Rubrika:
2020
Datum výpravy: 26. - 31. 8. 2020
Účastníci: Markéta, Luděk
Jó, prstem po mapě, to se to cestuje. Jenže po všech možných variantách, kam se letos vydáme na pěší vandr bez dětí, to dopadlo tak, že jsme zase jeli na Slovensko 🙂 (letos už podruhé), díky koronaviru. Ze zdravotních důvodů – s koronavirem nesouvisejících – jsme se na déle než na 4 dny nedostali (resp 4 + 2 dny cesta). Byla to hurá akce, žádné dlouhé plánování. Ráno jsme se sbalili, v deset nasedli do auta a teprve cestou na východ vymysleli, kam se to vlastně vydáme. Nápadů bylo víc (namátkou Vihorlat, Slovenský kras), ale nakonec jsme auto zaparkovali večer v Telgártu a vydali se do Slovenského Rudohoří, do části, kterou jsme dva roky předtím vynechali a přejeli vlakem.
První část vandru vedla po červené po trase SNP (která je ale jinak mnohem mnohem delší!) do Hnilce. Druhou polovinu trasy jsme vymysleli také až za pochodu – v Hnilci jsme červenou vyměnili za zelenou a po ní došli až do Krompach.
Krompachy… Když chodíme v zimě ráno na kafe ke kamarádovi Belmondovi, koukáme u toho na slovenskou verzi pořadu Panorama. Lyžařský areál Krompachy – Plejsy naskočilo tam jednou a já hned ladila mapu, kdepak to asi leží. Krompachy jako město jsme letos osobně poznali při letní cyklodovolené s dětmi, ale to jsme se pohybovali jen u řeky v údolí. A teď mě napadlo do těch Krompach dojít a ten zmíněný skiareál uvidět na vlastní oči. Abychom v sychravých dnech, až zase budeme sedět u toho kafe s očima přilepenýma na obrazovku, mohli vzpomínat….
– na panoramatické výhledy na Vysoké Tatry a Královu hoľu,
– na prodírání se travou a mlázím, protože jestli ještě někdo občas projde po trase „esenpéčka“, tak po té zelené nechodí už vůbec nikdo. (Podle knihy návštěv na Havraní hlavě tam projde turista maximálně jednou týdně.),
– na slunečné počasí, které nám letos výjimečně přálo (až na jednu kratičkou noční bouřku ani kapka),
– na útulny a lovecké chaty, u nichž jsme přespávali,
– na medvědy, po nichž jsme letos ani žádnou stopu neviděli ,
– na tu kozu, která nás svým dupáním rušila ze spaní první noc…
Zkrátka to nemělo chybu!
Auto jsme zaparkovali v Telgártu pod sjezdovkami, a protože už se začalo stmívat, rychle jsme museli najít místo, kde přespíme. Neušli jsme ani kilometr, a stan (měli jsme s sebou jen plachtu) jsme postavili na terase zimního občerstvení (nyní nefunkčního). V noci přišla koza, která se pásla opodál a dupkala po té dřevěné podlaze. Mně to zase tolik nevadilo, ale Luďka to rušilo ze spaní...
Ranní rozcvička = 350 výškových metrů po černé sjezdovce.
Červená sice vede trochu jinudy, ale nám se nechtělo chodit po silnici. Ty výhledy za to stály!
Na vrcholku sjezdovky stála malá budka a byly tam krásné louky, ale v tu noc jsme byli rádi, že jsme tábořili dole. Odněkud se totiž blýskalo a to bych se vůbec nevyspala.
Jmenuje se to tu Tresník a je to něco přes 1300 metrů vysoko. Byla jsem překvapená, že tady vede zelená značka, podle mapy je to tu totiž bez značení. A zároveň jde o nejvyšší bod vandru, nyní trochu klesneme a dál se budeme pohybovat v o něco nižších výškách.
Výhledy na Vysoké Tatry - těch zbytečných 100 výškových metrů (které bychom neměli, kdybychom šli po červené) za to stálo!
Klesáme na rozcestí Před Čuntavou, kde se napojíme na červenou. Před námi jsou v dálce vidět kopce, po kterých půjdeme, ale zatím ještě netušíme, které to budou, zatím je to pro nás jedna velká neznámá.
Přístřešek na rozcestí, kde by se dalo spát, ale to bychom sem jednak museli včera večer dojít (což nebylo reálné) a jednak byl stejně obsazený párem polských turistů.
Další přístřešek někde dál cestou.
Pod Hanesovou jsme si dali oběd. Trasa je zároveň i cyklotrasou, tak jsme si zavzpomínali na trápení v létě na slovenských takzvaných cyklotrasách.
Cesta dál ale vedla skoro 3 kilometry po asfaltu, a to by se zase kolo hodilo. Chatku Gápel v lesích je možno si pronajmout. My jsme si tu nabrali vodu a pokračovali dál.
Jakási zajímavá stavba, ani Luděk netušil, k čemu slouží. Tipoval to na zařízení na odraz nějakého signálu.
Krajinka Slovenského Rudohoří 2020 - po stromech už není moc památek, ale zase jsou výhledy. Ráno jsme na tyto kopce koukali z větší dálky, trochu se přiblížily.
Pohled do údolí po pravé ruce - městečko Dobšiná
Pohled do údolí po levé ruce - vodní nádrž Palcmanská Maša a Dedinky (také jsme tudy v létě projížděli na kole). Vlevo v dálce vykukují Tatry.
Nad Dobšinským kopcem, Králova hoľa se nám od rána nějak vzdálila.
Stoupání na horu Ostrá (1014 metrů)
Na nocleh jsme měli vytipované jiné místo. Jednak jsme věděli o útulně Gálová (viz. dále), ale měli jsme echo o pěti lidech jdoucích před námi, u nichž bylo víc jak jasné, že tam míří. Tak jsme si vyhlédli chatu pod Stromíšom, kde měl být pramen. Ale nakonec nás oslovila lovecká chata svätého Huberta pod Suchým vrchom, která navíc ani nebyla na mapě. A taková překvapení my rádi! Ke Stromíši to byly ještě 4 kilometry, které bychom asi ušli, ale nechtěli jsme se zničit hned první den (stejně jsme se zničili :-) )
Bylo to tady úžasné - parádní výhledy na Královu hoľu, Vysoké Tatry a skoro celou naši dnešní trasu. Navíc posezení, ohniště, voda, kadibudka ... služby dokonalé !
Chvíli jsme čekali, jestli někdo nedorazí, ale nikde nikdo a tak jsme postavili stan. Kromě těch Poláků ráno jsme potkali jen pár pěších v protisměru a nějaké cyklisty - v našem směru nešel nikdo.
Zapadající slunce na malou chvíli ozářilo vše takovouhle růžovou barvou - fakt to není nijak přibarvené. Trvalo to jen chvilku a naštěstí se mi to i docela povedlo vyfotit.
Ráno jsem musela na onu místnost a tak mě tam Luděk vyfotil. Kdo by si ale zavíral dveře. Jednak tu nikdo není a jednak...
... takovýhle výhled z WC jsem snad ještě nikdy neměla!
A o kousek víc napravo vyčuhují vrcholky Vysokých Tater
U chaty je krásné zastřešené posezení. Ty hodiny normálně fungovaly. Zažehli jsme oheň na čaj
a rozpekli si dva dny staré kaiserky k snídani.
Kousek vedle teče voda a je tam i dokonalá umývárka
Ani se nám odtamtud nechtělo, ale pokračovali jsme dál...
Začali jsme stoupat a výhledy, které se otevíraly, byly čím dál skvostnější.
Chatu pod Stromíšom jsme pochopitelně okoukli. Bylo to tam také pěkné, ale myslím, že naše místo bylo ještě o fous hezčí.
Tatry jako na dlani (a před nimi Slovenský ráj)
Útulňa Gálová - nová, vloni zbudovaná. Ve výšce skoro 1150 m vysoko.
Krása, ale myslím, že se informace o ní rychle rozšířila. Včera tady spalo pět lidí podle knihy návštěv (v protisměru nejspíš nikdo nešel)
Uvnitř je dokonalé vybavení a dokonce i pivko za jedno euro. Navíc Luďkův oblíbený Šariš (tedy poté, co zjistil, že ho globálně vyrábí Plzeňský Prazdroj, mu nějak chutnat přestal :-) )
Pryčny na spaní ale nejsou moc prakticky vyrobené, měly být delší a vešlo by se lidí víc.
Směrovka k útulně od cesty
Výhledy dnes fakt nemají chybu
Já a výhledy. Nebojte, už to končí. Cesta se přehoupla přes hřeben hory Stromiš a začala klesat do sedla Súľová.
Sestup do sedla Súľová. SNP dál vede do Volovských vrchů (ty kopce uprostřed) a tam jsme už vloni byli. My jsme si na sedle stopli dodávku a ta nás hodila dolů do obce Hnilec. Z celkového skóre ujitých kilometrů (dle mapy) tak nutno odečíst 4 km.
V Hnilci jsme si koupili čerstvé rohlíky a šunku k obědu (další zásoby jsme nedoplňovali, ještě nás měla zítra čekat další obec), počkali si do 14 hodiny, až bude otevřené pohostinstvo, kde jsme si dali kafe a Luděk točené pivko, pokecali s místními štamgasty o politice, cikánech a o kůrovci, a naplánovali další trasu.
Nejprve 400 výškových metrů po zelené do sedla Grajnár. Místní nás sice posílali autobusem, ale to jsme už zavrhli (stačil jeden stop). Jo a po těch medvědech nikde ani stopa. Teda, ne že by mi to vadilo...
Na sedle Grajnár jsme zavzpomínali, že jsme tudy kdysi dávno projížděli s Pavlem na kole, určitě si taky vzpomene :-)
A zelená značka dál směr Hnilčík nebyla vůbec používaná a tudíž totálně zarostlá
Takhle to vypadalo po velkou část trasy
Krásné místo u štoly Ľudmila. Chvíli jsme zvažovali tady nocovat, ale v Luďkovi blízkost osady vzbuzovala touhu po pivu, přestože už jedno dneska měl. Tak jsme toto místo nakonec opustili a vydali se dál. Nakonec jsme na křižovatce nalezli otevřený Motorest pod krížom, kde jsme rovnou i povečeřeli. Na nocleh jsme si vytipovali přístřešek asi o dva kilometry dál...
Jaké ale bylo překvapení, když se z přístřešku vyklubala asi soukromá chata (navíc s falešnou kamerou :-) )
Nikde ale nebyl nikdo, komu by naše přítomnost vadila, tak jsme tam nakonec přespali na verandě.
Luděk navrhoval, že si na snídani zajdeme do vsi Závadka, ale bylo to přes 3 km, tak jsme posnídali zde. Tak se aspoň Luděk těšil na kafe. Cestou byla taková příjemně zvlněná pravá slovenská krajinka i s ovečkami.
Závadka. Obec, kde údajně žije velké množství rusínského obyvatelstva.
Bylo nám tedy divné, že nikde nikoho nevidíme, jakýs takýs frmol byl jen v cikánské osadě na začátku obce.
Okoukli jsme zdejší pravoslavný kostelík a pak se vydali směr obchod. Jenže! Zjistili jsme, že je státní svátek (SNP) a tudíž zavřeno.
Nákupy ani káva žádné nebudou. Tady ty roztomilé babči nám to potvrdily.
Došli jsme ke kapličce nad obcí a řešili, co dál. Stopovat někam do větší civilizace nemělo smysl, všude by to bylo stejné. Provedli jsme tedy inventuru zásob. Takže máme tři dvouporce expediční stravy (od kamarádky Marcely), dvě pytlíkový polívky, čtyři rohlíky, patku chleba, tři paštiky a jednu Studentskou pečeť. Do Krompach to má být 31 km, tedy den a něco pohodového pochodu. Oběd, večeři a zítřejší snídani vyřešíme - víc nepotřebujeme.
Kopli jsme do sebe půlku čokošky a jde se tedy dál! Ještě že to občas s jídlem přeženu a nakoupím víc :-) PS: Najdete uprostřed fotky Spišský hrad?
Ohlédnutí z hřebene za Závadkou.
Krajinka na zelené hřebenovce
Hřebeny se zde ještě částečně využívají k pastevectví - díky tomu je tady dostatek vodních zdrojů. Vaříme si oběd - polévku a bulgur od Marcely,
Opět výhled ke Spišskému hradu.
Stoupání na Bukovec (1127 m), v této části nejvyšší vrch
Stoupáme pastvinami a výhledy jsou krásné, jen je trochu kazí opar
Zde v podstatě vidíme na celou trasu, kterou jsme už prošli, napravo ty mraky ukrývají Vysoké Tatry.
Tady jsou trochu vidět, ale včera byla panoramata mnohem lepší. To město v údolí je Spišská Nová Ves
Vrcholek Bukovce. Dnešní den jsme kromě pár cyklistů nepotkali vůbec nikoho.
Hřebenová louka je tu jak někde na ukrajinských poloninách. Ten zalesněný hřeben táhnoucí se doleva nás čeká, kopce za ním jsou Kojšovská hoľa a spol., přes kterou jsme putovali minule.
Malá skalka pod vrcholem Bukovce a výhled na Rudohoří
Cesta lesem pak vypadala následově. Polomy, vysoká tráva, prostě hrůza. Naštěstí taková nebyla v celé délce, ale postup se významně zpomaloval.
Ojedinělé výhledy do Poráčské doliny.
Vysokou travou. Ještě že bylo sucho. Značení ale bylo dostatečné, nebloudili jsme.
Na spaní jsme si vytipovali sedlo Svinska jama. Měl tam kousek pod sedlem být pramen vody. Sice jsme zvažovali, zda to neprotáhneme až k dalšímu zdroji, abychom toho další den neměli tolik, ale bylo to ještě 5 km a byli jsme třetí (krizový) den docela unaveni. Tak jsme si řekli, že se zajdeme k vodě podívat a dál půjdeme jen kdyby to tam stálo za prd. Když jsme ale u pramene objevili další loveckou chajdu s perfektní verandou, věděli jsme, že dál nás dneska už nikdo nedostane.
Zažehli jsme oheň a uvařili polévku a další jídlo od Marcely. Pečivo jsem musela ukrýt skoro jak před medvědy, muselo nám totiž zbýt na snídani. Teda, ne že by se nedalo snídat rizoto, když by bylo nejhůř, ale to jsem si schovávala na případný oběd, kdyby přišla krize cestou. Do města to bylo 13 km, ale jeden si nemohl být jistý, nakolik se další den budeme zase prodírat.
A po jídle jsme si k ohni lehli, nebo vy u ohně sedíte? Prostě to tady nemělo chybu a ani sem nikdo za celý večer, noc ani ráno nepřijel.
Ustlali jsme si na zemi pod střechou a když se v noci přihnala nečekaná bouřka s přeháňkou, užívala jsem si spaní v bezpečí.
Hned zrána nás čekalo 200 výškových metrů na Havraní hlavu (1020 m) tímto terénem. Byla jsem ráda, že v noci nepršelo víc.
Vrcholek Havraní hlavy jsme dobyli docela rychle - včerejší krize pominula.
Na takovým relativně nezajímavým vrcholku mají dokonalou vrcholovou schránku.
Byli jsme zvědaví, jak bude vypadat to další vytipované místo na spaní, které bylo po pěti kilometrech. Tak nebylo to nejhorší, ale naše chatka se nám zdála lepší. Navíc zde tekla voda 300m daleko, my ji měli hned u chajdy.
Cesta docela odsejpá. Obavy z prodírání se nepotvrdily. V podstatě kousek za Havraní hlavou jsme se napojili na lesní cestu, která po čase přešla v cyklotrasu, tedy vše bez problémů schůdné. Cestou na Krompašský vrch na chvíli vykoukla i Kojšovská hoľa.
No a pak jsme se najednou vyloupli z lesa a stáli jsme na sjezdovce a měli jsme radost, že už jsme tady!
A dneska byl i lepší výhled než včera, Tatry byly zase hezky jako na dlani.
Sešli jsme k první chatě, která měla otevřeno (Energetik), poledne ještě ani zdaleka nebylo, tak jsme si dali jen kafe, pivo, kofolu a brambůrky a užívali si vymožeností civilizace. Já si převlékla fusekle a ty mokré jsem tam na sluníčku sušila, až jsem je tam omylem zapomněla. :-(
Sestup po sjezdovce (byť asi 500 výškových metrů) byl už jen závěrečnou tečkou za celým putováním.
Ve městě jsme si dali oběd a po něm poslední 2 km na nádraží.
Ve vlaku jsme si nasadili "rúško" a s jedním přestupem v Margecanech dojeli pohodlně jednou z nejkrásnějších tratí na Slovensku zpátky do Telgártu.
Vykroutili jsme se Telgártskou smyčkou a kousek od nádraží nalezli naše auto v pořádku. Původně jsme si naplánovali, že přespíme zase na verandě "u kozy", ale bylo ještě dost času, tak jsme popojeli až pod Malou Fatru, abychom další den byli dřív pro děti v Herolticích.
Nahrávání ...
