Dnes je 09. 10. 2024 - svátek má Štefan / Sára

Javoří hory

Rubrika: 2012

Datum výpravy: 28. - 30.9.2012

Účastníci: Markéta, Luděk

Javoří hory nejsou žádné velehory a mnoho lidí ani netuší, že nějaké takové pohoří existuje. Přišli jsme na ně před lety úplnou náhodou, kdy jsme jen tak cestovali prstem po mapě. Ten se nám zastavil těsně nad Broumovem na jakémsi pohraničním hřebínku. Hory se to zdály být maličké, nebylo v nich mnoho zajímavostí, a na kole na těžko by byly špatně přístupné, tak jsme je odložili do kategorie „tip na někdy“.

Jenže pak se udály dvě věci:

1) po ukrajinském týdnu jsme se po letech opět nadchli pěším vandrováním

2) hřebínek Javořích hor jsme přejeli při cestě z polských Sovích hor a zatoužili se tam vrátit. Přišel jejich čas.

Nastal podzim a blížil se prodloužený sváteční víkend. Hosté, co u nás měli domluvené ubytování, pobyt nečekaně zrušili a my najednou měli neplánované volno. Po několika dnech dohadování a očekávání, kdy to nejprve vypadalo, že celá sestava bude čítat pět lidí, se naše skupina smrskla jen na mě a Luďka. Ale to nevadilo, byli jsme na pěší vandr do Javořích hor tolik navnaděni. Děti se nám na tři dny podařilo udat k tetě Pavlíně, nově zakoupené pohorky stály v předsíni v očekávání dálek, sbalené batohy maličké, sotva dvanáctikilové, nehrozily příliš zatížit naše záda. Poslední zářijový víkend sliboval také naši poslední letošní výpravu pod stan.

A jak celý pochod probíhal? Pro lepší dostupnost jsme si vybrali cestu vlakem přes Polsko. Je to paradoxní, ale do těchto míst se od nás takto lépe dostaneme, s jedním přestupem v Klodzku trvá cesta ani ne dvě hodinky. V létě, při cestě do Walbrzychu, jsme si jízdu tímto směrem natrénovali. Nástup na hraniční hřeben Javořích hor jsme tak zahájili v polském lázeňském městečku Jedlina zdroj. Z vlaku jsme vystoupili kolem čtvrté hodiny odpolední a do večera jsme ještě stihli vyšplhat na Rogowiec, nejvýše položený hrad celých Sudet a sestoupit do sedla Tří dolin (Przełęcz Trzech dolin) s turistickou chatou Andrzejówka. Posilněni pivem a vyzbrojeni radou majitele jsme nalezli dokonalý turistický přístřešek, kde jsme strávili první noc vandru.

Druhý den ráno, poté co jsme vyběhli (vyfuněli) kopec na druhý zdejší hrad Radosno, ze kterého kromě mohutné kruhové věže mnoho nezůstalo, jsme sešli do Sokolovska. Zde jsme posvačili a zde by bylo také možné dokoupit zásoby, kdybychom jich neměli plné batohy. Po černé turistické značce jsme občerstveni začali šplhat konečně na hřeben Javořích hor. Po náročném stoupání nás přivítaly pohraniční patníky, sluníčko a nádherné výhledy na Broumovský výběžek, a také Krkonoše se nám zjevily v celé své kráse. Po hřebeni jsme zamířili k východu, směr Ruprechtický Špičák. Ten trčel kousek před námi a zdálo se, že pochod k němu bude nenáročný. Jindy asi opuštěné Javoří hory byly v dnešním dnu ve znamení Maratonského běhu, který se konal přes prudké kopce po podobné trase, co jsme šli i my. Pouze s jedním rozdílem: co my máme v plánu projít za dva dny, ti nejrychlejší uběhnou za tři hodiny. A tak nás do odpoledních hodin každou chvíli předbíhali spoře odění závodníci všech věkových kategorií. Všem jsme mohutně zafandili a ani jednomu jejich šichtu nezáviděli. Však kopečky Javořích hor umí dát do těla. Zejména, když je jdete ve zbrusu nových pohorkách. Nohy se začaly ozývat už kolem poledne, kdy jsme s mnoha odpočinky zdolávali nejvyšší Ruprechtický Špičák (881 m n.m.)

Nahoře jsem chtě-nechtě musela vylézt nahoru na rozhlednu. (Bylo to díky jednomu slibu, který jsem dala, a nakonec to nebylo tak strašné. Možná tedy i vylezu na rozhlednu Val nad Králíky, která je sestrou rozhledny na Ruprechtickém Špičáku, pozn. autorky).

Nahoře fičel vítr a byla docela zima. V útrobách rozhledny jsme v závětří zhltli k obědu lovečák a poté pokračovali po hřebínku směrem k Janovičkám. Nohy v nových botách bolely čím dál víc, a stále častěji jsme museli odpočívat. Deset kilometrů do Janoviček se zdálo nekonečných. Polská zelená značka vede souběžně s naší modrou, jenom místy se odpojuje a my si tak mohli vybrat tu pohodlnější variantu. Přesto jsme stále prudce stoupali a následně klesali. Široký vrch, Javorový, Čertův a Jedlový – žádný není zadarmo. Po prudkém výstupu – prudký sestup! Sedlo nad Janovičkami se ne a ne přiblížit. Na pár kilometrů máme společnost, neustále se totiž předcházíme s dvojicí starších manželů – paní jde velmi svižně, ale pán (po operaci kolene) chudák belhá o holi. Když jdeme, vždy je předejdeme, jenže po chvíli zase musíme odpočívat a ulevovat zmučeným nohám, a v ten moment nás oni vždycky dojdou. Vypadáme dost komicky. Od Čertova vrchu už jdeme raději společně a rozdělili jsme se až v sedle, odkud do Janoviček vede asfaltová cesta, kterou známe z léta. V Janovičkách jsme se potom potkali v restauraci. Oni jsou zde ubytovaní, my po jednom pivu (večeři si uvaříme z vlastních zásob) pokračujeme zase zpátky na hřeben.

Zatahuje se a podle internetu se blíží velké srážky. Stan stavíme přímo na hranici (konečně rovinka) už za prvních kapek. Vaříme ve stanu polévku a krásně spíme celou noc za bubnování deště do stanové plachty. Dle očekávání se přes noc vypršelo, ráno je krásně. Nikam nespěcháme. V pohodě si děláme ohýnek, povídáme s houbaři a pomalu a v klidu snídáme a balíme. Po hraničním hřebenu pochodujeme asi dva kilometry k Třípanskému kameni. Jde o starý hraniční kámen z roku 1732 určující historickou hranici mezi Čechami, Kladskem a Slezskem. Poté šlapeme ještě malý kousek po nepříliš používané pěšině, je vidět, že hřebínek opravdu není v těchto místech moc frekventovaný. A i my jej opouštíme, protože nám v poledne jede vlak domů. Lesem scházíme na polskou stranu hřebene, jdeme na blind po neznačených cestách, ale do vesnice Bartnica docházíme bez problémů. Jenom kdyby ty nohy tak nebolely! Každý krok cítíme, zejména ten z kopce. Na nádraží zjišťujeme, že jsme tu moc brzy, do odjezdu vlaku zbývá víc než hodina. Na chvíli usedáme a zouváme boty a pak se vydáváme po kolejích na 2 kilometry vzdálenou další zastávku Swierki Dolne. Celá trasa (tedy skoro ty 2 kilometry) vede tunýlkem, aspoň nemusíme myslet na bolavé nohy, jak se v jednom kuse otáčíme, nejede-li něco a hlídáme si výklenky ve stěně tunelu. Ale nakonec jsme na druhé straně vyšli v pořádku a na vlak si počkali se zutými botami ještě asi 15 minut. S jedním přestupem v Klodzku za slabé dvě hodinky vystupujeme v Mezilesí, kde jsme nechali stát auto pod Božím dozorem u kostela. Dojeli jsme si do Rovenska pro děti, kterým se s námi domů ani moc nechtělo. Z výletu jsme přijeli spokojení, ale zároveň vyvstala spousta otázek ohledně nových bot. Několik lidí náš ale ujistilo, že vydat se na třídenní vandr v nových botách byl nesmysl a tak jsme během podzimu boty poctivě rozcházeli. Uvidíme, až se v nich vydáme na další delší putování. A že určitě bude, o tom po dvou letošních úspěšných pěších vandrech není pochyb.

A na závěr snad jen několik informací o Javořích horách převzatých z internetu:

Javoří hory tvoří součást členité a geomorfologicky velmi pestré Broumovské vrchoviny, která vyplňuje rozsáhlé území kolem klikatící se česko-polské hranice v Broumovském výběžku. Její mnohem známější partií jsou například Teplicko-adršpašské skály nebo Broumovské stěny. Polozapomenuté Javoří hory jsou ale nejvyšší – kopec Ruprechtický Špičák (881 m) představuje nejenom nejvyšší kótu české části Javořích hor, ale spolu s Královeckým Špičákem ve Vraních horách (rovněž 881 m) i celé Broumovské vrchoviny.

K všeobecnému zeměpisnému zmatení je pak ještě nutno dodat, že plošně rozsáhlejší a také vyšší polská část Javořích hor se nazývá Góry Suche a je součástí většího celku pojmenovaného Góry Kamienne. Nejvyšší kopec Javořích, nebo chcete-li Suchých hor, je tedy polská Waligóra o nadmořské výšce 936 m.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice 2012 s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU