Rubrika:
2022
Datum výpravy: 24. - 30. 8. 2022
Účastníci: Markéta, Luděk
Tak ten poměrně komplikovaný název výpravy vznikl díky tomu, že jsme se při našem každoročním pěším vandru bez dětí nedrželi jen jednoho pohoří, ale vymysleli jsme si trasu přes vícero horských celků, ze kterých jsme však navštívili pokaždé jenom malý kousek. Jak slovenské hory poznáváme víc a víc, připadá mi, že je čím dál těžší něco vymyslet. V těch vyšších horách navíc přibývá lidí, ale ono jich přibývá i v těch nižších a doposud méně známých (protože roste popularita dálkových cest, na Slovensku je to například Trasa SNP) a tak na tohle kritérium také prostě musíme dávat zřetel. Plus jsme měli omezený termín, jednak jsme se letos z kol vrátili později než jindy, jednak jsme poslední prázdninový den museli odvézt synka i s věcmi na internát. Balili jsme ho poprvé, takže příjezd domů nemohl být na poslední chvíli. Měli jsme k dobru sedm dní, i na cestu, takže západní Slovensko.
Na ten pěkný hřebínek, co vede z Donoval na opačnou stranu než leží Nízké Tatry, jsme pokukovali už dlouho. Zvolen, 1402 metrů vysoký vyhlídkový vrchol, ale co dál? Dalo by se jít směrem na Velkou Fatru a uhnout na Kremnické vrchy. Ty já neznám vůbec, když jsme si tam jednou naplánovali prodloužený víkend v zimě, protože trasy okolo Skalky jsou běžkařským rájem, onemocněla jsem tehdy chřipkou a Luděk vyrazil sám. Klikám tedy do mapy trasu, zdá se mi to krátké. Jít dál na jih do Štiavnických vrchů? Tolik času zase nemáme. Tak přidáme něco na začátek. Co třeba Salatín na bočním hřebínku Nízkých Tater? Jo, ten je pěkný, to si pamatuju. Plán byl hotový. Ještě jsme přibližně zkontrolovali hranice národních parků, aby nám to do nich nevyšlo na noc a mohlo se jet.
Jo, bylo to vymyšlené hezky. Ovšem každodenní bouřky nás donutily trasu v průběhu přepracovat. Ještě že improvizovat umíme a s mapami v mobilu to není žádný problém. Bylo nutné ráno vstávat brzy a pospíchat, abychom se při odpoledních bouřkách už nevyskytovali nikde na hřebeni. Takže těch sestupů do údolí nakonec bylo víc, ale využili jsme je k nákupu zásob a asi 2x nebo 3x jsme při nudných silničních úsecích mávli na projíždějící auto. Stopování na Slovensku není nikdy problém. A díky ušetřenému času jsme si mohli přidat Starohorské vrchy a na ty Kremnické přejít přes Harmaneckou jeskyni (kolem které jsme mnohokrát projeli na kole, autem nebo vlakem a dovnitř nešli nikdy).
Poznámka na závěr: Jen asi budeme muset ty naše pěší vandry přehodnotit a nebo změnit lokalitu. Měla jsem za to, že koncem srpna už bývá co do bouřek počasí stabilnější (narozdíl třeba od června), ale ono naopak. S železnou pravidelností bouřkové období přichází právě v tuto dobu. Stíhají nás už kolikátý rok. „Tady je to jako začarované, jak si tohle počasí tady sedne, tak se to nehne,“ tvrdil nám obyvatel Španej Doliny. Ale já mám pocit, že tak to je na celém Slovensku, mají ty bouřky koneckonců i ve svojí hymně. Ale letos mě to tedy obzvlášť nebavilo.
Do Ružomberku jsme jeli s Regiojetem, Luděk nafasoval dokonce sedadlo s obrazovkou
Autobusy do obce Vyšný Sliač jezdí poměrně často a my nikam nespěcháme, takže jsme se prošli po městě, dali si oběd, vybrali z bankomatu eura a nakoupili nějaké zásoby.
Ve Vyšném Sliači zastavil bus přímo před hospodou. Projít kolem bez povšimnutí nešlo, tím spíš, že další pivo bude kdo ví kdy (až zítra!!!) Jenže tam točili Martiner a fakt nebyl dobrý.
Sliač jsme si jako startovní bod zvolili proto, že nás v mapě zaujaly Sliačské travertiny.
Jde o dva krátery, což jsou vlastně dvě travertinové kopy s výronem plynů (prý)
A hned vedle možno načepovat Sliačanskou minerálkuTeplica
Na spaní, což jsme původně plánovali, se nám to tam zdálo příliš frekventované a tak jsme se vydali obchůzkou kolem obce (vracet se nám tam už nechtělo) a doufali, že nalezneme nocleh ještě před začátkem výstupu - šilhali jsme po přístřešku na kraji lesa na modré tur. značce
Přístřešek byl ale obsazen mladou dvojičkou, co tam měla rande. A protože nevypadali, že by nám svoje místo chtěli uvolnit, museli jsme se vrátit a nocovat v trávě.
Do přístřešku jsme se přesunuli až pak ráno, na snídani.
Trasa byla hned od začátku neúprosná. Start byl cca v 600 metrech, cíl 1630 m. Když do toho započtu jeden menší sestup, suma sumárum, převýšení dělalo 1100 metrů. Tady jsme už byli 1150 m vysoko, a nějací trampíci zde měli udělané tábořiště.
Výhledy sporadické, zde v údolí Ružomberok a nad ním Velký Choč
Výstup na Malý Salatín je lemovaný řetězy, ale jsou tu spíš jen pro případ bahna nebo sněhu, nic náročného.
A nahoře první a jediný pocestný toho dne (ať žijou boční hřebeny a modré turistické!). Pobavili jsme se o nechutnosti piva Martiner a požádali ho o snímek
Sestup do sedla a pak už čeká Salatín (1630 m)
Poslední metry výstupu, za námi Malý Salatín, v údolí Ružomberok a nad ním Velký Choč
Vrchol dobyt, teď už jen z kopce
Velká Fatra jako na dlani
Hlavní hřeben Nízkých Tater
Hlavní hřeben Nízkých Tater, a před námi sestup do Ráztockého sedla
Je to masakr, 400 výškových metrů na jednom kilometru! Dole je vidět rozcestí, odkud se vydáme po zelené údolím Tlstého potoka.
Ohlédnutí za právě zdolaným. Fuj! Kdo vymyslel takový terén na první den!!! :-)
Na kraji obce Železnó měl být pramen Mädokýš Hviezdoslav. Bohužel nefungoval.
Kaplička u sedla Hedeš (760 m), kam jsme se po neznačené trase (resp. po trase značené jako cyklotrasa) vydali nocovat.
Byli jsme tu za hranicí Napantu, tak dobrý
Ráno jsme jenom seběhli do údolí Korytnice, mávali na auta... a za chvíli byli na Donovalech...
... na ranní kávě. Fotka pro Janu, protože tady jsme vloni v září zahajovali přechod Nízkých Tater. Nikam jsme nespěchali, předpověď tvrdila, že bude jen slunečný den.
Po kafi jsme se vydali opačným směrem, než NT. Čekalo nás 400 m nahoru na dvou kilometrech. Nejprve na Novou hoľu (1370 m) a pak na Zvolen (1403 m). Studánka cca v půlce přišla vhod.
A to už jsme na Nové holi a spolu s námi i spousta lidí. Vede sem totiž lanovka a je slunečný den (pátek).
Výhled je zde kruhový a dokonalý. K Nízkým Tatrám....
Na Malý Zvolen (za ním už hřeben klesá)
Kopeček uprostřed je Salatín, kde jsme stáli den předtím (pravda, v údolí jsme se popovezli autem - cca 8 km)
Dole Donovaly, za nimi Staré hory a úplně na obzoru Kremnické vrchy
Před námi je kopec Zvolen (1402). Na Nové holi se Luděk zakecal s paraglidisty, mají prý to dnešní celodenní hezké počasí ověřené, tak jim věřím.
Zvolen je také parádní vyhlídkový bod
Ohlédnutí zpátky k Nové holi
Pohled dopředu, cesta se mírně svažuje a před námi Velká Fatra (masiv Krížnej)
A zbytek Velké Fatry - Čierny kameň, Rakytov
Hřebínek se začíná pěkně vlnit, máme před sebou prudší sestup do sedla a pak nás čeká Motyčianska hoľa (1292 m)
Sporadické výhledy z Motyčianské hoľe
Pauza na pivko. Kde se vzalo? Luděk měl dnes svátek, tak jsem mu ho tajně pořídila v Donovalech a donesla až sem.
Hřeben dál zmizel v lese a sem tam jen loučka. Tady už nechodí skoro nikdo, jen my a pár esenpéčkařů. A jedni výletníci, co nás za ně považovali taky.
Sestupujeme do sedla Veľký Šturec (1010 m). Před námi je pěkně vidět zbytek hřebene (vlnovka v lese), ale znepokojuje mě barva nebe a také to, že jsem zaslechla hřmění. Ale třeba to hrom nebyl, vždyť přece bouřky být dneska neměly!!!
Sestup do sedla je pěkný sešup
Veľký Šturec (1010 m). Vzpomínáme na jedno Slovensko s Pavlem, kdy jsme se sem vyškrábali na kolech. Přišla jsem na zajímavý, troufám si ho nazvat, Markétin, paradox. Když jedu na kole, je sedlo nejvyšším bodem, kde bych nikdy (pokud jsou hlášené bouřky) nespala. Když jdeme pěšky, tak je sedlo bodem nejnižším, kde NAOPAK hledám azyl :-)
Bouřka ale, zdá se, zuří nad Donovaly, tak jdeme dál. Čekají nás 4 kilometry sice zase do kopce, ale lesem.
Jo, tak za chvíli změna. Bouří přímo nad námi, že dokonce i Luděk navrhl sejít kousek pod hřeben!
Cesta se opět dost vlní, ale celkově je docela zábavná. Míjíme takovéhle všelijaké skalky a jak není vedro, docela příjemně to odsýpá. Fotka je rozmazané, strachem z blesku se mi klepaly ruce :-) Kecám, zase tolik jsem se v tom hustém lese nebála a bylo cestou pár únikových tras.
Za kótou Repište (cca 1230 m) jsme konečně vyšli z lesa a před námi se objevila Krížna
Skončila ochrana stromů, tak jsem musela naladit, jak na tom bouřky jsou
Fakt nekecám. Tady je pěkně vidět, že nad místy, odkud jsme přišli, nedávno bouřilo.
Pohled dopředu na Krížnou, my plánujeme tu cestu nalevo mírně do kopce.
Rybovské sedlo (1317 m) - turistická křižovatka, dokonce sem vede cyklotrasa! Ale známe, jak vypadají slovenské cyklotrasy, že? :-)
Ale i když se zdá, že bouřky doznívají, raději místo výstupu na Majerovu skálu (napravo) volíme sestup
Sestup po cyklotrase. Jsme sice pořád ještě v NP, ale doufáme, že to nějak dopadne.
A taky dopadlo, náš tajný tip vyšel. Cca v 1000 metrech byl u cesty kreslený objekt, doufali jsme, že by mohlo jít buď o nějakou chatku nebo o starou salaš, a že u ní přespat by nemuselo tolik vadit.
No, nemohli jsme se mýlit víc. Salaš tam sice byla, ale byla funkční! Tušili jsme to, když jsme cestou viděli na zemi spoustu čerstvých ovčích bobků. A tak jsme dostali povolení přenocovat ve stanu v Napantu od těchhle dvou sympaťáků, co tu obývali maringotku a pásli těchto "tři sta ovec"
Zpátky nahoru se nám už nechtělo, mířili jsme přímo dolů do Starých Hor. Tam jsme si došli na ranní kávu (sice máme ještě zavřeno, ale kávu vám urobím), dokoupili nějaké zásoby a vydali se směr Šachtičky, což bylo asi 7 kilometrů a 500m nahoru.
Zbytky po dolování rud jsou tady všudypřítomné, zde bývalý lom Therézia
Dalo se tady zazvonit....
... díky tomu pán, co býval asi o 500 metrů přes údolí dál, o nás věděl. Tipuji, že zazvoní každý, tak ví o každém :-)
Šachtičky jsou rekreačním střediskem, tak jsme si tady dali oběd, během kterého přišla bouřka, tak jsme v té hospodě nakonec strávili dvě hodiny.
Další plán zněl vylézt na kopec Panský Diel (protože výhled a protože Horobraní :-) ) Bylo to asi 150 výškových metrů po sjezdovce a bylo nutno využít díru mracích mezi bouřkami.
Vždyť to říkám, že se to na nás hnalo!
Sama nevím, co mě to napadlo lézt na vrcholek v bouřce, ale když musíš, tak musíš.
Nahoře byl naštěstí otevřený bufet
Stihli jsme to pod střechu jen tak tak. A u fakt nedobrého piva museli počkat, až se běsnění vyběsní
Pohled ke Kremnickým vrchům - tam někam jdeme.
Pohled k Banské Bystrici - tam nejdeme.
Díra v mracích, hurá, můžeme pokračovat
Oklikou po místních naučných stezkách jsme sešli do Španěj Doliny
Špania Dolina je původem hornická obec a když jsme tady rok předtím projížděli s dětmi na kolech, té haldy přímo nad kostelíkem jsme si moc nevšimli. Dokonce po ní vede naučná stezka a teď navečer jsme si ji ještě neplánovaně prošli. Protože náš první tip na nocleh nevyšel....
Halda šachty Maximilián - jak z jiného světa
Kousek nad obcí nás v mapě zaujal turistický přístřešek u šachty Ludovika. Doufali jsme, že by nemusel být obsazen, jenže byla sobota večer, takže jsme byli připraveni spíš na nával.
Ale měli jsme zase jednou štěstí! Ona totiž předpověď hlásila na noc silné bouřky (a opravdu bouřilo a lilo celou noc), tak se asi případní návštěvníci lekli. Došlo tak na buřty zakoupené ráno ve Starých Horách.
Měli jsme k dispozici dokonce celé fotbalové hřiště! A když jsme tuhle fotku poslali Víťovi, tak odpověděl: "Hm, docela křivé." On má totiž výborný smysl pro humor, ale tohle pochopí jen ten, kdo Luďka zná, resp. kdo s ním někdy stanoval :-))))
Tohle už je další den a jsme o dalších 12 km dál - ráno jsme ve Španěj Dolině mávli na auto a pak na křižovatce ještě na jedno a během chvilky jsme stáli pod Harmaneckou jeskyní. Výstup nahoru ke vchodu byl docela výživný (260 výškových metrů), už chápu, že se nám tam, když jsme po Slovensku putovali na kolech, nechtělo :-)
Všichni návštěvníci se po prohlídce vraceli zpátky do údolí, my jsme pokračovali po modré značce vzhůru.
4 kilometry a 400 výškových metrů na hlavní hřeben Kremnických vrchů
Opět velebím krásu modrých turistických a bočních hřebínků
Jen jsme doufali, že na ty báječné ostružiny nemá zrovna zálusk nějaký méďa
Výhledy byly omezené, v dálce Velká Fatra (Krížna a tak)
Naším cílem byla útulna Cabanka. Sice jsme to vyloženě nepotřebovali, ale říkali jsme si, že když bude prázdná, její služby využijeme.
A po našem příchodu - nikde nikdo. Tak jsme se zabydleli, udělali si oheň
Interiér útulny, pořád jsme byli sami.
Jedna z horních dvou místností (bez dveří). Večer, když už jsme skoro usínali, ozval se zvenčí zvuk rolničky. Tak bohužel, přeci jen někdo dorazil. Naštěstí to byly jen dvě holky, esenpéčkařky, říkali jsme si, že to je dobré. Ovšem jen do té doby, kdy holky šustily (vařily, pak matlaly v mobilu) do 23. hodiny!!! A ráno? Nařízený budík na šestou je nevzbudil, zato nás ano! Kdyby aspoň vstaly, ale ony se válely až do sedmi. Že nás vzbudily, jim bylo jedno. My jsme esenpéčkařky a kdo je víc! Prý vyrazily se stanem, ale byl moc těžký, tak ho poslali domů. Od té doby MUSÍ spát po útulnách a přístřešcích, což nezávidím jim, ani případným dalším spolunocležníkům.
Pohled na Cabanku od kadibudky
Vyhnatová (1283 m). Hřeben Kremnických vrchů je skoro po rovině, body přibývají skoro zadarmo.
Görgeiho tunel je tunel překonávající vrcholovou část hřebene Kremnických vrchů v sedle Tunel. Byl vybudovaný pravděpodobně ve 14. století na tzv. Zlaté cestě, spojující Banskou Bystricu s Kremnicou. Turzovsko-fuggerovská společnost potřebovala zkrátit cestu mezi banskými městami. Tunel byl využívaný i během války a několikrát byl zničený a posléze zase obnovený.
V současnosti slouží jako turistická atrakce usnadňující přechod značenou turistickou stezkou přes hřeben. V zimě se prý dal projet na lyžích.
Pro nás byl mimojiné významný tím, že jsme se odpoutali od trasy SNP, která vede na Skalku a do Kremnických Baní. My sice na Skalku jdeme taky, ale přes vrcholek Skalka.
Jsou zde vybudované Via Ferraty Skalka, tak je (ale naštěstí jen zde!) větší koncentrace lidí.
Větší koncentrace lidí je teda v celém areálu Skalka (plus fakt, že je neděle), ale vzhledem k tomu, že si zde plánujeme dát oběd, hospodu vítáme. Pro Pavla: do hospody jsme museli, i když jsme zde byli asi v 10 ráno, mimo jiné proto, že jsem nějak blbě odhadla zásoby a k jídlu jsme toho už moc neměli. Ale stačilo si dát kafe a strčit telefony do nabíječky - a najednou hlad přišel :-)
300 m vysoký rozhlasový (do roku 2011 i TV) vysílač Suchá hora na Skalce je údajně druhou nejvyšší stavbou na Slovensku (první je podobný vysílač Dubník ve Slanských vrších). Blesky prý přitahuje doslova jako magnet.
Lyžarský bežecký štadión Rudolfa Čillíka - v zimě prý dokonale upravené a osvětlené trasy
Výhledy z hřebene Kremnických vrchů nečekejte. Ale svahy, kterými se snižují východním směrem, jsou zatraceně strmé.
Fotit moc není co, tak tu někdo pověsil pro zpestření zvoneček :-)
Bouda na vrcholku Zlatá studňa (1265 m) by v případě nouze byla docela použitelná
Celé pohoří pokrývají bukové lesy
Velestúr (1254 m) je naším posledním vrcholkem hlavního hřebene Kremnických vrchů. Kousek pod ním se z hřebene odpojíme.
Sedlo Tři kříže. Dalo by se po hřebeni putovat ještě kousek dál, ale
1) je to docela daleko na to, že už zítra ráno musíme být někde na vlaku
2) zaslechla jsem zase hřmění, lépe z hřebene sejít
3) nemáme už vůbec nic k jídlu
Sedlo Tři kříže, kde měníme červenou hřebenovku za žlutou
Vyfoceno jako důkaz, až se zase s nějakým chytrákem budu hádat o tom, kdo má přednost ve stopě
Výhled k Nízkým Tatrám - ten kopec uprostřed na obzoru (když se podíváte správně, uvidíte dva, tak ten nalevo) je Salatín, který jsme zdolali první den vandru. Luďka pak strašně bolely nohy, tak jsem si říkala, že jsme to asi měli jít obráceně. Ale bouřkám bychom neunikli.
Kremnické vrchy - pohled k vysílači na Skalce. Úplně napravo pak VF (Krížna a tak)
Pohled do údolí, v dálce opět čučí Salatín
Cestou po žluté nás zaujala odbočka (ale 5 minut to teda fakt nebylo!!!) k pomníku havarovaného sovětského letadla s parašutistami z 2. světové války. Památník obsahoval nalezené úlomky letadla a bylo to docela působivé.
Z lesa jsme vyšli na krásnou loučku a před námi byla poslední hora (Lažtek)
Z rozhledny byl výhled na údolí Hronu a na vzdálenou Poľanu. Pomalu jsme začali pokukovat po noclehu s tím, že bychom si do cca 1 km vzdálených Horných Pršan (!!!) došli na pivko a pak se vrátili.
Pivko byl Urpiner a k němu tu dělali i pizzu, nemělo to chybu.
Vraceli jsme se nakonec jen nějakých 700 metrů, protože jsme si tam vyhlédli tento plácek s výhledem, kterým by nepohrdla možná ani Lea
4G vysílač na dohled, to by se dětem líbilo!!!
A ráno byla inverze, že by už náznak přicházejícího podzimu? Sešli jsme jen malý kousek a mávli na první auto. Děda (když zjistil, že jsme češi, tak přepnul do rodné češtiny!) nás zavezl do BB, kde jsme nasedli na vlak směr domov.
Nahrávání ...
