Dnes je 02. 07. 2022 - svátek má Patricie

Československo na kole

Rubrika: 2020, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 23. 6. - 4. 8. 2020

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

1. část Slovensko s rouškou

Něco málo na úvod…

Nebyla to tak úplně naše volba, ale jak každý ví, tak v březnu se zavřely hranice států a nikdo nevěděl, co bude. Sice jsme si tehdy říkali, že do léta daleko, ale postupem času bylo jasné, že původní představy o nějaké zahraniční lokalitě vezmou za své. Vždyť u nás je taky hezky, říkali jsme si s pocitem kyselých hroznů a v duchu doufali, že aspoň na Slovensko nás pustí. V červnu se hranice začaly opět otevírat, mapka EU se optimisticky zazelenala, ale při bližším zjišťování, kdy mezi zelenými byly takové státy jako Itálie nebo Španělsko, a naopak země typu Černá Hora zůstávaly pro nás jako rizikové, jsme se rozhodli celý ten slavný, leč pokrytecký a falešný semafor poslat do háje. Jde opravdu o riziko nakažení nebo o záchranu cestovního ruchu? Naposled se slzou v oku jsem mrkla na rozcestník MZV se seznamem zemí, zavřela glóbus a objednali jsme jízdenky směr Slovensko.

Před třemi lety jsme s dětmi na kolech přejeli skoro celý Karpatský oblouk, od Rumunska po Ukrajinu, a skončili na Východním Slovensku. Tehdy jsem si říkala, mít tak 2-3 týdny navíc, dalo by se dojet až na samý konec Karpat. Takže letos můžeme navázat… Ukážeme dětem Slovensko, však ani my jsme nebyli zdaleka všude…

V létě 2020 se k našim východním bratrům mohlo bez jakýchkoli omezení, jen bylo nutné přibalit roušky, protože Slováci – na rozdíl od nás – na léto toto opatření nezrušili. Upřímně, ne že by jim to k něčemu bylo.

Nevyrážíme ani v pátek, natož třináctého, ale když se daří, tak se daří

Cestu jsme si naplánovali na dva dny, aby byla pohoda. Když máte manžela, který rád jezdí vlakem, musíte se občas přizpůsobit.

Vypadalo to úplně jednoduše, až idylicky. Na kole do Ústí nad Orlicí (33 km), odtud vlakem do Návsí (u Jablunkova). Na kole přejet hranice (je to prý levnější), těsně za čárou přenocovat a další den dojet až do Žiliny. Tam nastoupit do odpoledního vlaku a svézt se s ním do Košic. V Košicích poslední přestup na lokálku…

První komplikace v podobě ohromné kaluže po nedávných deštích nastala na cyklostezce u Černovíru. Tedy, louže jako taková nevadila, projela se, mokré nohy vem čert, je přece léto… Jenže klimoška (jak já ji nesnáším) ve vlaku jela na plné koule (čti: chladila na 17°C) a ponožky (v sandálech!!! jak jinak) nestačily uschnout. Když jsem pak stanovali u kamenných koulí u Megoňky, mě nad ránem vzbudil tlak v močovém měchýři. A ještě než jsem došla zpátky do stanu, věděla jsem, že je něco špatně. Ráno už to bylo jasné jak facka, zánět jak vyšitej (dámy, které na to čas od času trpíváte též, víte co mám na mysli). Já na to netrpívám zase tak často, abych léky vozila s sebou, ale odteď už budu. Protože… no čtěte dál.

Večer Luděk pronesl památnou větu: “Co budeme zítra celé dopoledne dělat?” Vlak totiž ze Žiliny odjížděl až ve 14 hodin a my to do ní měli nějakých 40 kilometrů, navíc jenom z kopce. Jenže ráno bylo vše rázem jinak. Okamžitě jsem požádala o pomoc kamarádku lékařku, zda by mi neposlala SMS recept na antibiotika či tak něco podobného. Byla ještě šance, že by se Luděk vrátil do Jablunkova (cca 12 km) a léky vyzvedl, zatímco my bychom s dětmi pokračovali dál směr Žilina. Jenže byla středa a kamarádka ve středu ordinuje až odpoledne. Bylo jí to líto, ale z domova recept vystavit nemohla. A v Čechách vystavené e-recepty na Slovensku nefungují. Tedy zatím. Pojišťovny sice začaly o spolupráci jednat, vše však bylo utnuto – nejspíš protože covid. Stejně nikdo cestovat nebude, tak na co by se řešila funkčnost e-receptů mimo Českou republiku.

Spolkla jsem aspoň jeden brufen na potlačení nejhorších příznaků a vydali jsme se dál podle plánu s tím, že cestou budou města, a nějak to vyřešíme.

Čadca. Prvně jsem navštívila lékárnu a pokusila se, zda by mi nepomohli tam. Slovensko je už tak trochu Balkán a třeba nebudou úplně striktně trvat na receptu od nějakého MUDr. Tak omyl. Navštívila jsem lékárny asi tři a všude nabízeli jen takové ty volně dostupné přípravky, které bohužel nepomůžou. Účinnější léčbu jedině když přijdu s receptem.

Tak fajn. Poliklinika se nacházela kousek od centra, urologie hned v přízemí. Před ordinací lidí jak… Chvíli jsem čekala, nedělo se nic. A pak jsem zachytila rozhovor dvou mužů (ženy se zde nevyskytovaly): “Jak dlouho tady čekáte?” zeptal se jeden. “Byl jsem objednaný na osmou,” posmutněle odpověděl ten druhý. Mrkla jsem na hodinky. Bylo deset. Aha. Tady nemá cenu čekat, chceme-li ještě dneska stihnout vlak. Naskočili jsme na kola a pokračovali dál.

Krásno nad Kysucou, ordinace obvodního lékaře. I tady je čekárna plná lidí. Když vyšla sestřička, drze jsem se vecpala se svojí prosbou. “Nezlobte se, ale putujeme na kolech. V noci mě přepadl zánět močového měchýře. Potřebuji recept na léky. Vyšetření si pochopitelně zaplatím,” zdůraznila jsem.

“Nejsme zařízení na příjem cizinců. Musíte na pohotovost!” bylo mi stroze odpovězeno. (pohotovost = jedině Čadca a navíc až od 18:00 hod., pozn. autorky)

Valili jsme dál. Otázka, co budeme celé dopoledne dělat, najednou získala úplně jiný rozměr. A nejhorší na tom bylo to, že já ty léky vážně potřebovala. Brufen sice tlumil příznaky, ale zánět neléčil.

Kysucké Nové Mesto. Doslova za pět minut dvanáct jsem vběhla na tamní polikliniku, chodby zely prázdnotou, pacienti už odešli domů, doktoři na oběd. Podle cedulky na dveřích však jeden lékař s maďarským jménem měl mít polední pauzu až za hodinu. Ťukám, otevírá asi osmdesátiletý MUDr. Líčím svoje potíže, opět zdůrazňuji platbu a… když v ruce držím plastový kelímek a v uších mi znějí instrukce, kde se nachází ona místnůstka na odběr moči, nejradši bych mu i sestřičce dala pusu.

A pak už jenom sestřička odborně vsunula testovací papírek do odevzdané tekutiny (A co myslíte, měl ho tam!) a prohlásila: dvě bílkoviny a krev. Doktor přikývl, čímž potvrdil diagnózu, kterou jsem si já byla jistá už několik hodin. Vyhráno ale ještě nebylo. Problém nastal, když měl zahraničního pacienta zadat do systému, ale doufala jsem, že Hippokratova přísaha je pro lékaře svatá a snad mě, uznanou, neodešle zase pryč. Nakonec jsme záludnosti kolonek v software společnými silami překonali, a já byla lehčí o deset euro a bohatší o recept na antibiotika. Snad po tisící jsem poděkovala. “Antibiotika určitě doberte, a po týdnu si někde zajděte na test, jestli je zánět vyléčený, jinak by to chtělo ještě jedny,” radil mi ten dobrý člověk na závěr. Tušila jsem, že k tomu nedojde. Vzhledem k tomu, jaké jsem měla problémy sehnat ošetření při akutním stavu, už vidím, jak mi někdo ochotně dělá jenom tohle neakutní vyšetření.

Lékárna byla, jak bývá zvykem, hned vedle polikliniky.

Do Žiliny zbývalo 10 kilometrů a hodina a něco času. Uf uf.

Stihli jsme to. Naložili jsme kola do vlaku a odfrčeli východním směrem dle původního plánu.

Čerhov je maličká víska v okrese Trebišov na jihovýchodě Slovenska a tato se měla stát výchozím místem naší expedice. Volba zrovna na ni padla jednoduše – na místo dorazíme až navečer, tak ať se nemusíme složitě vymotávat z nějakého města.

Kdo si myslel, že preprava bicyklov je na Slovensku samozřejmost (třeba my), toho ráda vyvedu z omylu.

V Košicích byla na přestup necelá hodina, rychlík ze Žiliny přijel na čas, jízdenky i pro kola jsme měli předem zakoupené přes internet. Už jsme se těšili na poslední lokálku, až budeme mít celou tu dvoudenní anabázi za sebou. Vlak stál na bočním nástupišti s dostatečným předstihem, jen nás zarazilo, že to není žádná lokálka, nýbrž takové ty staré klasické vagóny s úzkými dveřmi pěkně vysoko nad perónem. Marně jsme kolem vlaku pobíhali a hledali správné dveře s ikonkou bicyklů.

A to už nás zmerčila průvodčí: “S těmi bicyklami preprava nieje možná.”

“Ják není možná, podle internetu vlak kola přepravuje, jízdenky máme, tak kde je problém?”

“Hej, ale přistavili nám jiné vagóny, prostě nepojedete. Můžete si jít stěžovat.”

“Madam, my si nechceme stěžovat. My se potřebujeme přepravit.” (Jo, to by se ti líbilo, takhle nás odbýt, ale s nám to tak jednoduché nebude.)

Madam se však postavila do cesty. Cítili jsme se v právu. Máme jízdenky, vlak oficiálně kola bere, sami se naložíme, tak nám, sakra, babo, nepřekážej.

“Podívejte, my za bordel na vašich drahách nemůžeme. My se musíme ještě dneska dostat i s těmi koly do Čerhova. Nechte to laskavě na nás, slibujeme, že nebudeme překážet!” pronesl asertivně Luděk, načež popadl svoje kolo a jal se ho naložit do posledních dveří, abychom si pro sebe zablokovali konec vlaku, nikoli nějaký průchozí vagón. Paní ještě cosi zabublala, ale nakonec nás nechala být a odebrala se kontrolovat nasazená rúška.

Když byla naše kola v počtu 4 ks naložená, cítili jsme se unavení, ale spokojení.

Leč po chvíli jsme zjistili, že vyhráno ještě není. Poslední dveře posledního vagónu byly sice vybrány strategicky s ohledem na průchodnost vlaku, nedošlo nám ale, že tyto dveře budou cílem dobíhajících pasažérů – a že jich bylo. A tak se Luděk stal regulovčíkem a vysvětloval a prosil – zkrátka posílal lidi o dveře dál, že těmito dveřmi se do vagónu opravdu nedostanou. Sem tam to někdo nepochopil, a rval do se vlaku i přes naše kola, ale to už nás fakt netrápilo.

A když jsme z vlaku vystoupili, konečně začala dovolená. Koleje dál pokračovaly na Ukrajinu, kopce kolem nás byly porostlé vinicemi a lidé mluvili víc maďarsky než slovensky.

Východní Slovensko

První opravdový cykloexpediční den byl ve znamení geografických zajímavostí. Takových těch, o kterých si roky říkáte, že možná jednou, až bude víc času…
Tak třeba nejnižší bod Slovenska. Leží tam, kde řeka Bodrog opouští slovenské území, a nadmořská výška činí pouhých 94 m n. m. U obce Klin nad Bodrogom vztyčený nevysoký patníček, opodál gotickým kostelík. Místo se zajímavou atmosférou, i nocovat by se tam dalo.
Jen zdolat nejnižší bod hned první den nebylo moc strategické, protože od něho zákonitě pojedeme už jenom do kopce 🙂
Následuje Trojmezí. Zde jde o státy Ukrajina, Maďarsko, Slovensko. Přísně střežené, exkurzi konáme pod dohledem policie, protože hranici s Maďarskem tvoří řeka Tisa, rozlitá a nevábná, ale na Ukrajinu, tam bychom, nebýt několika mrtvých ramen, klidně mohli nepozorovaně proniknout, bo jiná přírodní překážka není.
Píše se rok 2020 – na Ukrajinu je vstup zakázaný i skrz oficiální hraniční přechody. Smutně koukáme, jak se na slunci blyští užhorodské kostelíky a za nimi se začínají zvedat karpatské vrcholky. Blízkost “Východu” dosvědčují také četné bolševníky, obří rostliny. Vzpomínáme na loňský Kavkaz, kde byly tyhle kytky doma. Ale setkání s nimi si ještě užijeme – za pár týdnů, v západních Čechách.
Východoslovenská rovina vůbec není nudná. Je co objevovat. Za zmínku stojí ještě třeba zřícenina Veľký Kamenec, vlakové překladiště Čierna nad Tisou…
Přejeli jsme ji celou napříč a ani v jednom místě nedělá dojem nekonečné roviny jako když stojíte třeba uprostřed Maďarska. Odevšad lze dohlédnout na nějaké kopce, ať už jde o Slanské nebo Zemplínské vrchy. A po projetí CHKO Latorica vystupují vrcholky pohoří Vihorlat, který okolní krajinu převyšuje o dobrých 800 metrů.

Velké Trakany, vesnická hospoda, na zahrádce dva domorodci u piva.
“Odkial ste?”
“My? Z Orlických hor. To asi neznáte…” Bohužel, i někteří Češi si Orličky pletou s Jeseníky nebo i Beskydami. Ale pán se nepletl…
“Ják neznám? Znám, jasné že znám. V sedmdesátom druhom som tri a pol mesiace slúžil v Těchoníně.”
Tak to jsme fakt odpadli…:-)
(V Těchoníně totiž už skoro 15 let žijeme.)

První horská prémie, jezero sopečného původu nazvané Morské oko. A po něm přejezd Vihorlatu po cyklostezce, pozůstatek lesní úzkololejky. Nádech exotiky, nejdálnějšího východu z dob, kdy se nikam mimo republiku pořádně nesmělo. Ale ta republika tehdy sahala až sem. Pořád je mi to líto.
První odpolední bouřky, které pak přicházely s železnou každodenní pravidelností.
Na konci vsí k vidění ryzí cikánské osady. “Vidíte, taky jste se mohly narodit hůř než do cykloturistické rodiny!” provokovala jsem děti. “Ale taky líp,” dostalo se mi zasloužené odpovědi.
Ják líp? Vždyť vám dopřejeme, co chcete. Tak třeba Šárce jsme před cestou pořídili zbrusu nové kolo (konečně dorostla do 26 palců). No, ono tak úplně nové nebylo. To se takhle jednoho dne vrátil Luděk z cykloprojížďky s očima navrch hlavy, že v sousedním Mladkově na hromadě šrotu leží pěkný bicykl. A hodlal kout železo, dokud je ještě žhavé. Nelenil, zajel tam autem, zazvonil na nejbližší dům a zeptal se, zda je to kolo opravdu na vyhození. Bylo. Krásné, červené, holčičí. Doma rám odstrojil, nic mu nebylo, jen vidlice maličko hnutá. Vyhodil ji do šrotu a další nefunkční díly vyměnil za nové kvalitní komponenty. Já jsem sehnala pravé cykloturistické bágly značky Ortlieb (musely být žluté, aby ladily s řídítkovou brašničkou!!!)
Každopádně s novým kolem Šárka neuvěřitelně zrychlila, a ještě to mělo tu výhodu, že už jako rezervu stačilo vézt jen dva rozměry pláště a duše (děti a vozíček mají osazeny 26, dospělí 28).

A i Víťa jel skvěle (byť jeho nálada silně korelovala s procenty baterie mobilního telefonu, bez kterého neudělá ani ránu – ale které dítě je dneska jiné. A když to zaručí, že s námi pojede a rád…) A ze mne se začal stávat outsider. A tak jsem dělala, že se kochám po krajině, rozhlížím se a fotím. To jsem ještě netušila, že příští rok se už děti budou focení vyhýbat.

Četné dotazy znějí: jak to děláme, že děti makají a neremcají? Vážně je ještě baví ty cyklodovolené s rodiči?
Co na to říci? To víte, puberťáci. Hlavně jim dát pořádně najíst. Víťa je jako Frištenský, když jel s Cimrmany na severní pól, už od rána se ptá, kde si dáme oběd. Zajistit jim neomezená data, ráno nebudit a neotravovat blbými dotazy. Ale bacha! Hrdinka dne jsem byla, když jsem požádala ve vesnické hospodě o dobití jejich mobilu.

Ale to jsem odbočila z vyprávění o cestě po Východním Slovensku. Jak jsme se posunovali na sever, jmenovalo se to tam nějak jako Ondavská nebo Laborecká vrchovina. Krásná krajina, kde není vůbec nic. Opuštěná zapomenutá údolíčka, mezi nimi nízká sedla, ideální na získání kondice na pozdější větší kopce. Nevede tam nikde žádná turistická značka, nic. A jezdí málo aut. Krásný kraj. Vísky tam zdobí dřevěné kostelíky, některé jsou zděné se třemi báněmi. Maďarské nápisy se změnily na ukrajinské, a staré babky na nás mávaly a volaly “ščastlivo”. V obci Havaj jsme se napojili na tu tři roky starou transkarpatskou trasu, která tehdy přes Duklu vedla do Polska na vlak domů. Nyní jsme zamířili západ, podobně jako Karpatský oblouk. Kruté boje druhé světové války tu připomínají četné památníky a ve Svidníku volně přístupné muzeum na sídlišti pod širým nebem.

“Nič krajšeho som eště neviděl!” rozplýval se učitel tělocviku v Bardejove a tím myslel nás, naši rodinu na kolech. Cpali jsme se haluškami a venku řádila odpolední bouřka. A mně zase přišel krásný okresní Bardejov. Však ho také na ten seznam UNESCO nezapsali pro nic za nic.
Užívali jsme si úžasnou pohostinnost domorodců, poprosili jsme je o vodu a dostali minerálku, pivo a jednou i opulentní snídani! Výhoda, že na rozdíl od jiných zemí jsme zde rozuměli na sto procent. A oni zase rozuměli nám. A učily se i děti. Už uměly odpovědět na otázku “Ako sa voláš?” a další.

S tou snídaní to bylo tak, že jsme večer požádali u náhodně vybraného domku o vodu. Někdo by se mohl ofrňovat, že o vodu žebráme, sama nejraději čepuji vodu někde z přírodního zdroje, ale tady, na úpatí pohoří Čergov, nikde žádný pramen k dispozici nebyl. Někdy se nám nechce zvonit, připadá nám to trapné, někdy to jsou přesně ty okamžiky, na které pak roky vzpomínáme. A nikdy nejdou dopředu naplánovat, nikdy nevíte, u kterých dveří zazvoníte. A o tom to je.
Vodu nám tehdy přinesli manželé asi našeho věku. Slovo dalo slovo, kde prý budeme spát, tak jsme odpověděli, že někde ve stanu za vesnicí a oni že tam jedno místo znají, chodí tam grilovat. A víte co se stalo? Poslali na kole svoji třináctiletou dceru, aby nám plácek ukázala, abychom nezabloudili. Byl to dobrý kilometr, možná dva… Nedalo se odmítnout, holčina byla prímová, bezprostřední, s cizími lidmi neměla problém jet. Rozbalili jsme stany, opodál stály lavičky, bylo tam ohniště… A než jsme se nadáli, kde se vzali, tu se vzali, ti dva za námi přijeli – a v batohu přivezli chlazené plechovky piva. A ráno, určitě prý máme přijít na snídani. A to my rádi. Luxusní hotel by se za tu hostinu nemusel stydět.

Postupem času jsme ale lidem nějak rozumět přestali. To už jsme byli v Prešově. Také jedno z měst, které člověk znal z vlaku nebo auta jen podle jména. Mají tu McDonald (must visit) a pěkné centrum.

Údolí Hornádu, víska Richnava a naproti na úbočí kopců naprosto dokonalá cikánská osada. Chatrče se táhnou od silnice až bůhví kam, hodně vysoko. O rok později, při sledování filmu Cigán, jsou mi záběry nějak povědomé. Jakpak by ne, film se natáčel, mimo jiné, právě v této osadě.
A to už jsme se z východu přesunuli spíš na Spiš.

Střední Slovensko

Spiš, Liptov, Orava… přesně tyhle oblasti jsou důvodem, proč se mi slovenská krajina asi líbí víc než u nás v Česku. Ty strmé stráně, posečené louky s kupkami sena, občas ovce (dnes už moc ne), smrky co mají větve až na zem… Tedy, jasně že už to dávno tak idylické není. Louky postupně zarůstají nálety a plevelem, protože se na nich léta nepase (a děda bača s psíkem z večerníčkové znělky tím pádem už večer hvězdy rozsvěcovat nechodí), tráva se seče křoviňákem a o smrky se postaral lýkožrout (a následně harvestor).

Člověk by řekl, že Karpatům tady skoro na samém konci svého oblouku, poté co předvedly v Rumunsku a na Ukrajině, už začne docházet dech. Opak je ale pravdou! Místo aby se pozvolna snižovaly a skláněly své hřebeny poslušně do nížin, právě na Liptově vytasí své největší trumfy! Skalnaté Vysoké, o něco nižší Západní a souběžně s nimi povlovnější Tatry Nízké. Pak ještě Fatry a další…

A právě ve Vysokých Tatrách leží nejvyšší bod celého karpatského horstva. 2655 m vysoký Gerlachovský štít, který býval také nejvyšší horou naší, tedy když jsme se ještě jmenovali Československo. V červenci ale není moc šancí jen spatřit, vrcholky Tater totiž skoro věčně obklopují mraky a přinášejí bouře, jejichž věhlas se dostal i do textu slovenské hymny.

Velká nevýhoda hornatých oblastí je, že silnice vedou údolím podél řek. Doliny, které odbočují, bývají slepé a hřebeny hor většinou neprůjezdné – každá cesta tedy poutníka svádí na hlavní. A na ní uhání jedno auto za druhým. Často nemáme na výběr. Existují zde sice cyklotrasy, ale jak jsme zjistili, ty jsou vyznačeny zpravidla výhradně pro milovníky bahna a skákání po kamenitých lesních svážnicích rozoraných po těžbě dřeva. Bohužel, pro nás nejsou příliš vhodné.

Ale abych jim úplně nekřivdila, těm stezkám označeným barevným céčkem v rámečku. Občas nás zavedou do míst, kam bychom se normálně dostali jen pěšky. A ty výhledy, ty pak stojí za ten pot, dřinu a někdy i trochu slziček. A aspoň si člověk chvilku oddychne od toho nekonečného bláznivého štrúdlu aut, kamionů a motorek…

Děti se už zase neptají, jak je něco daleko, ale “Kolik výškových metrů to bude?” nebo “Jak hluboko klesneme?” myšleno před dalším stoupání. Ale není to zatím tak náročné, jak by se mohlo zdát. Na ujetých asi 900 km máme lehce přes 9000 nastoupaných metrů, hranici 1000 výškových metrů za den jsme zatím ještě nepokořili. Zkrátka pohoda, kofola, halušky a Šariš.

Na trase nás brzdí spousta zajímavostí. Poprvé v životě navštěvujeme Spišský hrad, pod nímž jsme projeli mnohokrát, většinou autem, ale znáte to… jak člověk ty věci odkládá na někdy příště. Takže po letošku máme nejrozsáhlejší hradní zříceninu ve střední Evropě, zapsanou na seznam UNESCO, odškrtnutou. Není ale sama v Unescu, nedaleká Spišská kapitula, resp. Spišský Jeruzalém, tam na japonské návštěvníky čeká spolu s ní. My jsme ale Češi a vidět to chceme též.

O co vlastně jde? V letech 1666 – 1675 vybudovali jezuitští mnichové “náhradní Jeruzalém”, protože v té době se mohutně válčilo s Turky a poutníci se neměli jak do Svaté země dostat. Stavitelé vybudovali katedrálu svatého Martina a několik kapliček v okolí, vše v poměru 1:1 jako ve skutečném Jeruzalémě. Každá kaplička odpovídá jednomu konkrétnímu místu. Předpokládá se, že stavba nejspíš nebyla úplně celá dokončená, a některé objekty se naopak do dnešní doby nedochovaly. Celý areál je volně přístupný a na kole průjezdný. Jedna z nejvzdálenějších kapliček, Pútnická kaplnka sv. Kríža nad Sivou Bradou, měla ve zmíněném modelu Jeruzaléma symbolizovat pověstnou Golgotu. Za zajímavější ale považuji travertinovou kupu s vyvěrajícím pramenem hned pod ní. Těch pramenů tam vyvěrá vlastně několik, ten nejsilnější a nejvíc bublající se ale nachází hned vedle silnice, opravdu netřeba zajíždět nikam daleko.

Luděk si posadil (jedenáctiletou!!!) Šárku za krk na koníčka a natáčeli spolu remake videa “Ono to bublá”. Když jsme totiž v roce 2010 s dětmi ve vozíku navštívili bahenní sopky v Rumunsku, tohle byla snad první Šárčina souvislá věta, kterou dala dohromady. (Koho by to zajímalo, tak někdejší video je zde, cca 30. sekunda videa). Že je polívka studená už Víťa nějak hrát nechtěl 🙂

Památkám ten den ještě konec nebyl, ještě zbývala Levoča, ale ač jsme makali, co nám síly stačily, dřevěný oltář kostela sv. Jakuba Staršího, dílo Mistra Pavla z Levoče, jsme nestihli. Dorazili jsme pár minut po zavíračce. Stalo se nám to už podruhé, poprvé v roce 2003 s kamarádem Pavlem. “Tak nic, tak sem musíme ještě jednou,” řekli jsme si a z Levoči zamířili zase na jih, do lesů Slovenského ráje.

Ačkoliv jsme to do Popradu mohli střihnout rovnou, neudělali jsme to. Chtěli jsme totiž vidět Dobšinskou ledovou jeskyni. Doufali jsme, že nedopadneme jak sedláci u Chlumce, pardon Zigáčkovi u Levoče. Není to vůbec daleko, ale celý den jsme se blbě zasekali na takzvaných cyklotrasách ve Slovenském ráji. Jakoby nestačilo, že je Slovenský ráj vyhlášený ráj pěších výletů dolinami říček a potoků zpřístupněných žebříky a řetězy. Ještě musíme přilákat cyklisty, řekl si nejspíš někdo a na stromy namaloval barevná céčka v bílém čtverečku. Co na tom, že ty cesty nejsou na kolech sjízdné, hlavní je přilákat turisty na spoustu kilometrů značených cyklotras. Nebo možná máme jenom každý jinou představu o tom, co je cykloturistika a jízda na kole. Tlačení bicyklů do kopce a za odměnu totálně vydrncané sjezdy, brzdy na doraz a oči na stopkách. Ale jo, asi se nějací takoví najdou.

Prohlídka Dobšinské ledové jeskyně probíhala v rouškách, v -2°C a 99% vlhkosti vzduchu byly pár minutách vlhké taky. Ale jeskyně je nádherná, ohromná masa ledu dlí uvnitř. Od minulé návštěvy před asi 17 lety vůbec neubyl, na rozdíl od té Demanovské, v níž už prý údajně skoro všechen roztál… ale stále se nazývá ledová.

A pak už čekají Tatry, nejprve ty Vysoké. Však už vidět byly ze Spišského hradu. Nejprve ale nudné leč nutné povinnosti. V Popradu nečekaně objevena veřejná prádelna. Taková ta bezobslužná s automatickými pračkami, jako někde na Západě. Na cestě jsme byli sice teprve desátý den, pračku jsme bez problémů naplnili celou. Jenom za sušičku už nám bylo líto dát další euro, to usušíme na kole, je přece léto, ne? Ovšem jak vypadá léto v Tatrách, jsem už psala. A co myslíte, usuší se prádlo za deštivého počasí?

Popradské pleso v 1500 metrech nad mořem je přístupné po asfaltu, to abychom k těm Tatrám alespoň trochu přičichli. A o sto padesát metrů níže položené Štrbské je povinnost. Ale jen taková ta symbolická, protože Disneyland hadr. Rychle pryč, nelíbilo se tam ani dětem. Kdyby tam aspoň mezi tím vším vybudovali McDonald, abychom za ním nemuseli až do Liptovského Mikuláše! Zkazit už tam není co. Na druhou stranu, ten liptovsko-mikulášský je přístupný přes naprosto dokonalé městské cikánské ghetto, že ta zajížďka za to stála!

Nad svatým Jánem se nachází termálný prameň Kaďa. Něco jako známější Kalameny, jen s jedním rozdílem – Kaďa je podstatně chladnější, tedy nemá šanci stát se tak populární. Naštěstí pro ni. Protože, termální pramen sice znamená, že z nitra země vyvěrá voda ohřátá a obohacená o množství minerálů, nicméně je prý dáno, že jako termální se to počítá už od 20° C. A voda vyvěrající v kráteru Kaďa má právě těch 20° C. Vyloženě studená voda to není, ale teplá taky vypadá jinak. Kúpanie je bezplatné a kousek nad areálem se dá bezvadně nadivoko nocovat. Možná by se dalo i v areálu hned vedle, ale tam hrozila invaze nočních návštěvníků. A to my neradi.

Následují Nízké Tatry a sedlo Čertovica (1232 m), oblíbené motorkáři. Ani to nestálo za řeč, dvě tři zákruty, jedna Jesenka, a bylo vymalováno. Halušky nahoře ale dělají dobré.

Na kraji Liptovského Hrádku stála policie, hoši asi plánovali měřit rychlost. Luděk si oblékl reflexní vestu. “Ať vidí, jak jsem vzornej!” pronesl na adresu příslušníků zákona. “No, oni by byli radši, kdybys vzornej nebyl, aby ti mohli dát pokutu,” utřel ho Víťa.

V Banskej Bystrici jsme navštívili expozici muzea SNP – nachází se přímo v objektu památníku, jehož tvar je stoprocentně každému minimálně povědomý. Měli jsme štěstí, první neděli v měsíci mají na Slovensku muzea otevřená zdarma. Ale tady bychom těch pár euro vstupného rádi dali, muzeum za návštěvu stálo. A dalších 50 centů jsme ušetřili za prohlídku sovětského letadla, které před muzeem stojí – dnes bylo také zdarma.

Z BB pak naše trasa zamířila zase na sever. Cyklotrasa Špania Dolina -> Donovaly patřila asi k nejhezčím úsekům, byť jsem na začátku a na konci, snad mi to braťja Slováci odpustí, nadávala (fakt takhle doslova!), který hovado tuhle trasu vyznačilo.

Lidé na Slovensku nás často oslovovali, otázky bývaly zhruba trojího typu. Odkud jsme, odkud jedeme a co děti a slovenština. Tak určitě rozumějí podstatně méně než kdysi my v jejich věku, ale problém nemají. Možná proto, že tam jezdíme docela často, doma si čas od času na satelitu naladíme STV a Víťa se přiznal k občasnému sledování slovenských jůtůberů. Ale přesto, ještě jsme sem tam na nějaké nástrahy slovenštiny narazili. Jako třeba když jsme na kraji zmíněné Španěj Doliny, kde končil asfalt a začínala lesní cesta, potkali skupinu cyklistů se zabahněnými koly. Chtěli jsme vědět, co můžeme čekat a tak se Luděk zajímal, jak je to s průjezdností na Donovaly. “Hej, prišli sme akorát odtialto,” odpověděli chlapíci. “Počkej, vy řeknete, že jste přišli, když jste přijeli, ale taky i když jste přišli pěšky, že jo? Tak jak to tedy je? Šli jste nebo jste jeli?”

No, bylo to nakonec tak půl napůl. Půlku z asi 15km dlouhé trasy jsme jeli, půlku tlačili.

I když tady jsme aspoň byli odměněni neskutečnými výhledy na hřeben Velké Fatry, takže občas jsem šla pěšky jenom proto, že jsem fotila a kochala se. Jen závěrečný “sjezd” do Donoval někdo (jak to říci slušně a přitom nazvat věc pravým jménem?) podělal. Nebo jak to jako myslel? Šlo sice jen o nějakých blbých dvacet třicet výškových metrů, ale kolmo dolů lesem přes kořeny a kameny? Cesta nikde, a to tudy vedou dokonce cyklotrasy tři – modrá zelená a červená. Fakt lahůdka. Ve dvou jsme kola opatrně sváděli dolů.

Donovaly zanechám bez komentáře. Rychle jsme je opustili a bočním údolím přes výběžek Nízkých Tater přejeli zase k Váhu.

No a pak pod Velkým Chočem už na Oravu. Počasí se zkazilo. Naštěstí jsme na nocleh objevili v těch končinách zázračnou maringotku. Celou noc lilo a my měli alespoň maličko zázemí, kde jsme se v suchu mohli najíst. Ne, neřeknu, kde se nachází, byla totiž soukromá a my si ji půjčili docela nadrzo. Věřím, že se o naší návštěvě nikdo nedozvěděl, vše zůstalo na svém místě.

Obce Osádka a Pokryváč – totálně nejprudší kopce zatím z celého Slovenska. A nahoře na jednom stoupání jsme konečně potkali pořádné stádo ovcí – tedy pro mne Slovensko jak má být. (Aby bylo jasno, dneska bývá slovo ovce myšleno v pejorativním významu a nerada bych, aby si to Slováci vykládali špatně. Mimochodem, víte, že dědeček z těch znělek slovenských večerníčků měl i svoje vlastní příběhy? Jmenují se V chalúpke a za chalúpkou a jsou plné příběhů Dědy Večerníčka a zvířátek. A i Šárka si všimla, že louka spasená ovcemi nebo kravami je úplně jiná – něžná, heboučká, jen ji pohladit.)

Následoval sjezd přímo pod Oravský hrad… Další z hradů, které čekaly na letošní rok, aby byly dobyty. A i ten Oravský je velkolepý – jak zevnitř, tak zvenku. Po strmém venkovním schodišti se vyšplháte až na samý vrcholek, do věže oblého protáhlého půdorysu. Je z ní skvělý výhled na celý hrad a okolí, jen nesmíte mít závratě.

Máme se tu dobře, medvěda jsme ještě nepotkali, napsal Víťa na pohled babičce.
Odpověděl tím nepřímo na otázku, jestli s námi ještě i ve třinácti letech jede rád. A ti medvědi?

Ještě nás čekala Malá Fatra a celé Západní Slovensko…

Západní Slovensko

Orava je nejsevernější oblastí Slovenska a Karpaty tu provádějí ostrý obrat k jihozápadu. I my tam stočili řídítka našich kol. Do Zázrivé a potom z ní jsme objížděli Malou Fatru, ale za těmi nejhezčími výhledy jsme si to museli opět tvrdě vydřít. Nejprve z Terchové vzhůru na hřeben. Ne na ten malofatranský, takoví blázni fakt nejsme, ale po nenápadném hřebínku, který leží rovnoběžně s tím hlavním vede lákavě vypadající cyklotrasa souběžně se zelenou turistickou značkou. Jak málo stačí k tomu, aby měl člověk potřebu se trápit. Jenom taková blbost. Louky, zvonička a příslib výhledů. Jak něco podobného vidím v mapě, tak se  neznám. Prostě musím. Začalo to docela dobře. Asfalt skončil hned za vsí, ale nahoru do sedla vedla cesta ještě relativně sjízdná. A protože ten den nehrozily bouřky, strávili jsme tam nahoře i krásnou horskou noc. Ale potom! Opět jsme museli kroutit hlavou nad tím, co znamená na Slovensku cyklotrasa. Doslova jsme rvali kola do kopce, v lese objížděli spadané stromy, překonávali louže. Ale pak jsme vyjeli z lesa – a vše zapomenuto a odpuštěno! Hřebenovku Malé Fatry máme jako na dlani. Doslova s Rozsutcemi v zádech. A dokonce i na ovčí stádo došlo. Pár parádních kilometrů. Po nich zase kola vedeme pěšky pro změnu z kopce. “Kdo si TOHLE vymyslel?” Dělám, že tam nejsem 🙂 Mlčím a neprotestuji. A ze Žiliny do Bytče jedu poslušně podél Váhu, nikoli terénem přes další hory a doly, jak bylo původně v plánu. Byla to první významnější změna trasy.

Hluboké údolí řeky Váh Karpaty rozděluje – hřeben na západě tvoří hraniční hřeben mezi Českem a Slovenskem, mám na mysli Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty. Tam to máme proježděné a prochozené doaleluja.

Volíme tedy břeh levý. Súlovské skály, Manínská tiesňava… “Už jsme si dlouho neopékali buřty,” navrhl Luděk v předvečer, kdy byl nocleh naplánován někde nad Súlovem. A tak proč ne, nakoupíme buřty, večer bude oheň, souhlasila jsem. Dopadlo to jako vždycky. Jako vždycky, když si naplánujeme hezký večer s ohníčkem, zákonitě buď prší nebo nemůžeme žádné pěkné místo najít a nocujeme takzvaně na krizovku. Tady to byla kombinace obojího. Nezbylo než uprostřed lesa zbudovat přístřešek z plachty a pod ním zažehnout dřívkáč. Mimochodem, špekáčky ohřáté ve vodě chutnají pěkně hnusně.

Další den opět nutno rvát kola do nesjízdného kopce po cestě opět označené jako cyklotrasa. Kameny, bahno, výmoly. Opět padají nadávky, objevila se i trocha slz. Sjezd skrz Manínskou tiesňavu jako odměna. Parádní, jen… trochu kratičká. To jako bylo všechno, kvůli čemu jsme se tak trápili? pomyslela jsem si. Asi už jsme zmlsaní a jen tak něco nás nenadchne.

Pak už to vzdáváme úplně. A klidně to přiznám. Původní plány byly velkolepé! Strážovské vrchy, Povážský Inovec. Koukáme do mapy, kde cyklotrasy vedou po čárkovaných pěšinkách, kolmo na vrstevnice. Už nás to nebaví. Taťku rozbolelo koleno, zbytek rodiny se též zlobí a protestuje.

“Jeli jsme sem jezdit na kole, ne je tlačit! Každý den takovéhle šílené terény!”

Neprotestovala jsem, ani mne to nebavilo. Takové cesty navíc příšerně zdržovaly. Povážský Inovec, poslední tisícovka Karpat – smutně jsem na ni koukala z Trenčianského hradu – zůstane nedobyta.

Ale ustoupila jsem docela ráda. Zvolili jsme pohodlnější a odpočinkovou trasu podél řeky Váh. Na hrázi se budují nové stezky pro cyklisty… Jsou tak nové, že jsme je ještě neměli ani na mapách. Zírali jsme, kolik úseků se od minula změnilo. Za pár let by tak konečně slavná Vážská cyklomagistrála mohla dostát svému honosnému názvu… Zatím ještě vede velká její část po rušné silnici. Ale jinak není příliš záživná cesta podél nejdelší slovenské řeky. Teploty trhaly rekordy, prý nejteplejší den v roce, tvrdili v rádiu.

Západní Slovensko bylo nejkratší částí, ale zato bohaté na milá setkání.

Před 6 lety jsme se podél Váhu s dětmi vraceli z Francie od Atlantiku. Tenkrát jsme ještě hledali pohodlné cesty podél řek. Loira, Dunaj… Dostali jsme se podél něho až na Slovensko. A další řeka, kterou jsme následovali, byl právě Váh. Za Trenčínem nás tehdy dojela paní na kole. Oslovila nás a za chvíli jsme seděli u nich na zahradě v altánku. Zlatá a energická paní Agáta! Doma jsem zabalila naše knížky, tehdy ještě byly jen dvě a hned putovaly na Slovensko jako poděkování.

Vím, jak to s těmi setkáními na cestách bývá. Málokdy se s někým vidíme víc než jednou, málokdy zůstáváme déle v kontaktu… Je to škoda, učím se s tím ale žít. Lépe řečeno, zvykám si. Agáta na nás ale nezapomněla. Před dvěma lety se i s manželem vypravili do Čech za příbuznými. Cestou se – jen tak na blind – zastavili u nás doma. Bohužel jsme byli zrovna někde na cestách, tak nám aspoň nechali vzkaz. Stáli o to se znovu potkat.

Když už jsme změnili ty plány, co kdybychom se za Agátou a jejím mužem zastavili? napadlo mne v Žilině. Luděk souhlasil.

A tak jsem jen na zkoušku napsala email – byl to jediný kontakt, který jsem měla. Na blind jsme jezdit nechtěli, ten dům bychom totiž už asi nenašli. Odpověď přišla za pár minut. Jsou zdraví, mají čas a budou nás očekávat. Další večer sedíme ve známém altánku a nakonec u nich i nocujeme. Děti se jim už odstěhovaly, celé horní patro domu mají prázdné. A ta snídaně ráno, něco takového jsem ještě neviděla. Samozřejmě, že ihned po návratu putovala na Slovensko i naše třetí knížka.

Malé Karpaty jsou posledním souvislým horským celkem celého karpatského oblouku. Před několika lety jsme je prozkoumávali v období jarních prázdnin, když na nás vyšly na půlku března a na horách už nebyl sníh. Pár let na to jsme i s koly stáli na kopcích u rakouského Hainburgu, které bývají označovány za ten skutečný konec Karpat. A nebo jím je jihomoravská Pálava? I tam jsme také několikrát byli s našimi brněnskými kamarády. Stejně tak v hlavním slovenském městě… Dostavil se pocit, že už tu nemáme co objevovat. Pocit, že jsme dojeli na konec Slovenska a etapově i na konec celého karpatského oblouku. Nastal čas anabázi po Slovensku ukončit.

V Novém Mestě nad Váhom jsme se skrz kopce prosmýkli pod věhlasným Čachtickým hradem a vjeli do oblasti nazvané Záhorie… Ano, za horami… Karpaty už tady skutečně končí, v pozvolných vlnkách se rozpliznou do panonské nížiny. Naše pouť po slovenské zemi definitivně skončila nákupem jízdenek na vlak. Čekal nás přesun do Prahy, a druhá půlka československého putování.

“Docela to utíká,” pochvaloval si Víťa.

“Jo, je to pohoda,” souhlasila Šárka, “ráno chvíli jedeme, pak je kafe-pauza, potom oběd, odpoledne pauza na pivo a pak už hledáme místo na nocleh.”

Já to říkám pořád, že ty děti nijak netýráme 🙂

Předposlední den jsem někde na křižovatce čekala na Víťu, tradičně se opozdil. Nehrotí to, nespěchá, jede na pohodu. Ví, že na něj počkáme. Sice nám tím občas leze na nervy, ale hlavně že jede. Najednou vidím, jak opodál brzdí auto, a řidič z okénka zdraví: “Ahoj Markéta!” Kamarád Slavo z Bratislavy! Je tohle možné?! Jel kolem úplnou náhodou.

Ten úplně poslední den se rozpršelo, šlapali jsme v dešti jak zmoklé slepice. Pár kilometrů od hranic jsme se zašli usušit do hospody. Byla to taková ta typická zakouřená putyka, otevíračka 17 – 02. Pivo i borovička tekly proudem. Čekali jsme, jestli ten déšť trochu nepoleví. Když jsem si odskočila na WC, podnapilý vrchní seděl u našich děti a zkoušel je z počtů 🙂 Atmosféra by se dala krájet 🙂 A jako všude, vedly se i tady nekonečné a nic neřešící debaty o politice. Jedno máme ale všichni společné: “Já som Čechoslovák. Mňa žiadna hranica nerozdelila.” Přikývli jsme… Pokolikáté už od TÉ doby… !? Od toho roku 1993. A kolikrát ještě přikyvovat budeme?

Proč žádného politika zatím ještě nenapadla myšlenka znovu spojit Česko a Slovensko.

Dva a půl týdne, 1254 km, 11 a půl tisíc nastoupaných metrů.

2. část Vlastivěda pro naše dva puberťáky

Po Slovensku jsme v putování pokračovali u nás doma, po Čechách. Jak asi každý ví, cestování v roce 2020 bylo zkomplikované epidemií koronaviru. Dlouho jsem si nechtěla připustit, že se nikam do zahraničí pořádně nepodíváme. Během jara jsem měla pocit, že do léta daleko… Prsty se míhaly po mapách, po loňském Kavkaze se sliny sbíhaly na ještě větší sousta, nevěděla jsem, kam dřív a kam raději. Jednou jsem čáru kreslila na východě, jindy na severu, i na jihu či na západě by se něco našlo. Ale o tom, proč jsme nakonec jeli tam, kam jsme jeli, jsem už psala v první části Slovenska s rouškou a dětmi. A po Slovensku, které alespoň trochu zastalo pocit zahraničí, následovalo pokračování po naší zemi…
Před asi dvěma lety u nás v rámci komunity Warmshowers nocoval párek cyklistů z Holandska. “Vybrali jsme si zrovna vás, protože jsme si říkali, že nám poradíte s trasou po Česku,” řekli nám. V naší zemi totiž plánovali strávit pět týdnů. To nás překvapilo. Neměli naši republiku jen jako tranzit, jako to má většina cykloturistů, ale naopak – měli ji jako jeden z hlavních cílů. Dojalo nás to. Byl nám svěřen nelehký úkol, naplánovat dokonalou trasu, aby naši zemi co nejlépe poznali. Naštěstí plánování miluju. Asi na hodinu jsem zmizela u počítače a trasa byla na světě. Bylo na ní vše, co považuji za to nejzajímavější v naší malé ale pestré zemi: hrady, zámky, hory, řeky i národní parky. Pět týdnů se překvapivě ukázalo jako docela málo. A i přesto, že se úplně vše, co jsem chtěla, nevešlo, měla jsem z trasy dobrý pocit. Určitě se jim u nás bude líbit! S trasou jsem si tak vyhrála, že jsem dokonce cítila lítost, že jsem ji netvořila pro nás, lítost, že ji pojede někdo cizí a ne my. Vyrazit takhle na celý měsíc po naší republice, to by bylo něco! pomyslela jsem si tehdy.

Už několikrát jsem si ověřila, že by si člověk měl dávat pozor na to, co si přeje. Přání se totiž někdy mohou vyplnit.
********************************************************
“To ale nebudete mít souvislou čáru!” napsal mi kamarád Jára.
“Myslel jsem, že uděláte nějaký velkolepý přejezd od východu na západ ,” napsal mi kamarád Jirka.
Oběma jsem totiž prozradila, že sedíme ve vlaku a přesunujeme se z Břeclavi do Prahy. Očividně je to zklamalo. Ani souvislá čára, ani přejezd bývalého Československa. Trasa povede po místech, která jsem vždycky chtěla ukázat dětem, ale z domova to na víkend máme daleko. Přejezd by sice možná byl efektnější, ale část trasy bychom jeli chronicky známou krajinou a na vzdálené lokality by pak už nezbyl čas. Zkrátka jsme se rozhodli pojmout to jako prachobyčejnou vlastivědnou poznávačku pro děti. Někam se i my podíváme poprvé, jinde si rádi zavzpomínáme.

Rychlík nás vysadil na hlavním nádraží v Praze, v mém rodném městě, v neděli krátce po poledni. Měli jsme za sebou 1250 km na kole po Slovensku a před sebou druhou půlku letního putování. A svoje vyprávění tentokrát pojmu spíš povídkově než cestopisně. Třeba někomu v dnešní době přijde vhod trocha čtení…

Nelehké začátky
Z celého přesunu vlakem z Břeclavi do Prahy jsem měla největší strach, ani ne tak z toho, že nestihneme do vlaku nastoupit, protože se číslo nástupiště dozvíme tři minuty před odjezdem, ale z toho, že nás bude lákat vystoupit v Ústí nad Orlicí a zajet si domů. Jen si to představte, po dvou a půl týdnech putování se budeme vyskytovat nějakých třicet kilometrů od domova. Ale domov nás kupodivu netáhnul. S těmi dovolenými na kole to máme tak. První týden dovolené si člověk ještě moc neužívá. Přemýšlí, co doma zapomněl a ladí chod výpravy, výbavu a tak. Druhý týden už je o něco lepší. Co jsme zapomněli, to nepotřebujeme a všechny činnosti už máme zautomatizované, a i chod doma se bez nás nějak ustálil. Nastal čas si začít dovolenou užívat. Ovšem nohy stále ještě bolí, do kopců už od šesti procent řadím jedna-jedna, funím, supím a hekám. Lehkost v nohách, kdy vyjedu cokoliv začne, protože už prostě nejsme nejmladší, počínaje třetím týdnem. A ten právě nastal…

Cestovatelské dítě
První noc v Čechách máme domluvenou u kamarádů Moniky a Jirky Vackových. Oni u nás byli už několikrát, my u nich ještě nikdy, takže když naše trasa ven z Prahy vedla přibližně kolem jejich bydliště, bylo víc jak jasné, že je konečně musíme navštívit, čti: řádně zneužít a vyžrat 🙂 A jak jsme si řekli, tak se stalo. Večer neměl chybu, skamarádily se i děti.
Ráno je však jejich sedmiletá Bára smutná z odjezdu naší Šárky. Chtěla by, aby Šárka neodjížděla. “Já mám, Baru, lepší nápad, co kdybys jela s námi?” Čekala jsem, že odfrkne něco v tom smyslu, že to teda né a s pištěním zmizí pryč od té divné tety a jejích ještě divnějších nápadů. Bára je však dítě cestovatelů. Na malou chvilku se zamyslela a už volá na Moniku: “Mamí, můžu jet s nima? Sbalíš mi věci?” Vytřeštila jsem oči. Tak to jsem nečekala. Výmluvu naštěstí našla Monika poměrně rychle: “Hele, zlato, oni jezdí denně víc než padesát kilometrů, a to ty bys zatím nedala. A hlavně, babička by byla smutná, že tam nepřijedeš.”
A tak jsem Báru pohladila po vlasech: “Přijeďte k nám zase v zimě na lyže.” A v duchu jí dávala palec nahoru za to odhodlání.

Berounsko kole, to si teda dáte!
Na hradě Tetín se na skalní vyhlídce na údolí Berounky míjíme s partičkou mladých lidí na čundru: “Vy jste tady na kolech, jo? Berounsko na kole, to si teda dáte!” Já nevím, mně po tom Slovensku přišlo docela jako rovinka.

Kde je ta řepka?
Putujeme už několik dní středočeskou krajinou. Slunce svítí, obilí akorát dozrává a Luděk se líbezně rozhlíží po příjemně zvlněném kraji. “Já si říkám, že je mi tady něco divné. A už vím. Tady vůbec nepěstují řepku.” Musela jsem ho taktně upozornit, že jaksi … ehm … v půlce července už řepka nekvete, že ty sytě žluté lány změnily svoji barvu na hnědou, na první pohled snadno zaměnitelnou s barvou pšenice nebo žita. Možná by si měl pořídit i brýle na dálku. Pole s řepkou jsou totiž všude i ve Středočeském kraji, jen už místo květů vidíme zralé plody. Prý se jim říká šešule.

Tady je to jak v kurníku
Už několik let vozíme na rodinné výpravy dva stany. Většinou spíme holky zvlášť a kluci zvlášť. A abychom se nehádali, stany si každý den prohazujeme. My s Šárkou máme péřové spacáky, takže Luděk každý večer, když postaví klučičí stan, který ale předchozí noc byl holčičí, brblá: “Tady je to jak v kurníku.”

Po modré to dáte!
Pokusili jsme se dobýt Prahu, mám na mysli kopec Praha, což je druhý nejvyšší vrchol pohoří Brdy. Od Padrťských rybníků se to zdálo vcelku snadné. Ovšem na křižovatce nečekaně stála dvě vojenská auta a dál do lesa po cestě že je vstup zakázán. Smůla, okolí cesty se dnes asanuje. Naštěstí jen tato cesta, vrchol je přístupný. “Poradíte nám kudy jinudy?” Plukovníci se zamysleli: “Nejlépe po modré turistické.” Chtěla jsem se ujistit, jestli je ta cesta opravdu sjízdná, ale otázku jsem raději spolkla, nechtěla jsem vypadat, že příslušníkům armády nevěřím. Kdo jiný by měl vojenský prostor znát lépe než oni. Později, když jsme ve dvou postupně tlačili jedno kolo po druhém do téměř kolmého svahu, jsme jim pěkně nadávali.
Trénink z tlačení kol na slovenských cyklotrasách jsme tady zužitkovali do poslední mrtě a příště můžeme klidně i do Tater. Jediné štěstí ti pánové měli, že se asi hodinku na to ozvala z hloubi lesa dunivá rána – nejspíš něco opravdu našli a to odstřelili. Uzávěra se vyplatila.

Tomu říkám důvěra
Nevím, jak se to stalo, ale zapomněli jsme, že i dovolená na kole po ČR je dovolená na kole jako každá jiná a jaksi potřebujeme vozit s sebou hotovost. V Příbrami, v jediném možném místě jsme si po nějakém bankomatu ani nevzdechli, a už jsme mířili směr Orlík. Ve vísce Smolotely jsme pak zírali do prázdné peněženky. Ležely v ní poslední tři stovky a nějaké drobné. Večer na krku, obchod zavřený, v hospodě karty neberou. Utopenec s cibulí a nakládaný hermelín – na večeři nám peníze ještě stačily, ale bylo to jen taktak. Ale co budeme jíst další den? Zásoby jsme neměli, peníze taky ne a do Písku to bylo přes padesát kilometrů. Zajíždět někam jen kvůli bankomatu se nám ale vůbec nehodilo. Další obec Bohostice. DOMÁCÍ SEKANÁ hlásala cedule na odbočce. Sliny se nám sbíhaly. Pohostinství spojené s obchůdkem, tak jak to bývá. “Copak jste chtěli, zlatíčka?” zeptala se sympatická majitelka, když jsme zastavili před vchodem a já se chystala zjišťovat, jak to mají s případným placením kartou. “Karty nebereme,” omlouvala se, “ale klidně si nakupte co potřebujete a pošlete mi to na účet.” Vážně bychom mohli? Tak paráda! Rozšoupli jsme se, to se ví. A peníze pochopitelně okamžitě převedli. Ještě jsme jí provedenou transakci ukazovali na mobilu, ale ani na to nekoukla. Nepotřebovala to. Věřila lidem. A to se nám líbilo. I ta sekaná byla vynikající.

Okurky
Jeden večer jsme nenašli lepší místo na noc, než plácek těsně vedle oploceného rybníčku s kachnami a dvěma ovcemi. Ráno ovšem přijel majitel, ještě nebylo ani šest a už přihrčelo auto. Luděk aktivně vyběhl okamžitě ze stanu a začal se omlouvat a vysvětlovat. Spali jsme na místě, kde chovatel běžně parkoval. Pán ale mávl rukou pro těch pár kroků navíc a ještě se omluvil on, že nás probudil. Upřímně, ještě se nám vstávat nechtělo, ještě jsme to skoro na hodinku zalomili. A když jsme pak konečně ze stanů vylezli, ležely před tím naším dvě salátové okurky. Bohužel jsme už neměli jak pánovi poděkovat.

Já mám hladík
Tato pasáž je určena těm, co mají děti ve věku dejme tomu deset let a víc, nebo těm, co už tohle období mají za sebou. Je, prosím vás, normální, že se ráno nasnídáme, a sotva ujedeme pár kilometrů, už se řeší, kde si dáme oběd? Kvůli dětem, dobíjení, pohodlí a tak vůbec se většinou přes den stravujeme v restauracích. Ceny jídel v poslední době poměrně výrazně vzrostly, ale když chceme, aby děti šlapaly, zatneme zuby a koupíme jim na co mají chuť, klidně i za 150 korun, “ať teda nežeru, no.” A pak ujedeme 15 kilometrů a “Já mám hladíček” začne jeden nebo druhý, v lepším případě oba. “Cože? Už zase?!” A večer, když postavíme stany a já bych nejradši zalezla spát, přijdou otázky: “Budeme vařit?” nebo “Co si dneska uvaříme?” Rozuměj: Co nám, mámo, uvaříš, my máme zase hlad. A tak startuji dřívkáč a vařím těstoviny, rýži nebo tak něco. Jen pro ně. Já totiž hlad nemám. Nesmím mít. Jinak by se dost nenajedli a pak by třeba snědli i mě. (i – protože děti a manžel).

Vyhozené prachy
Jeli jsme s dětmi vlastivědu, takže jsme mimo jiné objížděli známé hrady a zámky, kde jsme chodili opravdu poctivě na prohlídky. Na Zvíkově jsme si koupili pexeso hradů a zámků jihočeského kraje, jako motivaci.
Důležité bylo, že to děti zatím bavilo, tak nám nebylo líto peněz, i my jsme se dozvěděli spoustu staronových věcí. Co na tom, že je hned zase zapomeneme. V paměti mi ale utkvělo, že dřív nebylo zvykem pořizovat portréty malých dětí – s ohledem na vysokou dětskou úmrtnost se objednávat malíře pro děcko zkrátka nevyplatilo. Obrazy byly drahé a jeden nikdy nemohl vědět. Dovedete si to představit? Jeden dětský (a tudíž hodně vzácný) portrét visí na Červené Lhotě. Majitele zámku si už vůbec nepamatuji, ale tohle je dobré pro srovnání, co vše bylo dřív normální a jak dobře se oproti minulosti máme dneska. I s těma všema protivnejma opatřeníma to není nic proti epidemiím ve středověku, válkám, hladu, koncentrákům, chudobě nebo opravdové totalitě… Co vše museli naši předci zažívat, s čím vším se museli vypořádat.

Trochu to popletl 🙂
Ještě k zámku Červená Lhota – mimochodem, zrovna tam rekonstruovali hráz, takže voda byla vypuštěna a zámek na ostrově se nekonal. Jiřík by se pro Zlatovlásku letos musel brodit bahnem, páč by neměl jak na loďce veslovat. Už jsme měli prohlídku za sebou a akorát jsme nasedali na kola a chystali se odjet, když k mostu dorazila skupinka menších dětí. Jeden chlapeček zůstal v úžasu hledět na barvu fasády: “Jé, tady asi bydlela Červená Karkulka…”

Já s tou helmou taky pokaždé srostu
Dávali jsme si dopolední kávu v cukrárně v Týně nad Vltavou. Vedle nás u stolku seděli také cyklisti. Poznalo se to snadno. Jeden z nich měl totiž na hlavě helmu. Ano, seděl u stolu v helmě a cpal se dortíkem. Kývla jsem mu zdálky na pozdrav. Možná, kdyby se mi také občas nestávalo, že si přilbu zapomenu sundat, bych si o něm myslela, že je buď namachrovaný frajírek, nebo totální debil. Ale Milan Silný při svých závodech Loudání v helmě občas i spí, a já s ní prostě po těch týdnech na kole pokaždé taky srostu. Víťa se mi směje, že ji nesundávám, když nakládáme kola do vlaku, já ale optimalizuju, aby se mi neblembala na řídítkách. Do obchodu jsem v ní taky schopná jít.
A tak jsem ráda, že nejsem takový debil sama. …

Manželské povinnosti
To si takhle jednou Luděk usmyslel, že i na cyklodovolené je potřeba plnit manželské povinnosti a dokonce za tím účelem hodlal přespat jednu noc pod střechou, v posteli, prostě penzionek, dva pokoje… Sama jsem se divila, běžně totiž i za lijáků trvá na stanu. Když si vzpomenu třeba jak jsme vloni na Kavkaze stavěli nouzově stan v bouřce mezi bolševníky jen proto, že my jsme přece ti drsňáci, co žádný guesthous nepotřebujou… Výjimečně mě nenapadla žádná výmluva, tak tedy něco našel, po telefonu dojednal, pro děti to mělo být překvapení. Už se blížil večer a s ním studená fronta. Mraky houstly a vypadalo to na déšť. “Kde nabereme vodu, už by to chtělo někde najít nocleh,” začaly najednou řešit děti a my pořád nic, jeli jsme dál… A pak jsme stáli přede dveřmi ubytování a ony byly snad normálně zklamané. Prý: “Hotel? Proč? Vždyť to není potřeba,” divily se. Hele, normálně jsem z nich měla radost! Jsou to tvrďáci!

Kotě aneb když v ráji pršelo
Od rána pršelo a my se blížili k Novohradským horám. Já nevím jak vám, ale nám tam prší vždycky, prostě k tomuhle kraji to pošmourno, mraky a voda tak nějak patří. Tenhle den lilo teda fest. Těsně před Novými Hrady, jak se uhne z hlavní do města, v takovém menším stoupání bylo najednou slyšet zoufalé mňoukání. A brzy jsme zjistili, odkud pochází. Na stromě hned u cesty, v poměrně velké výšce, sedělo na větvi docela malé kotě. I na tu dálku bylo vidět, že je celé mokré a šíleně ustrašené. Šárka okamžitě, že ho musíme zachránit a z toho stromu sundat.

Teď mi došlo, že asi neznáte naši Šárku. Tak jenom stručně – představte si holku, co miluje kočky. A když říkám miluje, tak to je myslím slabé slovo. Ona je na ně šíleně ujetá už od školky. A teď si představte strom, co roste ve srázu hned u silnice a první větve začínaj až někde ve výšce několika metrů. K tomu liják… fakt super konstelace. A Šárka bulící, že tady to kotě prostě nechat nemůžeme, že ona dál nepojede. Jenže znáte to, záchranou akci jsem musela rozjet já. A nejsem bohužel ani hasič ani stromolezec, nicméně už jsme pár koťat u nás na stromě měli, a víme, že když to šlo nahoru, půjde to i dolů. Tohle si naštěstí dalo říci, a když jsme na něj začali mluvit, pomalu se snažilo postupovat směrem k nám, napůl teda lezlo, napůl padalo, ale chytili jsme ho a dobrý. Bylo vážně strašně roztomilý. Ale co dál? Tohle přesně byla moje noční můra vloni v Gruzii, ta toulavá roztomilá štěňátka všude. Jenže tohle bylo kotě a Šárka je – no však jsem to už psala – úchyl na kočičky. Takže jsem milou vyklepanou kočenku vzala pod bundu a došlapali jsme k prvním domům. Ale tím se dilema “Kam s ním” nevyřešilo. Fakt jsem nevěděla, co dělat. Sice bylo teprve odpoledne, ale kvůli dešti nikde nikdo. Stáli jsme u zámku, kde visela cedule, že je tam nějaký ústav přírodovědecké fakulty, tak říkám, že bychom ho nechali v zahradě pod stromy, obětovala jsem dokonce jednu paštiku. Kotě ale nechtělo jíst, chtělo jít s námi, takže Šárka se opět rozbrečela, že ho tady nenechá. Luděk s Víťou už mezitím někam zmizeli, chtěli se jít ohřát a usušit a my tam stály jak zmoklý slepice. Pak šla paní se psem, tak jsem k ní běžela, že jsme našli kotě a co máme dělat. A ona se jen smála, že kočka se o sebe přece postará. Tak říkám Šárce: “Vidíš, nemůžeme obcházet domy, komu patří, ono to zvládne, neboj, zvládlo to doteď.” A tak nastalo loučení – přísahám, že být to poslední den, vezmeme si ho klidně domů, co na tom, že už dvě kočky máme. Bylo fakt strašně ťuťu ňuňu (ach jo). Ale měli jsme před sebou ještě dva týdny a do toho nám kotě jaksi… nepasovalo. No, zkrátím to – nechali jsme ho tam a doufám, že našlo majitele, ať už původní, nebo nové.

A Šárka? Hned za Novými Hrady se terén zlomil, začalo se hodně zostra stoupat a tak měla jiné starosti. Dojeli jsme ten den až do Pohoří na Šumavě, takže na kotě se naštěstí zapomnělo.

Jo a u toho Pohoří jsme přespali asi metr od hraniční čáry poblíž českého pramene Lužnice, na jediném suchém místě v těch podmáčených lesích a lukách. Letošní léto pršelo opravdu hodně. A na pár kroků, jen pro ten pocit, jsme zašli i do Rakouska. U toho jsme se pokusili dětem vysvětlit, proč byly dřív hranice směrem na západ doslova zadrátované a jak to tady asi vypadalo. Luděk jim popisoval, jak hranice fungovaly, proč se nešlo dostat až k čáře a k čemu sloužily signálky. Protože i to je vlastivěda.

Zbytečné obavy
“Tady bude ráno pražit slunce,” prudil Luděk, když jsme večer stavěli stan na těch podmáčených otevřených loukách nad Pohořím na Šumavě. První sluneční paprsky dopadající na navlhlou plachtu má většina lidí rádo. Nikoliv Luděk. Jakmile zasvítí na stan třebas jen jeden zbloudilý pruh světla, okamžitě vstává, budí všechny a velí k odjezdu. Věta “Já se nechci smažit!” je moje noční můra a je tedy i v našem zájmu stanovat ve stínu. Obavy však tady byly zbytečné. Ráno už sice nepršelo, ale v cca 940 metrech nad mořem se po včerejším lijáku všude válely cáry mraků a mokré bylo po celodenní jízdě v dešti všechno, co jsme neměli schované v báglech. Jakoby už přišel podzim, pomyslela jsem si. Ale byl teprve červenec.

To ráno bych teda ostré sluneční paprsky na stan uvítala. Takové ty balkánské. Klidně plnou palbu od pěti od rána. A tuším, že ne jen já.

Sláva Vietnamcům a objev mraženek
“Polské obchůdky a české hospůdky bych navrhl do UNESCA!” pronesl Víťa před pár lety, když jsme přejížděli Polsko a mířili do Běloruska. Skoro v každé malé vesnici tam mívali otevřený obchod, klidně i několik. Pro cestování to je velmi pohodlné: nemusí se složitě plánovat, zdlouhavě nakupovat a vozit kila zásob. I u nás tomu tak dřív bylo, nicméně ruka trhu a globální řetězce začaly vesnické obchody likvidovat. Je to logické, vesnický krámek nemůže konkurovat, nenabídne slevy ani akce, není v něm žádný široký výběr a otevíračka je omezená. Toto však poslední roky začíná měnit fenomén vietnamských večerek. Mnohokrát nás zachránily, když jsem zapomněla, který je den v týdnu nebo se nám prostě jen nechtělo nakupovat množství zásob.
Typicky – v neděli dopoledne si uvědomím, že je vlastně neděle. K snídani jsme snědli poslední chleba a v báglech mám jen jednu paštiku a třetinu nutely. Kouzlo dlouhých cyklodovolených – člověk úplně zapomene, co je za den. Ale čtyři hladové krky na krku, co dělat. Hospody v neděli nenabízejí cenově snesitelná meníčka a když máte porci za 175 Kč násobit čtyřmi, dost rychle si takový oběd rozmyslíte. Nejinak tomu bylo v Dolním Dvořišti. Restauraci s prý vynikajícími hovězími líčky jsme se slzou v oku minuli a skončili na benzínce. Zavál nás tam snad sám osud. Objevili jsme tam totiž jsme zabalené hotovky za 69 korun, které jsme si mohli ohřát v mikrovlnce. Knedlíky a špagety bylo ovšem nutno dlabat lžící, kdo by na vandr tahal příbor.

Noc na Kleti
Z malebného pohraničí jsme uhnuli zase maličko do vnitrozemí. Kleť je s nadmořskou výškou 1084 m n. m. nejvyšší hora Blanského lesa, a nad Českým Krumlovem ležícím na Vltavě se vypíná o skoro 600 metrů výš. Bylo už pozdní odpoledne, když jsme město opouštěli. Dokoupili jsme zásoby a začali stoupat. Ono v podstatě se stoupat začíná hned z centra, takže na kraji města už zbývá jen 550 metrů a tak to pokračuje až na vrchol, jedno kterou cestu si vyberete, moc odpočinku na ní není, je to prudké všude. Ještě v Krumlově došlo k tomu, že Luděk uhýbal ze silnice k obchodu a vzal to přes nízký obrubník. Nějak blbě ten nájezd odhadl, kolo se smýklo a najednou ležel jak široký tak dlouhý na zemi. Docela mě to vyděsilo, nebývá zvykem, že by se s kolem kácel k zemi, dokonce na nás zavolal pán z otevřeného okna naproti, jestli nepotřebujeme pomoc. Potřeba ale nebyla, kromě odřené nohy to nevypadalo na nic horšího, tak se jelo dál. Bez následků pád ale nebyl, jen jak má všechno svůj čas, tak tyhle se projevily až o pár dní později.
Ale teď zpět ke Kleti… vyjeli jsme tam až v osm hodin. Já asi 2x tlačila, přiznám bez mučení, bylo to místy docela prudké. Vrcholek se halil do mraků, na rozhlednu nemělo cenu ani chodit. Abychom něco viděli, rozhodli jsme se na Kleti přenocovat. To se mnou není jen tak – nocovat na takových místech. Nejprve je třeba důkladně proskenovat internet a vyhodnotit riziko bouřek. Musí být nulové. Jakékoliv číslo, i třeba jen nepatrně vyšší než nula, u mě způsobuje stres a následné nevyspání. Ale dnes to vypadalo, že bude klid. Stan jsme postavili u plotu Kleťské hvězdárny. Rušil nás jen zvon vyzvánějící na rozhledně a informující široké okolí každou hodinu (23-5 byl naštěstí klid) o tom, kolik je právě hodin.
A bouřky jsem vyhodnotila dobře. Přišla až ráno, v 10 hodin. To už jsme z Kleti ovšem sjížděli, poté, co jsme si ve slunečném ránu užili výhled z nejstarší české kamenné rozhledny.

Paní, vy jste borec!
Přiznám se, že nemám moc ráda, když nám lidi v souvislosti s ježděním na kole říkají, že jsme borci nebo tak něco. Podle mě neděláme nic světoborného. Je to náš koníček, možná trochu životní styl, ale pořád je to jen blbé projíždění se krajinou na kole ve volném čase. Děláme to proto, že nás to baví. Jen kvůli sobě. Ne kvůli fotkám ani lajkům. A potom mě baví o tom psát. Ale – co je na tom? Na kole jezdí kdekdo. Čím dál víc lidí. A na sociálních sítích se zveřejňuje skoro každý prd.
Podle mě je borec někdo, kdo dělá něco užitečného. Když takhle projíždíme vesničky, s úžasem a trochou závisti sleduji, jaké mají lidi zahrádky. Dovedu si představit tu nekonečnou práci na nich! Tuhle jsem za jedním plotem zahlédla stařenku – ruce po lokty špinavé od hlíny, a za ní hromada čerstvě vypletého plevele, skoro větší než ona sama. Dodneška mě mrzí, že jsem nezastavila a neřekla jí: Paní, vy jste borec.
Protože fakt klobouk dolů. Plení plevele já nesnáším. To radši desetkrát na tu Kleť.

Vy jste teda pěkně naložený
Tak to je taky dobrá věta, kterou slýcháme skoro denně. Nikdy nevím, co na to odpovědět. Protože když to řeknou obyčejní lidi někde ve vesnici, u kterých chápu, že neví, jak to na vandrech chodí a co všechno potřebujeme, pak věřím, že to myslí s respektem. Ale občas nám to řeknou elektrokolisti či penzionoví cyklisti sbalení nalehko. Potom si připadám neschopná rozumně sbalit všechnu tu výbavu na 6 týdnů, dva stany, plachtu, čtyři spacáky a stejný počet karimatek, vařič, kanystr na vodu, jídlo, náhradní díly… Kdysi, když jsem ještě jezdila v partě, jsem na naši adresu zaslechla hlášku: “Ti cyklisti jsou dobře nabalený. Ty s sebou táhnou snad i zavařovací sklenice ze sklepa.”
Tak fakt ne. Zavařeniny netaháme, jen když náhodou nějaké dostaneme (díky Moniko, ta od tebe nám vydržela až do Novohradských hor).

Šumavské podhůří aneb kam se hrabe Vysočina nebo Alpy
Projeli jsme s děckama (a i sami) už dost různých koutů, abychom dokázali posoudit, co je a co není masakr. Krajinu šumavského podhůří, zhruba mezi Prachaticemi a Sušicí zatím považuji za vrchol kopců v Čechách i na Moravě. Stojím si za názorem, že přejezd Vysočiny je horší jak alpská sedla; jen nyní dodávám, že kam se hrabe Vysočina na naši trasu směr Rabí. Ukazatel kopcovitosti je mimo jiné nutnost měnit každou chvíli brzdové špalíky. Do toho kraj totálně opuštěný, nikde ani obchody, natož hospody, tam fakt lišky dávají dobrou noc, nevidno dokonce ani jednu vietnamskou večerku. “Tady je to nějaká hladová oblast,” skuhral Víťa. “A žíznivá,” dodal Luděk. Ale potom kvůli nám otevřeli ještě zavřenou hospodu, dva Dudáky v něm zasyčely, probrali jsme Babiše a jelo se dál. Dolů deset procent a nahoru jedenáct.
Už jsme se těšili na Šumavu, že si tam odpočineme 🙂

Nové sedlo
Aby toho nebylo málo, v těch kopcích zase začalo bouřit, jen pro představu – čtyři bouřky za jednu noc, když jsme spali v údolí Volyňky. Což o to, u řeky na nejnižším místě široko daleko jsem se nebála, ale ráno byly na všem – ale úplně na všem!!! – nalezlí slimáci! Olezlé od nich bylo úplně všechno. Stan, boty, bágly, kastrol, a vrcholem je Luďkovo nové kožené sedlo. Lahůdka 🙂

Čísla
Došlo mi, že vůbec nepíšu kolik jsme ujeli a tak. Ono to letos bylo víc o hradech, zámcích, zříceninách a rozhlednách, než o ujetých kilometrech, a nastoupaných metrech. Přesto nám něco tachometr naměřil, konkrétně u Velhartic ukazoval 635 km ujetých z Prahy do dálky a 8,5 km do výšky. A pak že jsou Čechy malé a nízké!

Nocleh pod Velharticemi
Objevit navečer přímo pod hradem krásnou loučku s ohništěm, lavičkou a kadibudkami bylo tou nejlepší odměnou po náročném dni. Zatím asi nejkrásnější nocleh letošní cesty. Postavili jsme stany, zažehli oheň, umyli se v potoce a uvařili si večeři. Krásný večer. Žádní slimáci, žádné bouřky. Když už jsme se chystali na kutě, skrz tábořiště běžela mladá běžkyně a mířila rovnou k nám. A spustila hned zhurta, jestli prý máme povolení tady stanovat. “To nemáme, nevěděli jsme, že je louka soukromá,” odpověděla jsem popravdě. “Tak vás jenom poprosím, abyste si všechny odpadky odvezli s sebou,” řekla a zase běžela dál. “Nemusíte se bát, tohle je snad samozřejmost,” ujistila jsem ji, a ona dodala už za běhu: “Bohužel ne pro všechny.”
Došlo mi, že má pravdu. Do přírody chodí čím dál víc lidí a z toho, co občas vídáme podél cest, mi je špatně. Nechápu zejména dámy, které poté, co si odskočí na malou za strom nebo vedle pěšinky, nechají toaleťák po utření pipiny odhozený na místě močení. To si jako myslí, že je na ten kus papíru po nich někdo zvědavý? Nechápu, jak takový člověk/žena uvažuje. Doma to po sobě přece taky uklidí, tak proč v přírodě ne? A už vůbec nechápu, když se papírky a kapesníčky tohoto typu a účelu použití válí třeba jen malý kousek od veřejného odpadkového koše.
Dovolím si malý tip, pak už s tím poučováním skončím. Igelitový sáček. Obyčejný igelitový pytlík, jaký lze nabrat zdarma v sámošce u pečiva nebo zeleniny. Používám většinou už použité, tj. co zbudou po nějakém nákupu. Střádám si je do brašničky u kola nebo na bok batohu, neváží to vůbec nic. Po vyčurání se utřu a papírek prostě vložím do pytlíku, který pak někde v civilizaci vyhodím do popelnice.

Svatobor
Jedno z míst letošní dovolené, kam jedu poprvé v životě. Pouhých 845 metrů měří tento kopec s rozhlednou a horskou chatou, ale jako všude v Pošumaví, i tady se před závěrečným výšvihem musí klesnout do 550 metrů. Těch 300 výškových se uskuteční na 3 kilometrech, takže stoupání je fakt výživné.
Ovšem ten rozhled! Snad ještě hezčí než z Kleti, vidět je od Temelína po Šumavu. Ceny v chatě ovšem jakoby tu nadmořskou výšku považovaly za vysokohorskou, pod 160 káčé se najíst nejde. Volíme sjezd do Sušice, hladové děti uklidňuji: “Už to bude jen z kopce!”
To jsme si dali! Cesta dolů je ještě brutálnější než výjezd, protože nevede po asfaltu, ale po kamenité lesní pěšině. O sjezdu se moc mluvit nedá, když dlouhé kusy jdeme pěšky. Je to taková cyklotrasa alá Slovensko, prostě masakr, tachometr ukazuje i 18 %. Zkrátka žádný sjezd za odměnu, spíš za trest.

Není to vždycky idylka
Po jídle (dětičky si vyžádaly čínský bufet, a navrch ještě pohár, poněvadž měl Víťa včera svátek) nás čekal hrad Kašperk. Byla jsem už – mírně řečeno – nervózní. Vycházelo to jen tak tak. A po jídle šli všichni ještě na WC, takže další půlhodina v hajzlu (doslova). Vyjeli jsme až v půl třetí. 15 km a 500 výškových metrů. Stihneme to? Hrad je zdálky vidět, jak ční vysoko nad lesy. Už i Šárka, která vyjede každý kopec první, brblala. Doslova mi vynadala: “Ty jsi nadělala bůhvíco se Svatoborem a Kašperk je ještě výš!”
A přitom jsme tam jeli hlavně kvůli nim. Už jsem byla trochu naprdnutá a tak ze mě vypadlo: “Víte co, když vás to teda nebaví, tak zítra skončíme a pojedeme domů.”
Možná jsem to neměla říkat. Možná jsem následující dění přivolala.
Poslední prohlídka hradu Kašperku se konala v 17 hodin. Přijeli jsme v 16:45 a krásně ji stihli. Tedy, jen tak tak.

Končíme?
“Kde je táta? Kdo jste ho viděl naposledy?” ptala jsem se dětí před pokladnou u vstupu do hradu. “Já. Ještě dole, měl nějaký telefonát,” odpověděl Víťa. Ve vysílačce ticho, zapnula jsem tedy mobil a vytočila jeho číslo. “Holandský syndrom, praskla mi nejspíš zase vidlice. Jděte sami, já tam zatím nějak dojdu,” dozvěděla jsem se.
Snažila jsem se si prohlídku nejvýše položeného královského hradu v Čechách užít a nemyslet na to, co se stalo. Před dvěma lety praskl krček vidlice v Holandsku, těsně před Amsterdamem. Luděk tenkrát kolo naložil do autobusu, a přejel 8 km k servisu. Zakoupenou provizorní vidlici potom doma vyměnil za úplně novou. Tak snad není možné, aby po dvou letech zase praskla! Třeba to nebude tak zlé, říkala jsem si v duchu.
Jenže zlé to bylo, bohužel se nemýlil. Když prohlídka skončila, nalezli jsme jej sedícího smutně na parkovišti. Kolo měl rozebrané, diagnóza neúprosná. Vidlice opět praskla, přesně v tom úplně stejném místě jako ta předchozí. Možná následek pádu cestou na Kleť, ale co se dneska dělá za šmejdský výrobky, nadávala jsem, ale věděla, že to nepomůže. Luděk v mezičase nelenil. Měl už dávno obtelefonované všechny obchody a cykloservisy v okolí, ovšem potřebnou vidlici nikde neměli. Měl už obvolané i eshopy, ale to samé – skladem nemá nikdo nic.
Středa, půl sedmé večer, bezvýchodná situace pod hradem Kašperk. Neměli jsme ani jídlo ani vodu – koho by napadlo, že po návštěvě hradu těch 3,5 km dolů do Kašperskýc h Hor nesjedeme za pár minut.
A co třeba bazoš? Neprodává někdo v okolí vidlici? Kdosi z Klatov nabízel trekové kolo za 2 tisíce (klidně ho někam přivezu, uvádí se v inzerátu, ale telefon nikdo nebere). Neřešitelná situace. Zavolat kamarádům, aby pro nás přijeli a akci opravdu zakončit? Jsme asi 350 km od domova, kolo by se doma opravilo a za pár dní bychom mohli ještě vyjet. Nebo skončit úplně?
Čekali jsme, a nevěděli na co. Že se stane zázrak a vyřeší se to samo. Třeba že nás osloví někdo z kolemjdoucích, ale lidi z hradu pomalu odjížděli, nasedali do svých aut, nezajímal se nikdo o cyklisty s polámaným kolem. Poslední odjela průvodkyně, a pak jsme uprostřed lesů osaměli osaměli.

Říká se, nevěř na zázraky, spoléhej na ně. Ale samo se nevyřeší nic, bylo třeba jednat. Nevím, jestli jste někdy zažili vidlici prasklou v krčku, ale takovýto bicykl nejde ani vést, natož na něm jet.
Luděk zmizel v lese a po návratu třímal v ruce kus větve a pár drátů. Tím zafixoval řídítka, aby aspoň kolo mohl tlačit a vydali jsme se na sestup. Opět sjezd na všechny peníze – pěšky.

Trail ti dá co potřebuješ
Lidi, co chodí takové ty několik tisíc kilometrů dlouhé traily v USA říkají, že… uznávám, je to takové lehce ezo… když něco opravdu potřebuješ, tak ti to trail poskytne. Během cesty to třeba někde najdeš na zemi nebo ti to někdo daruje zdarma. Zkrátka, že se takovéhle věci dějí. Když jsem o tom četla, uvědomila jsem si, že to znám také, ale v maličko jiné formě. Netušila jsem do té doby, že se tomu tak říká, nebo že to prožívají i jiní lidé.
Já tomu říkám, nechat se vést Cestou. Znám to typicky ze situací, kdy je večer na spadnutí, potřebujeme najít místo na stan a jako na potvoru vjedeme do obydlené oblasti, dům vedle domu dlouhé kilometry. A k tomu se nebe začne zatahovat, déšť je jistý. V tu chvíli mě začne lehce popadat panika – kde jenom dneska přespíme?
A přitom vím, že za více než dvacet let cestování to pokaždé nějak dopadlo. Nikdy se nestalo, že by se místo nenašlo a jeli bychom třeba až do rána 🙂 Vždycky jsme někde přespali, tak to tak dopadne i dneska. Jenom to chce klid. Nadechnout se, pak podruhé a hlavně zanechat obav. Nechat Cestu, aby nás vedla, svěřit se do jejích rukou. Vím, zní to divně, ale funguje to. Nikde pro nás není přichystané lože, přesto to vždycky nějak dopadne. Dobře to dopadne. Vždycky, když se dokážu přestat stresovat, a nadcházející události nechám s pokorou volně plynout, stávají se zázraky. Někdo říká, že se tohle děje i v normálním životě, tak daleko ale zatím nejsem…
Když jsme scházeli pěšky z Kašperka, byla jsem naštvaná. Luděk vymyslel, že se v Kašperských Horách na pár dní ubytujeme a vidlici si necháme z nějakého eshopu poslat. Je středa, do pátku by mohla dorazit. Já si nechci připustit stát dva dny na jednom místě. Pěkná otrava.
Jenže nic jiného se nedalo dělat, musela jsem se s tím smířit. Tak budeme dva dny stát na místě – no a co? Vždyť není nutné trasu dokončit podle plánu, tak ji na konci trochu zkrátíme. Vždyť o nic nejde, pořád to jsou jenom Čechy, dojedeme to jindy. A ty dva dny nějak vydržíme. Odpočineme si, vypereme. Nakonec jsem se snad i začala těšit.
A přesně v ten moment se to začalo zase dít!
Luděk už koukal po pláccích v lese, mě to ale táhlo blíž k městu. Nevěděla jsem proč, snad abychom to ráno měli kratší. A pak jsme došli do místa, kde se sklon lámal a cesta začala opět stoupat. Na lesní křižovatce stálo auto a u něj pán s paní.
Něco mi říkalo, abychom s nimi navázali kontakt.
“Dobrý večer, nejste prosím náhodou z Kašperských Hor? Totiž, jde nám o to, jestli nevíte o někom, kdo tam opravuje kola?”
“Tam nikdo takový není,” kroutili oba hlavami. Ale nedalo jim to. “Co byste potřebovali?”
Ve stručnosti jsme vylíčili naši situaci, se zájmem si ji vyslechli. “A nešlo by to svařit? Někoho bych vám doporučil…” A už to jelo. Zkrátím to. Poradil nám jeden konkrétní autoservis, vychvaloval ochotného a šikovného majitele až do nebes. A ještě nás poslal na nedalekou loučku, na které máme přespat. Byl to nimrod, takže jsme chvilku počkali, až si nastřelí kulovnici, což byla rána jak prase, ale nábojnici věnoval našemu Víťovi a pak odjeli domů. My jsme si v lese postavili stany a byli zvědaví, jak to zítra dopadne…

Expedice je zachráněna
Ráno nás zastihlo v lese pod Kašperským hradem. Ihned po probuzení z říše snů mi na mysl naběhl obraz průšvihu včerejšího večera – prasklá vidlice Luďkova kola. Měli jsme za sebou 733 km po Čechách, a předtím asi 1200 po Slovensku. V žádném případě se mi ještě nechtělo končit a vracet se domů…
Rozepnula jsem zip stanu, Luděk už byl spakovaný. “Půjdu napřed!” Přikývla jsem. Ty necelé tři kilometry musí jít s rozbitým bicyklem pěšky. Pomalu jsme s dětmi sbalili zbytek věcí, naložila jsem oba naše stany a na kole přejeli k autoservisu. Vedle dílny tam leželo Luďkovo odstrojené a rozebrané kolo. To je dobré znamení, pomyslela jsme si. A opravdu! Oprava již byla v plném proudu. Myslivec včera poradil dobře. Pan majitel byl nejen profík s dílnou vybavenou od toho nejmenšího imbusu po soustruh, ale hlavně to byl neskutečně ochotný člověk.
“Víte, také trochu jezdíme na kole. A nedávno se nám rozbily brzdy a v servisu se nám nadstandardně věnovali. Rádi tu pomoc oplatíme někomu dalšímu, chápu jaké to je být v nesnázích,” sdělila mi jeho manželka. Jako správné paničky jsme popíjely v altánku kávu, zatímco se muži urputně snažili opravit prasklý díl. Svařovalo se, brousilo, vyztužovalo… došlo i na zmíněný soustruh. A když bylo nasazeno a řídítka otáčela předním kolem jak měla, teprve teď jsem se tiše zeptala Luďka: “Myslíš, že to bude držet?” “Určitě. A dost možná i lépe než nová vidlice.” Byla jsem naměkko. To znamená, že nekončíme. To znamená, že nemusíme několik dní čekat na zásilku z eshopu. To znamená, že ještě dneska jedeme dál. Ztratili jsme jenom asi půl dne.
“Co jsme dlužní?” Tak zněla nezbytná otázka na závěr. Byli jsme připraveni zaplatit cokoli, co by si řekli. Jenže oni řekli: “Nic. To nechte. Až dorazíte domů, pošlete nám pohled. Přeju vám, ať cestu dokončíte.” Tak na toto jsem připravená nebyla. Takoví dobří a sympatičtí lidi. Nechápala jsem. Luďkovo kolo dostalo přednost před opravou auta nějakého platícího zákazníka. Věnovali se nám takovou dobu, k tomu kafe, koláčky a spotřebovaný materiál. Ale svůj názor nechtěli za nic na světě změnit. A já jsem už měla v hlavě nápad, jak se odvděčíme, co z domova spolu s pohledem odešleme.

Akce obrubník
První metry na kole s opravenou vidlicí jel Luděk opatrně. Chtěli jsme někde pořádně posnídat před šumavskými kopci. Zrovna se otevírala cukrárna na náměstí. Ale na sladké jsme chuť neměli, a kafe jsme zrovna dopili. “Dobrý den, náhodou, nemáte chlebíčky?” zeptali jsme se u pultu.
“Nemám, bohužel, ale tamhle je sámoška!” Mladík za námi dokonce vyběhl ven, aby nám potraviny ukázal.
“Oukej, tak to bude akce obrubník,” pronesl Luděk.
“Jo, znám to taky. Akce obrubník je na cyklovandrech největší klasika. Rohlíky, salát a kefír.”
Já vám nevím, ale to je normální, že jsou lidi v Kašperkách tak zlatý!!!???
No a kolo drželo, městská dlažba nezpůsobila uvolnění, tak jsme se s Kašperskými Horami rozloučili a zamířili směr Churáňov.

Šumavský samotář
Znáte knihu rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině? Resp. i její pokračování o samotářích nejen ze Šumavy? Autor Aleš Palán několik let jezdil za lidmi, co se jim Šumava stala domovem. Vybral si lidi, kteří žijí déle než deset let sami, stranou od společnosti. Kniha byla velice zajímavá a tematika nám blízká. Někteří samotáři více, jiní méně sympatičtí, ale kdyby nebyla podmínka, že musí jít o jednotlivce, ale může jít i o rodiny, asi bychom do kategorie “samotáři” též spadali. Na samotu u vesnice na pomezí Orlických hor a Králického Sněžníku jsme se odstěhovali před 15 lety. Já i manžel jsme oba introverti, děti to zdědily po nás. Ne že bychom si tu nenašli pár dobrých přátel, ale mezi místní jsme nikdy tak úplně nezapadli. Vlastně jsme se o to ani nikdy pořádně nesnažili. Většinu kamarádů ještě máme z našeho dřívějšího života v Praze.

Proč o tom všem ale píšu? Protože potřebuji oslí můstek pro další příhodu. Pamatujete, jak jsem minule psala o tom, že když přijmeme věci tak jak jsou a přestaneme se stresovat, začnou se dít zázraky? A přesně ty se teď od včerejšího večera děly. Z totálního průšvihu do naprosté euforie. A den ještě zdaleka nekončil. Již jsme byli za Kašperskými Horami, Luděk se přestal bát opravené vidlice a při jízdě začal získávat opět jistotu. Ještě nebylo ani poledne. Vzduch voněl létem, svatá Markéta již dávno svůj srp do žita zaťala, a před námi se černaly hluboké šumavské hvozdy. Nadmořská výška začala přibývat a povrch cyklotrasy ztratil asfalt. V místě, kde jsme si cestu zkrátili po louce, stála bokem stará chalupa. Stylem bych ji zařadila spíš do Beskyd než na Šumavu, ale před chalupou zobala slepička s kohoutkem a dohromady s venkovským domem to celé tvořilo tak nádherný obraz, že mě donutil slézt z kola. “Jeďte dál, já si to zajdu vyfotit.” Zamířila jsem blíž, ale vtom se rozštěkal pes. Ležel pod jakousi plechovou boudou, nevšimla jsem si ho dřív. A v okně boudy se objevila zarostlá šedivá hlava. Očividně jsem toho člověka vzbudila. Tedy, vzbudil ho ten štěkot, ale to já vyrušila psa. “Pardon, pardon, já si jen chtěla vyfotit tu slepičku s kohoutkem. Nezlobte se! Nevěděla jsem, že tu někdo je.” A už jsem raději couvala. Hlava se netvářila vůbec přívětivě. Určitě vyspával opici.
“Jestli chcete fotit, musíte zaplatit,” zamumlala hlava. Bože, co to je za žebráka, pomyslela jsem si, ale pak se hlava pootočila na Luďka: “Helejte, to třetí kolo, to mě zajímá, takový vozejček jsem ještě neviděl.”
“Tak se pojď podívat,” odpověděl Luděk.
“Jsem tady nahatej. Musím si najít trenýrky”.
” Počkáme.”

A já jenom zírala na další vývoj událostí. K hlavě patřilo vypracované a opálené tělo, svaly mu jenom hrály, nikde ani gram tuku. Okoukl vozíček a volně jsme přešli na další téma. A potom na další. Čas plynul jakoby nic. Skoro jako když na třídním srazu potkáte kamaráda, jehož jste roky neviděli, ale navážete přesně tam, kde jste minule skončili. Jenže tohohle člověka jsme viděli poprvé v životě. A on nás. Měli jsme na spoustu věcí shodné názory, zarecitoval nám básně (možná své?), poslouchal naše vyprávění (a my to jeho), smál se našim vtipům (a my těm jeho).

Bylo mi jasné, že nejde jen tak o nějakého obyčejného obyvatele hor. Zapátrala jsem v paměti. “Nejste náhodou jeden z těch šumavských samotářů, jak o nich vyšla ta kniha?” Už jsem ji četla dřív, ale zrovna jeho jsem si nemohla za žádnou cenu vybavit.
“Jo, byli tu za mnou, že tu knihu plánují. Ale když jsem se zeptal, co z toho budu mít, tak mi řekli, že nic, prý jenom dobrý pocit. Tak jsme se nedohodli.”
“To chápu, ta kniha je dneska bestselerem,” odpověděla jsem.
“Ale lidi, o kterých se tam píše, ty já většinou znám. Zrovna tamhle za kopcem bydlí jedna bába, je s ní hrozná sranda. Je strašně ukecaná, stavte se tam…”
Samotářka, pomyslela jsem si a nahlas řekla: “Určitě má lidí plný zuby. A my navíc jedeme na Churáňov.”

Od lesa se z kopce vyřítila rodinka na jednodenním výletě, stylově oblečení, kola nablejskaná.
“Tihle vystajlovaní s blembákama a brejličkama jsou nejhorší,” stihl ještě pronést náš nový kamarád, než dojeli až sem. “Počkejte, co tím chcete říct? Já taky nosím helmu na hlavě!” A kromě toho neumím jako Luděk lidem hned začít tykat.
“Vy jste jiný, to já poznám.” A pak jsem pochopila.
Dospělí se dvěma dětmi pubertálního věku. Okamžitě bylo vše jejich, všude jich bylo plno. Na zahradě, na houpačce. “Nevadí že se houpu?” ozvalo se od houpačky, kde slečna už dobrých několik minut seděla. “Nevadí, vůbec ne. Klidně se nejdřív zhoupni a pak se zeptej!”
Vyprskla jsem smíchy. V tomhle jsme si fakt notovali.
Tatík zase jako o život cvakal mobilem. Fotil si docela neomaleně chalupu, zvířata… “Ten králík je opravdu navolno? A neuteče vám?” “Jedna fotka je za pět korun, kasa je tamhle,” pronesl smrtelně vážně šumavský samotář a já byla zvědavá, co se bude dít dál. Tatík ale jakoby neslyšel. “Máte to tu fakt krásný,” pronesl a zavelel rodince k odjezdu.

“Hele, jestli chceš, já ti těch pět korun klidně zaplatím,” řekl Luděk, když jsme se pomalu loučili.
“Nech si to, máš dost krků na živení.”

Museli jsme jet dál. Museli? Nikdo nás nenutil, cítila jsem, že rozhovor s tímhle člověkem by nás obohatil daleko víc než další kilometry, toužila jsem slyšet další životní moudra, ale tak už to na cyklovandrech chodí. Nikde se moc dlouho nezdržujeme. Možná je to škoda, ale tak to prostě je. Nějaká touha nás žene dál…
“Škoda že už musíte. Zrovna peču kachnu k obědu. ”
Bylo vidět, že sympatie panovaly vzájemné.
“Tak my zase někdy přijedeme. Nás také moc těšilo.”
“Škoda, že už se nikdy neuvidíme,” odtušil onen člověk neúprosnou realitu cestování. Měl zvláštní schopnost nazývat věci pravými jmény.
“Třeba ještě ano,” zamávali jsme a nasedli na kola.
“Budu se těšit. A klidně i tu kachnu doopravdy upeču.”

“Co jste si s ním tak dlouho povídali, prosím vás?” vyzvídala netrpělivá Šárka. A já neuměla odpovědět. Další úsek cesty jsem jenom mlčela. V hlavě se mi rozhovor znovu a znovu přehrával až mi došlo, proč jsme si tak rozuměli. Svým způsobem, po těch letech bydlení na samotě se z nás také pomalu ale jistě stali podobní samotáři. Ne sice takoví ti echtovní, co se odhlásí ze systému a živoří na kraji společnosti. My proti nim žijeme život úplně obyčejný. Podnikáme a platíme daně, děti chodí do školy. Jen mi došlo, že máme nejspíš už blíž k lidem jako je on, než k těm ostatním. Nevím proč, ale vůbec mě to nevyděsilo. Spíš jsem víc chápala autora knihy, že si samotáře oblíbil a rozhovory s nimi ho bavily.

Cesta nás vyloupla na Churáňově. Najednou to byla úplně jiná Šumava. Mraky lidí, hlavně těch svátečních výletníků. A mělo být ještě hůř. Kvilda, Modrava…

Běž už s tou vlastivědou někam 🙂
“Jé, tady jsme byli,” vzpomněla si Šárka na Kvildě na naše loňské jarní prázdniny, “jen to tu vypadalo trochu jinak.” No bodejť by ne, Šumava pod sněhem je úplně jiná. Dokonce jsme si i nakoupili ve stejném minimarketu jako tenkrát. Hlasování pro návštěvu pramenů Vltavy dopadlo 1:3 (Ježiši, mámo, na co? Vždyť už jsme tam byli. No jo, to byla ale přece zima a pramen ležel pod sněhem. Dřevěné dívce čouhala jenom hlava. Ale jak chcete, já už ho viděla i v jiném ročním období.) Pravda je, že to moc dobře nevycházelo, chtěli-li jsme ještě do večera dojet na Poledník, na takzvané nouzové nocoviště. Teda, nechtěli jsme, ale museli…

Nouzová nocoviště
Šumavská nouzová nocoviště je správou národního parku vytvořená síť plácků, kde je možné v přírodě bezplatně přenocovat. Resp. nutné, protože všude jinde je to zakázané. Nocležníci mají k dispozici malý ohrazený plácek (vejde se pár stanů), TOITOIky a někde i vodu. Nemáme tohle organizované spaní rádi. Neblahé zkušenosti z Velké a Malé Fatry, kde velká koncentrace lidí všelijakého typu neumožňovala klidný spánek (prostě tam pokaždé někdo chlastal a vyřvával dlouho do noci) a i další zážitky nám velí lidem se raději vyhýbat a nocovat osaměle. Způsobilo to dokonce, že jsme Šumavu na našich toulkách s dětmi zatím opomíjeli. Ano, přesně, nechtěli jsme nocovat povinně v dřevěné ohrádce spolu s dalšími… Jenže pokud jsme chtěli dětem ukázat krásy České republiky, Šumavu nešlo vynechat. A tak jsme si řekli, že šumavské nocoviště vyzkoušíme a uvidíme. Pár jsme jich už v minulosti měli příležitost vidět, ale teď jsme tam plánovali přenocovat.

Jedno jsme minuli hned za Modravou. Nevím, jestli ten rozmach způsobil televizní kriminální seriál, nebo co se to děje, ale z někdejší ospalé vesničky vzniklo moderní a rušné středisko. Zkrátka dojem byl šokující. Jestli jsme měli Kvildu za komerční, kam se hrabe na Modravu. Uf. Tohle mě nepřestane fascinovat. O kilometr vedle už nesmím rozbalit stan nebo vstoupit mimo značenou cestu, a tady se vesele budují pivovary, wellnesy a obří hotelové komplexy. S cílem? S cílem natáhnout do přísně chráněné Šumavěnky další tisíce turistů. Žádoucí jsou (podle typu nabízeného) hlavně ti, co mají dost peněz. Jedině ti nejspíš umí správně ocenit zážitek ryzí a neporušené přírody. My ostatní, pche, jsme vyhnáni do ohrady nouzového nocoviště.

Nejasná zpráva o konci Šumavy
Kousek za Modravou naštěstí nastal klid. Roklanský potok nádherně meandroval a až k Javoří Pile se jelo po rovince. Teprve pak se cesta začala zvedat. A hned zkraje pěkně ostře! Mohutná věž na Poledníku vyčnívala – zdála se kousek, ale bylo to ještě 7 kilometrů a 300 výškových metrů.
Po počátečním výšvihu se už stoupalo pozvolna, ale když jsme překonali hranici 1200 nadmořských metrů, zůstala jsem překvapením stát. Bylo to před mnoha a mnoha lety, co jsme Poledník dobývali s partou kamarádů, a tak jsem dost možná hodně věcí zapomněla. Třeba to, že jsme se tam v květnu brodili i s koly ve sněhu. Co jsem ale nezapomněla, tak to, že tehdy všude kolem rostl hustý les. Rozhledna nebyla do poslední chvíle vůbec vidět. A dneska? Dneska tu z těch tehdejších smrků zbyla jenom torza. Sice je díky tomu aspoň vidět do kraje (protože rozhledna i dnes, stejně jako tehdy byla zavřená), ale pohled to je smutný. Strašně smutný. Tak tohle je, děti, Šumava.

Jestli jsem ještě před chvílí pokukovala po nějaké odbočce, neb touha přeci jenom přespat nezákonně někde sami v lese byla silná, tak tady bylo jasné, že natajnačku nikde nepřespíme. Vidět bylo všude na kilometry daleko. Dokonale průhledná krajina.

V dřevěné ohrádce vedle bývalé vojenské radarové věže stálo dobrých deset stanů a panoval čilý ruch. Že se mezi ně budeme cpát s našimi dvěma stany, jsme okamžitě zavrhli. Navíc jsme věděli o dalších pěších turistech, které jsme předjížděli, a co sem mířili. Rádi jsme jim prostor přenechali a prozkoumali okolí rozhledny. Nakonec jsme náš tábor rozbili o kousek vedle, na posekaném trávníku u meteorologických měřičů. Po cestě přicházeli další lidé. Kam se jenom vejdou? V přístřešku pod rozhlednou ale bylo ještě místa dost.

Začali jsme si vařit večeři, když v tom jsem zkoprněla. Ze stromu přímo nad námi se usmívala fotopast. Namířená přímo na nás. “Tak to jsme v prd…,” mínili jsme. Za chvilku přijede někdo ze správy parku a z našeho depandance nás vyžene. Čas ale plynul, nikdo nepřijížděl… a tak jsme zalezli do stanů a chystali se spát. Jen jsem dlouho do noci přemýšlela, o čem ten celý národní park dneska je. Co tady ještě vlastně chtějí chránit?

K nocovišti dorazila skupinka kluků. Začali si chystat spaní a potom docela nahlas debatovali o vybavení. I v našem distančním táboře bylo zřetelně slyšet každé slovo. V okamžiku, kdy mi to začalo lézt na nervy a kdy jsem se rozhodla, že budu sice děsně trapná, ale jdu je okřiknout, to někdo udělal za mne:”Hoši, dopovíte si to zítra, tady už se spí.” V duchu jsem tomu někomu poděkovala. A pak už byl klid až do rána.

“Teda já zírám, nejprve nocleh na Kleti, pak na Poledníku… Ty se teda překonáváš,” řekl mi ráno Luděk. Ví, že vždycky strašně řeším bouřky. Ale když je riziko nulové, jsem schopná přespat i na takovýchto místech. Tady navíc bylo možné utéci pod střechu u věže.

No a jak se mi líbilo nocoviště? Ráno, když jsme snídali na schodech a vyhřívali se na sluníčku, dorazila autem údržba kadibudek. Všichni ostatní už také pomalu vstávali. Dobře vyspalá jsem musela uznat, že to něco do sebe má. Při takovémto provozu je nutné nocování nějak regulovat. Na druhou stranu je otázka, zda to není naopak. Zda naopak existence tábořišť nepřiláká další turisty, kteří by jinak na Šumavu na vandr nevyrazili. Jinak si totiž neumím vysvětlit, proč tolik lidí chodí pěšky po šumavských asfaltkách.

Nástrahy divočiny
Ještě večer si Šárka půjčila fotoaparát a procházela se po plochém vrcholku Poledníku. Něco si fotila. Vrátila se celá ubrečená. “Copak se stalo?” Na jednom kameni ležela do klubíčka stočená zmije a Šárka se jí lekla. Utěšovala jsem ji, ale v duchu si říkala, že vlastně nevím, co bychom tady dělali, kdyby ji, nedejbože, uštkla.

Bdělý strážce
Z Poledníku jsme odjížděli jako první a vysloužili si tím obdivné pohledy ostatních, že jsme se i s dětmi dokázali tak rychle nasnídat a sbalit. Za odměnu jsme si užívali samoty na Prášilském jezeře. Na sousední Lace se už naproti tomu vyskytovalo lidí poměrně dost. Až k jezeru jsme přijeli na kole, a spolu s námi i další cyklisté. Asi 150 m bylo nutné z cyklotrasy odbočit, nicméně na mapě je i tento úsek značen jako cyklotrasa č. 2113. Když jsme se od jezera vraceli, šla proti nám mladá ochránkyně přírody. Netuším, proč si vybrala zrovna mne, asi chtěla oslovit jako žena ženu, ale přistoupila ke mně a (nutno dodat, že velice slušně) mě upozornila, že bych na kole jet neměla, protože se zde pohybuje velké množství pěších turistů. Rozhlédla jsem se kolem sebe a žádného pěšáka (kromě ní) jsem neviděla. Užuž jsem chtěla odseknout něco peprného, nicméně inspirována a povzbuzena včerejším rozhovorem se Samotářem jsem naprosto vážně pronesla: “Výborně! Dobře, že to hlídáte.”

Cyklisti, to je totiž největší problém Šumavy. Už jsme začali těšit do normální (rozuměj: nechráněné) přírody.

Protivný rodič
Občas jsem takový ten protivný typ rodiče, co má potřebu děti poučovat, zkoušet je, ptát se, co si pamatují z výuky ve škole, z našich výletů a tak. Potom jsme se jednou později doma bavili o Šumavě a Poledníku. “Jo vím, tam jsme si vařili rýži s tuňákem a cibulí,” vzpomněla si Šárka na naše nejoblíbenější jídlo na vandrech. Ach jo, proč já se s tou vlastivědou tolik snažím, když si stejně pamatují zase jen to žrádlo 🙂

Jak se přivolává déšť
Nechtěli jsme už další noc trávit na území NP, takže jsme si museli trochu máknout, abychom zbytek Šumavy přejeli. Navečer jsme už v Nýrsku nakupovali ve vietnamské večerce. “Neopečeme si večer buřty?” navrhl Luděk mlsně koukaje do regálu s uzeninami. Zamyslela jsem se. Kdykoliv jsme si předtím na Slovensku koupili buřty, že si večer rozděláme oheň, pokaždé se rozpršelo. Naposledy v Súľovských skalách. Stan jsme tehdy postavili v lese, mezi stromy na gumicuky natáhli plachtu a špekáčky jsme si ohřáli ve vodě. Vůbec to nebylo dobré!
Nechtěla jsem ale kazit Luďkovi radost, dobré dva týdny jsme si ohýnek nikde neudělali. A studená fronta a deště měly přijít až pozítří.

Střih. Po deseti minutách jsme vylezli z nákupem ven z obchodu…

Buřty a ostatní propriety jsme ani nestihli uklidit do báglů, a už jsme se museli rychle přemístili pod husté stromy, kde jsme byli před kapkami nečekané přeháňky ukryti.

Ale abych dešti nekřivdila. Pršelo asi půl hodiny, pak se vyčasilo a večer jsme si na ohýnku buřty opekli. Jmenovalo se to tam Všerubská vrchovina, taková lehce zvlněná krajina mezi Šumavou a Českým lesem. Krajiny mezi pohořími mě baví. Nejsou moc navštěvované a i přírodou mají hodně co nabídnout. Něco tu sice končí, ale jiné začíná.

Jak se žilo u železné opony
Obec Fleky je poslední obec před německou hranicí, na čáru to místní mají ani ne kilometr. Máme tyhle pohraniční oblasti s Luďkem oba moc rádi. Už dlouho mi ale vrtalo hlavou, jak se takhle na dohled od železné opony za minulého režimu žilo. Ve Flekách jsme zazvonili u jednoho domku s prosbou o vodu. Měli jsme štěstí na bodrého chlapíka, který se sem před 40 lety přiženil. Nejenže nám ochotně naplnil naše lahve, ale podělil se i o zážitky. Se smíchem vyprávěl, jak byla oblast střežená vojáky: “Když jsem se vracel z práce domů, musel jsem pokaždé ukazovat občanku, že tady bydlím. Někteří už mě znali, ale občas přijeli noví, hlavně Slováci mi nevěřili, že tady fakticky bydlím. Nevěřili, že nějaká taková obec existuje.” Vyprávění mě bavilo. Myslím, že mu tenkrát do smíchu asi nebylo. Také bydlíme kousek od hranic a představa, že můžu jít na výlet (nebo třeba do lesa na houby) jen v rádiu 180°? A někde ani to ne. Vůbec si to ani nechci představovat. A to není zdaleka to nejhorší, o čem hranice dřív byly. Dneska nejenže může chodit kolem domu do všech směrů, ale hlavně ho nikdo při pokusu přiblížit se čáře nebude ohrožovat na životě. Jeho, ani nikoho jiného. Tak to jen pro připomenutí. Občas totiž v nějaké diskusi zahlédnu názor, který dnešní dobu k té minulé připodobňuje.

Suvenýr
Nocovali jsme tehdy v lese kousek od takzvané signálky. Luděk vysvětloval dětem, jak to tady před revolucí fungovalo s tou hranicí. Také jsme dětem vyprávěli, jak jsme dřív s kamarádem Pavlem vyráželi na kolech do Českého lesa a jak si táta jednou přivezl jako suvenýr porcelánový izolátor. “No jó, to už jste říkali,” protahovaly obličeje, ale když se pak Víťa vydal do lesa pro další větve na oheň, vrátil se s očima navrch hlavy. “Já si nejsem úplně jistej, ale myslím, že jsem je tam viděl… Izolátory!” “Fakticky?” zajímal se Luděk. Přeci jenom 30 let po pádu železné opony jsme už nečekali, že by se v lese ještě mohly najít. Ale po této signálce nevedla žádná turistická značka ani cyklotrasa, a Víťa měl pravdu. V příkopu tam ležel smotaný kus notně zrezivělého pletiva a bílé izolátory tak, jak je tam likvidátoři nechali. Několik jich bylo rozbitých, ale dva se jevily v pořádku. Víťa trval na tom, že si je oba dva chce vzít s sebou domů. Luděk byl rád, že jablko nepadlo daleko od stromu, ale když on každý vážil určitě nejmíň půl kila. “Já si je klidně povezu sám!” tvrdil odhodlaně Víťa. Copak o to, kdyby šlo jenom o váhu, ale on měl každý v sobě zapíchnutý obrovský kovový bodák. A ten nešel nijak sundat. A jak narvat izolátor i s bodákem do brašny? Luděk je praktický muž a hned si věděl rady. Fikaně rozřízl PET lahev a izolátor do ní špičkou dovnitř posadil.
“Doma si uděláme železnou oponu,” těšil se.

PS: Izolátory jsme později spolu s dalšími nepotřebnými věcmi odeslali balíkem domů a symbolická železná opona už je vztyčena doma ve stodole.

“Mám problém, nemůžu šlapat,”
zahlásil takhle jednou dopoledne Víťa. To fakt nechcete slyšet. A už vůbec nechcete slyšet diagnózu. Přehazovačka se ohnula a dostala do výpletu. Výborná situace v polích někde na úpatí Českého lesa. Cykloservis široko daleko žádnej, navíc sobota, že. No nic. Jízdní kolo je prý jednoduché zařízení. Ehm ehm 🙂

Každopádně přehazku naštěstí ještě Luděk ohnul zpátky a nějak upravil, že se relativně jet dalo. Byla ale zničená a tak ji čekala při nejbližší příležitosti výměna.

Tohle jste teda přehnali!
Český les je náš oblíbený kout, na kole jsme tam s Luďkem vandrovali už několikrát. Taková malá Šumava, ale prázdná. Opuštěné signálky, zaniklé vesnice a bývalé pohraniční roty. Kouzlo nechtěného, kdy krajina vysídleného pohraničí zůstala zachovaná podobně jako vojenské újezdy. Nicméně jsme usoudili, že děti by Český les příliš nebavil. Necítí tu krásu nekonečných lesů, netají se jim dech z příhraničních cest a nevnímají atmosféru míst, která v minulosti obývali lidé, jejichž náznaky lze stále ještě najít. A hlavně tam nejsou žádné hospody 🙂 Raději jsme tak řídítka kol stočili k severu. Víc do civilizace. Vždyť Plzeňský kraj skýtá tolik jiných zajímavostí, že by zde stálo za to strávit dovolenou celou. Ale aspoň jedno jsme v Českém lese určitě navštívit chtěli. Vyjet na Čerchov, nejvyšší bod, byla po letech zase výzva!

Po dobrém obědě v České Kubici jsme začali stoupat. 550 výškových metrů na sedmi kilometrech není málo. Ale až k rozcestí “Pod Čerchovem” to ještě docela jde. Pak se k vrcholu odpojí panelová odbočka a tam už to nejde. Teda jak komu, mně rozhodně ne. Luděk má lehčí převody, takže většinu šlapal. Šárka se o to pokoušela a velký kus vyjela také. Já ne, já přiznávám bez mučení, že jsem těch celých 1,5 km, během nichž se zdolá 200 výškových metrů, šla pěšky a kolo tlačila. Těch průměrných 13 % je opravdu pravda. Byla to ostuda, předcházeli mě i pěšáci 🙂 Víťa zůstal někde vzadu. V těchto chvílích vím, že každý musíme kopec zdolat svým tempem. Nemá cenu ho povzbuzovat, nic. Jeho složitější citlivá povaha by způsobila, že se naštve a bude zle.

Konečně jsme stáli nahoře. Překvapení, že ty původní vojenské budovy ještě stojí a že jsou nadále hlodány zubem času. I stará Kurzova věž působí chatrně, vyhlídka však pěkná, neokoukaná.

V bufetu jsem koupila limču, turistické nálepky dětem do deníčků a vstupenky na rozhlednu. Čekali jsme na Víťu dlouhé minuty. Nepřijel zrovna v dobré náladě. Dštil síru na míle daleko: “Tenhle kopec, to jste teda fakt přehnali!”
My? My tu silnici nestavěli 🙂

Odpustil nám až v cukrárně na náměstí v Domažlicích 🙂

Ale uznala jsem, nastal nejvyšší čas zmizet z hor na chvíli do podhůří… Měli jsme za sebou jenom po Čechách 850 km a 12 km do výšky – horší skóre jak o rok předtím na Kavkaze. Už chápu, proč jsem byla každý večer docela vyřízená.

Výhoda putování Československem
Putování po Československu má dvě velké výhody. Tou první je znalost prostředí. V obchodě víme, co kupujeme. V restauraci víme, co si objednáváme. Nestane se, že si objednáme omylem dršťkovou polívku jako se mi stalo v Rumunsku. Nebo si nekoupíme omylem litr smetany místo mléka jako několikrát v Estonsku nebo Litvě. Souvisí to úzce s výhodou druhou, a tou je čeština. Ne že bychom se nezvládli v cizině dorozumět, ale přeci jenom je ta domluva doma jiná. Je pohodlnější, netřeba v hlavě lovit slovíčka a nechápavě se ptát několikrát dokola. Řekneme si s kýmkoliv cokoliv, pochopíme i ty nejdrobnější detaily a vtipy.

Jenomže občas mě ty debaty už moc nebavily. Byly totiž pořád na jedno brdo.

Měli jsme jet do Íránu
“Odkud jedete?” nebo “Kam jedete?” Kdo se nikdy s takovouto otázkou na cestách nesetkal! Vždycky odpovídám popravdě, nemám důvod lhát nebo si něco vymýšlet. Stejné to bylo i teďka. Říkala jsem pokaždé něco v tomto smyslu: “Nejedeme vyloženě odněkud někam. Jedeme s dětmi po Čechách, takovou poznávačku. Byli jsme například na…” Jenže to už jsem viděla, že mě ti lidé dávno přestali poslouchat. Nezajímalo je, kolik hradů jsme viděli, kolik kopců vyjeli… chtěli slyšet nějakou bombu, ne tohle plácání. Přiznávám, že když jsme s dětmi putovali do Benátek nebo do Ruska, někdy nás bavilo lidi ohromovat. Ale nikdy to nebyl smysl našeho cestování. Ano, je to otřepané klišé, ale cílem je cesta celá. Nejedeme “kolem Československa” nebo napříč, nejedeme žádný někým jiným daný okruh, žádnou oficiální cyklotrasu nebo známý závod. Nekopírujeme nikoho jiného. Trasu jsme si vymysleli sami podle toho, co jsme měli chuť vidět. Nemá ani žádný název. A žádné uznání druhých nepotřebujeme, ale proboha proč, když už se někdo zeptá, tak proč si na tu odpověď nepočká? Zajímalo ho to teda nebo ne? Lidi asi dneska chtějí být po vzoru Blesku šokovaní, potřebují potkat nějaké fakt borce… a my je zklameme tím, že z nás žádná světoborná cesta nevypadne. “Kam si myslí, že asi tak letos s těma zavřenejma hranicema a nejistotou můžeme? Jak jim neřekneš, že jedeš do Íránu nebo tak něco, tak je to nezajímá,” posteskla jsem si Luďkovi, když jsme si jednou sdělovali své dojmy. Shodou okolností to cítil naprosto stejně.

Zajímavou zkušeností byly i rozhovory s dalšími cyklocestovateli. Letos jich po ČR putovalo nejspíš také víc než jindy. Po úvodníku na téma “Jak jsme naložení” totiž následovala zpravidla otázka “A kam jedete?” I jim jsme odpovídali popravdě, jak jinak. Ale ani oni si na odpověď nepočkali, spíš nás brali jako někoho, komu můžou povykládat o cestě své. Jakmile jsme to pochopili, probíhaly naše debaty s českými cykloturisty většinou v tomto scénáři:
My: “Dobrý den!” (nebo ahoj)
Oni: “Ahoj. Jste pěkně nabalený, kam jedete?”
My: “Ále, jenom tady po Čechách. Co vy?”
Oni: “xy a blablablablablabla……” Následovalo vyprávění na několik minut o jejich cestě, víceméně podobně laděné jako té naší, jen s rozdílem, že my si to jejich vyprávění se zájmem vyslechli.

Ještěže tady nepoznám, že mě nikdo neposlouchá (resp. nečte) 😀 a tak si můžu plácat co chci a jak dlouho chci 🙂

Na návsi
Do Semněvic jsme odbočili vpodvečer. Za obcí se rozkládají lesy, v nichž jsme vytušili klidný nocleh. Před obecním domem právě probíhal sněm důchodců. “Prosím vás, nedala by se tu někde nabrat voda?” “Snad jedině v krčmě,” odpověděla jedna z přítomných. “Počkejte. Pojďte se mnou, já vám dám,” zvedl se jediný muž mezi nimi. Luděk s dětmi pobrali všechny lahve a zmizeli následujíce muže.
“Kampa jedete?” vyzvídala mezitím jedna z dam s nezaměnitelným plzeňským dialektem.
“Myslíte jako teď nebo tak obecně?” zaskočila jsem ji otázkou.
Než se však stačila rozmyslet, raději jsem pokračovala: “Teď jedeme jen za vesnici někam přenocovat, ale jinak jedeme po Čechách.”
“Hm. Naši mladí jezdí také na kolech. Vloni byli až v Chorvatsku. Mají kola úplně obložená bágly.” Slova už ovšem nepatřila mně, ale svým spoludrbnám vedle. Vypadalo to, že je na ně pyšná. I když, kdo ví. To moje máma, ta se za nás někdy trochu stydí 🙂 Prý jsme jak vandráci 🙂

Uznale jsem pokývala hlavou. Vůbec se mi nechtělo jim sdělovat, kde jsme vloni byli my. Ještě by mi přišlo líto, že jsme letos pořádně nikam nemohli. Protože ano, občas se mi zastesklo po těch cizích zemích. Po větší dávce exotiky.

I včetně toho, že si s lidmi zase budeme méně rozumět. Méně řečeného je někdy více. A někdy dokonce mlčeti platí za zlato.

Ale když se Luděk s dětmi vrátili, kromě naplněných lahví nesli i domácí meduňko-jitrocelový sirup a krabičku vylouskaných ořechů. Dárek od bližního.
Tak jsem svůj úsudek zase vzala zpět. České lesy, české noclehy a lidi tady nemají chybu.

A pak že neplatí, že ženský nevědí, co chtějí.

Zkazilo se počasí
Luděk nás ráno probudil halasným: “Panika! Blíží se déšť.” Měl to načasovaný dobře. Sledoval radar a v pravý čas zavelel k odjezdu. Balit mokré stany, to neděláme úplně rádi. Rychle jsme se spakovali a bez snídaně vyjeli. Akorát když se rozpršelo.

Blbý drony!
Klášter Kladruby jsme viděli v dokumentárním seriálu Barokní srdce Evropy, v části o díle Santiniho. Okamžitě jsem tehdy musela zapátrat v mapě, kde se ona majestátní stavba nachází. No a pak už stačilo málo a nenápadně jsem tam nasměrovala i naši trasu. Jenže jak to?! V televizi bylo vše monumentálnější a působivější. I když jsme ke klášteru přijížděli z mírného kopečka, pohled na něj přes dálnici neměl takový efekt, jako při záběrech z dronu. Navíc pršelo a vše kolem bylo zahaleno do šedivé barvy.

Já to říkám pořád, že záběry z dronů jsou nefér. Člověk nemá šanci v životě si takový pohled nejen vychutnat, ale ani zažít.

Nomádi jsou populární
Před klášterem stála zaparkovaná bílá dodávka České televize. “Natáčejí tady pokračování toho parádního dokumentu?” zajímalo mě. “Kdepak. Byl tady nějaký s karavanem. Prý jede kolem republiky. Otáčel se tamhle na té křižovatce, tak ho při tom kamerovali,” odpověděl kastelán.
“Aha, my taky jedeme vlastně tak trochu kolem republiky. Jenže na kole, to je asi nuda :-)” zažertovali jsme.

Nandali jsme si zpět již notně promáčené pláštěnky a vydali se do deště. Ne že bychom tomu v autě záviděli, ale dneska teda trochu ano. Hlavně teplo a střechu nad hlavou. Tu pozornost televize vážně ne.
Projela kolem nás, jen tak tak se vyhnula, aby nás neohodila. Zmoklé slepice by diváci vážně vidět nechtěli. No neříkala jsem to? Populární jsou motorizovaní nomádi, co jedou KOLEM REPUBLIKY.

Vzpomínky na Stříbro
Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už nevím jak přesně zněla, ale správná odpověď byla Stříbro. A u toho si Šárka vzpomněla: “Já už vím. To bylo to blbý město, jak pršelo a tam nebyla v poledne otevřená ani jedna restaurace.”
Ach jo. Žádná sgrafitová radnice, řeka Mže či hornická historie. Zase jenom to blbý žrádlo 🙂

Česká kuchyně nad všechny McDonaldy světa 🙂
Dovolená se nám pomalu překlápěla do posledního týdne a bohužel bylo jasné, že doma naplánovanou trasu nezvládneme úplně celou. Těch zastávek a zdržení jsme měli příliš, a taky technických potíží. Ale když neprozradím, jaká trasa původně být měla, nikdo by na zkrácení nepřišel. Velkou většinu jsme splnili. Každopádně jsme se rozhodli vynechat Plzeň. Sice jsme tam chtěli navštívit kamaráda, ale také se nám příliš nechtělo do velkého města. Zajížďka by byla hodně velká, necháme si Plzeň na jindy.
“Škoda. Tam by byl určitě mekáč,” povzdechla si Šárka. To má pravdu, a ne jeden. Je fakt, že poslední byl v Praze, jak se pohybujeme po menších městech a vesničkách, nějak jsme na něj zatím nenarazili 🙂
“Mně vlastně ani nechybí. Ty klasický jídla v restauracích mi chutnají víc,” nechal se slyšet Víťa. Málem jsme odpadli. To je pocta pro českou kuchyni!

O Srdcích a dětech
Už spoustu let Šárku na cestách doprovází červené plyšové srdíčko. Za tu dobu se stalo takovým neoficiálním maskotem, cestovním polštářkem i kamarádem.
Před nějakým časem, když byly děti hodně malé, k nám občas jezdil na brigádu jeden nezaměstnaný pán z Králík. Kolem baráku je pořád co dělat a on si rád přivydělal. Svoje děti už měl dávno z domu, ale vnoučata zatím nikde, tak si oblíbil děti naše. Pokaždé jim něco přivezl. On tedy pokaždé nosil něco i mně a pokaždé to bylo úsměvné. Sebral například manželce tajně ze spíže zavařeninu, donesl vlastnoručně nasušený libeček nebo houby, případně nějakou kytku, kterou kdovíkde utrhl. Ale na dětské dárky měl zvláštní talent.Tak například s obrovským oranžovým medvědem, kterého našel ležet u popelnice, a kterého přivezl na nosiči kola, se slovy: “Nebojte, dvakrát jsem ho vypral,” spal Víťa v posteli ještě před nedávnem. Teprve až se tam spolu nevešli, získal méďa čestné místo v rohu pokoje a je tam dodnes! Nebo to červené srdíčko. Příšerně kýčovitej plyšák; nalezence opět bůhvíkde (ale dvakrát vyprané!) si Šárka okamžitě zamilovala a my zvedali oči v sloup, kdykoliv jsme ho viděli 🙂
“Maminko, že Srdíčko není hlavonožec?” přiběhla několikrát Šárka, protože ji tím Víťa škádlil. Podívala jsem se na toho podivného tvora, jemuž nohy čouhaly přímo z hlavy a musela jsem se smát: “Je to hlavonožec, co jiného by to bylo.” “Asi máš pravdu,” uznala sama Šárka, ale její láska se nikterak nezmenšila.
Když jsme v roce 2014 (to bylo Šárce pět let) balili na putování podél Loiry a Dunaje, udělali jsme zásadní chybu, že jsme Šárce nedovolili srdce vzít s sebou. “Neblázni, Šari, zabere to půl báglu,” omlouvali jsme se, protože těch krámů tehdy bylo víc než dost. Dvě dětská kola, vozíček… A Šárka vypadala, že to chápe. Jenže po dvou týdnech, někde uprostřed Francie, najednou začala večer plakat. “Když mně se strašně stýská po Srdíčku!” fňukala a nebyla k utišení. Okamžitě jsem zalitovala, že jsme jí oblíbenou hračku rozmluvili. Přes den drsňačka, co přes všechny možný pády ujede i 80 kilometrů, a zdolá i pár pěkných kopečků, a večer malá holka, co je jí smutno po oblíbeném plyšákovi. Řekla jsem jí tehdy: “Už jenom 19 nocí…” A ona pak počítala místo mne, každý další den jeden sama odečetla, jak se těšila domů. “Příště s námi určitě pojede,” slibovali jsme jí a svůj slib splnili.
Od té doby jsme už Srdíčko ani jednou nezapomněli. Hned další rok zaujalo čestné místo v Šárčině řídítkovém košíčku, když jsme putovali do Benátek. Dojelo s námi do Ruska, projelo Karpaty, Kavkaz, ale i západní Evropu. Kdykoliv začalo pršet, Šárka první řešila pláštěnku pro něj, a teprve potom spacák. Kromě toho s Šárkou připevněné na batohu putovalo i pěšky – zkrátka nás od té doby doprovází úplně všude. Vyšisované, stokrát zašívané, ale věčně usměvavé a šťastné. A Šárka už také.

V motorestu u Rumcajse výborně vařili domácí kuchyni s cenami kolem 100 Kč. Usadili jsme se tam a čekali, až fronta přejde a pršení ustoupí. Po obědě ještě káva a zákusek… A vtom jsem ho uviděla. V dětském koutku přímo u stropu viselo plyšové srdce. Nemlich to samé, co vlastní Šárka, ale modré. Ha, to je znamení, pomyslela jsem si. Šárce bude letos 12, už je tedy velká holka. Mohla by Srdíčko tady zanechat spolu s kamarádem, jako že našlo cíl svého putování. Tak nějak jsem jí to zkusila navrhnout.
Se zlou jsem se ovšem potázala. “Ne, nikdy, nedám, nenechám! Srdíčko tady nechce zůstat!” zněla Šárčina odpověď.
“Stejně je celou cestu jenom zavřený v báglech a nic nevidí. Nebo víš co? Mně připadá, že to modrý je tady smutný, jak tu jen tak visí. Tak co kdybych paní navrhla, že jí pošleme jiného plyšáka, a vezmeme ho s sebou, aby mělo to naše červené kamaráda?” A myslela jsem to smrtelně vážně. Následoval pohled ve stylu: máma se zbláznila, nebo už senilní, načež vyhrkla: “Ale ono je mu to jedno, že nic nevidí. Ono není živý. A nikom nic neříkej, to je trapný.”

Ach jo 🙂

“… Přišel jsem v noci a říkám ti: holčičko, ale přitom nevím, zda ti tak budu moci říkat ještě až se ráno probudíš. Přijde večer, večer stejný jako všechny dřív, skočíš tátovi na klín, otevřeš náruč a položíš mu ruce kolem krku. Ale ráno, ráno už budeš příliš velká, abys to udělala znovu.”
Tahle “písnička” Mirka Černého mě pokaždé spolehlivě rozbrečí. A přitom to není nic jiného než jen obyčejná pravda.

Nejprve nechá doma Srdíčko, potom jednou i nás. Takový je život…

PS: Srdíčko v roce 2021 zůstalo zapomenuto v hotelu v centru Bukureště – spěchali jsme na vlak a nikdo při odchodu z pokoje pořádně neprohlédl postele – jak řekl Luděk – ve stanu by se tohle nestalo.

Cyklistovy hry
Krajina západních Čech v okolí Plzně je taková zdánlivě obyčejná, přesto ale zvláštní kouzlo má. Příjemně přírodní, zvlněná, lesnatá a opuštěná. Vzdálenosti mezi vesničkami jsou tady větší než jinde, ideální pro rozjímání. Na co má člověk myslet při jízdě na kole? Na co kupříkladu myslíte vy? Denně pět, šest hodin strávených v sedle. Z principu nejde jet dlouho vedle sebe, takže chvíle, kdy si můžeme s dětmi nebo s Luďkem povídat, jsou vzácné. Většinou se ale debata omezí na takové ty praktické věci, jako kde nakoupíme, kde si dáme oběd a jestli už je čas hledat nocleh. Jsme vzájemně spojení vysílačkami, ale to také nejde používat celý den, řešíme jen aktuální dojmy. Po zbytek času jsme každý sám se sebou, jen se svými myšlenkami. Vždycky mě baví, když se dozvím, na co myslí děti. Jaké hry hrají. Víťa například sleduje, co kolem nás jezdí. S Šárkou hrají hru na žluté auto – když jeden takové uvidí, musí druhého plácnout.
Já třeba hraju na: Kdybych tady žila. Představuji si, že v nějakém jiném životě v krajině, kterou projíždíme, bydlím. Vyberu si konkrétní místo a představuji si, kudy bych chodila a jaké by to bylo.
Když už se cesta blíží ke konci, tak si plánuji, přejedená těmi věčnými paštikami a těstovinami, co budu doma vařit a péct. Hned se mi u toho ale začnou sbíhat sliny, takže raději začnu myslet na něco jiného.
Někdy vzpomínám na různé lidi z dávné doby, které jsem neviděla roky a o kterých vůbec nevím, co dělají. Představuji si, že je náhodou potkám a dokonce s nimi vedu “jako” dialogy.
Jednu hru mám ale obzvláště oblíbenou. Vlastně to není ani hra, spíš zvyk (zlozvyk?), k němuž mi výborně slouží cyklistický tachometr. Já nevím jak vy, třeba Luděk má celý den tachometr přepnutý na hodiny, a na to, kolik jsme ujeli, se podívá vždycky až večer. Pro mne je tenhle malý přístroj jednak zdroj důležitých informací, jednak i zdroj zábavy při relativně nudných úsecích. Mám ho zásadně v módu denní kilometráž neboli TripDist. A pozor, teď to přijde! Přepnout ho a podívat se na jiné údaje má svoje pevně daná pravidla. Tak třeba průměrnou rychlost (AVG) mohu zjistit jenom každých 10 km, pokud celkové číslo končí 5. Tj. dívám se na ni jen při 5, 15, 25, 35 atd. kilometrech. Podobně jako na celkové skóre nastoupaných metrů se smím podívat jen v každou celou desítku, tj. při 10, 20, 30, 40, … km.
Když zapomenu, nemám nárok, jedině až zase v další “povolenou” chvíli 🙂
Tohle ale není jediná moje hra během jízdy. Existují v ní ještě další “levely”. Působí možná úsměvně, ale jak jinak se dozvědět, co hrají ostatní, než že vyložím svoje karty na stůl. Tak tedy směle do toho!
Ještě jedna věc, odmalička miluju matematiku, čísla a rovnice.
Takže: Každý den se musím podívat na tachometr přesně ve chvíli, kdy je na něm ujeto 12,34 km. (Ještě lepší je 123,45 km, ale to se podaří fakt jen málokdy.) Pokud to prošvihnu, je to špatně a musím to vykompenzovat dalšími “hezkými” čísly. Čím jich vidím víc, tím líp. Ještě se to dá dohnat 32,10, to je zhruba na úrovni 12,34, ale pěkná čísla jsou například: 11,11 atd. Nejvíce “bodů” je ovšem za 88,88 či 111,11 (ale opět, to druhé ujedeme málokdy). Plus jsou jakékoliv jiné postupky (např. 34,56 nebo 76,54) nebo násobky 21,42 či stejné číslice (35,35, platí ovšem i zrcadlově 35,53). Mám pravidlo, že čím víc “bodů” takto přes den nasbírám, tím lepší nocleh večer najdeme 🙂 A pokud se několikrát za sebou podívám na čísla jako 12,35 či 23,46 (tj. to “hezké” prošvihnu), je to zlé znamení a musím víc dávat pozor. Asi jako když přes cestu přeběhne černá kočka.
Nemám úplně vysledované všechny souvislosti, ale tyhle zmíněné platí.
Ale jinak jsem úplně normální, vážně 🙂

Tohle bych nedělala ani za zlatý prase
Ke klášteru Teplá doslova uháníme. Hlavu nemám skloněnou k tachometru, jako v odstavci předtím, ale k obloze. Podle satelitu se blíží frontální bouřka. Je široká, a víme to jistě – neujedeme jí. Krajina je taková otevřená, nikde žádná skrýš. Navíc Luděk trvá na tom, že ke klášteru dojedeme za každou cenu. Podle něj to stihneme, když trochu pohneme.
Podél cesty stojí nové sloupy pro vysoké napětí. Za chvíli podjíždíme místo, kde chlapi připevňují dráty. Docela mě pohled na ně uklidnil. Tam nahoře bych nechtěla být ani za jasného dne, natož při blížící se bouřce. Určitě musí předpověď počasí bedlivě sledovat. Určitě vědí, že je času ještě dost.
Spěch se vyplatil. Stihli jsme akorát obejít budovy kláštera premonstrátů, když se spustil liják. Zaparkovali jsme kola a chystali se zapadnout do zdejší hospody.

Jak dopadla největší šprtka ze třídy
Chvíli na sebe koukáme s nějakým pánem, zdá se mi trochu povědomý. A najednou už vím! “No čau, Petře, co ty tady?” Spolužák z gymplu. Koukám na jeho auto, ze kterého vystoupil, na pěkně oblečenou manželku a potom na nás, na naše kola, zpocená trika a účesy upravené helmou, nikoli kulmou. “My jsme tady na kole, to je takový náš koníček takhle jezdit a spát venku.” Mám totiž pocit, že jsem svého času bývala, alespoň z matiky, premiantka třídy, tak jsem cítila potřebu vysvětlit, proč teď vypadám jako socka 🙂

Jako na Kavkaze
Já vím, že jsem s tím Kavkazem už trapná, ale když, alespoň pro mne, to loňské putování Arménií a Gruzií byl silný zážitek. A tady v západních Čechách lze vidět něco, co mi tamější kraj hodně připomíná. Tím něčím je Bolševník velkolepý, ohromná invazivní rostlina, která je na Kavkaze doma. Jenže doma je i tady. Semena bolševníku kdysi kancléři Metternichovi poslal sám ruský car Alexandr I. v dobré víře jako okrasnou květinu. Ten je vysadil v zámeckém parku v Lázních Kynžvart. To se ještě netušilo, že se květina brzy stane díky svým vlastnostem nežádoucí, rozšíří se do celé Evropy a některé oblasti skoro doslova zamoří. U nás zamořila zejména Slavkovský les a okolí.
Už se blížil večer a my potřebovali někde přenocovat. Vzhledem ke stále hrozícím bouřkám ideálně v údolí. Údolí Otročínského potoka za Otročínem však na první pohled vábně vůbec nevypadalo; vede jím bahnitá cesta, kousek dál koleje, louky byly zarostlé, a z vysoké trávy vyčuhovaly právě bolševníky. Já jásala, že je to tu jako na Kavkaze, děti ale stávkovaly. “Tam nejedeme!” volaly na protest. O kousek dál ale objevena posečená louka a noc tam strávená nakonec neměla chybu.
A lokálky, ty přes noc přestanou pendlovat.

I památky mají dovolenou
V první půlce našeho letošního putování, ještě na Slovensku, jsme potkali cykloturistu z Čech. Nadával, že když se prý doškrábal na Dukelský průsmyk (a ještě výš, až k objektu vyhlídkové věže s muzeem), tak byl nelibě překvapený, že bylo pondělí a muzeum nalezl zavřené. Shodli jsme se tehdy na tom, že je to divné, a že u nás by se tohle v sezóně stát nemohlo.
Střih. O pár týdnů později a o pár set kilometrů západněji…
Bečov nad Teplou, pondělí ráno. Zámecká brána uzavřená, cedule mlčí, ale později zjišťuji, že důvod je právě zmíněné pondělí. V době letních prázdnin, navíc po koronavirové první vlně vládních omezeních, by památky měly toužit po turistickém ruchu a s tím spojeném výdělku. A namísto toho se v pondělí musí odpočívat. Relikviář svatého Maura, po korunovačních klenotech druhou nejcennější českou památkou, holt letos neuvidíme.
Koupili jsme si u Vietnamky jogurty a pečivo a dojídáme se po chabé snídani. Potřebujeme poslat domů balíček s izolátory a jinými suvenýry posbíranými cestou plus nepotřebnými věcmi, jako je například nepoužitá Luďkova mikina.

Pozorují nás u toho se zájmem dvě ženy s dětmi. Jsou tady nejspíš také na prázdninách, ale těžko říci. Jedna se odvážila nás oslovit: “Já vás teda obdivuju s těma dětma. Musí to být náročný… Nic nezapomenout, nic nemít zbytečně, nepohádat se, nezmoknout…” A já jenom zírala. Po všech těch “kam jedete a vy jste naložený” tohle byly teda zatraceně trefný postřehy.
“Víte – co s sebou – to už máme za ta léta docela vychytaný. Ovšem nic nemít zbytečně – jak vidíte – zrovna posíláme domů balík se zbytečnými věcmi. A to už je druhej (první jsme poslali od Vackových, pozn. autorky). Nepohádat se – to je také kapitola sama pro sebe, nějaké výměny názorů jsou na pořadu každý den. No a nezmoknout? To k tomu patří. Mokli jsme včera, dneska je hezky a snad to tak i zůstane. Když vás to baví, vydržíte to.”

Čí je to vina?
Na Krásenský vrch vede příjemné konstantní stoupání. Rozhledna zvláštní konstrukce, jedno z míst, které člověk chce vidět. Jen jaksi, a to je nevýhoda té zmíněné neosídlené krajiny… nemáme jídlo, nenakoupili jsme žádné zásoby a pohledem do mapy rychle zjišťujeme, že hospoda nebude už vůbec.
Po cyklotrase (už jsem zapomněla, jak moc je Slavkovský les nádherný kraj!) jsme vjeli do obce Prameny. Marně jsme však doufali, že v Pramenech nalezneme, když ne hospodu, tak alespoň nějaký Pramen alias potraviny či smíšené zboží. Ale kdepak, vše zkrachovalé. Podobně jako plány na zdejší lázně a stáčírnu minerálních vod z devadesátých let. V té době jsme ještě absolutně netušili, že stojíme v nejzadluženější obci Čech a Moravy. Přitom je tady tak krásně.
U Barochovy kyselky jsme provedli inventuru zásob. Nakonec to není tak zlé: 4 rohlíky, kousek vánočky a zbytek taveňáku. Na 13 kilometrů to musí stačit. Jenom přijít na to, kdo za to vše může! Ten, kdo zapomněl nakoupit, nebo ten, kdo věčně kritizuje, že nakupuji moc a pak zbytečně vláčíme kila zásob? 🙂

Žen a starých lidí se na cestu neptej
Škoda, že nás ty ženy z Bečova neviděly o pár kilometrů a několik hodin později.
Po terénních stezkách jsme se dokodrcali do Lázní Kynžvart. Hladoví jak vlci, ale i tam vše vypadalo zavřeně, zkrachovale.
Luděk razí heslo, že žen, starých lidí a dětí se na cestu neptat. Já se neurážím, bohužel mu musím dát za pravdu. Tentokrát ovšem přes hlad na své pravidlo nejspíš zapomněl a oslovil dámu věku, kulantně řečeno, seniorského.
“Naproti benzínce se najíte. Je tam nově otevřeno, vaří tam moje kamarádka !” dušovala se.
I uvěřili jsme tedy, byla to jen asi půlkilometrová zajížďka. Nabídka: polévka, škvarky v sádle a utopenci však příliš na oběd nelákala. Navíc otevřeno bude prý až za půl hodiny, tj. v 16 hodin.
“To čekat nebudeme, za půl hodiny můžeme být jinde.” Chlapi však když je hlad, neradno jim něco takového navrhovat.
“Ty to vždycky rozhodneš za nás!” rozčiloval se Luděk a zamířil k ženě, která vyšla ze dveří podniku.
“Za půl hodinky otevřeme, ale jídlo vám žádný nedáme, mám jen utopence. Běžte do zámecký restaurace.”
“Tam budou asi zámecký ceny,” namítli jsme.
“Ale kdepak, nebojte, tam mají ceny dobrý. Asi jako u nás.”
A tak jsme opět uvěřili.
Zámecká restaurace Metternich, jídla začínala na 160 káčé.
Ale když je hlad…

Jako pilot formule 1
Spěchali jsme do Chebu, protože nám kamarád Jirka domluvil nocleh na faře. Znělo to velice lákavě. Sice jsme tam mohli přijet, kdy jsme chtěli, jak mě ujišťoval v poledne pan Petr v telefonu, ale já sama nemám ráda noční dojezdy a navíc bych ráda večer vyprala. Pračka byla přislíbena…
Měli jsme to ještě 25 kilometrů a jako na potvoru Luďkovi prasklo lanko od přehazovačky.
“Ach jo!”
“Klidně pro vás někam přijedu,” nabízel mi v tom telefonátu pan Petr, ale nebyl k tomu žádný důvod. A teď se mi honilo hlavou, že budu muset přeci jenom zavolat a o odvoz ho nakonec, pokorně, poprosit.
Ale nic jsem nemusela. Stačilo jenom zírat. Během pěti minut bylo lanko vyměněno a mohlo se jet dál. “Ty bláho! To byla rychlost jak kdybys jel závod Le Mans.”

Náčelníku, nevadí, že je tam pešuňk a koleje?
Do Chebu jsme chtěli přijet po železnici, tedy po cyklostezce vedoucí po tělese železnice bývalé. Na mapě to nijak zrádně nevypadalo, prostě na ni najedeme po modré turistické. Ale ouha – značka vedla pod mostkem a stezka nad námi se skvěla na dobře třímetrovém náspu. To nás ale neznají! My a vracet se nebo jet jinudy? Kdepak, chtěla jsem si tu vlakovou libůstku projet za každou cenu.
Docela jsme se nadřeli, než jsme na ni kola v tom kolmým svahu vyvláčeli. Ach jo, proč jenom člověk někdy na něčem tak bazíruje.

Manželské povinnosti 2
Šárka si na náměstí vzpomněla, že jsme v Chebu už byli, když jsme jeli cyklostezku podél Ohře. Už je to tedy pět let, proto mě potěšilo, že si to pamatuje. Kostel jsme našli snadno, nacházel se nedaleko proslulého Špalíčku. Přijetí bylo milé a vůbec nám nevadilo, že pan farář měl moc práce a nemohl se nám věnovat. My měli také spoustu práce. Hlavně vyprat. Ve venkovním atriu jsme pak po dlouhé době večeřeli jako lidi – tj. párky jsme jedli z talířků a čaj pili z hrnečků.
A večer potom se Luděk ZASE dožadoval plnění manželských povinností. “Neblázni, tady nemůžeme,” vymlouvala jsem se, neboť únava je už ohraná. Nedal se však odbýt: “Právě že MY tady můžeme. MY už ano.”
Pro vysvětlení: v roce 2020 jsme se po 19 letech (a dvou společných dětech a deseti slepicích) vzali.
Prádlo během noci uschlo asi z půlky. Druhou půlku jsme naložili na kola, rozloučili se s naším hostitelem a podél speciální časové osy, do níž je vepsána skoro tisíciletá historie města, se vydali hledat cykloservis.

Kudy tudy z Vamberka 🙂
Bylo nutno provést nějaké opravy kol a koupit náhradní díly. Cheb se nachází na Eurovelo, takže cykloturistů s brašnami se najednou vyrojilo zase spousty. Servis jich byl po ránu doslova plný. Jedna paní mluvila dokonce slovensky, i když žila, jak jsme pochopili, ve Švýcarsku.
“Jedeme z Vamberka do Prahy,” odpověděla na moji otázku, kam mají namířeno. “Vážně? My bydlíme kousek od Vamberka. Ale že jedete do Prahy tudy?” nešlo mi do hlavy.
Pak mě Luděk upozornil, že říkala Bamberk, nikoli Vamberk, což je město v Bavorsku 🙂 a to už dávalo větší smysl 🙂
A tak jsem se raději už dál neptala. Koupili jsme náhradní bowden, Víťa dostal novou přehazku a pomalu bylo poledne, nejvyšší čas Cheb opustit.

Jestli jsme si ale mysleli, že je problémům konec, tak to jsme se šeredně spletli…

Kdo nebyl na Háji, nebyl na Ašsku
Ašský výběžek je velice zajímavý kout Česka, před mnoha lety jsme jeho důkladnému průzkumu na kolech věnovali celý víkend. Je to už 16 let, už to chtělo zase osvěžit paměť. Navíc jsem se hrozně těšila, že až budeme stát na samém konci onoho zvláštního ocásku, vytáhnu mobil a ukážu dětem naši pozici na mapě. Jenže do toho bylo ještě daleko… Teď jsme seděli na náměstí v Aši, lízali karamelovou zmrzlinu a já pracně přemlouvala zbytek rodiny k výjezdu na rozhlednu Háj.
“To je zbytečný, už jsme tam byli,” remcal Luděk.
Děti , ty mou snahu nepodpořily už vůbec.
“Kdo nebyl na Háji, nebyl na Ašsku!” říkal přece tehdy ten pán, co vybíral na rozhlednu vstupné. “Takže se koukejte zvednout, lenoši, a jedeme!”
Nakonec to vůbec nestálo za řeč. Dva kilometry a 130 výškových metrů. Vyjeli jsme je jako nic. A stálo to za to. Rozhledna jednak byla úplně zdarma, jednak jsem už zapomněla, o jak úžasnou stavbu jde. Opravdu jedna z nejhezčích rozhleden, co jsem kdy navštívila. Víc neprozradím, zajeďte si tam sami.
Poučeni krizovým vývojem z minulých dní, provedli jsme v Aši větší nákup – opět budeme nějaký čas mimo civilizaci, tak ať netrpíme hlady.

Vysněný Západ
Na nejzápadnější bod naší republiky jsme zamířili po signálkách. Snažili jsme se si je užít, co to šlo. Blížili jsme se totiž k místu, kde bývalé Západní Německo navazovala na to Východní. Východní hranici už nebylo nutno přísně střežit železnou oponou, takže signální silnice proto končí právě na bývalém Trojmezí. Co je na nich tak zvláštního? Čím nás tak uchvacují?
Jde o posledního němého svědka nedávné historie. Historie, ve které jsme se narodili a nějaký čas žili. Ačkoliv po nich často cyklotrasy vedou, pro cyklisty stvořeny nebyly, jízda po nich je náročná. Sloužily k ochraně hranice před potenciálními narušiteli. Vedou sice podél hraničního pásma, ale nejspíš je zakreslili rovně někde od stolu. Absolutně nerespektují kopce, nějaké pravidlo o maximálním stoupání, pro cyklistu nesmyslně šplhají často přímo po spádnici. Zdánlivě nelogicky, ale svůj smysl to mělo. Rozestavěné příhraniční strážní věže, resp. hlídky v nich, musely obsáhnout co nejdelší úsek, kudy nesměla proniknout ani myš, proto jsou vedeny rovně jako přímka. Přísný pohraničník s dalekohledem tak mohl vidět opravdu daleko. Svůj původní význam už tyto cesty naštěstí dávno ztratily, dnes se však hodí pro účel zemědělský (pro obsluhu lesů, polí nebo luk) či turistický. Pozorný návštěvník podél někdejší hranice ještě dokáže rozpoznat pásmo mladých stromů – kdysi dávno zde namísto lesa číhal pruh vyorané hlíny, v němž stopy narušitelů byly krásně vidět. Někdejší asfalt však nikdo neobnovoval , je už dávno vydrolený a na povrchu leží velké kameny, takže jízda je místy trápení. Na Štítarském vrchu nám trpělivost došla. Vysvobodila nás zelená turistická značka. “Objedeme to přes Německo,” znělo rozhodnutí.
Po loukách bývalé obce Újezd se jelo mnohem lépe než po signálce. Zelená značka nás zavedla až na nejzápadnější bod Česka (pozor, není totožný s bývalým Trojmezím). Posledních asi 500 metrů není na kole sjízdných, i mrskli jsme jimi do křoví a vydali se pěšky. Pokukovali jsme po pěšince, že bychom hranice narušili právě zde. Ale se zlou jsme se potázali. Dostupný je pouze nejzápadnější hraniční kámen. Na české straně stojí pěkný turistický přístřešek s patrem na spaní, na straně německé případné návštěvníky vítá několik varovných cedulí:
SOUKROMÝ POZEMEK! STŘEŽENO KAMERAMI. JAK TAM NĚKOHO UVIDÍM, VOLÁM OKAMŽITĚ POLICII.
Vítejte na vysněném Západě.

Co hrozilo emigrantům na Trojmezí?
Vrátili jsme se tedy kousek zpátky a k našim sousedům pronikli po takzvaném “Mostě Evropy”. Most (spíš lávka, jak trefně rýply děti) přes Újezdský potok byl znovuobnoven v roce 2008, na někdejší historické cestě, kterou přetrhla železná opona.
Po Německu (Západním) nás čekalo pouhých asi 12 kilometrů, ale užívali jsme si je (konečně zahraničí 🙂 ) Krajina je podobně zvlněná jako u nás, jenom mnohem osídlenější. Osady tvoří roztroušené domy, takže se nabízí myšlenka, že takto nějak by to vypadalo i u nás v pohraničí, kdyby nedošlo k jeho vysídlení. Opět kouzlo nechtěného.
Po asi hodině a něco jsme byli zpátky v Čechách. Někdejší Trojmezí (Východní Německo, Západní Německo a Československo) je dnes už pouhé Trojstátí (Dreilandecker): Čechy, Bavorsko a Sasko.
Ale místo má vážně silnou atmosféru.
“Tady hrozilo, že emigrant udělá osudovou chybu. Stačilo pár metrů a mohl skončit v jiném Německu, než chtěl,” pronesl tenkrát kamarád Pavel vtip, který si pamatuji celých těch 16 let.
Zastřešený sedánek je tady nově, a místo tehdejší jedné kadibudky tu stojí dokonce tři. A vsadím se o co chcete, že to je naše nejzápadnější kadibudka!
Spalo se tam na travičce nádherně. Jen voda v nedaleké studánce na pití nebyla – večeřeli jsme uzené makrely a zeleninový salát, a čaj jsme raději uvařili z vody z hraničního potoka.

Neboj, bude to normální asfalt.
Abychom nemuseli celý výběžek zdlouhavě objíždět, zvolili jsme zkratku přes Německo (tentokrát Východní). Ve městě Hranice však cedule sdělovala, že je hraniční přechod uzavřen. Co se děje? Něco co nevíme? Hranice se opět uzavřely?
“Kdepak, to tam jenom Němci dělají novou silnici. Na kole to projedete v pohodě,” odpověděl nám dotázaný domorodec.
“Hlavně ať tam nejsou dlažební kostky,” přál si Víťa. Od včera ho trochu bolelo břicho a při drncání po kostkách by se to zhoršilo. “Neboj, to bude normální asfalt,” uklidnila jsem ho.
Normální asfalt, jo? Aha!
“Do Bad Elsteru si užijete parádní sjezd,” napsal mi kamarád Jirka, zdejší znalec.
To jsme si užili!
Těsně za hranicí vyšlo najevo, kam jely všechny ty náklaďáky, co nás předjížděly. Původní úzká silnice se tu totiž rozšiřuje. Do nejvyššího bodu jsme pohodlně vyjeli, pak ale silnici zatarasily haldy hlíny a bylo po ptákách. Z kola dolů a tlačit. Taky milujete tlačit kola z kopce dolů? Navíc pocit, že tam nemáme co dělat a trochu překážíme… Čekala jsem každou chvíli, že nás vykážou a budeme se vracet. Ale dělníci se na nás všichni do jednoho usmívali a v naprostém klidu uhýbali s drapáky bagrů. Snažila jsem se aspoň maximálně se tvářit omluvně, entschuldigung létalo na všechny strany.

Kde máme roušky?
V lázeňském Bad Elster jsme chtěli ochutnat zdejší Marienquelle, jenže jsme zjistili, že se tu všude nosí roušky. V lázních se pohybují starší lidé, riziko nákazy by mohlo být fatální. Chápeme to. Což o to, roušky jsme s sebou měli – jenomže najdi ten maličký kousek látky v obrovských báglech, aniž by bylo nutné všechno přehrabat.
Ale povedlo se. Potom zbývalo jenom projít počítadlem, které počítá lidi, aby nás u pramene nebylo víc než povolené množství. Plastový kelímek zdarma a pramen teče na povel: buď na fotobuňku nebo na tlačítko. Fontána je vyvedena ve zlatě a na výběr několik druhů minerální vody.
Byli jsme tam jak Neználek ve Slunečním městě. Kam se hrabe Prusík!
Projet Německem bez kávy a dortíku? Nelze!
Do Německa nám to vyšlo na oběd, ale neměli jsme eura. Ta, co nám zbyla ze Slovenska, odešla v jednom z balíků domů. V Markneukirchem se dalo naštěstí zvládnout všechno na jedné ulici: výběr z bankomatu, oběd pro všechny čtyři za 15 euro v dělnické vývařovně (připomínám, že jsme se nacházeli v bývalém NDR, kde je přeci jen trochu levněji) a následně i cukrárnu s kávou. Nedat si v Německu kávu a zákusek by byl hřích, jenže dvě kafe, dva dortíky a dvě cookies sušenky nás stály o euro víc než oběd 🙂

A je to tady zase!
Ještě k tomu mému lehce ezo pojednání o tom, že když na cestě necháme události volně plynout, začnou se dít zázraky, zdánlivě neřešitelné se samo vyřeší a tak. Zapomněla jsem tehdy dodat, že to funguje bohužel i obráceně. Když začneme příliš plánovat nebo si nějak další dění malovat, zákonitě se stane něco, co naše plány totálně překope.
Do Klingenthalu jsme dorazili časně odpoledne. Náš další směr vedl na hřeben Krušných hor, takže jsme začali řešit, kudy nahoru nejvýhodněji. Nejvíc se nám líbila cesta přes Bublavu, abychom neztratili již pracně vydřenou nadmořskou výšku. Začala jsem vyšilovat s tím, že musíme ještě před výjezdem z města nakoupit nějaké “zásoby do hor”, neboť další civilizace je až v Horní Blatné. Takže Edeka, a můžeme vyrazit. Po nákupu ještě svačinka – vždyť jsme obědvali UŽ před 2 hodinami!!!
“Já ti mám dneska takovej divnej pocit z kola, řízení táhne, blbě se manévruje, skoro nemůžu zatáčet,” svěřil se Luděk s plnou pusou.
Pokrčila jsem rameny, rozumí tomu přece líp než já. Po jídle jsme naložili proviant do báglů a vyrazili…

Upozornění autorky: Následující část není vhodná pro děti do 15 let (obsahuje vulgarismy), proto prosím, zvažte další čtení a zeptejte se svých rodičů, co si o tom myslí.

“Je to v prdeli, kurva!” ozvalo se po pár stovkách ujetých metrů.
“Řídítka jsou úplně volná! Já se na to vyseru! Nejspíš je v háji ta svařovaná vidlice.”
A byla!
Co teď?
Přes ulici jsem zahlédla Intersport . Ačkoliv v něm prodávají jenom hadry, vlítla jsem tam. “Prosím vás, je tady ve městě nějaký cykloservis?” Paní zakroutila hlavou.
Bylo půl třetí, naštěstí všední den. Nejbližší servis jsme objevili v Kraslicích. Okamžitě jsme tam zavolali, ale telefon nikdo nebral. Bylo nutné každopádně změnit plán. V Německu jsme nebyli schopni nic nevyřešit (mimo jiné kvůli jazykové bariéře) a v horách už vůbec ne. Kolo ještě pojízdné bylo, ještě to neprasklo úplně, ale byla to jenom otázka času…
“Dokud to jede, tak jedu,” řekl Luděk, ale na hřeben hor si s tím absolutně netroufal. Opatrně jsme začali sjíždět do Kraslic. Byly to přesně ty výškové metry, které jsme předtím nechtěli ztrácet.
Jak to říkali v Mrazíkovi? Tvůj osud tě nemine!
Na svařované vidlici jsme najeli přes 430 kilometrů. Byly to náročné kilometry, Šumava, Čerchov, kopce Plzeňského kraje, Slavkovský les a pohoří Smrčiny… získali jsme už oba dojem, že je ten svár nesmrtelný. Co bude dál, honilo se mi hlavou. Pomůžou nám v servisu? Nebo to už teď opravdu zakončíme? Měli jsme v plánu toulat se ještě asi týden, bylo mi líto končit, i když už jsme byli unavenější a víc toho viděli, než tehdy na Kašperku.
Stane se další zázrak? Nechceme toho náhodou už trochu moc?

Sběrný dvůr? To fakt myslíš vážně?
Tentokrát měl pro změnu správné tušení Luděk.
Místo do cykloservisu zamířil za somrákem, který Kraslicemi popojížděl na starém kole se zapojeným vozíčkem.
“Co ten ti poradil, prosimtě?” zeptala jsem se s despektem.
“Ptal jsem se ho, jestli je tady sběrný dvůr. Poslal mě k nádraží. A pak chtěl třicet korun.”
Kroutila jsem hlavou: “To fakt myslíš vážně?”
Jeho idea byla najít ve šrotu vyhozený kolo, ze kterého by si vzal vidlici. Mně se to nezdálo reálný (čti: považovala jsem to za totální kravinu), ale kdo chce kam…
“Zavolej raděj ještě jednou do toho servisu!” omílala jsem svou. My ženský přece víme vždycky nejlíp, co má chlap udělat, ne?
Luděk však neomylně mířil ke sběrným surovinám. Následovala jsem ho, ale nevěřila.
“Dobrý den, mám takovou speciální prosbu. Neměl byste tady vyhozený nějaký starší kolo? Praskla mi totiž vidlice,” vznesl požadavek na obsluhu sedící v kukani místních sběrných surovin. Pán se ukázal jako přeochotný člověk, nicméně jeho odpověď zněla takto:
“Asi vás zklamu, ale nejspíš tu nic nemám, zrovna minulý týden to odváželi.”
Venku se však nějaká halda železa ještě vypínala. A když jsem se podívala pozorně, dvě nebo tři kola jsem tam dokonce zahlédla. Jedno bylo už od pohledu typ Ukrajina, to druhé nějaké menší, nejspíš dětské, třetí ale vypadalo jako starší trek.
Jen pro přístup k nim bylo nutno haldu trochu přerovnat a přeskupit.
“Nechte to na nás, je to na moje riziko, jestli se zraním. Bohužel teď neodhadnu, jestli bude pasovat, teprve až to rozeberu,” požádal Luděk a už lezl nahoru a přehazoval rezaté harampádí.
“Tak já vás tady nechám pracovat.”
“Moc děkujeme.”
Konečně Luděk ze spárů vylovil fialové trekové kolo. Pán nás stále zpovzdálí sledoval.
“Nechcete něco půjčit? Co budete potřebovat za nářadí?” nedalo mu to.
” Snad jedině sikovky a kladivo,” požádal Luděk.
Už začal vyhozený bicykl rozebírat, vypadalo to nadějně. Vidlice nebyla poškozená, rozměr na první pohled odpovídal. Následovala rozborka jeho kola. V první řadě nás zajímalo, co se přihodilo. Takže: svár z Kašperských Hor držel pevně, vidlice praskla na jiném místě, o pár centimetrů vedle.
Ovšem při nasazování mohlo ještě být 100+1 rozměrů, neboť na tohle neexistují žádné jednotné normy. A opravdu!
Vidlice kompatibilní byla, ale neseděla miska hlavového složení. O pouhou desetinu milimetru menší, ale už tam nešla nasadit po dobrém, ani po zlém (kladivo).
“Třeba by tu správnou měli v tom cykloservisu,” vnucovala jsem stále to svoje. Luděk tedy nasedl na mé kolo, vidlici uchytil pod gumicuk a odjel. Vrátil se zpátky během 10 minut, prý byla na dveřích cedule: “Zavřeno, úraz, volejte 12345”. Telefon ale ani teď nikdo nezvedal.
Museli jsme si opět poradit sami. Luděk se zadíval do haldy a zrak mu ulpěl na zeleném dětském kole. Když ho vydoloval, miska – světe div se – pasovala jak na vidlici, tak i na Luďkovu kostru.
Zázrak to nakonec nejspíš byl. Vidlice měla i správné navářky na brzdy a na přední nosič. Výsledně to bylo o pár centimetrů kratší, nevešla už se jakási kontramatka (co já vím k čemu tam je, to tvrdil Luděk 🙂 ) takže se řídítka musela několikrát denně dotáhnout, ale to prý byl detail. Hlavně že pojedeme dál.
Mně akorát přišlo, že se černo-fialově žíhaná vidlice k modré metalíze Stratosu vůbec nehodila, ale když na výběr víc barev nebylo, nedalo se nic dělat, museli jsme vzít co je 🙂
Ba ne, byla jsem šťastná jak blecha, že je vyřešeno a ztráta jen pár hodin. Už jsem se sice smiřovala s variantou, že cestu opravdu zakončíme. Krušné hory lákaly, ale kdyby nebylo zbytí… museli bychom.
Děti se tam neuvěřitelně vyblbly. Kam se hrabe dětské hřiště, oba špinaví až za ušima, ale šťastní, se přehrabovali v haraburdí a lovili poklady. Proč se stavějí dětská hřiště za miliony, když stačí děti vypustit na smeťák, říkali jsme si s Luďkem.
Ani tady ten pán za svoji pomoc nic nechtěl, takže jsem si vyfotila adresu provozovny a upozornila ho, ať po našem návratu domů očekává balíček. Měl už totiž dávno po zavíračce…
“S takový požadavkem tady ještě nikdo nebyl,” vysvětloval svou ochotu, když jsme se loučili.

Tady to vidíte – ráno jsem si malovala, jak dojedeme někam před Horní Blatnou – a stačilo málo a plány se musely úplně překopat. Někdy věci nejdou lámat přes koleno. Pak hrozí, že se zlomí samy, aby nám dokázaly, že jsme jenom malí páni.

Čestný pionýrský
Slibuji čestný pionýrský, že až do konce akce už nebudeme nic opravovat, ani lepit, ani shánět žádné náhradní díly po všech čertech. Tedy lepit budeme, také utahovat špatně nasazené kolo do vozíčku Extrawheel, a určitě ještě něco, ale už o tom nepadne ani slovo. Nechci vypadat, že si ty závady přeju, abych měla o čem psát, nebo že je schválně zveličuju, abych byla zajímavá.
Dokonce se mi podařilo do konce dovolené přesvědčit Luďka, že jestli to po návratu nezačne nějak komplexně a radikálně řešit (nové kolo!!!), tak s ním další rok nikam nejedu. (To jsem trochu kecala, ale…) Je sice hezký, že je spořivý a jezdí už spoustu let na kole po mém tátovi, ale co je moc, to je příliš. Chlap jeho tělesné konstrukce (100+ kg) prostě potřebuje bytelný stroj. Je bezvadný, že si umí se vším poradit, a ne že bychom díky těm opravám nepoznali fajn lidi (majitel autoservisu v Kašperkách nebo pracovník kovošrotu v Kraslicích byli oba velcí sympaťáci), ale kdyby se to bez těch technických potíží obešlo, byla bych, kulantně řečeno, radši. Nekulatně řečeno: dost mě to… štvalo!

Důležitý vzkaz
Poté, co jsme ve sběrných surovinách dokončili výměnu vidlice, vydali jsme se dál. Bylo už hodně pozdní odpoledne, spíš večer. Ani v nejmenším jsem si po tom zážitku s opravou netroufala doufat, že bychom ještě dneska vyjeli až na hřeben, který se nacházel o 400 výškových metrů výš. Táhlý kopec Rájeckým údolím však nebyl prudký a jelo to skoro samo. Na spaní to tam bohužel ale nevypadalo, stráně kolem nás se strmily skoro v pravém úhlu. Mapy však asi v půlce stoupání ukazovaly ikonu turistického přístřešku…
Ten však jsme po našem příjezdu nalezli již obsazen. Se slzou v oku jsem mrkla na dva cyklisty, jak vybalují karimatky a chystají se do hajan, a zase jsem pohled vrátila zpět dopředu před sebe. Vtom jsem zahlédla, jak za mnou jeden z nich běží: “Prosím vás, počkejte…!” A tak jsem zastavila.
Byla to žena. Odhadla jsem ji na šedesát, možná i lehce přes. “Jedete až nahoru?” zeptala se.
Přikývla jsem.
“Mám velkou prosbu. Potřebovala bych, jestli byste nedala vědět mojí dceři. Ona má o mě starost, tak jí denně podávám hlášení, když někde zakempujeme. A dneska chceme spát tady, nechceme sjíždět až dolů. Jenomže tady není signál.”
Mrkla jsem na svůj mobil, co kdyby náhodou, ale smůla, ani jedna čárka (nejspíš proto, že jsme obě měly stejného operátora 🙂 )
“To víte že jo, spolehněte se, určitě jí zavolám, jakmile to půjde. A odkud jedete?” zajímalo mne. A tak paní vyprávěla. Jak jedou hřebenem Krušných hor na klasických kolech (nikoli elektrokolech!), jak spávají kde se dá, ale dceři musí každý večer poslat zprávu. Jak byl dneska z Klínovce nádherný rozhled – úplně sršela nadšením.
Zkrátka naše krevní skupina.
“Ale že jedete takhle s dětmi, to je úžasný, to vás obdivuji,” pronášela neustále a já ji brzdila: “To já zase obdivuji vás.”
A pak jsem si zapsala telefon na dceru, rozloučily jsme se a já se vydala s důležitou depeší vzhůru. Kopec se stal malinko prudším, ale vyjet na hřeben se tímto stalo nutností, nešlo už jinak, když jsem dala té dobré paní slib.
Na rozcestí pod Vysokým vrchem (cca 900 m n. m.) signál naskočil v plné síle a já hned vytáčela:
“Dobrý den, prosím vás, nelekněte se, já vám mám jenom vyřídit vzkaz od vaší maminky. Oni táboří v lese, kde není signál, a měla starost, že vám nemůže zavolat. My jsme zrovna jeli v protisměru, tak mě požádala…”
Na druhé straně byla slyšet velká úleva: “Aha, vy jste také cyklisti. Máma, no… já pro ty její cesty moc pochopení nemám.”
“A to já zase jo…”
“Víte, ono jí je už 72…”
Málem jsem odpadla.
“Cože? Já tipovala tak o deset méně…”
“Ona je to celoživotní učitelka tělocviku. A ten pán, co s ní jel, já ho vůbec neznám, tak tomu je 75.”
“Nemějte o ně strach. Jsou v pořádku a zítra se vám ozvou osobně. A mamince, prosím, vyřiďte, že má můj velký obdiv. Já jí to nestačila pořádně zdůraznit.”
Než přijel Luděk s dětmi (měli cestou několik zastávek za účelem odskočení si do lesíčka), stačila jsem si s tou paní dcerou výborně popovídat.

Jak (ne)spatřit kometu
Tohle léto se neslo ve znamení komety Neowise, která měla být nejvýraznější kometou od roku 1998 (tehdy letěla tzv. Hale-Bopp). Internet plnily každý den úžasné fotky, a my jsme už měsíc spali venku pod stanem a ani jednou se nám nepoštěstilo ji spatřit. Vhodné podmínky k jejímu pozorování zatím nenastaly. Buď bylo zataženo, nebo jsme stanovali v lese či na místě bez výhledů. Louka nad Rolavou, kam jsme pro dnešní večer na nocleh odbočili, se k tomu vyloženě nabízela. Byl z ní skoro kruhový výhled. Tak že by?
Bohužel, začátkem srpna jsou dny stále ještě docela dlouhé, a než začne ta správná potřebná tma, jednomu (natož čtyřem) se už začnou klížit oči. Klučičí stan už dávno spokojeně odfukoval, my holky jsme pobíhaly s aplikací Sky Map po louce, nedbajíc padající rosy, a vyhlížely jako Rákosníček, až se na obloze zjeví první hvězdička… Jenže nad obzorem vykoukla ne hvězda, ale jasný měsíc.
“Šari, to nemá cenu. Až půjdu v noci čůrat, kdyby bylo něco vidět, vzbudím tě,” utěšovala jsem zklamanou dceru.
Jenže jak už to tak bývá, močový měchýř mě to po tak náročném dni vůbec nevzbudil. A tak jsme kometu zcela neslavnostně zaspali.
Další dny už počasí ani terén pozorování nepřály a kometa si odfrčela zase kamsi do hlubin vesmíru… Tak nic, snad příště, no… za sedm tisíc let.

Horní Blatná – děkujeme, aniž byste vstoupili
Jak jsem se možná už zmiňovala, v kopích většinou jezdíme všichni svým tempem a čekáme na sebe až nahoře. První jede zpravidla Šárka, za ní s vyplazeným jazykem já (protože ji pořád mám za malou a bojím se ji nechat jet úplně samotnou). Víťa spolehlivě uzavírá peloton jako poslední. Má svůj telefon, takže se nebojíme, že by nám nezavolal, kdyby něco. Tedy, já se pochopitelně bojím, jen dělám že ne. Jenom už mě nebaví jet jeho šnečím tempem vzadu, protože on si jede na pohodu, aby se příliš nezadýchal. Vždyť jsme na něj zatím vždycky počkali, že, tak na co si dělat násilí?
Pořád ale doufáme, že se mu jednou jeho loudání lehce vymstí, a bude se nás pak víc držet. V Horní Blatné se to málem podařilo. Ráno jsme mluvili o tom, že tam nastane první pauza, takže jsme všichni věděli, kam jet. Ovšem při vjezdu do této obce člověka uvítá cedule: “Horní Blatná vám děkuje za vaši návštěvu!” A Víťa si, chudák, myslel, že to znamená, že se s ním Horní Blatná už loučí a tím pádem, že ji už dávno projel. Dlouho tam stál a lámal si hlavu, jak to tedy je a kde ta Horní Blatná vůbec byla, když končí ledva co začala.

Odpovídající poměr cena/výkon
Rozhledna na Blatenském vrchu je stará kamenná rozhledna opláštěná dřevem. Jen jaksi za ta léta ji přerostly stromy, takže považuji vstupné (10 Kč dospělí, 5 Kč děti) za odpovídající výhledu. Bohužel. Ale ono ty smrky v Krušných horách, nedávám jim dlouhého trvání. Na podzim roku 2013 jsme s Luďkem přejížděli hřeben jen v opačném směru, a jak jsme byli tehdy překvapeni! Považovala jsem Krušné hory díky kyselým dešťům za nemalebné a neutěšené. Ale tehdy, po cca 10 letech od poslední návštěvy, jsme projížděli úplně jinými Krušnými horami, jakoby znovuožívajícími. Míjeli jsme obrovská území porostlá krásnými novými stromy, objevovali zákoutí, kde jsme si připadali jako na Šumavě (ale mnohem svobodnější) a i ovzduší tam prý bylo zdravější než dřív.
Pár dní po návratu však moje nadšení z krásy krušnohorských lesů zkalila v televizních novinách informace, že ty nádherné, nově vzrostlé smrky decimuje jakási houba, snad kloubnatka smrková. Bohužel to nejspíš bude pravda. Letos už ty nedávno ještě krásné smrky působily jaksi uvadle.

Lanovkou na Klínovec
Kousek před Božím Darem přibylo turistů a už to dosahovalo šumavské úrovně, možná ještě o něco horší. Mířili jsme pochopitelně na Klínovec. S Šárkou jsme tam opět vyjely jako první, bylo to skoro zadarmo, ale Šárka nahoře zírala, jak sedačková lanovka přivážela jednoho cyklistu za druhým, kola měli zavěšená vedle sebe…
“Co to má znamenat? Oni si sem jako vyjedou lanovkou? Vždyť to nejsou žádní staří lidé!” rozčilovala se.
“No jo, Šari. Tak to s některými je. Ale věř mi, že z toho vrcholu nemůžou mít takovou radost jako my.”

Špatný Markéting
Počkaly jsme, až nás dojedou kluci a závěrečné metry k rozhledně absolvovali společně. Byl krásný den, slunce svítilo, mraky plynuly a výhledy se otevíraly do nedozírných dálek. V 1244 metrech nebyl vůbec hic. Ideální den.
Všimla jsem si, že nás ostřížím zrakem sledují dva seniorského věku s elektrokoly. Většinou při setkání, zejména jede-li na e-kole někdo mladý, schválně demonstrativně otáčím hlavu stranou, a dělám, jako že mě vůbec nezajímá… To tak, ještě aby si myslel, že mě jeho výkonný stroj nějak zaujal 🙂 Jenže tihle se k nám okamžitě hrnuli.
“Já myslela, jestli nejste Berkovi. Ale oni nemají holčičku. Znáte Berkovi na kolech? Já je vloni sledovala…” začala debatu totálně netradičně paní. Pán se držel vpovzdálí.
“Jenom virtuálně, osobně ne,”odpověděla jsem zklamané dámě, že nepotkala své oblíbence.
Po návštěvě rozhledny debata pokračovala.
“A vy píšete nějaký zápisky někam?” ptala se.
“Na fejsbuk jen občas. Online teď vůbec nejsem. Ale jinak jsem napsala tři knížky, pár článků do časopisu Cykloturistika a pak na naše internetové stránky, dneska se teda říká blog, už spoustu let. Tam máme fotky a vyprávění ze všech našich cest…”
“Knížky, hm… a jak se jmenujete? Že bych se mrkla v knihovně.” Přece jen jsem ji dokázala zaujmout, hurá! pomyslela jsem si.
“Ono je to vydaný ještě pod starým jménem, takže hledejte Hroudová.”
Víťa se jevil z našeho rozhovoru totálně otrávený. Jednak se tam šíleně rojily vosy a jednak on po popularitě absolutně netouží. Moje příspěvky nesleduje, a o tom, kde jsme byli a co dokázal ujet nerad mluví, natož aby se tím chlubil. Nesnáší focení, proto není skoro na žádném snímku. Chtě nechtě to musím respektovat.
“Tak už pojedeme?” netrpělivě pořád opakoval. Konečně jsme se loučili…
“Jakže jste říkala to jméno? Hromádková?” ujistila se paní a mně došlo, že bych s tím marketingem měla něco udělat, že tahle to dál nejde 🙂 Nikdo nás nezná, nikdo o nás nic neví 🙂
Jenže když já to jinak neumím. Mě to baví přesně takhle, co na tom, že lidé čtou a lajkují jiné statusy. Pro mne je to příležitost zavzpomínat si a ten, koho to zajímá, to přečte celé, a koho ne? S tím nic nenadělám. Snažit se zaujmout víc masově není absolutně můj cíl. Světská sláva polní tráva, a jak to říkal Zdeněk Svěrák ve Vratných láhvích? Psát a dělat co chtějí jiní? Už bych to pak nedělala ráda.

Byl nebyl Černobyl. Nejkratší pohádka na světě.
Někde jsem četla, že si každý člověk vybaví, kde byl a co dělal 11. září 2001. I já to vím úplně přesně. Byla jsem nemocná a válela se doma. V županu na gauči s očima přilepenýma na televizi jsem sledovala neuvěřitelné dění.
Razím podobnou teorii. Každý z nás (pochopitelně jen ten, kdo to zažil) si vzpomene na rok 1986, kdy bouchl Černobyl. Samozřejmě, že nemám na mysli konkrétní den, protože událost byla lidem dlouho utajována, ale vím bezpečně, že jsem tehdy byla na škole v přírodě v Jáchymově. A vidím jako dnes ty kvanta hřibů (začátkem května!!!), co rostly pod lanovkou na Klínovec. Krušný hory mám zkrátka spojený s Černobylem a kdykoliv sem jedu, pokaždé si na to vzpomenu.

Kde mají nejdražší zmrzlinu
Když cedule ukázala Vejprty 11 km, vzpomněla jsem si, že babička odjížděla zrovna sem na prodloužený víkend. S kolem a nějakým kamarádem, kterého jsem neznala. Vytočila jsem tedy její číslo s dotazem co dělá a kde se nachází. A jestli by se případně s námi nechtěla někde potkat.
“Dneska byl v plánu Hasištejn, ale mám dva prasklý dráty, tak jsme to zrušili,” sdělila mi a za dvacet minut přifrčela autem do Loučné pod Klínovcem.
Divíte se, že jsme si dávali sraz s babičkou 150 kilometrů od jejího domova, někde v kopcích? Na rozdíl od té paní ze včerejška, já mám pro svoji mámu pochopení.

Protože… teď trochu odbočím…
První kolo jsem si koupila z brigády na začátku vejšky. Na kola značky Favorit se fronty už dávno nestály, přesto jinou značku sehnat pořádně nešlo, a horská kola byla ještě na houbách. A tak jsem si jednoho dne odvážela pyšně z obchodu fialového dámského Favorita, za 4 a půl tisíce. Radši bych červeného, ale zas takový výběr tehdy ještě nebyl. Jezdila jsem na něm různě na výlety nebo po městě, jednu dobu i do školy. Spolužáci začínali tehdy už podnikat, někteří vlastnili první auta – a já byla takový ten typ holky, co si vezme kraťasy a triko, a jede na přednášku na kole. Ani tehdy jsem příliš neřešila, co si o mně kdo myslí, a že kluci spíš jedou po holkách, co se malují a chodí pařit… Teda kecám, jedno mi to pochopitelně nebylo, ale jak se jednou s tímhle naturelem narodíte, nic se s ním nenadělá.
Máma pokaždé trnula hrůzou, když jsem jela od nich ze Strašnic k sobě domů na Žižkov na kole (ó jaká dálka!!!), a vždycky jsem musela volat, že jsem v pořádku doma. Později se cyklistika a cykloturistika stala módou, na kole začal jezdil kdekdo, tipla bych si, že i ti spolužáci z VŠE s kufříkem a fialovým oblekem. Kola si pořídili tehdy i mí rodiče, a tím pádem o mě přestali mít strach, i když jsem v té době začala jezdit mnohem víc a dál. Ale hlavně už jsem byla ta paní inžinýrka a navíc to vypadalo, že na ocet nejspíš nezůstanu, takže…
Táta se kvůli nemocnému srdci držel při zemi, mámu to chytlo mnohem víc. Vyrážela v létě, v zimě, kopce nekopce. Koníček jí vydržel i po tátově smrti (před deseti lety), kolo ji doprovází takřka všude. Auta si zásadně kupuje taková, aby do kufru pohodlně naložila bicykl. Posílá mi fotky z výletů z různých možných i nemožných míst v naší vlasti. Vyráží za každého počasí. Když to nejde jinam, vyjede si aspoň na Vyšehrad nebo objede hřbitovy.
Jeden by řekl, že bude nejspíš po mně 😉 ale pár rozdílů tu je… a dost podstatných. Na rozdíl ode mne je máma dáma každým coulem. Jezdí bez helmy, protože v ní vypadá blbě a zkazila by si účes. I na podzim nebo na jaře nosí zásadně kalhoty pod kolena. A sandále. Když si vezme ponožky, tak jedině ty moderní, krátké. Nějaká pláštěnka? Jídlo s sebou? Kdeže! To by musela vozit bágl, a ono to vždycky nějak dopadne. Takže u nás v rodině to není o tom, že babička říká, že si mám vzít čepici, zapnout bundu a zastrčit podolek. Jsem to naopak já, kdo poučuje svou matku!
S přibývajícími léty babičce začínal do kopců docházet dech a protože ji rovinky tolik nebavily, pořídila si elektrokolo. Opět se jí vrátil předchozí elán a zvětšil rádius výletů na někdejší úroveň.

Původně jsem jí chtěla říci, že nějaké špice vezeme náhradní, ale pak jsem si představila, že by Luděk nebyl asi moc nadšený z další opravy, a tak jsem raději mlčela. Navíc babi svůj pobyt už zítra končila tak jako tak.
Seděli jsme v otevřeném Apres Ski pod Klínovcem, přestože široko daleko ani vločka. Rádobyvtipný vrchní se nás pokoušel pobavit svými vtípky. Moc jsme se nesmáli a tak nám to na závěr pěkně osladil.
“Pozvu vás ještě na zmrzlinu,” ukázala babička na mrazák. Čtyřikrát po dvou kopečcích a jednou po jednom je dohromady 9 kopečků. Naběračka však o misku několikrát pořádně otřená, ani ždibíček nedopřán navíc, nebylo divu, že mě výsledná kalkulace poněkud zaskočila: “Dvě stě sedmdesát, prosím!”
Protočily se nám panenky.
Babička však ani nemrkla, vytasila peněženu a s dotazem “Můžu kartou?” nejdražší zmrzlinu v našem životě zaplatila.
“Pacholek jeden, nikde tu nemá napsanou cenu, to bychom si nikdy nedali takhle drahé,” omlouvali jsme se stranou, ale babička to vždycky zamluvila. Její velkorysost a schopnost jednat s lidmi bych po ní chtěla zdědit.

Sněd jsem mámu!
Pohodovou cestu po hřebeni plnou výhledů do podhůří (na elektrárnu Prunéřov apod.) a na masiv Klínovce a Fichtelbergu (při ohlédnutí se zpět), jsme zakončili (resp. přerušili) v obci Výsluní. Bezručovým údolím jsme se vrátili načas zpátky do nížin… Utábořili jsme se v lese kousek nad Chomutovem, kde jsme našli krásné tábořiště s ohništěm. A já konečně uvařila večeři, že byli všichni spokojení. Balení těstovin 20 % navíc zdarma (tj. 600g!) a pesto – všichni tak akorát sytí, nikdo neměl potřebu se dojídat. Ještě že už pohádky dětem večer nevyprávíme. Dneska bych jim totiž řekla tu o Otesánkovi. A ne o jednom, ale rovnou o dvou!

I to škaredé chceme vidět
Důvod výměny krušnohorské magistrály za nížiny byla právě krajina v podhůří. Možná si říkáte proč? Vždyť je tam Severočeská hnědouhelná pánev, nic zajímavého. A já odpovídám: Ano, přesně, to je ten důvod. Protože i toto jsou Čechy. Nejenom zvlněná krajina lesů, luk a rybníčků, nejenom hory porostlé borůvčím, malebné vesničky a upravená centra historických měst. Chceme-li dětem ukázat Čechy takové, jaké jsou, nelze přivírat oči před oblastmi poznamenanými průmyslem a těžbou. Protože i ty k poznání Čech patří. Můžeme si o této části republiky myslet své, nikomu se krajina zdevastovaná ohromnými uhelnými lomy nelíbí, ale ruku na srdce – všichni chceme elektřinu, v zimě teplo a v létě chládek. A v hnědouhelných elektrárnách se u nás stále vyrábí skoro polovina elektřiny (cca 30 % jde z jádra, pozn. autorky). A když je zdejší krajina na uhlí bohatá, elektrárny musí stát poblíž. Podíl uhlí na výrobě elektřiny v celé Evropě už naštěstí klesá, a naopak rostou obnovitelné zdroje, ale celá problematika je složitější a já nejsem v žádném případě ani odborník, natož soudce. Jedna věc jsou líbivá prohlášení poslanců v kvádrech na půdě parlamentu o kvótách, procentech, limitech a termínech, druhá věc je skutečnost, že původní elektrárny prošly nákladnými rekonstrukcemi a kompletně je odstavit z hlediska komplexního pohledu na ekologii a třeba i skladování elektrické energie zatím nejde. Uvidíme. Ono i to uhlí jednou stejně dojde a tou dobou, předpokládám, už budou elektrárny dávno odstavené a nahradí je zdroje nové.

Nástrahy svéhlavého cyklisty aneb manželské etudy nejen od Třeštíkové
Takzvaná dělba práce u nás vypadá tak, že já doma naplánuji trasu, a Luděk pak naviguje v terénu. Jeho chytrý telefon disponuje silnější baterií, takže ho má permanentně zapnutý na řídítkách a sleduje vytyčenou trasu. Tu samozřejmě přizpůsobuje aktuální situaci a ozvláštňuje vlastní invencí. Třeba ji čas od času proloží nějakou zaručeně “výhodnou” zkratkou, jindy obohatí o zajížďku (čti: má chuť na pivo), případně ukáže trase navržené plánovačem prostředníček, a udělá si variantu svou. Jako například, když jsme potřebovali z Chomutova přejet do Jirkova. V reálu skoro ani nepoznáte, kde jedno město končí a druhé začíná, takže se nezdálo, že by měla nastat nějaká zrada. Mapy.cz prosazovaly hlavní silnici. “To je blbost, po hlavní nejedu. Vezmeme to jinudy!” zavelel po chvíli přemýšlení Luděk a stočil řídítka kol jinam. Navigace v autě by výstražně zařvala: “Jakmile to bude možné, otočte se!!!”, mapy.cz jsou však tichý neagresivní parťák; ony vědí, že jejich čas teprve přijde a pokorně vyčkávají. Na omluvu. Vědí totiž, že mají pravdu.
Takovému svéhlavému cyklistovi se nejprve postaví do cesty zoologická zahrada, potom zátarasy a kupy hlíny. Leč objeví za nimi pěšinku a dí: “To je v pohodě, to se projede.” Ale pak jsou tam schody a hle! “Aha, tak proto to mapy nevedly tudy,” mudruje kloníce hlavu nad mobilem. “Ta bílá silnice na mapě je ve skutečnosti šedivá (teprve ve výstavbě) – toho jsem si nevšiml.” Přece se nebudeme vracet, my se nikdy (skoro nikdy, pozn. autorky) nevracíme. Takže naložená kola pracně vyrveme po prudkých schodech, aby nás nahoře čekalo překvapení, když kratičký chodníček končí ve svodidlech. A za nimi, na druhé straně, vede ta hlavní čtyřproudovka, které jsme se zuby nehty chtěli vyhnout.
A manželka navigátora trpělivě mlčí, a mlčí i mapy.cz. Manžel je naštěstí docela silák, takže manželka jenom zírá, jak manžel jako Ilja Muromec bere jedno kolo po druhém a jednou rukou je přendává přes svodidla, která jí sahají až do pasu, dětem ještě výš. Co si nadrobil, to si také sní.
A manželka mlčí, a neříká nic, ani když cestou z Jirkova místo určeného směru objevujeme se opět kdesi úplně jinde. Sice už v duchu trochu pění, ale mlčí. Ví, že sama také není ideální.

Koupaliště
Při návratu na správnou výpadovku jsme míjeli pěkné koupaliště. Žádný akvapark, ale takový ten klasický vesnický koupák. Prostě jenom bazén a okolo louka zastíněná stromy. Idylka. Vstupné 50 Kč na celý den. Nejsem vůbec koupací typ, navíc dneska ani do vody nemůžu, ale vidím na všech, že oni se na rozdíl ode mne ve vodě vidí.
Jenže manžel, místo aby ocenil předchozí manželčino mlčení, rovnou vypálí: “Vidím na tobě, že ty bys nejradši jela dál, to je mi jasný. Samý závazky, kilometry…” Je horko, a marně přemýšlím, kdy jsme se naposled někde pořádně koupali. Možná ještě na Slovensku… Pak buď nebylo počasí, nebo nebylo kde. Koukají na mě, jak rozhodnu. Částečně má pravdu, jela bych dál. Ale zároveň furt tvrdím, jak celou tu vlastivědu jedeme kvůli dětem… “Jasně že jdeme… !” To jim nemůžu udělat. Dělám, že jsem neváhala ani vteřinu. Dělám že koupaliště bylo vlastně v plánu. A všichni nadšený. To je ta dnešní doba. Ambiciózní rodič, co chce dětem snášet modré z nebe, ale myslí přitom jenom na sebe. Stačí jenom taková drobnost. Jak prosté! Udělat něco pro druhé – ale jako opravdu – znamená přestat na chvíli myslet na sebe.

Žlutá turistická
Žlutá turistická podél lomu Československé armády je značená jako cyklotrasa. Asfalt končí těsně za posledními domy obce Vysoká Pec (jak příznačný název!) a začíná mazec. Podle mapy přerušovaná stezka jen lehce líže vrstevnice, realita je kamenitá lesní pěšina, kde dva tlačíme jedno kolo. Nalevo sráz nahoru, napravo NIC. Za cedule DOLOVÉ POLE – nepovolaným vstup zakázán opravdu neradno chodit, stačí pár kroků a neštěstí je tu. Hluboká šedočerná jáma začíná přímo pod nohama. Rozprostírá se až k obzoru, na němž se vypínají známé siluety kopců Českého Středohoří. Ano, přesně tohle jsme chtěli vidět! Je to… dechberoucí!
A žádná deprese se kupodivu nedostavuje, spíš jsme fascinováni. A zároveň, pohled do již vytěžených oblastí je i mírně optimistický – části ohromné plochy jsou zelené! Rekultivace, zdá se, probíhá na plné pecky. Alespoň takový je dojem při pohledu shůry.
Stezka je úzká, v prudkém svahu uhýbáme dvěma protijedoucím mladým cyklistům s bágly. Na chvíli se zastavují, aby nám sdělili dojmy z právě projetého. Podivují se, jak jsme naložený a v jejich pohledu je cítit lehké opovržení nad naším nákladem. Upřímně, chci vás vidět za pár let s dětmi, kolik toho budete s sebou mít. Jestli teda s dětmi vůbec někam takhle vyjedete, pomyslela jsem si, ale mlčela jsem. Horko a náročný terén dělají s psychikou divy a ukazují horší já.

Kde kvíleli vlkodlaci
Pár set metrů od hrany dolu stojí zámek s pohnutou historií. Kdysi reprezentativní sídlo Lobkowiczů vybudované ze středověkého hradu bylo po dvou požárech několikrát přestavěno do současné monumentální podoby barokního zámku (9 pater a 244 místností). Zkáza pro něj však bylo 20. století. Nejprve zámek za své sídlo prohlásil Hitler, pak jej obsadili komunisti (resp. ČSLA) a po nich řádili vandalové. Ohrožovala ho též těžba uhlí, a jeho nedobrý stav lákal filmaře. Natočen zde byl např. americký horor Kvílení vlkodlaků II, některé pomalované zdi jsou toho ještě důkazem. Ale i kvalitnější snímky na zámku vznikaly a dnešní rekonstrukce a snaha o jeho obnovu je chvályhodná. Přispěli jsme však jen 4×30 Kč za samoprohlídku, neboť v posledních dnech těch výdajů bylo zase víc než dost.

Přesunutý kostel
Projeli jsme Horní Jiřetín, který už také dávno neměl existovat a opřelo se do nás horko jako prase. Po příjemných cyklostezkách jsme přijeli na okraj Mostu – za jediným cílem – kostel panny Marie Bolestné, známý spíš jako “přesunutý kostel”. Překvapil nás svou velikostí – čekala jsem kostelík alá Josef Lada, a ona to byla málem katedrála. Na první pohled je sice zřejmé, že kostel na novém místě jaksi “nesedí”, ale při představě, že něco tak ohromného v roce 1975 přesunovali o 841 metrů, aby nezanikl kvůli těžbě uhlí, zůstává rozum stát.

Zdravá strava nade vše
Luděk nedávno poznamenal, že se těší domů, až něco uvařím. I já už pomalu nevím, co si v hospodách dávat. Už je asi fakt načase vrátit se. Dnešní jídelníček nebyl absolutně vzorem zdravého stravování na cyklodovolené, ale co už.
Snídaně v bufetu v Chomutově – smaženky apod.
Párek v rohlíku na koupališti jako svačinka
Místo oběda smažený sýr v housce na Jezeří
Nanuky z vietnamské večerky někdy odpoledne
Hovězí guláš z konzervy k večeři
A Víťa byl naprdnutej, protože si NĚKDE zjistil, že je v Mostě McDonald a my tam nejeli (přitom jsme jim nechtěli udělat zbytečnou zajížďku 4 km a 100 v.m.)
Jenže on nebyl žádnej Mekáč od Prahy…

Kde by se mohl vyřádit novodobý Jakub Krčín
Z toho zdravého stravování přepadla Luďka přepadovka. V okolí kostela nebylo přidřepnout kde, i musel prchnout ven do přírody. My jsme s dětmi chvíli ještě odpočívali ve stínu a pak se kolem nově napouštěného jezera Most vydali dál.
Mimochodem, to jezero a stezky kolem něho tehdy ještě nebyly oficiálně otevřené, ale tuším, že jednou to tady bude moc pěkné. Přála bych zdejšímu regionu, aby vzniklo nové Třeboňsko. I když samozřejmě otázka, zda místní obyvatelé (soudě podle toho, kdo se tu hromadí před obchody) zrovna tuto infrastrukturu ocení. Budu teď prudce nekorektní, ale napadl mě jeden starý vtip. Znáte cikánský trojboj? Pěšky na koupaliště, zaplavat si, a zpátky na kole.

Důležité rozhodnutí o konci expedice
Ještě v 5 hodin odpoledne panovalo šeredné horko. V Braňanech jsme děti poslali pro nanuky, protože přišel čas pořešit závěr cesty. Kam dojedeme, kde nasedneme na vlak? U toho děti rozhodně nesmějí asistovat. Jejich názor je předem jasný- nejradši by to zakončili hned zítra 🙂 A to my ještě nechceme. Ještě pár dní zbývá… Volba je jasná, vrátíme se zpět na hřeben, zítra má být ještě větší parno než dnes, o pár set metrů výš by mohlo být snesitelněji.

Člověk se pořád má co učit

Důl Bílina. Mělo by jít o nejhlubší místo ČR (cca 20 m nad mořem), byť uměle vytvořené. Ze dna dolu startoval Milan Silný svůj nonstop přejezd mezi nejnižším a nejvyšším místem naší republiky. Ano, odsud (poté co si vyřídil potřebné povolení) dojel se svým parťákem během 27 hodin na vrchol Sněžky. Chtěla jsem se do nitra té jámy podívat alespoň shora, když už jsme jeli kolem… ambicemi Milči Silného neoplývám. Cedule o zákazu vstupu jsme jako neviděli, vždyť co je důležitější, než si udělat foto, že? Měli jsme výstražné vesty a za zákaz jsme vstoupili jen pár metrů. Ale během chvíle už se k nám hnalo auto. Cestovatel Zibura mě ve své knize inspiroval přístupem k autoritám. Jeho aplikace spočívala v tom, že když u nás auto zastavilo, začala jsem se preventivně omlouvat: “Já vím, já vím, že tady nemáme co dělat. My fakt jen na kousek, chtěli jsme ten povrchový důl vidět. Je to ten nejhlubší u nás, že?”

Slavilo to úspěch! Pán byl velice rozumný a skoro nás i pochválil: “Fotku tady nahoře si klidně udělejte, dál už ale nelezte, je to nebezpečné.”

Poděkovali jsme a pak na sebe na silnici ještě zamávali.

Noc v hladomorně

To si takhle na noc vyhlédnete zříceninu hradu (Rýzmburk, pozn. autorky), nakoupíte zásoby do hor, a pak se vydáte vzhůru. Seznali jsme, že zřícenina je to rozsáhlá, a stojí skoro osaměle uprostřed lesů. Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, v které komnatě se na noc usídlíme. Konírnu a objekty hned za vchodem jsme zamítli rovnou, nejsou nás hodny. Tak že by v přímo v hradním paláci? Tam bylo náročné kola vytlačit. Nakonec zvoleno místo hned vedle válcové věže v jižní části hradu. Do země nešly zatlouct kolíky, takže jsme vztyčili jenom samonosné vnitřky stanů. Stejně byla horoucí noc. Žádná bílá paní ani bezhlavý rytíř se naštěstí nekonali, ale až teď mě napadlo, že občas byly na dně věží hladomorny – takže jsme nějaká ta strašidla zřejmě nejspíš zaspali.

Jak jsme se vyplatili

Ani to moc nebolelo a už jsme byli zpátky na hřebeni Krušných hor. Zdejší Nové Město, navzdory svému názvu, je obec o pár domcích a chtít si tam někde dát dopolední kávu se zdálo jako nadlidský úkol. “Na Bouřňák ani nejezděte, tam nic není, ta chata tam chátrá už roky,” dozvěděli jsme se od místních. A zavřená byla jak zdejší hospoda, tak i hotelová restaurace naproti. Těžko soudit, ale nejspíš díky koronaviru přijelo letos méně Němců a otevírat jenom kvůli Čechům se nevyplatilo. O kousek vedle v malé garáži provozují malé občerstvení. “Ještě nemáme otevřeno, až v jedenáct, ale co byste si přáli?” všimla si nás majitelka. “Jenom dvě kávy a jestli bychom si mohli na chvíli strčit telefon do zásuvky.” “Tak pojďte,” pozvala nás dovnitř. Otevření se, troufám si říci, vyplatilo. Jednak kromě dvou kafí padla i nějaká kofola a horká čokoláda, pokud si to dobře pamatuji, ale hlavně chvíli po nás projížděla okolo skupina asi patnácti cyklistů a když viděli naše kola zaparkovaná před bistrem, už se hrnuli dovnitř, a hned měli sympatičtí manželé plné ruce práce, byznys jen kvetl. A přitom taková blbost – otevřít o hodinku dříve.

Rákosníček pro dospělé

Na hřebeni posazený Cínovec připomíná rybníček Brčálník. Taky je ve dne docela obyčejný, ale sotva ho večer přikryje černočerná tma, začnou se tam dít podivuhodné věci. Kdysi jeden kamarád zapůjčil od příbuzného na víkend chalupu právě na Cínovci, tak to vím. Ve dne obec docela obyčejná, roztroušená horská osada, jakých jsou desítky, se setměním se však na každém druhém domě rozsvítilo červené srdíčko. Tady asi jen tak mezi řečí o sousedovi neřeknete, že má doma bordel 🙂

My jsme naštěstí Cínovcem projížděli v pravé poledne.

Výměna

Po obědě na Komáří Vížce jsme pokračovali příjemně zvlněnou krajinou, chvíli nahoru, chvíli dolů, převažoval už ovšem směr dolů. Najednou vidím ve zpětném zrcátku, že mě někdo dohání – vypadá jako Luděk, je to Luděk, ale něco je jinak. Nějak rychle se přibližuje!? A dokonce mě předjíždí!? A na čem to jede? Kde má bágly? A kde svoje kolo? No toto!

A za chvíli jakýsi kluk s vyplazeným jazykem zuřivě šlape na Luďkově kole. Už je mi to jasné! Kola si vyměnili.

Stává se docela často, že se Luďka lidi ptají, jak se na takovém naloženém kole a ještě s vozíčkem (Extrawheel, pozn. autorky) jede. “Klidně si to vyzkoušej,” navrhuje pokaždé Luděk, a světe div se – nechápu to – ale zájem je minimální. Kdysi dávno projevil odvahu majitel hospůdky poblíž kláštera Ostrog v Černé Hoře, pak dlouho dlouho nic, a až konečně teď tento kluk. Po pár kilometrech ale z kola slézá a srdečně děkuje. Prý: “Stačilo.”

Infarkt

Tiské stěny jsou malebné skalní město. Maličko ve stínu slavnějších Adršpašsko-teplických skal nebo Českého ráje, ale dle mě si s nimi v ničem nezadají. Přijeli jsme k nim v pozdním odpoledni a i tady bylo horko na padnutí, vůbec si neumím představit klima dole pod horami. Minule se za vstup do skal vybíralo vstupné, ale dneska koukám, že je výběrčí budka zavřená, turisté proudí kolem ní na okruh skalami volně. “Běžte sami, já mám asi infarkt,” vzdechl Luděk a svalil se na lavičku.

Mrkla jsem na stánek s točeným pivem a bylo mi to jasné. Nemohla jsem si dovolit riskovat. “Peníze ti tady radši nechám, my je potřebovat nebudeme a ještě bych je někde ztratila.” Načež jsme zanechali tatínka svému osudu, věřila jsem, že to nebude vážné.

Hysterická matka

Uznávám, že naučná stezka po skalách je s hysterickou matkou, trpící závratěmi a strachem z výšky, fakt lahůdka.

“Stoupněte si tamhle, udělám fotku,” požádala jsem děti.

“Né, nechoď tak blízko k tomu okraji!”

“Ježiši, mami, jsou tam ještě dva metry.”

Hotová Heduš Homolková.

Pomsta bude sladká

Děčínský Sněžník je z našeho směru posledním kopcem Krušných hor a vynechat jej, už kvůli zdejší půvabné kamenné rozhledně, by byla škoda. Stoupání je ovšem vražedné! Potřebovaly jsme si s Šárkou před tím nejhorším kopcem odskočit, takže jakmile jsme dosáhly kraje lesa, postavily jsme kola na stojánky, hupsly přes příkop a… však to znáte. Když jsme se zvedaly, zahlédla jsem nalevo, asi sto metrů od nás, dům. A u něho chlápek, cosi nakládal do vozíku. Naše činnost ho rozzuřila a začal hulákat. I na tu dálku jsem mu rozuměla docela zřetelně: “Čuňata, hovada, tady nejsou žádný veřejný záchodky!” Nevím, co je na tom špatného – vyčurat se v lese. Chápu, že je v dnešní době trend povalování papírových kapesníčků a vlhčených ubrousků a chápu, že pán nemohl vědět, že tohle u nás nehrozí (viz. Vlastivěda č. XX), ale aby na mě někdo apriori takhle řval, to se mi nelíbí. V tu ránu jde nějaký slušný vychování stranou. “Co mi vykáte?! Jsme spolu netento… nepásli krávy!” odpověděla jsem.

“Ty … píp… jedna, ty … píp píp píp … že ti rozbiju hubu!” pokračoval. Rozhlédla jsem se kolem a zvážila možnosti. Nahoru (do toho 18% kopce!) bych neměla šanci mu ujet. A směrem dolů? Škoda ztráty pracně získaných metrů. Naštěstí nás nepronásledoval, nejspíš si jen potřeboval provětrat slovník.

—Střih—

O necelou hodinku později, po pokochání se kruhovým výhledem z kamenné rozhledny tvaru šachové věže, jsme nasedli zpět na kola. “Nechcete se zajít ještě vyčurat, než pojedeme?” houkla jsem na děcka a Víťa odpověděl: “Já si to šetřím až na tu odbočku k tomu pánovi.”

Téda, takhle chtít pomstít maminku, toho bych si měla vážit!

Povalovači

Luděk vzpomínal, kterak jsme v roce 2003 s kamarádem Pavlem na vrcholu Děčínského Sněžníku přespali pod širákem a toužil po repete. Jenže zrovna dnes v noci měla přijít fronta a přinést změnu počasí. A fronty, jak je o nich známo, málokdy chodí bez blesků a hromů. Prostě dnešní noc nebyla vhodná ke spaní na vrcholcích hor. Druhá věc bylo velké množství horolezců, kteří se v okolí poflakovali (a my nejraději táboříme o samotě). Zaujaly nás zvláštní batohy ve tvaru obdélníku, které skoro všichni nesli na zádech – rozměrově majitele přesahovaly do výšky i šířky. Fakt mě zajímalo, na co to je, tak jsem jednoho z nich oslovila s dotazem na účel onoho vybavení. “To je kršpd,” zavrčel horolezec cizí pojem a mně bylo trapně, že jsem buď tak blbá, že nevím, co to znamená, nebo že jsem tak hluchá. Tak jsem raděj řekla jenom aha, ale moc moudrá jsem z toho nebyla. Až doma jsem si vygooglovala, že jde o crashpad neboli bouldermatku, ale stejně moc nevím, k čemu slouží (už mi to mezitím objasněno bylo, pozn. autorky). Na tom Sněžníku to buď měli připevněné na zádech, nebo na tom leželi, takže možná vylepšená matrace na válení se dole pod skalami – to by se mi taky líbilo taková karimatka, ale nevím, kdo by mi ji vezl. Luděk se na to moc netvářil.

Co dál?

“Tak to je blbý!” pronesl Luděk.

Ne nebojte. Ani žádná vidlice, ani infarkt. Prostě jsme takhle ráno snídali před Billou v Děčíně a u toho Luděk čuměl do mobilu a hledal vlaková spojení. Bylo načase začít pomýšlet na návrat.

“Jsou výluky, jak na trati na Liberec, tak i na Českou Lípu. A píšou tu: Zavedeny náhradní autobusy.”

Jednu z těchto dvou tratí jsme měli vyhlédnutou pro návrat domů. Jen jsem si neuměla představit, jak naše čtyři naložená kola narveme do autobusů. A ani jsem si to představovat nemohla, tohle prostě nebylo možné. Sice jsme kdysi takhle při výluce bicykly dole v zavazadlovém prostoru převáželi do polského Walbrzychu, ale to bylo Polsko, kde se občas ještě z něčeho nedělá zbytečná věda, a navíc jsme tehdy byli jenom dva a měli dvě kola. A tak jsme museli řešit další změnu plánu.

“A co jet Labskou?” navrhl Luděk.

“To už se mi podruhý asi nechce,” brblala jsem – proti původnímu plánu podhůří Lužických hor a Jizerek mi to přišlo poněkud chabé. Raději jsme se s mapou a jízdními řády přesunuli do mléčného baru, snídaně se protáhla na oběd a my pořád plánovali. Ze západu se pomalu nasunovala zvlněná tlaková níže a přinášela s sebou změnu počasí. Byla to ta, co měla přijít v noci, jen se někde maličko opozdila. Posléze jsem rezignovala. “Vždyť je to vlastně jedno, stejně má teď pár dní pršet, tak prostě povalíme směr Kolín nebo Pardubice,” souhlasila jsem nakonec s tím, že na kole dojedeme na trať směr Ústí nad Orlicí… Za nic na světě se mi totiž nechtělo s koly přestupovat.

Když se řekne rezignace…

To takhle sedíme v Děčíně v mléčném baru, snídaně se přelila do dopolední svačiny a ta do oběda. Koukáme do mapy a nemůžeme se rozhodnout. Touha těch několik dní ještě něco tady v těch končinách “urvat” je silná. Jako by na tom záleželo. Měla jsem ještě v plánu několik pěkných kopečků, ale zbytek rodiny stávkuje. Venku panuje šílené dusno, jako před bouřkou. Koukla jsem asi po sté na počasí – stále trvají na tom, že odpoledne má dorazit fronta a pršet bude – alespoň podle předpovědi – několik dní v kuse. “A tak jo, tak si projedeme tu stezku podél Ploučnice,” rezignovala jsem. “Ale chci ještě jet kolem těchhle rybníků,” strčila jsem telefon s mapou před Luďkovu hlavu, “a pak už je mi to jedno.”

Čísla

Letošní rok je jiný díky jednomu miniaturnímu viru. Ovlivnil nejen to, kam jsme jeli, ovlivnil životy troufám si říci nás všech. Ovlivnil i naše každodenní rituály. Každé ráno, po rozlepení očí, ještě než rozepneme zip stanu, zapínáme mobil.

“Tak kolik dneska?” ptáme se jeden nebo druhý, podle toho, kdo se vzbudil první. Sledujeme denní přírůstky nakažených. Tehdy, začátkem srpna 2020, nic pro další vlnu ještě nenasvědčovalo. Jenže to bublalo pod povrchem a čekalo, až děti prvního září nastoupí do školy a lidé se vrátí z dovolených.

Hastrman

Film z roku 2018 mě příběhem příliš neuchvátil, zato krajina v něm! Zámek Jezeří jsme už viděli, teď jsme mířili k rybníkům, kde se film také natáčel. Kilometrů jsme ten den moc nenajeli, pozdě jsme vyráželi. Každou chvíli jsme otáčeli hlavy, kdy se spustí slejvák. A i když jsme chtěli ujet co nejvíc, nebylo ještě ani šest a my stáli na břehu Dolanského rybníka. Koukala jsem střídavě na kopce Ronov a Vlhošť a přemýšlela, který z nich v tom zmíněném filmu účinkoval. Luděk zase koukal na břeh, kde se mezi stromy nabízelo příjemné tábořiště. Stavět stany za sucha je víc než pár ujetých kilometrů, shodli jsme se.

Tušení bylo správné. Déšť počkal, až vztyčíme stany a ukotvíme plachtu jako přístřešek, pod kterým si budeme vařit večeři, a pak se spustil s intenzitou hodnou letní bouřky. Věděli jsme, že kdybychom bývali jeli dál, byli bychom teď sami jako hastrmani. Najít krásné místo na spaní je odměna za celodenní dřinu.

Slepice

Předposlední den už jenom tupě sledujeme čáru na mapě. Máchovo jezero, Doksy – míjíme Bezděz, ale v mracích jej vůbec nevidíme. Jedeme co nejpříměji, už neplánujeme žádné zastávky na zajímavostech ani odbočky. Jedeme prostě jenom proto, abychom jeli. Abychom dojeli někam na vlak. Celý den prší.

Na sobě pláštěnky, pohled střídavě zabořený do krajnice nebo do blba. Myšlenky bloudí tak nějak podobně. Když hlavu narovnám, okamžitě mi v obličeji začnou přistávat vodní kapky. Nemohu ani hrát svoji oblíbenou hru s tachometrem, je schovaný pod pršipláštěm. A tak koukám po domech, zahrádkách a hlavně po slepicích.

Slepice jsme si pořídili před dvěma lety. Jednak mi bylo líto vyhazovat zbytky jídla jen tak na kompost, jednak tu byl fakt, že domácí vajíčka nejsou vůbec k zahození. No a taky kámošky, na té naší samotě u lesa se hodí, co si budeme povídat, že jo. Napůl s jedním kamarádem, aby se o ně měl kdo starat, když jsme na cestách. Za ty pouhé dva roky jsme však nasbírali zkušeností víc než jiný chovatel nenasbírá za celý život. Myslím, že bych mohla napsat bestseller. Vejce a já II. Nebo tak nějak.

Nejprve nám na ně začal chodit jestřáb. Tedy, to jsme ještě netušili, s kým máme tu čest. Prostě jsme jednou našli jednu slepici mrtvou, lehce vykuchanou. Dlouho se pak nic dalšího nedělo, podruhé přiletěl až za nějaký čas. Jenže pak začal létat skoro každý den, chodil k nám, pacholek, jako do špajzu. Rozvěsili jsme, podle rad z internetu, cédéčka. Vyrobila jsem strašáka. Nepomohlo nic. Slepic stále ubývalo.

Nezbylo, než si připustit, že musíme výběh zabezpečit shora. Nejprve jsme natahali provázky, jako pavoučí síť. Rychlé a levné řešení, notovali jsme si. Několik měsíců mělo platnost. A pak jsme odjeli na kola do Gruzie. Jestřáb, jakoby to zjistil, se naučil naší důmyslnou sítí prolétávat. Kamarád nám hlásil ztráty, každé ráno jsme tehdy zapínali telefon s obavami. “Musíte síť zahustit,” radili jsme z dálky, ale nepomohlo to. Nakonec zbylé slepice a kohout byli pochytáni a kamarád si je přemístil k sobě. Uklidnilo nás to. Takto bychom přišli o vše.

Po návratu okamžitě zakoupena a na celou plochu natažena síť na pěstování okurek s oky 15×15 cm. Pevná. “To nemůže prolítnout,” odhadovali jsme rozpětí křídel a porovnávali to s dírami.

Pevná, říkala jsem? Opravdu? Protože po pár týdnech…

“Viděla jsem jestřába, jak vletěl ke slepicím,” přilítla jednoho dopoledne zadýchaná sousedka. “Měl trochu problém vzlétnout, ale nakonec tu síť asi prorazil!” Mrtvé tam ležely rovnou dvě. Hajzl jeden! Klovne jen do prsíček a zbytek tam nechá ležet, nadávali jsme.

Chovatelská rada starších rozhodla nutnost razantního řešení. To spočívalo v zakoupení klasického šestihranného pozinkovaného pletiva a v listopadu, když k nám pravidelně jezdí kamarádi, se místo každoročního dělání dřeva budovala síť proti dravcům. Hotová voliéra! Konečně měl pták utrum, říkali jsme si potichu, později už i hlasitěji. Dokoupili jsme další slepice a těšili se, až začnou pořádně snášet. Trvalo to přesně dva měsíce …

… a přišla liška. A liška, jak je o ní známo, bere vše. Zavraždila dvanáct slepic a kohouta naráz. Hotová genocida. Celou noc jsme nespali a ráno odhrnovali sníh a kopali do zamrzlé půdy hrob. Bulela jsem u toho jak malá. A pak že je život na vsi bez stresu. “Končíme, tohle už zažívat nechci!”

Já vím, slíbila jsem, že už nebudu psát o žádných potížích. Taky jsem poněkud odbočila od cyklocestování.

Takže to shrnu. Ne, nevzdali jsme to. Posháněli jsme levně klasické pletivo a posílili oplocení. Automatika časového zavírání dveří kurníku – hračka pro Luďka. A na závěr – chycení lišky a sladká pomsta. Detaily si nechám pro sebe.

Zkrátka, abyste chápali, že když někde jedeme, zajímá mě, jak mají lidi slepice různě zabezpečené. Často je mají podobně zadrátované jako my. Á, tady už asi vědí své, říkám si. Často ale i na samotách vídáme holky vyloženě na volno. Docela lehkomyslné, divím se.

Média

Celý den pršelo a mělo pršet ještě několik dní v kuse. Dobře, že už valíme domů, říkali jsme si. “Déšť zvedá hladiny řek, hrozí povodně,” psali od rána na internetu. Myslela jsem na to, když jsme večer rozdělávali stany u rybníka za Mladou Boleslaví. Nebylo kde jinde. Louky byly podmáčené a v lese to čvachtalo – jediný vhodný plácek se jevila zatravněná hráz Velkoledeckého rybníka. Ale jen asi dva tři metry, pak už začínala voda. Pozorovala jsem s obavami hladinu, a analyzovala v mapě říčku, která rybník napájela. Snad nestoupne a nepřelije se, honilo se mi hlavou. Nic tomu však nenasvědčovalo a nakonec pak nad ránem pršet úplně přestalo. Usoudila jsem, že jsem těmi poplašnými zprávami v médiích už dost zblblá a konečně tvrdě usnula.

A ráno déšť počkal, až sbalíme stany, počkal dokonce, až si v Rožďalovicích dáme kávu, zalepíme defekt (vím, co jsem slíbila… byl ale už poslední) a vydáme se na další cestu. Teprve pak si opět vzpomněl, co je jeho úkolem, a začal zase poctivě skrápět naše hlavy, naše záda a hnědá voda zase spokojeně odstřikovala od našich blatníků.

Změna plánů – pokolikáté už

Mířili jsme do Pardubic. Představa byla taková, že zakempujeme těsně před městem, ráno si zajdeme s dětmi na snídaňové menu (kdo uhodne kampak asi?) a potom vybereme vlak domů. Ideálně nějaký nízkopodlažní osobáček.

Přiznám se bez mučení, že představa stavění mokrého stanu v dešti mě zrovna třikrát nelákala, ale když už to mělo být naposled…

A pak jsem ji uviděla…

Jmenovalo se to tam, tuším, Vápno. Obyčejná vesnička na malém vršíčku. Náves s autobusovou zastávkou a křižovatka. A před křižovatkou modrá šipka s nápisem Přelouč 10 km.

Zastavili jsme, abychom si chvilku pod střechou vydechli. V hlavě mi to šrotovalo. Pouhých 10 km na nádraží, a pak – hodinka a něco vlakem domů. Byly teprve 4 hodiny odpoledne a představa, že už večer bychom mohli být doma, v teple a suchu… Myslela jsem na to opravdu intenzivně. Doufala jsem totiž chytře, že telepaticky tuto myšlenku vnutím Luďkovi a navrhne to on. Já přeci nejsem takový srab, abych to vzdávala. Ale Luděk místo toho začal něco mlet o tom, že máme dost času a dalo by se na kole dojet až dom. To víš že jo, pomyslela jsem si. Celá žhavá!

“Víš, mám jiný nápad, co kdybychom…” lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Navíc jsem musela skoro šeptat, aby to neslyšely děti. Ty by okamžitě trvaly na ústupu, nepřesvědčil by je ani pardubický mekáč.

To, co jsem zaslechla, tomu jsem zprvu nevěřila.

“Ale jo, klidně,” souhlasil Luděk. A tak nás čekalo posledních 10 kilometrů letošní expedice… pardon, 13… Nesmím zapomenout na poslední tři kilometry z nádraží k nám.

Zazvonil zvonec a…      

Jezdíváme pravidelně na půlnoční do Lanškrouna na Zbigniewa Czendlika. Hrozně se mi, mimo jiné, líbí, jak každou mši zakončuje přáním hezkých Vánoc. Vánoce totiž, pro pravověrné křesťany, začínají až čtyřiadvacátého o půlnoci. Pro nás ostatní obyčejné lidi, bohužel, právě v tuto chvíli tak nějak končí. Končí štědrovečerní večeří a rozbalením dárků.

Podobně to mají naše děti. Návratem z kol, na která odjíždíme zpravidla v půlce června, jim končí povinná část léta s rodiči (čti: strašná nuda) a začínají opravdické prázdniny. Čeká je ranní nevstávání, kamarádi, koupaliště, hasičské soustředění a na poslední dva týdny pobyt u babiček.

My to vnímáme přesně naopak. Pro nás s návratem domů prázdniny skončily. Nás čeká vybalování, úklid, praní, dohánění restů – a když to dobře půjde, koncem léta vyrazíme na pěší vandr. Ale ten už není tak důležitý. Hlavní dovolená celého roku je za námi. Je to něco, na co budeme celý rok vzpomínat a budeme z toho žít a čerpat síly. Něco, podle čeho si jednotlivé roky pamatujeme (jo, 2015, to jsme byli…) pro nás právě skončilo.

Děkuji, kdo to dočetl až sem a byl u toho se mnou.

Vlastivědné Československo s rouškou a dětmi – nezbytná statistika

Šest týdnů, 2.764 ujetých kilometrů a 31.836 nastoupaných metrů.

Jenom pro porovnání: část po Čechách měřila 1510 km a nastoupali jsme u ní 20.307 metrů. Poměr ukázal vyšší náročnost než celý loňský Kavkaz. A pak že u nás nemáme žádné pořádné kopce 🙂  a že je naše země malá (viz. mapka dál, jaký malý kousek jsme projeli)

PS: Výlet jsme si naplánovali sami tak, jak jsme chtěli. Nepotřebovali jsme k tomu žádnou oficiální trasu, nesledovali jsme žádné Eurovelo ani nic podobného a už vůbec jsme netoužili kreslit nějaký obrazec (jako například ta paní, o které jsem tuhle četla na Blesku, že chodí běhat a tvoří tím na mapě to… no, prostě… pánská přirození 🙂 ). Vytipovali jsme si místa, která chceme vidět, hory, které chceme zdolat a pak si to nakreslili do mapy. Nic víc, nic míň.

Snaha byla, aby děti poznaly svou vlast, když v Rusku už byly 😀

Část po Slovensku vedla zhruba nějak takto: https://mapy.cz/s/rezodobaru

Část po Česku zhruba nějak takto:  https://mapy.cz/s/dubesegulu

Epilog:

Po návratu jsem doma nabalila naše tři vydané knihy a jako poděkování je odeslala do Kašperských Hor a Kraslic. Druhý den po odeslání zazvonil telefon, neznámé číslo. “Tady Oudes, Kašperské Hory. Chtěl bych poděkovat za knížky a zeptat se, jak jste dopadli, jestli vidlice vydržela.” Nevydržela, nerada jsem přiznávala a celou situaci mu vylíčila. “Já jsem si to myslel,” připustil pán. “Počkejte, ten váš svár vydržel, ta vidlice praskla na úplně jiném místě.”

“Helejte, ale, víte co… ” pokračoval. “Já tu vaši první knížku znám. Když se dceři narodil malej, koupili si taky takový vozík a já jim jako dárek dal tu knížku. V životě by mě ale nenapadlo, že jste to vy, že jste tak slavný.”

Jejda, pane, to teda fakt nejsme. Ne každý, kdo dneska vydá knížku je slavnej, krotila jsem jeho představy o naší slávě 🙂

Slíbili ale, že někdy na kola přijedou k nám do Orlických hor, ale bojím se, jak už to tak většinou bývá, že to nedopadne.

Od pána z Kovošrotu zase přišlo poděkování emailem. Poznání, že většina lidí je v jádru dobrých, a to i v naší republice, je nakonec takovým příjemným závěrem našeho vlastivědného putování.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2020, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , , , , , , , , , , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU