Rubrika:
2014
Datum výpravy: 19. - 31. 8. 2014
Účastníci: Markéta, Luděk
Pohoří Rila, nejvyšší hory Balkánu. Hory divokých koní a ledovcových jezer. Ostré štíty, kameny a suťoviska, ale i nekonečné travnaté planiny. A hlavně jezera, stovky průzračných horských ples. A ačkoli název pohoří zná skoro každý, je tam i o prázdninách liduprázdno.
O Rile se na českých webech píše, že je to něco mezi Roháči a Nízkými Tatrami. Já si myslím, že Rila je jedinečná, svá, škoda ji s něčím porovnávat. Pro toho, kdo podobné srovnání potřebuje – Rila není něco mezi Roháči a Nízkými Tatrami, Rila to jsou Roháče a Nízké Tatry dohromady.
Rilské hory jsou neskutečně rozlehlé a složité. Nemají jeden hřeben, ale skládají se z několika hřebenů. Je tolik možností, jak je přecházet! Pokud půjdete z východu na západ, nebo ze západu na východ, máte na Kobilině braništi možnost jít ještě k jihu, směrem k pohoří Pirin. Na přechod Rily si vyhraďte alespoň týden, na kratší dobu to nemá cenu. Nechápu cestovky, které asi v rámci toho, aby klientům za co nejkratší dobu nabídly co nejvíc, přecházejí Rilu za dva pouhé dny a poté scházejí k Rilskému monastýru a přejíždějí autobusem na Pirin. Pirin je prý hezčí než Rila, ale Rila je zase vyšší. Hezčí? Lze krásu hor nějak porovnávat a měřit?
Rilský monastýr. Určitě stojí za návštěvu a za namáhavý sestup o více než 1000 metrů. Nám se podařilo pár roků před tím navštívit Rilský klášter na kole, pěkně odspodu. Tenkrát jsme na nádvoří potkali dva české turisty s batohy a promočenými botami. Na konci května se ve dvoutisícových výškách brodili zbytky sněhu. Jak jsme jim záviděli, v té době jsme si nemysleli, že bychom se na Rilu někdy podívali. Prohlédli jsme si klášter a zase odjeli stejnou cestou, více než třicet kilometrů dlouhou. A proto nyní nemusíme scházet dolů a užíváme si monastýr sevřený mezi horami z ptačího pohledu.
Ne, nespěcháme na sousední Pirin. Týden procházíme jenom Rilské hory. Volíme přechod od východu na západ, od sedmi Rilských jezer na Musalu. Nelitujeme, že jsme celou dobu jen na Rile. I tak procházíme jenom část tohoto opravdu rozlehlého pohoří, nesejít z Musaly do Borovce, mohli bychom minimálně další dva tři dny po horách pokračovat – tak je Rila ohromná! Není tu jeden logický hřeben, který by se přešel a bylo by „hotovo“. Je to spleť různě na sebe navazujících hřebenů, menších hřebínků a vrcholů. Nikdy dopředu nevíme, kam půjdeme, kudy nás poměrně spolehlivě značená cesta povede dál. Cestou je několik rozcestí, kudy by se daly podniknout jiné varianty přechodů. Toulat se na Rile lze takřka neomezeně.
Nebojte se, že se budete nudit, když vyrazíte jenom na Rilu. Rila jsou úžasně pestré hory. Jednu chvíli jdete po takřka mongolských pláních, za horizontem však čekají kameny a suťoviska. Ujdete pár metrů a jste rázem v úplně jiném světě. Maljovická část hřebene – neschůdné štíty – musíte je obejít. Strašnoto jezero – pleso mezi kameny a za sedlem nad ním? Jako mávnutím kouzelného proutku pozvolné a travnaté pláně. V dáli už uvidíte nejvyšší Musalu, poznáte ji podle staveb na vrcholu, ale kudy k ní půjdete netušíte – nechte se překvapit. Rila je prostě několik pohoří v jednom. Škoda po pár dnech scházet a štrachat se zase někam jinam. To si můžeme nechat na příště…
Jedno je ale pro Rilu typické – jezera. Stovky průzračných horských ples Vás budou doprovázet takřka na každém kroku. Výhoda toulání na Rile – nemusíte s sebou tahat zásoby těžké vody. V některých místech pramení voda přímo na hřebeni, potůčky budete každý den doslova přecházet. Snad jedině úsek mezi sedlem Džanka (nad chatou Grnčar) a Musalou je bez vody – jediný půlden bez vody. Jinde stačí seběhnout pouhých pár metrů k jezírku nebo potoku.
Rila je národním parkem, tábořit by se mělo pouze na vyhrazených místech (u chat) nebo nocovat v chatách. Zkušenost je ale taková, že není kdo by Vás vyháněl pokud přespíte někde jinde. Když neuděláte bordel, nikdo Vás zašité u jezera v kosodřevině nenajde. Ještě se zmíním o těch chatách. Rilu lze přejít relativně nalehko, s přespáváním na chatách. Je jich na Rile poměrně dost, vzdálené ideálně na den pochodu. Většinou se k nim ani nemusí zbytečně scházet, kromě chaty Maljovica – ale stejně kolem ní půjdete, trasa tamtudy vede (pokud nebudete chtít překonat neznačenou cestou skalnatý masiv Orlovce) a je to jedné místo, kde hřebenovka klesá pod 2000 metrů. Bylo by pohodlné chodit po Rile s lehkým báglem, bez stanu a věcí na táboření. Ale nechtěli jsme riskovat, že by někde měli plno a navíc v dlouhém úseku mezi Rybnými jezery a Maljovicí je možnost přespání jedině v zoufalé chatce na Kobilině braništi. Borci tento úsek chodí za jeden den, není to nereálné, ale je škoda spěchat a co kdyby náhodou pršelo. Nechtěli jsme spoléhat na chaty, jejichž kvalitu a zásobování jsme si na dálku přes internet netroufali odhadnout, chtěli jsme se spolehnout pouze sami na sebe, užít si spaní v přírodě a ohýnky. K volnému táboření je Rila jako stvořená. Přesto ale považuji putování po Rile s dvacetikilovým batohem (no dobře, ať nežeru, měl asi 17 kg a to jsem se hodně snažila brát jen to nejnutnější) za poměrně náročné – překonávají se velká převýšení, kdy zejména při sestupu občas dojde i na pomoc rukou, přeskakují se kamenná moře (chodníky zde nikdo nestaví, kameny nevyrovnává).
Nocovali jsme ve vlastním stanu, většinou v dostatečné vzdálenosti od chat. Jedině na Rybných jezerech jsme zažili zajímavou situaci – nejprve jsme od správce chaty dostali povolení u jezer stanovat, následně, když už jsme skoro spali, nás přišel zkasírovat. Platili jsme za oba částku zhruba 200 korun. Služby ovšem nulové – jen za přespání na louce u jezera. Kdo se chce tohoto vyvarovat, nechť se utáboří asi tři kilometry před Rybnými jezery u potůčku – je tam opravdu nádherná louka, nebo ať povyleze asi 100 výškových metrů nad jezera – schovaná jsou tam další plesa.
Rila jsou balkánské hory. Co mě ale šokovalo v tom pozitivním slova smyslu, tak naprostý pořádek všude. Dokonce i kolem chat a na místech, kde by člověk očekával konzervy a podpapíráky – čisto! Jedině na sedle Grančar, kde táboří ti, jimž se nechce scházet k chatě, u několika ohnišť ležely odpadky. Když jsem se podívala blíž, bylo mi stydno. Ohniště plné prázdných pytlíků od českých polívek, papírky od bonparů, skleničky od vepřového masa, plastové lahve od pití. Rozdělali jsme oheň a dobrou hodinu tyto odpadky pálili. Teprve pak jsme si mohli užít náš táborák. Plameny sice vše spolykaly, kromě skla, ale stejně se na mě, milí přátelé hor, nezlobte. Vidět někde ohniště a myslet si, že to je odpadkový koš s pravidelným svozem – je mi z Vás špatně. Den předtím prošla sedlem skupinka turistů CK Alpina. Možná to průvodce neviděl, nebo nechtěl vidět? Možná jim nikdo neřekl, že se v horách odpadky neodhazují ani na zem, ani do kosodřeviny, ani do ohniště.
Proč na Rilu?
+ chtěli jsme na Balkán a v Bulharsku jsme dlouho nebyli
+ nechtěla jsem na Pirin, z tamního exponovaného hřebínku Končeto je mi špatně už jenom z fotek 😉
+ perfektní značení (podobné značky jako v Čechách a na Slovensku), dostupné mapy
+ voda všude, netřeba to nějak víc řešit, stačí jedna 1,5 l PETka pro každého
+ relativně dobré počasí. Rilu a Pirin ovlivňují díky blízkosti Černého moře přímořské podnebí a bývá tam počasí stabilnější. Na Rile tak není třeba obávat se prudkých zvratů počasí, jako známe například z Tater. Přestože jsme přes den měli slunečno, nemusí to být pravidlo – první dvě noci jsme zažili silné bouřky.
Doprava na Rilu
Kapitola sama pro sebe. Jedna věc je vymyslet, kam se pojede, druhá věc, jak se tam dostaneme. Do Bulharska se na hory jezdí dvěma způsoby: většina lidí jede autobusem, zbytek letí letadlem. Já jsem autobus plný bulharských dělníků odmítla, Luděk zase nechtěl letadlo (kromě toho je blbost shánět letenky pár dní před výletem – ceny se vyšplhaly do závratných výšek). Vlak nepřicházel v úvahu. I za normální situace by to bylo komplikované, jarní povodně na severu Srbska však vlakovou dostupnost úplně znemožnily. Ačkoliv jsme na pomoc Srbsku posílali nějaké ty finanční prostředky, bylo jisté, že v létě 2014 se na Balkán vlakem prostě nedostaneme. A tak jsem nadhodila „co teda autem?“, když už to vypadalo, že se nedohodneme a nepojedeme nikam. Čekala jsem Luďkovo obligátní „autem nejedu“ a ono z něho místo toho vypadlo „no, to raději než letadlem“. A tak jsme nakonec jeli autem.
Děti jsme odložili u babiček – zásadní byla domluva, že si je po pár dnech mezi sebou vymění, čímž vniklo neuvěřitelných 12 dní volna. Naplánovali jsme si, že se cestou zastavíme za našimi známými Miroslavem a Nevenou v Niši (došlo k malému milému nedorozumění – oznámili jsme jim telefonicky, kdy dorazíme a oni nás očekávali na kolech a s dětmi 🙂 ) Zpáteční cestu že si necháme otevřenou – měla jsem sice v hlavě tajný plán, ale jeho realizace závisela na tom, jak dopadneme na Rile a kolik zbude času. Už teď ale můžu prozradit, že se plán podařil a sen vyplnil a když jsme se po dvanácti dnech vraceli domů, věděli jsme, že na celou akci budeme dlouho vzpomínat.
Focul viu – živé ohně v Rumunsku. Divoký vývěr zemního plynu vysoko nad obcí Terca. Kdo pozorně četl naši druhou knížku, tak si možná vzpomene, že jsme se k živým ohňům v roce 2010 nedostali. Pršelo, všude bylo bahno a my z hor raději prchali pryč. Tentokrát jsme si je ale ujít nenechali a ačkoliv to k nim byla pěkná zajížďka, stálo to za to. I za tu prasklou pružinu tlumiče předního kola, na což se přišlo až půl roku poté při technické 🙂
Nahrávání ...
