Rubrika:
2013
Datum výpravy: 1.3.-3.3.2013
Účastníci: Pavel a Míla a Pavel G. a Markéta G.
Sněžnice se nám loni v Českém lese hodně zalíbily. Nejen proto byl Ježíšek o nedávných Vánocích hodně štědrý. Nezbývalo už nic jiného, než vyrazit nové sněžnice někam vyzkoušet. Ale letošní zima moc sněhu nenadělila. Navíc to chce vybrat i místo, kde bychom se na sněžnicích netloukli s běžkaři. Takových hor je pomálu. Navíc nějaká ta civilizací opuštěná divočina přidává toulání se na sněžnicích trochu víc té divoké romantiky. Krom Českého lesa mne napadly i mé nejoblíbenější Novohradky. A když do Novohradek, kam už směřovalo pár cykloturistických výprav pod stan, pojedeme takhle koncem zimy, tak ubytováním musel být penzion paní Kartákové v Dluhoštích. Už se stalo skoro tradicí, že tu jsme už potřetí touhle dobou. Jenže pevné zdraví po celou zimu se zlomilo zrovna v ten nejméně vhodný víkend, kdy Čechy zavalil sníh, na který jsem se tedy mohl koukat leda tak z okna a sněžnicová výprava musela být o týden odložena. Během těch pár dní hodně sněhu zase slezlo a hrozilo tak, že sněžnice poneseme leda tak na zádech. Ale co, přeci zkoušení sněžnic navíc v tak krásné přírodě neodložíme rovnou o celý rok. I loni to v Českém lese nejdřív vypadalo, že půjdeme jen tak pěšky. Vytáhnout na vzduch se nám podařilo i kamarády.
A jak to tedy nakonec dopadlo? Penzion paní Kartákové a hlavně její nekonečný optimismus opět nezklamaly. Navíc jsme se hnedka první večer potkali v penzionové hospůdce s nám již dobře známými chalupáři, kteří stejně jako loni i předloni sršeli humorem. Škoda jen, že si ty vtipy už zas skoro nepamatujeme. Sobotní výlet směřoval po dosud nepoznané turistické značce z Benešova nad Černou přes vrcholky až k samé Hojné Vodě s rozhlednou na Kraví hoře. Nakonec se ukázalo, že sněžnice přeci jen hodně platné byly. I počasí vyšlo špičkově a konečně jsme si také protáhli zlenivělá těla. Netrénovaní kamarádi to nakonec, až na tu závěrečnou třešinku na dortu v podobě výhledů z rozhledny, ušli též. Slunce už zapadalo, když jsem se začali vracet. Naštěstí cesta zpět už vedla po silnici, a tak netrvalo zas tak dlouho a za tmy jsme dorazili zpět. Druhý den, kdy opět na nebi vládlo azuro, už tak náročný nebyl. Čekalo nás dobytí hradu Sokolčí v údolí řeky Černé, na kterém jsem nebyl poprvé, a nějaká ta procházka v podhůří Slepičích hor. K samotným vrcholům Kohoutu nebo Slepici jsme sice po celou dobu vzhlíželi, ale už jsme se na ně nešplhali. Hrad byl dobyt a i tak to vydalo na skoro celodenní výlet. Poté už nezbývalo než si sbalit svých pět švestek, rozloučit se s paní domácí a uhánět směrem ku Praze. V hlavě už si střádám plány, kdy se sem opět podíváme, ať už v létě na kolo nebo v zimě na běžky nebo zase sněžnice.