Stezka Piastovských hradů

Rubrika: 2021

Datum výpravy: 27. - 31. 10. 2021

Účastníci: Markéta, Luděk

Ujeté kilometry: 306 km

Soumrak na podzim přichází příliš brzy. Místo na stan je potřeba najít nejpozději do šesté hodiny, za tmy se už hledá špatně. Zažehneme oheň, večer bude dlouhý. Zapadající slunce zbarvilo oblohu do růžovo fialova, fotka vypadá jako přibarvený kýč. Na obzoru se táhne hradba hor. Jejich silueta je nám důvěrně známá, poznávám je všechny: Sněžka, Malý Šišák, Sněžné jámy a poslední Szrenica. Jenže něco je jinak. Nejvyšší Sněžka úplně vlevo, ostatní napravo. Asi jako selfíčko zrcadlově obráceným objektivem. Vysvětlení je však mnohem prozaičtější. Na Krkonoše totiž koukáme z odvrácené strany, z Polska.

Když stojíte na Sněžce nebo na pohraničním hřebeni, hory jako by směrem do Polska někdo utnul. Příkře spadají do nekonečné polské roviny táhnoucí se až k Baltskému moři. Přiznám se, že mě nikdy dřív nenapadlo, že i na této straně pohoří může být tak nádherně.

Možná máte taky pocit, že jste už všude byli a jen tak něco vás nepřekvapí. Ale pak se naskytne pár dní volna – a co s nimi? Jezdit příliš daleko se nevyplatí. Třeba vám poslouží jako inspirace naše pětidenní výprava v době podzimních prázdnin. Před třemi lety jsem psala článek o Stezce Orlích hnízd mezi Krakovem a Čenstochovou. Od té doby jsem marně u našich severních sousedů hledala něco, co by se jí alespoň trochu rovnalo. Něco, co by uspokojilo touhu po objevu zajímavých míst. Něco, co bych nabídla i čtenářům Cykloturistiky. A konečně jsem to našla.

Szlak Zamków Piastowskich

Stezka Piastovských hradů, jak se dá vytušit z volného překladu jejího názvu, nabízí také putování po hradech, zámcích a zříceninách. Kromě nich ale na ní naleznete i nesčetné skalní vyhlídky a spoustu nových pohledů na známá místa. Oficiálně jde o 150 km dlouhou turistickou stezku pro pěší, vyznačenou zelenou barvou. Značení v terénu používají Poláci téměř stejné jako my. Trasa začíná na hradě Grodno a končí na hradě Grodziec. Příjemně zvlněnou krajinou polského podhůří Krkonoš vás provede přes patnáct Piastovských hradů a zámků. Piastovci byli polskou knížecí, později i vládnoucí dynastií. Jejich rod vznikl před rokem 992 a Polsku vládli do roku 1370; vedlejší větve Piastovců se udržely v samostatném mazovském knížectví a ve Slezsku až do roku 1526. Ale dost únavné historie.

Cyklovarianta Piastovské stezky jako u Stezky Orlích hnízd bohužel neexistuje, a pěší trasa není v celé své délce díky náročnému terénu dobře sjízdná. Není ale nic jednoduššího, než si zmíněné hrady pospojovat trasou vlastní. A třeba si ji obohatit o další zajímavosti, které polské podhůří Krkonoš nabízí. A není toho zrovna málo, Piastovské hrady nejsou v této oblasti jedinými svědky doby panovníků a knížat. V Dolnoslezském vojvodství se údajně nachází celá čtvrtina všech polských hradů a zámků! Celá oblast severně od Krkonoš, takzvaná Jelenohorská dolina, se nazývá Dolina Pałacow i Ogrodow (Údolí zámků a zahrad). Těch se zde na území o rozloze 102 km² nachází na třicet. Někteří oblast dokonce přirovnávají k francouzské Loiře. V roce 2011 bylo údolí prohlášeno za národní kulturní památku Polska a nyní míří na zápis mezi světové kulturní dědictví UNESCO.

O žádné údolí ale ve skutečnosti nejde, připravte se na kopečky. Naše trasa oproti té oficiální měřila skoro dvojnásobek, tedy 300 kilometrů a nastoupali jsme při ní 4300 výškových metrů.

Dolním Slezskem podél řeky Bóbr

Horní tok řeky Bóbr, která pramení u obce Bobr nedaleko Žacléře, nás doprovázel po většinu putování. Název bude dobře znám zejména vodákům. Řeka je totiž oblíbená pro svůj svižný tok, malebné okolí a svobodné táboření kdekoliv, které už na březích našich řek možné není. My ale neputujeme na kánoích, nýbrž na kolech. Jaký je tedy Park Krajobrazowy Doliny Bobru z hlediska cykloturistiky? Nepředstavujte si žádnou pohodlnou stezku podél vody. Většinou se s řekou na pár okamžiků potkáte, přesně ale jen na moment, kdy ji přejedete po mostě, načež ji hned opustíte při stoupání do dalších kopců.

Naši výpravu jsme započali v městě Boleslawiec, kam nás pohodlně dovezl nízkopodlažní vlak z Wroclawi. Oproti oficiálnímu směru stezky jsme zvolili opačný, abychom se na kolech přibližovali  k domovu. Boleslawiec byl ve 14.- 18. století součástí České koruny, jenom není úplně jasné, zda název pochází od polského knížete Boleslava Vysokého nebo od českého knížete Boleslava I. Jako většina polských měst má pěkné historické centrum s radnicí uprostřed a honosnými domy okolo. Startovní bod jsme si vybrali záměrně kvůli dávno zrušené úzkokolejné železnici, na jejímž náspu je dnes vybudovaná cyklostezka. Svezli jsme se po ní sice jen pouhých 13 kilometrů, ale aspoň jsme se bez výraznějšího převýšení přiblížili na dohled našeho prvního hradu Piastovské stezky – hradu Grodziec. Ten se nachází na 382 m vysokém bazaltovém kopci, a to, jak osaměle vystupuje z nížiny, může připomínat náš Říp. Stejně jako on, i Grodziec býval kdysi dávnou sopkou. Areál hradu je volně přístupný, platí se pouze za vstup do hradního paláce, a funguje zde jednoduché občerstvení. Hrad z tmavého zdiva vypadá opravdu romanticky, ale jeho podoba není původní. V polovině 18. století byl už ruinou, s jeho přestavbou se začalo až na počátku 19. století. Poprvé jsme zde narazili na zelenou turistickou značku Piastovského szlaku, která nám však sloužila jen jako vodítko. Mířila na jih a my také.

Čekala nás první noc venku. Byl konec října, teploty při jasné obloze padaly k nule. Z místa noclehu jsme si vychutnávali první výhledy na krkonošský hřeben, s pozadím zabarveným zapadajícím sluncem. Opekli jsme si polské klobásy a na kutě šli nezvykle brzy.

U obce Sobota jsme se setkali s řekou Bóbr. Cyklotrasa, která podél ní vede, však byla blátivá, podmáčená a hrbolatá. O jízdě tak nemohla být řeč. Wleń patří mezi nejstarší města v Polsku a když se na něj budete dívat ze Zamkowe góry, kde se nacházejí zbytky hradu Lenno, uvidíte, jak je maličké. Jen náměstí a nic víc. Kam by se také mohlo rozpínat, když jej dokonale ohraničuje zákruta řeky. Zvláštní, dole nám to tak nepřišlo. K dalšímu setkání s Bóbrem došlo v Siedlęcinu. Zde se nachází dobře utajený klenot. Kdyby nám paní v kase na hradě Lenno nedala tip, že pokud ukážeme vstupenku z jejich hradu, dostaneme na Siedlęcinu slevu, asi bychom ho i minuli.

Rytířská věž (Ksiąźecą Wieźa Mieszkalna) je nejzachovalejší středověkou stavbou svého druhu nejen v Dolním Slezsku, ale i ve střední Evropě. Ač je nazývána rytířskou, patřila slezským knížatům. Obytná patrová věž byla původně součástí hradeb, a ty chránil ještě vodní příkop napájený z Bóbru, který protéká v těsné blízkosti. Objekt sloužil ke střežení obchodní stezky a je unikátní pro své náboženské malby na stěnách a zachovalé původní dřevěné stropy. Opravy a restaurační práce probíhají neustále, a dají ještě hodně práce. Nicméně současný syrový stav je vlastně kladem, dávná historie na nás dýchala doslova ze všech koutů, od sklepa až po krovy. Ale zpět do 21. století.

Ze Siedlęcina pokračuje pohodlná cyklostezka podél řeky Bóbr. Protáhne vás kolem výletní turistické chaty Perła Zachodu (Perla Západu) až do Jelení Hory. Asi tříkilometrová promenáda je zde vedena poměrně odvážně, vytesaná do skal, ohraničená zábradlím.

Kdo by neznal Jelení Horu, město, kam se jezdívalo za levnými nákupy. Dodnes se tam pořádají jedny z nejstarších adventních trhů v regionu. Město vzniklo ve 13. století procesem osidlování tehdy pustého Podkrkonoší německými kolonisty, později bylo součástí německého císařství. Po druhé světové válce na základě Postupimské dohody, kdy se hranice posunula z řeky Odry na Nisu, se ale stalo součástí Polska. Původní německé obyvatelstvo bylo odsunuto a nahrazeno polskými přesídlenci.

Na Chojnik

V Jelení Hoře jsme se od stezky Piastovských hradů odpoutali výrazněji. Pokračovali jsme dál na jih, přes Slezské Teplice, nejstarší lázně v Polsku, které jsou dnes součástí Jelení Hory. Voda ve zřídle měla, podle vytesaného nápisu, údajně 90° C. Hned vedle lázeňského parku se nachází akvapark Termy Cieplickie, jehož návštěvu jsme však oželeli. Před vodními radovánkami jsme dali přednost šlapání do pedálů.

Mnohem víc nás lákala monumentální zřícenina hradu Chojnik na 612 metrů vysokém kopci. Ačkoliv i on je spojen s dynastií slezských Piastovců, stezka přes něj nevede. Pro jeho dobytí jsme zvolili červenou turistickou – ta stoupá strmě vzhůru po kameny vydlážděném chodníku, tak prudkém, že jsme kola museli potupně tlačit. Ale odměna byla sladká, v podobně malebné zříceniny a vyhlídky na Krkonoše. Z vyhlídkové věže jsme je měli doslova jako na dlani.

Prohlídka hradu probíhá individuálně. Trasa je vedena odvážně po hradebních zdech až do nejvyšší věžičky. Nám, co nemáme rádi výšky, se tajil dech. Doufala jsem, že zdi, které zde stojí už více než sedm století, ještě nějaký čas vydrží.

Zpátky k Piastovským hradům a zámkům

Po další mrazivé noci jsme se zahřáli při tlačení kol na kopec Grodna (504 m) k romantické vyhlídkové stavbě. Původně lovecký zámeček knížete Henryka napodoboval zříceninu středověké tvrze. Bohužel, v ranních hodinách měla knížata ještě zavřeno. Vyhlídka na hřebeny Krkonoš od Sněžky po Szrenicu byla ale i tak parádní.

Malebné podhůří Krkonoš si oblíbila pruská královská rodina, která se rozhodla zřídit si zde svou letní rezidenci. Pruský král Fridrich Vilém III. nechal upravit starší zámek v Mysłakowicích na luxusní sídlo a vzápětí na to se přestavovaly i zámky v Karpnikách pro jeho bratra korunního prince Viléma Pruského a ve Wojanówě pro jeho dceru Luisu Augustu Vilemínu. Ve stopách královské rodiny sem začala rychle proudit aristokracie z celé Evropy, včetně ruské carské rodiny, zavítal sem třeba i Chopin, Goethe nebo šestý prezident USA John Quincy Adams. Pochlubit se návštěvou tohoto místa tehdy patřilo k bontonu a dokladu příslušnosti k vyšší společenské třídě. V období komunistické Polské lidové republiky, po odsunu původního německého obyvatelstva, se paláce změnily na ústavy, školy, zemědělská družstva nebo požární zbrojnice a jejich vnitřní vybavení bylo zničeno nebo rozkradeno. Bez potřebné údržby památky rychle chátraly a místo opravy je uvedené instituce opouštěly. Naprostá většina z nich se proměnila ve zříceniny.

Situace se však naštěstí pomalu mění. Většina zámků je již opravena (jako například zámek Wojanóv, z něhož je dnes luxusní hotel a restaurace), nebo oprava probíhá (např. v Bobrově), na některé znovuzrození teprve čeká. Zámek v Karpnikách připomíná malou Hlubokou a i on slouží jako hotel. Pohled na perfektně opravený zámek, zrcadlící se ve vodní hladině ale rozhodně stojí za krátkou zastávku.

Na oběd jsme si však raději zajeli do turistického schroniska Szwajcarka. To se nachází pod dvěma skalními útvary Křížová hora a Sokolik. Kola je však nutné zanechat u chaty a na vyhlídku zajít pěšky. Závěr výstupu po žebříkách není vhodný pro lidi se závratí, ale co bychom neudělali pro nádherný výhled.

Zřícenina hradu Bolczów se nachází v hlubokých lesích plných nejrůznějších skalisek bizarních tvarů. Sám hrad byl šikovně vestavěný mezi kamenné skalní bloky a je přístupný po asfaltové lesní cestě. Zde jsme se od stezky po hradech a zámcích opět odpoutali. Ze spleti čar a turistických značek jsme vybrali tu, která vypadala zdánlivě nejlépe sjízdná. Naším dalším cílem byly jeziorka kolorowe a chtěli jsme je projet postupně všechny, od toho nejvýše položeného.

Jeziorka kolorowe

Jeziorka kolorowe neboli barevná jezírka se nacházejí v Janovickém Rudohoří a jsou jedním z novodobých divů Polska. Se zájmem turistů se setkávají teprve v poslední době. Jde o čtyři různě zabarvené vodní plochy ukryté v lesích. Vznikly jako pozůstatek těžby pyritu v 18. století, po jejímž ukončení se půda propadla a doly zaplavila voda. Její barvu určuje složení hornin ve stěnách a na dně každého jezírka. K jezírkům turisty dovede naučná stezka, a souběžně s ní vede po prudké lesní svážnici i cyklotrasa. Naše první (nejvýše položené) Zelené jezírko, je spíš malá lesní louže. To o kilometr vzdálenější, níže položené Blankytné, je zajímavější. Jeho skutečně modrá barva vznikla díky mědi. Po dalším necelém kilometru jsme narazili na další dvě – Purpurové a Žluté. Voda v nich je zbarvená po síře a spíš než barva vody člověka zaujmou břehy, které připomínají krajinu jako z jiné planety. Zájem o tajemná jezírka byl i nyní, na sklonku dne a sezóny, ohromný. Slyšet byla i čeština. Neumím a asi si ani nechci představovat, kolik návštěvníků zde musí pendlovat v létě.

Drkotání po kamenitých lesních cestách jsme měli tak akorát dost. Bylo načase dát si od nich na chvíli pauzu. Za obcí Ciechanowice nás přivítala opět řeka Bobr a nad obcí Plonina zámek Niesytno. A s ním i naše stezka Piastovských hradů.

Jak jsme dostali vynadáno za Turow a zdolali další hrady za silného větru

Blížil se večer, potřebovali jsme nabrat vodu a najít klidné místo na stan. Meteorologové varovali před vichřicí. Slunce zapadlo před malou chvílí, vítr začal pomalu zesilovat a lidé už byli dávno schovaní v teple svých domovů. Museli jsme tedy na jedny dveře zaklepat. Otevřel starší manželský pár. Můj muž pozdravil a vyslovil prosbu, jenže paní místo odpovědi spustila: “Á, pán je z Čech? Ale to není dobře, že se s námi soudíte kvůli Turowu.” Užuž to vypadalo, že odejdeme s nepořízenou. Její manžel ji však rázně uzemnil “I mlč, prosím tě!” a omluvně se na nás podíval. Mávli jsme nad tím rukou. “Nejsme politici, jsme jen obyčejní občané. My za to vážně nemůžeme,” shodli jsme se nakonec.

Foukalo opravdu hodně. Naše plátěné obydlí jsme vztyčili na louce, daleko od vysokých stromů. Co nejníže to šlo, v závětří. Spát jsme museli jít o pár hodin dřív než obvykle. Nešlo rozdělat oheň, nebylo co dělat.

Ráno pořád silně foukalo a my mířili spolu se stezkou do Bolkowa. Na mírném návrší se nad městem tyčí stejnojmenný hrad, ale po ránu byl jeho areál ještě zavřený. A ve městě pod hradem jsme marně hledali, kde si dát kávu a snídani. Což o to, nakoupili jsme v Žabce, ale chtěli jsme se chvíli ohřát a ukrýt před nemilosrdným větrem.

Nad sousední vískou Świny se nachází romantická ruina kastelánského hradu. Několik pater vysoká budova stojí za shlédnutí, i když ani zde jsme se za zamčenou bránu nedostali. Nemohli jsme si tak ověřit pravdivost pověsti, že jsou hrady Świny a Bolków, vzdálené od sebe vzdušnou čarou 2,2 km, spojeny tajnou podzemní chodbou.

Trasa stezky Piastovských zámků prochází přímo vstupní branou a následně i přes hradní palác volně přístupné zříceniny hradu Cisy. Ta se rozkládá uprostřed lesů na malebném ostrohu nad říčkou Czyżynka. A pak už nás čekala největší perla celé trasy – třetí největší zámek v Polsku, a rozhodně jeden z nejkrásnějších.

Książ

Podle legendy postavil rytíř Frederyk, zvaný Funkenstein, na tomto místě hrad v roce 933 z příkazu císaře Jindřicha I. Ptáčníka. Původní opevnění bylo zničeno českým králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1263 a na jeho místě nechal kníže Boleslav I. Surový v letech 1288–1292 postavit hrad s názvem Książ (nebo Fürstenstein) na ochranu obchodní cesty z Čech do Slezska a z důvodu obrany před dalšími nájezdy z Čech. Po vymření zakládající dynastie Piastovců hrad mnohokrát změnil majitele a v průběhu století se Książ postupně přebudoval do honosného zámku.

V roce 1941 byl celý objekt zkonfiskován ve prospěch Třetí říše, přestavěn a v letech 1943–1945 využíván jako sídlo gestapa. Pod zámkem se ukrývají dlouhé podzemní chodby a dodnes se spekuluje o ukryté výzdobě  jantarové komnaty z ruského Petrohradu. Po druhé světové válce obsadila Książ Rudá armáda a značně jej zdevastovala. V sedmdesátých letech 20. století prošel zámek kompletní rekonstrukcí a od té doby nabízí návštěvníkům prohlídky interiéru a okolí.

Stáli jsme zde už podruhé, a opět jsme se nemohli vynadívat. Jeho velkolepost a nádhera vynikne zejména z vyhlídkových míst na okolních kopcích nebo cestou k ruinám zámečku Starý Książ, který se nachází na protějším svahu. Nás už ale trápil hlad, který nás doslova táhl do města Szczawno-Zdrój. To je perfektně průjezdné po dokonalých cyklostezkách, vymazlených do posledního detailu, jako jsou například opěrky u semaforů, aby cyklista při čekání na zelenou nemusel z kola slézat.

Za Książem jsme Piastovskou stezku definitivně opustili, na trase však čeká ještě poslední hrad Grodno. My jsme na něm už v minulosti byli, tak jsme jej tentokrát vynechali. Vy si ho ale ujít nenechejte, jde opravdu o skvostný hrad, částečně zrekonstruovaný s muzeem a vyhlídkou na nedaleké Soví hory. To už je ale zase jiná kapitola výletů po Polsku, která by si zasloužila samostatný článek.

Chelmiec

Nás nalákal kopec jménem Chelmiec tyčící se do výšky 851 m nad Walbrzychem. Na vrchol vedou trasy všech možných barev, my si vybrali černou a dobře jsme udělali. Jde údajně o vyhaslou sopku, na jejímž vrcholu od roku 1822 stojí 22 metrů vysoká kamenná rozhledna. Po druhé světové válce nahoře přibyla ještě budova vysílače, v níž byla mimo jiné v roce 1981 zprovozněna rušička rádia Svobodná Evropa. Vysílače pracovaly na středních a krátkých vlnách. Antény připevněny na dřevěných stožárech kolem budovy a areál obehnán dvojitým plotem. A aby  toho na jeden kopec nebylo málo, dnes na jeho vrcholu kromě toho všeho dominuje ještě 45 metrů vysoký kříž.

Chelmiec převyšuje okolí o 400 metrů, výjezd ale není těžký ani prudký. Z vyhlídkové věže už zbyla jen ruina, vyhlídka je však zajištěna, a v přilehlé budově je možné zakoupit skromné občerstvení.

Původní záměr nahoře přenocovat v turistickém přístřešku jsme kvůli množství výletníků změnili a ještě ten večer sjeli do údolí po cestě značené zelenou barvou.

Poslední den jsme z důvodu změny času vstali časně. Hornické město Walbrzych jsme díky tomu projeli ještě za tmy. Provoz byl nulový, jen pár lidí čekajících na zastávkách na autobus. Marně jsme pokukovali, kde si dáme snídani – vše otevíralo až v sedm hodin. Zachránila nás benzínka Orlen otevřená non-stop. Káva, teplé sendviče, dobíjení mobilů. Úžasný servis potřebný jak pro motoristy, tak pro cyklisty.

Kostel míru ve Świdnici

Kostel míru Nejsvětější trojice ve Świdnici je největší dřevěný barokní chrám v Evropě. Jeho vznik je spojen s tak zvaným Vestfálským mírem, uzavřeným v roce 1648 jako tečka za třicetiletou válkou. Od roku 2001 je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Hrázděný kostel měl být poslední zajímavostí našeho putování. Po jeho návštěvě jsme plánovali nasednout na vlak. Kvůli brzkému rannímu vstávání jsme se však ve městě vyskytli příliš brzy, vlak jel až po obědě. Nakonec nezbylo než dojet až do Barda, odkud nás nízkopodlažní souprava dovezla pohodlně a bez přestupů do Mezilesí. Tam na nás čekalo zaparkované auto.