Dnes je 19. 07. 2018 - svátek má Čeněk

Český les aneb zimní dosažení pramenu Mže

Rubrika: 2012

Datum výpravy: 17.2.-19.2.2012

Účastníci: Pavel, Míla

Ten šum a klid lesa nás opět přivolal. Český les si šumí u německých hranic, jeho klid nás přitahuje z ruchu velkoměsta. Svou samotou je totiž natolik odlišný od jeho sesterské Šumavy zatížené davy skutečných i rádoby skutečných přátel přírody a tu samotu máme rádi. Za svůj klid vděčí přírodním podmínkám českých pohraničních hor ale i šrámům z dob nedávno minulých. Na ty doby není radno zapomínat, sice se zopakují. Český les budiž jejich připomenutím.

A tak jsme se zase ocitli v České lese. Tentokrát v zimě. Po týdnech mrazů sice přišla obleva, ale i tak jsme doufali, že alespoň trochu sněhu zůstalo. Na stan to není, a tak volíme stejné ubytování jako Markéta s Luďkem v roce 2006. První den je naplánováno zimní dobytí dosud nedobytého hradu Schellenberg nedaleko Křížového kamene, jenž z našich letních toulek již známe. Na závěje sněhu to nevypadá a tak necháváme běžky zahálet a vyrážíme hezky pěšky s tím, že možná využijeme alespoň sněžnice. Po signálce, jizvě, která tu zůstala po dobách jedné převeliké opony, pronikáme do hloubi lesa. Jen zkušené oko ji dnes pozná. Pro mladší už to nic neznamená. Dlouhé kilometry nepotkáváme živáčka. Když se zastavíme uprostřed sněhem zavátých luk, slyšíme hukot zaniklých sklářských hutí i dusot vojenských bot pohraničníků. To ticho a širá samota tíží. Jen tu zahlédnete nesměle přebíhat přes průsek v lese laně a při letmém ohlédnutí zas šíje stáda divokých prasat přebíhajících přes cestu. Jinak tu nikdo není. Ba i ty osamělé hájovny jsou bez známek života. Až u Křížového kamene to ožívá, dokonce se objevuje i běžkařská trať a na ní pár milovníků zimního pobíhání. Leč dobývání Schelenbergu je marné, nezbývá na něj čas a my musíme v nastávajícím večeru otáčet k návratu. Hrad zůstává nedobyt stejně jako nedosažen zůstává Havran, vrcholek ukrývající v mlhavých mracích bývalou vojenskou rozhlednu. V tíživé samotě pustého lesa podtržené padající tmou se vracíme.

Druhý den se tváří ponuře. Prší. Stačí však se nevzdat a vyrazit a hned za vsí o pár desítek metrů výš se rozchumelí. Z nebe padají a zvolna poletují v naprostém tichu miliony vloček. Neohroženě vyzbrojeni sněžnicemi protínáme hranici a míříme k prameni Mže. Řeky která vlastně ani pramen nemá a i své jméno ztrácí dřív než doputuje do řeky jiné. Šumavská Vydra s ní sdílí stejný osud. Uprostřed louky zaváté, vyhoštěn ze země jí vlastní, objevuje se proud vody potoka, k němuž někdo zabodl cedulku, že tu Mže pramení. Sněžení ustává a objevují se paprsky slunce. Vracíme se do Čech skrz hustý pustý les a brodíme se na sněžnicích čerstvě navátým sněhem. Po nekonečné signálce, zaťaté do kraje bezohledně rovně, se podél opuštěných rot vracíme zpět. Na chvíli se zas vrátila zima. Voda z roztátého sněhu mrzne a nám se z lůna Českého lesa vůbec nechce. Ta samota uklidňuje. Mamon města volá.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2012 s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK