Rubrika:
2016
Datum výpravy: 18. - 30. 8. 2016
Tři poloniny v jednom týdnu aneb Ukrajina pro starší a pokročilé 🙂
Proč zrovna tento podtitul?
Je to jednoduché 🙂
1. Ačkoliv se říká, že věk je jenom číslo, musím citovat Jiřího Zmožka nebo ještě lépe kapelu Lokálka. Prostě je to tak: „Už mi, vole, není třicet let!“
2. Takže už máme něco za sebou, proto v této souvislosti netaháme třicetikilové batohy. Jednoduše jsme se naučili vystačit si s málem.
3. Hřebenovka už dávno není jediný a hlavní cíl našich výletů do hor. Čas strávený cestou pod hory a z hor nepovažujeme za ztracený. Baví nás vymýšlet způsoby, jak se k horám dostat. Baví nás používat místní způsoby dopravy. A z hor si občas rádi sejdeme do civilizace, poklábosíme s domorodci. A když nám někdo nabídne svezení, v zásadě nikdy neodmítáme.
Takže když nám vloni cesta na Ukrajinu nevyšla (vysvětlení zde), nemuseli jsme aspoň letos složitě vymýšlet, kam se na konci léta vydáme na náš již tradiční pěší vandr bez dětí. Chtěli jsme navíc vyzkoušet způsob, který vloni vymyslel Luděk, a do dostat se do ukrajinských Karpat vlakem přes Polsko. Koupili jsme si tedy jízdenku z blízkého Mezilesí napříč Polskem, zarezervovali ubytování v polském Přemyšli a přes spolujízdu alá blablacar si domluvili dopolední přejezd hranic do Lvova. Odtud krátce po poledni vyrážel (každý den jenom jeden!) přímý vlak do Rachova. Příjezd měl být kolem půlnoci, v Rachově jsme si tedy raději zarezervovali ještě jednu noc v místním hostelu.
Z Rachova se navíc šlo horám přiblížit ještě maršrutkou. Cesta do startovního místa (vesnička Luhy) nám tak zabrala v podstatě skoro 2,5 dne, ale v žádném případě to nebyl ztracený čas. Zážitek byl třeba jenom samotná jízda ukrajinským vlakem v „plackartě“, v němž jsme se už (po jízdě vlakem v létě do Moskvy) cítili jako staří mazáci. A další zážitky na sebe nenechaly dlouho čekat. Velké plány jsme neměli: přejít Černohorskou poloninu, zdolat nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu (2061 m n.m.) a pak přejet na poloninu Svidovec. Vše ostatní už bylo nad plán… a záviselo na místních podmínkách, včetně počasí. Na to jsme nakonec měli až nezvyklé štěstí. Nikam jsme se nehnali, ale zároveň se neflákali. Souběh všech událostí nakonec tak nějak způsobil, že jako bonus jsme zvládli ještě poloninu Krásná a výlet zakončili v Koločavě.
Závěr byl bohužel zkalený Luďkovými žaludečně-střevními problémy, které ho přepadly poslední noc před sestupem z hor, ale to už se prostě někdy stává. Holt jsme zase o něco chytřejší a do hor už raději bereme filtr. Na zpáteční cestu jsme vyzkoušeli nabídku Leo Expresu s přestupem na noční vlak v Košicích. Dneska už jeho autobusy jezdí až do Rachova, ale v roce 2016 se dalo dostat jen do Mukačeva, dál bylo nutné spolehnout se na místní dopravu.
PS: Ještě než se pustíte do nálože fotek (a je jich opravdu hodně, bohužel jsem si nemohla pomoct :-), přidám jedno důležité varování. Pokud si na horách rádi připadáte jak na Václaváku, dál číst nemusíte, ale pokud preferujete hory bez lidí, na poloniny (a zejména na Hoverlu) v žádném případě nechoďte ve stejném termínu jako my, kdy Ukrajina slaví svoji nezávislost. To sice připadá na datum 24. srpna, ale víkend před tímto termínem vyrazilo na nejvyšší ukrajinské hory neskutečné množství turistů.
No, posuďte sami…
Výpravu zahajujeme brzy ráno v Mezilesí, kam nás zavezl kamarád Ludvík autem.
Za 24 hodin a něco jsme v ukrajinském Lvově a míříme na hlavní vlakové nádraží
Vlak je už přistaven, a přitom je ještě spousta času - na nákup potravin nebo na selfíčko. Vlak je hodně starý a masívní...
My jsme zvolili variantu číslo jedna a nakupujeme zásoby, jízda bude hodně dlouhá, vystupujeme až na konečné, cca za 11 hodin.
Ve vlaku, který je podobný tomu, kterým jsme jeli v létě s dětmi ze Smolenska do Moskvy, si připadáme jako doma. Jenom je to tu o poznání ošuntělejší. Ale co bychom chtěli za jízdenku v ceně asi 90 korun. Navíc jsme si při rezervaci chytře vybrali spodní lůžka.
A tak jsme si povlíkli peřiny a váleli se. Neskutečně pohodlný způsob cestování. Vše kazila jediná drobnost, a to, že jsme byli poblíž záchodů, které byly s ubíhajícími kilometry cítit víc a víc...
K večeru se vlak přiblížil na dohled Karpatům. Mezi jejich strmé stráně jsme však vjeli až za tmy.
Na rovince to ještě šlo, ale v horských údolích se vlak kodrcal neskutečně pomalu. Luděk měřil jeho rychlost pomocí GPS v mobilu (zde: 18 km/hod.) Na kole bychom byli možná rychlejší!
Ale co, do Rachova jsme přijeli jen asi s půlhodinovým zpožděním. Asi dvacet lidí se spolu s námi vydalo do blízkého hostelu...
Prostory byly sice rekonstruované, ale moc dobře se zde nespalo, z důvodu velkého hluku. Ale co, ráno vysvitlo slunce a hory na pozadí modrého nebe lákaly ku zdolání...
Nás ale ještě čekala cesta autobusem do malé vesničky Luhy, našeho startovního místa (resp. běžného startovního místa, pokud se chcete na Černou horu vydat)
V autobuse nás "zaujala" nabídka zaměstnání v ukrajinské válce. Jenom pro porovnání, průměrná mzda na Ukrajině se v této době pohybovala cca 3 - 4 tisíce hřiven.
22 kilometrů po děrované silnici stařičký autobus drkotal přes hodinu, ale nám už to bylo jedno. Rozhlíželi jsme se kolem sebe a užívali si pohledy na stráně a domečky ukrajinských Karpat. A pak nás náhle vysadil a dál už to bylo jenom na nás. S potěšením jsme shledali dokonalé směrovníky - vzdálenosti udávány jak v kilometrech, tak v hodinách.
Ještě bylo potřeba nakoupit chleba, což jsme si nechávali až na poslední chvíli. Kdybychom jej koupili doma, byl už by dávno tvrdý.
Netušili jsme absolutně, jak dlouho nám přechod může trvat, předpokládali jsme že zhruba 4 - 5 dní, takže zásoba tomu odpovídala.
A pak už nám nic nebránilo vyrazit do hor. Nejprve nás čekalo cca 8 km podél řeky. Neušli jsme však ani půl kilometru...
...když tu zastavilo auto (samo od sebe, ještě jsme se nestihli mezi sebou dohodnout, jestli budeme stopovat nebo ne) a ačkoliv měli plno, začali nás hned lifrovat dovnitř :-) Odmítnout se nedalo, akorát na Luďka vyšlo místo na korbě :-) Aspoň měl nejhezčí výhledy.
A nakonec jsme nelitovali. Ušetřili nám skoro jeden den pochodu (cca 14 km s převýšením 800 metrů), nutno podotknout, že pochodu zdlouhavého a nudného. Jediný problém nastal, že jsme překročili hranici "zapovědniku". U brány, kde by měl správně každý turista zaplatit pár hřiven podle počtu dní, které v horách plánuje strávit, auto jenom přibrzdilo, řidič strážcům zamával a jelo se dál. Netušili jsme, že později budeme mít problémy...
Takže brzy odpoledne jsme byli na místě, kam bychom jinak došli možná večer, ale spíš až zítra ráno.
Na sedle, kde prochází hranice zakarpatské oblasti (a dávného Československa) se nám otevřel neskutečný výhled. Kdybychom šli doprava, došli bychom k rumunské hranici.
Ta je však ostře střežená, takže jsme po vylodění se z auta plánovali zamířit doleva.
Už tam v dálce vyhlížel - Pop Ivan Černohorský (2028 metrů vysoký)
Jenže odchod nebyl tak jednoduchý. Přišlo pozvání na piknik a to se také odmítnout nedalo. Co my jenom s tím množstvím jídla v batohu budeme dělat, napadlo mě. A tak jsme se po pár panácích a chutném jídle (vše zaručeně domácí!) zvedli a s hostiteli se rozloučili. Za vše jsme srdečně poděkovali, řidiči nabídli pár hřiven na naftu jako poděkování za svezení...
... vydali se vstříc horám. Konečně! :-)
Nejprve se šlo po pastvinách, kde vlevo už vykukoval hlavní hřeben pohoří Černá hora
Objevili jsme ještě stařičké značení...
... a staré patníky ještě z dob, kdy na jedné straně hřebene leželo Československo...
... a na té druhé Polsko.
A pak jsme začali stoupat výš a výš a když jsme se ohlédli, uviděli jsme bývalý pohraniční hřeben směrem k Rumunsku
A před námi hřeben černohorské poloniny, ten nás měl čekat zítra. Hoverla vidět zatím není, je překrytá jinými horami, ten samostatný vrcholek úplně vlevo je Pětros.
A jak jsem se tak rozhlížela, najednou jsem za námi uviděla blížící se slejvák. Předpověď sice žádný déšť neukazovala, ale známe to, jak to v horách chodí...
A tak jsme z batohů vytáhli pláštěnky, a já se modlila, aby to hlavně nebyla bouřka. V tomhle místě bych ji teda chytit nechtěla.
Ale byla to jen krátká přeháňka, a brzy odešla kamsi do Rumunska :-)
A jako omluva za narušení klidného pochodu se na nebi objevila duha, a dokonce dvojitá...
Nádherně svítila, když jsme pláštěnky zase sundavali
A vrchol hory Pop Ivan Černohorský s ruinou meteorologické a astrologické observatoře už byl na dosah
A po levé ruce krásně vykoukl celý hřeben
Observatoř nechala postavit polská vláda v letech 1936–1938. Svému účelu sloužila jen rok do začátku druhé světové války a od té doby chátrá.
Zaznamenali jsme ale, že na observatoři byla v nouzové místnosti ubytovaná parta dělníků a že zde pravděpodobně probíhají jakési pokusy o rekonstrukci.
A také se začaly objevovat první skupinky turistů. Bylo jich poměrně hodně, a vybavení prapodivné :-)
A protože se blížil večer, pomalu jsme začali přemýšlet, kde přenocujeme. Orlím zrakem (s pomocí dalekohledu) jsme přehlédli možnosti - jaké bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že každý rovný plácek už je obsazený, od ohnišť stoupal dým. Nechtěli jsme nevyspalí po noci v hostelu být účastni nějakého mejdanu, raději jsme chtěli tábořit stranou.
Po sestupu z vrcholu objevil Luděk plácek na jakémsi "balkonku", akorát na jeden stan. Rychle jsme tedy plácek obsadili a pozorovali další a další lidi, jak sestupují z Pop Ivana.
Raději jsme se dívali před nás...
Postavili jsme stan, oheň zde nebylo z čeho udělat.
A tak jsme jenom tak seděli a pozorovali, jak do Karpat přicházela noc.
Ráno bylo krásně, a tak jsme brzy vyrazili dál.
Cestou jsme míjeli spoustu míst vhodných k táboření, ale všude někdo nocoval.
Počasí slibovalo krásný den, za chvíli jsme na Pop Ivana koukali z dálky
Došli jsme do sedla, kde se hromadně tábořilo. Jak jsem říkala, vyrazili jsme brzy, teprve se tady vstávalo. Měli jsme tak určitý náskok...
Pohled na Pop Ivana, ale nejen on je na snímku. V dolní části lze spatřit zákopy z první světové války. Představovala jsem si, jaké to asi bylo tady válčit. Ještě že je rok 2016 a my se po horách můžeme volně pohybovat jako turisti.
A tenhle kluk s ukrajinskou vlajkou nám byl neustále v patách a pak nás i předběhl...
Cesta vedla většinou úbočím hor, nemuselo se tedy vrcholky přecházet. A díky tomu byl i dostatek vody, často jsme přecházeli potůčky nebo pramínky.
I horu Brebeneskul jsme podešli a před námi se objevilo stejnojmenné jezero. Dalekohled přiblížil okolí jezera a ukázal barevné stany na jeho břehu. To množství lidí nás nepřestávalo udivovat a stále jsme ještě netušili, co se děje.
V sedle pod Tomnatikem jsme chlapce s vlajkou zase dohnali :-)
Včera touhle dobou jsme si v Luhách koupili k obědu grilované kuře. A protože známe, jak vypadají grilovaná kuřata u nás, vzali jsme rovnou celé. Jenže když jsme se do něj pustili, bylo jasné, že ukrajinské kuře nesnese srovnání s Babišovo vodňanskými chcíplotinami. Prostě to kuře mělo určitě 2,5 kila a nesnědli jsme ani půlku. Zabalili jsme si ho tedy s sebou a večer použili do rizota. Ale ani tak jsme ho "nesdělali" celé, na dnešní oběd pořád dost masa zbývalo. A na závěr se najedli i ovčáčtí psi.
Udělali jsme si tak kámoše na život a na smrt...
... a málem odešli s námi :-) Pastevec si je ale zavolal, takže vše dobře dopadlo.
Tuhle fotku bych nazvala: Prostě Karpaty!
A jdeme dál a ta hora před námi s tím divným tvarem je konečně Hoverla! Nezdá se být daleko...
..ale v cestě stojí ještě několik vrcholků (např. ten před námi je Turkul)
A ještě jezero Nesamovyte. Sestupovat k němu nemusíme, ale chceme.
Konečně jsme také přišli na to, k čemu slouží ty placky, které ukrajinci nosí srandovně připevněné rovnou na zadcích. Opravdu to tam byl hit, měli to skoro všichni. (A pak nemají mít tak těžké batohy.)
No nic... po svačince traverzujeme Turkul s pohledem na jezero a hory, od kterých jdeme...
... a Hoverla už se pomaloučku přibližuje.
A z Turkulu zase sestupujeme...
... až je mezi námi a Hoverlou už jen hora Breskul.
Na Breskulu dlouho sedíme a pozorujeme davy, lidí, kteří míří na Hoverlu. A to už se docela blížil večer...
... a hora se doslova ježila lidmi.
Zde detail přitažený zoomem
Nepočítala jsem s tím, že bude Luděk chtít Hoverlu zdolat ještě tento den, na úpatí plácky byly a i voda, a už jsme toho měli docela dost, ale když řekl, že by to "odbavil" ještě dnes, souhlasila jsem.
Nabrali jsme vodu a vydali se na dnešních posledních cca 300 výškových metrů směrem nahoru.
Úplně snadné to nebylo, ale na druhou stranu, počasí bylo krásné a kdo ví, jak bude zítra ... takže vzhůru - a ty výhledy na celou naši dnešní trasu byly jedinečné!
Pop Ivan nás z dálky kontroloval, neuvěřitelné, že jsme ráno byli kousek pod ním.
Sklon byl hodně prudký, a když se před námi objevilo vrcholové plato nejvyšší ukrajinské hory, bylo mi málem do breku. Tak silný to byl pocit!
A taky jsme se dozvěděli příčinu přítomnosti tolika lidí - je zvykem vyrážet svátek nezávislosti slavit do hor. U téhle fotky jsem si na facebooku vysloužila komentář, kde jako má Luděk batoh a jestli jsem ho nesla jen já... Inu, já prostě s tím batohem tak nějak srostla, ani se mi jej sundavat nechtělo, ještě bych zjistila, že mám zpocená záda :-)
Pohled dolů k turbáze Zarosliak, odkud je na Hoverlu nejsnazší výstup a odkud přicházelo nejvíc lidí, i teď v počínajícím podvečeru.
A pohled směrem, kterým jsme měli sestupovat. Před námi hora Pětros, menší bráška Hoverly.
Už z výšky byly vidět opět obsazené plácky, takže jsme na prvním volném místě neváhali ani minutu (ta chatka nad námi je útulna a byla pochopitelně obsazená :-)
A pak jsme konečně zažehli oheň a pozorovali nekonečného lidského hada sestupujících z Hoverly, jen tak tak že jsme ten ten náš malý plácek ubránili....
A opět - do Karpat přicházela noc...
A ráno bylo skoro stejně krásné jako to předchozí, s tím rozdílem, že předpověď hlásila odpolední bouřky. PS: Ty odpadky nejsou naše :-(
Opět jsme brzy vyrazili - po chvíli jsme minuli jakési oficiální tábořiště, opět plné...
Sestup do sedla s krásným výhledem na Pětros
Omylem jsme zašli do tého budky, protože jsme si mysleli, že to bude hospoda, kde si dáme kafe. Omyl. Zde se pouze vybíralo vstupné do národního parku. Správce si nás všiml a udeřil na nás, jestli jsme platili. Rychle jsme zareagovali a zalhali, že ano, ale předevčírem za Luhy. Odpověď ho neuspokojila. Chtěl vidět doklad o zaplacení, nevěřil, že jdeme už z Hoverly nikoliv na Hoverlu, a trval na dalším placení, protože prý se musí platit za každý den "pobytu". Tak nás to naštvalo, že ho zajímalo jenom těch pár hřiven, co z nás mohl mít, ale ani blbý kafe nebo pivo tady prodávat nemohli. Chovat se slušněji, nemám problém platit. Jen jsme prostě nevěděli, jak to chodí. Mají si lépe hlídat vstupy. A opravdu jsme už scházeli dolů.
Rozladění jsme dorazili na poloninu Skopeckou, kde jsme krátce posvačili spolu s koníky.
A pozorovali náklaďáky, jak přivážejí turisty až do nitra hor, cestou necestou. Říkali jsme si, jestli ty náklaďáky pojedou dolů, mávneme na ně, ale zastavily a k odjezdu se neměly. Pravděpodobně se čekalo, až turisté zdolají Hoverlu a budou odvezeni zpátky.
A tak jsme pokračovali pěšky. Bylo tady krásně, ale z nejvyššího ukrajinského pohoří začínal být cítit byznys. Byli jsme rádi, že jsme tu byli, ale chtěli jsme raději přejít jinam...
Pětros lákal k výstupu ač převýšení bylo přes 450 metrů, ale měla jsem pořád na paměti ty odpolední bouřky.
A tak jsme zahájili sestup do Lazeščiny.
A dobře jsme udělali. Jen co jsme došli k prvním salaším, mraky se seskupily kolem Pětrose a už bylo hezkému počasí konec.
Luděk se šel zeptat na sýr, ale neuspěl
A tak jsme dál sestupovali a bylo tady také krásně. Později nad horami začalo bouřit a tak jsme byli rádi, že jsme v údolí. A ještě později jel dolů modrý Zil, tak jsme na něj mávli. Ale chtěl za svezení (cca 6 km nám už jen zbývalo) 200 hřiven, tak jsme odmítli, že už to dojdeme pěšky. Chlapík se nakonec vrátil, že za stovku a za pozvání na pivo.
To už se nám zdálo přijatelné, tak jsme si plácli, včetně toho piva v Lazeščině, kam nás hodil až na hlavní.
Z Lazeščiny potom jela maršrutka, takže jsme po třech dnech byli opět v Rachově.
Došli jsme si na výborné...
... a hlavně levné jídlo a ještě se zbavili starého chleba, který jsme jim věnovali na zkrmení.
Po Rachově jsme se trošku prošli, nakoupili čerstvý chleba...
A pak se vydali na další horský přechod, na poloninu Svidovec. Odhadovali jsme to na asi čtyři dny a tentokrát jsme se tolik nesekli. Protože...
Protože jsme si sice fikaně zvolili nástupovou trasu na Svidovec tak, aby po ní mohla jezdit auta, a tudíž jsme doufali, že nás zase nahoru někdo hodí...
... ale byl už večer a směrem nahoru do hor nejezdil nikdo. Museli jsme tedy chtě-nechtě cca devítikilometrový nástup absolvovat po svých :-)
Ale co! Nepršelo, s lidmi se dalo mluvit...
... krajinu malebně doplňovali pasoucí se koně
a za chvíli jsme už měli Rachov hluboko pod sebou. Nad horami ještě doznívaly odpolední bouřky, ale bylo jasné, že už řekly své poslední slovo a v noci bude klid.
Přesto jsme se už pomalu rozhlíželi po noclehu, abychom nedošli až úplně na hřeben. U seníků, kde jsme si mohli schovat batohy pod střechu a mít tak víc místa ve stanu se nám to líbilo moc.
Hlavně když navečer vítr odfoukl mlhu a mraky rozehrály zajímavé divadlo.
Jenom oheň tady rozdělat nešlo.
Ráno jsme vyrazili opět brzy, ale ani dnes do hor nikdo nejel, i když... už bychom asi nestopovali... už to byl na hřeben jenom malý kousek
Ale bohužel jsme někde kolem 1200 metrů nad mořem vlezli do mraků...
... a tak jsme z výhledů na poloninu Dovžina a další kopečky nic neměli.
Ale po nějakém čase se mraky začaly trhat a my uviděli turbázu Perelisok. Včera jsme trochu doufali, že kdyby nás někdo autem přiblížil, mohli jsme zde strávit noc, ale nevyšlo to, tak se nedalo nic dělat. Noc u seníků měla také něco do sebe.
U turbázy jsme nejprve narazili na stádo ovcí
A pak i na správce budovy.
Jde o malou turistickou chatu s nově opravenou útulnou. Pán tu prý je každý den, ale turisté po této cestě na Svidovec moc nechodí.
Uvařili jsme si oběd,ohřáli se u kamen, popili sto gramov, objednali si konečně to kafe...
... a pak jsme Perelisku zamávali a vydali se zase dál.
Polonina Svidovec, ostatně jako většina polonin na Ukrajině, je ještě obýván a přes léto využíván k hospodářským účelům. Vše je tedy ryzí a syrové.
Co se značení a cest týče , na mapě se sice modrala značená cesta, ale v reálu značky ani nebyly potřeba. Za dobrého počasí bylo vidět, kam se jde, za mlhy musel posloužit mobil se staženými mapami. Cesty odpovídaly.
Hodně pomalu jsme stoupali a úbočí hor byly porostlé borůvkami, jako sametové.
A bylo jedno, jak se ty kopce jmenovaly, prostě jsme šli, jak se říká, kam nás nohy nesly.
Tak krásně, až Luděk při jedné zastávce usnul. Prostě si lehnul a já se vydala napřed dál. Když jsem po nějaké době zjistila, že za mnou nejde, zatrnulo ve mně, a raději jsem se vrátila. A on si tam krásně chrupkal, prý se mu i něco pěkného zdálo :-)
A jak jsme tak šli, tak jsme se pomalu blížili k hlavnímu hřebeni Svidovce. Ten se na fotce táhne směrem doleva, ale není schovaný za mraky vůbec vidět
Když jsme přišli blíž, bylo vidět, že se mraky hřebene drží zuby nehty. Tohle už jsme jednou zažili, na Boržavě...
Navíc když jsme za horou Polonina Biliňská objevili naprosto úžasné tábořiště s ohništěm a vodou, rozhodli jsme se, že ač jsou teprve čtyři odpoledne, nemá cenu chodit dál.
Luděk si dal chladit Oboloně...
Došli jsme si do sprchy :-)
a ohřáli si jídlo - konzervu pohanky s masem - dárek od Ruslana z Černigova (Přivezli jsme si ji z letní cyklo cesty)
A ráno jsme obešli horu Stará, v jejímž sedle jsme spali, a před námi se objevil hlavní hřeben stále v mracích :-(
Ale silné slunce začalo brzy mraky rozpouštět a odhalovat krásné hory v okolí. To napravo v dálce je pravděpodobně polonina Krásná...
A po chvíli se už ukázal i hlavní hřeben Svidovce, kam jsme mířili, bez mraků.
Ale před námi byla nejvyšší hora Svidovce - Bliznica - a ta byla stále v zajetí mraků.
No, nedalo se dělat nic jiného, vydali jsme se vzhůru, doufajíc, že vítr mraky odfoukne. Jedna z mála tur. značek na Svidovci ukazovala poměrně důležitou odbočku (v dáli Černohorská polonina s Hoverlou)
Prostě po spádnici vzhůru nahoru, cca 150 výškových metrů už jenom zbývalo.
Což je takhle po ránu brnkačka, ale když jsem se furt musela otáčet a fotit...
Když se nám do záběru nastavili koně...
Trvalo nám to zkrátka nahoru déle než obvykle, ale co už! Nejsme tu kvůli nějakým rekordům. Hlavně že mraky už zmizely.
Bliznica jakožto nejvyšší hora Svidovce má vrcholy vlastně dva. Tady stojím na tom prvním a fotím ten druhý. (sestup je o cca 80 výškových metrů)
V sedle míjíme pomník Daniela Trauba, na netu jsem se víc nedopátrala, ale nepátrala jsem nikterak bedlivě.
Za chvíli stojíme na 1881 metrů vysoké Bliznici Velyké. Její menší sousedka měří 1872 metrů.
A jako na každé správné ukrajinské nejvyšší hoře se i tady najednou začali zhusta trousit turisté. A protože to byli od Rachova první, nějak nás to netrápilo. Usadili jsme se stranou, z batohu vytáhli Salko (zlevněné, od Pavla) a se vzpomínkou na něj jsme je vyžahli až do dna :-) (už si zaboha nevzpomenu, jestli jsme mu vrcholovou fotku se sladkým nápojem zaslali nebo ne)
A pak následoval sestup a před námi se jako hřbet nějakého záhadného pravěkého tvora vlnil hřeben celého Svidovce.
Minuli jsme skály, které mají nějaký název, ale nechce se mi to teď hledat
a vystoupili na horu Žandarm, odkud byl pěkný pohled na obě Bliznice pěkně v zákrytu za sebou
Horší byl ovšem pohled na stranu druhou, kde se najednou vylouply vleky lyžařského střediska Dragobrat, nechutně prznícího krajinu.
Luděk toužil po sestupu do civilizace na "jedno", já nesouhlasila. Odmítla jsem totiž jenom kvůli nějakému blbému pivu sestupovat 200 výškových metrů (neměl si včera vypít celýho Oboloně) :-)
A tak musel zahnat slinu a vydal se dál. Předešli nás zajímavě oblečení kolegové turisté... :-)
Taky-turistika-po-poloninách :-(
Ohlédnutí zpátky. Vlevo blíž k nám hora Stig, kterou jsme podešli (protože na ni vede z Dragobratu lanovka a protože cestou po úbočí jsme potřebovali najít pramen vody - první od rána) Napravo dál vrcholky Bliznice a vzadu za tím vším Hoverla a spol.
Pracujeme na cestách. Zvedat telefon na Ukrajině může být vyjít pěkně draho, ale řešíme to nákupem místní SIMkarty a přesměrováním naší pevné linky na ni.
V dálce se objevilo jezero Dogjaska pod stejnojmennou horou, původně jsme si malovali na jeho břehu přespat...
...ale dalekohled ukázal opět veřejné tábořiště, takže jsme jezeru z hory Gerisaska (1760 m) jenom zamávali a šlapali dál.
Hřeben pokračoval bezlesým charakterem dál a nám bylo čím dál víc jasnější, že pokud chceme strávit večer po našem, tj. ohníček a samota, musíme z hřebene odbočit. Ale kam?
Nabízelo se sestoupit k jezeru Anšinec hned pod hřebenem (cca 150 výškových metrů), ale báli jsme se, že i tady bude v noci živo.
Nedivte se mi, skupinky poutníků nás předcházely každou chvíli, ani Svidovec nebyl zdaleka opuštěný a prázdný
Ušli jsme po hřebeni další kilometr a pohlédli do údolí řeky Turbat. Nevedla tam žádná cesta, ale zdálo se nám to takhle zvršku jako snadné a přehledné údolí, navíc v dálce viditelné salaše. A další den bychom pokračovali ne po hlavním hřebeni, ale po bočním... nemuseli bychom tak šplhat zpátky na hřeben.
Bylo rozhodnuto - zde sestoupíme. Nezdálo se to tak prudké...
a vše působilo přívětivým dojmem. To že tu nebyla vyšlapaná žádná cesta od borůvkářů se nám vůbec divné nezdálo...
Překročili jsme potůček, stále ještě plní optimismu... Jenže do okamžiku, než potůček dobublal na skalní hranu a dál do doliny padal asi třicetimetrovým vodopádem.
A když jsme to chtěli obejít, objevila se před námi neprostupná stěna mladých buků. Jdeme do toho ne? Tohle nás přece nezastaví. Vracet se? V žádném případě, sešli jsme snad už možná 400 výškových metrů...
A tak jsme si zoufale hledali cestu mladými a pevnými stromky, které nás vetřelce šlehaly svými silnými větvemi. A absolutně jsme ztratili pojem o směru a o čase a jenom se rvali dopředu, protože zpátky už to nešlo vůbec.
Konečně jsme z pralesa vylezli na louce a shlíželi na to, co máme za sebou (prolezli jsme celý ten svah napravo kolmo dolů). Jasně že tam nahoře žádné vyšlapané pěšinky nebyly. Možná jsme první, kdo se tímhle roštím prodral. A vlevo byla ta dolina s vodopádem.
Sestoupili jsme ještě hlouběji, naštěstí tu tekl potok a já zjistila, že nemám horní kus teleskopické trekové hole. V tom roští mi totiž překážely, tak jsem si je složila a připevnila na batoh. Ale ohebné větve buků zachytily poutko a část hůlky vyrvaly. Šla jsem se kousek zpátky podívat, ale vracet se až nahoru se nedalo - absolutně nebylo jasné, kudy jsme se prodírali. Holt zbytek pochodu absolvuji jen s jednou hůlkou.
Rozdělali jsme oheň a užívali si večer. Dali jsme odpočinout znaveným nohám.
Večeři jsme si uvařili též na ohni. Jo a nemám neštovice, to mě jen pod Hoverlou poštípaly nějaké svinské mušky a toto byla pravděpodobně alergická reakce na ně.
A po těstovinách ještě topinky ... zasloužíme si to, nacpat se k prasknutí :-)
Ráno jsme kousek od našeho tábořiště nalezli cestu, po které jsme pokračovali dál na boční hřebínek. V dálce je vidět hlavní hřeben někde zhruba v místech, kde jsme jej opustili.
A nelitovali jsme ani minutu. Konečně prázdné hory, konečně tak jak to máme rádi.
Jenom borůvkáři, se kterými člověk rád prohodí pár slov. Kdyby tak jeli do údolí.... Ale je teprve poledne, mají ještě spoustu práce.
A jak si tak pěkně šlapeme, krajina před námi se najednou zalomila a přes údolí řeky Teresvy vidíme na poloninu Krásná. Teď už víme, že času máme dost a že ji ještě zvládneme.
Pro sestup do Lopuchiva volíme trasu, kterou nám navrhly mapy.cz. Čárkovaná cesta všude na poloninách znamená cestu sjízdnou pro terénní auta, ale zde jde o takovou nenápadnou pěšinku, zdánlivě nepoužívanou, ale přesto v terénu znatelně vyšlapanou.
Vedla nás spolehlivě do údolí kolem chaloupek jako ze skanzenu.
Ale víme dobře, že Ukrajina žádný skanzen není, tohle není žádný malebný obrázek, tohle tady je skutečný život, a leckdy hodně tvrdý.
A pěšinka stále vede, každý metr odpovídá mapě - kdo po ní tady chodí, kdo ji každý rok ve vysoké trávě vyšlape? Záhada nad záhady.
A to už jsme na kraji Lopuchiva a doufáme, že na 4 kilometry do Usť Čorné chytíme stopa, ať nemusíme šlapat po asfaltu.
V Usť Čorné nás přivítala známá socha dřevorubce
pak jsme si došli na jídlo a pití do restaurace
a nakonec nás odchytila paní, jestli nepotřebujeme komnatu. Ne že by nám po pár dnech nebodla sprcha a nocleh v peřinách, takže jsme kývli, abychom se dali trochu do kupy před poslední túrou přes poloninu Krásná.
Ráno jsme museli dát asi dva kilometry po asfaltu, ale stopovat nemělo cenu, aspoň jsme viděli tuhle pěknou díru, kterou vytvořila voda z jarního tání (v noci tudy jet může být o život)
A pak jsme našli rozcestník, který ukazoval, že přes poloninu Krásná to bude 39 km, tedy přechod na dva dny, s jedním přenocováním. Borci to dokážou "přeběhnout" za jeden den, ale my se nechtěli honit.
Luděk nejprve zašel koupit doma pálený samohon, protože byl zvědavý, jak chutná, pak jsme si dali v cukrárně vídeňský kafe za 11 korun a pak už zahájili výstup. Na hranici lesa to mělo být asi 6 kilometrů. Ušli jsme stěží dva, když jelo auto - ZIL. Už ani nevím, jestli jsme mávli nebo zastavilo samo...
... ale prostě najednou jsme byli na korbě mezi dalšími lidmi a auto se s námi natřásalo směrem vzhůru. Ještě dlouho trvalo, než jsme vyjeli nad hustý les a objevily se první poloniny.
Auto zastavilo a všichni vyskákali.
Šoupli jsme řidiči pár hřiven a prohodili pár slov. Lidé, kteří vyjížděli nahoru, byli také turisté. Kdepak borůvkáři, ti už byli dávno vysoko v horách a sbírali modré bobule od brzkého rána.
Vědomi si toho, že jsme ušetřili spoustu času a náročný výstup, jsme se vydali dál.
Velmi brzy jsem pochopila, proč se polonina Krásná jmenuje Krásná. Bylo tady opravdu Krásně.
A když jsme se ohlédli, v dáli byl vidět Svidovec. Opravdu nádherný den nás čekal. Tedy, až na samotný závěr... ale k tomu se ještě dostanu.
Tam jdeme - a napravo v dáli hora Strimba
Nabíráme vodu a tady si myslím, že tenhle pramen byl ten inkriminovaný. Měli jsme z průvodce informaci, že je polonina Krásná chudá na vodu, tak jsme raději vzali zavděk i slabým pramenem.
A pokračovali jsme dál...
Pohled na ty uměle odlesněné svahy a holé hřebeny, a sametové stráně - jen je pohladit! Poloniny jsou horské louky, které vznikly uměle, chybí tam pás kosodřeviny.
Jede kýč za druhým, dalo by se říci, ale tohle tady je normální život.
Jeden by nevěřil, že je sem ti strejcové nepřivedli aby vybírali hřivny za selfíčka turistů.
Ohlédnutí zpátky - hřeben za hřebenem tak ladně poskládané, že bych si to všechno nejradši vzala s sebou domů
Sestupujeme z hory Klímová (1492 metrů - přesně navlas stejně vysoké jako Praděd). Už jsem viděla leccos a jen tak něco mě nenadchne, ale polonina Krásná je opravdu tou nejkrásnější.
U malého jezírka jsme si sedli a na tu nádheru před sebou jenom zírali
a pak se objevili další koně a to jsou chvíle, kdy nevím, jestli zírat s otevřenou pusou nebo fotit nebo prostě co dělat, ale vím, že to je pomíjivý okamžik, za který musí být člověk vděčný, že ho mohl zažít.
Sešli jsme do sedla, pod hranici lesa, usadili se do stínu a uvařili si pozdní oběd.
A kolem nás začali jezdit borůvkáři po šichtě domů. Auta byla obležená dětmi, žádné autosedačky nebo něco podobného, až se tajil dech
Tajil se i při pohledu na strmý svah hory Klímová, který jsme před chvíli scházeli. Popravdě, nevěřili jsme, že těžké náklaďáky cestu zvládnou.
Zvuk motorů se ozýval až k nám, ale bez starosti - řidiči věděli moc dobře, co dělají a za chvíli zmizeli za obzorem.
Vyšli jsme na horu Gropa a ohlédli se zpátky, na sedlo, kde jsme obědvali a na hory, které jsme přešli.
Stíny se už pomalu dloužily a před námi toho bylo ještě dost, chtěli-li jsme dojít někam, kde bude voda nebo kde půjde rozdělat oheň, abychom strávili poslední večer na polonině stylově. Ta hora uprostřed je Syhlanskyj, nejvyšší bod poloniny Krásná.
Cesta přes celou poloninu vypadala pořád stejně, na pár kilometrů jsme se přidali k partě tří chlapíků z Čech, ale oni byli starší a pomalejší a hlavně chtěli strávit večer také na hřebeni, a sami. Tak jsme se kousek před nejvyšší horou odpojili a oni zabočili kamsi za hřeben, kde tušili nocleh.
My ještě šlapali dál a podvečerní slunce barvilo stráně s borůvčím do ruda...
... a já přemýšlela, jestli to Krásná náhodou neznamená jako v ruštině červená...
Rostlo tu totiž spousta brusinek a ty červené jsou!
A pak byla před námi poslední hora, Syhlanskyj 1564 metrů, ta nejvyšší a my byli plni sil ji zdolat
A v dálce hora s vyšílačem Topas a napravo vede hlavní hřeben a my se právě rozhodli, že za nejvyšší horou z hřebene odbočíme a sejdeme do sedla Príslop. To se nachází na hlavní spojnici mezi Koločavou a Komsomolskem (resp. Německou Mokrou) a je to to pověstné sedlo, kde se nejeden cykloturista nachytal a kolo tlačil vodou, protože cesta ač dávno stržená vodou při povodních, na mapách byla stále značená jako hlavní. Dozvěděli jsme se ale, že by cesta již měla být opravená a chtěli jsme to vidět na vlastní oči.
A ještě foto na nejvyšším bodě
Odkud byl pěkný pohled do údolí na již zmíněnou Německou Mokrou
A ještě jsme šli kousek a hřebeny za námi zlátly v podvečerním slunci
a pak jsme se ocitli v místě, kde vede plynovod a polonina Krásná přestává být Krásnou
Složené trubky už nikdo nepotřebuje
Možná by šly použít pro přenocování, ale my neměli vodu a ani tu nebylo dřevo na oheň.
Zahájili jsme tedy sestup, trasa byla na mapě zakreslena zelenou značkou. A sedlo je pod námi vidět, nezdá se to daleko...
Brzy jsme se ale dostali do potíží - cesta byla komplet zarostlá mladými buky. Nebylo to ale tak strašné jako prodírání se na Svidovci, takže jsme jenom zatnuli zuby a odhrnovali větev za větví a kopřivu za kopřivou. A bylo nad slunce jasné, že tady v té strmé stráni nocleh nenajdeme, museli jsme tedy rychle upalovat, abychom v tomto terénu nezatměli.
Na prvním místě jsme postavili stan, Luděk založil oheň a já se vydala pro vodu, měl tam být pramen kousek pod sedlem. Na sedlo to bylo asi 500 metrů, ale voda nikde. Zastavila jsem auto, abych se zeptala, a náhodou měli plný kanystr, který mi dali. V noci se ale Luďkovi udělalo zle (ne z této vody, protože tu jsem pila také, ale z té nahoře na polonině, která byla jen v jeho lahvi)
A ráno vůbec nevypadal, že těch nějakých 11 kilometrů do Koločavy sejde. Nakonec se nějak sebral a šel, ale myslím, že na tuto cestu jen tak nezapomene. Sedlo Príslop nás prověřilo i tentokrát.
Turistický přístřešek na sedle by se dal pro nocleh použít, ale báli jsme se rušnějšího provozu. Dole už je vidět Koločava...
A tady hřeben, který jsme včera opustili.
A tohle je ta opravená silnice.
Asi se smějete, ale proti tehdejšímu stavu je tohle ráj na zemi.
Fotila jsem hlavně kvůli Pavlovi...
Zaparkovaný důkaz, že se cesta skutečně opravovala. A podle toho, že auta jela nahoru, je dneska průjezdná celá.
Naším směrem jako na potvoru nikdo nejel, tak jsme holt museli po svých, Luděk s častými odskoky do křoví. Šlo to ven horem i spodem. Ještě že je všude kolem Koločavy docela bordel :-(
Ale i tahle vesnička se docela mění. Každopádně jsme zastavili v prvním krámku, koupili Colu a uháněli dál.
Přes nekonečnou vesnici... Domy se zahušťovaly a Luděk měl čím dál větší problém najít místo, kde přidřepnout ... a toužebně jsme vyhlíželi křižovatku a známou stavbu - školu Ivana Olbrachta
A od školy už jen 700 metrů k Četnické stanici, kam jsme okamžitě zapadli a Luděk se chystal umřít :-(
Dala jsem si oběd, ale na další postup neměl Luděk ani sílu, ani pomyšlení. Objevila se paní Natálka, známá ze všech cestopisů o Ukrajině, a známá i nám, když nás v roce 2001 ubytovala ve školní tělocvičně za dolar na osobu. Dneska chtěla 250 korun na osobu v Četnické stanici, a rádi jsme jí je zaplatili.
Luděk zapadl do postele a když jsme navečer sešli dolů, potkali jsme se s těmi třemi chlapíky. Také zde plánovali nocovat a měli venku zaparkované auto. Požádali jsme je, jestli by nás druhý den ráno nehodili alespoň do Mižgirje, odkud už jezdily autobusy do Mukačeva.
Luďkovi už bylo trochu líp, ale cestou bylo několik přestupů, přičemž stále ještě na každém autobusovém nádraží hledal WC. Na stop nebylo ani pomyšlení. Kvečeru jsme se dostali do Mukačeva, kde jsme strávili noc v malém penzionu poblíž autobusového nádraží. Já přes den navštívila kadeřnictví (melír za 200 korun!!!), Luděk ležel a nabíral síly.
Večer pak odjížděl autobus společnosti Leo Expres s přestupem na vlak v Košicích. Ráno jsme z vlaku vystoupili v Zábřehu a to už jsme byli skoro doma.
Nahrávání ...
