Dnes je 19. 07. 2018 - svátek má Čeněk

Ukrajina – polonina Boržava a Runa

Rubrika: 2012

Datum výpravy: 29.7. - 5.8. 2012

Účastníci: Markéta, Luděk

„Kdy přivezete děti na prázdniny?“ prohlásila začátkem července teta Pavlína, Luďkova ségra. To je nabídka, která se neodmítá, tak jsme si plácli, že koncem července odvezeme děti na pár dní k babičce a dědovi do Heroltic, kde si je potom Pavla vyzvedne. „A co podnikneme my, jak to volno využijeme,“ začínám jednoho rána pracovní den, „co zkusit vyrazit pro změnu pěšky s báglem?“ „Nějaké slovenské hory, hm, to by se mi líbilo,“ souhlasí Luděk. „Jenže kam? Co jsem tak slyšela a četla, tak na Slovensku, obě Fatry, Nízké Tatry … to už prý dávno není ono. Musíš tábořit jen na vyhrazených místech, jinak chodí ochranáři, vybírají pokuty…“, nahlas polemizuji. „No jo, za touhle svobodou bys musela jedině někam na Ukrajinu,“ pronesl Luděk osudovou větu. V ten moment jsme oba měli jasno. Na Ukrajinu? A proč vlastně ne na Ukrajinu!

Už v roce 2001, kdy jsme na Podkarpatské Rusi byli poprvé, jsme smutně koukali k zatravněným vrcholkům kopců a záviděli pěšákům s obrovskými batohy – my s našimi naloženými koly se tak vysoko nikdy nedostaneme. Navíc, pěšky s batohem jsme na horách byli naposledy v roce 2004, od té doby jsme nebyli na žádném pěším vandru. Vyvstává tedy spousta otázek – budeme to vůbec ještě umět? Nést si batoh s věcmi a jídlem na týden, pohybovat se v horách, kde nejsou značené cesty, neexistují horské chaty, prameny vody se musí hledat – a vůbec – nejtěžší otázka asi je – vydržíme spolu celý týden jen sami dva? Nezbývá, než to vyzkoušet.

Následující den je program jasný. Zuřivě listujeme průvodcem ukrajinskými Karpaty a brouzdáme internetovými stránkami. Variant je několik, ale nakonec z toho přeci jenom jedna vychází vítězně a ta zní – polonina Boržava. Podle těch, co tam byli, jde prý o jednu z nejhezčích polonin, navíc je nejdostupnější a to asi rozhodlo. Máme na celý výlet nějakých 7 dní a Ukrajina není zrovna za rohem. Naštěstí do Volovce jede noční vlak z Bratislavy (přestoupíme na něj v Žilině) a Boržava se nachází hned nad Volovcem. Na zpáteční cestu si vyhradíme dva dny a zkusíme se domů dostat stopem.

Luděk nechce nic nechat náhodě – je středa, v neděli chceme odjíždět – takže ještě večer se vydáváme na mezinárodní pokladnu do Ústí nad Orlicí koupit místenky a jízdenku na vlak. A měli jsme štěstí – volných lůžek už bylo jenom 7. Nicméně při prodeji jízdenky došlo k tomu, že paní pokladní nemohla zadat cílové město Volovec, prostě jí ho program jako stanici vůbec nenabídl. Volala kvůli tomu do České Třebové a bůhví kam ještě, ale všude to měli stejné. Nakonec jsme rezignovali a jízdenku si koupili o dvě stanice dále – to možné bylo. Čert vem pár korun navíc, ale domů se vracíme s nutkavým pocitem, že Ukrajina začíná už v Ústí nad Orlicí. Jsme zvědaví, jaká celá akce bude, ale s jízdenkami v kapse se už blbě couvá!

Dva dny před odjezdem vypoví službu vodní pumpa našeho auta. Není to nějaké znamení? Snad ne! Připravujeme zásoby jídla a oblečení na týden, vytahujeme náš stařičký stan a další vybavení. Co jezdíme s dětmi, naučili jsme se minimalizovat potřebu svých věcí, takže nakonec váha mého batohu končí na čísle 17 kg (bez vody), Luďkova zátěž je o něco větší. To by se mohlo dát zvládnout! Z internetu tiskneme mapy (abychom pak zjistili, že stejně všechny vychází z vojenské mapy, kterou máme v měřítku 1:200 000, a která je nejpřesnější, ale choďte s tím po horách) a popisy tras. Orientace na Boržavě je prý víc než jednoduchá: poměrně jasný hlavní hřeben z něhož odbočuje jen jeden boční hřebínek s nejvyšší horou Stij (musíme zdolat!). Navíc v některých oblastech začínají čeští značkaři ve spolupráci s těmi ukrajinskými značit turistické cesty jako u nás. Všechno mám tak dokonale nastudované, že snad ani nikam nemusíme jezdit! 🙂

Luďkův táta nás v neděli v poledne odváží na nádraží do Zábřehu. S ohromnými batohy ve vysokých botách pochodujeme nádražní budovou jako drsní horalové. Začínám se vracet do mládí …

V Žilině přestupujeme na vlak do Volovce. Poslední vagóny jsou ruské a míří z Bratislavy do Moskvy. Trojmístné kupé spolu s námi sdílí mladičká Ukrajinka. Jede z Vídně, kde žije s manželem z Kazachstánu, ukázat domů rodičům čtyřměsíčního synka. Což o to, holčina je odvážná, sama s kojencem vlakem absolvovat cestu do Kyjeva, ale nemusela by být tak roztažená skoro po celém kupéčku. Ale nakonec jsme se dovnitř nějak naskládali i s batohy a s holkou si docela příjemně popovídali. Uměla totiž výborně rusky.

V pondělí ráno se probouzíme někde mezi Svaljavou a Volovcem. Tedy – probudili jsme se už dříve – v Čopu na hranicích, kde probíhalo přebudovávání vagónů na široké ruské podvozky. Na tohle téma jsme s Luďkem vedli rozhovory hodně dlouho a dohadovali se, jak to asi udělají. A tak Luděk nespal a celou anabázi, kdy ohromné jeřáby zvedaly celé vagóny, posunovaly je po kolejišti a chlapi s francouzáky pobíhali sem a tam a přešroubovávali kola z podvozků našich rozměrů na ty ruské, široké, pozoroval a natáčel. Stáli jsme tam kvůli tomu 4 hodiny, ještě že to bylo v noci. Nakonec jsme se shodli – nebylo by jednodušší přesednout na jiný vlak?

Ve Volovci jsme před sedmou ráno, na nádraží už panuje čilý ruch. Potkáváme partičku asi dvaceti mladých Čechů – vyráží také na Boržavu. Stejně jako my, potřebují ve Volovci vyměnit peníze, ale jsou na Ukrajině poprvé, neumí azbuku a vůbec jsou ze všeho trochu vyvalení. Asi jako my před 11 lety … Jenže teď už jsme ve Volovci jako doma. Prošli jsme vagzálem a zkušeně míříme k hlavní silnici. Hotel, kde jsme v roce 2001 měnili peníze, tam ještě stojí a hele, tamhle od té bábušky jsme tenkrát kupovali mlíko, to není možné, to je určitě vona!

Banka má otevřeno od devíti, tak nakonec bereme hřivny z bankomatu. Studentíci potkali nějakého maníka, který jim peníze vyměnil. Učí se tedy hodně rychle! My jdeme ještě na trh. Jednak potřebujeme chleba a vodu a jednak chceme nasát atmosféru. Čeká nás několik dnů jen v horách, tak si užíváme ruchu malého města na Podkarpatské Rusi. Procházíme tržiště, nakupujeme chleba a minerálku a snídáme v malém kafé-baru.

Po jídle nás už nic ve městě nedrží a po červené turistické značce pomalu opouštíme město. Z kamenité cesty jsme odbočili na úzkou pěšinku a loukou stoupáme; brzy máme Volovec jako na dlani. Počasí je slunečné, na nebi se ale honí mraky. Najednou mě cosi začíná pleskat vzadu do nohy. Zároveň se dostavuje pocit, jako když šlápnu do vody. Pohled sklouzává směrem dolů a to, co vidím, je jako ze zlého snu! Podrážka pohorky je více než z poloviny odlepená! Kdyby odlepená! Vnitřek boty nějak zpuchřel a celá podrážka se tak úplně rozpadla. Moje více než 15 let staré pohorky tak odešly do věčných lovišť. Jenže to není sranda, chce se mi z toho spíš brečet. Tolik práce, tolik přípravy, tolik těšení se, taková dálka – a teď to všechno skončí hned první den kvůli blbejm botám. V rámci úspory místa a váhy jsem si nevzala žádný náhradní. Zkazím dovolenou sobě i Luďkovi.

Jenže ten to vidí jednoduše – sejdeme zpátky do Volovce a koupíme boty nové. Nakonec to bylo ohromné štěstí, že se boty rozsypaly po dvou kilometrech. Kdyby se to stalo někde na hřebeni, bylo by to mnohem horší. Luděk má pravdu. Vytahuje tedy z batohu černou izolačku, převazujeme botu, abych s ní mohla aspoň kousek jít a při té příležitosti vidím, že načatá je i bota druhá. To jsem zvědavá, co tady v tom pravěku seženeme. Ale nezbývá nám nic jiného a tak se zcela neslavnostně vracíme zpět do Volovce. Nejprve hledáme nějaký normální krámek s obuví nebo pracovními oděvy, bazar (tržiště) si necháváme v záloze. Něco jako pracovní oděvy tu nevedou, ale obuv je hned na hlavní třídě. Jenže k dostání je vše, jen ne turistické boty. Nejturističtější boty jsou bílé čínské kecky. Pravda, kdysi jsem v nich přešla Malou Fatru, protože mě podobně a bez varování opustily boty tzv. „farmy“, ale nebyl to nějak příjemný zážitek. Zkusíme tedy ještě ten bazar. Proplétáme se stánky ala vietnamské tržiště, na výběr jsou boty všelijaké, od lodiček a letních ťapek po holinky, ale nic, v čem by se dalo chodit po poloninách. Luděk radí vzít si gumáky. Upřímně – kdybych věděla, co nás čeká, asi by byly nejlepší, ale já to teď nevím a očima bloudím po tom zoufalém výběru v naději, že spatřím něco, co se alespoň vzdáleně podobá koženým kotníčkovým botám. Bazar jsme prošli dvakrát a nic. Nakonec zastavujeme u jednoho stánku, kde se nám zboží zdá být nejsolidnější. Nebudu to protahovat – vybrali jsme modré, plátěné kecky za 90 hřiven (1 UAH = cca 2,50 Kč). Zdají se pohodlné, ale nevěřím, že se po pár kilometrech nerozpadnou. Neudělám stejnou chybu, proto si beru ještě jedny boty, bílé botasky za 50 hřiven. Kvalitou děsné, ale na dojití v případě kolapsu těch prvních snad poslouží. A tím shopping zakončujeme a dnes již podruhé opouštíme Volovec. Rychle stoupáme po loukách nad městem a noříme se do lesa. Stoupání přiostřuje, batoh těžkne, dech nám dochází. Já navíc každým okamžikem čekám, kdy se plátěnky rozpadnou (ano, takovou jsem v ně měla důvěru 🙂 ) Ještě než vycházíme nad hranici lesa, nabíráme vodu v potůčku. Dobře jsme udělali, výš se začal ztrácet. Zatahuje se a začíná drobně pršet. Luděk je nadšený – aspoň vyzkouší chůzi v pláštěnce a nepromokavých kalhotách. Obědváme pod mohutným dubem, prší jenom opravdu drobně. Po jídle můžeme jít bez pláštěnek, Luděk je tudíž zklamaný, že se oblíkal zbytečně. Konečně vrcholový kříž hory Temnatik (1347 m n.m.), který byl vidět už z nádraží ve Volovci, a jsme na hřebeni Boržavy. Výhledy fantastické, jen je jaksi hodně pod mrakem. Pokračujeme dál, v mlze tušíme horu Plaj (1334 m n.m.), náš další cíl. Značení sem nahoru bylo výborné, dál jsme značky viděli spíš ojediněle. Čím dál víc se noříme do mlhy. Moc lidí nepotkáváme, sem tam pár sběračů borůvek; s každým ztratíme slovo. Parta z Volovce je asi už bůhví kde a tohle jsou jediní lidi tady s námi nahoře, stejně jako my ztracení v mlze. Vrchol Plaje zdobí vysílač a meteorologická stanice. Také tu končí žlutá značka z Podobovce. Pán ve stanici tvrdí, že dnes a zítra bude pršet. To je výborné!

Na malý moment se mraky roztrhly a kousek dál na hřebeni vidíme skupinku asi dvaceti lidí! Tak jsme je přeci jenom dohnali!Ale bylo to naposledy, co jsme ty studenty viděli. Asi kilometr pod Plajem potkáváme dva turisty z Užhorodu. Boržavu dobře znají. Podle jejich slov je další voda na hřebeni až za tři hodiny. Jenže my si chceme ještě zítra odskočit na Stij, takže vodu potřebujeme co nejdřív. Poradili nám tedy odbočit na cestu po úbočí, kde jsme asi po půl hodině narazili na poměrně vydatný potok. Mraky se na chvíli rozestoupily a my tak večeříme umytí a s výhledem na nejvyšší horu poloniny Boržava, Stij (1681 m n. m.). Na vzdálené louce stojí kouřící salaš a u ní barevné stany. Jde o turisty, občas se kolem nás trousí. Kolem šesté začíná pršet a my tak aspoň zalézáme spát. Na dnešek jsme toho ve vlaku moc nenaspali a je to znát.

Za bubnování kapek spíme snad 10 hodin. Ráno jako zázrakem pršet přestává, stan rychle usychá a kaluž, která se v noci kolem nás vytvořila, rychle mizí. Snídáme, nabíráme vodu do plného stavu a se sbalenými batohy pokračujeme dál. Úzkou pěšinkou vyšlapanou sběrači borůvek se vydáváme vstříc hřebínku a vrcholu Stij. Boržava je celá porostlá borůvčím, je jich tady nekonečně a jejich zobání nám zpříjemňuje výstup. Pěšinka mizí, hory se čím dál víc halí do mlhy a mraků, plátěné boty promokly v mokré trávě hned po prvních pár krocích, trudomyslnost vzrůstá. Má vůbec cenu škrábat se nahoru?

Konečně nahoře! Batohy ukrýváme za velký kámen pod pláštěnku a nalehko se vydáváme na nejvyšší horu Boržavy. Cestou potkáváme desítky sběračů borůvek, v sedle pod Stijem pak chápeme, kde se tu vzali – stojí to několik gruzaviků a na borůvky se tak pořádají přímo nájezdy. Vyzbrojeni hřebeny a kbelíky si tu přivydělávají pár korun, zůstávají po nich plastové lahve a odpadky. Na vrcholu Stije se nachází ruiny radarové stanice z dob Sovětského impéria. Z kdysi tří obřích bílých míčů tu dnes zbyly jenom kruhové základy, laminátové desky jsou rozházeny všude okolo, někdy i stovky metrů daleko. Na samotném vrcholu stojí kovová konstrukce rozhledničky, jinak docela neutěšené místo. Výhled na tu dnešní bídu docela slušný. Vracíme se zpátky pro batohy, hlavní hřeben Boržavy, po kterém dál půjdeme, je ale v zajetí mraků. Těžká šedobílá mračna objímají kopce jako peřina, vůbec se nehýbají. Ještě na sluníčku vaříme těstoviny a poté se noříme do šedé mlhy. Táhle stoupáme na Vělikij Věrch, druhou nejvyšší horu Boržavy (1598 m n.m.). Že jsme už nahoře víme jenom podle další kovové konstrukce. Zde nacházíme poslední červenou značku. Kam máme ale jít dál? Vidět je na padesát metrů, ani ne. Vydáváme se po cestě vedoucí zprudka dolů z kopce. Po půl hodině se na kratičký moment mraky rozestupují a my vidíme, že jdeme blbě. Otáčíme se zpět do kopce a nadáváme si. Hledáme cestu, která má podle průvodce vrchol Velikého Věrchu jakoby obejít, ale když se pak po jedné vydáváme, po kilometru se ztrácí v borůvčí. Prodíráme se zoufale dál, přeci to už nemůže být daleko na hřebenovku. Viditelnost se snižuje, je-li to ještě možné. Borůvčí vysoké po p. … (ano, správně, po pás 🙂 ), mokré až hrůza. I Luděk už má promočené boty, chudák. Já si stěžovat nemůžu, že kecky nevydrží bylo víc než jasné. Absolutně netušíme, jak dlouho se borůvčím prodíráme, mám pocit, že už se začíná stmívat. Ty modré bobule už nemůžu ani vidět! Orientace na hřebeni Boržavy je prý jednoduchá, jenže musí být alespoň trochu vidět. Luďka napadá spásná myšlenka – co když na hřebenovou cestu nemůžeme narazit proto, že jdeme souběžně s hřebenem, ale pod ním, takový jakoby traverz. Když se vyšplháme nahoru, na cestu jistě narazíme. Aktivujeme poslední síly k překonání několik desítek výškových metrů. Každý metr dá zabrat. Ještě že borůvkové keříky drží dobře v zemi a lze je použít jako lano.

Nahoře opravdu nějakou cestu nacházíme. Fučí zde vítr, což nás ujistilo, že jsme správně. V závětří si dáváme svačinu a vyrážíme dál. Najednou se lehce vyjasňuje, objevují se siluety blízkých skalek a keříků a já začínám mít pocit Deja Vu. „Tenhle kopeček, tenhle stromek a tady ta zelená a žlutá značka jsou mi nějak povědomé“, říkám Luďkovi. Po pár metrech víme naprosto přesně, kde jsme. Jedna na zemi ležící těstovina z mámina kuře na paprice prozradila místo, kde jsme před pár hodinami obědvali. Nevíme, zda se smát nebo kroutit hlavou nad naším naprosto zbytečným blouděním.

Radši nepřemýšlet. Vracíme se tedy rychle zpět po známé cestě na Vělikij Věrch a na něm nalézáme boční cestu. Ale ani teď netušíme, zda jdeme dobře. Nějaké značení nebo tyče jako v Krkonoších či Jeseníkách – o tom si můžeme nechat zdát. Teď už je navíc jisté, že se opravdu stmívá. Oblý hřeben, který musí být za krásného počasí pro nocování ideální, se za mlhy a silného větru stává pastí. Hledáme místečko pro stan někde v závětří, ale marně. Mlha způsobuje, že rychle provlháme. Naštěstí je poměrně teplo. Na dalším vrcholu se opět rozhodujeme mezi dvěma cestami. Jednu volíme a když po asi dvou kilometrech zjišťujeme, že jdeme zase špatně, rezignujeme. Stan stavíme hned vedle cesty, ráno moudřejší večera. Vítr se utišil.

Kolem čtvrté hodiny ranní nás budí rachot motorek a těžké techniky, po nich davy pěšáků – na borůvky se vyráží už za tmy. Probuzení je nepříjemné, ale ještě usínáme. Ale ani po sedmé hodině není o moc větší viditelnost než včera. Následuje nepříjemné rozhodování. Luděk navrhuje sestoupit dolů, já bych se vrátila. Zdá se mi, že se mraky maličko hýbají, ale to je spíš jen tlačím očima z hřebene pryč. Nechtě se tedy smiřuji s tím, že nám počasí nepřálo a po snídani se vydáváme na sestup. Nazouvám ty druhé suché boty, jsem ráda, že je s sebou táhnu. Míjíme vykupovače borůvek a přicházíme k lyžařskému středisku. Několikrát podcházíme starou lanovku, prý je ještě v provozu. Dolů jede ohromný ZIL s kameny, máváme na něj a za chvíli už sedíme na korbě a vezeme se až k silnici. Ušetřili nám několik kilometrů namáhavého sestupu. Dole je polojasno, mezi bílými mraky prosvítá modré nebe, ale nad horami se to pořád mračí. V obchůdku u piva spřádáme další plány. Luděk chce přejet na jiné pohoří, já bych přejela na konec Boržavy a zkusila ji přejít z druhé strany, od poloniny Kuk. Luděk nechce slyšet, že bychom tam nahoru šli znovu, mně se zase nechce jinam, kde na to nejsme připravení. Takže první neshoda, ale řešíme to tak, že jsme našli variantu, která je schůdná pro oba – slovenský Vihorlat! Je nám sice líto, že už to nebude na Ukrajině, ale posuneme se blíž k domovu a snad tam bude i lepší počasí.

Stopujeme a s prvním autem jsme na hlavním tahu. Zde naskakujeme do autobusu do Svaljavy. Odtamtud vesničkami pomalu míříme na slovenské hranice. Jdeme pěšky a zkoušíme stopovat. Nedaří se, auta nestaví. Občas se kus posuneme autobusem, ale vidina, že bychom už dneska byli pod Vihorlatem, se pomalu rozplývá. Navíc se během odpoledne vyjasnilo a udělalo docela horko. Luděk tvrdí, že mraky se v těch výškách stejně hor budou držet, ale mně je líto, že jsme to vzdali. Debatujeme o tom, že jsme asi odsouzeni k tomu chodit na horách jenom po značených cestách, divočina není pro nás. Nejsou značky, nemáme mapu – a hned se ztratíme! Je jisté, že při dobré viditelnosti bychom to zvládli, ale machři se dokážou orientovat i při zhoršených podmínkách. Asi to chtělo dobrou GPS s mapou. Tak příště …

Cestou do Perečinu koukáme z autobusu na kopečky. Najednou se mezi stromy mihla hora se zatravněným vrcholkem. Rychle jsme koukli do mapy – polonina Runa. Nevelká polonina, akorát pro nás. Rozhodli jsme se poměrně rychle a v Turi Remety skáčeme z autobusu ven. Usedáme na lavičkách před malým krámkem a přemýšlíme, co dál. Oslovují nás dva mladí manželé Natálie a Michal. Oba prý pracovali 2 roky v Čechách (klasická ukrajinská písnička) a česky mluví obstojně, zejména Natálie. Její bratr nás prý pod poloninu Runa odveze, jen musíme počkat, až se vrátí z koupaliště. Zatím večeříme a u pivka, které si vzájemně objednáváme, debatujeme o poměrech u nás a na Ukrajině.

Za deset euro nás bratr Natálie odváží do 17 kilometrů vzdálené vesnice Lumšory. Podle mapy odsud nahoru na poloninu vede jasná, zpevněná cesta, snad tedy nezabloudíme. Loučíme se s novými přáteli, dál jdeme po svých. Po několika kilometrech nalézáme nádherné tábořiště s potůčkem. U ohýnku sušíme boty a připravujeme se na zítřejší výstup.

Ráno je jako malované, snad to vydrží po celý den. Cesta nahoru je zničená, ale podle stop tu musí občas projet nějaké terénní auto, které jí ještě víc rozryje. U Komsomolského jezera se nachází další tábořiště a pak se již ocitáme nad hranicí lesa. V malé studánce bereme vodu a za chvíli jsme nahoře. Počasí ideální, nebe jasné, takřka bez mraků. Co víc si přát. Stoupáme po panelové cestě, která vede z Lipovce a užíváme si nádherné výhledy. Odněkud zprava jsme zahlédli kouř, že by bufet? Parta čtyř chlápků z Užhorodu tady týden čundruje, užívají si volno bez manželek. Co je jejich hlavní náplní, je poměrně dobře jasné. Nalévají nám také po sto gramech, ale já jsem jako na trní. Nevíme, jak daleká je ještě cesta a co když se zatáhne a přijde bouřka, popoháním Luďka, který se mezitím s chlapíky docela dobře pobavil.

Panelovka pokračuje pořád dál, až na nejvyšší horu, Poloninu Runa (1 479 m n. m.). Nejsme tu bohužel ani zdaleka sami, spolu s námi k vrcholu dnes míří veteráni z války v Afghánistánu. Mají tam nahoře nějakou sešlost. U vrcholového torza bývalého vojenského objektu mají postavený stan, provádějí zde slavnostní rituály, mávají vlajkami, hraje hudba. My si vaříme oběd a spolu s nimi si užíváme atmosféru volnosti, svobody a míru. Po jídle pokračujeme po vrcholové planině dál. Hory jsou ale všude kolem nás a jako poslední hradba na obzoru se modrají vrcholky poloniny Boržava. Víš co, trhni si nohou! Zkoušela jsi nás tvrdě, ale tady je taky hezky.

Orientace je na Runě poměrně jednoduchá, bodejť by ne, když je vidět na desítky kilometrů daleko. Scházíme dolů a užíváme si pohledy na okolní hřebeny ještě než sejdeme pod hranici lesa. Tam snadná orientace končí. Podle mapy zde mělo být několik cest, ale když jednu nalézáme a vydáváme se po ní, je díky spadeným stromům takřka neprůchodná. Prodíráme se snad dva kilometry, ale utěšujeme se, že směrem dolů k lidem bývají cesty lepší. A taky že jo. Přicházíme na velkou louku, tady by se tábořilo! Jenže chceme popojít co nejblíže ke vsi Ljuta. Já bych se tady opět ztratila, ale Luděk orientaci neztratil a správně odhadl směr. Stáčíme se doleva, překonáváme nevysoké návrší a pak již scházíme do správného údolí. Cesta je dosti zničená, chvílemi vede řekou, ale to je taková ukrajinská klasika. Proto jsme přeci tady, abychom zažili trochu dobrodružství. Táboříme na louce, vodu bereme z potoka a vaříme na ohni. To je zase naše ukrajinská klasika.

Ráno to do Ljuty máme asi hodinu cesty. V malém krámu svačíme nanuky a ptáme se na autobus. Přijede prý až odpoledne. To se nám nechce čekat, ale ani pěšky se nám po asfaltu nechce a tak, když ke krámku přivezlo zásobovací auto další várku nanuků, Luděk ihned jedná. Za nevelký poplatek nás kluk odveze do Velikého Berezného a za dalších pár hřiven si s námi zajíždí ještě tři kilometry na hraniční přechod. Naše batohy se zatím chladí v mrazicím boxu.

Hranice přecházíme pěšky a staví nám snad třetí auto, na které mávneme, do Sniny jedeme s jeptiškami a potom na jeden zátah až do Popradu. Kdybychom chtěli, mohli bychom možná být doma už dnes, ale my máme ještě dva dny, proto z Popradu stopujeme na jih, na Telgárt. Táboříme za Hranovnicou. Další den projíždíme pod Nízkými Tatrami, navštěvujeme Bánskou Bystrici, ale spíme ještě na Slovensku, kousek od Makova. Ráno stopujeme v dešti, dlouho se nám nedaří, ale nakonec na jeden stop frčíme až do Mohelnice, kde nás po obědě auto vysazuje v Rovensku. Zde nacházíme spokojené děti a čekáme na dědu, který pro nás musí dojet. Cestou vyzvedáváme v servisu v Jablonném opravené auto a pak už se zase zabydlujeme doma. Celou akci hodnotíme jako asi nejlepší výlet letošního roku! Vůbec nevadí, že jsme tu Boržavu nepřešli celou podle plánu. Celkově jsme si to moc užili, včetně závěrečného stopování přes celé Slovensko. Boty to nakonec celé vydržely, a co víc – ještě několikrát jsem v nich během léta vyjela na kole.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2012 s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK