad) s kamarádkou Janou, Luděk vůbec. Pak mě lákala túra přes hory Tlstá a Ostrá, které ale leží tak „blbě“ stranou, že pořád nevycházelo to s něčím spojit. Do trasy jsem musela zakomponovat i to, že na úterní noc hlásili silné bouřky, takže to by stálo za to zrovna ten den z hřebene sejít (a přejet právě sem). No a kdybychom začali v Kremnických vrších a prošli si trasu, kterou jsme vloni vynechali, zejména jejich nejvyšší horu, vycházelo to úplně dokonale. Luděk souhlasil, a aby mu nebylo líto, že jsem ho z plánování trasy vynechala, nechala jsem na něm, ať vymyslí spojení. Naplánoval nám start z Turčeku, kde si chtěl vlakem projet zdejší semmering.
No, člověk si to sice hezky naplánuje, ale všechno bylo málem trochu jinak. Tak prvně – Luděk si, ještě než vlak přejel hranice na Slovensko, uvědomil, že nemá karimatku. Prostě ji zapomněl doma, i když balil podle seznamu. Výborné zjištění v neděli. Ovšem máme 21. století, takže takřka okamžitě jsme našli řešení. Decathlon v Žilině, kde budeme přestupovat, má otevřeno i dnes a jezdí tam z vlakového nádraží autobus. A pak holt pojedeme pozdějším přípojem; času bylo dost, měli jsme rezervu. Když byla náhradní karimatka zakoupena (nakonec se stala Luďkovou karimatkou č. 1), vrátili jsme se na nádraží. Všechno vypadalo skvěle, kdybychom ovšem nenastoupili do špatného vlaku. Věděli jsme, že jedeme směrem Banská Bystrica, tak jsme nad tím moc nedumali a naskočili do vlaku, aniž bychom si všimli, že tím směrem odjíždějí spoje dva, pár minut po sobě. Ještě jsme si lebedili, že pěkně stojí na nástupišti č. 1. Vlastně nám ani nebylo divné, že ten osobák nikde nestavěl. Ještě v Turčianských Teplicích byla šance to napravit, ale já se do mobilu mrkla, až když se vlak rozjel. Totiž, bylo mi divné, že jsme Teplice opustili o patnáct minut dřív, než jsme měli. A teprve teď nám došlo, že sedíme ve špatném vlaku a místo do Turčeka jedeme na Banskou Bystrici. Ještě by se to dalo vymyslet, kdyby ten vlak někde cestou stavěl, ale on to byl rychlík a jel přímo bez zastávky až do BB. Co budeme dělat navečer v tak velkém městě? Koukala jsem do mapy, loučila se s původní a rychle vymýšlela nové varianty. Jenomže žádná nevypadala dobře – vše bylo prostě blbě!
A pak najednou vlak zastavil před tunelem Mošovce. „Prosíme cestující, aby nevystupovali, vlak zastavil z prevádzkových důvodů.“ A to byl přesně signál pro nás. Popadli jsme našich pět švestek (včetně telefonu ze zásuvky) a šup ven! Ještě že dveře nebyly zablokované. Stáli jsme na nádraží, pár metrů od silnice. No a pak na dva stopy (máme zkušenosti, že Slováci stopaře docela berou) jsme byli v Turčeku. Sice asi tak o 3 hodiny později, než byl původní plán, ale byli jsme tam!!!
A to nebyl jediný zázrak a štěstí, jaké jsme během týdenního putování zažili…
Na Fatru jsme vyrazili vlakem
V autobusu v Žilině směr Decathlon
Hurá, karimatka zakoupena, můžeme jet
Čekání na přípoj, kdy pak nastoupíme do špatného vlaku
Je šest hodin a my jsme v Turčeku. Měli jsme tu být trochu dřív, ale vlastní blbostí jsme se trochu zpozdili. Nahoře vzadu na kopci je vidět vysílač na Skalce.
Paní Mária. Totiž, Luděk měl chuť na pivo, ale v neděli večer bylo v Turčeku všechno zavřené. Hospoda nefungovala, obchod taky ne. Oslovili jsme domorodkyni, jestli neví o nějaké večerce v obci a ona, že nám pivo prodá. Nakonec bylo zadarmo a s paní Máriou, bývalou učitelkou, jsme si skvěle popovídali. Mimochodem, asi jim tu někde teče živá voda, protože Mária už byla prababička a zároveň v domě žila ještě její maminka - čiperná stařenka!
Přístřešek na modré značce nebyl na mapě. Sice jsme původně chtěli dojít až k rozcestí Štrich, kde jsme u chat tušili pramen vody, ale po té dnešní anabázi jsme ty 2 km oželeli
Zametli si podlahu a a rozložili se na zemi přímo v přístřešku. Nakonec jsme udělali dobře, spalo se tam výborně a u těch chat plácek ani voda nebyly.
Ranní slunce v údolí říčky Turiec a potoka Flochovec
Podezřelý nález na modré turistické
Na rozcestí Handel (cca 1250 m) jsme se napojili na červenou (SNP) a začaly borůvkové žně. Ani ohýbat jsme se nemuseli, keře byly do pasu.
Na sedle Flochovej (1297 m) jsme si nechali batohy a na Flochovou (1 km) jsme si odskočili nalehko
Flochová (1316 m) - nejvyšší bod Kremnických vrchů
Do sedla Malý Šturec to bylo jen 5 km, ale bylo to pěkně výživné - hlavně prudká klesání. Cesta vedla lesem s minimálními výhledy na hřeben Velké Fatry. Potkali jsme pár esenpéčkařů v protisměru a jednu paní, co mířila jako my, na chatu Králova studňa
Konečně jsme došli na sedlo, bylo přesně poledne, ale hospoda tady není
Oběd z vlastních zásob, co si táhneme na zádech
Odpoledních poměrně nudných asi 10 km po červené na chatu Králova studňa bylo zpestřeno občasnými výhledy na boční hřebínky.
Jedna z posledních zatáček a už jsme skoro tam
Horský hotel Kráľova Studňa
O 100 metrů výš nad námi se už nachází hlavní hřeben Velké Fatry a tam někam půjdeme tábořit. Tam je to povolené. U chaty je to možné jedině za poplatek a ten se nám nechtělo platit. Možná jsme tam ale měli zůstat, vzhledem k dalšímu dění
I když se tam scházeli docela zajímaví lidé, v půl šesté jsme se zvedli a vydali se dál
Kráľova skala (1377 m). Došli jsme si pro bod do Horobraní.
K prameni se přihnalo stádo krav s bačou
Byla to poezie. Bača obývá přes léto útulnu Smrekovica, což je ale ve skutečnosti salaš. I to je důvod, proč chodíme se stanem, abychom nebyli závislí na útulnách.
Nádhera. Závan pravého Slovenska
Stoupáme k boudě nad Kráľovou studňou, kde je povolené bivakování v NP.
Máme v nohách přes 25 km (s odbočkami na vrcholky), tak toho máme trochu plné zuby
Nikde nikdo, mohli bychom se nasáčkovat do boudy, ale není příliš vábná.
Zatímco Luděk leží, vydala jsem se na obhlídku nejbližšího okolí. Výhled dolů k hotelu
Partizánský bunkr SNP - vevnitř bylo čisto, ale jen na sezení
Výhled od památníku k nocležišti a na hřeben VF
Postavili jsme si stan a krávy šly kolem nás spát
Večerní romantika v horách. Vypadá to idylicky, ale! Když jsme si postavili stan, přišli tři mladíci, se kterými jsme si povídali dole v chatě. Lehli si jen tak pod širák kus od nás, blíž k památníku. Vůbec jsme o nich nevěděli. Pak ale přišla banda asi 8-10 lidí a to bylo horší. Obsadili útulnu a okolí, všude rozvěsili LED pásky jako osvětlení a mejdan mohl začít. Nejukecanější byli ovšem chlapi, kam se hrabou holky. K našemu stanu chodili telefonovat a tak. Prostě logicky, vidím postavený stan, tak musím lidi v něm vzbudit, nebo ne?
No a když se pak začalo z blízkého mraku blýskat (ač byly bouřky hlášeny až na zítřejší noc) !!!! navrhla jsem přesun jinam, níž. Už když jsme stoupali nahoru od chaty, zaujal nás malý lom hned vedle cesty. Chtěli jsme dodržet pravidla chování v NP, jenže se to nedalo. Snaha byla, ale... ti hluční sousedi a blýskání. A tak jsme už za tmy naházeli vše do batohů, stan popadli jen tak do ruky a vydali se na to vyhlédnuté místo.
V půl osmé ráno jsme už byli zpátky u pramene, spolu s kravkami
Nabrali jsme si vodu jen na půl dne, během dne prameny budou, ne jako včera
Ohlédnutí za sedlem a za nešťastným tábořištěm na vršku (kdyby ta bouřka opravdu přišla, není to nejvhodnější místo na bivak). Pozorovali jsme tu bandu dalekohledem, teprve vstávali.
Kráľova skala se z cesty na hřeben zdála maličká
Boční hřebínky a napravo vzadu Kremnické vrchy
Krížna (1574 m), na vrcholu nepřístupný vojenský objekt
Fatranské bodláky jsou děsně fotogenické
Pokračujeme po hřebeni, vrcholky se tady sbírají samy. Ohlédnutí za Križnou z Frčkova
Před námi Ostredok. Dnes v noci mají přijít ty bouřky, já začínám být trochu nervózní. Snad nepřijdou dřív, chci mít tuhle otevřenou část už za sebou.
Tahle část pohoří je ta v úvodu zmíněná, kde leží hory Tlstá a Ostrá. Vypadá to nenápadně, ale stojí to za to!
Pohled z nejvyššího Ostredku (1596 m) na nejvíc navštěvovanou část hřebene
Ohlédnutí zpátky, tu otevřenou část hřebene máme za sebou.
Počasí je nádherné. Vlevo Borišov, napravo Ploská a další...
Nyní začneme pomalu klesat a dostaneme se do nižších partií, kde je občas les. Kopec vlevo je Borišov. Úplně vzadu na obzoru Malá Fatra
Salaš pod Suchým Vrchom - další místo, kde je možné tábořit. Kolem bylo docela živo.
Sedlo Chyžky (1310 m), kde se hřeben rozděluje. Doprava je možno jít na Ploskou, doleva na chatu pod Borišovom.
Salaše pod Chyžkami - ještě se tady pase
Modrá značka úbočím Ploské
Cesta vede skoro po rovině. Borišov se zdá kousek, ale vůbec se nepřibližuje.
Borišov a chata pod ním patří k nejkouzelnějším místům celého pohoří.
Opět nám to vyšlo na oběd (13 km z místa noclehu), bylo přesně 12 hodin. Čepovali zde, k Luďkově radosti, Holbu. Sice jen desítku, ale i tak to potěšilo.
Chata je útulná s pravou horskou atmosférou.
Po jídle jsme chvilku přemýšleli, že si vyběhneme na Borišov, ale nakonec jsme to vzdali. Měli jsme před sebou ještě asi 14 kilometrů.
Čeká nás ten méně navštěvovaný Turčianský hřeben, ačkoliv červeně značená cesta, která po něm vede, se jmenuje honosně Velkofatranská magistála. Není to tam ale vůbec zadarmo. Ohlédnutí za Borišovem ze stoupání na Šoproň (1370 m)
Salaš Sestričky pod Borišovem, kde jsme s děckama kdysi spali. Vypadaly, že se tam ještě také pase.
Náš hřebínek je zpočátku pěkně výhledový. Napravo je vidět ten druhý, kde se nachází Rakytov a tak.
Pokračování hřebene ale vede víc lesem. Nalevo vyčnívá hora Lysec, přes kterou máme v plánu sejít do údolí, napravo v dálce na hřebeni výraznější bod hora Kľak.
Pohled zpátky na Šoproň ze sousední Javoriny (1327 m)
Pohled na sousední hřeben, Ploská a nepřístupný Čierny kameň
Za Javorinou stezka vlezla do lesa a pěkně se vlnila. Kromě jednoho pána s kolem (!?) a jedné dvojice navečer, jsme od Borišova nikoho nepotkali.
Bylo pět hodin, když jsme stáli na sedle pod Malým Lyscem. Na ceduli bylo napsané Lysec 1:40 hod (300m nahoru) a to bylo jen na vrchol. Pak ještě minimálně hodina sestup někam k vodě. Rozhodli jsme se, že Lysec vynecháme a začneme raději sestupovat rovnou. V mapě byla pěšinka jen naznačená a v jednom místě přerušená, ale to nějak půjde, řekli jsme si...
Tady už jsme narazili na pěšinu, co na mapě značená byla, ale byla od těžby stromů totálně zničená
Byl to fakt masakr. Většinou se cesta směrem k civilizaci zlepšuje, tady se to zhoršovalo. Nevím, zda by nebyla jednodušší cesta přes Lysec :-)
Já šla v keckách a to jsem si ještě vzala staré, že je na VF dochodím, že to bude přeci letní pohodička :-)
A pak se stal ten zmíněný zázrak. Došli jsme na lepší cestu, kde už začaly nějaké myslivecké chatky. Hned u té první se nám líbil přístřešek, jen tam nebyla voda. Šli jsme tedy dál, kde stály další dvě chaty, že je okoukneme, jestli někde není pramen. Potok byl díky těm dřevařům nepoužitelný. U té jedné chatky byl majitel, chatku pronajímal a čekal na hosty. Vodu nám ochotně načepoval, ale pak jsme se zapovídali víc (byl to myslivec, takže téma medvědi a tak) a najednou jsme seděli v jeho autě a jeli s ním do Blatnice.
A aby toho nebylo málo, poskytl nám na nocleh svůj rozestavěný penzion přímo v Blatnici, jen pár metrů od vstupu do Gaderské doliny. Náš plán byl dostat se tam stopem, ale mysleli jsme, že na stopa půjdeme až ráno. Že se do Blatnice dostaneme ještě tento večer, se nám ani nesnilo. V noci navíc přišla avizovaná silná bouřka, bylo prima mít střechu nad hlavou.
Navíc bylo super, že jsme si v tom objektu nechali věci a na dnešní 15 km okruh přes Tlstou a Ostrou mohli vyrazit nalehko.
Restaurace v chatové osadě měla sice ještě zavřeno, ale zalievanú kávu nám udělali a kofolu načepovali. Nespěchali jsme, bylo devět a šli jsme nalehko.
Túra začala 850 metrovým převýšení Vápenným dolem po modré značce
Stoupání bylo poměrně prudké a vedlo lesem kolem několika jeskyní
Výška ale přibývala docela rychle
Nejvyšší jeskyně je nazvaná Mažarná
Jeskyně je moc pěkná, ale byli jsme teprve 850 m vysoko...
Kousíček za jeskyní začalo jít do tuhého a stoupání přiostřilo
Došlo i na několik mírně exponovaných míst vybavených řetězy
A rázem jsme byli o 100 metrů výš, ovšem 400 pořád ještě zbývalo
Chodník se ale příjemně vlnil v serpentinách a nebylo ještě ani poledne a my jsme byli nahoře, Tlstá 1373 m.
Výhled do údolí k Martinu, nalevo Martinské hole
Výhled k hlavnímu hřebeni Velké Fatry, kde jsme byli včera. Ta nenápadná zalesněná hora cca uprostřed snímku je Ostrá, kam budou dál mířit naše kroky. Předpověď na dnešek je dobrá, bouřky by žádné být neměly.
Nepříliš chozená zelená nas zavedla na vrchol Lubené (1407 m)
A na Zadní Ostré jsme se napojili na žlutou
Rozcestí Zadná Ostrá a hlavní hřeben VF
Asi nejhezčí část celé dnešní túry, hora Ostrá. Viděla jsem mnoho fotek tohoto místa, a konečně to vyšlo a stáli jsme tady. Tu "cestu", kudy polezeme nahoru, jsem sice viděla, ale zatím jsem si to nepřipouštěla :-)
Sedlo Ostrej, kde jsme si nechali batůžek a já hůlky, protože na vrcholek je lepší jít (lézt) úplně bez věcí. Na vrchol tady píší 10 minut, já tedy nevím...
Nejprve několik řetězů, ale směrem nahoru je to v pohodě. Luděk se šíleně potil, tak šel nahoře bez.
Úžasné výhledy na cestu, po které jsme sem přišli.
Když jsme si mysleli, že ty řetězy bylo to nejtěžší a teď už jsme nahoře, přišlo tohle skalní okno, skrz které vedla cesta a pokračovala za ním. Pavel s Mílou tu byli před pár lety a Pavel se tvářil, jako že bych tu Ostrou nedala, tak jsem se trochu hecla...
A jsem tam! A nakonec jo, když si porovnám časy cvaknutí fotek, tak tu fotku na sedle a tuto vrcholovou dělí 11 minut.
Výhled z vrcholu k hlavnímu hřebeni VF
Z Ostré dolů vede i neznačená pěšinka, ale spořádaně jsme se vrátili a šli po té značené
Sestup je pro mne horší než výstup, ale dalo se to, i s blbnutím :-) Roháče byly horší.
Kolem páté jsme si došli pro věci, ještě jednou se vykoupali v místním potoce a pak se rozloučili (obrazně, bo nebylo s kým). Řekli jsme si, že ještě zkusíme stopovat a uvidíme - kam dojedeme, tam dojedeme.
Směr byl Jasenská dolina, odkud jsme plánovali zase zpátky vystoupat na hřebenovku. A povedlo se to ještě ten večer. Slováci jsou fakt úžasní, jeden chlapík si s námi kousek zajel a druhý nás vysadil přímo před hospodou, kde jsme si došli na večeři a pak už to byl jen 1 km pěšky k místu na úplném konci údolí, které se nám den předtím líbilo, když jsme kolem projížděli s tím myslivcem z Blatnice.
Na hřeben jsme se vydali až ráno a šli jsme po jiné cestě, než po které jsme scházeli. Nejprve kousek po žluté, pak po modré. Zde výhled na sjezdovky v Jasenské dolině.
Pastevci. Říkali, že sem včera přešli z Velké Fatry, kde pásli pod Borišovem. Cesta jim se stádem trvala dva dny. Když jsem říkala, že to je romantika, pán mi nabídl, abych si to zkusila.
Výhled na Lysec, který jsme dva dny předtím vzdali.
Pomalu nabíráme výšku, musíme zdolat 800 metrů převýšení. Je to tu ale kouzelné.
Na posledním úseku z Kečky na Jarabinou, kde už potkáme červenou, jsme o houby doslova zakopávali
Pramen vody. My jsme ho měli cestou, kdo ale jde hlavní hřeben, musí 100 výškových metrů sejít.
Doslova plantáže borůvek. Tolik jsem jich snad nikdy neviděla.
Konečně na hřebeni. Cpeme se borůvkami, ale pravda, když jsme potkali tři medvědí hovna na 100 metrech, začala jsem si raději zpívat.
Jarabiná (1313 m) - sporadické výhledy na sousední hřeben
Hřebínek tady opět vede převážně lesem a pěkně se vlní. Nad Svrčnickým sedlem už máme poslední třináctistovku Kľak (1394 m) jako na dlani. Vlevo v dálce Malá Fatra.
Svrčnické sedlo je povolené tábořiště na hřebeni, ale vzhledem k tomu, že je v NP jenom východní polovina hřebene, řekla bych, že se tady už moc netáboří. Navíc ani nevím, kde si tady v tom roští a trávě tábořit rozdělat spaní.
Cedule ukazovala Kľak 45 minut a mapy pouhých 1,3 km, ale bylo to opravdu tak.
Kľak (1394 m) je vrchol s parádním kruhovým rozhledem. Už je tomu snad 25 let, kdy jsem sem vyšplhala v podvečer s kamarádkou Janou, neměly jsme vodu a kousek pod Kľakem jsme nouzově nocovaly pod ohromným smrkem.
Nyní jsou teprve 4 hodiny, tak snad ty 3,2 km do sedla Príslop dáme, i když mají trvat 1,5 hodiny.
Ještě fotka pro tu kamarádku
Výhled přes Ľubochnianskou dolinu na sousední hřeben, úplně vzadu v dálce Nízké Tatry
Výhled na pokračování našeho hřebene. Malá Fatra se nějak přibližuje.
Pohled na Kľak zpátky - odsud nevypadá tak zákeřně
Kolem šesté jsme došli do sedla Príslop (935 m), kde se nachází koliba. Z vršku jsme viděli, že je již někým obsazená. My jsme ale měli vyhlédnuté něco jihého, z našeho pohledu lepšího (v horším případě stan)
Obsadili jsme verandu u lovecké chaty.
Dokonce tam měli i matrace, které jsme si položili na stoly - luxusní, měkoučké, lepší než máme doma! Když už jsme skoro usínali, pozorovali jsme bandu lidí, co scházela ke kolibě. K nám nikdo naštěstí nepřibyl.
Měli jsme vše, i kadibudku
Luděk šel ráno na průzkum útulny, muselo tam být živo. Inu, čtvrtek, lidé se vydávali na přechod o prodlouženém víkendu.
V půl osmé ráno už stoupáme na hřeben, čeká nás posledních 10 km.
Tato část hřebene je moc pěkná, lesy vystřídaly louky
Po pár kilometrech jsme minuli pramen vody, který nás tehdy s tou Janou zachránil, narazily jsme na něj ale až druhý den. Jo, tehdy nebylo tolik informací.
Ohlédnutí zpátky ke Kľaku. Počasí jakoby se začalo kazit, ale už nás to netrápilo, my už mířili domů. Líto nám bylo jen těch několika skautíků, které jsme potkali cestou z Kľaku. Šli proti nám a měli v plánu projít celou Fatru až do Nízkých Tater. Vláčeli s sebou jídlo na těch celých 10 dní, tak desetiletí kluci měli batohy těžší než Luděk.
Krásné louky a výhled na Malou Fatru
Sestup do Ľubochnianského sedla (762 m), které je nezaměnitelné díky vedení vysokého napětí
Ze sedla jsou dvě možnosti sestupu, po kontrole spojení směrem do Čech jsme se rozhodli pro sestup západním směrem do Krpeľan (na vzdálenost a výšku je to cca stejné, v obou případech se musí sestoupat na úroveň Váhu).
Ještě je tu třetí možnost a to pokračovat ještě malý kousek po hřebeni, ale to už se nám nechtělo.
Cesta vedla přes hráz vodní elektrárny Krpeľany
A pak už jsme stihli jen rychlý nákup nanuku v místní jednotě a honem spěchali na nádraží.
V půl dvanácté odjezd domů. Z nádraží byl pěkný pohled právě na to Ľubochnianské sedlo. A to byl konec výletu.
Nahrávání ...
