Dnes je 23. 01. 2018 - svátek má Zdeněk

Cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem po Balkáně

Rubrika: 2011, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 25.5. - 9.7. 2011

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 3489 km

Tento rok jsme nad směrem dovolenkové cyklovýpravy neváhali ani minutu – lákalo nás vrátit se na Balkán, kterým jsme křižovali několikrát před narozením dětí a kde i tak zůstalo stále ještě mnoho neprozkoumaného. A i když bychom některé místo navštívili podruhé, nebylo by to na škodu. Balkán je totiž ve všech ohledech jedinečný. Jeho magickou přitažlivost nejde vyjádřit několika slovy, jednoduše popsat všechny ty divoké krásy, ten horký temperament a pestrost směsice zdejších kultur a náboženství. A to vše přitom leží jen malý kousek od našich hranic. Balkán nám prostě učaroval. Jenže jsme si museli dát pár let pauzu.

Za dlouhých zimních večerů se nám někdy v podvečerních hodinách podařilo na dlouhých vlnách chytit makedonské rádio Skopje, které hrálo tu typickou Balkánskou hudbu s lehce orientálními prvky. V ten moment stačilo zavřít oči a snít. O horkých dnech, kdy se nezchladíte ani na dně hlubokých balkánských roklí, o příjemných lidech, pro které nic není problém a čas pro ně (zatím ještě) neznamená peníze. O divokých řekách, o nebetyčných horách, kde i v létě může sněžit, o neopakovatelné atmosféře zdejších starobylých měst, o vyprahlých krajích, antických památkách, azurovém moři, o burku a tekutém jogurtu. To vše a ještě mnohem víc je Balkán!

Balkánský poloostrov omývají vody Jaderského a Černého moře a leží na něm kromě států bývalé Jugoslávie (vyjma Slovinska) ještě i Bulharsko, Řecko a Albánie. Kromě Albánie a Řecka se lehce domluvíte všude, neboť v bývalé Jugoslávii a Bulharsku je základ jazyka staroslovanský.

Na Balkáně ale vždycky nebylo pro cestování ideální klima. Docházelo zde odjakživa ke střetům různých kultur a náboženství. Naposled to bylo v devadesátých letech minulého století, takže doba opravdu nedávná. Řeč je hlavně o bývalé Jugoslávii, která se postupně štěpí na malé a ještě menší republiky, ale vře to i uvnitř jednotlivých zemí. Například Bosnu a Hercegovinu ochromila občanská válka v letech 1992 – 1995.

Následky války jsou na řadě míst patrné dodnes, ať už v podobě zaminovaných území, stop po kulkách na fasádách domů nebo rozmlácených a vybydlených celých vesnic. Mezi obyvatelstvem je stále ještě hodně načerno držených zbraní, s kýmkoli na toto téma zavedete rozhovor (nedá vám to!), má s válkou své smutné zkušenosti. Tyto stopy jsou naštěstí rok od roku stále méně a méně patrné.

Když jsme si na tohle všechno po letech vzpomněli a nad mapou plánovali trasu, v duchu už jsme se viděli, jak pod silným balkánským sluncem stoupáme do kopců, jak bloudíme na prašných cestách a v nějaké odlehlé vesničce se ptáme na cestu. Místní nás pozvou na kafe, dáme s nimi řeč a pak budeme vzpomínat na další příjemné setkání. Jedno jestli s Bosňákem, Srbem nebo Chorvatem.

Že kopce ani s naloženým kolem a vozíkem se dvěma dětmi nejsou až takový problém, jak to vypadá, že lze i s malými dětmi cestovat pohodově i po východní Evropě, jsme zjistili rok předtím při cestách po rumunských a slovenských horách. Horší bylo vymyslet, jak se na Balkán dostat. Legendární sezónní vlak Jadran Expres byl před lety zrušen a další spoje nemají služební vagón s nákladním prostorem. Někdo se se svým kolem a brašnami vejde i do kupé a průvodčí na Východě to za pár drobných rádi přehlédnou. Jenže my toho na šest týdnů máme příliš. Dvě kola s předními i zadními bágly, dětský vozík a pak ještě malý jednokolový přívěsný vozíček s dvěma dalšími brašnami. Mohli bychom se sice přiblížit do Rakouska nebo Maďarska, ale to je pořád ještě daleko, chceme-li dojet až do daleké Albánie. Nedá se nic dělat, musíme opět oslovit kamaráda s autem. Ještě pořád je ochotný věnovat nám pár dní a dopravit nás na naše přání do horoucích pekel.

Vyrážíme koncem května. Účastníci zájezdu jsou opět čtyři: táta Luděk, máma Markéta a děti Víťa (4 roky) a Šárka (necelé 3 roky). Plán je za šest týdnů projet Bulharsko, Albánii, Makedonii, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu a akci zakončit v chorvatském hlavním městě, Zagrebu. Jak celá akce probíhala a jak dopadla, si můžete přečíst v následujícím článku. Ale už teď můžu alespoň za sebe říci, že šlo o jednu z nejhezčích dovolených, jaké jsme kdy prožili.

Stát 1 – Bulharsko

Bulharsko není jen další ze zemí, které má moře. Na jeho území se vyskytuje spousta jiných zajímavostí. Hory zde dosahují bezmála ke třem tisícům, protínají je hluboké soutěsky, ve skalách jsou přírodou vytvořené jeskyně. Jako startovní místo jsme si vyhlédli v severozápadním Bulharsku město Bělogradčik, které obklopují stejnojmenné Bělogradčické skály. Impozantní, do ruda zbarvené skalní útvary se tyčí nad městem Bělogradčik na severozápadě Bulharska. V jejich nejnepřístupnější části byla již v 1. století našeho letopočtu vybudována pevnost Kaleto. Unavení po náročné dvoudenní štrece autem přes Bratislavu, Budapešť a Bělehrad klikatými cestami přijíždíme k Bělogradčiku.

“Tý bláho, to je bomba”, komentuje Luděk pohled na pevnost. I děti se probraly a vzhlížejí k pevnosti. “Láďo (náš řidič), jdeš tam kouknout s náma?” Láďa je ale myšlenkami jinde a už se vidí na zpáteční cestě. Přes všechna varování, že cesta bude dlouhá a časově náročná, si to sám pro sebe plánoval na mnohem kratší dobu a asi to počítal podle dálničních časů. Jenže to tady na Východě moc nejde. Například na srbské dálnici ze Subotice na Bělehrad se jezdí na polovině v obou směrech a tedy jen jako na normální hlavní silnici a obchvat kolem Bělehradu se na mapě tváří jako dálnice, ale mapa je hodně nadčasová a obchvat je teprve ve výstavbě. A většina ostatních silnic v Srbsku a Bulharsku? Mají svoje nejlepší léta dávno za sebou. Ale zvládli jsme to, podařilo se nám i všechny bágly připevnit na kola a můžeme vyrazit. Děkujeme Láďovi a přejeme mu pohodovou zpáteční cestu. Věříme, že to zvládne bez problémů. Bude mít pohodu – pojede si, jak chce, zakouří si, kdy chce a pustí si v rádiu, co chce. Nebudou ho prudit znuděné děti, zastaví si jen když bude on sám potřebovat a nikdo ho nebude nutit zastavit na noc v kempu. A my? My jdeme na prohlídku pevnosti a pak je před námi šest a půl týdne dlouhá cesta. Co asi přinese?

V Bulharsku jsme na kolech již podruhé, proto nás řada věcí zde nemůže zaskočit. Bulhaři jako lidi jsou v mnohém podobní nám, Čechům. Tak trochu uzavření do sebe, nepříliš komunikativní, ale pomoc nikdy neodmítnou. A i když jste v Bulharsku nikdy nebyli, určitě jste slyšeli, že tam místní lidé hlavou kývají opačně, než zbytek Evropy. Zavrtění hlavou = souhlas, pokývání = nesouhlas. Vznikaly celkem legrační situace, kdy přijdete do obchodu a ptáte se na chleba. Za prodavačkou plný regál bochníků a ona vrtí hlavou, jako že chleba nemají. Když se to vyjasnilo, všichni jsme se tomu zasmáli.

Dětem se v Bulharsku líbilo. Rumunské studny z loňska nahradily pramínky vody, které jsou skoro po celém Balkáně rozesety v blízkosti silnic. V zemi je také obecně velmi levně, což uvítá nejeden cyklocestovatel. Stravování tak probíhalo takřka denně v nějakém bufetu ochutnáváním místních specialit z mletého masa.

Zajímavé je také to, že Bulharsko vstoupilo v roce 2007 spolu s Rumunskem do EU a ačkoliv oba státy měly podobnou startovní pozici, v sousedním Rumunsku je jakýsi pokrok znát, v Bulharsku jakoby se zastavil čas. Zejména na venkově si připadáte, že Balkánská válka zasáhla i oblasti Bulharska, všeobecná apatie domorodců ke svému prostředí k tomu jen přispívá. Vzpomínáme na Moldávii a přemýšlíme, zda by se žebříček, podle něhož je označena jako nejchudší země Evropy, neměl přehodnotit. Bulharsko totiž nejen na první pohled působí velmi chudě a zanedbaně. To ale nám cestovatelům – pozorovatelům nevadí. Naopak. Nepřipadáme si pak jako v celé uniformní Evropě.

Z Bělogradčiku míříme na kole na jih. Zajíždíme do přírodního parku nazvaného Vračanski Balkan. Najdeme v něm rozsáhlé hluboké lesy, strmé vápencové skály, vodopády, jeskyně, propasti a další krasové jevy. Nás zajímá jeskyně Ledenika, kvůli které šplháme do výšky více než 1.000 metrů nad mořem. Dobrý trénink pro další trasu. Nad silnicí kroutící se v serpentinách se houpají rezavé sedačky staré lanovky. Odhadujeme, kdy naposled byla asi v provozu. Podle výšky stromů a křoví to vypadá tak na dobu před 15 až 20 lety. Dobře dokresluje celkový neutěšený stav skoro všeho v zemi.

Proti proudu řeky Iskar míříme do Sofie. Řeka vytváří zajímavou soutěsku. Okolní skály jsou nejprve šedobílé, poté černé a nakonec, až těsně před Sofií, přechází do okrově hnědé. Vesničky v údolí jsou vybudované na skoro kolmých svazích. Před hlavním městem se údolí rozestupuje a my vjíždíme na náhorní planinu. Sofie leží v nadmořské výšce 550 metrů, domky okrajových čtvrtí se derou na úbočí pohoří Vitoša. Nocleh nám časově vychází někam před město. Jenže už jsme na předměstí a už se těžko hledají opuštěná místa. Odbočujeme ze silnice někam za fabriku. Hromady kouřících odpadků by mohly znamenat, že se tu snad nikdo nebude potulovat. Nakonec ale nacházíme celkem pěkné místo pod vzrostlými topoly s výhledem na paneláky Sofie (asi jako kdybychom spali v Praze s výhledem na sídliště Jižní město). Ráno je nad městem smog, město samo o sobě nic moc, je v něm strašný provoz. Než se vymotáme ven, je odpoledne. Objíždíme postupně Katedrálu Alexandra Něvského, mešitu Banja Baši, městské lázně a vyhlášené tržiště. Dojem zlepšuje několik parků s fontánkami v centru města, přesto v Pančarevu za Sofií na benzínce slavíme jedním pivem úspěšné projetí skoro jedenapůlmiliónového města.

Další večer táboříme v 850 metrech za jezerem Iskar, ráno ze stanu koukáme na pohoří Rila. Jeho vrcholky jsou na konci května ještě pokryty sněhem. Rilský monastýr je povinná zastávka, založený v 10. století poustevníkem svatým Ivanem Rilským je od roku 1983 zapsán na seznamu Unesco. Nachází se uprostřed hor v nadmořské výšce 1.147 metrů, zašitý hluboko v údolí, musíme k němu 30 km tam a stejnou cestou zase zpět. Přesto se zajížďka vyplatila, zdejší atmosféra je nepopsatelná. Potkáváme dvojici krajanů s bágly na zádech jdoucí přes Rilu a Pirin pěšky. Hlásí nám, že se nahoře v horách ještě brodili sněhem.

Přesně po týdnu Bulharsko opouštíme. Za městem Kjustendil (kde vztah k muslimům demonstrují jednou stařičkou rozpadlou mešitou a pro své obyvatele mají celé město zdarma pokryto kvalitním wi-fi signálem) stoupáme do šíleného kopce na kterém se nachází makedonské hranice. Utrácíme poslední bulharské leva (v přepočtu asi 50 korun) za oběd v bufetu a ještě nám zbylo na sušenky a ovoce. V Bulharsku je opravdu velmi lacino.

Opouštíme Evropskou Unii a vjíždíme do Makedonie. Najeto máme 540 kilometrů, nastoupáno 4,7 kilometrů. To ještě ani zdaleka netušíme, že těch najetých kilometrů bude skoro 3.500 a nastoupaných více než 30.

Stát 2 – Makedonie

Makedonie nás uchvátila již při první návštěvě v roce 2004 (tenkrát bylo ještě potřeba vízum). Stojí stranou poznávání Balkánu, ale neprávem. Tato hornatá země se svými milými lidmi se nám vryla hluboko pod kůži. Ono se tedy oficiálně má používat FYROM (The Former Yugoslav Republic of Macedonia neboli Bývalá jugoslávská republika Makedonie), protože Makedonie je název historické oblasti, která zabírá i sever Řecka. Ale zkuste si takový název říct. Těžko říci, proč nás zaujala asi nejvíc ze všech balkánských zemí. Hory tu nejsou nejvyšší, soutěsky nejsou nejhlubší… Makedonie má ale od všeho něco. Je libo hory nebo nížiny, panenskou přírodu, jezera, mešity, pravoslavné kostelíky, byzantské památky, města s prastarými bazary? Navštivte Makedonii. Láká Vás koupání? Navštivte Makedonii. Není tam sice skutečné moře, ale makedonské moře jsou tři ohromná jezera s průzračnou vodou: Ohridské, Prespanské a Dorjanské.

Svoje stopy tu zanechali Řekové v čele s Alexandrem Makedonským, Římané, Byzanci i osmanští Turci. Dnes tu vedle sebe žijí dva národy – Slované (Makedonci), kteří jsou pravoslavného vyznání, a Albánci, kteří jsou muslimové. Makedonská kuchyně je výborná, výborné je i makedonské víno.

Makedonii projíždíme napříč, zhruba od severovýchodu na jihozápad. První, co upoutává naše zraky, je torzo velkolepého projektu. Ohromné betonové pilíře pozorujeme už z dálky a přemýšlíme, k čemu asi budou. Je to železnice, která měla spojovat Makedonii s Bulharskem a pravděpodobně nebude nikdy dokončena, došly peníze a potřeba jsou na něco jiného. A vůbec, vlaky dneska už bohužel neletí, trendem jsou dálnice. Krajinu tu tedy na desítkách kilometrů hyzdí pilíře, někde je jenom srovnané železniční těleso. Škoda té práce.

Zajížďka k první plánované atrakci se vyplatila. V oblasti kamenných útvarů u Kuklice eroze zformovala desítky roztomilých skalních pajduláků. A pak vjíždíme do kopců, jenže se hned musíme vracet – do cesty nám postavili neprůjezdný vojenský prostor Krivolak, který je tak utajený, že jen nemáme ani na mapě.

Počasí pokračuje jako předtím v Bulharsku, žádná velká vedra, sem tam odpolední bouřka. Nebýt těch bouřek, bylo by to ideální počasí na cykloturistiku. Ale nejsme v tom zajedno. Luděk má bouřky rád a nemá rád slunce.

Musíme zdolat nevysoké sedýlko, ale nemáme vodu. Krajina začíná být vyprahlá, stromy se smrskly do keříků, osídlení prořídlo. Zajíždíme do malé vesnice, naštěstí tu mají obchod. Silně prohnutý a dřevěnými podpěrami podepřený strop prodejny nebudí důvěru, sortiment bídný, ale setkání, na jaká se nezapomíná. Limonádu a nanuky pro děti si kupujeme sami, ale kafe od prodavačky uvařené na malém plynovém vařiči na makedonský způsob dostáváme jak jinak, než zdarma. Turistů sem moc nezavítá, jsme pro ně vítané rozptýlení.

Z hor sjíždíme do Negotina – snad dvacet kilometrů dlouhý sjezd. V Negotinu však začínají vedra. Co bychom chtěli jiného v horoucí Makedonii. Zde je navíc nadmořská výška jenom 130 metrů. Obědváme v rodinné restauraci, nebyla zrovna levná, ale zato jsme na závěr dostali láhev domácího červeného vína. Když se ptáme na cestu, seběhne se celá restaurace, aby nám poradili.

Úžasné antické vykopávky u Stobi nesmíme vynechat – veliké město bylo pravděpodobně opuštěno po zemětřesení. To v těchto zeměpisných šířkách není neobvyklé. Je to opravdu velkolepé, zbytky divadla, ulic města, základy domů – snažíme se představit si, jak tu asi lidé žili dávno před narozením Krista.

Kopce kolem nás už nejsou holé, pokryly je vinice. Jenže na vinici se špatně hledají noclehy, tak spíme na betonovém plácku u hlídacího domečku. Večer dostáváme od projíždějící rodinky zralé meruňky, potom společně s nimi popíjíme červené víno a pojídáme balkánský sýr. Ráno přijíždí majitelé chatičky. Schválně, jak byste se tvářili, kdybyste po příjezdu na chatu nalezli těsně u ní tábořící čundráky? Co byste dělali? Co byste si mysleli? Starší manželé nám podávají ruku a zdraví jako staré známé. Ptají se, jak se nám spalo, otevírají dveře domku, vytahují plastové židle a stolek, nabízejí sendviče a nalévají rakiji. Zbytek dostáváme na cestu s sebou. Už chápete, proč nás Makedonie okouzlila?

S rakijí schovanou ve vozíčku stoupáme na průsmyk Pletvar vysoký 998 metrů. Stačilo pár kilometrů a jsme zpět v horách. Kolem silnice se opět objevují tradiční pramínky s vodou. Děti dostaly na starost zásobování vodou. Dobrovolně. Ačkoliv jsme nedávno tankovali a máme plný stav, chtějí všechny lahve vylít a načepovat novou. Rádi jim to dopřejeme, jsou to děti a víme, jak je pro ně tekoucí voda přitažlivá. A je teplo …

Na Pletvar dojíždíme unavení a zaprášení. Výhled na městečko rozprostřené pod vysokou skalnatou horou s hradem krále Marka nad ním je uchvacující. Rychle sjíždíme do moderního města tabáku a obědváme v (prý) nejlepší restauraci v Makedonii. Že jsme ještě v části, kde nežijí muslimové dokazuje to, že jediná mešita ve městě byla při nepokojích v roce 2004 zničena (a už nebyla obnovena).

Po jídle s Víťou zapalujeme v malém monastýru svíčku a pak se pokoušíme zdolat hrad nad městem. Bloudíme ve skalách, cesta končí a dál jen polodivoké kozy, koně a my. Hrad Markovi Kuli zůstal nedobyt.

Makedonii si užíváme. Každý den dopoledne svačíme stejně jako domorodci burek s jogurtem, děti jsou skoro všude středem pozornosti.

Za Debrešte přejíždíme do muslimské oblasti, hned je to znát. Bílé štíhlé věže minaretů trčí k nebi jako peršingy, ženy v šátcích pracují na polích do večerních hodin, lidé jsou odtažitější, řidiči rychlejší a nebezpečnější. Často nás míjejí na centimetry.

Přes dvě sedla stoupáme k Mavrovskému jezeru. Říká se jezero, ale je to vlastně uměle zbudovaná přehrada ležící uprostřed národního parku ve výšce 1.200 metrů. Velká rekreační oblast, jsou tu i sjezdovky. Stoupáme až do 1.700 metrů. Galičnik, jedna z nejvýše položených horských vesnic, kde se každoročně na konci léta pořádají tradiční svatby. Vesnice leží vysoko nad řekou a na mapě byla slabá čárka, značící alespoň nějakou cestu dál. Jenže mezi námi a řekou je více než 500 výškových metrů, úzká pěšinka má na šířku tak 20 centimetrů ve skalnatém prudkém terénu. Taková oslí stezka. Bohužel se musíme vrátit, tady bychom oddělali vozík. Nadáváme zaměstnancům makedonské obdoby ČEZu, kteří nám nahoře na sedle řekli, že cesta existuje; ale zase bychom jinak Galičnik neviděli.

Místo trápení se na úzké pěšině sjíždíme super soutěskou do Debaru, cestou nocujeme pod klášterem Sv. Joan Bigorski, černě oblečení mniši nám večer chodí kolem stanu.

Kolem Debarského jezera stoupáme dál k Ohridu, otepluje se. Ohrid je perla Makedonie, Makedonci jsou na něj právem pyšní. Jezero leží ve výšce 700 metrů nad mořem a je neuvěřitelně čisté – voda, která z něho vytéká je modrá! Všude kolem se strmí hory, na druhé straně je už Albánie. Koupeme se a nocujeme v kempu, kde dobíjíme baterky a pereme.

Následující den se touláme uličkami města Ohridu, šplháme na pevnost a obdivujeme další pamětihodnosti. V malém krámku kupujeme pití, děti zamumlaly na pozdrav “Dobry den” a prodavačka se diví, že umí makedonsky (řekne se to totiž: Dobr dan).

Ohrid opouštíme až v poledne. Objíždíme celé jezero až ke klášteru sv. Nauma, žáka Cyrila a Metoděje. Dovnitř nás průvodce pouští zadarmo, když jsme z Čech a tudíž známí Cyrila a Metoděje. A potom opouštíme Makedonii a vjíždíme do Albánie. Po Makedonii jsme najezdili 565 km a nastoupali 7.250 m.

Stát 3 – Albánie

O Albánii se říká, že si jí buď zamilujete, nebo ji už nikdy více nechcete vidět. Já jsem si to druhé řekla v roce 2005, poté co jsme se tři dny trmáceli albánskými horami po kamenitých oslích stezkách, kluci z vesnice nám ukradli zrcadlovku a my tak přišli o fotky z Kosova. Jenže je to jako s porodem – často se na utrpení názor časem změní. Rozhodli jsme se dát Albánii ještě jednu šanci, ale se striktní podmínkou (která se stala nutností i díky vozíčku): držet se ověřených asfaltových cest. A tak vjíždíme už podruhé v životě do Albánie a nevíme, co nám připraví tentokrát. Upřímně, trochu se toho děsím.

Změna země je znát, na nábřeží města Podgradec lesk vysokých hotelů, mezinárodních bank, ale v uličkách kousek stranou ta známá a klasická Albánie, tedy nepořádek a špína. V podvečer se šplháme po nové silnici vysoko nad Ohrid, loučíme se s ním a míříme dál na jih. Silnice je pokryta novým asfaltem. Zatím jedeme víceméně po rovince, kopce bez lesů jsou nalevo a napravo od nás.

Korča prý nese přízvisko “Paříž Albánie”, které si vysloužila díky svým širokým bulvárům, ale v reálu je to jedno šílené tržiště, kousek stranou stojí polorozpadlá a opuštěná mešita a to je vše. Koho jen napadla ta Paříž? Jak budou pak vypadat ostatní města? Raději jedeme hned po svačině dál. Počasí nám přeje, pořád polojasno, občas přeháňka, teploty do 25 stupňů.

Další den vjíždíme do hor, cesta se zhoršila, ale je to pořád asfalt. Prudká dlouhá stoupání následují strmá klesání, vesnice jsou roztroušené po kopcích, autobus tam nezajíždí, místní chodí do domovů i 3 km pěšky. Lidi jsou skvělí, zatížení na děti. Pořád se s námi chtějí dávat do řeči, pořád by nám něco dávali. Škoda jen, že albánsky umíme jen pár slov a oni zase neumí skoro žádný jiný jazyk. V motorestu u silnice obědváme. Mám chuť na pořádný kus masa, ale dostáváme jehněčí kosti k ohlodání. Pro místní pochoutka, nás tím zrovna neuctili.

Konečně Leskovik, horské městečko pod strmými skalnatými štíty. Silnice do něj i z něho je děrovaná, absolvujeme šílený terénní sjezd – autem se sem lze dostat snad jedině čtyřkolkou.

Jsme kousek od Řecka, řeka Vjosa, která odtamtud teče, má modrošedou barvu. Silnice má podle mapy vést podél řeky, ale v reálu se šplhá po kopcích 100 – 200 metrů vysoko nad řekou. Klasická Albánie, žádné překvapení.

Táboříme v údolí s výhledem na dvouapůltisícové vrcholky pohoří Nemeckes. Luďka málem za jízdy kousl agresivní ovčácký pes. Běžel za ním a tak Luděk zrychlil; pes to blbě vypočítal a prokousl mu naštěstí jen pláštěnku na báglech.

Město Kelkyra je pravý Balkán, živo, rušno, hlasitá orientální hudba vyřvává na bazaru. To se nám líbí, cítíme se tu dobře. Projíždíme soutěskou, najíždíme na hlavní od Fieru, kde je perfektní asfalt a stoupání minimální. V rybí restauraci u silnice si z nádržky vybíráme pstruha a za pár minut jej máme na talíři. Vjíždíme do Gjirokasteru, město bílých střech na nás udělalo dojem. Domky se šplhají do kopce vysoko nad údolí, nad tím vším dominuje pevnost Citadela, jež měla za úkol střežit i historicky důležitou silnici podél řeky Driny. Střechy domů pokryté břidlicí, město je v UNESCO. Opravdu krása!

O kousek dál ale zase jiná Albánie – řeka plná PET lahví, a když pak konečně nacházíme nocleh v poli, máme pocit, že jsme na smeťáku. Mění se počasí, začíná horko. Přejíždíme pohoří Gjere, už od rána parno šílený, zdoláváme průsmyk trapných 490 metrů a pot z nás pěkně leje. Odbočujeme k mohutné vyvěračce Sirikat, koupeme se v ledové vodě a spolu s námi školáci, kteří jsou tady na exkurzi. Skáčou do vody z vyhlídky nad vývěrem, díky síle pramene hned vyplavou na hladinu!

Krajina je kopcovitá a vyprahlá, ani stromeček, ani kousek stínu. Jde do tuhého. Nejjižnější bod výpravy slavíme nanukem a pak se otáčíme a míříme na sever. Od hospody k hospodě, od stínu ke stínu. Bunkry jsou zde nějak větší, že by díky blízkosti Řecka? Šárka prohlašuje, že bunkry mají kšiltíky. A opravdu, nad střílnou mají betonovou stříšku. Starodávným rozvrzaným přívozem překonáváme kanál Vivari a jsme v Butrintu.

Butrint je jedna z největších albánských památek. Již v 5. století před naším letopočtem tady stálo velké město. Do dnešního dne díky zemětřesení, vzestupu spodní vody a různým epidemiím se dochovaly pouze ruiny. Ale je toho dost, prolézáme celý areál více než dvě hodiny. Divadlo, různé chrámy, lázně, brány, obranné zdi, ale i velké muzeum v pevnosti z 16. století na vrcholku kopce. Hlídači nás nechali, i když už bylo dávno po zavíračce.

A pak jsme už u moře. Nocujeme v olivovém háji mezi kozími bobky, vyhlížíme přes vodu na ostrov Korfu. Přijíždíme do svérázného městečkem Ksamil, kde to vypadá jako po zemětřesení. Po příjezdu zjišťujeme, že se takto vyrovnávají se stavbami načerno. Výstavba různých hotýlků a penzionů je tady totiž opravdu živelná. O likvidaci takto znehodnocených staveb se už ale nikdo nestará.

Saranda má být perla albánské riviéry. I název zní romanticky, ale skutečnost je děsivá. Vjíždíme do města a všude jenom hluk a prach. Zuřivá výstavba probíhá i tady, vysoké hotely budou stát doslova jeden na druhém. Ze všech stran se ozývají sbíječky, jakoby po nás někdo střílel kulometem. Moře v zátoce sice azurové, ale jinak toho Saranda opravdu víc nenabízí. Honem pryč odsud, dál od moře, v malých vesničkách ve vnitrozemí se cítíme lépe.

Jenže cesta vede zase k pobřeží. Říká se tomu Albánská riviéra. Je to překrásná cesta, ale její krásy si užijete nejlépe na motorce. Ještě nedávno prý nebyla asfaltová, dnes je sice nově pokryta, ale některé zákruty byly zkráceny, a tím jsou stoupání a sjezdy prudší. V dnešním parnu máme pocit, že se nehneme z místa. Sjezd na úroveň moře je vzápětí vystřídán prudkým kopcem nahoru. Nalevo, kdesi v dálce pod námi, o 300 metrů níž láká modravé nekonečné moře. Kdybychom se chtěli vykoupat, museli bychom sjet 5 kilometrů dolů. Raději si necháváme zajít chuť a nakonec se to i vyplácí. Cesta nás k němu stejně zavedla. Za Qeparem nocujeme v rozestavěné dřevěné restauraci přímo na břehu moře, konečně se i koupeme. Ráno procházíme zachovalou pevnost Aliho Paši, z výšky pozorujeme palermský záliv s ponorkovou základnou a pak nás čeká jeden z nejhorších kopců – za městem Himare šlapeme poctivých 14% pěkně od nuly, od hladiny moře. Děti jsou vysazeny a jdou pěšky za krajnicí, já vedle nich a tlačím kolo, aut tu moc nejezdí, jen občas nás mine popelářský vůz. Co se to děje – popeláři v Albánii? O pár kilometrů dál a pár desítek metrů výš vidíme ohromnou skládku. Sem do přírody se vyváží veškerý bordel z městeček u moře. Fuj tajbl!

Před námi vykouklo nejvyšší sedlo albánské riviéry, Llogarský průsmyk, podle mapy 1.027 metrů vysoký. Serpentiny se kroutí po kopci, ošklivý pohled. Je poledne, sjíždíme zase skoro až na nulu. Stávkuji, dneska už to nedám. Nedalo mi velkou práci přemluvit Luďka k odpočinkovému odpoledni. Sjíždíme k moři v Dhermi, parkujeme na pláži a obhlížíme nocleh. Přichází bouřka. Pakujeme se pod střechu malého hotýlku. Scházíme se tu cestovatelská trojka: my, motorkář z Německa a mladí manželé z kosovské Prištiny. Povídáme anglicky o cestování a o poměrech na Balkáně. Nakonec v hotýlku nocujeme, večer se jdeme vykoupat do moře, pračka nám vyprala prádlo, sušíme ho na střeše. Je z ní vyhlídka stále ještě na ostrov Korfu a serpentiny silnice na Llogarký průsmyk.

To nás čeká hned následující den. Startujeme ráno, než bude horko. Bereme každý tři litry vody, ale po chvíli stoupání zjišťujeme, že to bude málo. Serpentiny křižují kopec, ale stoupání není prudké. Dostáváme nabídku na svezení dodávkou, ale odmítáme – je to výzva a věc jakéhosi sebeuspokojení a možná si tím i posílíme svoje cyklistické sebevědomí. Za chvíli koukáme na moře z výšky. Nádherný pocit. Nahoře nás vítají čeští motorkáři. Sjezd na nulu do Orikumu a Vlory. Cestou obědváme v zahradní restauraci, oběd potom všichni jeden po druhém zvracíme. Opakuje se loňský problém z Moldávie? Naštěstí ne v takové míře, žaludeční problémy trvají u každého jen jeden den.

Fier, Lushnjë, Kavajë, Durrës. Nejhnusnější etapa Albánie. Rovina, příšerné horko, neskutečný provoz. Lépe se cítíme jen na úsecích, kde se buduje nová dálnice, řadu kilometrů jedeme sami na novém širokém asfaltu. Někde je dálnice už skoro hotová, chybí jen svodidla. Příští rok bychom měli smůlu. Nakonec po dálnici přijíždíme až do Durrës. Zajíždíme sem, protože to má být historické město a také plánujeme poslední koupačku v moři. Nakonec velké zklamání. Mezi paneláky se krčí rozpadlé antické divadlo, vedle toho pár sloupů. To je vše? Ani moře nestojí za nic, kde jsou azurové vody jižního Jónského moře? Mělká voda v barvě ropy, pláž hned vedle přístavu – nezdržujeme se ani minutu, necháme si raději zajít chuť.

Po dálnici v široké krajnici (je to bezpečnější) přijíždíme do Fushë-Kruje. Oběd v restauraci je veselý. Co si dáme, když nemají jídelní lístek a denní menu nám sdělují jenom albánsky. Nerada bych zase nějaké kosti. Nakonec to ušlo. Chceme dobít baterky, ale prý jim odpojili proud.

Měníme plány. Vynecháváme Tiranu a funíme do Krujë. Rodné město národního hrdiny Skanderbega je nalepené na skále vysoko pod skalnatým pohořím. Serpentinami stoupáme nad město, kde se nachází stará pevnost z dob, kdy Skanderbeg úspěšně odrážel nájezdy osmanských Turků. V pevnosti je muzeum a trh. Kupujeme albánské suvenýry. Nocujeme s výhledem na Tiranu. Kruja je nádherná.

V parném poledni přijíždíme do Lezhë. Jsme tu už podruhé a stejně jako tenkrát se na starou pevnost nad městem nešplháme. Tentokrát se vymlouváme na nelidské horko. Třeba někdy příště… Skrz plot očumujeme Skanderbegovo mauzoleum a hurá do Shkodëru. Do města nezajíždíme, lezeme jen na pevnost Rozafa, pod kterou jsme minule taky jenom projeli. Víťa má staré hrady rád. Tenhle měl navíc tři studny.

Přes starý most přejíždíme řeku Drin. Na kraji města stále stojí ošklivý slum. Kdo si do Albánie odskočí na čumendu z Černé Hory, uvidí z Albánie jenom tento nehezký obrázek. Udělá si potom dojem, že takto vypadá celá Albánie. Asi jako kdyby někdo viděl z Česka jenom sídliště Chánov. A přitom je to taková pěkná země. Tentokrát jsme jí vzali opravdu poctivě, a názor musím změnit. Do Albánie klidně i příště, i s vozíkem a dětmi.

Albánie – 776 km a 7.280 m nastoupáno.

Stát 4 – Černá Hora

Mnoho lidí nepozná z Balkánu nic jiného, než Černou Horu (no, možná ještě Chorvatsko). Připadá jim bezpečná. Černá Hora alias Montenegro je samostatná od roku 2006, je kandidátskou zemí na vstup do EU, balkánská válka se jí téměř netýkala, od Srbska se tato zemička dokázala oddělit bezproblémově.

Rozlohou je to maličká země (asi jako Jižní Čechy), ale hornatá – 60% území leží nad 1.000 m n. m. Přírodními krásami je to však perla mezi Balkánskými zeměmi. Na druhou stranu – není to ten pulzující Balkán. Na pobřeží moře a v turistických oblastech místní již navíc přivykli turistům.

My máme v našem putování Černou Horu jako tranzitní zemi. Už jsme zde také podruhé a tak si jako vždy vybíráme cestu, po které jsme ještě nejeli. Hranici z Albánie však přejíždíme na stejném místě jako kdysi. Skoro nic se tu za tu dobu nezměnilo. Po pár kilometrech ze známé silnice odbočujeme doprava a po dlouhém stoupání se ocitáme vysoko nad Skadarským jezerem. Jde o největší jezero na Balkáně ležící na území Albánie a Černé Hory. Úzká silnička se vine po úbočí hor vysoko nad jezerem, svodidla často chybí nebo jsou rozbitá. Ptačí pohled na tmavě modrou hladinu jezera, vesničky dole na úpatí kopců a kláštery na ostrůvcích je jeden z nejhezčích zážitků letošní cesty. Ovšem silnice sama o sobě je jen pro bezzávraťové, tedy nic pro mě.

Navečer přijíždíme do Vir Pazaru, malého městečka na břehu Skadarského jezera. Nabíráme vodu. Pro domorodce jsme zde jen turisti, co jistě mají peníze. Dostáváme několik dotazů, jestli nepotřebujeme “room” nebo “accomodation”. Když odmítáme, že máme svůj stan, lidi zavrčí a odchází pryč. Nikoho nezajímá, odkud jsme, kam jedeme, a jestli jsou ty děti naše (aneb seznam tradičních otázek). Zajímají je jen naše peníze. Asi to bude ale hlavně tím, že jsme pro ně snadná kořist, lidi v projíždějícím autě se zavřenými okénky jen tak oslovit nelze.

My ale naše prachy jen tak nedáme a jedeme za město hledat nocleh někam do lesa. Hned je ale jasné, že to nebude jen tak. Najíždíme na silnici spojující hlavní město Podgorica s mořem. Navštěvujeme hrad Lesendro, který leží na ostrově Sjkadarského jezera. Vede přes něj silnice, ale překonat musíme násep s kolejemi a svodidla silnice se silným provozem aut a kamiónů. Jinak by to tu na nocleh bylo ideální.

Nakonec táboříme o pár kilometrů dál ve volné přírodě. Další den přijíždíme do hlavního města Černé Hory, nazvaného romanticky Podgorica. Je to opravdu město pod horami (leží v nadmořské výšce pouhých 40 metrů). Máme tu několik úkolů. Jednak památky a jednak sehnat na Luďkovy kotoučové brzdy nové destičky, které se nečekaně ošoupaly. Měl celkem dvoje rezervní, ale nestačilo to. Prudká klesání hlavně v Albánii s nimi rychle zatočily.

Památek Podgorica, která se do roku 1992 jmenovala Titograd, moc nenabízí. Navštěvujeme centrum s věží Sahat-Kula, zříceninu pevnosti a starý most. U toho pokukujeme po nějakém cykloobchodu, ale je to bída. V jednom jediném krámku mají zákazníků mraky a česká rodinka na kole, která potřebuje jenom brzdové destičky, je vůbec nezajímá. Čekáme snad hodinu, než nám řeknou, že ty potřebné nemají. Luděk nemíní bez destiček Podgoricu opustit, protože bez brzd to prostě nejde. Nakonec odjíždí s osloveným cyklistou, který ho prý zavede k jinému obchodu. Vrací se za další hodinu, naštvaný. Za destičky, které u nás v přepočtu stojí maximálně 10 euro, chtěli 50 (ukecal to na 40). Bohužel je v nouzi, tak je musel vzít. Pryč z města, začíná polední horko.

Chuť si zlepšujeme až průjezdem kaňonu Morača. Hluboká rokle, desítky tunelů, azurová řeka pod námi. Děti jásají při průjezdu každým tunelem. Projeli jsme už řadu soutěsek, ale tahle patří k nejhezčím. Škoda jen, že údolím vede hlavní silnice a tudíž je na ní docela silný provoz. Navštěvujeme pravoslavný monastýr Morača, kde za kamennými zdmi je od aut blahodárný klid. Nocujeme u staré školy, navečer jsme pozvaní k opodál bydlícím starším manželům na rakiji, děti dostávají sušenky. Jdeme spát brzy, ráno nás čeká průsmyk Crkvine (1.060 m). Zdoláváme jej celkem hravě a v poledne se již cpeme burkem v příjemném horském městečku Kolašin.

Po svačině sedíme v trávě a připojujeme se k internetu. Přes Skype píše kamarád Láďa. Zprávy z Prahy nejsou dobré. Na Jižní spojce do něho kdosi naboural – jemu se nic nestalo, ale auto je, jak se říká, “na šrot”. Za 14 dní tak pro nás do Zagrebu bohužel nepřijede. Poradíme si jinak? Musíme!

Hned píšeme jinému kamarádovi Pavlovi s prosbou o odvoz, všechny náklady že hradíme, škodnej nebude. Odpověď přichází ještě tentýž den, večer. Klidně pro nás přijede, ale nebyla by to výzva zkusit domů dojet po svých? Prý by to byla dobrá návnada pro další knížku. Pavel je taky cykloturista a myslí to dobře. Jenže tou dobou není dokončena ještě ani kniha druhá a je zbytečné přemýšlet nad další. A hlavně, před sebou máme celou Bosnu a Hercegovinu a chceme si užívat jih a ne to teď vzdávat a mířit domů jen kvůli nějaké symbolice “dojet po svých”. Navíc jsme na dovolené a jezdíme si hlavně pro svoje potěšení a ne proto, aby to bylo zajímavé v knihách. Tak se předběžně domlouváme, že se za dva týdny uvidíme v Zagrebu.

Kaňon řeky Tara je prý nejhlubší v Evropě (až 1.300 metrů) a je rájem raftařů. V kaňonech se hledají místa na spaní blbě, my jsme ale dostali pozvání na louku patřící k domku mladé rodinky, žijí přímo v soutěsce. Luděk hrabe seno, šestiletý chlapeček navečer kope s Víťou do balónu. Jeho maminka si nás přišla vyfotit. Něco takového se prý jen tak nevidí…

Nejznámější stavbou na řece Taře je 135 m vysoký a 154 m dlouhý most. Most byl zničen za druhé světové války a poté znovu obnoven. Ještě že tak. Silnice se zde rozděluje na obě strany, ta nalevo se šplhá do vysokohorského Žabljaku, kde už jsme byli, tak se vydáváme po mostě doprava. Ale to až za chvíli, ještě si musíme popovídat s cyklocestovatelem kanadského původu. Je na cestě kolem světa. Vůbec na to ale nevypadá, moc toho s sebou neveze. Nemá ani žádné mapy a plán cesty má jen přibližný. Kudy pojede se prý vždycky podívá někde na internetu, anebo dá na doporučení; a tak mu doporučujeme právě onu cestu do Žabljaku a poté kolem Durmitoru. Loučíme se “nashle za pár dní v Sarajevu”. Dvouhodinové klábosení byla velká chyba – slunce se mezitím vyšplhalo do nadhlavníku a serpentiny z Drurdjevica Tara nahoru jedeme v nelidském horku. Dochází nám voda, ale spásný silný pramen čisté vody u silnice nás zachraňuje. Zastavuje tu skoro každý. Parádní osvěžovačka.

Od mostu se šplháme několik set metrů vysoko na náhorní planinu. Kopcem vedou serpentiny, připadáme si jako kuřata na grilu. Není tu skoro žádný les, jen louky. Naštěstí jsme už dost vysoko a maličko se ochlazuje. Za Pljevljou pořád pozvolna stoupáme. Opouštíme turisticky frekventovanou oblast Černé Hory a hned je to znát. Jakýsi strejda nás zve na nocleh na pozemek chajdy, kde seká trávu, ráno zažíváme v malém krámku v Boljanici nezapomenutelné setkání s paní Olgou, prodavačkou. Je unešená z dětí, ohřívá nám domácí mléko s cukrem, k tomu dostáváme domácí perník. Po příjezdu domů jí posíláme fotky. Zase se nám potvrzuje zkušenost, že nejlepší lidi jsou právě stranou všeho toho turistického šílenství.

A ještě jedna stránka Černé Hory je nám nová – podél silnice leží zelené pytle. Několik chlapíků jde lesem, do pytlů dávají odpadky, čistí les a louky od bordelu, který je na Balkáně všudypřítomný. (Moc nechápeme, jak se Černá Hora může prohlašovat ekologickým státem. Bývá zvykem zasypávat celé rokle jako například kaňon řeky Ibar, což je jedno velké kouřící smetiště a řeka samotná je plná plastových odpadů a dokonce jsme v ní viděli i plovoucí ledničku.) Malá celnice zapomenutá v lesích leží vysoko, 1.300 metrů nad mořem. Zde se loučíme s Černou Horou. Byli jsme tu jen pár dní, ale bylo nám tu hezky. Už se ale těšíme na změnu – do Bosny.

Černá Hora – 306 km a 3.760 m nastoupáno

Stát 5 – Bosna a Hercegovina

Asi se už budu opakovat, ale Bosna je také naše srdeční záležitost. Ta válkou zničená země je plná optimistických lidí, setkání s nimi na pozadí rozstřílených domů a minových polí jsou nezapomenutelná. Když jsme touto zemí na kole projížděli poprvé v roce 2002, připadali jsme si jak pováleční reportéři. Poznámky, které jsem si tenkrát napsala do deníčku, hovoří za vše:

První dojmy z Bosny jsou děs a hrůza. Rozstřílené domy, jiné jsou zbořené a opuštěné, další se opravují. Některé jsou celé funkční, jen jsou v omítce díry po střelbě. Jinde mají třeba obytné jenom přízemí, první patro je zničené. Na silnici jsou výmoly po granátech, je dobře vidět, jak se rozprskl do asfaltu. Jinak jsou všude obchody, stánky, bary a restaurace, to vypadá, že funguje dobře. Najeli jsme na nábřeží, ale je tu zídka a k vodě se není jak dostat. Na zemi je spousta střepů, raději se vracíme na silnici. Projíždíme kolem patrového domu s vypálenými byty. Vypadá to ale, že v některých se normálně bydlí. Všude kolem jsou cedule, že tady Evropská Unie bude platit programy na obnovu; ale obnovu čeho? Vždyť tady nic nezbylo. Jen další a další domy v troskách, do nebe trčící komíny a čnící štíty bez střech. Pokouším se fotit, ale mám při tom zvláštní pocit. Tohle už nejsou obrázky z televize, tohle je skutečnost, tady všude v těch domech žili lidé a jednou sem někdo přišel a začal do nich střílet. Mám pocit obrovské neúcty, když mířím objektivem na další ruiny, ale nedá mi to. Fotografie budou mít dokumentační hodnotu jenom pro nás a my sem přeci nejedeme okukovat a fotit zemi zničenou válkou. My tudy jenom projíždíme na cestě k moři. To je naším hlavním cílem! Na chvilku jsem se sama před sebou takto ospravedlnila, ale nemůžu, a dál se zatajeným dechem zírám na tuto válkou poznamenanou krajinu. Zírám na zbytky domů, chybějící zdi a prázdná okna. Míjíme zarostlé zahrady a výmoly v silnici. V hlavě se mi honí spousta otázek a do duše se vkrádá podivná tíseň.

Od té doby uplynulo už skoro deset let, od války tedy více než 15, ale stopy jsou stále ještě víc než patrné. Většina domů je již omítnutých, ale někde zůstaly ještě stopy po kulkách, silnice pokryl už nový koberec, ale někde jsou ještě v asfaltu zřetelná sluníčka rozprsknutých granátů. V přírodě zůstaly tisíce min, ta se ale sama nevyčistí a odminování potrvá léta a nikdo nikdy nebude moci říci, že je země stoprocentně čistá. A šrámy na duši lidí? Možná až další generace je zahladí a i to je tady nejisté. Balkánské spory jsou staleté.

Nemusíte ale mít obavy při cestě do Bosny a Hercegoviny! Je to krásná země plná milých, příjemných a bezprostředních lidí. Akorát při plánování výletu si budete připadat, že jedete na území, kde jak se říká, “žijí lvi”. Ani na mapách Seznamu, Google, či iDNES nejsou totiž bosenské silnice či města pořádně znázorněna. Ale lvi tam opravdu nežijí, silnice tam vedou (pravda, někde chybí asfalt) a města jsou plná toho správného balkánského ruchu.

Stavíme hned v prvním městě Čajniče, měníme eura na konvertibilní marky a ochutnáváme vynikající “čevabi”. Hned za městem však asfalt ztrácíme. No jo, zachtělo se nám zkratek po vedlejších, tak se musíme trápit. Ale co, kousek to vydržíme.

V noci přišla bouřka a ochladilo se na příjemných 20 stupňů. Takhle Balkán vůbec neznáme, letos nás to počasí docela šetří. Po staré silnici, která byla kdysi dávno asi spíš železniční tratí, míříme na Sarajevo, bosenské hlavní město. Přijíždíme tam v pozdním odpoledni, ale pár památek ještě stíháme. Sarajevo toho nabízí hodně: Baščaršija, rušný turecký trh v centru města se spoustou dílen řemeslníků a pestrobarevných obchůdků, na ulicích lze potkat nejednu zahalenou ženu, muezzin svolává věřící muslimy do mešity k modlitbě. Speciální jídelny nazvané čevabdžinice lákají na pravé čevabčiči, zatímco vedle nich buregdžinice zase na burky. Káva se podává jedině ta uvařená v džezvě, notně oslazená. Baščaršiji lemují staré mešity, které se po poslední válce rekonstruují. Starým městem projíždíme pomalu a nasáváme zdejší atmosféru. A pak najednou, víceméně náhodou, nacházíme u Latinského mostu ono pověstné místo, odkud srbský nacionalista Gavrilo Princip smrtelně postřelil následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a tím rozpoutal první světovou válku.

Přes celé Sarajevo, více než 10 kilometrů po hlavní silnici prcháme z centra města na předměstí Illidža, kde nocujeme v příjemném a klidném kempu. Ráno se vydáváme ještě na dvě zajímavosti v okolí města. První z nich – pramen řeky Bosny leží hned nedaleko kempu, na to druhé – Tunel Spasa je nutné se doptat. Stačí ale říci “tunel” a každý Sarajevan ví. Sarajevo bylo za války obklíčeno a ostřelováno srbskými jednotkami. V domě rodiny Bajra Kolara se mnoho odvážlivců pustilo do odvážného projektu – prokopali 800 metrů dlouhý tunel pod letištní ranvejí. Ten umožnil město zásobovat. Dnes je v tomto domě zřízeno malé muzeum. Celý tunel je kvůli prosakující spodní vodě zasypán, na ukázku zůstalo pouhých dvacet metrů. S ostatními návštěvníky sedíme a s otevřenou pusou zíráme na autentické videozáznamy z tehdejší doby. Všem se honí v hlavě to samé – jak je možné, že se něco takového dělo před patnácti lety jen relativně malý kousek od našeho bezpečného domova. Fotky na zdech muzea přinášejí svědectví nedávné války: vypálené domy, převrácené tramvaje, hořící auta. Jsme rádi, když jsme zase venku a píše se rok 2011.

Na parkovišti stojí auto s pražskou espézetkou. Napadá nás, že bychom mohli krajany poprosit o odvoz nepotřebného čistého oblečení domů. Na vysoké hory zejména v Černé Hoře jsem nás a děti vybavila zbytečně teplým oblečením. Teď se již nad 1.000 metrů nedostaneme a teplé oblečení zabírá asi půl brašny. Luděk neváhá a jedná. Oslovuje českou skupinku – a jaké zažíváme překvapení, když jde o pana Davida Vávru s doprovodem. Mají tu za pár dní premiéru pořadu Šumná města o Sarajevu (řadu význačných budov v něm totiž postavili čeští architekti). A protože je pan Vávra i nadšený cyklista, hned se dáváme do řeči – je o čem. Igelitovou tašku plnou oblečení nám potom jedna z jeho průvodkyň v pořádku dovezla do Prahy.

Sarajevo opouštíme směrem na sever. Než jsme po hlavní vyjeli z města, přibyly mi na hlavě další šedivé vlasy, provoz byl děsný. A pak už projíždíme krásným Bijambarským krasem do severní, hustě obydlené části země. Volné místo na stan hledáme do pozdních nočních hodin. Hrad Srebrenik je jedna z nejhezčích zřícenin, jaké jsme viděli.

Pěkné jsou i Doboj, Maglaj a Vranduk. Kolem Doboje se táhla ostrá bojová linie, jeho okolí patří k nejhustěji zaminovaným územím – naštěstí jsem to četla až po návratu.

Vaříme si na vařiči dřívkáči k snídani vajíčka, popíjíme tekuté jogurty. Dřívkáč děti přitahuje asi jako tekoucí voda. Musí se do něj stále přikládat slabé suché větvičky a to děti baví.

U Žepče mi jedna stará paní nevěří, že ty děti jsou moje. (Tak mladá a už dvě děti? Hahaha, kdyby věděla… nebo spíš, kdyby lépe viděla.)

Za Zenicou – nejhorší úsek. Napojujeme se na hlavní od Sarajeva, objet to nejde. Všude kolem se tyčí hory a úzká silnice je plná kamionů. Sneseme cokoliv – déšť, slunce, vítr – ale tady máme opravdový strach. Rezignujeme, nač si hrát na machry, že vždycky a za každou cenu jen po svých. Hledáme ze Zenice spojení vlakem nebo busem dál, abychom tu hlavní nějak překonali. Dvě hodiny zabitého času a marně. Ze Zenice se na sever nebo východ země nedostaneme. Jde o to, že Bosna je rozdělena na dvě části – Republiku Srbskou a Muslimsko-Chorvatskou federaci. Je to asi něco jako u nás Pardubický a Olomoucký kraj. Taky není zájem na dopravním spojení mezi nimi.

Se slovy “nějak to dopadne” se vydáváme dál. Uskakujeme před řítícími se kamiony, připadám si zoufale. Stavíme na kafi v malém bistru. Slovo dalo slovo a za chvíli nakládáme naše kola do dodávky syna majitele hospůdky. Dohoda je taková – uhradíme náklady na naftu a on nás převeze přes nejhorší úsek – asi 90 km do města Jajce. Cestou ale nevíme, co je horší. Zda jízda na kole mezi kamiony nebo jízda v dodávce. Pět nás sedí na lavici pro tři hned za čelním sklem, nepřipoutaní. Řidič za jízdy píše esemesky. Zastavujeme v Travniku; kluk jde na oběd, my na prohlídku historického muslimského města s hradem. Navečer nás vykládá v městečku Jajce u vodopádu. Jsme živí a zdraví. Zmrzlinou oslavujeme Šárčin svátek a Luděk s Víťou lezou na hrad.

Další cesta Bosnou je pohodová, aut i kopečků ubylo. Díky převozu autem jsme získali jeden den k dobru. U Prijedoru, který je na hranicích s Chorvatskem, dumáme dlouho nad mapou. Je sobota ráno, do Zagrebu nějakých 200 kilometrů. Tam jsme nejpozději v úterý, Pavel přijede až v sobotu. Co do té doby budeme dělat? V internetové kavárně zvažujeme další varianty. Není jich mnoho.

Výlety po městě nebo do okolí Zagrebu zavrhujeme rovnou – už se nám nechce do kopců. Jsme zvyklí na každodenní šlapání a v žilách koluje tulácká krev. Musíme prostě jet dál. Čím víc se přiblížíme k domovu, tím to pro nás bude lepší a levnější.

Možnosti kam to nasměrovat dál jsou dvě – do rakouského Grazu nebo Maďarskem. Zatím je to jedno, rozhodneme se později.

Bosna a Hercegovina – 645 km a 5.420 m nastoupáno

Stát 6 – Chorvatsko

V těchto místech rovinaté Chorvatsko jenom projíždíme. 249 kilometrů dlouho etapu máme za 2,5 dne za sebou. I tady ale mají pro nás atraktivní zajímavosti, například hrad v Sisaku nebo město Varaždin. Zde padá další velké rozhodnutí. Odvoláváme Pavla s tím, že nějak dojedeme sami. Buď do Rakouska na vlak nebo Maďarskem sami. Vlak je bohužel příliš komplikovaný (hlavně nutnost rezervace místa pro kola); láká nás Maďarsko a dojet po svých. To, co ještě před týdnem bylo v rovině scifi.

V Čakovci na křižovatce se už musíme rozhodnout. Doleva je to do Rakouska, kde je jakási šance nasednout na vlak, napravo do Maďarska, kde jistota vlaku není. Pokud se rozhodneme pro Maďarsko, musíme to už dojet po svých minimálně do Bratislavy. Je úterý, do konce týdne to snad zvládneme. Neházíme si korunou ani chorvatskou kunou, Pavel nás odhadl dobře – realita návratu po svých je nadosah. Jedeme tedy doprava, na Slovinsko a Maďarsko.

Stát 7 – Slovinsko

Jedenáct slovinských kilometrů nestojí ani za řeč. Za hodinu z něho vyjíždíme. Snad jen zmínit, že poslední tekutý jogurt (dál v Maďarsku už nebudou) zakoupený v supermarketu se neobešel bez pro děti darovaných banánů. Ach, balkánští lidi, bude se mi po vás stýskat.

Stát 8 – Maďarsko

Do Maďarska přijíždíme neplánovaně a nepřipravení. Mapa Chorvatska a Slovinska zasahuje na pouhých asi 20 km území, dál nevíme kudy. Marně sháníme autoatlas, celou cestu do městečka Zalalövő není ani jedna benzínka, ani jeden krámek. V Zalalövő se uchylujeme k netradiční metodě. Přes Maďarsko jezdí touto cestou spousta Čechů a Slováků k moři. Hlavní silnice prochází náměstím. Zde stopujeme s naší vlajkou v ruce auta s českou nebo slovenskou espézetkou. Chceme pouze nahlédnout do mapy, napsat si vesničky, kudy máme jet dál. Nakonec od starších manželů fasujeme hodně starou (ještě socialistickou) mapu Maďarska s měřítkem 1:500 tisícům, ale dobře nám posloužila. Projeli jsme podle ní 168 maďarských kilometrů až do Bratislavy a posloužila i pro 58 kilometrový úsek Rakouskem. Co psát o Maďarsku? Modré pumpy se studenou vodou v parném dni, kvetoucí slunečnice a narvané termální lázně Sárvár. Dlouhé kilometry vyprahlou pustou, noclehy kdekoliv, vesničky jsou daleko od sebe. Stejně jako u nás.

Stát 9 – Rakousko

K Neziderskému jezeru nezajíždíme, ale oblast v jeho okolí je rovinatá. Provoz na silnicích nám nijak nevadí, často se nabízí vedle silnice kvalitní a široká cyklostezka. Mohutné větrné elektrárny zde vytváří celé lesy – před pár týdny jsme na ně koukali z druhé strany, ze Slovenska. Blížíme se domů.

Bratislavu nemáme jen jako průjezdní město, chceme si jí vychutnat. Nikdy jsme nebyli v centru. Je čtvrtek, teď již víme, že v pohodě dojedeme po svých až do Čech. Se slavnostním pocitem přejíždíme dálnici, po které jsme před šesti týdny svištěli autem na jih a naše cesta teprve začínala. Přes sídliště Petržalka přijíždíme do slovenského hlavního města, dobýváme poprvé v životě obrácený stůl aneb bratislavský hrad, projíždíme uličky pěkného historického města a obědváme v malé zahrádce spolu s byznysmeny a úředníky. Už i tady se stává trendem kult hotových jídel čili je libo “menu za tři eura?”

Po cyklostezce přijíždíme pod Devín, zřícenině hradu nad soutokem Moravy s Dunajem. Děti vítají procházku na starý hrad. Na ceduli u ruin základů kostela z dob Velkomoravské říše se dozvídáme, že tudy na naše území vstoupili Cyril s Metodějem. Kruh se uzavírá. Vzpomínáme na daleký Ohrid a na horoucí Makedonii. Ani nám není smutno, že cesta pomalu končí. Shodli jsme se, že 6 a půl týdne bylo přesně akorát.

Stát 10 – Slovensko

Po cyklostezce podél Moravy přijíždíme po 110 slovenských kilometrech do Čech. Nikdo nás tu nevítá, famfáry nehrajou. A proč taky. Jedeme si prostě z dovolené. Fotíme se symbolicky u cedule “Česká republika”. Pocit skvělej, ale víme o něm jenom my. Je pátek poledne, obědváme v Lanžhotě za české koruny. Následující ráno se nakládáme v Břeclavi na vlak. Domů do Těchonína bychom po svých asi dojeli, ale už nám to bohatě stačí. Nemám ten poslední den akce ráda. Netěším se na tu dřinu nakládání kol, a co když narazíme na blbce průvodčího. Nenarazili jsme. Zvládli jsme to i s jedním přestupem v Brně a v půl třetí vystupujeme z vlaku v Ústí nad Orlicí. Po cyklostezce je to přesně 32 kilometrů, to už máme změřené mnohokrát. Kolem stánku s točenou Holbou pod Lanšperkem nemůžeme projet bez povšimnutí; po šesti týdnech abstinence a v parném dni do nás zahučela jako nic. Prodlužujeme to, jak se dá, ale nakonec, v 6 hodin přijíždíme domů. Domeček je v pořádku, díky kamarádce Veronice, která si tu během naší nepřítomnosti udělala na mateřské letní prázdniny. Čeká nás ale i smutná zpráva, kocour Mates se našeho příjezdu bohužel nedožil. Večeříme jako vždycky po návratu u sousedů, vyprávíme si vzájemně zážitky. Mají to hned z první ruky. Nad ránem přišla silná bouřka; jak jsem ráda, že jsme doma.

Celkem za 6 týdnů najeto 3.489 km a 30.720 m nastoupáno.

Luděk shodil 12 kilo (vychází to pokaždé přesně stejně: mínus 2 kila/týden).

Příspěvek byl publikován v rubrice 2011, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , , , , , , , , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK