Pohoří Rila, nejvyšší hory Balkánu. Hory divokých koní a ledovcových jezer. Ostré štíty, kameny a suťoviska, ale i nekonečné travnaté planiny. A hlavně jezera, stovky průzračných horských ples. A ačkoli název pohoří zná skoro každý, je tam i o prázdninách liduprázdno.
O Rile se na českých webech píše, že je to něco mezi Roháči a Nízkými Tatrami. Já si myslím, že Rila je jedinečná, svá, škoda ji s něčím porovnávat. Pro toho, kdo podobné srovnání potřebuje – Rila není něco mezi Roháči a Nízkými Tatrami, Rila to jsou Roháče a Nízké Tatry dohromady.
Rilské hory jsou neskutečně rozlehlé a složité. Nemají jeden hřeben, ale skládají se z několika hřebenů. Je tolik možností, jak je přecházet! Pokud půjdete z východu na západ, nebo ze západu na východ, máte na Kobilině braništi možnost jít ještě k jihu, směrem k pohoří Pirin. Na přechod Rily si vyhraďte alespoň týden, na kratší dobu to nemá cenu. Nechápu cestovky, které asi v rámci toho, aby klientům za co nejkratší dobu nabídly co nejvíc, přecházejí Rilu za dva pouhé dny a poté scházejí k Rilskému monastýru a přejíždějí autobusem na Pirin. Pirin je prý hezčí než Rila, ale Rila je zase vyšší. Hezčí? Lze krásu hor nějak porovnávat a měřit?
Rilský monastýr. Určitě stojí za návštěvu a za namáhavý sestup o více než 1000 metrů. Nám se podařilo pár roků před tím navštívit Rilský klášter na kole, pěkně odspodu. Tenkrát jsme na nádvoří potkali dva české turisty s batohy a promočenými botami. Na konci května se ve dvoutisícových výškách brodili zbytky sněhu. Jak jsme jim záviděli, v té době jsme si nemysleli, že bychom se na Rilu někdy podívali. Prohlédli jsme si klášter a zase odjeli stejnou cestou, více než třicet kilometrů dlouhou. A proto nyní nemusíme scházet dolů a užíváme si monastýr sevřený mezi horami z ptačího pohledu.
Ne, nespěcháme na sousední Pirin. Týden procházíme jenom Rilské hory. Volíme přechod od východu na západ, od sedmi Rilských jezer na Musalu. Nelitujeme, že jsme celou dobu jen na Rile. I tak procházíme jenom část tohoto opravdu rozlehlého pohoří, nesejít z Musaly do Borovce, mohli bychom minimálně další dva tři dny po horách pokračovat – tak je Rila ohromná! Není tu jeden logický hřeben, který by se přešel a bylo by „hotovo“. Je to spleť různě na sebe navazujících hřebenů, menších hřebínků a vrcholů. Nikdy dopředu nevíme, kam půjdeme, kudy nás poměrně spolehlivě značená cesta povede dál. Cestou je několik rozcestí, kudy by se daly podniknout jiné varianty přechodů. Toulat se na Rile lze takřka neomezeně.
Nebojte se, že se budete nudit, když vyrazíte jenom na Rilu. Rila jsou úžasně pestré hory. Jednu chvíli jdete po takřka mongolských pláních, za horizontem však čekají kameny a suťoviska. Ujdete pár metrů a jste rázem v úplně jiném světě. Maljovická část hřebene – neschůdné štíty – musíte je obejít. Strašnoto jezero – pleso mezi kameny a za sedlem nad ním? Jako mávnutím kouzelného proutku pozvolné a travnaté pláně. V dáli už uvidíte nejvyšší Musalu, poznáte ji podle staveb na vrcholu, ale kudy k ní půjdete netušíte – nechte se překvapit. Rila je prostě několik pohoří v jednom. Škoda po pár dnech scházet a štrachat se zase někam jinam. To si můžeme nechat na příště…
Jedno je ale pro Rilu typické – jezera. Stovky průzračných horských ples Vás budou doprovázet takřka na každém kroku. Výhoda toulání na Rile – nemusíte s sebou tahat zásoby těžké vody. V některých místech pramení voda přímo na hřebeni, potůčky budete každý den doslova přecházet. Snad jedině úsek mezi sedlem Džanka (nad chatou Grnčar) a Musalou je bez vody – jediný půlden bez vody. Jinde stačí seběhnout pouhých pár metrů k jezírku nebo potoku.
Rila je národním parkem, tábořit by se mělo pouze na vyhrazených místech (u chat) nebo nocovat v chatách. Zkušenost je ale taková, že není kdo by Vás vyháněl pokud přespíte někde jinde. Když neuděláte bordel, nikdo Vás zašité u jezera v kosodřevině nenajde. Ještě se zmíním o těch chatách. Rilu lze přejít relativně nalehko, s přespáváním na chatách. Je jich na Rile poměrně dost, vzdálené ideálně na den pochodu. Většinou se k nim ani nemusí zbytečně scházet, kromě chaty Maljovica – ale stejně kolem ní půjdete, trasa tamtudy vede (pokud nebudete chtít překonat neznačenou cestou skalnatý masiv Orlovce) a je to jedné místo, kde hřebenovka klesá pod 2000 metrů. Bylo by pohodlné chodit po Rile s lehkým báglem, bez stanu a věcí na táboření. Ale nechtěli jsme riskovat, že by někde měli plno a navíc v dlouhém úseku mezi Rybnými jezery a Maljovicí je možnost přespání jedině v zoufalé chatce na Kobilině braništi. Borci tento úsek chodí za jeden den, není to nereálné, ale je škoda spěchat a co kdyby náhodou pršelo. Nechtěli jsme spoléhat na chaty, jejichž kvalitu a zásobování jsme si na dálku přes internet netroufali odhadnout, chtěli jsme se spolehnout pouze sami na sebe, užít si spaní v přírodě a ohýnky. K volnému táboření je Rila jako stvořená. Přesto ale považuji putování po Rile s dvacetikilovým batohem (no dobře, ať nežeru, měl asi 17 kg a to jsem se hodně snažila brát jen to nejnutnější) za poměrně náročné – překonávají se velká převýšení, kdy zejména při sestupu občas dojde i na pomoc rukou, přeskakují se kamenná moře (chodníky zde nikdo nestaví, kameny nevyrovnává).
Nocovali jsme ve vlastním stanu, většinou v dostatečné vzdálenosti od chat. Jedině na Rybných jezerech jsme zažili zajímavou situaci – nejprve jsme od správce chaty dostali povolení u jezer stanovat, následně, když už jsme skoro spali, nás přišel zkasírovat. Platili jsme za oba částku zhruba 200 korun. Služby ovšem nulové – jen za přespání na louce u jezera. Kdo se chce tohoto vyvarovat, nechť se utáboří asi tři kilometry před Rybnými jezery u potůčku – je tam opravdu nádherná louka, nebo ať povyleze asi 100 výškových metrů nad jezera – schovaná jsou tam další plesa.
Rila jsou balkánské hory. Co mě ale šokovalo v tom pozitivním slova smyslu, tak naprostý pořádek všude. Dokonce i kolem chat a na místech, kde by člověk očekával konzervy a podpapíráky – čisto! Jedině na sedle Grančar, kde táboří ti, jimž se nechce scházet k chatě, u několika ohnišť ležely odpadky. Když jsem se podívala blíž, bylo mi stydno. Ohniště plné prázdných pytlíků od českých polívek, papírky od bonparů, skleničky od vepřového masa, plastové lahve od pití. Rozdělali jsme oheň a dobrou hodinu tyto odpadky pálili. Teprve pak jsme si mohli užít náš táborák. Plameny sice vše spolykaly, kromě skla, ale stejně se na mě, milí přátelé hor, nezlobte. Vidět někde ohniště a myslet si, že to je odpadkový koš s pravidelným svozem – je mi z Vás špatně. Den předtím prošla sedlem skupinka turistů CK Alpina. Možná to průvodce neviděl, nebo nechtěl vidět? Možná jim nikdo neřekl, že se v horách odpadky neodhazují ani na zem, ani do kosodřeviny, ani do ohniště.
Proč na Rilu?
+ chtěli jsme na Balkán a v Bulharsku jsme dlouho nebyli
+ nechtěla jsem na Pirin, z tamního exponovaného hřebínku Končeto je mi špatně už jenom z fotek 😉
+ perfektní značení (podobné značky jako v Čechách a na Slovensku), dostupné mapy
+ voda všude, netřeba to nějak víc řešit, stačí jedna 1,5 l PETka pro každého
+ relativně dobré počasí. Rilu a Pirin ovlivňují díky blízkosti Černého moře přímořské podnebí a bývá tam počasí stabilnější. Na Rile tak není třeba obávat se prudkých zvratů počasí, jako známe například z Tater. Přestože jsme přes den měli slunečno, nemusí to být pravidlo – první dvě noci jsme zažili silné bouřky.
Doprava na Rilu
Kapitola sama pro sebe. Jedna věc je vymyslet, kam se pojede, druhá věc, jak se tam dostaneme. Do Bulharska se na hory jezdí dvěma způsoby: většina lidí jede autobusem, zbytek letí letadlem. Já jsem autobus plný bulharských dělníků odmítla, Luděk zase nechtěl letadlo (kromě toho je blbost shánět letenky pár dní před výletem – ceny se vyšplhaly do závratných výšek). Vlak nepřicházel v úvahu. I za normální situace by to bylo komplikované, jarní povodně na severu Srbska však vlakovou dostupnost úplně znemožnily. Ačkoliv jsme na pomoc Srbsku posílali nějaké ty finanční prostředky, bylo jisté, že v létě 2014 se na Balkán vlakem prostě nedostaneme. A tak jsem nadhodila „co teda autem?“, když už to vypadalo, že se nedohodneme a nepojedeme nikam. Čekala jsem Luďkovo obligátní „autem nejedu“ a ono z něho místo toho vypadlo „no, to raději než letadlem“. A tak jsme nakonec jeli autem.
Děti jsme odložili u babiček – zásadní byla domluva, že si je po pár dnech mezi sebou vymění, čímž vniklo neuvěřitelných 12 dní volna. Naplánovali jsme si, že se cestou zastavíme za našimi známými Miroslavem a Nevenou v Niši (došlo k malému milému nedorozumění – oznámili jsme jim telefonicky, kdy dorazíme a oni nás očekávali na kolech a s dětmi 🙂 ) Zpáteční cestu že si necháme otevřenou – měla jsem sice v hlavě tajný plán, ale jeho realizace závisela na tom, jak dopadneme na Rile a kolik zbude času. Už teď ale můžu prozradit, že se plán podařil a sen vyplnil a když jsme se po dvanácti dnech vraceli domů, věděli jsme, že na celou akci budeme dlouho vzpomínat.
Focul viu – živé ohně v Rumunsku. Divoký vývěr zemního plynu vysoko nad obcí Terca. Kdo pozorně četl naši druhou knížku, tak si možná vzpomene, že jsme se k živým ohňům v roce 2010 nedostali. Pršelo, všude bylo bahno a my z hor raději prchali pryč. Tentokrát jsme si je ale ujít nenechali a ačkoliv to k nim byla pěkná zajížďka, stálo to za to. I za tu prasklou pružinu tlumiče předního kola, na což se přišlo až půl roku poté při technické 🙂
První burek si dáváme na benzínce hned za hranicemi v Srbsku, kousek od Subotice
A další burek máme odpoledne u Miroslava v Niši
Setkání s přáteli po dvou letech
Bulharský McDonald
Na nové dálnici - mimochodem je tak nová, že ještě není ani na mapě - se vesele projíždí naložený cyklista (asi ho to na tu dálnici hodilo podobně jako nás)
Rila před námi - jde do tuhého :-)
Na druhý pokus jsme v Sapareva Banja našli úžasné parkoviště, kde nám ochotný hlídač umožnil zaparkovat na týden auto asi za 100 korun - a ještě ve stínu!
Na první mávnutí jsme se svezli stopem do Paničiště, našeho výchozího bodu. K chatě "Rilská jezera" se lze svézt lanovkou, my však vyrážíme statečně pěšky.
Poslední telefonáty, než ztratíme mobilní signál...
A když jelo auto, mávli jsme, a asi 1 km se svezli
Auto je taxík, má odvézt nějaké turisty z hor. Dál už se autem nesmí, jedině na koních. Koně zásobují horské chaty a dolů odváží odpadky.
Posledních pár metrů k chatě, nalevo už se objevují štíty Maljovické části Rily, kam půjdeme další den
Chata Rilská jezera, poměrně pěkná a velká, samoobslužná restaurace s nabídkou několika druhů jídel - vše dobře funguje díky blízkosti lanovky
Pivko a poslední internet, jídlo máme vlastní
Koně pendlují sem a tam
Ohlédnutí za chatou, kolem níž se stanuje - my jdeme dál a stanovat budeme někde v horách
První ze sedmi Rilských jezer (Dolnoto jezero). Vpravo nad jezerem je vidět chata Sedemte jezera, kolem ní se to ale hemží lidmi a stany, tak tam nejdeme.
Třetí Rilské jezero (Trilistnika), kousek pod ním stanujeme
V noci nečekaně přichází silná bouřka. Snad 20 let starý to vydržel, ale moje nervy bouřku ve 2100 metrech málem ne :-(
Ráno sušíme (podlážka už trochu propouští)
Vracíme se k třetímu jezeru
Maličká chatka u jezera
Stoupáme dál k dalšímu jezeru
Čtvrté jezero (Bliznaka)
A páté.. Trochu nuda už, ne? Jenže vždy vylezeme jakoby o patro výš a tam jezero :-)
Vodopád, cesta vede podél něho
Pohled na čtyři Rilská jezera (z celkových sedmi). Vidíme lidi v bílém seřazené do kruhu. Vzpomínám si, že jsem na internetu cosi četla o Bílém bratrstvu...
... a dochází mi, že máme štěstí, a že členy této skupiny můžeme vidět při jejich ranních rituálech.
Když objektiv zamíříme jinam, je vidět, že někdo stanoval přímo na vrcholku kopce. Nechápu to, v té bouřce...
Oblast se jmenuje "Sedemte rilski jezera", ale sedm jich nejde vyfotit. Tady je prvních pět
A tady zbývající dvě. Naprosto úžasné.
Za sedlem už ale vykukuje Maljovická Rila, jak jsem psala v úvodu, najednou se dostaneme do úplně jiné Rily
Ještě zazvoníme na zvoneček v sedle Razděla (je zde významné rozcestí)
A pak už koukáme, kam půjdeme dál. Až se nám z toho točí hlava. Uprostřed Maljovica, 2729 metrů vysoká
Pohled do doliny Urdiných jezer - dech se tají, slova docházejí
Směrem na západ hodně vzadu v dáli vykukuje Musala, nejvyšší hora Rily a celého balkánského poloostrova. Kudy k ní ale půjdeme, zatím netušíme
Směrem na východ - na planinách se nachází chata Ivan Vazov, další nástupní místo pro přechod Rily
A na jih? Pohoří Pirin. Pro toho, kdo přejde celou Rilu...
Odpočinek
Urdina jezera z východní strany
Pastviny jsou plné polodivokých koní
Hřebínek se zdá pohodový, ale pár sestupů a výstupů - s těžkým batohem v prvních dnech to je náročné
A konečně vidíme do doliny Rilský monastýr
Přiblížený zoomem - je doslova semknutý Rilskými kopci
Sestupujeme až skoro k prameni
Nedaleko leží kůň. Jdu na průzkum. Shora vypadal, že spí. Pohled z druhé strany mě vyděsil. Kdo to mohl udělat?
Pohled zpátky na to, co jsme už ušli
Konečně na Maljovici - v dolině pod námi chata Maljovica, ke které musíme sestoupit. Před námi je neschůdný hřebem. Nebo alespoň pro nás neschůdný.
Na 2729 metrů vysokém vrcholu Maljovica
Vrchol
A dole pod námi - Elenski jezero
Poslední pohled na Pirin
a na Rilský klášter
a zahajujeme náročný sestup...
...o zhruba 800 výškových metrů
U jezera si myslíme, že to nejhorší máme za sebou, ale to se pleteme...
Dolina je tvořena jakoby patry, kdy sestupy mezi jednotlivými "podlažími" jsou od sebe odděleny příkrými a kamenitými stěnami a k sestupu je nutno použít všechny čtyři končetiny.
Na jednom patýrku - nekonečně možností k táboření
Ohlédnutí zpátky - o patro výš byly Elenski jezera
A zase o patro níž se nachází symbolický hřbitov - i Rila má hodně obětí
Sešli jsme ještě o kus dál (pod námi už je chata) a rozbili tábor. Noční bouřka v této výšce už není tak děsivá.
Ráno scházíme poslední patro k chatě (cca 1960 metrů nad mořem)
A od chaty zase nahoru, po kamenech poházených - s nějakými chodníky se tu nikdo nepatlá
Vlevo vzadu vrchol Maljovica, napravo chata
Luděk ztracený mezi kameny, cesta je ale dobře značená
Skalnatý hřebínek Kupenite - důvod, proč se schází do doliny
Našim cílem je Strašnoto jezero, ale jezer je tu několik, jsou opět v různých výškových úrovních.
Vždycky si myslíme, že už to je ono, ale pak vidíme stezku, jak stoupá dál a tak jdeme taky dál. Je to docela únavné,
Pohled zpátky na jedno z horských ples
Konečně - Strašnoto jezero. Jsme 2145 metrů nad mořem, docela málo na to, jak byla cesta náročná
Na břehu jezera se nachází poměrně pěkný kamenný bivak. Je ale brzy na nocleh, děláme si tady oběd a pokračujeme
Strašnoto jezero - úžasné pleso s modrou vodou obklopené skalami
Pohled na kamenný domek u jezera. Někdo považuje tuto část Rily za nejhezčí - a vidíte, cestovky ji úplně opomíjejí
Stoupáme do sedla Popovokapski pr, za nímž se krajina opět mění
Na pár místech je cesta zajištěna lanem, ale nejde o nikterak náročné partie. Hlavně pozor na ruce, lano je staré a třepí se.
A v sedle se opět z říše kamenů a skal vracíme do říše planin a zelených hor. A před námi hřebeny a my nevíme, po kterém půjdeme.
Sestupujeme a cestou se objevují další jezírka, doslova na každém rohu nějaké je
Jedno z jezer
a další - přímo vybízí k táboření
My však míříme do sedla Kobilino braniště, kde se obvykle na přechodu Rily táboří - pochod je nekonečný. Luďkovi se po obědě (těstoviny) udělalo nevolno, jde se mu špatně.
Konečně přicházíme do sedla (2145 m), kde se nachází bídná chatka
A v ní několik nocležníků. Paní s pánem (odhadem kolem 70 let) přecházejí Rilu každým rokem - mají zase jinou trasu než my a další den scházejí k Rilskému monastýru,
Ve srubu se nám spát nechtělo a protože nikde blízko nebyla voda, vydala jsem se po vyšlapané cestičce a našla potůček a úžasné tábořiště s ohništěm a dřevem
Musíme jít asi 1 km směrem od srubu na východ (na tu horu vlevo nahoře půjdeme další den a v patře nad námi je další jezero :-)
Ráno se vracíme k chatce, ta je už ale prázdná. Omšelý nápis informuje, že k Rybným jezerům to je 4,5 hodiny chůze, Luďkovi však stále není dobře, tak se to protáhne na celodenní túru
Výstup na 2683 m vysoký Vodní vrch
Ohlédnutí zpátky do údolíčka k našemu tábořišti
Na vrcholu (za námi Musala - už je blíž)
Zimní značení na Rile
Jezero před námi. Zdá se nám, že je to Rybné jezero, tak si myslíme, že už jsme blízko.
Hřebínek - ale nejdeme po něm, cesta schází k jezerům
Luděk chudák - bolí ho žaludek a nic nejí
Tak nakonec to není Rybné, ale je to Smradlivo jezero a to Rybné je až v tom vedlejším "boxu" nalevo. Rila je prostě složitá :-)
Smradlivo jezero
Luděk odpočívá
A tady už konečně vidíme Rybné jezero, ke kterému jdeme. Je to ještě nekonečná dálka.
ohlédnutí zpátky k Maljovické Rile
Dolní Rybné jezero a nad ním Horní spolu s chatou. Ta vypadá zdálky pěkně...
... zblízka už méně pěkně
Chvíli zvažujeme nocleh v chatě, ale nakonec jdeme rozbalit stan. Luděk si dal pivko, už se mu udělalo líp.
Chlapík nám povolil nocleh na břehu jezera, ale když už skoro usínáme, klepe na stan a platíme asi 200 Kč.
Za nic. Koupeme se v jezeře a vaříme na plynu :-)
Nad Rybnými jezery
Cesta se opět vrací do říše kamenů
Zdánlivě bez života, ale zblízka je to jedno velké květinářství
Cesta lemovaná květinami
Rilské pláně. Nejjednodušší část celé trasy. Cestovky chodí tudy. Podařilo se nám po dvou dnech chytit mobilní signál.
Napravo jezera
Nalevo přehrada Beli Iskar
A v cestě zájezd CK Alpina. Požádali jsme jednoho pána o fotku.
Alpina to má vymakaný do posledního detailu - v cestě volně se pasoucí koně :-)
Jako na objednávku :-)
Koníci na hřebeni
A za pár kilometrů další
Luďkovi je už dneska dobře a cesta nám pěkně utíká
Odtud jsme dnes ráno přišli, za těmi horami jsou Rybná jezera
Doslova letecké pohledy na přehradu Beli Iskar
A další jezírka doslova pár metrů pod námi
V dálce Musala, dneska je teda každou chvíli v mracích
Pohled na chatu Grnčar
Nechce se nám scházet k chatě, proto zůstáváme v sedle, cca 2300 metrů vysoko. Voda je ve vydatném prameni asi 100 metrů od sedla směrem k chatě.
Zapalujeme oheň a cca hodinu pálíme odpadky po našich krajanech :-(
Teprve pak si můžeme užít klidný večer vysoko v horách
Táborák na Rile
Západ slunce nad Rilou
Východ slunce je mrazivý, v noci teplota klesla pod nulu a nám byla v letních spacácích docela kosa
Zahříváme se slivovicí a ohněm
Námraza na lahvi s vodou
Nádherné ráno. Máme štěstí. Den jako stvořený pro dobytí nejvyšší hory.
Luděk se snaží zachytit mobilní signál.
Pohled na východní část Rily. Je zde možnost za Musalou sestoupit do Borovce nebo pokračovat. Lákalo by nás jít dál, ale nemáme už jídlo - ráno jsme zjistili, že nám chleba zplesnivěl odpornou černou plísní.
Ještě jeden pohled na Beli Iskar
A již se soustředíme na výstup na Musalu. Ovšem nejprve musíme několikrát vystoupat a pak zase klesnout dolů. Zdejší část opravdu může Roháče připomínat.
Předbíhají nás běžci jakéhosi horského maratónu.
Konečně poslední sestup a odtud už jen nahoru!
Ohlédnutí zpátky - nechybí opět zelenomodrá plesa
Posledních pár metrů a jsme skoro ve třech tisících
Vrchol Musaly "zdobí" chata (zavřená) a meteorologická stanice
Na střeše Balkánského poloostrova
Požádali jsme polského turistu, aby nás vyfotil. V ruce držím zde pověšenou českou vlajku, ale není to vidět :-)
Pohled vpřed. Krajina se opět mění do kamenitého charakteru. V dáli chata Musala, vlevo Jastrabec s lanovkou. Dostali jsme lístek na lanovku od Čechů, kteří jeli den předtím nahoru (v ceně je i zpáteční jízda). Bohužel dneska lanovka nejezdí.
Ledeno jezero se zaslonem. Jako bychom byli na jiné planetě a ne na Rile. Každý den nás dokázala něčím překvapit.
Sestup z Musaly. Zimní cesta po tyčích s lanem, letní pěkně umetená široká pěšina.
U chatky - zajímavá stavba, ale celkem sem zapadá
A uvnitř? Překvapení dne! Vše krásně čisté a útulné.
Kupujeme si pivko a pak pokračujeme v sestupu.
Kameny, kameny a kameny. Tato krajina mě nikterak neuchvacuje, raději mám ty travnatější kopce.
Ale barva těch ples je úžasná!
V dáli chata Musala. Krajina se opět mění do zelena.
Chata je už několik let rozestavěná, ale dle fotek na internetu je jakýsi pokrok znát.
Jezero u chaty
Bufet. Dáváme si fazolovou polívku a pak se ještě dojídáme naší čínskou.
Čeká nás zdlouhavý sestup do Borovce
Ohlédnutí za Musalou, vandr přes Rilu pomalu končí
Dole pod lanovkou
Nějak se nám podařilo sejít až dolů do městečka a na radu poláků z Musaly nocujeme v hotelu horské služby
Ubytování je levné, pěkné a celá budova je vyzdobena ve stylu horského záchranářství
Ráno jedeme autobusem do Samokova a pak do Sapareva Banja k autu
Sapareva Banja - vývěr doslova vařící vody
Varování před pitím horké vody
Dnešní realita, bohužel i na Balkáně se dnes chlapi v hospodě věnují spíš mobilům než pokecu s kamarády
Sedli jsme si do auta a naplánovali další trasu. Máme v podstatě tři a půl dne čas. Můj návrh zajet do Rumunka k živým ohňům se u Luďka setkal s pochopením. Nocujeme v městečku Dvě mogili.
Po novém mostě přejíždíme Dunaj u Ruse
Most je zároveň hranice mezi Bulharskem a Rumunskem
Na obchvatu Budapešti se poprvé setkáváme s tímto zajímavým prodejem - zatímco čekáme v koloně, prodejci nabízí různé cetky a obuv :-)
Živé ohně, Focul viu, úspěšně nalezeny. Posledních 5 km autem bylo ale děsných. Kolo je asi píchlé a ohně nehoří. Nálada depresívní.
Vracíme se k autu a nahoru si bereme bágly. U ohňů přespíme. A když nehoří, trochu jim pomůžeme :-)
Vaříme čaj
S přibývající tmou ohně vynikají - nálada se nám zlepšuje
Výhled na vesničku Terca a náš stan v křoví
Úžasné, nekonečné zásoby plynu, oheň vesele plápolá a nikde nikdo, jsme tu sami. Pouze štěkající psi z vesnice, ale ti naši pohodu neruší...
Plynové plamínky - s přibývající tmou se objevují další a další...
Ráno s prvními paprsky slunce scházíme dolů do vsi zpátky k autu.
Měníme kolo, bereme stopaře (starého dědu)
a o padesát kilometrů dále necháváme kolo opravit. Píchlé to však nebylo... asi to na kamenech prostě jen ušlo.
Naše auto po průjezdu Rumunskem :-)
Rumunsko je stále kouzelné
Nějaký hrad cestou - stálo by to tady ještě za návštěvu...
Poslední nocleh jsme si naplánovali na Masarykově chatě v Beskydech. Byli jsme tady v zimě s dětmi a chata probíhala rekonstrukcí. Chtěli jsme se sem ještě jednou podívat.
Na Rile bylo nádherně, ale české hory jsou české hory.