Rubrika:
2020
Datum výpravy: 26. - 31. 8. 2020
Účastníci: Markéta, Luděk
Jó, prstem po mapě, to se to cestuje. Jenže po všech možných variantách, kam se letos vydáme na pěší vandr bez dětí, to dopadlo tak, že jsme zase jeli na Slovensko 🙂 (letos už podruhé), díky koronaviru. Ze zdravotních důvodů – s koronavirem nesouvisejících – jsme se na déle než na 4 dny nedostali (resp 4 + 2 dny cesta). Byla to hurá akce, žádné dlouhé plánování. Ráno jsme se sbalili, v deset nasedli do auta a teprve cestou na východ vymysleli, kam se to vlastně vydáme. Nápadů bylo víc (namátkou Vihorlat, Slovenský kras), ale nakonec jsme auto zaparkovali večer v Telgártu a vydali se do Slovenského Rudohoří, do části, kterou jsme dva roky předtím vynechali a přejeli vlakem.
První část vandru vedla po červené po trase SNP (která je ale jinak mnohem mnohem delší!) do Hnilce. Druhou polovinu trasy jsme vymysleli také až za pochodu – v Hnilci jsme červenou vyměnili za zelenou a po ní došli až do Krompach.
Krompachy… Když chodíme v zimě ráno na kafe ke kamarádovi Belmondovi, koukáme u toho na slovenskou verzi pořadu Panorama. Lyžařský areál Krompachy – Plejsy naskočilo tam jednou a já hned ladila mapu, kdepak to asi leží. Krompachy jako město jsme letos osobně poznali při letní cyklodovolené s dětmi, ale to jsme se pohybovali jen u řeky v údolí. A teď mě napadlo do těch Krompach dojít a ten zmíněný skiareál uvidět na vlastní oči. Abychom v sychravých dnech, až zase budeme sedět u toho kafe s očima přilepenýma na obrazovku, mohli vzpomínat….
– na panoramatické výhledy na Vysoké Tatry a Královu hoľu,
– na prodírání se travou a mlázím, protože jestli ještě někdo občas projde po trase “esenpéčka”, tak po té zelené nechodí už vůbec nikdo. (Podle knihy návštěv na Havraní hlavě tam projde turista maximálně jednou týdně.),
– na slunečné počasí, které nám letos výjimečně přálo (až na jednu kratičkou noční bouřku ani kapka),
– na útulny a lovecké chaty, u nichž jsme přespávali,
– na medvědy, po nichž jsme letos ani žádnou stopu neviděli ,
– na tu kozu, která nás svým dupáním rušila ze spaní první noc…
Zkrátka to nemělo chybu!
Auto jsme zaparkovali v Telgártu pod sjezdovkami, a protože už se začalo stmívat, rychle jsme museli najít místo, kde přespíme. Neušli jsme ani kilometr, a stan (měli jsme s sebou jen plachtu) jsme postavili na terase zimního občerstvení (nyní nefunkčního). V noci přišla koza, která se pásla opodál a dupkala po té dřevěné podlaze. Mně to zase tolik nevadilo, ale Luďka to rušilo ze spaní...
Ranní rozcvička = 350 výškových metrů po černé sjezdovce.
Červená sice vede trochu jinudy, ale nám se nechtělo chodit po silnici. Ty výhledy za to stály!
Na vrcholku sjezdovky stála malá budka a byly tam krásné louky, ale v tu noc jsme byli rádi, že jsme tábořili dole. Odněkud se totiž blýskalo a to bych se vůbec nevyspala.
Jmenuje se to tu Tresník a je to něco přes 1300 metrů vysoko. Byla jsem překvapená, že tady vede zelená značka, podle mapy je to tu totiž bez značení. A zároveň jde o nejvyšší bod vandru, nyní trochu klesneme a dál se budeme pohybovat v o něco nižších výškách.
Výhledy na Vysoké Tatry - těch zbytečných 100 výškových metrů (které bychom neměli, kdybychom šli po červené) za to stálo!
Klesáme na rozcestí Před Čuntavou, kde se napojíme na červenou. Před námi jsou v dálce vidět kopce, po kterých půjdeme, ale zatím ještě netušíme, které to budou, zatím je to pro nás jedna velká neznámá.
Přístřešek na rozcestí, kde by se dalo spát, ale to bychom sem jednak museli včera večer dojít (což nebylo reálné) a jednak byl stejně obsazený párem polských turistů.
Další přístřešek někde dál cestou.
Pod Hanesovou jsme si dali oběd. Trasa je zároveň i cyklotrasou, tak jsme si zavzpomínali na trápení v létě na slovenských takzvaných cyklotrasách.
Cesta dál ale vedla skoro 3 kilometry po asfaltu, a to by se zase kolo hodilo. Chatku Gápel v lesích je možno si pronajmout. My jsme si tu nabrali vodu a pokračovali dál.
Jakási zajímavá stavba, ani Luděk netušil, k čemu slouží. Tipoval to na zařízení na odraz nějakého signálu.
Krajinka Slovenského Rudohoří 2020 - po stromech už není moc památek, ale zase jsou výhledy. Ráno jsme na tyto kopce koukali z větší dálky, trochu se přiblížily.
Pohled do údolí po pravé ruce - městečko Dobšiná
Pohled do údolí po levé ruce - vodní nádrž Palcmanská Maša a Dedinky (také jsme tudy v létě projížděli na kole). Vlevo v dálce vykukují Tatry.
Nad Dobšinským kopcem, Králova hoľa se nám od rána nějak vzdálila.
Stoupání na horu Ostrá (1014 metrů)
Na nocleh jsme měli vytipované jiné místo. Jednak jsme věděli o útulně Gálová (viz. dále), ale měli jsme echo o pěti lidech jdoucích před námi, u nichž bylo víc jak jasné, že tam míří. Tak jsme si vyhlédli chatu pod Stromíšom, kde měl být pramen. Ale nakonec nás oslovila lovecká chata svätého Huberta pod Suchým vrchom, která navíc ani nebyla na mapě. A taková překvapení my rádi! Ke Stromíši to byly ještě 4 kilometry, které bychom asi ušli, ale nechtěli jsme se zničit hned první den (stejně jsme se zničili :-) )