Rubrika:
2020
Datum výpravy: 26. - 31. 8. 2020
Účastníci: Markéta, Luděk
Jó, prstem po mapě, to se to cestuje. Jenže po všech možných variantách, kam se letos vydáme na pěší vandr bez dětí, to dopadlo tak, že jsme zase jeli na Slovensko 🙂 (letos už podruhé), díky koronaviru. Ze zdravotních důvodů – s koronavirem nesouvisejících – jsme se na déle než na 4 dny nedostali (resp 4 + 2 dny cesta). Byla to hurá akce, žádné dlouhé plánování. Ráno jsme se sbalili, v deset nasedli do auta a teprve cestou na východ vymysleli, kam se to vlastně vydáme. Nápadů bylo víc (namátkou Vihorlat, Slovenský kras), ale nakonec jsme auto zaparkovali večer v Telgártu a vydali se do Slovenského Rudohoří, do části, kterou jsme dva roky předtím vynechali a přejeli vlakem.
První část vandru vedla po červené po trase SNP (která je ale jinak mnohem mnohem delší!) do Hnilce. Druhou polovinu trasy jsme vymysleli také až za pochodu – v Hnilci jsme červenou vyměnili za zelenou a po ní došli až do Krompach.
Krompachy… Když chodíme v zimě ráno na kafe ke kamarádovi Belmondovi, koukáme u toho na slovenskou verzi pořadu Panorama. Lyžařský areál Krompachy – Plejsy naskočilo tam jednou a já hned ladila mapu, kdepak to asi leží. Krompachy jako město jsme letos osobně poznali při letní cyklodovolené s dětmi, ale to jsme se pohybovali jen u řeky v údolí. A teď mě napadlo do těch Krompach dojít a ten zmíněný skiareál uvidět na vlastní oči. Abychom v sychravých dnech, až zase budeme sedět u toho kafe s očima přilepenýma na obrazovku, mohli vzpomínat….
– na panoramatické výhledy na Vysoké Tatry a Královu hoľu,
– na prodírání se travou a mlázím, protože jestli ještě někdo občas projde po trase “esenpéčka”, tak po té zelené nechodí už vůbec nikdo. (Podle knihy návštěv na Havraní hlavě tam projde turista maximálně jednou týdně.),
– na slunečné počasí, které nám letos výjimečně přálo (až na jednu kratičkou noční bouřku ani kapka),
– na útulny a lovecké chaty, u nichž jsme přespávali,
– na medvědy, po nichž jsme letos ani žádnou stopu neviděli ,
– na tu kozu, která nás svým dupáním rušila ze spaní první noc…
Zkrátka to nemělo chybu!
Hřebeny se zde ještě částečně využívají k pastevectví - díky tomu je tady dostatek vodních zdrojů. Vaříme si oběd - polévku a bulgur od Marcely,
Opět výhled ke Spišskému hradu.
Stoupání na Bukovec (1127 m), v této části nejvyšší vrch
Stoupáme pastvinami a výhledy jsou krásné, jen je trochu kazí opar
Zde v podstatě vidíme na celou trasu, kterou jsme už prošli, napravo ty mraky ukrývají Vysoké Tatry.
Tady jsou trochu vidět, ale včera byla panoramata mnohem lepší. To město v údolí je Spišská Nová Ves
Vrcholek Bukovce. Dnešní den jsme kromě pár cyklistů nepotkali vůbec nikoho.
Hřebenová louka je tu jak někde na ukrajinských poloninách. Ten zalesněný hřeben táhnoucí se doleva nás čeká, kopce za ním jsou Kojšovská hoľa a spol., přes kterou jsme putovali minule.
Malá skalka pod vrcholem Bukovce a výhled na Rudohoří
Cesta lesem pak vypadala následově. Polomy, vysoká tráva, prostě hrůza. Naštěstí taková nebyla v celé délce, ale postup se významně zpomaloval.
Ojedinělé výhledy do Poráčské doliny.
Vysokou travou. Ještě že bylo sucho. Značení ale bylo dostatečné, nebloudili jsme.
Na spaní jsme si vytipovali sedlo Svinska jama. Měl tam kousek pod sedlem být pramen vody. Sice jsme zvažovali, zda to neprotáhneme až k dalšímu zdroji, abychom toho další den neměli tolik, ale bylo to ještě 5 km a byli jsme třetí (krizový) den docela unaveni. Tak jsme si řekli, že se zajdeme k vodě podívat a dál půjdeme jen kdyby to tam stálo za prd. Když jsme ale u pramene objevili další loveckou chajdu s perfektní verandou, věděli jsme, že dál nás dneska už nikdo nedostane.
Zažehli jsme oheň a uvařili polévku a další jídlo od Marcely. Pečivo jsem musela ukrýt skoro jak před medvědy, muselo nám totiž zbýt na snídani. Teda, ne že by se nedalo snídat rizoto, když by bylo nejhůř, ale to jsem si schovávala na případný oběd, kdyby přišla krize cestou. Do města to bylo 13 km, ale jeden si nemohl být jistý, nakolik se další den budeme zase prodírat.
A po jídle jsme si k ohni lehli, nebo vy u ohně sedíte? Prostě to tady nemělo chybu a ani sem nikdo za celý večer, noc ani ráno nepřijel.
Ustlali jsme si na zemi pod střechou a když se v noci přihnala nečekaná bouřka s přeháňkou, užívala jsem si spaní v bezpečí.
Hned zrána nás čekalo 200 výškových metrů na Havraní hlavu (1020 m) tímto terénem. Byla jsem ráda, že v noci nepršelo víc.
Vrcholek Havraní hlavy jsme dobyli docela rychle - včerejší krize pominula.
Na takovým relativně nezajímavým vrcholku mají dokonalou vrcholovou schránku.
Byli jsme zvědaví, jak bude vypadat to další vytipované místo na spaní, které bylo po pěti kilometrech. Tak nebylo to nejhorší, ale naše chatka se nám zdála lepší. Navíc zde tekla voda 300m daleko, my ji měli hned u chajdy.