Dnes je 19. 12. 2018 - svátek má Ester

Montenegro – Bjelasica, Komovi a Kučka krajina

Rubrika: 2015

Datum výpravy: 16. - 26. 8. 2015

Účastníci: Markéta, Luděk

Když vám do vztahu po téměř patnácti letech začnou pronikat náznaky krize, doporučuji sbalit si batoh a vyrazit společně do hor. Vše potřebné si nést na zádech a šlapat do dálky, kam vás nohy ponesou. Cestou necestou, jedno kudy. Nedávejte si plány, nepočítejte kilometry. Poslouchejte cvrčky v trávě a bučení krav, sledujte nebe nad hlavou a cestu před sebou a večer si sedněte před stanem a rozdělejte oheň. Vyprávějte si historky, co na tom, že jste je slyšeli už stokrát. Vsaďte se, že se ještě nějaká neznámá najde. A nebo klidně jenom mlčte. I takové chvíle bývají vzácné. Vynikne praskání ohně, šumění větru v korunách stromů, hřmění z dálky. Přes den budete řešit, kde vzít vodu, kde postavit stan a kde naposledy jste viděli turistickou značku. Zde životně důležité starosti, oproti těm nicotným a zbytečným doma. Buďte za ten společný čas vděční. Hory, léto, výhledy. Co víc si přát, co víc chtít od slova dovolená. Trochu zmoknout, trochu se zpotit – to ještě nikdy nikomu neuškodilo.

Jak jsme nejeli na Ukrajinu, aneb dejte si pozor na to, co si přejete

Už se stalo skoro tradicí, že koncem léta odkládáme děti k babičkám a vyrážíme sami, s báglem pěšky na hory. V minulých dvou letech jsme se toulali po horách na Balkánském poloostrově. „Letos se mi na jih nechce, mám toho vedra nějak dost. Co kdybychom jeli na Ukrajinu?“ začíná debatu o směru výšlapu Luděk. Já souhlasím. Letní počasí roku 2015 přepisovalo rekordy, a nám se nechtělo ve výhni, která u nás panovala, do výhně ještě větší. „Poloniny budou ideální!“ a hned vytahuji z rukávu tajný trumf. Když jsem vloni objednávala mapu bulharské Rily, zaujala mě nová turistická mapa ukrajinských Karpat pokrývající pohoří Hoverla a Svidovec. I přihodila jsem ji do košíku, když je to za jedno poštovné, třeba se nám někdy bude hodit. A tu teď předkládám před mého parťáka. „Podívej, co jsem vloni náhodou koupila!“ A je rozhodnuto. Začali jsme plánovat, jak se do hor na Ukrajinu dostaneme. „Autem nejedu!“ prohlásil hned zkraje největší vlakomilec u nás doma, tedy když nepočítám děti. „Tak vymysli něco jiného, ale autobusem přes noc nechci zase jet já,“ kladu si jedinou podmínku. Luděk začal vymýšlet všechny možné kombinace, načež vymyslel, podle mne naprosto geniální, způsob dopravy do Karpat. Vlakem přes Polsko! Je pátek večer, děti už odvezeny k babičce, v neděli ráno chceme odjíždět. Zkusmo koukám na předpověď počasí pro Hoverlu a okolní kopečky. Z příslušné stránky na mě vykoukly blesky a dešťové kapky v podstatě na celý týden počínaje úterkem, kdy bychom měli náš přechod začínat. No bezva! Ale třeba jim to nevyjde, snažím se namluvit si, ale myšlenka, že jsme měli přeci jenom jet spíš na ten Balkán, je až nepříjemně vlezlá. A s ní také i usínám.

„Zarezervoval jsem nocleh v Přemyšli, teď ještě musíme přes internet koupit lístky na ten polský vlak,“ nelení Luděk hned od rána u počítače. Příslušné údaje už má naklikané, zbývá zmáčknout poslední tlačítko a jízdenka bude zaplacená. „Vidíš, ty bláho, jedeme na Ukrajinu, tam budou potřeba pasy!“ uvědomila jsem si a raději hned, než na to zapomenu, běžím fialové knížečky najít. Leží kdesi až na dně šuplíku v obýváku. Cvičně si jimi prolistuju. Náhodou mi padne zrak na datum platnosti. Můj končí v dubnu 2016. Hm, budu muset přes zimu požádat o nový, pomyslím si a začínám listovat tím Luďkovým. Tam se ovšem jako expirace skví datum 17.5.2015. Krve by se ve mně nedořezal. Je totiž 15. 8. 2015. „Strašnej průser!“ zařvu na něho do kanceláře. „Máš neplatnej pas!“ „Ukaž… ty vogo, fakt že jo!“

Jsme blbci. Poslední roky jezdíme pouze po EU, a na platnost pasů jsme ani nevzdechli. „Deset let! Já nechápu, proč má pas tak krátkou platnost,“ vzdychá Luděk, ale je to prd platné. Jsme namydlení. Zítra jsme chtěli odjíždět. Od prvotních myšlenek, kdy člověka samozřejmě napadne všechno možné, tedy i to, pokusit se dostat na Ukrajinu s prošlým pasem (no a co, Evropou si tou dobou pochodují desetitisíce lidí bez dokladu, a my nikam nemůžeme, když ho máme tři měsíce propadlý) nebo sehnat narychlo nový (je sobota, nejdřív by nám jej udělali v pondělí, to máš minimálně čekat do úterka, škoda přijít o tři dny dovolené) vyvstává myšlenka nejrealističtější. „Holt budeme muset jet někam jinam!“ „Ale kam, s občankou můžeme leda na Slovensko nebo na západ.“ „A co třeba Rumunsko?!“ „Vždyť vlastně můžeme i do bývalé Jugoslávie,“ uvědomujeme si vzápětí, že omezení vycestovat na občanský průkaz nakonec nebude tak strašně kruté. „Mám nápad, vzpomínáš, jak jsme předloni jeli z Kolašinu vlakem? Jak se nad ním zvedaly takové hezké zelené hory? Jmenují se Bjelasica, tak bychom mohli jet třeba tam. Jsou podobné poloninám a vlak jede až těsně pod ně,“ nemám problém vymyslet jinou destinaci. A protože lepší nápad nemáme, rozhodujeme se rychle. „Tak jo!“ Jen se v myšlenkách přeladit z Ukrajiny na Černou Horu. Mapu musíme vytisknout z internetu, jiná možnost sehnat ji v sobotu ráno není.

„Mezinárodní jízdenky směrem na Balkán nejdou koupit přes internet. Pojeďme do Letohradu, pokladna tam v sobotu ráno bude otevřená.“ Za půl hodiny už domlouváme podmínky přepravy do černohorského Mojkovace. Paní ťuká do počítače, až se z ní kouří. Snaží se, snaží, ale výsledek není nic moc. „City star (výhodná zpáteční jízdenka po jihovýchodní Evropě) se musí kupovat minimálně tři dny předem. Vy chcete jet zítra, takže bohužel už vystavit nelze. Zpáteční jízdenka vychází na deset tisíc,“ hází částky, nad kterými se nám protáčejí panenky. „Navíc nevidím do srbského rezervačního systému, tak vám nemůžu udělat rezervaci na lůžko. To byste asi viděli až na místě, zda se dá dokoupit.“ Pane jo, taková suma a ještě celou noc prosedět? Už nám není dvacet, abychom nad tím mávli rukou. „Hele, a nepojedeme přeci jenom autem? Je to nějakých 1100 kilometrů, když si to propočítáš, vyjde to levněji než vlak,“ zkouším navrhnout. „Já vím, že to není ono, ale když už je to celý takhle podělaný…“ „Asi to bude nejlepší, ale pojedeme pohodově, žádný honění!“ „Jasně, klidně dva dny!“ jásám a už si pomalu na myšlenku cesty na jih zvykám. „Paní, tak vám moc děkujeme za snahu, ale je to příliš drahé, omlouvám se, ale pojedeme autem!“ loučíme se s přeochotnou pokladní v Letohradě. „Nemáte zač, chápu to. Šťastnou cestu.“

Po zbytek dne balíme a připravujeme dům na naši cca desetidenní nepřítomnost. Kolem páté přichází nečekaně na návštěvu naši přátelé Michalkovi. „Tak už máte sbaleno? Kdy vyrážíte na tu Ukrajinu?“ začínají zvesela. Rádi je vidíme, mají také rádi cestování a je si vždycky o čem povídat. „Prdlajs na Ukrajinu,“ líčíme jim naše dnešní zážitky s pasem. „Jedeme do Černé Hory, zítra ráno, autem.“ Oba se podívali nejprve na nás a pak vzájemně jeden na druhého. „Ty, nepojedem taky?“ navrhuje nesměle Ludvík. „Já bych jela hned!“ odpověděla Lenka snad ještě dřív, než byla otázka dokončena. „Můžeme jet s vámi?“ vyhrkli spíš jako prosbu než jako otázku. Pro vysvětlení: Michalkovi jsou v důchodu, času tedy spousta. Lenka navíc prodělala v letošním roce nemalé zdravotní komplikace, takže půl roku pořádně nikde nebyli a na cestování jsou silně natěšeni. Pochopitelně, vzhledem k věku již nepodnikají náročné túry, ale doma se málokdy vyskytují, a když náhodou jo, nemá to dlouhého trvání. Pochopitelně že nemají na mysli, že by šli přes hory s námi, ale prostě jen vítají možnost někam vypadnout. A kromě toho, vlastní sedmimístné Caddy Maxi, kterému přezdíváme autobus, se kterým jsme už mnohokrát někam cestovali. Rázem se cesta na jih jeví v ještě lepším světle. „O náklady se podělíme, vysadíme vás, kde budete chtít, a pak se zase za pár dní sejdeme, kde nám řeknete!“ má Ludvík hotový plán v jedné minutě. „To by bylo super. Jenže, my jsme chtěli odrazit už zítra ráno.“ „To nevadí, my jsme sbalení v cukuletu!“ dopíjejí rychle pivo a zvedají se. „Takže zítra ráno v sedm tady?!“ loučíme se a já nevěřím svým očím. A nevěřím až do rána, kdy v 7:20 opravdu přijíždí Michalkovic autobus. „Teda nad vaší akceschopností mi zůstává rozum stát!“ vznáším slova obdivu při nasedání do auta.

A pak už Ludvík startuje motor a opouštíme naši vesnici. Jediné, co mi straší v hlavě, je moje tajné přání z pátečního večera. Pomyslela jsem si, že bych bývala radši jela na Balkán. A? Jedeme na Balkán. Osud to tak zvláštně zašmodrchal. Říká se, že by si člověk měl dát pozor na to, co si přeje.

Zkusmo koukám na předpověď počasí pro Kolašin a okolní kopečky. Z příslušné stránky na mě vykoukla sluníčka v podstatě na celý týden. Tak snad to dopadne dobře!

Cesta autem trvala dva dny. První den jsme jeli, co to dá, abychom z cesty ukousli co největší kus. Po dálnici přes Maďarsko na Pécs, pak kousek přes Chorvatsko, a pár kilometrů za hranicí v Bosně a Hercegovině jsme zaparkovali auto na noc ve švestkovém sadu. Druhý den jedeme pomaleji. Ani jeden to nemáme tak, že by pro nás byly důležité jen ty samotné hory. Cesta je cíl. Baví nás i to, jak se k horám dostaneme. Byť je to nudným autem. Ale snažíme se, aby to nuda nebyla. Po křivolakých silničkách navigujeme Michalkovy, a seznamujeme je s Bosnou a Hercegovinou, kde jsme jako doma. Snídáme burek ve Vlasenici a obědváme čevapi v Čajniče. V  Pljevlje sháníme černohorskou SIM kartu a pak autem přejíždíme most na Taře. Nakonec společně trávíme ještě druhou noc, v novém kempu na řece Taře. Teprve třetí den ráno dokupujeme v Mojkovaci chleba, a pak nás Ludvík vede na kraj města, kde končí pro osobní auto sjízdná silnice a začíná CT-1, prva crnogorska transverzála. Takto honosně značená turistická trasa vede naším směrem přes tři pohoří: Bjelasica, Komovi a Kučka Krajina v délce přes 90 kilometrů. Na opačnou stranu by tato stezka měla pokračovat dalšími asi 70 km přes planinu Sinjajevina až do Žabljaku v Durmitoru.

Zabloudili jsme už první den

„Tak ahoj, za týden zhruba, dáme vědět, kde jsme! Užijte si moře a Černou horu vůbec,“ loučíme se s Michalkovýma. Nahazujeme těžké batohy a kamenitou cestou stoupáme vzhůru. Jde to ztuha. Ušli jsme pár kilometrů, sezobli trochu ostružin, když tu za sebou slyšíme zvuk motoru. „Nestopneme si ho?“ Nemusíme ani mávat. „Planinársky dom Džambas?“ ptá se chlapík za volantem náklaďáku. Kývli jsme, jako že jo, protože co já vím, žádnou chatu na mapě nemáme. Ale důležité je, že sedíme a vezeme se spletí lesních cest strmě vzhůru. Chlapík nás vysadil po pár kilometrech na jakémsi rozcestí, ukázal rukou nahoru a odhrčel pryč. Šli jsme dál ve směru, jaký nám ukázal. Bylo nám divné, že turistické značky zmizely, ale šli jsme po cestě dál, až jsme vyšli z lesa, kde stálo pár salaší a onen planinárský dom Džambas. Vypadal jako větší rekreační chatka, ale byl zamčený. Okénky jsme nahlíželi dovnitř, kde se nacházelo velké letiště a vše vypadalo jako turistická ubytovna. Shledali jsme, že je čas oběda, usídlili jsme se tedy na vyřazené sedačce, kterou někdo vyvláčel až sem nahoru, a pojedli chléb a salám. U chaty se objevily planinárské marky, resp. turistické značky a dokonce i rozcestník. Les už tady pomalu přechází v pastviny, výhled zpátky dolů na Mojkovac je doslova ptačí a nad hlavami se zvedají travnaté vrcholky Bjelasice.

Bjelasica jsou pastevecké hory. V něčem opravdu mohou připomínat ukrajinské poloniny, mně však nejvíc připomínaly Velkou Fatru; i když vrcholky Bjelasice převyšují hranici dvou tisíc metrů, a v nitru pohoří se ukrývá několik horských jezer. Hory nevelké rozlohou, ale zajímavé co do členitosti, nemají jeden hlavní hřeben, není tedy nikterak daná trasa jejich přechodu. Díky salaším nacházejících se skoro až v těch nejvyšších partiích, jsou protkány spoustou cest a variant, kudy se jimi toulat, se nabízí mnoho. Nicméně my se pro nejsnazší orientaci chtěli držet právě trasy CT-1. Pohoří je charakteristické již zmíněným pastevectvím, které se tam hojně provozuje dodneška. Nejsou to tedy hory liduprázdné, určené pro toho, kdo touží putovat nespoutanou divočinou, ale přítomnost domorodců může být turistům jedině k užitku. U letních obydlí pastevců, zde nazvaných katuny, se téměř vždy spolehlivě dá najít voda, dá se zakoupit sýr, popít kafe či rakije a prohodit přátelské slovo. Kdo má rád balkánskou srdečnost, užije si ji u obyčejných lidí plnými doušky.

A na to se právě těšíme nejvíc. Nadšení ze znovunalezeného turistického značení nám ale dlouho nevydrželo. Puntíky uhýbají z vozové cesty prudkou strání vzhůru směrem, který se nám nezdá. Přesto jsme uhnuli též. Značená pěšinka se přehoupla přes obzor a zamířila prudce dolů. „To je nějaká blbost!“ komentujeme směr a sklon značky. Chceme na Šiško jezero. Nedá se nic dělat, musíme už první den zapnout mobilní telefon a naladit mapu. „Tím údolím pod námi vede k jezeru cesta, vypadá jako silnice, ale zbytečně bychom ztráceli nadmořskou výšku,“ velí Luděk a už podruhé dnes uhýbáme ze značení na boční cestu rovnoběžně s cestou hluboko v údolí. Po čase už spíš necestu než cestu. Bez ztráty výšky to nakonec nešlo a posléze jsme byli i rádi, když jsme se na tu silnici v údolí probojovali.

„Aspoň už konečně víme, kde jsme,“ oddechli jsme si, když jsme dorazili k salaším katunu Jelina. Jenže ani u nich žádná značka vidět není, a cesty se větví. „Pojďte na kafe a sýr,“ volají na nás od dřevěného stavení. To se neodmítá. „Bydlíme tady přes léto, jeden syn pase ovce tamhle,“ ukazuje pán vzhůru k vrcholku, od kterého jsem předpokládala, že přijdeme. „Druhý pase krávy, a dcera je dole ve městě, navečer přijede.“ Vnoučata pobíhají kolem bídných dřevěných obydlí. Nevypadají, že by jim něco chybělo. Jeden talíř nakrájeného sýra v nás zmizel, paní nese další várku. „Tu už ale od vás koupíme,“ nechce se mi vyžírat lidi, jejichž život je naplněn těžkou prací. „A kudy na Šiško jezero?“ „Sámo právo, sámo právo.“ Víme moc dobře, že to znamená rovně.

Maličké Šiško jezero leží v dolíku za sedlem asi kilometr odsud, a za ním vyčuhují barevné střechy katunu Šiška. Jsme tu moc brzy na nocleh, jdeme dál. Míjíme další salaše a přichází další pozvání na kafe. „To už bychom neusnuli, nezlobte se.“ Ševarinsko jezero zarůstá trávou a u něho dlouhou dobu marně hledáme bílé terčíky s červeným lemováním. Cestu nacházíme opět jen díky mobilu. U dalšího obydlí bereme vodu. „Jsem původem Srb a píšu poezii,“ chlubí se pastevec útlou knížečkou. A hned nám jednu ze svých básní předčítá, zatímco jeho manželka peče chleba v rezavé děravé venkovní pícce. Jeho slovům rozumíme jen tolik, že jde o oslavnou ódu na Rusko a Putina. Myslím, že jsme v ten moment ani jeden nelitovali, že jsme jeli na Balkán. Ti lidé, ta atmosféra, vše je jedinečné. Kdy se vám tohle poštěstí! Aby vám v zapadlém údolí strejc ze salaše v teplákách a papučích recitoval vlastní poezii. A samozřejmě, na zdraví nalil panáka rakije. Nocujeme kousek nad nimi s výhledem na celé údolí. Ohýnek plápolá a ticho narušuje jenom cinkot ovčích a kravích stád, jak je pastevci svolávají na noc k příbytkům. Je nám tady dobře.

Na nejvyšší Crnou Glavu

Ve slunečném ránu pokračujeme po vozové cestě vzhůru na hřeben. Minuli jsme kupky voňavého sena, obešli bílého koně pasoucího se na neposečené trávě a pak se stezka stočila mezi seskupení několika stromů. Stojí tu katun Reljina. Chlapi v montérkách napichují na silný kůl čerstvě zabitou ovci. „Dobré ráno, dejte si s námi kafe a rakiji!“ Nemůžeme kolem nich jen tak projít. Shodili jsme batohy a usadili se do stínu. „A to vám nevadí, jak na vás kouká?“ pokouším se o vtip, protože ovci nabodávají včetně hlavy s černýma očima. „Ta? Ta už nic nevidí,“ smějí se chlapíci, zatímco zkušenými pohyby omotávají tělo drátem, aby se na rožni svévolně neotáčelo. „Jsme tu moc brzy,“ konstatujeme smutně, když se loučíme.

Značky tu i přes optimisticky červenou čáru na mapě opět žádné nejsou; jdeme prostě dál po cestě, která se v několika serpentinách vyšvihla do travnatého sedla a tam se rozeběhla do několika stran. Omšelá dřevěná cedule, první od začátku naší trasy, ukazuje šipkou k Ursulovačku jezeru a na Crnou glavu. Nevíme, kam se dívat dřív. Zda dopředu, na hřeben Bjelasice s dominantní Zekovou glavou (2122 m), kterou lze neomylně poznat podle mohutného vysílače. Napravo v dálce lze zase spatřit skalnaté pohoří Sinjajevina. Naše kroky ale povedou doleva, na nejvyšší horu Bjelasice, na Crnou Glavu. Další směrovka s planinárskými markami leží povalená na zemi, ale naštěstí je jasný den a postup celkem zřejmý. Travou vedou vyjeté koleje, nabrali jsme tedy směr, o kterém jsme byli přesvědčeni, že je správný. Po chvíli chůze nám důkaz přinesla zapíchnutá cedule Crna Glava 0:30. Poslední úsek na Černou hlavu se musí tam a zpět, zahodili jsme tedy batohy do kosodřeviny a na 2139 metrů vysoký kopeček si vyběhli nalehko. Výhledy se nedají popsat. Panorama Bjelasice s Ursulovačko a Pešica jezerem, celé údolí, odkud jsme přišli, Zekova glava, kam půjdeme, a vůbec Černá Hora jako na dlani. Pohoří Komovi, Sinjajevina, a v dálce možná i Durmitor a albánské Prokletije. Hory na všechny strany. K tomu krásné a slunečné počasí. Skoro je nám až líto scházet zase dolů.

S cestovkou do hor

Blížíme se k Zekově glavě. „Hele, lidi, a vypadá to na turisty!“ Barevný had se kroutí proti nám. „Dobr dan! Zdravo!“ zkoušíme to po místním. „Dobrý den!“ „Mně bylo hned jasné, že to budou Češi!“ Jednoho, který se tvářil nejméně nepřístupně, se odvážíme oslovit: „Dobrý den, jdete na Černou hlavu?“ „Já ani nevím, já jdu tam, kam nás průvodce poslal!“ vydechl značně zpocený chlapík. „Aha, tak to asi jdete na nejvyšší horu Bjelasice.“ Zdá se mu to být jedno. Jde tam, kam jsou ostatní klienti cestovní kanceláře.

Objekt vysílače na Zekově glavě je oplocený, tudíž nepřístupný. Celé okolí mi připomíná horu Krížna na Velké Fatře. I hřeben Bjelasice se tady stáčí k západu a pomalu klesá. Po zpevněné cestě jede nahoru na horu několik cyklistů. Opatrně je zdravíme. Jednu slečnu, tvářící se nejméně nepřístupně, se odvažujeme oslovit. „Ahoj, patříš taky k cestovce? Jedeš na Zekovu glavu?“ „A víte, že ani nevím,“ roztomile se usmívá a rukou si shrnuje z obličeje pramen blond vlasů. „Já ani nevím, kam jedu. Já vím jenom to, že jsem v Černé hoře.“ Smích a odjela. „Co to je za lidi? Jedou někam a vůbec neví kam. A co hlavně, je jim to úplně jedno. Hlavně že byli v Černé hoře.“ Sestupujeme úbočím Troglavy ke katunu Vranjak. Nachází se zde civilizace, něco jako středisko, ovšem notně improvizované. Je možno se zde ubytovat v dřevěných chatkách a lehké občerstvení nabízí nově otevřený planinárský dom. Protože Luděk už dva dny neměl pivko, jdeme na jedno. Lahvové za dvě eura se nám zdá předražené, ale co, trochu to tu podpoříme. „A co přinesu pro dámu? Domácí sok?“ nabízí zdejší správce. „Může být.“ Z piva se nakonec vyklubaly dvě, do mě se zase vešly dva půllitry domácí šťávy. Najednou venku halas a dovnitř vchází partička Čechů. Usadili se u vedlejšího stolu a také si něco objednali. Jeden z nich machruje, zaslechli jsme, jak ostatním líčí, že už je tady pojedenácté. „Hele, a jet sem pojedenácté, není to trochu nuda?“ voláme na něho, protože mi nedošlo na první pohled, že to asi bude průvodce. Když se vše vyjasnilo, hovor pokračuje. „A kam jdete dál?“ zajímá se chlapec. „Teď směrem na Komovi a pak dál za ně.“ „Ke Komovi je to nuda, to si radši stopněte nějaký auto. A za Komovi už nic není. Být vámi, zůstanu dva tři dny na Komovi a vydám se spíš na nějaký vrcholek.“ „A to my zase ne, ne že bychom nikdy nestopli auto (hehe, zrovna naposledy včera) ale teď už chceme jít po svých. Navíc nemusíme ty skalnatý hory a už vůbec ne nutně šplhat se na vrcholky. To my si jen tak v pohodě jdeme, rádi se někde zastavíme, prohodíme řeč s lidma, to víš, v našem věku už nejsme tak výkonní.“ Děláme si srandu. Ušklíbnul se a dál tvrdí, že pod Komovi by jel autem a za Komovi by už nechodil, protože tam nic není. „Uvidíme,“ a loučíme se. Pravda je taková, že kousek za Komovi nám končí mapa. Ale také je pravda to, že na mobilní aplikaci OSM, máme v těchto místech nějakou stezku natrasovanou, tak jsme na ni zvědaví.

Kamenitá cesta pro terénní auto asi v pohodě sjízdná, se klikatí dál po nízkém hřebínku. Občas se jde lesem, občas po louce. Za zády máme parádní panorama Troglavy a Zekovy glavy, před sebou zase skalnaté štíty Komovi. A po pravé straně? Skalnaté vrcholky co já vím čeho, nad nimiž se podezřele černají mraky. Na loukách, po kterých procházíme, se pasou krávy. Dokonalá idylka. „Taková fantastická cesta a ten borec z Alpiny by to profrčel autem.“ „To víš, musel vypadat před klienty jako znalec terénu!“

První bouřka

Scházíme do mělkého dolíku, v němž se krčí Planinárski dom Krivi do. Mraky po pravé ruce černají stále víc a dva francouzští turisté s batohy míří k chatě. Kdyby Luděk řekl, že tam chce spát taky, nezlobila bych se, ale hrdost mi nedovolí nocleh v chatě nebo v její blízkosti navrhnout jako první. Zrovna překračujeme potok nad nově vypadající útulnou, když začínám rozhovor na téma dnešního noclehu: „Kde budeme spát? Kam až chceš dojít?“ „Nevím. Nebo chceš spát na chatě?“ „Ne, nechci,“ lžu, jako když tiskne. Znáte to, když ženská řekne ne. „Tak vidíš,“ nepochopil ani Luděk a chata nám brzy zmizela z dohledu. Údolí se maličko zužuje a objevil se osamělý katunek. Tuším šanci. „Hele, dneska mám čuch na bouřku, chce to bezpečný nocleh.“ „Klid, hory jsou všude kolem nás.“ Vrcholky převyšující terén o pouhých sto metrů mi pocit bezpečí nikterak nenavozují. U katunu jsme požádali o vodu, já doufajíc, že by se třeba mohlo dostavit i pozvání na nocleh. Doma byly ale pouze děti. Nedá se nic dělat, musíme se spolehnout sami na sebe. Zapadli jsme do lesa a cesta začala stoupat. „Do kopce už nejdu, musíme najít nocleh tady dole!“ velím, neboť mám na bouřky nejen čuch, ale hlavně z nich mám panickou hrůzu. Sešli jsme z cesty pár metrů a objevila se loučka, jako stvořená pro nás. „Nejsme tady moc na ráně?“ rozhlížím se v obavách. Vrcholky hor, pod nimiž jsem se cítila relativně bezpečně, se kamsi vypařily. „Klid, jsou tady stromy (jo, pět metrů vysoké mladé buky) a tamhle je hora (kilometr daleko).“ Rozděláváme oheň a… „Hele, kdo k nám jde na návštěvu!“ Tři kravky přišly ochutnat jetelíček u našeho stanu. „Jestli tady zůstanou, tak jsem v klidu. Zvíře pozná bezpečný místo.“ Začíná se stmívat a párkrát už zahřmělo. Krávy se stáhly zpátky do lesa a kamsi se ztratily. „Tak to je jasný, i krávě to tady nepřipadá bezpečný,“ sýčkuju zase. „Tak se pro klid podívej,“ podal mi Luděk mobil s aplikací Blitzortung. „Jedna minibouřka u moře, jinak nic.“ „Tak co to bylo, když ne hřmění?“ ptám se sama sebe, když uléháme do stanu.

Luděk už spokojeně chrupká, když se poprvé zablesklo. „A je to tady! Jedna jediná bouřka se vyskytovala vzdušnou čarou snad 100 kilometrů daleko a musí jít zrovna na nás!“ hořekuji pro sebe, zatímco utrácím další data, abych zjistila postup blesků. „Ještě ať mi někdo říká, že ty bouřky nepřitahuju.“ Zazoomuju ze zvědavosti na Ukrajinu. Tam nic, klid. Skoro se zdá, že jediná bouřka v celé Evropě je právě ta nad námi. Blesk, hrom se ozval za pár vteřin. „Blíží se to, co budeme dělat?“ probudila jsem svého partnera. Ten však moje obavy z přírodního živlu nesdílí. Využil probuzení k praktičtějším věcem. Odskočil si ven a překontroloval kolíky. „Bouřka? Paráda!“ zhodnotil další záblesk, otočil se na bok a zase usnul. To jen já ležela a počítala vteřiny mezi bleskem a hromem. Naštěstí to netrvalo moc dlouho. Po chvíli bouřka odešla prudit zase o kus dál, spadlo jen pár kapek.

Ráno jsou vrcholky hor zahaleny do oblaků, prostě jako po bouřce. Ale než jsme došli k dalšímu katunu, slunce svou silou nad nimi již zvítězilo. „Dobr dan!“ zdravíme pastevce s pěkným koníkem a stádem ovcí. „Dobr dan,“ žene se, aby si s námi podal ruce. „A jak to jde s takovým těžkým ruksakem?“ ptá se Luďka. „Víš co, vyzkoušej sám,“ a nahodil dědovi krosnu na jeho záda. „Není to tak strašný, jak to vypadá,“ zhodnotil překvapivě zdatný horal. „Tak šťastnou cestu,“ popřál nám. Prošli jsme bukovým lesem a objevili se na planině. Za zády už hodně vzdálené zvedají se zelené vrcholky Bjelasice, před námi, podstatně blíž, trčí vrcholy pohoří Komovi. „Vypadají jako hodně zmenšené Vysoké Tatry, co?“

Komovi jsou rozlohou opravdu maličké pohoří, tvořené zdánlivě jen dvěma horskými masívy s vrcholy: Kom Vasojeviči a Kom Kučki, které vyrůstají z náhorní plošiny. Ve skutečnosti je těch vrcholů o něco víc. Pokud, tak jako my, nechcete šplhat na vápencové skalnaté špičky, vede napříč Komovi značená cesta a parádních výhledů si užijete tak jako tak.

Nejprve musíme klesnout do 1550 metrů vysokého sedla Trešnjvik, které protíná asfaltová silnice spojující Kolašin s Andrijevicou. Na sedle jsou dvě restaurace a možnost dokoupit zásoby. Tak se těšíme na pozdní oběd. Při sestupu do sedla kdosi pod námi pochrochtává. Dva nevelcí čuníci si volně pochodují po cestě, ryjí v zemi, kde je napadne. Černá Hora, to je ráj! Tomu říkám úrodná země!

Konečně můžeme shodit batohy a spočinout na dřevěné židli u stolu pokrytým ubrusem. Nacpali jsme se domácím jídlem, zapili pivkem a hostinu završili domácí kávou. „Ještě jedna prosba, chleba nemáte na prodej?“ „Mám, zrovna jsem pekla, je domácí a čerstvý.“ Připraveni na vše, jen turistů tady zatím moc nechodí.

Zdlouhavě a nudně nastoupáváme lesem na úpatí Komovi. „Domluvme se, že kdyby něco jelo, a chtělo nás svézt, že to neodmítneme,“ navrhuji svému parťákovi. Jenže jako na potvoru nic nejede a stoupání si musíme vyjít po svých. Konečně jsme venku z lesa, pod námi střechy katunu Štavna, a přímo proti nám skalnaté štíty pohoří Komovi. Z upraveného pramene jsme nabrali vodu a vydali se dál. Na západě se nebe zase podezřele černá. „Dojdeme až těsně k horám, když budu mít ten štít nad sebou, budu se cítit bezpečně.“ Bouřka však tuto noc nepřišla.

Napříč Komovi

Ranní mlha se toto ráno rozpouští jen velmi neochotně, nejvyšší vrcholky jsou skryté v lehkém oparu. Po asi tři čtvrtě kilometru je zřejmé, že jdeme blbě. Rozcestí chybělo a my, místo toho, abychom šli po pěšině, která prochází napříč pohořím, jdeme po pěšině vedoucí na vrchol Kom Vasojevički. „Nahoru se mně moc nechce,“ přiznávám po zjištění, že jsme měli být na cestě, která vede dobrých 200 výškových metrů pod námi. Nahoru je to stejnou cestou tam, a stejnou zpět a navíc nejsem příznivce exponovaných terénů. Prostě mám radši zelené hory a poloniny než skalní lezení. „Vracet se až dolů nebudeme, někde to střihneme,“ rozhoduje Luděk a už kloužeme po prudkém srázu po nebezpečné a klouzavé suti dolů. Uzounká pěšinka se vine úbočím bukovým pralesem a mírně stoupá. Je ale výborně značená, jen na tom rozcestí zásadní směrovka chyběla. Jsme na Balkáně, co bychom chtěli. Konečně jsme vyšli z lesa, kde to bylo únavné a nezáživné. Přešli jsme suťové pole a došli na rozcestí několika cest. Okolí je fantastické. Vysoké všelijak tvarované skály, poházené kameny a mezitím roste zelená tráva. Osm holek a jeden kluk z Belgie na rozcestí bezradně čučí do mapy. „Můžete nám, prosím, říci, kde vlastně jsme?“ „Tak to vám, řekneme naprosto přesně, jste v Černé hoře, v pohoří Komovi!“ Mysleli jsme to ve srandě, ale sranda to nakonec nebyla. Děvčata a hoch drželi v ruce mapu zabírající dobrou polovinu Černé hory, naprosto netušíc, ani ve které oblasti se nacházejí. „Jak jste se sem, proboha, dostali?“ „Jsme tu s cestovkou, dojeli jsme pod hory teréňákem a teď jsme se šli projít.“ „Aha. Takže asi takhle. Když půjdete po této cestě, dojdete k Eko katunu Štavna. Na druhou stranu dojdete skrz hory dál, tam radši nechoďte, leda že byste chtěli jít na Kom Kučki, nejvyšší horu Komovi. Tudy můžete jít na Kom Vasojevički, a po stejné cestě zpátky,“ hrajeme si na machry teď pro změnu my, když je uvádíme do reality. Nevědí, váhají, mají strach. Vzhlížejí k vrcholkům. „Předpověď počasí na odpoledne prý není moc dobrá,“ říká ten kluk. Nakonec se otáčejí a po stejné cestě, jakou přišli, se vracejí zpět k autu. Nemůžu si nepomyslet: Co to sem jezdí za lidi? Proč sem šli? Občas je nutné trochu zariskovat, ne být ze všeho vystrašený. Zvlášť když je člověku dvacet.

Pokračujeme pochodem skrz Komovi. Pěšinka je víc než dobře značená, cesta pěkně ubíhá. Ve vápencové pustině neteče ani kapka vody. Naštěstí je poměrně chladno, pít netřeba. Stále stoupáme, ubývá kytek a přibývá kamenů. Najednou stojíme na hraně, asi ve 2150 metrech. Napravo je možné odskočit si na Kom Kučki, ale již jej nevidíme, již je v mracích. Pod námi propast a za ní? Hory, hory a jenom hory. „A pak že za Komovi už nic není!“ zíráme na neuvěřitelnou krajinu před námi.

Krajina dál za Komovi se nazývá Kučka Krajina, vlastně do ní spadá i vzdálenější pohoří Žijevo. Geologicky však tyto kopce patří už k albánskému Prokletije. Informací k tomu lze však najít pramálo, pouze na lokálních stránkách a v srbštině.

Nejprve je nutné sejít prudkou strání asi o 300 výškových metrů níž k místu, které máme na mapě označené jako Katun Carine. Tušíme tam vodu a plánujeme oběd. Značení je spolehlivé, ale pěšina zarostlá, nepoužívaná. Je vidět, že za Komovi už nikdo nechodí. „Jestli se koukám dobře, tak tyhle hory nalevo už musí být albánský pohraniční hřeben,“ mudruji nad mapou. Na posledních pár set metrů jsme červené terčíky ztratili a prodíráme se vysokou travou směrem seskupení kamenných budov. Vyšlapané pěšinky byly od ovcí, ne od lidí.

Právník z Podgorice

Zblízka je vidět, že většina stavení jsou už jen ruiny, střechu má jen jedno z nich. Zklamaně na to koukáme, když tu si Luděk všiml, že se u domku kouří a postává tam nějaký člověk. A už si i on všiml nás, volá na nás a ukazuje, kudy vede cesta skrz zarostlý plac.

„Dobrý den, vy tady bydlíte?“ ptáme se hned po podání ruky. „Kdepak, já žiju v Podgorici, pracuji jako právník. Domek patřil mým rodičům, ti sem na léto jezdili. Se švagrem jsme to tady trochu dali do kupy, aby se tady dalo přespávat, podívejte se.“ Museli jsme sklonit hlavy, abychom nízkými dveřmi vešli do místnosti bez oken. Interiér působil relativně čistě, taková obyčejná útulna, ale v bouřce nebo v zimním nečase úkryt k nezaplacení. „Nezamykáme dveře, necháváme to volně přístupné pro lidi. Dneska sem přijedou ještě dva mí kamarádi. Vařím maso, za dvě hodiny bude hotové, počkejte,“ zve nás. Nakoukla jsem do kastrolu, který je součástí maličkých kamínek. Přikládá se, pochopitelně, dřevem. „Než bude jídlo hotové, připijeme si domácí rakijí,“ vytahuje lahev. Na oplátku my mu nabízíme naši slivovici. A ještě dostáváme hrozen vína. „Hele, ať ti něco zůstane pro kamarády,“ nabádáme jej. „Všeho je dost,“ informuje, když na stůl nese ještě domácí sýr. Vytahujeme chleba. „Viděla jsem to maso v kotli, je to samá šlacha a rosol,“ šeptám stranou Luďkovi, „to nedám.“ Ani on nemá rád tlusté. Mažeme si chleby a přikusujeme sýr. „Nezlob se, Ivane, nebudeme čekat do večera, musíme se najíst teď a pokračovat dál,“ omlouváme se, že se jejich pánské jízdy nezúčastníme. A stejně jako nás pohodově přijal, pohodově nás i propustí. Protože mezitím přihrkalo stříbrné fáro, ze kterého vyskočili další dva chlapíci, a z kufru začali vynášet dřevěné špalky. A rakije začala téct proudem. Odcházíme v pravý čas. „Užijte si to!“ voláme na ně z kopce, ale už nás nevnímají.

Nejhezčí krajina

Za chvíli již na maličkou chatku koukáme shora a přehoupnutím se za obzor jsme ji ztratili z dohledu úplně. Před námi je klesání do sedla a za ním další hory, kam až oko dohlédne, jeden vrcholek vedle druhého. A pak, když se před námi celé panorama otevřelo, musela jsem si sednout. Ne proto, že mě bolely nohy, ale proto, jak mě dostal pohled na kamenný kostelík na sedle pod námi. A nad ním skalnatý hory, teď už jistojistotně albánský. Znovu si musím vzpomenout na průvodce CK Alpina a jeho slova, že za Komovi už nic není. Nechápu to. Přitom teprve za Komovi to začalo mít ty správné grády! „Že on o tomhle místě věděl a chtěl si ho nechat pro sebe, tak tvrdil, že tady nic není, ať sem nechodíme!“

Kostelík svatého Ilije. U něho zvonička a pár starých hrobů. Opodál ční střechy katunu Mijoviča a za hranou sousední hory ukryté malé jezírko. Skoro se mi chce říci: nejhezčí místo, jaké jsem kdy viděla. „Někde jsem četla, že se má na zvon zazvonit. Jednou, pro štěstí,“ vzpomněla jsem si. Fotím a snažím se vtisknout si zdejší panorama do paměti. Budu se sem ráda ve vzpomínkách vracet.

A pak zase pokračujeme dál. Mapa končí, tak jdeme nazdařbůh po cestě tou nádhernou horskou krajinou. Červené značky zmizely opět neznámo kam. Jdeme po cestě sjízdné i pro auta, jiná tu není. „Snad jdeme dobře,“ ujišťujeme se vzájemně, víceméně zbytečně. Blížíme se k velkému rozcestí, do dálky ční dřevěná cedule. Sláva, konečně budou směrovky, myslím si.

„Nečesejte borůvky hřebenem!“ zní v překladu nápis na dřevěné ceduli uprostřed hor. „Místo směrovky takovéhle zbytečnosti!“ Rozčilení je na místě. Na rozcestí si fakt nevíme rady. Jedna cesta míří strmě dolů do údolí (směr Albánie), další vede do kopců nalevo naprosto neznámo kam, třetí se vrací k salaším. Směrem do salaše jsme u silného pramene nabrali vodu a koukali, jestli se neobjeví značka. Neobjevila. „Tak fakt nevím, kudy dál!“ Dilema vyřešilo zahřmění. Nejprve jedno slabé, po něm druhé, silnější. Oba jsme se koukli na sebe, a pak na plácek kus pod cestou. Tam v sevření hor budeme zcela jistě v bezpečí. „Dneska už nemá cenu jít dál, mraky se stahují všude kolem,“ a už sbíháme a na travnatém plácku stavíme stan a vaříme večeři. Zdejší bouřky jsou nějaké divné. Možná už koncem srpna nemají tolik síly, protože blesk jako by nabíral vždycky několik dlouhých minut energii potřebnou k výboji. Rána pokaždé jako z děla, ale do hodiny jich udeřilo jenom pár.

A bouřky pokračují

Ještě že jsme dál nešli. Ráno jsme nalezli ve svahu nad rozcestím červené kolečko s bílým středem a nápisem CT-1 tam, kde bychom ho vůbec nečekali. Úplně mimo cestu! Stoupáme strmým svahem vzhůru, a kolem nás lány borůvek, které nikdo nesbírá, ani nečeše tím obávaným hřebenem. Borůvky velikosti snad jednoho centimetru. Další cesta je značená víc než slušně, ale nikdo po ní nechodí. Pěšina není vůbec vyšlapaná, v lese narostlo mlází, kterým se musíme prodírat. Scházíme takovým lesem do travnatého sedla a pak zase nahoru. Strmé stoupání nás odměňuje malinami. Nahoře se dlouho vydýcháváme a rozhlížíme po okolí. „To je paráda, jsem šťastná, že jdeme takovou pěknou cestou.“ Bála jsem se, že to bude už jenom po cestě pro auta a zatím taková pěkná horská prémie. Jsme asi 1800 metrů vysoko a čeká nás pěšinka po úzkém hřebínku. Nemáme mapu, takže dopředu absolutně netušíme, kudy se budeme dál ubírat. Značky tady už ale namalovali více než spolehlivě. Jen škoda, že po nich nikdo nechodí. Pod horami jsou vidět různě roztroušené salaše. V tom zničehonic zaduněl hrom. „Bouřka? To snad ne, vždyť je teprve dopoledne!“ nesouhlasím s vývojem počasí. A za chvíli druhý. „To bylo daleko!“ míní Luděk, protože nebe nad námi je modré. Jen nad okolními horami panuje oblačnost víc než nejistá. Předchozí větu o tom, jak jsem šťastná, kudy vede naše další cesta, bych už nezopakovala. Za přítomnosti bouřky se mění situace. Bouřky v horách prostě nemám ráda, už jste to pochopili? „Podívej, jenom dojdeme támhle k té vysoké hoře, pak vede cesta po jejím úbočí, určitě půjdeme k těm salaším nalevo!“ uklidňuje mě Luděk. Tu vyšlapanou stezku vidím taky.

Rychle jsme přeběhli po úzkém hřebínku a schovali se do bezpečí vysoké hory. Bouřka se ozvala ještě asi třikrát, ale jinak se nikterak dál nevyvíjela. Přesto jsem značně neklidná. „Podívej, kam ta značka vede! Rovnou nahoru, žádný úbočím kopce k salaším!“ smutně konstatuji zjištění, kde jsou červenobílé puntíky namalované. „Však žádná bouřka není. Už asi půl hodiny nezahřmělo,“ vybízí můj parťák k výstupu. „Tak dobře.“ Udělali jsme pár kroků vzhůru a v tom hrom. Modro zmizelo a nahradilo jej padesát odstínů šedi. „Nejdu. Já tam nahoru teď nejdu! Sedneme si tady chvíli a uvidíme,“ žadoním a vytahuji studentskou pečeť, i když vůbec nemám hlad. Čokoláda je prý dobrá na nervy, ne? A ptám se sama sebe: Kde jsou ty sluníčka na celý týden?

Na bídném signálu se pokoušíme naladit bouřkovou aplikaci, třeba nám dá odpověď na otázku vývoje. Jenže signál se ztrácí, a hrom už neozývá. „Doprčic, kdyby se spustila pořádná bouřka, tak vím, že mám seběhnout dolů, ale tohle?“ Nejistota je mučivá. „Jdeme dál, takhle tady můžeme taky čekat půl dne,“ velí Luděk a už se šplháme po prudké stráni vzhůru. Najednou tu naši trasu nesnáším. Když zvednu oči, vidím červenobílé puntíky vysoko nad našimi hlavami. A v tu ránu další rána. Rychle vzpomínám na všechny ty rady. „Hele, já vím, že vypadám asi jako srab, ale pojďme si někam sednout, počkejme zase chvíli.“ Batohy jsme omotali do pláštěnek a seběhli bez nich pár metrů níž, schovat se za skálu. Sáhla jsem po karimatce. „Kvůli izolaci od země,“ vysvětluji. Krčíme se u sebe jako dvě zmoklé slepice. Signál mobilu je tady lepší, na aplikaci naskočilo pár křížků značících výboje. Přesně na hranici s Albánií. „To je na těch albánských horách,“ uklidňuje mě Luděk. (Mimochodem, nad ukrajinskými Karpaty, navzdory předpovědi, nic.) Sedíme další skoro půlhodinu, a když opět během té doby žádný hrom nebyl slyšet, vyrážíme dál. Teď už je jasné, že značky vedou až na vrchol kopce. Jenže ledva jsme vylezli pár desítek metrů, nebe nad vrcholem se začalo černat a opět další hrom se rozezněl horami. Doprčic, co teď?! Stojíme v prudkém srázu už docela vysoko, kolem nás trčí skaliska, některé vytváří i převisy. Vzpomínám na všechny ty doma vyčtené rady. Má nebo nemá se schovávat pod skalní převis? Dilema se vyřešilo za nás. Začalo pršet. Schovali jsme se a koukali, jak se okolní hory halí do šedivého závoje. „Nemá cenu tady čekat, rychle ten vrchol přeběhneme a sejdeme dolů,“ navrhuje Luděk, když deštík po pár minutách odešel. „Tak jo,“ rezignovala jsem.

Stoupáme poslední metry na 2142 metrů vysoký Maglič. „Hurá a teď honem dolů!“ Ale to, co jsem uviděla dál, mi vehnalo slzy do očí. Místo sestupu dolů holý táhlý hřeben. Nad pochodem po travnatém hřebínku bych za jiných okolností jásala, teď mi však přináší utrpení. Bouřka někde za rohem a my na nejvyšším hřebeni. A abychom sešli někde dřív, na to jsou srázy Magliče příliš strmé. Musíme po hřebeni dál. Snažím se jít alespoň bokem, abych příliš nevyčnívala. Jo já vím, je to směšné s mými 165 centimetry výšky uprostřed dvoutisícových hor, ale kdo má z bouřek panický strach, připadá si nejvyšší na celém světě. Hrom už opět dobrou půl hodinu slyšet nebylo, ale nejistota vládne kolem. Šedočerné mraky se různě převalují a zakrývají vrcholky kopců, a hlavně houstnou. Nedaleko před námi, to už je planina Žijevo. Tam nejdeme. Potřebujeme jenom sejít co nejníže. Bože, ať už tam jsme. Ale hřeben stále neklesá. Nepíše se mi to lehce, ale napadalo mě leccos. Hlavně to, že se odsud nedostaneme, že se bouřka rozběsní a nepustí nás živé. No dobře, tak to napíšu všechno. Napadlo mě i to, že vezmu foťák a namluvím tam na video vzkaz pro děti. Jak jsem je měla ráda a tak. Jo, přesně po vzoru amerických filmů! A úplně masochisticky si vykresluji dramatickou představu, jak mě tady někdo najde a nahrávku předá. Jen jsem si nebyla jistá, zda by záznam na SD kartě přežil i zásah bleskem. Jen se mi smějte! Já už se tomu taky teď jenom směju, ale v tu chvíli jsem to myslela smrtelně vážně. A neudělala jsem to jenom z toho důvodu, že jsem si řekla, že kdybychom to náhodou přežili, a dostali se dolů, že kdybych pak to video náhodou zapomněla smazat, a přišlo by Luďkovi do ruky, že by si o mně pomyslel, co jsem to za hysterku. Tak těmito myšlenkami jsem zaplácávala svou mysl, zatímco jsme v lijáku uháněli v pláštěnkách po hřebeni.

Už to zkrátím. Nakonec to naštěstí nebylo potřeba. Hrom se sice několikrát ještě ozval, ale z velké dálky. A cesta se konečně zlomila, proběhli jsme ještě pár nižších vrcholků, než jsme se ocitli u stáda ovcí. A kde jsou ovce, budou blízko i lidé. Skrz zajímavě erodované skalní útvary jsme se propletli do katunu Ljakovica, vypadajícího jako nevelká vesnička, ležícího ve výšce 1750 metrů. Teprve teď jsem si oddechla a ohlédla se zpátky k Magliči. „Teda, tys mi dal!“

Opět jsme se ocitli na makadamové silničce sjízdné pro auta. Udivily nás značky cyklotras. Prudkými serpentinami lze sjet k Rikavačko jezeru, my se však vydáváme na stranu opačnou. „Dneska nás asi na kafe nikdo nepozve, škoda.“ V deštivém dni jsou všichni zalezlí doma. Pokud tady ta bídná stavení ještě někdo obývá.

Bukumirsko jezero

Přestalo pršet. Sundali jsme pláštěnky a vydali se na pomalý sestup z hor. Nalevo se tyčí vápencové pohoří Žijevo, napravo strmé stráně Magliče. „To není možné, že ještě před chvílí jsme byli tam nahoře.“ „Víš, co jsem měla v úmyslu udělat?“ přidávám po chvíli k dobrému historku, jak jsem chtěla natáčet to srdceryvné video. Už je nálada zase dobrá.

„Nedáme si něco k jídlu?“ ozval se po pár kilometrech monotónního pochodu Luděk. Mankote, my jsme úplně zapomněli na oběd. Jsou asi čtyři hodiny. „To až řekneme Víťovi, bude se nám smát!“ Náš synek totiž nikdy na oběd nezapomene. Žaludek má přesný jako hodinky. Někdy se mu i předchází.

Objevil se asfalt. Koukáme do mobilních map. „Máme spoustu času, nezajdeme si ještě k Bukumirskému jezeru,“ navrhuji, protože s Michalkovými se máme sejít až zítra. „Kamže?“ nevěří svým uším Luděk, že by měl ještě někam šplhat. „Má to být podle fotek bomba, mohli bychom tam přespat,“ hraju na city. „Hm, známe ty jezera! Chatky, lidi.“ „Ne, tohle má být jezero v horách.“

Pravdu jsme měli oba. Malé Bukumirsko jezero na pozadí křivolakých vápencových hor je opravdu bomba. Ale pravda je i taková, že bylo na internetu šikovně nafoceno (podobně jako Štrbské pleso), bez chatiček v okolí. „Já to říkal,“ konstatoval při pohledu na něj z výšky Luděk. Brzy jsme ale procházeli kolem otevřené hospůdky, a u pivka brblat přestal. A na břehu jezera se nacházelo tábořiště, kde jsme byli úplně sami. A auta, co kolem občas projížděla, nás vůbec nerušila. I když nám občas nějaké zatroubilo na pozdrav. Zapálili jsme ohýnek a užili si poslední večer v horách.

Cesta zpět

Ráno musíme po stejné asfaltce zpět. A pak po kamenité silničce do Veruši. Posíláme souřadnice našim přátelům, třeba nám přijedou naproti. A pak dlouhé kilometry putujeme údolím. Cesta se zlepšuje, znovu se objevil asfalt a nohy začínají bolet. Za každou zatáčkou očekávám známé šedé Caddy Maxi, ale zároveň si přeji, aby ještě nepřijeli, oddaluji ten okamžik, kdy se sejdeme, abychom byli co nejdéle v horách. Ale je to nevyhnutelné, je to tady. Už nemusíme nikam šlapat, bágly do kufru, naše zadky na pohodlné sedačky, zastávka na kafe a povídat, jak bylo. Domů se nechce ani nám, ani jim, takže si cestu prodlužujeme o výjezd do pohoří Lovčen na Jezerski vrh. Je to jedno z mála známých míst v Černé hoře, kde jsme ještě nebyli, a i když jsou výhledy od mauzolea panovníka Njeguše snad na celou Černou horu famózní, shodli jsme se, že zadarmo (bez námahy) autem to není ono. S nahlédnutím shora do Kotorského zálivu jsme se vydali pomalu k domovu.

Čekal nás přejezd Bosny a nocleh kousek za Sarajevem. Navigace nás vedla jakousi uzounkou silničkou, která se nadobro ztratila v lese. Vracíme se těsně kolem obytného domku, doslova jim projíždíme zápražím. Skoro se až stydím. „Nejste první, koho tady navigace blbě zavedla,“ směje se sympatický Tony, když se ho ptáme na cestu. Ludvík je taky komunikativní, takže slovo dalo slovo a za chvíli už sedíme u nich doma u stolu plného dobrot a debatujeme o všem možném. Hlavně o válce a o politice, jak je naším oblíbeným tématem v balkánských zemích. Tony je Chorvat a jeho slova jsou důkazem, že bosenské občanské válce opravdu nejde dokonale porozumět. „Muslimové byli tamhle v horách, stříleli do nás, dům jsem musel po válce postavit celý znovu!“ Nechápeme, kde se bere jeho optimismus. Aby bylo jasné, kdo v domě bydlí, vlaje mu u domu veliká chorvatská vlajka a stejná vlajka je i vyobrazena na průčelí jeho domu. Pozvali nás na nocleh. Spíme u nich v pokojích, které dřív patřily jejich dětem, dneska už patří i vnoučatům, ale jen když se rodina párkrát do roka sejde. Obdivujeme čerstvě narozená selátka. „Já kdybych byla mladší, tak bych něco takového brala hned. Byla bych nejšťastnější!“ rozhlíží se Lenka po malém hospodářství. Myslím, že ti lidé opravdu šťastní jsou. „Nechápu to. Tohle se nám stávalo, když jsme Balkánem projížděli na kole s dětmi, ale že nás někdo pozve na nocleh, i když jedeme autem, tomu bych nevěřila!“

Poslední noc trávíme v Chorvatsku u jezera. My si stavíme stan, Ludvík s Lenkou budou spát v autě. Lenka si šla odskočit do lesíčka. Když se vracela, smekla se jí na bahně noha a kecla si na zem. „Doprčic, nový kalhoty, ty budou vypadat!“ nadává, když se dobelhala zpátky k autu. Ráno je však už jasné, že špinavé kalhoty budou to nejmenší zlo. A další den, u doktora po rentgenu, je to jasné ještě víc. Tříštivá zlomenina kotníku a o zábavu na zbytek roku je postaráno.

Tak to byla taková slabší tečka za jinak parádním výletem do Černé hory. Ale nebylo to nakonec tak hrozné. Kosti srostly i bez operace a po půl roce už Lenka stála na běžkách! No a my jsme si přes zimu vyřídili nové pasy a další rok se vydali na ty ukrajinské poloniny. Ale to už je zase jiný příběh…

Příspěvek byl publikován v rubrice 2015 s lokalitami .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK