Východní Balkán – z Bělehradu k Černému moři do Bulharska a Bukurešti

Rubrika: 2021, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 1. 7. - 11. 8. 2021

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 2830 km

Tak zase na Balkán…
Píše se rok 2021 a situace je všelijaká. Všude řádí covid, resp. proticovidová opatření, takže při plánování je v první řadě nutné sledovat, které země jsou zelené a které oranžové nebo červené. Do poslední chvíle tak sami nevíme, jen doufáme, že to alespoň trochu půjde tak, aby nás to bavilo.
(Jako kdyby to nebylo jedno. Jako kdyby byla potřeba nějaká bombastická cesta. S každým vycestováním však roste chuť, příště dojet dál, výš, mít více zážitků. Bombastičtější než vloni to bude určitě. Ale taky – vloni na podzim nám na zákeřnou nemoc zemřel kamarád. Můžeme být rádi, že vůbec někam jedeme, že vůbec jsme. Skromnost a pokora versus ego?)
Variant letní cesty je několik, včetně odvážnějších, ale nakonec z různých důvodů zůstáváme při zemi. Některé země pouštějí očkované, což jsme v naší věkové kategorii stihli jen taktak. Dokonce díky čekání na druhou dávku děti letos poprvé dochodily školu až do 30. 6., a šly si tak poprvé v životě pro závěrečné vysvědčení osobně. A Šárka poprvé oslavila svůj svátek (30. 6.) doma.
Leč děti očkované nejsou.
Volíme tedy země zelené, kam stačí test. Balkán je jistota. Sice tam v červenci bude vedro na padnutí (vždycky jsme tam jezdili už v květnu), ale tak to prostě vyšlo.
Začneme v Srbsku, pak prozkoumáme víc Bulharsko (hlavně hory, ale u moře jsme tam taky ještě nikdy nebyli) a cestu zakončíme v Rumunsku. Bukurešť neznáme, a když zbude čas, třeba dojde i na něco víc. Uvidíme. Otazníků je hodně. Kdo ví, jak se během šesti týdnů vyvine situace s covidem. Co když se nějaká země uzavře? I z toho důvodu volíme cestu na start autem, které nám ale kamarád odveze domů. Protože co kdybychom se k autu už zpátky nemohli dostat.
Tak takové bylo plánování v létě roku 2021.
Píšu to proto, abychom nezapomněli 🙂
1. července – Kostky jsou vrženy, trasa hotová, karbanátky nasmaženy. Vstáváme v šest a konečně se docela začínám těšit.

**************************************************************

Požádali jsme kamaráda Pavla D., aby si s námi udělal výlet do Bělehradu a pak nám auto odvezl domů. Známe ho už spoustu let, je to zkušený řidič, na autě umí opravit skoro cokoliv a před pár dny dal v práci výpověď a plánuje si udělat pár měsíců volna. Zdálo se, že by to mohl být ideální člověk pro naši potřebu. Dohodli jsme se, že se v řízení budeme střídat jen my s Luďkem, Pavla necháme odpočívat, bude toho mít další den dost. Posadili jsme ho dozadu mezi dětmi, hrál s nimi celou dobu karty, docela tam měli srandu. V Brně to byla ještě pohoda, v Bratislavě taky, ale na obchvatu Budapešti Pavel znejistěl. A jakmile jsme odbočili na Szeged, zezadu se ozvalo: „Počkej, počkej, tady se odbočuje? To si musím zapamatovat.” Za Srbskou hranicí, mimo EU, nervozita stoupla na maximum.
Vyšlo najedno, že Pavel není žádný velký cestovatel, neumí žádnou řeč a v životě nebyl sám autem dál než na Šumavě.
Ráno odfrčel pár minut po našem vykrámování se a domů dojel v rekordním čase. Zastavil a vystoupil jen na jedno natankování, už v bezpečí České republiky 🙂 Těch 800 kiláků dal na jeden zátah.

Bělehrad jsme navštívili už potřetí v životě, letošní návštěva ale byla speciální. Prezident Miloš Zeman se rok předtím Srbům omluvil za bombardování Jugoslávie v roce 1999, sice jako osoba, ale Srbové toto vnímali velice pozitivně (považují nás za bratry). V metropoli Srbska jsme si tedy chtěli připomenout tuto událost a dětem, jako memento, bombardované budovy ukázat. V roce 2013 tam překvapivě ještě stály, stále tak, jak byly tehdy zasaženy, neopravené, nestržené. Budou tam ale i dneska? Spolehlivě, zatím žádný z představitelů Bělehradu nenašel odvahu je zbourat nebo přeměnit na muzeum, a tak zbytky tehdejšího Ministerstva obrany a Generálního štábu stále stojí jako připomínka „humanitárního bombardování”.
Z Bělehradu do Smederava jsme se drželi Eurovelo podle Dunaje. Byla to jediná lokalita, kde jsme v Srbsku potkali cyklisty. Eurovelo dálkové báglíkáře přitahuje, přitom jde o nejvíc nudnou záležitost. Ale kdo chce kam… Dál asi žijí lvi… A tak byl zbytek Srbska už jenom náš.
Stručně: byli jsme hvězdy hned první den, i po ujetí pouhých 20 kilometrů jsme museli odpovídat, odkud a kam jedeme, a každý si nás fotil. Během jediného dne jsme nafasovali tři melouny(!) a za 60 korun dostali 6 GB dat. Srbsko je prostě zaslíbená země – i u toho Dunaje. Ten pravý Balkán začíná ale až na jih od něho!
A i když už od rána pražilo slunce, byl teprve začátek cesty, ještě nás to nesralo.

Pomalu jsme začali nabírat výšku. Dunaj protéká v Bělehradě v úctyhodných 70 metrech nad mořem, a tak jsme jásali, když jsme na výškoměru konečně překonali stovku a již zpět neklesli. Je to sice srandovní meta, ale šlo hlavně o tu depresi nacházet se pod ní! Tím spíš, když většina plánované trasy povede horami.

Na Balkáně jsme byli mockrát, je proto těžké naplánovat trasu tak, abychom se nikde nepotkali s našimi minulými cestami. A ani to nechceme, na spoustu míst máme krásné vzpomínky a proč to nepojmout trochu jako retro a nezavzpomínat si. V roce 2004 se nedaleko obce Ždrelo nacházelo termální koupaliště. Byla to v podstatě jen taková louže a našli jsme ji náhodou, protože ležela hned vedle silnice. Ocitli jsme se tam tehdy koncem května, pršelo a byla zima. Koupel tak patřila k nezapomenutelným zážitkům. Už tehdy se tam ale stavěl jakýsi resort, tak bylo jasné, že je jen otázka času, kdy bude tento vývěr horké vody patřičně upraven a zkomercializován. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem při plánování letošní trasy vygooglila, že by ta nádrž měla ještě existovat! I přestože už vedle stojí luxusní akvapark.

A opravdu! Sice už voda z rezavé trubky netryská takovým proudem, protože si ji uzmuli pro to koupaliště, ale jinak se nezměnilo skoro nic. Neváhali jsme ani minutu, jen děti tohle koupání pro chudý nějak neocenily 🙂

Konečně začaly hory, byla potřeba se na ně zvyknout. Víc jsme se zadýchávali, ale na 300 a víc metrů na výškoměru se dívá už zase o něco lépe. Místní lidi se ptali: „Kam jedete?” Naučili jsme se říkat něco bližšího, tak jsme odpověděli: „Do Niše.” „Ale to máte daleko, tam dojedete až tak v srpnu.”

Srbové jsou maximálně přátelští. V jiném baru jsme zase seděli dopoledne, pili kávu (domáča káfa) a hráli s dětmi žolíky. Najednou jsme zaslechli něco povědomého, zdá se nám to nebo ne? Ne, vážně tu z rádia zněla čeština. A nebyla to náhoda. Chlapíci vedle nás poznali češtinu a přes internet naladili české rádio. A chvíli čekali, co my na to! Jasně, že nás to potěšilo. A ani za to kafe jsme neplatili.

Pomalu jsme si zvykali taky zase na srbštinu, hodně jsme zapomněli a spíš mi naskakovala polština. Ale nějaká slova se nezapomínají: Když přijelo auto, které vezlo „prase v prikolici”, po těch tisících kilometrech s dětmi ve vozíku za kolem se zrovna tohle slovo fakt vrylo do paměti. Ne prase, ale prikolica 🙂

Za Resavskou jeskyní skončil asfalt. Podle mapy tam sice vede tlustá bílá čára a mapy.cz nás tamtudy bez váhání poslaly, ale realita vypadala hrozivě. Neměli jsme peněz nazbyt, vybrali jsme si málo a bankomaty byly jen sporadicky. Karty nikde nebrali a děti v tom pubertálním, věku nejedí, ale žerou, takže nám hotovost začala docházet poněkud dříve. Na jídle se šetřit nemá, tak holt ušetříme za prohlídku jedné z nejkrásnějších srbských jeskyní, šel tam jen Luděk s dětmi. Já zatím sbírala informace, jak vypadá ta cesta dál.
Paní radila dál nejezdit, chlapík zase že to zvládneme, že je ta very bad road (kameny) prý jen asi půl kilometru, pak dalších půl kilometru už jenom bad road a dál už to půjde. Na asfalt 5 km. Připomnělo mi to Kavkaz, ale tam šlo o desítky kilometrů, tady jde o jednotky, nejsme žádná béčka. Objížďka by totiž byla přes 20 kilometrů a spoustu výškových metrů.

Že já na to vždycky skočím! Very bad road trvala mnohem déle, kola jsme tlačili ve dvojicích, ale nahoře byly výhledy na okolní hory, travička a pěkný nocleh. Ráno jsme ale naši trasu přece jen maličko přehodnotili – když nejsou sjízdný ani ty tlustý bílý, jak budou asi vypadat ty tenký? Raději si zajet, ale držet se asfaltu.

Omylem jsme ale zase vjeli do vojenského prostoru – že probíhá cvičení, bylo slyšet už zdálky. Takže jsme stejně museli po těch nechtěných lesních cestách. Jak to říkal dědeček Hříbeček Ivanovi: Tvůj osud tě nemine!

Koupaliště Sisevac – měli tam ceduli, že do 12 godine zdarma. Tak rychle, bylo půl dvanácté, to stihneme! Chyba lávky, došlo nám to až později. Godine je přece rok nikoli hodina!!! Typičtí Češi, jak můžeme mít něco zdarma, neváháme. Ale oni nám tu koupel stejně nepočítali, protože jsme si tam dali oběd – a ne malý – to už jsme měli zase peněz dost. V Resavici jsem totiž z bankomatu vybrala pro jistotu 15 tisíc, poté co jsme deset rozfofrovali během dvou a půl dne (mám na mysli dináry, pochopitelně :-))

Nadmořská výška se pomalu zvyšovala, už jsme zdolali sedlo Čestobrodica (601 m) – a z něho nádherný výhled na masiv hory Rtanj (Šárka: „To je úplně megaúžasná hora!”) a cedule „Vítejte v istočnej Srbiji!”

Mířili jsme k prameni nazvanému Izvor Pečura a plánovali tam nocleh. Zeptali jsme se ve vesnici pro jistotu nějaké paní: „Co myslíte, můžeme si tam postavit stan?” Ta se úplně zhrozila: „A proč byste jako nemohli?” Nejsamozřejmější věc na světě.
Jak kde.

Vypadalo to tam ideálně, stál tam dokonce i přístřešek, ale byl tam docela bordel, odpadky a tak. Balkán, to víte. Ale upřímně, budu mluvit za nás za Čechy i za Slováky – v množství odhozených odpadků na takovýchto místech si s nimi absolutně nezadáme. V tom se fakt nelišíme. Sorry, ale je to tak.

Šárka večer lovila světlušky, byly docela lehko chytitelné. Nanosila je do stanu… a ony fakt svítily (teda jenom blikaly).

V Sokobanji, lázeňském městečku, jsme opět byli na vrstevnici 300. Do Niše je to ještě přes jeden kopec (950 m). Na zdejší hrad nikdo neměl ani pomyšlení, raději zmrzlinu. Výjezd kolem nemocnice byl fakt masakr. Ani bych to výjezdem nenazývala, všichni jsme tlačili. Navíc se k nám přidal pes, z čehož jsem nebyla nadšená (děti naopak). Pes ale naštěstí zůstal v první zatáčce, kde byla restaurace. Tušil asi, že tam se bude mít lépe a bez námahy, než nás následovat.

Vodopády Ripalka byly vyschlý. I těch 300 metrů nestálo za zacházku. Je sucho nebo někdo sebral vodu? Ve stánku jsem si aspoň koupila zdejší bylinnou směs Rtanjský čaj a pokračovali jsme dál…

*********************************************************************

Všechna setkání na cestách, která se protáhnou přes noc, bývají nezapomenutelná. Miroslav a Nevena z Niše jsou ale jedni z těch nejnezapomenutelnějších. (Tohle slovo fakt existuje!)

Když jsme letošní cestu na jih plánovali, docela se to nabízelo. „Nezajedeme za Miroslavem do Niše?” nadnesla jsem Luďkovi. Tehdy to bylo v roce 2012, kdy jsme s dětmi ve vozíčku náhodou zastavili před jejich domem, resp. před prádelnou, která se nacházela hned vedle. Dva roky na to jsme se za nimi jen krátce zastavili při cestě autem do Bulharských hor a od té doby nic. Tak jak to bohužel bývá. Zpočátku každoroční přání k vánocům, ale i to časem vyšumělo. A tak se nabízí otázka: návštěva po devíti letech, hodí se to vůbec? Nevěřím, že by nás neviděli rádi. Tehdy jsme si skvěle rozuměli, vzpomínáme na ně často a dokonce jsme si i přivlastnili některé Miroslavovy návyky (med na srdce apod.).

Těm, kdo knihu nečetli, Miroslava a Nevenu představím. Rok 2012: Miroslav (46 let), pracuje jako anesteziolog v Nišské nemocnici, docela frajer. Srbský nacionalista v takové ještě sympatické podobě, naopak, hodně nám toho o Srbech objasnil a spoustu věcí jsme díky němu pochopili. Navzdory svému věku (nebo kvůli němu?) totální počítačový a mobilní analfabet. „Mobil nemám, email taky ne. Na co? Máme doma pevnou linku, napíšu vám číslo. Když budete chtít přijet, zavolejte mi pár dní předem.” Nevena, jeho manželka, pracuje jako pediatrička na novorozeneckém oddělení. Mají jednu dceru, tehdy čerstvě dospělou.

Rok 2021. Cár papíru s tím telefonním číslem jsem kupodivu ještě našla, vytáčíme, ale smůla, volané číslo neexistuje. Zajímavé, buď došlo k přečíslování, nebo telefon zrušili. Adresu však máme taky a na internetu funguje něco jako srbské Zlaté stránky. Nedaří se, formulář striktně vyžaduje azbuku. Na nás si ale nepřijdou! Jdu na stránky nemocnice. Aha, tak kontakty na stránkách nemají. Pátráme dál. Je 21. století, nikdo není nedohledatelný, ne? 🙂

Vedle nich byla přece ta prádelna. Zkouším ji najít na mapách Google. Na street view vidím jejich dům! A vedle? Hm, tak nic, prádelna už nefunguje.
Jedu teda virtuálně o dům dál, vedle nich stojí pizzerie. Zajímavé, tehdy tam nic nebylo. Voláme do pizzerie. Sláva, telefon někdo zvedl. Doktora Miroslava ten člověk zná, ale… než jsme mu stihli naší bídnou srbštinou vysvětlit, co chceme, telefon padá a další pokusy jsou marné. Asi nás zablokoval. Trhni si nohou!
Zkoušíme to dál.
Nechceme přijet úplně na blind.
Na druhé straně ulice, na rohu s hlavní třídou, vidím provozovnu zámečníka. Říkejme mu po srbsky ključar. Má tam webové stránky včetně telefonu, dokonce používá WhatsApp. Píšu svoji prosbu anglicky a srbsky (s tím mi pomáhá překladač). O kamarádovi, na kterého jsme ztratili kontakt a rádi bychom jej znovu našli. Zpráva je doručena, po chvíli i přečtena. A po další chvíli přiletěla odpověď. Stručná, ale jasná: „Mikyho znám, večer za ním zajdu.” Hurá, máme napůl vyhráno.

Miroslav nám tuto událost později vylíčil takto: „Vracel jsem se zrovna z párty, trochu pod vlivem, když mě zastavil ključar a jestli znám nějakého Luďka a nějakou Markétu z Česka. Nechápavě jsem se na něj zadíval. Nešlo mi do hlavy: Odkud je znáš ty?”

Další den přichází ve zprávě fotka Miroslavovy Facebookové stránky a i jeho mobilní číslo. Cože, Miroslav a Facebook? To je nesmysl, to nebude on, pomyslela jsem si zklamaně. Ale naštěstí – byl to on! No, tak to je mazec, svět se zbláznil. Ale dlouho jsem nepřemýšlela. Rovnou jsem napsala pozdrav a náš úmysl je za pár dní navštívit.
A tak jsme se už poněkolikáté ocitli v Niši. Bylo teprve dopoledne, Miroslav byl ještě v práci, tak jsme museli čekat. Měli jsme ale co dělat. Nejprve oběd v Mekáči. Jo, vím, ale slíbili jsme to dětem. Postavili ho v jakémsi Delta Parku na předměstí, kde byl součástí mohutného shopping komplexu. Nikdo tam po těch nóbl butikách nechodil, naopak – žilo to ve městě, kde všichni nakupovali v těch maličkých obchůdkách. Jak ale dlouho bude trvat, než si lidi zvyknou chodit do obřích nákupních center, do LIDLů a podobně a maličké provozovny zmizí a s nimi i ten pravý balkánský ruch. TOHLE je totiž tepající život, tohle miluju na Balkáně.

V maličkém obuvnictví jsme si nechali opravit slavný značkový (ale rozpáraný!) Keeny. Nejprve jsem mu podstrčila jednu botu, pak jsem mu šoupla druhou a Luděk, když to viděl (byla to minuta práce), tak mu dal i ty svoje, poněvadž je měl taky rozpáraný. Obučar se divil: „Kolik vás ještě je?” A ukázal na ceduli, že nepřijímá mokrou a špinavou obuv, ale když jsem mu šoupla 200 dinárů, byl rád. A to ani původně žádné peníze nechtěl.

Děcka čekala venku, v rukách: 4 pitíčka, dvě vody a kilovku šunky! To jim postupně lidi nanosili. „Jedeme rychle pryč, já už tu nechci být, kolik toho ještě dostaneme!” smáli jsme se.

Žádná zpráva, dobrá zpráva, říká moje máma, když jí odpovídám, že se máme dobře, nového nic není. A tak jsme rádi, že za devět let se v domě Miroslava a Neveny nezměnilo takřka nic. Přibylo jen trochu šedivých vlasů a jedna vnučka, jinak vše při starém. Dokonce za domem pořád stojí i ten stařičký renault, kterým nás tehdy Miroslav vzal na kratičký výlet k Medianě, rodišti římského císaře Konstantina Velikého.

A den přešel do večera, sedělo se, povídalo, jedlo a pilo. Vzpomínali jsme na tehdy, jak nás Miroslav uviděl s děckama, vozíčkem a naloženými koly stát před tou prádelnou. Vzhledem k tomu, že taky jezdil na kole, z nás byl úplně paf.
Opět došlo i na politiku, opět na téma srbská křivda.

Stručně, koho to nezajímá, ať přeskočí: Po staletí odráželi Srbové turecké útoky, byli doslova první na ráně. Jako národ hromadně umírali v bitvách, a díky nim se Turci (a musulmani obecně) nedostali tak daleko, jak chtěli. „A Evropa co? Jak se nám odvděčili? Sebrali nám Kosovo, označili nás za hlavní viníky války na Balkáně. Bombardovali nás. Vědí, co jsou zač a teď je nechají svobodně si sem proudit.” Než se začnete čertit, je to pohled člověka, co žije v Srbsku 55 let a o historii se zajímá. Minimálně za zamyšlení to stojí.

Víťa objevil klíšťáka, tak jsem vytáhla septonex, na který se ale Dr. Miroslav pohrdavě podíval a přinesl flašku rakije. Celej večer ho tím alkoholem nalejval (klíště, ne Víťu), protože klíště se prý musí pustit samo, a na závěr jsme nafasovali preventivně na 4 dny antibiotika. Já se přiznám, že tohle trochu podceňuji, resp. nepodceňuji, ale klíště považuji za běžnou věc, míváme je často, očkovaný jsme. Tohle byla akce, kdy to v jednu chvíli vypadalo, že s obyčejným klíštětem pojedeme na pohotovost 🙂

Také jsme zašli za ključarem, ukázat se mu a poděkovat.

A protože „staří” nechali mladým horní patro a přestěhovali se dolů, kde jim k dispozici zbyly dva maličké pokoje, domluvili nám nocleh v maličkém apartmánu, patřícímu jejich kamarádovi, asi sto metrů od jejich domu. Luděk se nezlobil, bo se bál, že zase vyfasuje to vojenské spartakiádní lehátko jako minule 🙂
A pak ráno: Miroslav je opravdu oblečený v cyklodresu! A to ne ledajakým ale českým!!! „Koupil jsem ho na Aliexpresu!” chlubil se. Večer totiž přišel s tím: „Minule, když jste odsud odjížděli, mně bylo tak líto, že jsem nemohl jet s vámi. Ale musel jsem do práce, měl jsem operaci. Zítra si ale udělám volno a pojedu kus s vámi!”

Upřímně, moc jsem tomu nevěřila, ale jak řekl, tak bylo. Po snídani (burek) a nezbytné kávě, jsme vyrazili.
„Hlavně, Markéto, nedávej fotky se mnou na Facebook. Já jsem jim zavolal, že nepřijdu, že mi není dobře.” Musela jsem se smát, protože výpadovka z města vedla hned kolem nemocnice. Prý je situace v srbském zdravotnictví tristní. Spousta lékařů odchází za lepším na západ, a ti co zůstávají, dělají za ně přesčasy bez náhrad.

Doprovodil nás asi 50 kilometrů. Trasa vedla jeho rodným krajem, pořád mírně do kopce. Ukazoval nám, kde ještě žijí jeho rodiče a kam chodil do školy. Jeli jsme skoro celou cestu vedle sebe a povídali si. Různě jsme blbli, předjížděli se, Miroslav zajížděl do protisměru, čekal na děti, chválil je, motivoval, fotil a natáčel na video. Byl horší než puberťák s tím mobilem, vážně! Dokonce si asi na 20 km půjčil Luďkovo naložené kolo a docela to na něm valil! Jo ano, u nás by se řeklo, že jede jako hovado. Ale Srbové to vidí jinak! Ani jedno auto nezatroubilo, nikdo nebyl nervózní. Vše proběhlo v takové nádherné letní pohodě. Občas se zastavil, aby se pozeptal kolemjdoucích na zdravotní stav nebo někomu jenom podal ruku.

Společně jsme poobědvali v restauraci, chtěli jsme ho pozvat, ale restauraci provozovali jeho známí, takže smůla, zaplatil zase on. A ještě koupil dvě pljeskavice a nechal nám je zabalit s sebou. Jak my se jenom revanšujeme?
V restauraci Miroslav na kameru slíbil, že příště je řada na něm, aby přijel do Čech. „Rád bych se jednou vydal do Německa, po stopách Lužických Srbů, a pak zajel i k vám.” „Hele, jestli nepřijedeš, tak hrozí, že přijedeme zase my a budeš nás muset živit! My jsme všeho schopní!” Tak uvidíme, toho volného času máme asi víc než on. Každopádně jsme byli rádi, že jsme u nich v lednici zapomněli aspoň tu darovanou kilovku šunky, jako maličké neplánované poděkování.
Silnice se vyhoupla do nevysokého sedla. Nalevo hřebeny Suva planiny, nádherné sedmnáctistovky nebo osmnáctistovky. Ale bohužel, bylo to místo, kde nás čekalo loučení. Smutné loučení, bylo fajn mít na chvíli parťáka. Nenudili jsme se ani minutu. Takže opravdu poslední foto a Miroslav se otáčí, domů to má 50 km a jenom z kopce.

A přesně jako minule, i tentokrát jsme si odváželi spoustu proviantu (domácí sirupy) a hlavně cenných rad! „Když svítí slunce, na hlavu patří bílá barva!” přikázal ráno ještě doma Miroslav a rozstřihl u toho tričko napůl – vznikla z toho ideální pokrývka, tedy dvě pokrývky, vcelku slušivé. „A do vody jablečný ocet! Jedna lžíce stačí, ale musí být kvalitní, ideálně domácí.”

Osaměli jsme. Po deseti kilometrech je prý poslední šance na nocleh, dál nemáme v žádném případě jezdit. Nechtělo se nám končit den po šedesáti kilometrech, jelo to pěkně, v hlavě nám doznívalo právě prožité… až jsme vjeli do soutěsky řeky Vlasina. Kolem se strměly stráně a dole hučela divoká řeka. Místo pro stan jsme hledali dlouho, dali jsme mu za pravdu, že je to tu bídné, ale nakonec jsme našli plácek pro parkování aut u vodní elektrárny. Trochu krizovka, čuměly na nás kamery, ale asi se na záznam nikdo nedíval, nebo jsme jim byli ukradení. Jen bohužel zde nebyl signál, abychom dali Miroslavovi zprávu, kam jsme dojeli.

A pak následoval ještě jeden, už poslední den a noc v milovaném Srbsku, to už jsme byli v opravdových horách, pomalu jsme nastoupali až k Vlasinskému jezeru ležícímu ve 1200 metrech. Tam našel Víťa v příkopu peněženku. On totiž místo po krajině čumí po příkopech. Nejednou se mu to ale vyplatilo! V té peněžence byla trocha peněz, ale hlavně karty a doklady, tak bylo jasné, že ji musíme vrátit. Ale komu a jak? Nechápu ten zázrak – Vlasina Okruglica – taková prdel na břehu jezera, pár domů a jeden bídný krámek, ale náhodou i policejní stanice! Po sepsání protokolu a odevzdání peněženky jsme byli odměněni ještě stoupáním do sedla 1360 metrů a pak už následoval sjezd do posledního městečka, do Bosilegradu. Poslední pivo Jelen, poslední srbský meloun k snídani (prý je zdravý na ledviny), do vody kápnout ocet… a po 555 ujetých kilometrech jsme vjeli do Bulharska.

**********************************************************************

Ještě jsem zapomněla na pár důležitých informací:
– Dětem už je (rok 2021) 12 a 14 let (ano, nočník jsme už nechali doma 🙂 ) a oba jedou ještě docela ochotně.
– Luděk má zbrusu nové kolo. Po loňských potížích (2x prasklá vidlice a jiné lahůdky) jsem mu dala nůž na krk, že pokud si nepořídí nový stroj, nikam s ním nepojedu (to jsem trochu kecala, ale pravda je taková, že ani jeho ty věčné závady nebavily) a tak stařičkého Authora zděděného po mém tátovi vyměnil za zbrusu nové expediční Surly Ogre. Nechal si jej sestavit a seřídit u kamaráda – a světe div se – za celých šest neděl na něj ani jednou nesáhnul 🙂 . Ani další jiné závady jsme letos neřešili. Jeden defekt a prasklé přehazkové lanko nestojí za řeč, to jsou provozní věci. Prasklá špice a nosič, a druhý defekt, byly objeveny až doma.

A teď už zpět na naši cestu.

Milý deníčku, Luděk po ránu zjistil, že včera zapomněl vypít pivo, které si schválně na večer koupil, tak v rámci toho, aby mu nezteplalo, jej do sebe kopnul hned ke snídani!

A pak už hurá do Bulharska.

Na hranicích vyžadovali test. Negativní pochopitelně. Kontrolovali to u projíždějících aut docela přísně, ale když zjistili, že my pocházíme z České republiky, která byla zelená, nechali nás projet volně. Co na tom, že jsme se týden a něco pohybovali v rizikovém Srbsku, ale tak to prostě tehdy bylo a samozřejmě, že jsme se pro tuto výhodu nezlobili.

V Bulharsku jsme si přetočili hodinky o hodinu dopředu (obrazně řečeno) a hned v první hospodě narazili na jeden z nejzábavnějších bulharských fenoménů a tím je kývání hlavy při nesouhlasu a otáčení při souhlasu. Samozřejmě, že jsme to znali z dřívějška, ale dočista jsme na to zapomněli. A tak, když si Luděk objednal pivo, a servírka chtěla objednávku upřesnit, zda má přinést jedno nebo dvě, u dvou jsem zavrtěla hlavou a… pak se divila (nebo pardon, nedivila), když na stole přistály půllitry dva. Ale bylo horko, tak to v nás jen zasyčelo.

Prognóza počasí ukazovala horka i nadále, dokonce teploty měly ještě narůstat! A my jsme mířili na jih, navíc padali z hor dolů. Nebyla to vyloženě nížina, spíš jakési údolí mezi horami a výhledy nejprve na Rilu, později ji vystřídal Pirin. Nádhera. Vody na pití naštěstí bylo u cesty dost, několikrát za den jsme míjeli upravené česmy, často vedle stála i maličká kaplička. Krajina byla objektivně hezká a zajímavá – městečka krčící se v kopcích, ale to příšerné HORKO.

Tím údolím tam vede dálnice, železnice a ještě jedna silnice, tak jsme raději, protože už to dobře známe, první bulharský nocleh hledali s předstihem, abychom neusínali za lomození vlaků nebo aut. Na mapách jsme si všimli vyznačeného turistického přístřešku u jakési kapličky. Mnoho jsme tomu nedávali, ale zkusit mrknout se můžeme. Kousek od cesty, na malém vršíčku stála pěkná kaplička a u ní obrovský přístřešek s vodou a ohništěm. Tohle se fakt neodmítá!!! Sice se dalo ještě asi hodinu jet, ale došlo by přesně k tomu, o čem jsem psala. Vjeli bychom do toho údolí.

Já a Víťa jsme chtěli spát ve stanu, Luděk se Šárkou že prý je vedro, tak si ustelou jen tak, na lavicích. Vztyčili jsme tedy se synkem jenom vnitřek stanu a pak se už jenom smáli, když si Šárka s tatínkem skoro potmě stavěli taky stan, protože asi hodinu po západu slunce začali létat komáři. Postupně jejich množství přibývalo a ataky zesilovaly, až se to nedalo vydržet.

Nepodívala jsem se pořádně do mapy, tak jsem nečekala, že budeme padat dál. Když člověk trasu plánuje, sleduje spíš ty nejvyšší body, ty nejnižší ho nezajímají, proto jsme byli zděšení, že jsme postupně klesali (protože výškoměr se v horských krajinách stává důležitějším než klasický tachometr). Aneb nastoupaná výška řekne o trase víc než ujeté kilometry. Směr z kopce byl příjemný, ale člověk pořád myslel na to, že to bude muset zase někdy nastoupat. Ano, člověk cyklista je věčně nespokojený tvor. Jede-li do kopce, nadává, že je kopec. Jede-li z kopce, nemá z toho radost, protože ví, že za chvíli pojede zase do kopce.

Maximálně jsme se snažili jet mimo hlavní. V Bulharsku je výhoda, že mají dálnice zdarma (resp. jsou součástí placené Vinětky, kterou si každý řidič musí na hranicích koupit), tak jsme předpokládali, že většina aut pojede po dálnici. A opravdu, po dálnici jeli všichni. Pak ale dálnice skončila a 20 kilometrů jsme museli po silnici, která se s dálnicí spojila. Nasadili jsme vesty, udělali formaci (tj. já první, těsně za mnou děti, tatínek poslední) a frčeli. Byl to opravdový masakr, v tom hrůzostrašném provozu. Jeli jsme ale z kopce, tak to docela uteklo. Až jednou tu dálnici dostaví, bude to krásná silnice, soutěskou řeky Strumy, kde se jezdí na raftu.

Ochutnala jsem první frapé a okamžitě se na něm stala závislou :-). Také zachraňujeme první želvy. Při rekonstrukci silnice udělali na kraji vysoký obrubník a želvy, chudinky, nemají šanci na něj vylézt a tak pochodují dlouhé kilometry, než najdou místo, kde se dostanou zpět do přírody, nebo než je někdo přejede.

Pád byl nakonec vražedný, spadli jsme pod 100 metrů! Nevěřila jsem svým očím, když výškoměr ukázal dvoumístnou cifru. Slunce pálilo i v šest večer.
Konečně tu bylo Rupite – nejjižnější bod! A zároveň i nejnižší. Mnoho jsme toho neočekávali od otočky směrem na sever (jako že se neochladí), ale na stoupání do kopců jsme se začali vyloženě těšit. Nedaleko Rupite se nachází kráter bývalé sopky a v něm působiště Baby Vangy, známé věštkyně, která jako dítě při vichřici oslepla, ale získala za to věštecké schopnosti. Její prognózy se prý údajně nejednou vyplnily. Tvrdí se, že předpověděla úmrtí Stalina, rozpad Sovětského Svazu a katastrofu v Černobylu. Dokonce prý i smrt princezny Diany a 11. září 2001. Na tomto místě žila a rok před svou smrtí (1996) nechala vystavět kostelík svaté Petky, kde je pohřbena. Vyvěrají tu termální prameny a údajně tryská i silná energie. Celý takzvaný Komplex Baby Vangy je oplocený a přístupný za poplatek, navíc teď večer už mají zavřeno. My jsme však zvědaví hlavně na teplou koupel.

Jezírka s horkou vodou jsou přístupná volně. S velkým nadšením jsme se převlékli do plavek a netušíce žádnou zradu, vstoupili do vody. „Auvajs! To je snad vařící nebo co!” A ono skoro jo, dokonce to tu upozorňují na ceduli. Museli jsme poodejít co nejdál, kde byla voda nejstudenější, resp. nejméně horká. A po chvíli osmělování se si člověk zvykl, že jsme se i na pár vteřin ponořili. Až na Víťu, kterému od doby, co se opařil, horká voda nedělá dobře, a tak šel jen po kolena.

Na nábor vody u pramene tu měli naběračku – bodejť by ne, když měří rovných 70°C. „Dobrý nápad, vezmeme si vodu na vaření večeře a ušetříme za ohřev.” Kluci začali nalévat do kanystru a ten se tou horkostí trochu zdeformoval.
Přenocovali jsme nedaleko pramenů, přímo v kráteru. Byl tam klid a rovinka. Já se vyspala skvěle, ale Luďka furt něco rušilo, prý jim celou noc štrachala za stanem želva a Šárka se zase bála hadů. Já nevím, jen jestli to nebyla nějaká ta energie. Já žádnej senzibil naštěstí nejsem, tak jsem byla v klidu.
V chladném ránu se z vody trochu kouřilo, že jsem přemýšlela, jak to tady asi vypadá v zimě. Modré nebe značilo, že příjemný chládek nebude dlouho trvat.

Řídítka kol jsme ale otočili k severu a začali stoupat do hor. „Melnik už leží ve 400 metrech, tak to by tam mohlo být aspoň o tři stupně chladněji, ne?” říkali jsme si. Ale omyl. Horko tam bylo úplně stejné, jako všude jinde, navíc nikde ani stín. Fuj.

Horko se bulharsky řekne ŽEGA. To sedí!

Melnik, jedno z vyhlášených turistických míst Bulharska, zel prázdnotou. Covid asi.

Dali jsme si Ovčárský salát (šopák se šunkou vajíčkem), který jsme si okamžitě zamilovali. V tom horku na nic jiného, než mísa salátu, ani nebyla chuť.
A pak se přihodil největší fór – to když jsem si po jídle objednala ledový kafe. „Chcete ledový kafe? Máte ho mít.” Majitel donesl Neskafé v plechovce a dvě skleničky. Jednu naplněnou kostkami ledu, druhou prázdnou, brčko a minerálku. Návod? „To instantní kafe si zalej tou minerálkou, do toho si naházej led.” Jak prosté!

Roženský monastýr nás přivítal v tom největším parnu. Na nádvoří však panoval díky stínu nádherný chládek a klid. A pak mezi pískovými pyramidami opět sjeli do 100 nadmořských metrů. Myslela jsem, že mě klepne.

Napojili jsme se na Eurovelo 13, které vede východní Evropou podél železné opony. Ani jedno značení tu nebylo 🙂 Kdo ví, jestli se tu autor stezky tady vůbec byl někdy podívat.

Uzounká silnička se vine horami, prudká, ale díky tomu snad rychle nastoupáme tolik potřebnou nadmořskou výšku. Někdo jede, někdo tlačí. Plán zněl dojet do 700 metrů, kde byla zakreslená nějaká chata a pramen. A opět to byla bomba. Chtěli jsme spát u vody, ale že u toho pramene bude stát takový kolosální přístřešek, jsme absolutně nečekali. Najít něco takového přesně v momentě, kdy jsme se chystali zakončit den, se rovnalo zázraku. Byla tam i kadibudka a odpadků relativně málo. Spadla mi brada! Chyběl jen mobilní signál. Tedy nám nechyběl, ale prostě tam nebyl. To celé ve stínu stromů, tedy tolik vzácný chládek. V noci jsem si i zapínala spacák a ráno jsme si asi teprve potřetí (a to jsme na cestě už 14 dní) uvařili čaj a dali si ho s medem. Horší to bylo s jídlem: dva dny starý krájený chleba byl plesnivý, ale zjistili jsme to až když jsme každý měli několik plátků v sobě, tak jsme aspoň nevyjížděli bez snídaně.
Ledva jsme vylezli z lesa, bum, praštilo nás vedro! Stoupali jsme dál. Na sedle 1000 metrů jsem dostala kytici k svátku. Byly to nějaké čajové bylinky, dovezla jsem si je domů. Na sjezdu do vísky Golešovo asfalt zmizel a objevily se chýše. Tohle slovo použil Víťa, když jsme jeli do Gruzie, a my jej používáme dodnes :-). Znamená to, že se objevily chudé vesnické domky.

Obec měla dřív mnohem víc obyvatel (prý 1000), ale dnes jich tu žije jen pouhých 17. Myslím, že jsme cestou potkali všechny. Domy tu pořád stojí, ale jsou opuštěné a pomalu se rozpadají. Byla to velká vesnice, ale je totálně odříznutá, přístupná jen po té jedné cestě přes sedlo. Našli jsme obchod, který vypadal bídně, ale měli vše! Dalo se sedět vevnitř, což bylo příjemný, bo venku pražilo. Pán nám uvařil turecký kafe v džezvě a 10 vajec natvrdo, bylo před dvanáctou a hospoda ani nic lepšího široko daleko nebylo. Chleba měli dost, také sušenek a tak jsme nakoupili zásoby.

Po jídle jsme si nabrali vodu a že pojedeme dál. Čekalo nás sedlo 1160 metrů (ze 750) lesní cestou po kamenech, stále tu vedlo ono zmíněné eurovelo. Víťovi najednou nebylo dobře, bolelo ho břicho. Nejprve to vypadalo jako psychika, z toho očekávaného stoupání, ale věděli jsme, že aby to hrál, zas tak dobrý herec není. Ploužil se, sotva šel. Pomáhali jsme mu tlačit kolo, doslova od stínu ke stínu. Pak si odskočil do lesíčka s průjmem, a trochu se to zlepšilo. Vymletá lesní cesta vjela do lesa, aspoň že jsme pokračovali ve stínu – to bylo jediné plus, jinak to byla šílená, mordovačka. Ať žije eurovelo.

Hlášení z diktafonu, přepisuji doslova:
„Ve 4 hodiny jsme to sedlo dobyli, tachometr ukazuje 15,5 km průměrka 5,44. Sjezd dolů je taky dobrej tankodrom, píseček, ale… JAU, hovada tady štípou!”
Konec hlášení.

Vedlo to dolů, sice rozrytý od lesní techniky, ale bylo to dolů a dalo se jet i osmičkou, v lepším případě desítkou. Víťovi už bylo dobře, napálil to a ve vsi Paril byl první. Kousek za Parilem začal asfalt, silnička se zavlnila mezi kopci a přestala klesat.

Dojelo nás auto s nápisem straž granična. Chvíli jeli za námi, říkala jsem si, proč nás nepředjedou, ale pak nás předjeli, zastavili a odkud prý jedeme? Měli totiž podezření, jestli jsme náhodou nepřejeli z Řecka načerno. Fakt je nenapadlo, že jsme mohli projet po té skvostné cyklotrase nazvané eurovelo. Byli slušní, zkontrolovali nám pasy a s úsměvem nás propustili. Pak jsme spadli do 500 a za tou propadlinou se už na obzoru zvedaly Rodopy, náš další směr.

**************************************

Na pěkné noclehy si člověk rychle zvykne. Prostě jsme ty krásné přístřešky začali brát jako standard, až jsem větou, že tady noclehy nemusíme hledat, že naopak ony si najdou nás, naše štěstí zakřikla. Dosud jsme ještě neměli krizovku a ta přišla právě ten večer, kdy jsme za městečkem Chadžidimovo vjeli do Rodop. Nabrali jsme vodu a mysleli si, že to někde za vesnicí frkneme na louku. Začali jsme stoupat po zbrusu nové silnici a zkoušeli, jak to vždycky děláme, vhodné odbočky. Všude ale bylo něco, proč se nám místo nelíbilo. Moc hrbolaté, moc blízko u silnice, cinkaly tam krávy, štěkali psi… Pár odboček jsme také museli minout, protože ta nová silnice se bohužel vyznačovala i novými svodidly, která byla natažená po celé délce, takže spousta odboček pro nás nebyla přístupná. Slunce už dávno zapadlo a my byli furt ještě bez noclehu. Jeli jsme dál, postupně se setmělo. Jediné, co nás „hřálo”, že se teplota snížila na rozumnou a také to, že co najedeme, nám už nikdo nevezme. Prostě se ty kilometry neztratí. Po novém asfaltu se jelo perfektně, nemuseli jsme řešit díry, i aut jezdilo málo a kopce v noci spí, takže ani stoupání nás tolik netrápilo. Jenomže za tmy se noclehy hledají blbě, co zdálky vypadá jako loučka, je zblízka pole. A na něm takový divný zelí, jakoby hlávkový salát, ale do výšky.

Dřív jsme v takových chvílích podléhali panice, dneska už víme, že to je zbytečné. Vždycky to nějak dopadlo. Ještě nikdy se nestalo, abychom jeli celou noc. Pokaždé jsme nějaké místo našli. Co na tom, že třeba až v jedenáct, jako tento večer. A co na tom, že jen asi dvacet metrů od silnice?

Luděk tam být nechtěl, já mu dala nůž na krk, že na vymýšlení už není čas a že dál nejedu. V osm hodin bych tu stan nestavěla ani za nic, ale je jedenáct, není co řešit. Silnice se zvedala v serpentinách kamsi do prudkého kopce a děcka už na kole usínala. Maličké odpočívadlo se sedánkem a vodou v zatáčce u řeky, v místě kde po prudkém sjezdu následoval mnohem delší výjezd.

Voda hučela, a tím zatlumila projíždějící auta (nebylo jich moc, až k ránu začala jezdit) a kolíky jsme do tvrdé země zatloukat nepotřebovali, protože jsme si postavili jenom vnitřky. Nakonec se tam spalo docela dobře, chrněli jsme skoro do devíti! A dobře jsme udělali, kopec měl tři sta výškových, tedy další hodina bez možnosti noclehu.

Valkosel – poslední civilizace zase na nějaký čas, takže jsme na oběd šli už v 11 hodin (kebab a pečené kuře) a provedli nákup „zásob do hor”, což je zase můj bonmot, resp. za tohle spojení se mi vždycky ostatní chechtají. Je to moje specialita, mám strach, že nebude dost jídla. Ale když přijde hlad a ztráta energie, jdou všichni za mnou, jestli něco nemám.

Pořád jsme jeli do kopce, po té krásné nové silnici, která byla úžasná, ale nikde ani metr stínu, protože okolí bylo vybagrované a stromy ještě nestačily narůst. To bude trvat spoustu let. Jo a to moje „divné zelí”, to byl, jak mi prozradil jeden místní, tabák!

Kolem silnice opět míjíme sedánky s přístřešky, je to tu opravdový fenomén. Jeden vypadal jak něčí luxusní zahrada: voda se zrcadlem, kytičky a docela i čisto. Posvačili jsme tam, Luděk se oholil. Jenom na případný nocleh to bylo příliš blízko silnice, jinak úplná dokonalost.

Zlom nastal ve 1250 metrech, konstantní stoupání přestalo a silnice se začala vlnit. Byla to krása nesmírná, spasené a posečené louky, borovice, obří divizny, další sedánky a pramínky vody všude. Slunce ale i takto vysoko pálilo, po zádech mi stékaly čurky potu, to vedro bylo vážně úmorný. U nás doma v Těchoníně je prý 20, což nám napsali kamarádi, kterým půjčujeme dům, když jsme přes léto pryč.

Teprve ve 1300 metrech a v pět večer začalo být jakžtakž snesitelně. Jenže pak jsme spadli do Dospatu a tak to začalo zase nanovo. Vůbec mi to nejelo, připadalo mi, že to kolo váží snad tunu. Asi mám moc věcí, potřebovala bych něco poslat domů, uvažovala jsem. Tři mikiny, botasky, počítala jsem tady v horách s úplně jiným počasím. V Dospatu, kde mezi domy trčí několik mešit, jsme se napojili na naši dávnou trasu z roku 2004. Na silnici přibylo aut a my jsme museli nakoupit další „zásoby do hor”, protože ty původní jsme už jaksi snědli. Děcka jedou skvěle, jen nejedí, ale žerou 🙂

Nocleh jsme si předem vyhlédli u řeky u jednoho sedánku s přístřeškem, ale bylo to moc blízko té frekventované silnice, že jsem to zavrhla i já. Nabrali jsme si tam jen vodu a poodjeli dál od cesty. Sice po kravské stezce plné hnoje, ale vyplatilo se. Objevili jsme loučku s chatičkou. Rodopy se nakonec ukázaly jako nejúžasnější místo na volné táboření. Chatičku jsme sice nevyužili, ale plácek vedle ní byl spasený a všude rostly ty zvláštní rozvětvené divizny. Výška 1250 m nad mořem, v noci chládek a ziminka (ziminka zde znamená: vlezu do spacáku a vezmu si ponožky) a ráno nás přišly pozdravit krávy. Jen s tímto místem budu mít navěky spojený večerní telefonát s babičkou, že dědu odvezli do špitálu (byla to mrtvička, naštěstí slabší).

Borino
Chtěli jsme ze zvědavosti najít hotel, kde jsme v tom roce 2004 přespali, protože tehdy nám v Rodopech několik dní v kuse lilo (jaký to je paradoxně rozdíl oproti dnešku). Hotel byl oprýskaný, ale sousední mešita zářila novotou. Pamatuji se, že už tenkrát brali domorodci islám opravdu vážně. V hospůdce hned pod minaretem popíjeli suverénně jedno pivko za druhým, protože do hospody prý Alláh nevidí. Poslední dny jsme ale trochu pociťovali zklamání z restaurací a kaváren. Ovčárský salát bez vajíčka (vždycky si říkám, že se už příště určitě ozvu, ale pokaždé jsem znovu vyměkla) a nikde nedělají kafe z džezvy, jen z automatu. A velký kafe znamená velký hrníček naplněný do poloviny.

Protože i Luděk má spoustu zbytečných věcí, rozhodli jsme se, že přeci jenom odešleme z Borina balík. Pošta má do 12, je asi 11, takže pohoda. Luděk zašel do obchodu, přinesl krabici a začali jsme balit. Každý měl něco přebytečného. Já například navíc mikinu, tlustý ponožky, ešus, sirupy ve skle (dárek od Miroslava) a Rtanjský čaj (suvenýr ze Srbska). Luděk táhnul espézetku (oblíbený suvenýr). Bylo toho 6 kilo!

V půl dvanácté jsme byli hotovi a balík zanesli na poštu. Pošta velikosti asi jako ta naše v Těchoníně, jedna zaměstnankyně. Na přepážku jsme položili balík s žádostí poslat jej do Čech. Nic nenormálního, pošty snad mají sloužit k posílání věcí, ne? Zpočátku to vypadalo idylicky. Žádný problém se zpáteční adresou, jako kdysi ve Francii, zdejší velice ochotná a důvtipná paní rovnou navrhla: „Napište tam ulice Rodopy 42, Borino” (což byla adresa pobočky).
Vyplnili jsme dva formuláře a paní to začala ťukat do počítače, ten jí ukázal cenu 42 leva. Následoval poslední dotaz: „Jaká je hodnota balíku?” Řekli jsme, že asi tisíc korun (v přepočtu na leva). A pak to přišlo! Problém. Paní někomu zavolala a nastal obrat o 180°.

Prý potřebuje vědět, co přesně vevnitř máme. Odpověděla jsem, že nepotřebný oblečení, ale paní trvala na tom, že to musí vědět přesně, čili že ten balík musíme otevřít. Mně už teda trpělivost začala docházet, ale Luděk vydrží víc, tak v klidu ten zalepený balík rozřízl a paní se v tom začala přehrabovat a někomu do telefonu diktovala: „Mají tam oblečení, boty, sirupy, čaj…” A najednou přišla s tím, že problém jsou ty boty a hlavně, 6 kg balík ne, max 2 kg.

Já už byla nasraná, ale Luděk řekl, že teda pošleme místo jednoho balíku tři. Paní se snažila, ze skladu donesla dvě krabice a věci jsme do nich rozdělili po dvou kilech a Šárka si boty vzala, že je teda posílat nebudeme. Napsali jsme tři adresy, paní naťukala vše znovu do počítače a ten jí vyplivl cenu 33,40 za jeden balík. Jinými slovy krát tři to bylo 100 leva. A Luděk řekl: „To nedám, to nepřipadá v úvahu. Jeden šestikilovej za 40? To ještě snesu, ale tohle ne.” Já bych to i zaplatila, když už nás to stálo tolik času, ale on se šprajcnul. Došlo mu i to, co před chvílí vlastně udělal; jak vybalil ten balík a jak se v tom ta pošťačka vrtala. „Proboha, co je poště do toho, co v tom balíku máme?”
Tak jsme vše odnesli ke kolům, vybalili a naložili zpátky do brašen.
Já byla vypěněná až k zlosti, nevím, jestli víc na poštu nebo na Luďka za jeho kolenovrtství. Ztratili jsme totiž dvě hodiny času (byla jedna) a bez výsledku. Chtěli jsme dnes do jeskyně a odlehčit si kola a nedopadlo ani jedno.

Jagodinskou jeskyni jsme nakonec stihli. Tam jsem trochu vychladla 🙂
Dilema: Kdo půjde do jeskyně? Už jsme tam kdysi dávno s Luďkem byli, a navíc jsem potřebovala něco popracovat, zaplatit faktury a další. Luděk navrhl dětem, aby šly samy. Ale vůbec se jim nechtělo, bylo vidět, že se bojí a stydí.
Šárka ho dobře setřela: „Vy byste ve dvanácti letech šli sami do jeskyně?”
Luděk: „Se starším bráchou klidně.” Ale vzhledem k tomu, že má bráchu o sedm let mladšího, a dvě starší ségry by ho nejradši někde nechaly, tento argument uznal a děti do jeskyně doprovodil. Dohodli jsme se, že já s nimi půjdu do té sousední, Trigradské.

V Rodopech se kousek od sebe nacházejí dvě na kole průjezdné doliny. Jagodinská a Trigradská. Těžko říci, která je hezčí, obě stojí za vidění. V Jagodinské se nachází Jagodinská jeskyně, v té Trigradské je jeskyně nazvaná Ďáblovo hrdlo. Abyste viděli obojí, musíte do obou soutěsek zajíždět a zase se vracet po stejné trase. Spousta kilometrů tam a zpět. Alespoň tak to bylo v době, kdy jsme s Luďkem těmito místy projížděli naposledy. Při plánování letošní cesty jsem se sem chtěla vrátit, a tak mě potěšilo, že mapa nově nabízela zpevněnou cestu, dokonce značenou jako cyklotrasu, která obě soutěsky propojuje těsně u řeckých hranic a je tak možné udělat okruh. Bylo víc jak jasné, že nepůjde o asfaltku, ale skoro cokoliv je lepší než se dvakrát po sobě vracet.

Lákalo nás to zkusit projet, 8 km s převýšením 250 metrů terénem, navíc značeným jako cyklotrasa, je zvládnutelné, i kdybychom kola měli tlačit. Do Bujanova se jelo příjemně po asfaltu. Bylo to tam moc hezké, louky a řeka a dokonce tam na konci světa měli i pěkný krámek. Opět jsme se dostali do blízkosti hranice s Řeckem, opět setkání se stráží graničnou. Svěřila jsem se jim s naší plánovanou trasou, jen tak abych se zeptala, na kvalitu cesty. A oni nic neřekli, jen ukázali vedle asfaltu na kameny, že tak to bude vypadat. Dost možná tu cestu ani neznali, kdo ví. Asfalt skončil za Kožary.

Masakr to byl jen takový střední. Prostě horší lesní cesta. Písek, kameny, nebylo to prudký, zpočátku se dalo i jet. Vadilo jen šílené množství hovad. Nejvíc s nimi bojoval Víťa. Ten veškerý otravný hmyz kolem sebe moc nedává a zrovna jeho mají všichni komáři, hovada a mouchy tolik v oblibě. Nevím, čím to je.
Ke konci už to bylo trochu nekonečný, posledních 50 výškových jsme vytlačili. Spojnice obou soutěsek se nachází doslova pár metrů od řeckých hranic, asi 1600 m vysoko. U nás bychom byli na vrcholku Sněžky, kde už příroda připomíná tundru. Tady jsme si připadali jako na hřebenovce v Beskydech. Byla tam krásná horská louka a absolutní ticho, rozhodli jsme se tam zůstat na noc. Obavy, že stany stojí přímo na cestě, byly liché, neukázala se tam za celou dobu živá duše. Luděk našel v mapě pramen, obětavě k němu zašel nabrat vodu, i když to bylo docela daleko a komplikovaně. Následný sjezd další den ráno byl lepší než výjezd. Dalo se jet, nešla jsem ani metr pěšky.

Před osadou Vodni Pad došlo k menšímu dramatu. Víťa jel jako vždycky první, hrozně to z kopců kalí, sjezdy mu jdou dobře. Jenže tam bylo rozcestí, kde jsme měli odbočovat a to, co se stalo, je moje noční můra, co jezdíme s dětmi. Luděk to vzal správně, protože se podíval včas na mapu, mně ale bylo jasné, že Víťa jel blbě, že jel dál rovně, protože to byla jakože hlavnější cesta. Jako na potvoru Víťovi nefungovala vysílačka a ani signál na mobil tu nebyl (kdyby ho náhodou napadlo si mobil zapnout). Rozhodla jsem tedy, že se Šárkou pojedeme za Víťou. Doslova jsme hledaly v písku jeho stopy, spíš jsme je tam tušily, než že by byly vidět. Proti nám jelo auto, tak jsem ho zastavila „Prosím vás, neviděli jste kluka na kole?” A ti debilní Bulhaři (pardon) zavrtěli hlavou a mě polilo horko! V duchu jsem už viděla, jak ho mají naloženýho i s kolem v kufru auta, než mi to došlo! Než mi došlo, že vlastně říkají, že ANO. Že ho viděli. „Malčik šlapal na kole,” ukazovali rukama známé gesto a já si oddechla.
Nakonec jsme se našli, tak všichni dostali kázání, aby k podobným situacím nedocházelo, a dál jsme jeli společně. Koně se tam pásli a na asfalt už to byl maličký kousíček.

Začala tam Trigradská soutěska. Šárka byla jako u vytržení, vyžádala si foťák, že bude fotit. Závratně vysoký skály nad námi, nádhera. Do jeskyně Ďáblovo hrdlo jsem s dětmi dle dohody šla já, Luděk šel na kafe. Propadání řeky vytvořilo neskutečně ohromnou jeskynní prostoru. S Šárkou jsme četly Naslouchače, a tak z toho byla úplně unešená, že přesně takhle nějak si představovala místo, kde Nasterey žijí. Zkrátka úžasný zážitek.

Jen ta soutěska dál byla sice parádní, ale tehdy, v roce 2004, mi asi přišla hezčí a monumentálnější. Nevím, asi jsme těch roklí a soutěsek od té doby viděli už hodně nebo to bylo tím, že jsme teď jeli jen dolů a celé to profrčeli? Těžko říci.

Rodopy jsme pomalu opouštěli, čekalo nás poslední stoupání, asi 400 výškových metrů nad přehradu u Devínu, opět po fungl nové silnici. Takže zase režim jízdy, pauzy po padesáti metrech. Slunce pražilo, silnice sálala, ale místo sedla silnice vedla skrz kopec do tunelu a už to vedlo jen z kopce. Hurá!

Další přehradu bylo nutné objet, ale cesta už vedla vrstevnicově, jen to byla nekonečná nuda, objíždělo se několik zálivů, kdy člověk ujel pět kilometrů a vzdálil se jen pár set metrů. Pod hrází začala další přehrada a pod ní další, byla to jakási kaskáda přehrad a my jeli z kopce a výška pořád ubývala. S každým metrem dolů však stoupala teplota. Ještě v půl osmé večer teploměr na tachometru ukazoval 30 stupňů. A pak jsme najednou vyjeli ze soutěsky a hory před námi zmizely. Dál byla jen rovina nebo malé bezlesé vlnky. Za nimi v oparu šlo sice něco tušit, ale Stará Planina to ještě stoprocentně nebyla. Rodopy byly za námi. Konečně jsme do toho zas jednou šlápli, tachometr naměřil 95 kilometrů.

Plácek na nocleh jsme našli v sadu, v příjemném stínu. Ještě než jsme stihli postavit stany, tedy jen vnitřky, prošly kolem nás ovečky z pastvy. Před spaním jsem je ale dneska nepotřebovala počítat, oči se mi zavřely samy.

Stará Planina, skoro 600 km dlouhý horský hřeben začíná na severovýchodě Srbska a táhne se napříč celým Bulharskem. Starší název pohoří je Balkan a tak to byl on, kdo dal název celému poloostrovu. Slovo pochází z turečtiny a znamená hora. Po hřebeni vede nejstarší, nejdelší a asi i nejznámější bulharský dálkový trek nazvaný Kom-Emine. Trasa začíná na vrcholu Kom, pár kilometrů od srbské hranice, a končí na břehu Černého moře u mysu Emine. Mám sen tuto hřebenovku jednou projít, ale zároveň tuším, že tento sen zůstane snem a nikdy se nesplní. Proto mě zaujalo, když mapy ukázaly, že je kratičká část hřebenovky značená jako cyklotrasa. Celý hřeben je schůdný jen pěšky, na kole to po celé délce nejde a tak jsou cykloturisté odkázáni jen na zdolávání horských sedel. Na výběr jich je ale poměrně dost.

V prvním větším městě jsme měli velký úkol – koupit Šárce šampon na vši. Ano, už podruhé jsem tyhle nezvané návštěvníky v jejích vlasech objevila během letní cesty. Nastudovala jsem si, jak se to řekne, abych nedopadla jako tehdy v Minsku, kdy jsem místo na vši koupila přípravek na svrab. Dále jsme se pokusili poptat na poště, jak by to vypadalo, kdybychom chtěli poslat šestikilový balík do Čech. Byla sobota dopoledne, a tak mě ani moc nepřekvapilo, když pošťačka odpověděla: „Přijďte v pondělí.” To víš, že jo, jenom kvůli tomu tady budeme dva dny tvrdnout. Už se vážně nedivím, že pošta všude krachuje.

Bylo příjemné po horských etapách jet chvíli po rovince, ale ta hrozná pražírna! Každé ráno nebe bez jediného mráčku. Každý den jsem se těšila, až padne šestá hodina, kdy už to začne být snesitelné. A v těchhle horkách všude prodávali chlazené nápoje ve třetinkách, maximálně v půl litrech. I v kavárnách lidi pocucávali čtvrtlitrový količky. V nás takový cucáneček jen zasyčel, nemělo smysl to vůbec kupovat. Pozorovali jsme, jak si 120 kilovej chlap zakoupil třetinku koly. To nemůže mít na žízeň. A normální pivo byla třetinka.

Nebo to kafe po Bulharsku…
„Dobrý den, dvě kávy prosíme.” Prodavač sahá po kelímku. „Kelímek ne, prosím, nešlo by to radši do hrnku?” Pán sáhne pro hrnek: „Malý nebo velký?” „Ten velký prosím.” Kávy je v něm ale sotva třetina. U nás by to bylo plné, vysvětluji, když zírám do poloprázdného hrnku. „Ale to by už byla přece samá voda?” diví se prodavač. Kafe je ale gratis, ništo neplaťte. Takové gesto potěšilo, za tu trošku na dně.
Jinde platíme 1 leva. Dávám si do toho 4 smetanky, abych objem zvětšila, ale i tak je to málo.

Další mezník byla dálnice napříč Bulharskem. Ne že bychom toužili po této rychlostní komunikaci, ale u dálnice byl kreslený McDonald. Doufali jsme, že když jde o dálniční, bude tam málo lidí, ale opak byl pravdou. Dálnice vede do Turecka a tak to byl podnik kosmopolitní, kde se vyskytovala spousta všelijakých národností, a bohužel narváno měli hodně. Byl čas oběda a dětem jsme mekáč slíbili, tak jsme si něco dali a u toho pozorovali tu směsici národů a náboženství. Podle opálenosti se dalo dobře odhadnout, kdo jede k moři a kdo od moře.

Dlouho ta rovinka nevydržela
Za Panagjurištem v centrálním Bulharsku jsme nejprve museli přejet pohoří, které se jmenuje Sredna Planina. Silnice navečer stoupala do 1100 metrů, nikde nic vhodného, všude jenom vysoká tráva (protože už se dávno nepase) a osamělé stromy. Nebe na západě potemnělo a zvedaly se tam bouřkové mraky. Vůbec se mi vzhledem k tomu ta otevřená krajina nelíbila. Odbočili jsme do maličké osady, protože tam byl v mapě vyznačený pramen. Osada čítala jen pár chatek, očividně nejen Češi o víkendech rádi chalupaří. U jedné chatičky měli pěknou rozlehlou zahradu, posečenou travičku, jediná rovinka široko daleko. Nikdy to neděláme, ale proč bychom to pro jednou nezkusili, řekli jsme si s Luďkem. “Dobrý den, prosím vás, je ta voda pitná?” navázala jsem s domorodci kontakt. Poté, co zavrtěli hlavou, jsme si troufli položit hlavní dotaz: “A nevíte tady náhodou o nějakém místě, kde bychom si mohli postavit stan?” Hrozně nenápadně jsme u toho pokukovali po té jejich zahradě. Jenže starší manželé hlavou naopak začali přikyvovat, což znamenalo, že nevědí. „Tady nikde určitě ne,” dívali se jeden na druhého. „Jedině možná nahoře v kolonii.” (Ale to bylo ještě 300 m vysoko, pozn. autorky) Nedalo se tedy nic dělat. Poděkovali jsme a vytlačili kola zpět na silnici. Další odbočka byla naše, tam jsme uspěli. Ono, když se ta vysoká tráva zválí, je měkčí jak sebelepší matrace. A ta bouřka na západě se nás naštěstí netýkala.

Ze Sredne Planiny následoval pád do města Zlatitsa na 570 metrů. Holé hřebeny Staré Planiny už byly před námi (tedy přesněji nad námi) krásně vidět. Čekalo nás první sedlo, Zlatický pereval, 1385 m.

Objevili jsme Tatator, studenou polívku s okurkou a koprem. Uchvátila nás. A Luděk se rozhodl, že se asi taky přeorientuje na frapé, je sice sladké, ale je toho hodně. Ty jednosrkový kafíčka ho nebavily.

700 výškových metrů na 12 km znamená, že stoupání bude docela prudké. Už jsme zase řešili výškové metry víc než kilometry. Ale co to? Za městem omšelá cedule informuje, že je Zlatiški prochod uzavřený. Co to jako je? Zeptali jsme se domorodce na motorce, jestli je to průjezdný aspoň pro kola. Tak prý jo. Zajásali, že tam nebude nic jezdit, ale provoz byl překvapivě docela silný. Kam asi jezdí, přemýšleli jsme. Než nám došlo, že to je bulharský způsob opravy silnic. Vozovka je v dezolátním stavu a oni nemají prachy na opravu, tak radši napíšou, že to je uzavřený a je to! Lidi si tam vesele jezdí dál, jen je to na jejich triko. A tak jako proč ne. Hlavně že to bylo sjízdný.

Posledních asi 100 výškových metrů to už nebyl asfalt, ale regulérní makadam. Stoupali jsme každý svým tempem, takže Šárka první, za ní já a těsně v patách mi jel Luděk. Víťa se loudal někde vzadu, ale jel a to bylo hlavní. Na sedle nic extra není, jeden památník a kus pod ním chata (nešli jsme). Na místní poměry tam byla docela zima, asi 25°.

Další večerní trochu krizovka. Víte, co bylo pro mne největším šokem z Bulharska? Množství cikánů. A to jsem si myslela, že mě jen tak něco nepřekvapí. Známe osady na východním a středním Slovensku, projeli jsme Rumunsko. Ale kde leží opravdový – pardon, že to tak musím napsat – cikánov? Světe, div se, ale v Bulharsku. Kam se hrabou slovenská ghetta, tady jsou černé celé vesnice, ba co vesnice, celá města! Třeba taková Jablanica. Za Etropolí jsme už měli sedlo za sebou, krajinka se vlnila jen mírně, asi jako ve středních Čechách, na nocleh tedy zdánlivě ideálka. Jenom to obyvatelstvo nám trochu nahánělo strach. Jedna vesnice, druhá, třetí – všechny nemlich to samé, všude se to hemžilo tmavými obyvateli. A že oni doma nesedí. Jsou všichni pěkně venku, plechovka v ruce… “Hele to nemá cenu tohle, lepší to nebude.” A tak jsme strašně nenápadně vjeli na jednu odbočku, která nevedla do ghetta, pak odbočka z odbočky, jenže tam taky stál dům, tak šup potichu za křoví a honem stavět stany, blížila se bouřka. Fotku noclehu jsem raději cvakla ještě večer, bo co kdybych ráno ten foťák už nevlastnila. 🙂

I další den se nesl ve znamení černých vesnic. Obrázek stejný desítky kilometrů: Děcka, ale i dospělí, vyvalení venku. Nic nedělají, poflakují se, furt si chodí něco kupovat, popíjejí ty maličké plechovčičky a kafíčka.
Víťa: „Kdy už z tý cikánský oblasti vyjedeme?”
My: „To fakt není na mapě vyznačený.” 🙂

Důvod jízdy daleko na sever od Staré Planiny je návštěva jeskyně Prohodna. Nachází se stranou od silnice a je přístupná po prašné cestě. Vstup zdarma. Monumentální, asi 25m vysoká prostora, ale s dírami ve střeše. Jak to celé vzniklo? Zřícení stropu krápníkové jeskyně.

Následoval Lukovit, pád do 150 metrů! Tam hrůza, horko na padnutí. Víc nemám, co bych k tomu řekla. A zase jsme stoupali, podél řeky. Absolvovali jsme dlouhý nezáživný úsek po hlavním tahu na Sofii, takže vesty, formace, tupě šlapat a nechat se míjet auty na centimetry. Nebavilo nás to. Ale až na dva debily předjížděče to ušlo, asi to bylo tím, že máme letos všichni nově dynama v předním náboji a svítíme a jsme tedy vidět.

Malé jezero (přehrada) se jmenovalo Sopot Dam a silnice vedla vysoko nad ním. Od staršího pána jsme si nabrali vodu, měl tam pěknou česmu (upravený pramen) a opodál seděla babička, hlídala ovce a cosi pletla. Bohužel nemám odvahu fotit lidi, ale byl na ni krásný pohled. Nechtěli jsme k jezeru sjíždět na blind (zbytečná ztráta výškových metrů), tak se Luděk vydal na výzvědy. “Babka na všechny mé otázky zavrtěla hlavou, tak můžeme jet,” pronesl, když se vrátil, a zamířil dolů k vodě. A na co že se jí to vlastně ptal? Jestli jsou ty ovce její, jestli můžeme na břehu jezera tábořit a jestli v noci přijde bouřka. Babka na všechny otázky zavrtěla hlavou, tedy řekla ANO.

U jezera se vesele stanovalo, dokonce tam stály i karavany, jen škoda že vlez do vody byl totálně rozdupanej od dobytka a bahnitej. V noci opravdu přišla bouřka a na Víťu střevní a žaludeční příhoda. Musel ven 2x, jednou to šlo vrchem, podruhé spodem. Pak naštěstí usnul.

Ráno nás Luděk nechal dlouho spát, asi do osmi. Po noční bouřce bylo krásně zataženo a Víťovi jakžtakž. Koupili jsme mu na dietu suchary (to se překvapivě řekne bulharsky úplně stejně) a kolu. A později jsme koupili Smectu (to se taky řekne stejně). Prodavačka v lékárně měla soucit: „Držím palce, ať to zabere.”

Trojan
Konečně jsme začali pořádněji stoupat do dalšího průsmyku Staré Planiny. Trojanský průsmyk, též nazvaný Beklemento, je nejvyšší průsmyk Staré Planiny. 30 km a 1200 výškových metrů. Ze 400 do 1600. Nakoupili jsme zásoby do hor. Teplota po té noční bouřce úžasná, 25° C. Stoupalo se tedy dobře, až na silný provoz na silnici. Hřeben před námi byl schovaný v mracích, až jsme se skoro báli, aby nepršelo 🙂 Dokonce jsem si oblékla ponožky (do sandálů, bo je mi srdečně jedno, co módní diktát o tom velí).

Z důvodu toho, že Víťovi nebylo úplně dobře, jsme nechtěli celé stoupání hrotit během jednoho dne. Výškový tábor jsme proto založili v cca 1300 metrech. Ráno už byl Víťa lepší, takže normálně posnídal a pak zbývalo posledních 300 výškových do sedla, resp. nad něj. Sedlo má nadmořskou výšku 1525 m, ale my jsme mířili ještě o pár metrů výš.

Sklon silnice mezi 4-6 procenty je optimální a konečně po těch třech týdnech se mi jelo skvěle, bez nutných pauz a zadýchávání se. Provoz zůstal v údolí, do hor mnoho lidí nejelo. Brzy jsme vyjeli z lesa a objevily se výhledy, na hřebeny a hlavně na památník, který je dominantou nejbližšího okolí. Památník na přechod průsmyku ruskými vojsky, a to jak těmi carskými během rusko-turecké války roku 1878, tak těmi sovětskými z roku 1944 se jmenuje Oblouk svobody a z průsmyku jsme si k němu museli zajet asi 3 kilometry. Zdál se na dosah ruky, ale byl ještě pěkně daleko. Systém Praděd, kdy si myslíš, že to je kousek, ale silnice ho obkružovala kolem dokola a byla to ještě dálka. Nahoře fičel vichr a motala se tam spousta děcek na výletě. Když odešli, měli jsme památník skoro pro sebe. Luděk s Šárkou objevili (tajný, zavřený) vchod dovnitř, vylezli až nahoru a pochvalovali si, jak dobrodužné to bylo.

Následný skoro 30 km sjezd byl doslova bombastický! Pád do 500. Ze zimy do vedra Silnice si držela po celou dobu sklon 3 %, a ty letecký ptačí pohledy!

Po obědě (v dělnické vývařovně, tedy kategorie přesně pro nás) protivných 55km po hlavní, takže opět vesty, formace, hřebeny jsme měli vysoko nad sebou, po levé ruce. Pohoří se táhne až k moři a hory vypadaly nesmírně lákavě na pěší túry. Tak třeba někdy…

Na polích se tu pěstuje levandule, někde jsem ji už cítila ve vzduchu a trochu jsem si říkala, jestli nemám čichový halucinace, ale pak jsem ty fialový pole uviděla.

Ve městě Karlovo jsme oslavili Víťův svátek v lepší cukrárně. Výborné dortíky, šejky, frapé – rozšoupli jsme se. Oběd nás stál 25 leva a následná cukrárna 35, ale Víta byl snad spokojený, byla to důstojná oslava svátku, kdy už mohl normálně jíst a mlsat.

Stará Planina se začala mírně svažovat a hory napravo od nás (Sredna gora) se smrskly úplně. Už byl na hřebeni vidět památník Šipka a Buzludža, kam bychom ještě rádi vyjeli. Budou to poslední tisícovkové kopce letošní cesty (tedy tady v Bulharsku).

Průjezdy vesnicí znamenaly opět kulturní šok. Manolovo – cikáni srocení na náměstí, ale potřebovali jsme si něco koupit ke svačině. Další ves daleko, tak nebylo zbytí, museli jsme tady. Tak nechat kola venku, hlídat je, v obchodě si poručit pivo Zagorku a minerálku a někde si s tím sednout dál od všech.

“Dneska nevařím,” pronesla jsem, když jsme večer padli za vlast v překrásném ořechovém sadu. “Měli jsme teplý oběd, musí vám to stačit.” “Ale vaříš!” zasmál se Luděk a vytáhl z brašny vajíčka. Zírala jsem jako puk. Totiž, odpoledne vyjel menší kopec jako první, a čekání na nás se rozhodl využít na malou potřebu. Rozepnul poklopec, vysunul, namířil a… zkoprněl. Tam, kam hodlal obsah močového měchýře vypustit, leželo v trávě, v improvizovaném hnízdečku, osm vajec. Hned v příkopu těsně vedle silnice. Vesnice daleko, slípky sem očividně vesele zanášely. Rozhlédl se, nikde nikdo – a už měl vejce v báglu. A tak jsme je s Šárkou uvařily a na večeři byla bulharská ovčárská saláta (šopák obohacený o vejce natvrdo a další ingredience).

Dětem jsme koupili drahou Nutelu (za 7,60 leva) a hned při snídani zmizela půlka, no spíš víc než půlka. Ale byla dobrá, po dlouhé době změna od paštiky. Stoupání na průsmyk Šipka, z 550 m do 1200 na asi 13 km. Sklon je rozumný, 3-5 %. A ze Šipky byl v plánu ten kousek horami, ta zmíněná jediná možnost svézt se po hřebeni, takže v městečku Šipka nakoupit další zásoby do hor, protože tam asi někde skejsneme na noc.

Luděk se ve městě zakecal s učitelem historie a dozvěděl se, že Šipka je údajně jedno z nejdůležitějších míst bitev rusko-osmanské války a Veliko Tarnovo, kam míříme, je prý něco jako naše Hradčany. Tedy nikoli sídlem prezidenta, ale historií. Právě průsmyk Šipka se stal místem bojů vedoucích k definitivní porážce Turecka a zdejší památník symbolem boje Bulharů za vlastní nezávislost. Takže si chlapi docela popovídali, zatím co já jsem se věnovala nákupu chleba, těstovin a paštik, zkrátka ryze přízemních záležitostí.

Na sedle bylo několik hospůdek a jeden bufet, co na první pohled vypadal jako prodejna suvenýrů. Byli jsme tam přesně v jednu, tak jsme si dali oběd (polívku, salát, děti burger a omeletu). Normálně jsme šli dovnitř a byli jsme za to rádi, protože venku byla ZIMA a uvnitř TEPLO!

Nahoru na památník jsme se zašli podívat pěšky, vystřídali jsme se po dvojicích, ale měli jsme to vzít na kole. Sice tam vedly schody, ale okolní cestou by to bylo solidně sjízdné a zpátky bychom se svezli z kopce. Těch schodů byla totiž asi miliarda. Pěšky chodit jsme odvykli 🙂

Ve tři hodiny jsme za drobného deštíku vyrazili na Buzludžu, mělo to být 12 km po příjemné asfaltce, víceméně vrstevnicové, bukovým lesem. Pohled od pomníku s rukama držícími pochodně na monumentální stavbu někdejší Bulharské komunistické strany, mi úplně vyrazil dech! Víťa, který ještě včera v údolí nadával, proč musíme jet na obě atrakce (jak na památník na Šipce, tak na Buzludžu), byl nyní jako u vytržení a vyjel první! Budova na vrcholku byla ale devastát. Obešli jsme ji dokola a dostali vynadáno od hlídače, když jsme se pokusili nakouknout dovnitř. Hrozně se mi to líbilo, byl to zatím asi nejhezčí zážitek letošní dovolený. Luděk o tom místě nic nevěděl, tak byl taky překvapený. Monument byl slavnostně otevřen roku 1981 a díky své neobvyklé architektuře i poloze uprostřed hor se stal jednou z nejznámějších staveb v Bulharsku. Místo, kde se konaly komunistické sjezdy, ale po revoluci začalo chátrat. Vloni snad prý nějaká nadace začala shánět peníze na opravu, tak uvidíme, zda to plánované místo pro toleranci a dialog vznikne, nebo se tu budou, jako doteď, už jen natáčet horory. Několik horských chat pod tím bylo zavřených, docela bychom i uvítali možnost se ohřát, protože nahoře fičel vichr a teploměr ukazoval 14°. Chvíli jsem i přemýšlela, že si vezmu dlouhé kalhoty.

Pokračovali jsme po hřebeni dál. Asfalt vedl jen k větrným elektrárnám. Tam jsme si otevřeli pružinovou otevíračku ke kravám a dál tlačili kola po prudké kamenité cestě mezi větrníky. Maximální dosažená výška byla 1515, pak už následoval sjezd. Šlo o nějakých 15-16 km a bylo to značený jako cyklotrasa. Užívali jsme si nádherné výhledy na hřeben zpátky, dopředu už cesta mizela v lese a hory se snižovaly. Počasí nebylo slunečné, ale nepršelo, ranní mraky se protrhaly, byli jsme spokojení, mohlo to být mnohem horší. Člověk musí být rád za to, co je, za to, že jsme vůbec tady mohli být. A na dnešní zimu budeme možná ještě vzpomínat, poznamenala jsem si do deníčku.

Jenže každý máme asi jiné představy o tom, jak má vypadat cyklotrasa. Následný sjezd (na asfalt ještě 11 km) byl teda brutálka kamenitá, skákali jsme po volných šutrácích, klouzali po kořenech a cesta byla tak prudká, že jsme místy šli pěšky a kolo vedli i dolů, což fakt chceš. Bohužel, na kolo natěžko trasa moc vhodná nebyla, asi jako hřebenovka Beskyd. Fuj, fuj! Blížil se večer, neměli jsme vodu, nic. Trasa se změnila na vlnovku, tlačili jsme kola nahoru a dolů, kolem nás jen tmavý les a nikde nikdo. Žádní pěší poutníci se tuto noc v těchto místech nevyskytovali. Naději jsme upínali k nějaké chatě po 2 km, klidně bych se dneska v chatě i ubytovala nebo aspoň na večeři zašla. Ty poslední dva kiláky k chatě Blgarka v sedle Trevnenski Prohod (962 m) byly nekonečný. Už se začalo stmívat, ale noční můra se zhmotnila. Chata byla vybydlená, okolí zarostlé, vše zavřeno a zabedněno. Očividně nefungovala už pěkných pár let, ačkoliv nad zadním vchodem svítila žárovka. Ale tekla zde voda upraveným pramenem a dál jezdit potmě už nemělo cenu. Žárovka nám pěkně osvětlovala plácek, když jsme stavěli stany. Uvařili jsme si těstoviny s tuňákem a padli za vlast. Krásnej, ale náročnej den dneska. 53 km a 1400 výškových metrů. Průměrka 8,5 🙂

Žárovka v noci, ve čtvrt na čtyři, zrovna když jsem šla ven, zhasla! Jako z hororu. Ráno jsme to řešili. Třeba tam mají časovač, napadlo mne. Podle Luďka, který to ráno odborně ohledal, praskla. Jak dlouho tady asi svítila? A že zrovna dnešní noc musela svou životnost ukončit? Cesta přinese spoustu otázek, na které nejspíš nikdy nedostanu odpověď. Ne že by to ale byly otázky důležité.

Ve čtvrt na osm Luděk začal štrachat, sundávat plachtu z kol, tak jsem ho požádala „ještě chviličku” a on si tedy vyšel na procházku po okolí a nám dopřál hodinku k dobru! Včera to bylo fakt náročný a večer jsem nemohla únavou usnout.

Ráno po posledních pěti kilometrech drkotání po kamenech jsme dojeli na asfalt a ještě si užili i trochu odměnu při sjezdu do vsi Plačkovci. Tam ranní káva v příjemném podniku, děti si daly kakaíčko a pepsinku. Luděk si všiml, že to je nekuřácký podnik a Víťa poznamenal: „Tak proto tady nikdo není.” Naproti přes ulici měli totiž plno a tady jsme byli sami.

Trjavna, moc hezké historické město, kam nám to vyšlo na oběd. Šárka nejprve, že nemá ani moc hlad, ale pak z ní vylezlo, že jí není dobře. A blbě jí bylo po celý den. Trasa byla ale nenáročná, mírně zvlněná, spíš z kopce a tak jsme jeli pomalu dál. Šárka se loudala, asi to bylo to, co měl před pár dny Víťa. Jen u něj byla výhoda, že to šlo ven a tak se toho prevíta zbavil hned první den zvracením.

Na noc to vycházelo do Velikého Tarnova, což je třetí největší město (po Sofii a Plovdivu), svého času bývalo prý i metropolí, městem carů. Mohli jsme to zapíchnout těsně před ním, ale jednak jsme dlouho neprali, jednak jsme potřebovali dobít baterie do vysílaček, no a když tu štafetu žaludeční virózy po Víťovi převzala ségra, tak jsme si řekli, že jedna noc někde v ubytování by jí mohla prospět. Čumění do mobilu, než jsme našli moc hezký apartmán s pračkou a oploceným pozemkem, přímo v centru, trvalo pouhou hodinu. Paní ubytovatelka učítělnica anglického jazyka, takže domluva krásná.

Šárku jsem konečně odvšivila a preventivně si tím šamponem napatlala i svoji hlavu, když spolu sdílíme stany.

Šárce bohužel ani ráno nebylo dobře. Musím ale žalovat, jako pacient není vůbec vzorná, Smectu odmítala pít (a to je jednak drsňačka a hlavně – jak Víťu kritizovala, když mu nechutnala), nepila ani vodu, museli jsme ji nutit a suchary do ní rvát. Dosoušeli jsme na balkoně prádlo, dobíjeli zbytek baterek… ubytko jsme opustili snad až v deset. A než člověk vynosí všechny ty věci, nabalí je zpět na kolo… Kdybychom se takhle ubytovávali každý den, nic neujedeme.

V plánu na dopoledne nebylo nic velkého, jen prohlídka města, tedy parádní pevnosti v meandru řeky Tsarevac. Cestou do centra jsme minuli pobočku Speedy – jde o bulharskou verzi našeho DPD. Ač už jsem to posílání věcí domů vzdala, protože ty největší kopce jsme s tím projeli, tak už to nějak dotáhneme domů, Luděk se přeci jenom zašel zeptat.
„A co chcete poslat?”
„Jen nějaký nepotřebný věci a suvenýry.”
„Jasně, žádný problém. Poslat zásilku do České republiky umíme, i krabici máme.”

Bylo to šup šup. Dostali jsme krabici, tu jsme naplnili a zalepili zapůjčenou izolepou. Řešilo se jen telefonní číslo odesílatele, adresa příjemce, ukázali jsme občanku a pak klik klik klik… Vyjel štítek, stálo to 52 leva (polovina co chtěla pošta) a trvalo to pět minut, ani ne. Lehčí o 6,5 kg jsme jeli dál.

Výjezd z města totální tragédie, vypíná se od řeky, která teče ve 150 metrech, vysoko do strání, takže ani kousek roviny. Ale naštěstí už žádný velký sedla nepojedeme, krajina bude jen mírně zvlněná, nejvýš asi 750 m. Šárka jela jen na suchary, spíš se ploužila. Šetřili jsme ji, ale posunovat jsme se museli. Často jsme odpočívali, ujeli jsme 42 kilometrů. A další den 59. Aspoň něco

Vyzkoušeli jsme Ayran, spousta lidí ho chválí, ale mě nikterak neuchvátil. Podle Luďka to nebylo nejhorší, ale klasický balkánský tekutý jogurt to není. Škoda, protože Ayran se prodává i u nás, na rozdíl od toho tekučiho.

Od sjezdu z Rodop se už přístřešky nevyskytovaly, ale jeden pěkný jsme nalezli i na východní Staré Planině. Až mi spadla brada, tekla tam voda a panoval neuvěřitelný pořádek. Škoda, že tu noc nepršelo nebo tak něco. Pěkně by se zevnitř na tu případnou činu koukalo.

Ráno Šárka zahlásila, že má hlad a že je jí líp! Snědla dva chleby s Nutelou, tak snad je to dobré znamení. Nebylo to sice ještě úplně ono, ale podstatně se zlepšila a tak další den přibylo 66 kilometrů, včetně posledního přejezdu Staré Planiny, tedy sedla v té zmíněné výšce 750 metrů. Za městečkem Kotel jsme se přehoupli zase zpátky na jih od hor. Kotel – byl kotel cikánů. Pro ty, co jdou Kom-Emine, jde o jednu z mála možností, kde nakoupit zásoby. I pro nás… Dokoupila jsem další Smectu, ale doufala jsem, že už nebude potřeba. A že už snad konečně brzy dojedeme k vysněnému cíli… Jen to počasí mělo zase trhat rekordy.

******************************************

Naše děti už dávno vědí, že když k moři, tak si k němu musí dojet na kole. Těšily se, ale to horko tyhle poslední dny bylo opravdu těžko snesitelné.

Dvacátý pátý den mě přestalo bavit i to ranní slunce, které jsem ještě jakžtakž tolerovala, protože osušilo noční rosu a tedy i stany. Na tu blankytně modrou oblohu bez jediného mraku jsem pohlížela s nenávistí a nedočkavě čekala na šestou večerní, kdy tak obvykle ta hnusná žlutá koule pražit přestávala a začalo být snesitelněji.

Ale mělo být ještě hůř, předpověď na další tři dny vypadala takto: 38, 39, 40!
Starou Planinu jsme měli po levé ruce, už byla docela nizoučká, vrcholky sotva převyšovaly pětistovku. Přemýšlela jsem, jestli pěší poutníci už vidí z hřebene moře. Oni možná už ano, nás čekal ještě jeden nocleh.

A ten byl doslova za trest. V mapě jsme si vyhlédli maličké jezírko, sice nedaleko železnice, ale “v Bulharsku vlaky určitě dávno nejezdí,” utěšovali jsme se. Jenže jezírko leželo uprostřed oplocených pastvin, takže jsme museli nejprve podlézt dráty pod napětím, pak projít tunelem, ve kterém byla nakupeny kravince do výšky dvaceti centimetrů (pro dobytek to byla jediná možnost, kde se schovat při dešti nebo parnu), abychom na závěr zjistili, že ta trať je nově elektrifikovaná páteřka, po níž jezdí vlaky co čtvrt hodinu. Vracet se a hledat jiné místo se nám nechtělo, tak jsme tam náš stanový tábor rozbili. Ještě že jsem před pár lety objevila kouzlo špuntů do uší.

No a ráno vracečka po té samé cestě zpátky, včetně toho posraného tunelu. A opět těšení se na šestou večer.

Nebavila mě moc ani ta krajina a zapomenuté vesničky s chudými obchůdky, kde jsem bezradně stála a nevěděla, co nakoupit, protože sortiment byl hodně bídný. I restaurace byly takové hodně „domácké”, (provozuje to třeba matka se synem a vaří, co dům dal), ale jsme naštěstí docela skromní, tak jsme to tolik neřešili, hlavně že se najíme.

Káva do půl kelímku je tady už za půl leva. Dáváme si dvě. I když jsme si vybírali vedlejší silnice, provoz na nich byl docela silný, že by už šlo o přímořský provoz? Naštěstí se nás už netýkaly žádné velké kopce, nadmořská výška se pořád mírně snižovala, tak to docela svištělo.

Jednou večer tachometr ukázal, že jsme pod 100 nadmořskými metry, ale oproti začátku naší cesty to tady bylo žádoucí. Přejeli jsme hráz malé přehrady, vyjeli kousek do menšího kopce a pak – v dálce na obzoru za nekonečnou řadou paneláků – bylo to tam! Tmavá čára hladiny moře! Konečně! Sice to nebylo ten večer už v plánu, protože v nohách jsme měli 90 kilometrů, ale euforie zvítězila. Ten pocit dojet na kole k moři je opojný, a chtěli jsme ho zažít ještě ten den, hned. Věděli jsme, že je blbost, zajíždět na večer do pobřežního cirkusu, ale museli jsme. Vyhlédli jsme si v mapě lesík kousek od vody, kde přespíme, přeci jen to tu není Chorvatsko, tady je větší svoboda. Toužila jsem po místě, kde budu při pohledu na vodní hladinu vzpomínat, jak jsme se přes Černé moře plavili do Gruzie, a odkud uvidím ráno vycházet slunce.

Nejprve jsme zajeli na pláž, to se prostě muselo kvůli fotce. Okamžitě nás tam oslovili nějací Češi, jestli jsme přijeli až od nás, tak jsme je museli zklamat, že až z Česka ne, ale bylo příjemné si po dlouhé době popovídat v rodné řeči.

Zapadli jsme do obchodu typu Penny market, že si nakoupíme zeleninu na večerní salát, děcka hlídala venku kola, výjimečně oba, většinou se střídají.

A tam se stal ten zázrak! Věděla jsem, že se něco stane, od rána mi vycházela na tachometru samá pěkná čísla (pochopíte, když si přečtete tento článek). Luděk se mi smál, když jsem mu to pak přiznala, a i já vím, že po bitvě každý generál, ale buď tomu uvěříte, nebo ne.
K sámošce totiž dorazil chlápek. Zrovna přiletěl z Česka a skočil si taky na skládacím kole pro něco na zub. Když uviděl naše děti, kola a českou vlajku, zarazil se. “Co tady děláte?” zeptal se jich. “Přijeli jsme sem na kolech,” pohotově odpověděly děti. “A odkud? Od nás z Čech?” pokračoval. “Kdepak, jen ze Srbska, z Bělehradu,” odpověděl popravdě Víťa nebo Šárka. Chlapík padnul na zadek. Kde máte rodiče, nebylo třeba se ptát. Prý nás okamžitě chtěl poznat a v hlavě se mu urodil plán.
Jak nás mezi regály a ostatními nakupujícími poznal, mi dodnes není jasné. Vždyť jsme se nemohli od normálních lidí tolik lišit. Kecám 🙂 Možná jsem měla helmu na hlavě, a jestli ne, tak cyklistické rukavice určitě. Zpocení, špinaví, uřícení, nejspíš i smradlaví s mastnými vlasy… jsme tu byli jediní. Určitě jsme měli ponožky v sandálech (fakt nechápu, kdo vymyslel, že je to špatně, a proč to od té doby všichni papouškují) a dlouhé rukávy jako ochrana před sluncem. Každopádně na nás vyhrknul, jestli jsme to my od těch dětí a kol a jestli chceme, že tady má apartmán a můžeme u něj přespat. Že to ještě nikdy nikomu nenabídl, ale má jednoho kamaráda také cykloturistu (Martin Vítek, co napsal knihu Pod koly se zvedá Evropa) a byl by vlastně hrozně rád, kdyby nás víc poznal. A že se nemusíme bát, že není žádnej úchyl, ani vrahoun, a Luděk zíral a já se jenom usmívala, páč jsem věděla, že tohle se přesně stane. Jen jsem nevěděla, že to bude zrovna Čech, protože my Češi takoví moc nejsme.

„Rozmyslete se, jestli chcete, já teď musím nakoupit a dejte mi vědět.”
Museli jsme toho využít, jasně že jo. Příroda a stan nás lákaly víc než město, ale tohle se nemá odmítat. Když prý četl tu Martinovu knížku, jak ho často někdo hostil, dostal také chuť udělat dobrý skutek. Nemohli jsme mu tu radost vzít.

Apartmán byl maličký, dvoupokojový, ale vešli jsme se. Nacházel se v přízemí, kola jsme si nechali venku před balkonkem. Součástí celého rezortu (u nás by se řeklo sídliště) byl bazén a Arnošt (už jsme se seznámili, byl jen o pár let starší než my) tam poslal děti a já se zrovna nemohla koupat, tak jsem prala, i když jsme prali před pár dny v Tarnovu, a připravovala salát. Arnošt zavolal domů manželce, pochlubit se, koho tu má na návštěvě, a hned jí poslal fotky. A manželka mu řekla: „Tak hlavně nech mluvit je!” Asi věděla svý 🙂 Ale ani mi nevadilo, že mluvil víc než my, nebaví mě rozhovory s lidmi, co se musí nutit, aby nás poslouchali. Pokud ho to víc nezajímá, nechtěli jsme ho nudit. On byl hostitel, tak jsme poslouchali my jeho, jeho život nebyl nezajímavý. Když ale začal nalévat víno a Luděk vytáhl naši domácí slivovici, šla jsem spát. Luděk mě zastal. Ujeli jsme ten den 94 km, celkem 1800. Únava byla znát. Byl to ale moc hezký večer.

Ráno Luděk zaskočil koupit vajíčka, udělala jsem míchaný pro všechny. A také jsem už věděla, jak se Arnoštovi za jeho pohostinnost odvděčím.

Projeli jsme si historický Nesebar, ale jo, bylo to docela hezký, a po ránu ještě šlo to množství lidí vydržet. Těšili jsme se na koupání po prohlídce, ale pláž vedle Nesebaru vypadala naprosto šíleně – tolik lidí a koupačka mezi paneláky? To je to věhlasné slunečné pobřeží? Doslova jsme prchali pryč. Doufali jsme, že o kousek dál by to mohlo být lepší, ale za Svetim Vlasem pobřeží zabraly obří hotelové komplexy, hrůzy hrůz, co vypadaly jak hrady a pak najednou skončil asfalt a cesta dál směřovala do jakéhosi resortu se závorou a hlídačem. Užuž to vypadalo, že nás tam nepustí, ale ukázali jsme tomu muži, že na mapě máme značenou cyklotrasu do Emony a on „jo jo, je to sice off-road, ale jeďte!” nás milostivě pustil.

Stezka byla teda hrozná, kamenitá, prudká stoupání a klesání, kdy jsme šli spíš pěšky a kola tlačili, než jeli. Bylo to blbých 10 kilometrů, ale vyšlo to na poledne, slunce pražilo, cikády řvaly. Místy se ale objevovaly pěkný výhledy na moře a přes to všechno nám to byl bližší svět než ten plážovej cirkus. Bylo to ale nekonečné, jak jsme se vlekli pěšky. Úseky, kde se dalo nasednout, a jet, postup výrazně zrychlily. Víťa nadával, že jsme měli jet po hlavní, že by to bylo rychlejší, ale říkali jsme mu: „Za á si hlavní ještě užiješ dosyta, a za bé vede přes sedlo 450m.” Tady tudy jsme vyjeli jen do necelých 200 m, ve kterých leží ves Emone. A nakonec jsme se tam přeci jenom dohrabali.

Ve vsi začal asfalt a potkali jsme se tam, po delší době, s červenou značkou značící trasu Kom-Emine. Info tabule o zmíněné dálkové stezce vypadaly světově a dokonce auto přivezlo nějaké trekaře s báglem. Nepoznali jsme ovšem, jestli budou začínat nebo už končí? Stála tam ale pouze jedna hospůdka s předraženým pitím, kde za normální cenu jedině pivo měli – já ho snad začnu pít taky. Dala jsem si kafe, což jsem neměla dělat, páč už bylo čtvrt na pět, ale ráno jsme neměli, v McDonaldu v Nesebaru měli rozbitý kávovar.

Na mys k majáku Emine to bylo 2 km, ale cesta byla špatná, kamenitá a vedla strmě dolů. Nikomu se tam nechtělo, ani mně ne. Parádní pohled takto z výšky nám musel stačit. Přijít sem z vrcholu Kom pěšky, jdu samozřejmě až na konec, ale takhle to pro nás nemělo žádný význam.

Sjeli jsme do Irakli po kamenité cestě (asfalt jsme marně čekali, skončil 200 metrů za Emone) a čekali na děti. Než nás dojely, udělali jsme s Luďkem tajný plán. V tom moři bychom se vykoupat měli, Luděk o to vůbec nestál, ale děti si to přály. Teď byly sice vyřízený a o moře nestály, ale já vím, že si to zasloužily a dopřát bychom jim to měli. Koukli jsme do mapy, už moc dalších možností nebude, jedině tady nebo až další den v Obzoru. Obzor bude zase šílený, tady se to zdá být mnohem klidnější, tak jsme odbočili na pláž Vaya a nakonec to tam bylo moc příjemné. Pláž disponovala sprchami a protože už byl skoro večer, lidí se tam koupalo jenom docela málo. Ve vodě však plavaly jakési zvláštní rostliny, takové zelené saláty, ale pás byl široký jen asi metr. Šárka se toho trochu bála, ale Víťa jí pomohl ty řasy překonat. Když se tím prošlo, tak dál už voda byla dobrá. Strávili jsme tam dvě hodiny a to je co říci! Ani já, ani Luděk nejsme válecí a koupací typy, ale tohle se dalo vydržet.

Chvíli jsme si pohrávali s myšlenou na pláži přespat, já pořád toužila po tom východu slunce. Měli tam před vstupem na pláž zajímavou ceduli, které jsme porozuměli tak, že Ministerstvo už nevím čeho, ale u nás takové nemáme, zaručuje, že všichni mají mít umožněný přístup na pláž, kdykoliv a kdekoliv, jen tam nesmí dělat bordel. Prostě že nikdo nesmí zabrat část pobřeží a vstup do vody zakázat nebo třeba zpoplatnit. Moc se mi to líbilo, a vyložila jsem si to tak, že to znamená, že můžeme na pláži strávit třeba i noc. Ale Luděk se na to netvářil a měl pravdu. Jednak se v písku blbě staví stany a jednak, i když hlavní dav koupajících se odešel, po pláži neustále někdo coural. Na romantiku už jsme staří, rozumnější bylo vzít zpátečku.

Pro vodu jsme zašli do obchůdku v nedalekém kempu, perfektně zásobený obchod tam byl. Než se dětičky dokoupaly, udělala jsem tam přímo neuvěřitelný nákup. V košíku jsem měla marmeládu, paštiku, sýr, olivy, zeleninu, pivo pro Luďka… A i děcka vycachtaný, spokojený, ruce měly rozmočený 🙂

Mezitím slunce zapadlo, přišel čas na řešení noclehu. Kousek jsme poodjeli a sotva moře zmizelo z dohledu, objevili se ušmudlaní pastevci se stádem koz a ovcí. Hned jsme se cítili trochu lépe, to byl náš svět :-). Jen ta tráva pichlavá, ani ty ovce to nežraly, báli jsme se, že propíchneme podlážky stanů. Nemohla jsem usnout díky tomu večernímu kafi.

Ráno mě vzbudil divný zvuk, takové praskání, jakoby oheň. Že by Luděk vařil čaj? Když jsem se víc probrala, tak jsem zjistila, že to buší kapky deště do plachty. Vykouknu – zatažený nebe – tak jsme rychle dveře zase zavřeli a ještě usnuli. Pršelo asi minutu!

V Obzoru jsme si dali kafe (Latéčko) a relativní ještě chládek proseděli v kavárně. Já vím, naše blbost, ale radši si dám kafe po ránu než odpoledne. A pak „Good bye, moře!”

Tak jsme se vydali na cestu zpátky. Jak řekl Luděk: „Slunce nám bude spalovat pro změnu levé lýtko.” Vítr, co jsme měli do zad, bude teď foukat proti nám a kopečky Staré Planiny uvidíme z druhé strany a bude to do kopce… Zkrátka samá pozitiva. Horko zase bralo síly, ranní mraky, co přinesly tu minutovou přeháňku, se už dávno rozplynuly. Po těch několika týdnech už každý kopec vyjedu jako nic, tenhle stav mě baví, ale když je u toho pocitová teplota jako kuře v troubě, radost to není.

Mapy.cz nás tvrdošíjně naváděly na hlavní směr Varna, protože po ní někdo vyznačil cyklotrasu, ale jet po ní nebylo možný. To strašné množství aut! Maličko jsme proto pozměnili plán podle sebe (nikoli podle návrhu map) a uhnuli na vedlejší panelovou silničku, která nás zavedla do vísky Popovič. Hned jsme byli jako doma, tohle byl náš svět: češma na vodu, obchůdek (Chranitelni stoki) a u něj posedávající chlapi – zkrátka klasika. Ten cirkus na pobřeží se nelíbil ani dětem. Všimly si i dvojnásobných cen než jinde, tak snad v nich ta naše letní putování něco zanechala, možná se z nich nestanou komerční typy lidí – ale uvidíme.

Udělali jsme si vodu s octem, protože na nebi už nebyl ani mráček. Luděk koupil Vítovi plácačku na mouchy, všude jich tu létaly miliony a Víťu rozčilovaly do ruda, jak jsem už psala, nemá ten hmyz rád.

Celý den jsme projížděli mírně zvlněnou krajinou pár kilometrů od moře a navečer vystoupali asi do 300 metrů, odkud se dalo z několika míst ještě zahlédnout. U náhodně vybraného domku v obci Avren jsme obligátně požádali naší, už skvělou bulharštinou domorodce, jestli by nám nenaplnil kanystr vodou. “A tak hej, dajtě to sem,” odpověděl a nám se zdálo, že tohle bulharština nebyla. Že to znělo trochu jinak, trochu jako po našem, ale maličko východněji. Slovo dalo slovo, a vyšlo najevo, že kdesi na Slovensku prodali byt a tady si koupili domek „při mori”. Byli docela hovorní, ale naplněný kanystr nám podávali přes plot, branka zůstávala zavřená. Cítila jsem z Luďka, že by mu nebylo proti srsti, kdyby ji otevřeli a pozvali nás dál, aspoň na zahradu, ale neměli se k tomu, konverzace probíhala přes plot a celkově byla taková zvláštní. “Dávejte si pozor na koviďáka, Bulhaři na všechno kašlou,” přišel nás z domu varovat starý otec. “Nebojíme se, jsme očkovaný,” uzavřeli jsme debatu na téma, o kterém jsme se bavit nechtěli, a protože to nevypadalo, že by bránu přece jen otevřeli, chystali jsme se odjet.
“Kdybyste si chtěli něco přečíst, třeba jak se koviďákovi vyvarovat, mrkněte na tuhle bezplatnou internetovou stránku,” vrazil nám ten děda do ruky vizitku a jedno mrknutí stačilo, abychom prchali pryč rychlostí světla. Ani ve snu by mě nenapadlo, na koho tady narazíme! Byli to Jehovisti!

V Běloslavi jsme přejeli řeku přívozem – pendloval tam bezplatně. Měli jsme trochu obavy, abychom na tom severním břehu nakoupili, protože město se rozkládalo spíš na jižním, ale Luděk: „Kdyžtak se tam vrátíme, když je to zdarma.”

U přívozu provozoval hospůdku Bulhar, ale když nás uviděl, zavolal na nás: „Achoj, co chcete?” Prý jako dítě žila jeho rodina v Karlových Varech – tak jsme si pokecali. Ve stručnosti, co jsme se dozvěděli: Muslim sice jsem, ale nemodlím se. Vepřový jím, alkohol taky piju, já už jsem Evropa.

Děti si na večeři objednaly těstoviny na sladko, takže nákup kolínek a kakaa moc času nezabral a po vytipované čárkované odbočce jsme zajeli do lesíka a nocleh našli přímo na té nepoužívané zarostlé cestě. Večeři jsme museli sníst ve stanu, protože venku bylo šílený komárno. U jídla jsme dětem museli vysvětlit, kdo to jsou Svědkové Jehovovi. Hrozně je to zajímalo. Horkej kastrol ale vytopil stan na nesnesitelnou teplotu, ale co si vybrat? A i noc byla celkově megahorká… potili jsme se, aniž bychom se hýbali.

Vstávali jsme až v 8, vůbec se mi pořád nedařilo přeorientovat se na ten jejich čas. Našeho času bylo teprve 7, což bylo docela dobrý, ale podle toho jejich vstáváme docela pozdě. Než se nasnídáme a vyjedeme, je horko. Přečetla jsem si na netu, že do jižní Evropy míří nějaká brutální vedra až k padesáti stupňům. Prý tedy zasáhnou hlavně Turecko a Řecko, ale i tak – rychle odsud pryč. Včera to byl fakt masakr a v noci taky.

Nevraceli jsme se, ale snažili se prorazit pískem dál. Cesta se ztrácela v akátovém lesíku, což je docela nepříjemné, ty trnité větve člověka pěkně poškrábají, když se jimi prodírá.

Pobiti kamani – zkamenělý les. Bylo zde natočeno pár scén z pohádky Lotrando a Zubejda. Vstupné 4 leva dospělý, 2 děti. Víťa tam jít nechtěl, nevím proč, byl línej a získal dojem, že stejně víc než ze silnice neuvidí. Tak jsme ho využili, že aspoň pohlídá kola. A o hodně přišel, bylo to opravdu moc hezké.

Předpověď veder zpřesnili tak, že prý zasáhnou i Bulharsko a Rumunsko, ale zároveň má prý foukat jakýsi vítr Jugo, který by mohl přinést větší množství prachu a písku ze Sahary. Ten by snad mohl částečně zastínit to žhnoucí slunce. Vidíte, k čemu všemu jsme se upínali jako k naději na snížení okolní teploty.

Hlavní silnice vedla souběžně s dálnicí, a jak už jsem psala, v Bulharsku jsou dálnice zdarma, takže provoz se týkal hlavně dálnice, na hlavní byla pohoda. Krajina ovšem byla nezáživná, neutěšená. Nuda. Samý pole, slunečnice, občas takové pahorky s useknutými špičkami, jakoby stolové hory. Mírně zvlněné, žádné vražedné kopce, jen mezi 200-300 m. Vražedné bylo to vedro.
Docela to ale po té hlavní silnici odsejpalo, i když jsme brali každou osvěžovnu jako důvod zastavit a občerstvit se. Šárka začala tátovi počítat piva, prý mu povolí maximálně dvě za den, a s velkou radostí mu pokaždé sdělila, že už si je právě vyčerpal.

Horečka sobotní noci. Madarský koník, raně středověký skalní reliéf, který se nachází východně od města Šumen v severním Bulharsku zobrazuje přes dvacet metrů velkého jezdce na koni, který je vytesán ve stometrové výšce. Rok jeho vzniku se pohybuje mezi lety 705-801. Moc zajímavostí tady na východě země nebylo, tak jsme si k této součásti světového dědictví UNESCO rádi zajeli. Luděk však se mnou a dětmi na prohlídku nešel, vymluvil se na ztrátu energie a zůstal v bufetu u parkoviště, kde si dal pizzu. Já si tedy myslím, že si spíš chtěl dát pivo, které by utajil před neúprosnou dcerou.

Jezdec vytesaný ve skále nám přišel docela maličkej, zajímavější byly nedaleké jeskyňky s modlitebnou a pravěké sídliště pod ohromným převisem. A pizzu jsme si potom samozřejmě také nemohli nechat ujít, aspoň se tím vyřešila večeře. Ale kam na nocleh? Někde tady v okolí?

Vedle bufetu stála restaurace a v ní svatba, ze které se linula hlasitá zběsilá hudba jako z filmu od Kusturici. Tady nespíme! Prchali jsme pryč. Našli jsme moc pěkné místo u stromu s několika turistickými značkami a výhledem do kraje. Vítr občas přinášel zbloudilé tóny, i když jsme byli dobře kilometr daleko, ale dál se nám nechtělo, další vesnice už byla na dohled, hrozila další sobotní pařba, psi a tak.

Super vychytávka. 17 km jsme se projeli po nově budované dálnici. Měli jsme zkušenost z Rumunska, že když je na mapy.cz vyznačena bíle, tak by tam už mohli mít položený asfalt a celé to být těsně před dokončením. Trošku nám nahrávalo, že byla neděle a nepracovalo se. A tak už konečně vím, na co mám převody 3-8. Na jízdu po dálnici! Po dokonalém asfaltu a s minimálním převýšením, jinak tuhle kombinaci převodů vůbec na nic nepotřebuju.

Díky té dálnici jsme měli v poledne na tachometru už přes 40 kilometrů. V Ložnici jsme si dali krátký odmor, jen na něco k pití a pak pokračovali. „Jsou tři hodiny, máme 54 km, což je pěkný. Ale všude kolem rostou takový jakoby bouřkový mraky. To jsem zvědavá, jestli z toho něco bude nebo nebude?” jsem si nahrála do deníčku-diktafonu.

Ráno jsem pronesla, že teda doufám, že to nezakřiknu, ale že vloni touhle dobou už byla dvakrát prasklá vidlice – a letos zatím nic. No a najednou Šárka, že jí to nepřehazuje. Víťa provedl správnou odbornou diagnostiku, že to bude prasklé lanko. A měl pravdu. Takže jsem to zakřikla a první závadu přivolala. Luděk ale jako servisman Formule 1 za chvíli lanko k přehazovačce vyměnil a jeli jsme dál.

V pět hodin se přihnal mrak a zakryl slunce. Zajásali jsme, protože teplota okamžitě klesla. Sjeli jsme do vsi Lomci, kde přišel čas na další pauzu. Než jsme si koupili pití a sváču, najednou začalo pršet! Před krámkem měli posezení pod slunečníky, tak jsme se tam usadili a lebedili si, jak jsme to vychytali a perfektně načasovali. Párkrát zahřmělo a ochladilo se, paráda. Když pršet přestalo, koupili jsme si ještě jídlo na večeři, že si uděláme naši oblíbenou rýži s tuňákem a že pojedeme dál.

Jen co jsme ale vyjeli z úkrytu pod slunečníky, měli jsme možnost rozhlédnout se kolem sebe víc dokola. A bylo jasné, že ta bouřka je velká jako prase a nevypadala, jako že řekla svoje poslední slovo. Vůbec se mi vyjíždět mimo bezpečí obce nechtělo. Po pár stech metrech se mi navíc zasekla brzda v brzdící poloze, nešlo jet ani metr, tak se Luděk musel vrátit a spravit mi to. Zkrátka náznaky, že nemáme odjíždět, ale Luděk pořád tvrdil, že už to odešlo, ačkoliv nešlo vůbec poznat, odkud to přišlo a kterým směrem to bude pokračovat. Nicméně jsem nechtěla panikařit, poslechla jsem a jela.

No a pak se to spustilo. Fakt nevím, jestli jsem něco takového někdy zažila. Byli jsme ještě ve vesnici, skoro na konci, ale ta druhá vlna přišla tak rychle a s takovou intenzitou, že nešlo dělat nic jiného, jen šoupnout kola pod strom. Bylo to přímo nad námi, práskalo to všude kolem. Strom propršel během chvilky, tak jsme kola přesunuli pod stříšku u plotu, ta ovšem přesahovala jen asi o půl metru, ale lepší střecha tam v nejbližším okolí fakt nebyla. Na dům jsem zazvonila, bušila na vrata, ale nikde nikdo. Namáčkli jsme se tedy na stěnu a doufali, že to rychle přejde.

Trčeli jsme tam na těch pár suchých centimetrech a sledovali, jak se blejskalo skoro nad námi (2 sekundy nejbližší blesk). Za začátku jsme byli haha chachacha, ale když to trvalo skoro hodinu, přestalo to bavit i Luďka: „Déšť jsem si přál, ale tohle teda ne!”

Nekončilo to, naopak zesilovalo, kroupy padaly a zvedal se vichr. Vědět, že přijde tohle, tak by se vyplatilo vrátit se ještě ze začátku do toho krámku, ale 500 m v rozjeté bouřce už bylo nekonečně daleko a nedalo se. Pršelo mi na prsa a začala být kosa. Čím dál víc jsme se mačkali na tu zeď, která byla ještě trochu od slunce vyhřátá.

„ To je koncentrovaný déšť za ten celý měsíc,” vydedukoval Luděk.

Konečně se od západu začalo vyjasňovat, dokonce jsme si i to vedro začali přát.

Nepromokli jsme naštěstí na kost, ale horší to bylo s koly. Dětská kola se pod tu ministříšku jakžtakž vešla, ale my s Luďkem jsme měli levou stranu báglů na dešti, kam to tryskalo přímo z té stříšky jako pod vodopádem. „Budeme sčítat škody teď nebo pojedeme?”

Bylo už půl osmé, tak že radši pojedeme, abychom se zahřáli pohybem a aby nás slunce ještě trochu vysušilo, dřív než zapadne. I když už moc nehřálo, předchozí dny jsme si v tuto denní dobu přece pochvalovali, jaký je chládek. Všude stála po tom božím dopuštění voda, objížděli jsme obří louže, popadaný větve a závěje špendlíků.

Po deseti kilometrech jsme rozbili tábor na sklizeném poli. To pohltilo vodu jako nic, zem nebyla nasáklá. Jen náš cikánskej lágr byl ještě cikánštější než jindy. Shledali jsme, že se voda dostala do vnitřku nepromokavých báglů. Jak to bylo možné? Když skoro 4 týdny nezapršelo, důsledně by bágly v těch každodenních čtyřicítkách zarorovával snad jenom debil. A to my nejsme. Laxnost se nám vymstila, ale při té intenzitě, s jakou bouřka přišla, člověk opravdu neměl čas zkontrolovat všechno utěsnění. Spacáky jsme měli suchý, naštěstí. A na to vaření večer fakt nebyla nálada.

Ráno modrá obloha, Bulhaři říkají „modroha”. Škody: mokré bylo vše z těch levých báglů – vaření, pláštěnka, lékárna (půlku jsem musela vyházet), u Luďka namokl kompresor a doklady – my měli naštěstí jen voděodolné občanky, hůř na tom byly dětské pasy. Naštěstí platily už jen do zimy.

Ranní slunce toho ale moc neusuší, tak jsme se sbalili a pokračovali dál.

Zastavili jsme hned v další vesnici Zachari Stojanovo, že si tam dáme kafe. Stálo 0,4 leva, takže se cena pořád snižovala. Vypili jsme opět každý dvě. Ani jsme nic kupovat nepotřebovali, jídlo jsme měli, akorát jsme na sluníčko vyskládali usušit pasy a to, co zbylo z lékárničky. Začali jsme si mazat naše chleby naší paštikou a majitel krámku, když nás viděl, nejenže nás nesprdnul, ale naopak nám k tomu ještě přinesl balkánský sýr, olivy a pálivé papričky – vše na účet podniku. Pochlubil se, že je Turek, tak jsme zakusili trochu vyhlášené turecké pohostinnosti, aniž bychom tam byli. Moc se mu líbila Šárka, prý kolik za ní chceme 🙂 Zaujalo ho asi, jak zdatně se chopila přípravy snídaně, jak obratně mazala chleby a krájela sýry a zeleninu. Zasmáli jsme se, ale zároveň mě u toho trochu zamrazilo. Nechtěl ji ale pro sebe, prý už má pravnoučata. Před pár lety v jakési vesnici v Rusku pro změnu chtěli Víťu jako ženicha pro nějakou holčinu – nu, mohli jsme už být bez dětí a bohatí 🙂

Ale i teď se nám vyplatí. Když jsme z vesnice vyjížděli, zastavilo u nás auto a Víťovi šoupli do ruky žlutý meloun. Jen byla trochu scénka, Víťa totiž automaticky předpokládal, že ho někdo (táta) převezme. Ten ale nechtěl, jenže Víťa a jeho nešťastná povaha to bral jako křivdu, že on musí vláčet meloun, který pak sníme všichni. Luděk mu začal vysvětlovat, co všechno vezeme my a používáme všichni (stany a tak) a že by pro jednou mohl něco vzít on. Slíbili jsme mu, že ho brzy někde nakrájíme a sníme, tak ho nakonec neochotně vrazil do báglů. Jenže pak jsme na něj zapomněli a tak ho synek táhnul ho celý den. (Dobře mu tak, říkala jsem si škodolibě.)

Řeky Malý Lom a Černý Lom tu vytvářejí takové zajímavé údolí, jmenuje se to přírodní park Rusenski Lom, ale jinak je zdejší krajina taková ne úplně oku lahodná, spíš zemědělská. Kdyby se občas třeba sklizené fazole nesušily na silnici, nepásl se dobytek a nejezdily povozy, byla by to docela nuda. Cestu nám občas zpestřila želva, děti je zase zachraňovaly a přemísťovaly do trávy vedle silnice.

Shodli jsme se, že jsou Bulhaři fajn, jsou docela neotravní, neptají se na něco dvacetkrát denně, takže nemusíme v jednom kuse odpovídat na ty stejné otázky. A když od nich člověk něco potřebuje, dokážou být neskutečně důvtipní, okamžitě jim dojde, co potřebujeme a nikdy nemají s ničím problém. Jsou to zkrátka pohodoví lidé.

Bylo 1. srpna, když jsme vjeli do Červenu, kde na kopci stojí pěkný hrad. Hlavně umístění je docela efektní. Víťa se kroutil, že se mu tam nechce a tak se chytře nabídl, že bude dobrovolně hlídat kola. Chápali jsme ho, bylo to po schodech a všude pražilo slunce. Horší bylo, že jsme z vršku uviděli kopec, který nás čekal. Normálně by to nestálo za řeč (ze 70 do 230m) ale v tom horku? Na nebi jakoby se znovu formovala bouřková oblaka, ale jednak byla dost daleko a jednak po tom včerejšku těžko říci, zda si přejeme, aby se zase něco přihnalo – jako zapršet by mohlo, ale ne tak brutálně jako včera. Bohužel, naši objednávku nikdo nevyslyšel.

Jeli jsme dál v tom nelidském horku. Když byl stín na levé straně silnice, jeli jsme klidně nadrzo vlevo. Provoz byl malý, nikdo se na nás nezlobil, netroubil, nikdo neměl potřebu nás vychovávat a hnát na správnou stranu.
Přišly zprávy z Čech: V Praze je dneska 16°C a prší.

Ivanovské skalní kláštery, součást Rusenského parku a památka UNESCO, nás trochu zklamaly. Přijel autobus turistů a paní ze stánku z nich byla poprděná, volala na ně „Bitte schön”, aby ukázala, že umí německy a něco prodala. Zaplatili jsme 10 leva za vstupné do dvou skalních komůrek, kde byly zajímavé malby, ale celkově nic moc.

Za nocleh v údolí řeky Rusenski Lom před městem Ruse jsem mohla já. Ruse je ohromné město a navečer ho projíždět, by trvalo věčnost. Tak jsem pro nás nad mapou vymyslela bezvadnou vychytávku. Podél vody vede cesta, sice taková ta tenčí bílá, ale když není přerušovaná, bude určitě sjízdná. Zatím tyhle cesty byly spolehlivě asfaltový. Viděla jsem to úplně živě. Spasená travička, stany na břehu řeky, vykoupeme se, uvaříme rýži s tuňákem a cibulí.

Realita: Voda v říčce je hnusná, stojatá. Cesta byla cestou někdy hodně dávno. Zarostlá trním, jak cesta k zámku Šípkové Růženky. Pochybuji, že po ní letos někdo prošel, možná maximálně jednou. Pavučiny natažené napříč jako v hororu. Kdo jede první, užije si. Všude kopřivy. Fuj, humáč. Miliarda komárů z té páchnoucí břečky. Luděk to okomentoval: „To jsou normální odběry krve, tohle to.”

Hodila by se mačeta. Trápili jsme se, pět kilometrů nám trvalo skoro dvě hodiny! “Bože, proč zase my? Stává se to i někomu jinému, že si z něj mapa udělá dobrý den? Nebo se to děje jenom nám, protože vypadáme jako drsňáci, co hodně vydrží?!” postěžovala jsem si do deníčku.

Po pěti kilometrech, kdy jsem toho už měla plný zuby, zpocení, spálení, vodrásaní a poštípaní jsme se vynořili u ruiny domu, kde se ta džungle změnila na asfalt. Sice takový, jako z toho filmu Deset let po lidech, ale byl to asfalt, byť na něm rostla tráva. Místo romantického noclehu na břehu řeky jsme nocovali nouzově v křoví, doslova krizově, a protože jsme se dost zdrželi, vůbec jsem neměla chuť vařit. Děti ale tvrdily, že jsem jim to dneska slíbila na milion procent. No jo, měli pravdu, lotři jedni. Šárka mi naštěstí s přípravou pomohla.

Večeřeli jsme ve stanu. Víťa byl roztomilej: „Hrozně mě baví ležet a pozorovat ty komáry, jak za mnou nemůžou.” Měli jsme postavené jen vnitřní stany a ten nový z Decathlonu je totiž síťovaný a je z něj bezvadný výhled ven.

Ráno už to byla pohodička. Minuli jsme skalní klášter Basarbovo, taky místnůstky vytesané ve skále, sice nebyly tak vymalované, ale byly mnohem hezčí než to včerejší Ivanovo. Vše otevřené a nikde nikdo, holt když něco není v UNESCO, nikdo to nenajde a nikoho to ani nezajímá.

Ráno jsme nechtěli snídat v tom křoví, tak že si dáme snídani v první vesnici. Obchody ale stály za prd, tak místo za tři jsme snídali až za 13 kilometrů v centru Ruse, což nejvíc nelibě nesl Víťa, nerad jezdí bez snídaně, je úplně bez energie. Ruse je docela velké město na Dunaji. Sem tam ve městě i někdo jel na kole. Zbylo nám ještě v přepočtu asi 1000 korun v bulharských leva, tak co s nimi?

V Ruse se nachází jediný most přes Dunaj široko daleko. Dunaj je už pěkně široký, auta za most platí, cyklisti nic. Byla tam šíleně dlouhá fronta z Rumunska. Víťa pronesl: „Tam snad vyhráli volby komunisti, že lidi prchají?” Ve směru DO Rumunska totiž spolu s námi jelo aut jen pár.

Tak jsme byli v Rumunsku, po 1618 ujetých kilometrech v Bulharsku (celkem po 2173 km). Vedro tam bylo úplně stejně příšerný, jako u sousedů, možná ještě příšernější, protože jsme byli na hladině Dunaje, asi 20 metrů nad mořem, ani ne. Ve směnárně jsme vyměnili ta zbylá leva za lei, ať máme něco do začátku. Zamířili jsme přímým směrem na Bukurešť, jen jsme zvolili méně frekventovanou cestu než většina aut. V Oinacu se nám do cesty postavila příjemná pizzerie, jen přeladit se z bulharštiny, které šlo docela dobře rozumět, do rumunštiny, nebylo jen tak. Dojem z vesniček jsme měli trochu lepší než v Bulharsku, zvláštní, jak se jedna z těch kdysi nejchudších zemí Evropy s nevalnou pověstí proměňuje. Nutno ale podotknout, že jsme byli v rádiu hlavního města.

Nechali jsme mapy.cz, ať nám nějakou trasu navrhnou a z nabídnutých možností se nám nejvíc líbila varianta podél řeky Arges. Řeka jako taková vypadala hezky, lidi se v ní dokonce koupali, ale okolí bylo šílené a směrem k hlavnímu městu se to zhoršovalo. Mám na mysli, že jsme v podstatě projížděli jednou velkou skládkou odpadků, což byl docela hnus.

Nechtěli jsme na noc vjíždět do velkoměsta, tak jsme si vytipovali, že přespíme u hřbitova na předměstí Dărăști-Ilfov. Lepší na hřbitově než na skládce. Ale než jsme do zmíněného vjeli, všimli jsme si po pravé straně docela pěkného sadu s travičkou a zahlédli pána s nákupem. „No jo vlastně, nemáme pivo,” vzpomněl si Luděk, „musíme nutně najít magazín.” Takže jsme nechali sad sadem, večerní pivo je nutnost. Asi po kilometru se objevil obchod s příjemným posezením. Ihned jsme byli středem pozornosti. „Odkud jste?” Nechali jsme je tipovat. „Poláci? Austria? Němci? Slováci? Ne? Tak co teda?” Počkali jsme si pěkně, až si na tu naši Českou republiku vzpomenou. Hrozně příjemní byli, ukázali nám záchod, kde si nabereme vodu a dostali jsme Fantu. Tak mě napadlo, že kdybychom se přeci jenom vrátili do toho sadu, ráno bychom si sem mohli zajít na snídani. Málokdy se vracíme, ale tohle vypadalo jako dobrý plán a nebylo to daleko.

Jenom ten sad, co vypadal hezky na první pohled, byl na ten druhej pohled už slabší, bordel a odpadky tam byly, ale dva plácky na stany jsme našli a co bychom chtěli doslova na předměstí Bukurešti. S přibývající tmou začalo v sadu běhat strašně moc ježků, děti je chytaly a toužily vzít si je domů. Ulovily jednoho do helmy, měly z toho radost.

Řeka Arges, co opodál tekla, přitéká až z Fagaraše, tak jsme se těsně před setměním došli, spolu s tmavými domorodci a jedním koněm, vykoupat. Vzpomínali jsme u toho, jak jsme přes Fagaraš přejížděli a viděli medvěda.

A ten krámek ráno, myslela jsem, že mě klepne. Chtěli jsme se jim odvděčit za jejich večerní pohostinnost a udělat kšeft, tak jsme si nabrali jogurty, pečivo, zkrátka každý na co měl chuť na opulentní snídani a oni řekli, že to máme na účet podniku, dokonce i kafe z automatu bylo zdarma. Vážně jsme nemuseli nic platit. A ještě nám přibalili meloun gratis. Ten zelený, ten velký! Ne, neřeknu, kde to je.

Do centra Bukurešti to bylo už jen 20 km, v ranním provozu jsme to nějak přežili.

A jako vždycky, nejprve povinnosti, pak zábava. Už bylo pomalu načase myslet na návrat. Plánovali jsme se přesunout vlakem na sever Rumunska, abychom byli blíž domovu. Luděk doma dlouho seděl nad rumunskými jízdními řády a studoval, které spoje berou kola. Z Bukurešti existují jenom dvě možnosti. První je vlak do Constanty, tedy k moři, což nepřicházelo v úvahu. Druhý vlak na sever Rumunska do města Targu Mures už pro nás byl zajímavější, protože jel naším směrem a k domovu bychom se přiblížili o nějakých 400 kilometrů. Takže první úkol v Bukurešti zněl:

Zajet na nádraží Gara Nord a zjistit, jak vypadá vlak ve 12:15, který bychom další den využili. Nádraží alá Masaryčka v Praze vypadalo příjemně, koleje kusé, tedy příjezd na kole až na nástupiště.

Zjištěno: vlak přistaven 15 minut před odjezdem, což se nám zdálo dostatečné. Vagón sice má vysoko posazené a úzké dveře, ale pro kola je vyhrazená celá třetina vagónu. „To se dá, bereme!” rozhodli jsme a zakoupili si rovnou na další den jízdenky. 2000 Kč nás to stálo i s koly, docela drahá záležitost, ale když jiná možnost, jak se přiblížit k domovu, nebyla.

No a na tom nádraží jsme stáli přímo před Mekáčem, tak byl vyřešen i oběd a další. Při jídle jsme zarezervovali noc v penzionu nedaleko nádraží, kde hlavní podmínka byla oplocená zahrada nebo něco, kde bychom si schovali kola. Tohle je na bookingu slabina, všude se to hemží fotkami labutí z ručníků, ale bezpečnou úschovu kol pro cyklisty nikdo nepropaguje. Takže číst mezi řádky, prokousat se milionem zbytečných efektových fotek a po hodince uspět. Ještě že tohle neděláme každý den.

Po jídle zábava – památky Bukurešti. Přestože jsme v Rumunsku byli mnohokrát, Bukurešť jsme zatím dosud nenavštívili. Vůbec nás nelákala, vlastně nás svým způsobem i odpuzovala, údajně se v mnoha žebříčcích umístila na posledních místech jako nejškaredější město Evropy. V rámci poznávání jsme jí ale konečně dali šanci. A dobře jsme udělali!

První na řadě byl Vítězný oblouk, u toho jsme s nadšením kvitovali, že je město úžasně bike friendly, na těch nejhlavnějších páteřních silnicích jsou cyklopruhy oddělené od aut obrubníkem, speciální semaforky, odbočovací pásy a další vymazlenosti. Bodejď by ne, město leží v rovině, bulváry jsou velkoryse široké, někdejším diktátorem relativně nově vystavěné (po zemětřesení v roce 1977 nechal Nicolae Ceaușescu srovnat se zemí cca pětinu města).

Následoval Stavropolský monastýr, pak Náměstí Revoluce, kde zmíněný Ceaușescu pronesl jak svůj úplně první projev v roce 1968, v němž tvrdě odsoudil sovětskou invazi do Československa a stal se mezi rumunským lidem velmi oblíbeným a populárním, tak i svůj poslední a závěrečný projev 21. prosince 1989, po němž konečně došlo k revoluci a jeho pádu.

Bukurešť je městem fontán, na dalším náměstí jsme obdivovali ohromnou fontánu uprostřed obřího kruhového objezdu. No a na závěr nás široký bulvár Bulevardul Unirii, který je záměrně trochu delší i širší než pařížský Champs-Élysées, zavedl k dnešnímu Paláci Parlamentu, vyhlášenému Ceaușescovu paláci (jenž dříve měl nést název Palác lidu). Největší vládní budova na světě je fakt obří záležitost. Palác postavený v opulentním neoklasicistním stylu se začal stavět v roce 1985, tedy v době, kdy v Rumunsku obyvatelstvo zažívalo bídu, hlad a útlak.

Tři čtvrtiny produkce potravin prodávaných do zahraničí, elektrická energie dodávaná do Itálie a v domácnostech povoleno svítit pouze jednou 40W žárovkou mělo vést k tomu, že Rumunsko splatí svůj zahraniční dluh a stane se nezávislým. Což se sice údajně v dubnu 1989 stalo, nicméně hladomor, přídělový systém potravin a nedostatek elektřiny však trval dál a dramatické snižování životní úrovně pokračovalo. Země byla od okolí dokonale izolovaná, takže informace o pádu berlínské zdi a o revolucích v zemích východního bloku, se k lidem dostávaly jen velmi pozvolna. Přesto se ale zprávy rozšířily a po sérii demonstrací v Temešváru počínaje došlo k pádu režimu konečně i v Rumunsku. Ceaușescu a jeho žena byli popraveni, celý soudní proces probíhal veřejně, natáčela jej televize a vysílání se dostalo i k nám (Matně si pamatuji, že jsme se s rodiči dívali, i když asi ne až do konce, bylo mi 15).

Největší rumunský zločinec opravdu nebyl Drákula a revoluce v Rumunsku rozhodně nebyla sametová.

Když už jsme památek měli plné zuby, vydali jsme do zamluveného ubytování. Tam vyšlo najevo, že se ta slavná brána, podle které jsme si penzion vybrali, na noc nezamyká. Prý tam ale bude ostraha a mají tam i kamery. Nikoho jsme však neviděli, ale riskli jsme to. Proč si pořád myslíme, že by měl někdo zájem naše kola ukrást? Proč vlastně vůbec máme pocit, že někdo něco ukradne. Lidi tady i v Bulharsku nechávali běžně mobily na stolech, venku před obchody stály mrazáky s nanuky a chlaďáky s pitím – asi se nekrade tak, jak si myslíme. Nebo se krade jenom u nás? Nevím.

Večeři jsme si došli koupit do nedalekého krámku (chleba, salám, sýr), a v lékárně jsem vzala ještě jeden šampon na vši, Extra Strong (měla jsem pocit, že ten bulharský úplně nezabral). U toho jsme objevili další obří náměstí s monumentem. Bukurešť na mne opravdu udělala jen ten nejlepší dojem, dobře že jsme jí dali šanci.

V ceně ubytování byla i snídaně, a to bylo něco pro nás. Měsíc na cestách, rozežraní jak… Přišli jsme první, odešli poslední… Obávám se, že po našem nájezdu snídaně v ceně noclehu zruší 🙂

Na nádraží jsme další den vyrazili s předstihem, protože jak já říkám: lepší tam být o hodinu dříve než o vteřinu později. Bylo ale co dělat, nakoupit jídlo, protože těch 450 km vlakem pojedeme 8 hodin, tedy až do večera. Uteklo to, najednou bylo 12, přistavil se vlak a začala ta nakládací procedura. Vždycky si oddechnu, až když máme všechna kola, všechna zavazadla a děti naložené ve vlaku.

Ještě než jsme dojeli do Ploiești, do první zastávky, měli jsme snědené veškeré s sebou nakoupené jídlo z KFC. Za Ploiești se začaly zvedat kopce a poměrně rychle jsme začali nabírat výšku. Za okny se objevila krásná svěží krajina. Jeli jsme přes sedlo Predeal do 1000 metrů, které jsme znali z cesty z roku 2017. Celou štreku do Brašova vlak pěkně svištěl, až jsme si říkali, co jako bude celou dobu dělat, celých těch strašných 8 hodin.

Z Brašova, kde vystoupila většina cestujících, vlak pokračoval údolím řeky Olt, nádhernou horskou zelenou krajinou, a my zase opět vzpomínali. A pak jsme vjeli do údolí řeky Mureš. To už začaly zákruty a vlak zpomalil. Doslova se coural, ale vůbec nám to nevadilo. S očima přilepenýma na špinavé okénko jsme koukali ven a snili. Ještě by stálo za to se sem vrátit a něco si tu projet. Ještě není to Rumunsko úplně marný…

V obci Deda vlak asi půl hodiny čekal na přípoj ze severu, chvíli jsme přemýšleli, že bychom tu i vystoupili, protože by se odsud lépe hledal nocleh, ale nakonec jsme jeli až do Reghinu, kam jsme měli zakoupené jízdenky.

Vlak nás vysadil s půlhodinovým zpožděním. Bylo devět, slunce zapadlo a akorát se začalo stmívat. Měla jsem pocit, že jsme se vynořili na jiné planetě, město vypadalo úplně jinak, než jak jsme Rumunsko znali z minula. Všechno bylo upravené, kostelík nasvícený, Kaufland a vedle Lidl – zírali jsme. Rychle jsme tam zaběhli pro nový 5l kanystr, čímž jsme vyřešili večerní nabírání vody, ale než jsme z města vyjeli, byla už tma jako v pytli. Jelo se krásně, odpočatí po osmi hodinách ve vlaku jsme měli pocit, že bychom klidně šlapali celou noc. Panoval nádherný chládek a jezdilo málo aut. Úplně jiné podnebí.

Rozum však velel někam zalézt. Po tmě se plácky hledají blbě a ještě jsem u toho přišla na slabinu dynama v náboji. Když kolo tlačím do kopce po lesní cestě, dynamo světlo vyrábět nestíhá. Přespali jsme v dubovém lesíku, v noci tma jako v…, čurat jsem šla dva metry od stanu, bála jsem se, že kdybych šla dál, nenašla bych ho.

Co ale bylo nejhorší, tak Šárka zjistila, že nemá své Srdíčko. Musela ho nechat v tom hotelu v Bukurešti.

Luděk si nejprve rejpnul: „Vidíte, ve stanu by se TOHLE nestalo!” Pak ale připustil: „To je snad líto i mně.” Srdíčko, které s námi projelo všechno možné od Benátek až po Rusko, bylo s námi na Kavkaze i po Československu, všechny ty cesty nás doprovázelo, se za ty roky stalo takovým naším neoficiálním maskotem, a teď zůstalo zcela neromanticky zapadené v hotelu v Bukurešti. Volat nebo psát tam už nemělo smysl, pro někoho cizího to byl starej vypelichanej plyšák, kterého uklízečka vyhodila do koše – to nám bylo jasné. A kdyby ne, posílat ho někam po Rumunsku nebo do Čech?

Šárka to kupodivu nesla statečně, už je velká. Horší to bylo se mnou, jsem pověrčivá a tak mě děsila představa, že by to snad mohlo znamenat i něco víc.

***********

Po probuzení v Transylvánii, nedaleko města Reghin, jsme si na snídani opět dojeli do první vesnice. Oproti Bulharsku jsme tady to kafe do kelímku dostali zdarma. Luděk k tomu obdržel i pivo, takže snídal jogurt a lahváče. Kamarád z Těchonína, když jsem mu poslala fotku, nám tuto stravu pochválil. Prý: Konečně snídaně jak má být.

Malé upozornění: Nejde o to, že člověk něco dostane zadarmo, ale o tu atmosféru. Je příjemné být někde vítaný, je to zábava s těmi lidmi, když o nás projeví zájem a mají radost, že někdo přijel do Rumunska, zrovna do jejich vesnice.

Krajina rumunské Transylvánie je mírně zvlněná, vždycky 100 metrů nahoru, 100 dolů, mezi tím rovinka. Nic náročného. Domy ve zdejších vesničkách jsou už docela opravené, ale jen tak decentně, ne přehnaně načančané, svého ducha si tu ty obce ještě zachovaly a vše působí malebně. Lesy tu ale nejsou, dávná obživa pastevectvím si vyžádala svou daň. Slunce svítí, ale teplota je tu příjemnější než tam víc na jihu.

Dva chlapíci v jedné vesnici popíjeli u krámku pivko a nás se ptali, kam jedeme. A pak jestli se nebojíme, že tu jsou medvědi a Drákula. No, při pohledu na toho jednoho, který měl přesně pouhé dva zuby, by se jeden fakt lekl a na toho Drákulu i věřit začal.

Kluž (Cluj-Napoca) je druhé největší rumunské město. Jenže to vyšlo tak blbě, že buď budeme spát před Kluží, ale to bychom měli málo km, nebo ji projedeme. Volíme variantu číslo dvě. Město je roztažené podél hlavní silnice, čímž je dokonale jednoduché na orientaci – furt rovně. Prohlídka byla rychlovka. Katedrála, náměstí se sochou Matyáše Korvína, v centru pěkné cyklostezky. Cesta z města? Klasika. Mapy.cz nám navrhly trasu během vteřiny, Luděk jí ale pohrdl: „Snad máme svoje vlastní orientační schopnosti, ne?“

No, to sice máme, jenže nejednou se stalo, že měly pravdu mapy. Ony totiž vědí o jednosměrkách a dalších špecích, a většinou mají důvod, proč nás vedou tudy a ne po té hlavní. Jednoduše proto, že se tam třeba nedostaneme, protože na ni není nájezd přes svodidla apod. Dál tohle téma už komentovat nebudu 🙂

O noclehu za Kluží bych měla správně napsat, že jsme spali ještě ve městě. Vytipovaná cesta vedla do kempu, který jsme ovšem na mapě neměli. Tak jsme ho drsně minuli, nejen proto, že se z něho ozýval štěkot psů a vedle těch fakt spát nechceme. Cesta ale za kempem končila a dál vedla jen pěšinka. Lupli jsme to tam do roští, ruch města byl trochu slyšet, protože v údolíčku pod námi se nacházela taková ta obchoďáková zóna, Mekáč, Decathlon a tak. A vidět byly paneláky, kdyby tam měl někdo dalekohled, krásně by na náš tábor viděl 🙂

Nakonec se tam spalo skvěle na tu bídu. Ráno jsme vyjeli bez snídaně, že si dáme někde snídaňové menu, ale Mekáče a vše v té šopingové zóně se otevírá až v deset. Takhle brzy ráno zákazníky nikde nečekali, tak nezbylo než zatnout zuby, připojit se do šňůry aut a vyjet z města a dojet do nejbližšího sousedního městečka Florina.

Gilau – odpojení z hlavní, že pojedeme oklikou přes hory. Od slunce vyšisovanou krajinu jižních krajů nahradila svěží horská zeleň. Stoupali jsme, počasí bylo ideální a oproti bulharským kopcům jsem dávala tradiční pauzy po 50 výškových metrech na sluníčku. A dál pak nastoupily lesy, louky, planinky, kupky sena – nádhera, Karpaty jak mají být. I Šárka obdivovala krajinu, kde se tráva ještě spásá. Spasené je totiž designově mnohem hezčí, než když se nechá louka zarůst nebo se poseká sekačkou či křoviňákem.

Obec Mărișel – domečky jak ze skanzenu roztroušené po náhorní planině. Nad 1000 metrů fučel vichr, ještě dojde na teplé oblečení, říkala jsem do deníčku.

A bylo to tak. V 1300 metrech jsme ze dna báglů vylovili bundy a normálně jsem přemýšlela, že si vezmu i dlouhé kalhoty (poprvé za celou cestu!), bylo 12° C. Jeli jsme přes pohoří Apuseni.

Tohle vážně nechápu, jak se stalo. Ráno jsem nakoupila “zásoby do hor” (čti: jídla jako pro regiment) na dvoudenní cestu po horské silnici nazvané Transursoaia (přes pasul Ursoaia, 1324 m) a večer jsem zjistila, že nemáme co na další den k obědu. Země jako Polsko, Srbsko, Bulharsko miluju mimo jiné proto, že není potřeba vozit mnoho jídla. Všude jsou otevřené – skoro nepřetržitě – nějaké obchody. Jenže Rumunsko už chytá nešvary západního světa. Objevují se supermarkety, Lidly apod., a malé obchůdky ve vesnicích pomalu zanikají. Jeli jsme celý den, aniž bychom na nějaký Magazin Mixt narazili. Nevídané. Spoléhali jsme na vísku Poiana Horea. Podle mapy docela velká osada, asi 1050 m vysoko. “Vsadím se, že tam budou tři magazíny,” pronesl Luděk. Jenže osada se táhla podél silnice, a když jsme ujeli asi čtyři kilometry a nic, Luděk svůj odhad opravil. “Opravuji se, bude tam jeden obchod.” (A budeme za něj rádi, pomyslela jsem si.) Jenže už byl večer a obchod, jestli tu nějaký mají, bude otevřený až ráno. Musíme tedy přenocovat někde ve vesnici. Ale kde, když jsou kolem nás jenom samé domy?

Klasika, přes den jsme jeli krajinou, kde byl jeden parádní nocleh vedle druhého, ale když jsme večer hledali místo pro stan, nic moc. Každá cesta vedla k domu, louky byly oplocené jako pastviny, jinak všude neprostupné křoví a tak.

A tak jsme udělali něco, co běžně neděláme. Vybrali jsme náhodně jedno stavení, vedle kterého ležela zdánlivě nepoužívaná parcela, a zabušili na mohutná kovová vrata.

Starší manžele, kteří přišli otevřít, jsme – rukama nohama – požádali o nocleh. V překladu z naší rumunštiny to znělo asi takto: “Stan, jedna noc.” To jsme říct uměli.
A světe div se, paní nám prozradila, že ta zahrada vedle sice není jejich, ale mají tam povoleno pást koně, alespoň tak jsem to pochopila, když nám otevírala dveře. Stály tam dvě dřevěné víkendice, jinak nic. Poděkovali jsme, uvařili si těstoviny a šli spát. Štěkal jim tam pes, chrochtalo prasátko, ale v noci byl klid. A nádherný hvězdy tu byly v noci vidět. Spali jsme tvrdě do 8 hodin (narkóza, jak říkal Luděk). Nic nám nenabízeli, ale vůbec nám to nevadilo, protože když si s těmi lidmi nerozumíme, je to vždycky takové trochu trapné. Naopak, dali jsme jim ráno nesnědený zbytek našich těstovin pro to prase. Ráno bylo 6°C, i Luděk odešel snídat na sluníčko.

Mimochodem, ursus je rumunsky medvěd (latinsky taky), takže ta silnice, co se jmenuje Transursoaia, je v překladu něco jako skrzmedvědovo, takže – nahlas jsem to pochopitelně neřekla, protože jsem hrdinka a žádných medvědů se nebojím – jsem nakonec byla ráda, že spíme za plotem.

Poiana Horea – nakonec docela slušně zásobenej obchůdek, takže nakoupeny další zásoby do hor, chleba, sýr, paštika, sladkosti – a flaška rakije na ta budoucí studená rána. Dali jsme si kafe a pokračovali, do medvědího sedla už to nebylo daleko.

Z něj jsme odbočili doprava na kamenitou silničku, vlnila se asi 6 km pastvinami ještě do 1400, byly tam krásný výhledy na hory, salaše, ovečky, pravé Rumunsko ještě, ačkoli u každé boudy stála zaparkovaná parádní kára.

Chtěli jsme navštívit ledovou jeskyni Scărișoara Cave, ale vzdali jsme to. Před jeskyní milion lidí, milion aut, všude stánky a cirkus a co víc – fronta dlouhá snad 100 metrů. Ani děti nechtěly jít, když to viděly. Štvalo mě to, ale i prohlídka by stála za prd v takovém davu. Před jeskyní jsme si všimli motorek slovenských motorkářů z Nových zámků, co nás ráno předjížděli – takže akce na půl dne ta jeskyně. Škoda, ale když jsme odjížděli a najížděla další auta, říkala jsem si, že je sice sobota, ale Rumuni – co se to s vámi děje?

Rumunsko se proměňuje, ze salaší vznikají soukromý chaty, pozemky samý Proprieta private, jezdí se tu rychle a zběsile (to se jezdilo vždycky, ale teď k tomu mají ještě silný káry). Hory se mění v resorty alpského typu, luk, na nichž se pase, ubývá, všude se staví… Za pár let, kdo ví… Kam budeme jezdit? Musíme víc na východ asi.

U oběda začal Luděk řešit, jak se dostaneme domů. Zjistil totiž, že co jsme pryč, došlo u bratrů Slováků k nějakým novým nařízením stran covidu a do země se jen tak nemůže. Všude jsme četli jen samé výstrahy: povolené koridory pro tranzit, zastavit maximálně na čerpání pohonných hmot, a to ještě jen na vybraných čerpacích stanicích, hrozí kontroly a tak. O možnosti tranzitovat vlakem se nikde nepsalo. Tak co teď?

Pravděpodobně bychom projeli, ale vůbec jsem neměla náladu se do toho pouštět. Navíc asi i levnější by bylo, kdyby pro nás někdo dojel, a tak jsem to Luďkovi navrhla. Tuto možnost připustil, ale kdo? Pavla, co s námi jel do Bělehradu, jsme už otravovat nechtěli.

“Ahoj, co děláš?” zavolal Luděk kamarádovi Ludvíkovi, který nás v minulosti již takto odvážel nebo přivážel. “Ále nic, jsem doma, docela se nudím.” Takže pozor, jestli vám někdy Luděk zavolá, a bude chtít vědět, co děláte, nikdy mu neříkejte, že se nudíte! Protože to znamená, že po vás budeme chtít, abyste pro nás někam dojeli. A stejně tak tomu bylo i teď. Kamarád byl naštěstí ochotný pro nás do Maďarska (kam jsme tipovali, že dojedeme) dojet. Naše auto stálo před domem, stačilo natankovat. Dali jsme mu čas na rozmyšlení a pak se uvidí.

Šplhali jsme do sedla Vartop, už podruhé v životě, kolem nás jezdili místní nebo výletníci. To se pozná tak, že místní mají starý auta a vezou dřevo nebo krávu. Sedlo asi 1200 metrů ani moc sedlo není, asi kilometr rovinky a pak to začne klesat.

Sjížděli jsme a chtěli si užít poslední noc v Karpatech, ještě v horách. Užuž to vypadalo, že sjedeme až dolů do nížiny, když se v poslední serpentině objevila nadějná odbočka. Nějací chlapíci tam řezali dřevo motorovou pilou a klády nakládali na vozejk. Prošli jsme kolem nich, pozdravili a oni se na nás usmáli. Brali jsme to jako dobré znamení. Kousek po cestě výš se nacházelo maličké jezírko (spíš větší louže) plné pulců a u něho ohniště, lavičky a pěkné plácky. (Až na ten bordel okolo ohniště, nechápu, že někdo vidí ohniště a bere to jako odpadkový koš. A není schopný to po sobě autem odvézt.)

Opodál se pásl kůň. Postavili jsme stany, zažehli oheň, něco z těch odpadků jsme spálili, opekli jsme si chleby a Šárka natrhala ostružiny, dali jsme si je s cukrem. Mysleli jsme, že ten kůň patří těm chlapíkům s motorovkou. Ti už ale dávno odjeli, koník se tu popásal úplně sám, kolem krku mu cinkal zavěšený kravský zvonek.
S postupujícím večerem se pomalu přibližoval k nám, a když jsme šli spát, dostal chuť na trávu, co rostla přímo za našimi stany. Několikrát dokonce zakopl o stanovou šňůru! Luděk ho odháněl, on se ale pokaždé vrátil. Kupodivu nám nevadilo ani tak to cinkání, jako to ukusování a přežvykování. Neumíte si představit, jaký to je hluk, když vám metr od hlavy kůň cupuje trsy trávy.
“Debil jeden, proč v noci nespí?!” nadával Luděk a děti se řehtaly. I když je kluk z vesnice, odehnat koně se mu nedařilo, kůň se pokaždé vrátil. Šla jsem to taky zkusit, ale jak se odhání kůň? Zatlačila jsem do něj, ale nic 🙂 Nakonec zabral až klacek, který ležel u ohniště. Luděk ho po něm hodil a kůň se konečně přesunul na jinou pastvinu. Ráno jsme přemýšleli, komu asi patří a proč je tady tak sám, až Luďka napadlo, že už je možná starý a tak ho tady venku nechali dožít.

Koupat do toho rybníčku se nikdo nešel. Žili v něm pulci. Šárka si jich několik nalovila do lahvičky…. A ráno je s velkou parádou zase vypustila 🙂 Zpátky za kamarády.  

Ráno jsme sjeli z hor, Karpaty byly za námi a nám se pomalu blížil konec. Ludvík napsal, že si vyzvedl naše auto, ale že v něm něco hrčí a neví co. Neuměli jsme mu poradit, na dálku se něco takového blbě opravuje.

Místo hlavní E79 jsme jeli po souběžné vedlejšce přes vesničky a bylo to bombastické, bez aut. Kopečky za námi, krajina jen mírně zvlněná. Zjištěn zajímavý paradox! Čím jsme níž, tím víc řešíme kopce. Někde v horách je 100 výškových metrů prd, tady dole se nám nechce ani přes miniaturní vrchovinku z dvou do tří set. Furt jsme řešili, kudy ten „děsnej kopec“ objet 🙂 Ale udělalo se v nížině hrozné horko, tak jsme tu naši lenost svedli na to 🙂

Na oběd jsme odbočili do Beius, našli hospůdku pro místní a radovali se, že tam měli normální jídlo po všech těch fastfoodech. Konečně jsem si dala dušené houby s mamaligou, na to jsem se moc těšila. Bylo to výborné. V televizi ukazovali počasí, nechápala jsem, ale suverénně nejtepleji v celém Rumunsku bylo zase tady. V regionu Oradea Satu Mare, kde jsme zrovna byli! „My se toho horka fakt nezbavíme, zase si za námi došlo.“

U moře jenom kolem 20° C, tady 34°C. A prý má být vedro i u nás doma, až přijedeme, což mi ale zase nevadí, protože budu v jednom kuse prát a to nemám ráda, když přijedeme domů, prší a nemůžu sušit. A před horkem si zalezu do chládku chalupy.

No a záhada auta vyřešena – Pavel, když nám ho dovezl zpátky, zatáhl ruční brzdu a ta během těch 6 týdnů nějak zatuhla (techničtější detaily nevím, ale ty hrozné zvuky prostě byly tím a po čase přešly).

Tábořili jsme pár kilometrů před městem Oradea, Karpaty už byly dávno za námi, my jsme přejížděli jen tu zmíněnou vrchovinku a na noc nám to vyšlo do nejvyšších partií. Jen zběžně jsem mrkla na předpověď, přeci když šest týdnů pořádně nezapršelo a v poledne v televizi padaly ty rekordy, není se čeho bát. Norové nakreslili mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní kapky deště, a dodali, že půjde o pouhých 2 mm srážek, což skoro nestojí ani za řeč. Kluci dokonce machrovali, že nebudou dávat plachtu, že přespí jenom ve vnitřním stanu. My holky jsme si plachtu raději natáhly.

U Norů nejde poznat, jestli půjde o bouřku, ale Foreca předpovídala 85 % přeháněk mezi čtvrtou a šestou, ale ne bouřky. Přesto jsem pro jistotu večer mrkla na blitzortung. Nejbližší bouřka byla ve Vysokých Tatrách. Tak to bude dobrý, říkala jsem si. Ale nebylo! Někdy v noci mě probudilo blýskání. Vzpomněla jsem si na těch 2 mm srážek, a na to, že klukům fakt nezávidím, že budou uprostřed noci vylézat ven a dostavovat stan. A protože v takové konstelaci se mi fakt nespí dobře, vyčkávala jsem a poslouchala. Měla jsem už málo dat, tak jsem se zařekla, že se na internet už nepodívám. A protože se to neblížilo, naopak to spíš zanikalo, tak jsem usnula v domnění, že to bylo všechno.

O další hodinu později, to už bylo nad ránem takové to pološero, mě vzbudil Luděk. “Valí se to přímo na nás, navrhuji rychle se sbalit a zmizet!” To jsem už zjistila, že se zase blýská, dokonce i pohřmívá. “Jsme v lese, ne?” divila jsem se, proč zrovna ON, takový nebojsa, plaší. Plašit bych měla já, ale já byla kupodivu v klidu. “Jel bych pryč, jsme na nejvyšším bodě široko daleko. A jde to přímo sem. Netvrdím, že to sem dojde, ale radši bych na nic nečekal.” Mrkla jsem do mapy, měl pravdu! Modré kolečko značící naši polohu svítilo úplně na vrcholku té nejvyšší vrstevnice široko daleko. A sakra, to je jiná! Na nic jsme nečekali, vzbudili děti, že se rychle balíme. Za deset minut (!) jsme už drkotali po kamenité cestě, kterou jsme sem nahoru včera pracně vyjeli, zpátky na silnici. Deset minut nám stačilo k tomu sbalit stany a připravit se na odjezd. Běžně nám to trvá i dvě hodiny. Já mám ráno svoje rituály. Musím na WC, umýt se, vzít si čisté prádlo. Děti se musí vyležet ve spacáku.
Prdlačky. Nic z toho nemusíme. Když o něco jde, umíme se hecnout a aktivovat. Byla jsem na děti pyšná. Ani jeden neřekl slovo na protest, oba dva fungovali jak roboti. Protože, máma, ta se bojí bouřek, i když žádné nejsou. Ale když má z bouřky strach i táta, tak už je to asi vážný.
Vesnice byla pár kilometrů, to už se blýskalo všude kolem nás, a hrom měl prodlevu pouhé dvě sekundy. Luděk zahlásil, že zahlédl, jak uhodilo do nedaleké benzínky. Práskalo to i do těch kopců, kde jsme spali. Ty dva milimetry napršely už několikrát. Mezi domy jsem se cítila lépe, ale co naše kola s ocelovými rámy? Nevím, nic se ale nestalo.

Bylo šest hodin ráno a na křižovatce v Hidiselu de Sus nás po 4 km zachránil zázrakem otevřený bar s ohromnou střechou. Takový ten ranní, první pomoc pro notoriky. A pro nás. Dali jsme si kafe, zašli si na záchod a počkali na otevření obchodu (Magazin Mixt). Bouřka se mezitím vyzuřila a nastal další parný den.

Odpolední bouřky z vedra chápu. Chápu i frontální bouřky. Ale co nikdy nepochopím, jsou tyhle záhadné ranní bouřky.

Do Oradei už to byl skok, mají tam hezké centrum s novým náměstím. Napojili jsme se na pěknou cyklostezku podél řeky, která nás vyvedla jak za město, tak i na hranice. Vedla těsně podél super hlavní silnice a my jsme díky ní poměrně pohodlně po 502 ujetých km Rumunsko opustili.

Cyklostezka pokračovala dál i v Maďarsku, děti byly úplně u vytržení ze změny země. Prý: „Tady je úplně jiný vzduch.“ Smály se nečitelným nápisům, přeci jen rumunština obsahuje asi 20 % slovanských slov, ale maďarština?

Poledne bimbali až v jednu – co se to děje? Jak prosté – Vítejte zpět v našem čase, kdy nám vrátili tu hodinu sebranou při cestě do Srbska. Bylo super mít ve 12 hodin najeto 40 km a být už po obědě 🙂

Všude se dalo platit kartou, dohodli jsme se, že forinty měnit nebudeme.

Pokračovali jsme dál, podél hlavní vedla pohodlná cyklostezka, a přestože výhled byl jen do kukuřice, docela to odsejpalo. Čím víc najedeme, tím víc ušetříme za benzín. U oběda jsme vymysleli, že celou dovolenou zakončíme v termálku v Polgáru, což mělo být na závěr překvapení pro děti. Koupili jsme našemu berlingu slovenskou dálniční známku, aby Ludvajs mohl jet po dálnici.

Co víc napsat o Maďarsku? Obilí, slunečnice, kukuřice. Zoufalá krajina, kde moc šancí na nocleh není. Ale my jsme profíci, zašili jsme se dokonale, po 114 km, což byl asi náš rekord (tedy dětí), kousek za Nagyhegyes, u kanálu mezi balíky sena, bylo ticho, klid a žádný ranní předčasný budíček. Poslední večeře – čínské polévky. Poslední ráno – hra, kdy Luděk po snídani zalezl do stanu a Víťa ho jako vyháněl, zbořil mu stan nad hlavou, zkrátka to, co skoro každé ráno dělal táta dětem. Luděk totiž prozradil, že by si přál, aby jednou vyháněl ze stanu někdo jeho.

Poslední cyklo den – těm dvěma jsme nic neřekli, jen přibližné místo konce, protože byli neúprosní a otravní, jak chtěli furt vědět, kam dojedeme a kde nás Ludvík nabere. Už prostě nejsou malí, už si to umí sami spočítat a odhadnout, už je jen tak rohlíkem neopijeme.

Kombinace dřívějšího vstávání, rovinek a toho, že ráno nebyla kafe pauza, jsme měli v 10 hodin ujetých 35 km, což jindy nemáme ani do oběda. V dálce už jako kdyby vyvstávaly obrysy Tokajských hor, nalevo Mátra. Ale nelákalo nás nic z toho. Předpověď počasí vyhrožovala, že sem mají dorazit ještě větší horka, tak jsme se shodli, že je dobře, že už jedeme domů, že by nás to nebavilo tady jezdit v těch parnech.

Luděk si ke svačince na zkoušku (kdy my jsme si koupili ledový kafe nebo kakaíčko) koupil energiťák Hell, co tady pijou všichni a prázdné plechovky se válej všude. „To jsem zvědavej, kdy to začne účinkovat.“ Za mě teda fuj, chuť rozpuštěný žvýkačky, děkuju, nechci.

Člověk míní, osud mění. Ceduli Polgár jsem si dokonce vyfotila, jako že finále naší letošní dovolené – a prdlačky! Na dveřích termálů cedule, že je teď na tři dny zavřeno z nějakých provozních důvodů. Smůla, při které navíc vyšlo najevo naše plánované překvapení. (“My jsme to ale stejně věděli, vy jste byli tak hrozně tajemní, že nám to bylo jasné!” utřela nás Šárka.)

Škoda, byl to takovej malej obyčejnej skromnej areál, nic monstrózního, V Maďarsku je ale termálko skoro v každé vesnici, takže v sousedním městečku Tiszaújváros, asi o 10 km dál, jsme našli jiné, sice větší, ale co už. Kemp tam taky byl…. Protože ten náš kamarád je už starší pán, nemohli jsme po něm chtít, aby s námi nocoval na zemi ve stanu. Zaplatili jsme tedy pro všechny pětilůžkovou chatičku a v ceně byla i návštěva bazénů.

Takže opakování slavnostního příjezdu do cílové destinace 🙂 Tentokrát už to vyšlo.

A asi hodinu po nás Ludvík přijel, i s Holbou.

2830 km to na kole bylo, 30 tisíc nastoupaných metrů.

S dětmi (i bez nich) jsme na kole Balkánem projezdili tisíce kilometrů. Nyní si poprvé vyzkoušely, jaké to je šlapat v tamních kopcích. Zvládli to, jeden jak druhý, s naprostým přehledem, však už jsou velcí. Člověk by řekl, že vedro není tak velký nepřítel jako třeba deště. S tím souhlasím, ale po letošku jsem se zařekla, že NA BALKÁN UŽ NIKDY V ČERVENCI!

V listopadu, pár měsíců po návratu, jsme si i s dětmi vyjeli na cyklovýlet u nás doma. Do Ústí nad Orlicí vlakem, pak na kole. Před nádražím na chodníku leželo červené plyšové srdce s nápisem „Miluji tě“. Vypadalo úplně nově, vůbec netuším, jak se tam mohlo ocitnout. Samozřejmě, že jsme to zkusili na Šárku: „Jé, hele, to naše Srdíčko si nás našlo, přijelo za námi vlakem,“ ale už to nebylo ono. Vzali jsme ho do brašen, doma vyprali, ale… už to nefungovalo. 13 let, už je to velká holka. A to staré, stokrát zašívané to prostě nebylo. Je to už dva roky, co jezdíme bez Srdíčka a zatím dobrý. Ťuk ťuk (na dřevo).

Mapa rumunsko-maďarské části ZDE.