Rubrika:
2011, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 30.7. - 4.8. 2011
Účastníci: Markéta, Luděk, děti
Ujeté kilometry: 253
Rychlebské hory jsou fajn. Málokdo zná toto pohoříčko v zapomenutém cípu Javornického výběžku a to je dobře. Na vandru v roce 2003 jsme jej přešli po hřebeni pěšky, v roce 2009 jsme se na některá místa vrátili na kolech, a tím zjistili, že i zdejší zdánlivě cyklisticky nepříznivé terény lze ze sedla kola (včetně dětského vozíku) zdolávat poměrně pohodlně. Pravověrní bikeři ocení tzv. Rychlebské stezky, což jsou zdejší terénní lahůdky, ale my jeli za něčím jiným…
Když jsme se totiž v roce 2009 vraceli z toho zmiňovaného cyklovandru po Rychlebských horách a Osoblažském výběžku, ve vlaku jsme se setkali se zajímavým člověkem. Vyprávěl nám o zatopených lomech v okolí Žulové tak poutavě, že jsme v tu ránu věděli, že tam musíme ještě jednou. Zajímavé také bylo, že když jsme tenkrát za parného dne sháněli v Javorníku nějaký rybník, místní nás posílali od čerta k ďáblu, až jsme nakonec museli vzít zavděk koupalištěm ve Velké Kraši. Místní si tyto lomy asi chtějí nechat pro sebe 🙂
Na internetu jsem přesto po chvíli pátrání objevila jejich seznam (ale neprozradím, hledejte sami – a jen jedno vám řeknu, v seznamu je chybička – což mi potvrzuje domněnku o pokusu ty nejhezčí lomy utajit) a rázem byl cíl výpravy jasný – všechny do jednoho je objet. Jenže v tomtéž roce jsme to nestihli, nevyšlo to ani o rok později. Přesto jsme nezapomněli a ačkoliv počasí v polovině léta roku 2011 zrovna ke koupání nevybízelo, my jsme vyrazili. Celou cestu jsem akorát přemýšlela o tom, jaké to asi je být meteorologem? Prima zaměstnání, nulová odpovědnost 🙂 Když udělají chybu, o nic nejde. Tak má prostě jen pár lidí zkažený výlet. Na druhou stranu, kdybychom věděli, jak skutečně bude, asi bychom nevyjeli a to by byla škoda!
Neužili bychom si tolik Lesní bar, jehož pohostinnost jsme využili k přečkání deštivého začátku celé šestidenní výpravy, nepotkali bychom se s Martinem P. a jeho rodinou.
A i tak jsme i nějaký ten kilometr najeli, návrat jsme si naplánovali přes polská jezera Nyskie a Otmuchowskie, na jejichž hladiny jsme mnohokrát hleděli z různých míst Rychlebských hor nebo Jeseníků, ale zblízka jsme dosud neměli tu čest. A jako poslední, závěrečná lahůdka, byla prohlídka vojenské pevnosti ve městě Klodzko.
A ještě něco – schválně kolik žihadel jste někdy v životě dostali naráz? Vaše odpovědi mi můžete zanechat v knize návštěv a při prohlížení fotek se dozvíte, jak pobodaný jsme byli my s Víťou.
Nahrávání ...
