Dnes je 22. 01. 2022 - svátek má Slavomír

Československo na kole

Rubrika: 2020, Cykloexpedice

Datum výpravy: 23. 6. - 4. 8. 2020

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

… zpracovává se

1. část Slovensko s rouškou

Něco málo na úvod…

Nebyla to tak úplně naše volba, ale jak každý ví, tak v březnu se zavřely hranice států a nikdo nevěděl, co bude. Sice jsme si tehdy říkali, že do léta daleko, ale postupem času bylo jasné, že původní představy o nějaké zahraniční lokalitě vezmou za své. Vždyť u nás je taky hezky, říkali jsme si s pocitem kyselých hroznů a v duchu doufali, že aspoň na Slovensko nás pustí. V červnu se hranice začaly opět otevírat, mapka EU se optimisticky zazelenala, ale při bližším zjišťování, kdy mezi zelenými byly takové státy jako Itálie nebo Španělsko, a naopak země typu Černá Hora zůstávaly pro nás jako rizikové, jsme se rozhodli celý ten slavný, leč pokrytecký a falešný semafor poslat do háje. Jde opravdu o riziko nakažení nebo o záchranu cestovního ruchu? Naposled se slzou v oku jsem mrkla na rozcestník MZV se seznamem zemí, zavřela glóbus a objednali jsme jízdenky směr Slovensko.

Před třemi lety jsme s dětmi na kolech přejeli skoro celý Karpatský oblouk, od Rumunska po Ukrajinu, a skončili na Východním Slovensku. Tehdy jsem si říkala, mít tak 2-3 týdny navíc, dalo by se dojet až na samý konec Karpat. Takže letos můžeme navázat… Ukážeme dětem Slovensko, však ani my jsme nebyli zdaleka všude…

V létě 2020 se k našim východním bratrům mohlo bez jakýchkoli omezení, jen bylo nutné přibalit roušky, protože Slováci – na rozdíl od nás – na léto toto opatření nezrušili. Upřímně, ne že by jim to k něčemu bylo.

Nevyrážíme ani v pátek, natož třináctého, ale když se daří, tak se daří

Cestu jsme si naplánovali na dva dny, aby byla pohoda. Když máte manžela, který rád jezdí vlakem, musíte se občas přizpůsobit.

Vypadalo to úplně jednoduše, až idylicky. Na kole do Ústí nad Orlicí (33 km), odtud vlakem do Návsí (u Jablunkova). Na kole přejet hranice (je to prý levnější), těsně za čárou přenocovat a další den dojet až do Žiliny. Tam nastoupit do odpoledního vlaku a svézt se s ním do Košic. V Košicích poslední přestup na lokálku…

První komplikace v podobě ohromné kaluže po nedávných deštích nastala na cyklostezce u Černovíru. Tedy, louže jako taková nevadila, projela se, mokré nohy vem čert, je přece léto… Jenže klimoška (jak já ji nesnáším) ve vlaku jela na plné koule (čti: chladila na 17°C) a ponožky (v sandálech!!! jak jinak) nestačily uschnout. Když jsem pak stanovali u kamenných koulí u Megoňky, mě nad ránem vzbudil tlak v močovém měchýři. A ještě než jsem došla zpátky do stanu, věděla jsem, že je něco špatně. Ráno už to bylo jasné jak facka, zánět jak vyšitej (dámy, které na to čas od času trpíváte též, víte co mám na mysli). Já na to netrpívám zase tak často, abych léky vozila s sebou, ale odteď už budu. Protože… no čtěte dál.

Večer Luděk pronesl památnou větu: “Co budeme zítra celé dopoledne dělat?” Vlak totiž ze Žiliny odjížděl až ve 14 hodin a my to do ní měli nějakých 40 kilometrů, navíc jenom z kopce. Jenže ráno bylo vše rázem jinak. Okamžitě jsem požádala o pomoc kamarádku lékařku, zda by mi neposlala SMS recept na antibiotika či tak něco podobného. Byla ještě šance, že by se Luděk vrátil do Jablunkova (cca 12 km) a léky vyzvedl, zatímco my bychom s dětmi pokračovali dál směr Žilina. Jenže byla středa a kamarádka ve středu ordinuje až odpoledne. Bylo jí to líto, ale z domova recept vystavit nemohla. A v Čechách vystavené e-recepty na Slovensku nefungují. Tedy zatím. Pojišťovny sice začaly o spolupráci jednat, vše však bylo utnuto – nejspíš protože covid. Stejně nikdo cestovat nebude, tak na co by se řešila funkčnost e-receptů mimo Českou republiku.

Spolkla jsem aspoň jeden brufen na potlačení nejhorších příznaků a vydali jsme se dál podle plánu s tím, že cestou budou města, a nějak to vyřešíme.

Čadca. Prvně jsem navštívila lékárnu a pokusila se, zda by mi nepomohli tam. Slovensko je už tak trochu Balkán a třeba nebudou úplně striktně trvat na receptu od nějakého MUDr. Tak omyl. Navštívila jsem lékárny asi tři a všude nabízeli jen takové ty volně dostupné přípravky, které bohužel nepomůžou. Účinnější léčbu jedině když přijdu s receptem.

Tak fajn. Poliklinika se nacházela kousek od centra, urologie hned v přízemí. Před ordinací lidí jak… Chvíli jsem čekala, nedělo se nic. A pak jsem zachytila rozhovor dvou mužů (ženy se zde nevyskytovaly): “Jak dlouho tady čekáte?” zeptal se jeden. “Byl jsem objednaný na osmou,” posmutněle odpověděl ten druhý. Mrkla jsem na hodinky. Bylo deset. Aha. Tady nemá cenu čekat, chceme-li ještě dneska stihnout vlak. Naskočili jsme na kola a pokračovali dál.

Krásno nad Kysucou, ordinace obvodního lékaře. I tady je čekárna plná lidí. Když vyšla sestřička, drze jsem se vecpala se svojí prosbou. “Nezlobte se, ale putujeme na kolech. V noci mě přepadl zánět močového měchýře. Potřebuji recept na léky. Vyšetření si pochopitelně zaplatím,” zdůraznila jsem.

“Nejsme zařízení na příjem cizinců. Musíte na pohotovost!” bylo mi stroze odpovězeno. (pohotovost = jedině Čadca a navíc až od 18:00 hod., pozn. autorky)

Valili jsme dál. Otázka, co budeme celé dopoledne dělat, najednou získala úplně jiný rozměr. A nejhorší na tom bylo to, že já ty léky vážně potřebovala. Brufen sice tlumil příznaky, ale zánět neléčil.

Kysucké Nové Mesto. Doslova za pět minut dvanáct jsem vběhla na tamní polikliniku, chodby zely prázdnotou, pacienti už odešli domů, doktoři na oběd. Podle cedulky na dveřích však jeden lékař s maďarským jménem měl mít polední pauzu až za hodinu. Ťukám, otevírá asi osmdesátiletý MUDr. Líčím svoje potíže, opět zdůrazňuji platbu a… když v ruce držím plastový kelímek a v uších mi znějí instrukce, kde se nachází ona místnůstka na odběr moči, nejradši bych mu i sestřičce dala pusu.

A pak už jenom sestřička odborně vsunula testovací papírek do odevzdané tekutiny (A co myslíte, měl ho tam!) a prohlásila: dvě bílkoviny a krev. Doktor přikývl, čímž potvrdil diagnózu, kterou jsem si já byla jistá už několik hodin. Vyhráno ale ještě nebylo. Problém nastal, když měl zahraničního pacienta zadat do systému, ale doufala jsem, že Hippokratova přísaha je pro lékaře svatá a snad mě, uznanou, neodešle zase pryč. Nakonec jsme záludnosti kolonek v software společnými silami překonali, a já byla lehčí o deset euro a bohatší o recept na antibiotika. Snad po tisící jsem poděkovala. “Antibiotika určitě doberte, a po týdnu si někde zajděte na test, jestli je zánět vyléčený, jinak by to chtělo ještě jedny,” radil mi ten dobrý člověk na závěr. Tušila jsem, že k tomu nedojde. Vzhledem k tomu, jaké jsem měla problémy sehnat ošetření při akutním stavu, už vidím, jak mi někdo ochotně dělá jenom tohle neakutní vyšetření.

Lékárna byla, jak bývá zvykem, hned vedle polikliniky.

Do Žiliny zbývalo 10 kilometrů a hodina a něco času. Uf uf.

Stihli jsme to. Naložili jsme kola do vlaku a odfrčeli východním směrem dle původního plánu.

Čerhov je maličká víska v okrese Trebišov na jihovýchodě Slovenska a tato se měla stát výchozím místem naší expedice. Volba zrovna na ni padla jednoduše – na místo dorazíme až navečer, tak ať se nemusíme složitě vymotávat z nějakého města.

Kdo si myslel, že preprava bicyklov je na Slovensku samozřejmost (třeba my), toho ráda vyvedu z omylu.

V Košicích byla na přestup necelá hodina, rychlík ze Žiliny přijel na čas, jízdenky i pro kola jsme měli předem zakoupené přes internet. Už jsme se těšili na poslední lokálku, až budeme mít celou tu dvoudenní anabázi za sebou. Vlak stál na bočním nástupišti s dostatečným předstihem, jen nás zarazilo, že to není žádná lokálka, nýbrž takové ty staré klasické vagóny s úzkými dveřmi pěkně vysoko nad perónem. Marně jsme kolem vlaku pobíhali a hledali správné dveře s ikonkou bicyklů.

A to už nás zmerčila průvodčí: “S těmi bicyklami preprava nieje možná.”

“Ják není možná, podle internetu vlak kola přepravuje, jízdenky máme, tak kde je problém?”

“Hej, ale přistavili nám jiné vagóny, prostě nepojedete. Můžete si jít stěžovat.”

“Madam, my si nechceme stěžovat. My se potřebujeme přepravit.” (Jo, to by se ti líbilo, takhle nás odbýt, ale s nám to tak jednoduché nebude.)

Madam se však postavila do cesty. Cítili jsme se v právu. Máme jízdenky, vlak oficiálně kola bere, sami se naložíme, tak nám, sakra, babo, nepřekážej.

“Podívejte, my za bordel na vašich drahách nemůžeme. My se musíme ještě dneska dostat i s těmi koly do Čerhova. Nechte to laskavě na nás, slibujeme, že nebudeme překážet!” pronesl asertivně Luděk, načež popadl svoje kolo a jal se ho naložit do posledních dveří, abychom si pro sebe zablokovali konec vlaku, nikoli nějaký průchozí vagón. Paní ještě cosi zabublala, ale nakonec nás nechala být a odebrala se kontrolovat nasazená rúška.

Když byla naše kola v počtu 4 ks naložená, cítili jsme se unavení, ale spokojení.

Leč po chvíli jsme zjistili, že vyhráno ještě není. Poslední dveře posledního vagónu byly sice vybrány strategicky s ohledem na průchodnost vlaku, nedošlo nám ale, že tyto dveře budou cílem dobíhajících pasažérů – a že jich bylo. A tak se Luděk stal regulovčíkem a vysvětloval a prosil – zkrátka posílal lidi o dveře dál, že těmito dveřmi se do vagónu opravdu nedostanou. Sem tam to někdo nepochopil, a rval do se vlaku i přes naše kola, ale to už nás fakt netrápilo.

A když jsme z vlaku vystoupili, konečně začala dovolená. Koleje dál pokračovaly na Ukrajinu, kopce kolem nás byly porostlé vinicemi a lidé mluvili víc maďarsky než slovensky.

Východní Slovensko

První opravdový cykloexpediční den byl ve znamení geografických zajímavostí. Takových těch, o kterých si roky říkáte, že možná jednou, až bude víc času…
Tak třeba nejnižší bod Slovenska. Leží tam, kde řeka Bodrog opouští slovenské území, a nadmořská výška činí pouhých 94 m n. m. U obce Klin nad Bodrogom vztyčený nevysoký patníček, opodál gotickým kostelík. Místo se zajímavou atmosférou, i nocovat by se tam dalo.
Jen zdolat nejnižší bod hned první den nebylo moc strategické, protože od něho zákonitě pojedeme už jenom do kopce 🙂
Následuje Trojmezí. Zde jde o státy Ukrajina, Maďarsko, Slovensko. Přísně střežené, exkurzi konáme pod dohledem policie, protože hranici s Maďarskem tvoří řeka Tisa, rozlitá a nevábná, ale na Ukrajinu, tam bychom, nebýt několika mrtvých ramen, klidně mohli nepozorovaně proniknout, bo jiná přírodní překážka není.
Píše se rok 2020 – na Ukrajinu je vstup zakázaný i skrz oficiální hraniční přechody. Smutně koukáme, jak se na slunci blyští užhorodské kostelíky a za nimi se začínají zvedat karpatské vrcholky. Blízkost “Východu” dosvědčují také četné bolševníky, obří rostliny. Vzpomínáme na loňský Kavkaz, kde byly tyhle kytky doma. Ale setkání s nimi si ještě užijeme – za pár týdnů, v západních Čechách.
Východoslovenská rovina vůbec není nudná. Je co objevovat. Za zmínku stojí ještě třeba zřícenina Veľký Kamenec, vlakové překladiště Čierna nad Tisou…
Přejeli jsme ji celou napříč a ani v jednom místě nedělá dojem nekonečné roviny jako když stojíte třeba uprostřed Maďarska. Odevšad lze dohlédnout na nějaké kopce, ať už jde o Slanské nebo Zemplínské vrchy. A po projetí CHKO Latorica vystupují vrcholky pohoří Vihorlat, který okolní krajinu převyšuje o dobrých 800 metrů.

Velké Trakany, vesnická hospoda, na zahrádce dva domorodci u piva.
“Odkial ste?”
“My? Z Orlických hor. To asi neznáte…” Bohužel, i někteří Češi si Orličky pletou s Jeseníky nebo i Beskydami. Ale pán se nepletl…
“Ják neznám? Znám, jasné že znám. V sedmdesátom druhom som tri a pol mesiace slúžil v Těchoníně.”
Tak to jsme fakt odpadli…:-)
(V Těchoníně totiž už skoro 15 let žijeme.)

První horská prémie, jezero sopečného původu nazvané Morské oko. A po něm přejezd Vihorlatu po cyklostezce, pozůstatek lesní úzkololejky. Nádech exotiky, nejdálnějšího východu z dob, kdy se nikam mimo republiku pořádně nesmělo. Ale ta republika tehdy sahala až sem. Pořád je mi to líto.
První odpolední bouřky, které pak přicházely s železnou každodenní pravidelností.
Na konci vsí k vidění ryzí cikánské osady. “Vidíte, taky jste se mohly narodit hůř než do cykloturistické rodiny!” provokovala jsem děti. “Ale taky líp,” dostalo se mi zasloužené odpovědi.
Ják líp? Vždyť vám dopřejeme, co chcete. Tak třeba Šárce jsme před cestou pořídili zbrusu nové kolo (konečně dorostla do 26 palců). No, ono tak úplně nové nebylo. To se takhle jednoho dne vrátil Luděk z cykloprojížďky s očima navrch hlavy, že v sousedním Mladkově na hromadě šrotu leží pěkný bicykl. A hodlal kout železo, dokud je ještě žhavé. Nelenil, zajel tam autem, zazvonil na nejbližší dům a zeptal se, zda je to kolo opravdu na vyhození. Bylo. Krásné, červené, holčičí. Doma rám odstrojil, nic mu nebylo, jen vidlice maličko hnutá. Vyhodil ji do šrotu a další nefunkční díly vyměnil za nové kvalitní komponenty. Já jsem sehnala pravé cykloturistické bágly značky Ortlieb (musely být žluté, aby ladily s řídítkovou brašničkou!!!)
Každopádně s novým kolem Šárka neuvěřitelně zrychlila, a ještě to mělo tu výhodu, že už jako rezervu stačilo vézt jen dva rozměry pláště a duše (děti a vozíček mají osazeny 26, dospělí 28).

A i Víťa jel skvěle (byť jeho nálada silně korelovala s procenty baterie mobilního telefonu, bez kterého neudělá ani ránu – ale které dítě je dneska jiné. A když to zaručí, že s námi pojede a rád…) A ze mne se začal stávat outsider. A tak jsem dělala, že se kochám po krajině, rozhlížím se a fotím. To jsem ještě netušila, že příští rok se už děti budou focení vyhýbat.

Četné dotazy znějí: jak to děláme, že děti makají a neremcají? Vážně je ještě baví ty cyklodovolené s rodiči?
Co na to říci? To víte, puberťáci. Hlavně jim dát pořádně najíst. Víťa je jako Frištenský, když jel s Cimrmany na severní pól, už od rána se ptá, kde si dáme oběd. Zajistit jim neomezená data, ráno nebudit a neotravovat blbými dotazy. Ale bacha! Hrdinka dne jsem byla, když jsem požádala ve vesnické hospodě o dobití jejich mobilu.

Ale to jsem odbočila z vyprávění o cestě po Východním Slovensku. Jak jsme se posunovali na sever, jmenovalo se to tam nějak jako Ondavská nebo Laborecká vrchovina. Krásná krajina, kde není vůbec nic. Opuštěná zapomenutá údolíčka, mezi nimi nízká sedla, ideální na získání kondice na pozdější větší kopce. Nevede tam nikde žádná turistická značka, nic. A jezdí málo aut. Krásný kraj. Vísky tam zdobí dřevěné kostelíky, některé jsou zděné se třemi báněmi. Maďarské nápisy se změnily ukrajinské, a staré babky na nás mávaly a volaly “ščastlivo”. V obci Havaj jsme se napojili na tu tři roky starou transkarpatskou trasu, která tehdy přes Duklu vedla do Polska na vlak domů. Nyní jsme zamířili západ, podobně jako Karpatský oblouk. Kruté boje druhé světové války tu připomínají četné památníky a ve Svidníku volně přístupné muzeum na sídlišti pod širým nebem.

“Nič krajšeho som eště neviděl!” rozplýval se učitel tělocviku v Bardejove a tím myslel nás, naši rodinu na kolech. Cpali jsme se haluškami a venku řádila odpolední bouřka. A mně zase přišel krásný okresní Bardejov. Však ho také na ten seznam UNESCO nezapsali pro nic za nic.
Užívali jsme si úžasnou pohostinnost domorodců, poprosili jsme je o vodu a dostali minerálku, pivo a jednou i opulentní snídani! Výhoda, že na rozdíl od jiných zemí jsme zde rozuměli na sto procent. A oni zase rozuměli nám. A učily se i děti. Už uměly odpovědět na otázku “Ako sa voláš?” a další.

S tou snídaní to bylo tak, že jsme večer požádali u náhodně vybraného domku o vodu. Někdo by se mohl ofrňovat, že o vodu žebráme, sama nejraději čepuji vodu někde z přírodního zdroje, ale tady, na úpatí pohoří Čergov, nikde žádný pramen k dispozici nebyl. Někdy se nám nechce zvonit, připadá nám to trapné, někdy to jsou přesně ty okamžiky, na které pak roky vzpomínáme. A nikdy nejdou dopředu naplánovat, nikdy nevíte, u kterých dveří zazvoníte. A o tom to je.
Vodu nám tehdy přinesli manželé asi našeho věku. Slovo dalo slovo, kde prý budeme spát, tak jsme odpověděli, že někde ve stanu za vesnicí a oni že tam jedno místo znají, chodí tam grilovat. A víte co se stalo? Poslali na kole svoji třináctiletou dceru, aby nám plácek ukázala, abychom nezabloudili. Byl to dobrý kilometr, možná dva… Nedalo se odmítnout, holčina byla prímová, bezprostřední, s cizími lidmi neměla problém jet. Rozbalili jsme stany, opodál stály lavičky, bylo tam ohniště… A než jsme se nadáli, kde se vzali, tu se vzali, ti dva za námi přijeli – a v batohu přivezli chlazené plechovky piva. A ráno, určitě prý máme přijít na snídani. A to my rádi. Luxusní hotel by se za tu hostinu nemusel stydět.

Postupem času jsme ale lidem nějak rozumět přestali. To už jsme byli v Prešově. Také jedno z měst, které člověk znal z vlaku nebo auta jen podle jména. Mají tu McDonald (must visit) a pěkné centrum.

Údolí Hornádu, víska Richnava a naproti na úbočí kopců naprosto dokonalá cikánská osada. Chatrče se táhnou od silnice až bůhví kam, hodně vysoko. O rok později, při sledování filmu Cigán, jsou mi záběry nějak povědomé. Jakpak by ne, film se natáčel, mimo jiné, právě v této osadě.
A to už jsme se z východu přesunuli spíš na Spiš.

Střední Slovensko

Spiš, Liptov, Orava… přesně tyhle oblasti jsou důvodem, proč se mi slovenská krajina asi líbí víc než u nás v Česku. Ty strmé stráně, posečené louky s kupkami sena, občas ovce (dnes už moc ne), smrky co mají větve až na zem… Tedy, jasně že už to dávno tak idylické není. Louky postupně zarůstají nálety a plevelem, protože se na nich léta nepase (a děda bača s psíkem z večerníčkové znělky tím pádem už večer hvězdy rozsvěcovat nechodí), tráva se seče křoviňákem a o smrky se postaral lýkožrout (a následně harvestor).

Člověk by řekl, že Karpatům tady skoro na samém konci svého oblouku, poté co předvedly v Rumunsku a na Ukrajině, už začne docházet dech. Opak je ale pravdou! Místo aby se pozvolna snižovaly a skláněly své hřebeny poslušně do nížin, právě na Liptově vytasí své největší trumfy! Skalnaté Vysoké, o něco nižší Západní a souběžně s nimi povlovnější Tatry Nízké. Pak ještě Fatry a další…

A právě ve Vysokých Tatrách leží nejvyšší bod celého karpatského horstva. 2655 m vysoký Gerlachovský štít, který býval také nejvyšší horou naší, tedy když jsme se ještě jmenovali Československo. V červenci ale není moc šancí jen spatřit, vrcholky Tater totiž skoro věčně obklopují mraky a přinášejí bouře, jejichž věhlas se dostal i do textu slovenské hymny.

Velká nevýhoda hornatých oblastí je, že silnice vedou údolím podél řek. Doliny, které odbočují, bývají slepé a hřebeny hor většinou neprůjezdné – každá cesta tedy poutníka svádí na hlavní. A na ní uhání jedno auto za druhým. Často nemáme na výběr. Existují zde sice cyklotrasy, ale jak jsme zjistili, ty jsou vyznačeny zpravidla výhradně pro milovníky bahna a skákání po kamenitých lesních svážnicích rozoraných po těžbě dřeva. Bohužel, pro nás nejsou příliš vhodné.

Ale abych jim úplně nekřivdila, těm stezkám označeným barevným céčkem v rámečku. Občas nás zavedou do míst, kam bychom se normálně dostali jen pěšky. A ty výhledy, ty pak stojí za ten pot, dřinu a někdy i trochu slziček. A aspoň si člověk chvilku oddychne od toho nekonečného bláznivého štrúdlu aut, kamionů a motorek…

Děti se už zase neptají, jak je něco daleko, ale “Kolik výškových metrů to bude?” nebo “Jak hluboko klesneme?” myšleno před dalším stoupání. Ale není to zatím tak náročné, jak by se mohlo zdát. Na ujetých asi 900 km máme lehce přes 9000 nastoupaných metrů, hranici 1000 výškových metrů za den jsme zatím ještě nepokořili. Zkrátka pohoda, kofola, halušky a Šariš.

Na trase nás brzdí spousta zajímavostí. Poprvé v životě navštěvujeme Spišský hrad, pod nímž jsme projeli mnohokrát, většinou autem, ale znáte to… jak člověk ty věci odkládá na někdy příště. Takže po letošku máme nejrozsáhlejší hradní zříceninu ve střední Evropě, zapsanou na seznam UNESCO, odškrtnutou. Není ale sama v Unescu, nedaleká Spišská kapitula, resp. Spišský Jeruzalém, tam na japonské návštěvníky čeká spolu s ní. My jsme ale Češi a vidět to chceme též.

O co vlastně jde? V letech 1666 – 1675 vybudovali jezuitští mnichové “náhradní Jeruzalém”, protože v té době se mohutně válčilo s Turky a poutníci se neměli jak do Svaté země dostat. Stavitelé vybudovali katedrálu svatého Martina a několik kapliček v okolí, vše v poměru 1:1 jako ve skutečném Jeruzalémě. Každá kaplička odpovídá jednomu konkrétnímu místu. Předpokládá se, že stavba nejspíš nebyla úplně celá dokončená, a některé objekty se naopak do dnešní doby nedochovaly. Celý areál je volně přístupný a na kole průjezdný. Jedna z nejvzdálenějších kapliček, Pútnická kaplnka sv. Kríža nad Sivou Bradou, měla ve zmíněném modelu Jeruzaléma symbolizovat pověstnou Golgotu. Za zajímavější ale považuji travertinovou kupu s vyvěrajícím pramenem hned pod ní. Těch pramenů tam vyvěrá vlastně několik, ten nejsilnější a nejvíc bublající se ale nachází hned vedle silnice, opravdu netřeba zajíždět nikam daleko.

Luděk si posadil (jedenáctiletou!!!) Šárku za krk na koníčka a natáčeli spolu remake videa “Ono to bublá”. Když jsme totiž v roce 2010 s dětmi ve vozíku navštívili bahenní sopky v Rumunsku, tohle byla snad první Šárčina souvislá věta, kterou dala dohromady. (Koho by to zajímalo, tak někdejší video je zde, cca 30. sekunda videa). Že je polívka studená už Víťa nějak hrát nechtěl 🙂

Památkám ten den ještě konec nebyl, ještě zbývala Levoča, ale ač jsme makali, co nám síly stačily, dřevěný oltář kostela sv. Jakuba Staršího, dílo Mistra Pavla z Levoče, jsme nestihli. Dorazili jsme pár minut po zavíračce. Stalo se nám to už podruhé, poprvé v roce 2003 s kamarádem Pavlem. “Tak nic, tak sem musíme ještě jednou,” řekli jsme si a z Levoči zamířili zase na jih, do lesů Slovenského ráje.

Ačkoliv jsme to do Popradu mohli střihnout rovnou, neudělali jsme to. Chtěli jsme totiž vidět Dobšinskou ledovou jeskyni. Doufali jsme, že nedopadneme jak sedláci u Chlumce, pardon Zigáčkovi u Levoče. Není to vůbec daleko, ale celý den jsme se blbě zasekali na takzvaných cyklotrasách ve Slovenském ráji. Jakoby nestačilo, že je Slovenský ráj vyhlášený ráj pěších výletů dolinami říček a potoků zpřístupněných žebříky a řetězy. Ještě musíme přilákat cyklisty, řekl si nejspíš někdo a na stromy namaloval barevná céčka v bílém čtverečku. Co na tom, že ty cesty nejsou na kolech sjízdné, hlavní je přilákat turisty na spoustu kilometrů značených cyklotras. Nebo možná máme jenom každý jinou představu o tom, co je cykloturistika a jízda na kole. Tlačení bicyklů do kopce a za odměnu totálně vydrncané sjezdy, brzdy na doraz a oči na stopkách. Ale jo, asi se nějací takoví najdou.

Prohlídka Dobšinské ledové jeskyně probíhala v rouškách, v -2°C a 99% vlhkosti vzduchu byly pár minutách vlhké taky. Ale jeskyně je nádherná, ohromná masa ledu dlí uvnitř. Od minulé návštěvy před asi 17 lety vůbec neubyl, na rozdíl od té Demanovské, v níž už prý údajně skoro všechen roztál… ale stále se nazývá ledová.

A pak už čekají Tatry, nejprve ty Vysoké. Však už vidět byly ze Spišského hradu. Nejprve ale nudné leč nutné povinnosti. V Popradu nečekaně objevena veřejná prádelna. Taková ta bezobslužná s automatickými pračkami, jako někde na Západě. Na cestě jsme byli sice teprve desátý den, pračku jsme bez problémů naplnili celou. Jenom za sušičku už nám bylo líto dát další euro, to usušíme na kole, je přece léto, ne? Ovšem jak vypadá léto v Tatrách, jsem už psala. A co myslíte, usuší se prádlo za deštivého počasí?

Popradské pleso v 1500 metrech nad mořem je přístupné po asfaltu, to abychom k těm Tatrám alespoň trochu přičichli. A o sto padesát metrů níže položené Štrbské je povinnost. Ale jen taková ta symbolická, protože Disneyland hadr. Rychle pryč, nelíbilo se tam ani dětem. Kdyby tam aspoň mezi tím vším vybudovali McDonald, abychom za ním nemuseli až do Liptovského Mikuláše! Zkazit už tam není co. Na druhou stranu, ten liptovsko-mikulášský je přístupný přes naprosto dokonalé městské cikánské ghetto, že ta zajížďka za to stála!

Nad svatým Jánem se nachází termálný prameň Kaďa. Něco jako známější Kalameny, jen s jedním rozdílem – Kaďa je podstatně chladnější, tedy nemá šanci stát se tak populární. Naštěstí pro ni. Protože, termální pramen sice znamená, že z nitra země vyvěrá voda ohřátá a obohacená o množství minerálů, nicméně je prý dáno, že jako termální se to počítá už od 20° C. A voda vyvěrající v kráteru Kaďa má právě těch 20° C. Vyloženě studená voda to není, ale teplá taky vypadá taky jinak. Kúpanie je bezplatné a kousek nad areálem se dá bezvadně nadivoko nocovat. Možná by se dalo i v areálu hned vedle, ale tam hrozila invaze nočních návštěvníků. A to my neradi.

Následují Nízké Tatry a sedlo Čertovica (1232 m), oblíbené motorkáři. Ani to nestálo za řeč, dvě tři zákruty, jedna Jesenka, a bylo vymalováno. Halušky nahoře ale dělají dobré.

Na kraji Liptovského Hrádku stála policie, hoši asi plánovali měřit rychlost. Luděk si oblékl reflexní vestu. “Ať vidí, jak jsem vzornej!” pronesl na adresu příslušníků zákona. “No, oni by byli radši, kdybys vzornej nebyl, aby ti mohli dát pokutu,” utřel ho Víťa.

V Banskej Bystrici jsme navštívili expozici muzea SNP – nachází se přímo v objektu památníku, jehož tvar je stoprocentně každému minimálně povědomý. Měli jsme štěstí, první neděli v měsíci mají na Slovensku muzea otevřená zdarma. Ale tady bychom těch pár euro vstupného rádi dali, muzeum za návštěvu stálo. A dalších 50 centů jsme ušetřili za prohlídku sovětského letadla, které před muzeem stojí – dnes bylo také zdarma.

Z BB pak naše trasa zamířila zase na sever. Cyklotrasa Špania Dolina -> Donovaly patřila asi k nejhezčím úsekům, byť jsem na začátku a na konci, snad mi to braťja Slováci odpustí, nadávala (fakt takhle doslova!), který hovado tuhle trasu vyznačilo.

Lidé na Slovensku nás často oslovovali, otázky bývaly zhruba trojího typu. Odkud jsme, odkud jedeme a co děti a slovenština. Tak určitě rozumějí podstatně méně než kdysi my v jejich věku, ale problém nemají. Možná proto, že tam jezdíme docela často, doma si čas od času na satelitu naladíme STV a Víťa se přiznal k občasnému sledování slovenských jůtůberů. Ale přesto, ještě jsme sem tam na nějaké nástrahy slovenštiny narazili. Jako třeba když jsme na kraji zmíněné Španěj Doliny, kde končil asfalt a začínala lesní cesta, potkali skupinu cyklistů se zabahněnými koly. Chtěli jsme vědět, co můžeme čekat a tak se Luděk zajímal, jak je to s průjezdností na Donovaly. “Hej, prišli sme akorát odtialto,” odpověděli chlapíci. “Počkej, vy řeknete, že jste přišli, když jste přijeli, ale taky i když jste přišli pěšky, že jo? Tak jak to tedy je? Šli jste nebo jste jeli?”

No, bylo to nakonec tak půl napůl. Půlku z asi 15km dlouhé trasy jsme jeli, půlku tlačili.

I když tady jsme aspoň byli odměněni neskutečnými výhledy na hřeben Velké Fatry, takže občas jsem šla pěšky jenom proto, že jsem fotila a kochala se. Jen závěrečný “sjezd” do Donoval někdo (jak to říci slušně a přitom nazvat věc pravým jménem?) podělal. Nebo jak to jako myslel? Šlo sice jen o nějakých blbých dvacet třicet výškových metrů, ale kolmo dolů lesem přes kořeny a kameny? Cesta nikde, a to tudy vedou dokonce cyklotrasy tři – modrá zelená a červená. Fakt lahůdka. Ve dvou jsme kola opatrně sváděli dolů.

Donovaly zanechám bez komentáře. Rychle jsme je opustili a bočním údolím přes výběžek Nízkých Tater přejeli zase k Váhu.

No a pak pod Velkým Chočem už na Oravu. Počasí se zkazilo. Naštěstí jsme na nocleh objevili těch končinách zázračnou maringotku. Celou noc lilo a my měli alespoň maličko zázemí, kde jsme se v suchu mohli najíst. Ne, neřeknu, kde se nachází, byla totiž soukromá a my si ji půjčili docela nadrzo. Věřím, že se o naší návštěvě nikdo nedozvěděl, vše zůstalo na svém místě.

Obce Osádka a Pokryváč – totálně nejprudší kopce zatím z celého Slovenska. A nahoře na jednom stoupání jsme konečně potkali pořádné stádo ovcí – tedy pro mne Slovensko jak má být. (Aby bylo jasno, dneska bývá slovo ovce myšleno v pejorativním významu a nerada bych, aby si to Slováci vykládali špatně. Mimochodem, víte, že dědeček z těch znělek slovenských večerníčků měl i svoje vlastní příběhy? Jmenují se V chalúpke a za chalúpkou a jsou plné příběhů Dědy Večerníčka a zvířátek. A i Šárka si všimla, že louka spasená ovcemi nebo kravami je úplně jiná – něžná, heboučká, jen ji pohladit.)

Následoval sjezd přímo pod Oravský hrad… Další z hradů, které čekaly na letošní rok, aby byly dobyty. A i ten Oravský je velkolepý – jak zevnitř, tak zvenku. Po strmém venkovním schodišti se vyšplháte až na samý vrcholek, do věže oblého protáhlého půdorysu. Je z ní skvělý výhled na celý hrad a okolí, jen nesmíte mít závratě.

Máme se tu dobře, medvěda jsme ještě nepotkali, napsal Víťa na pohled babičce.
Odpověděl tím nepřímo na otázku, jestli s námi ještě i ve třinácti letech jede rád. A ti medvědi?

Ještě nás čekala Malá Fatra a celé Západní Slovensko…

Západní Slovensko

Orava je nejsevernější oblastí Slovenska a Karpaty tu provádějí ostrý obrat k jihozápadu. I my tam stočili řídítka našich kol. Do Zázrivé a potom z ní jsme objížděli Malou Fatru, ale za těmi nejhezčími výhledy jsme si to museli opět tvrdě vydřít. Nejprve z Terchové vzhůru na hřeben. Ne na ten malofatranský, takoví blázni fakt nejsme, ale po nenápadném hřebínku, který leží rovnoběžně s tím hlavním vede lákavě vypadající cyklotrasa souběžně se zelenou turistickou značkou. Jak málo stačí k tomu, aby měl člověk potřebu se trápit. Jenom taková blbost. Louky, zvonička a příslib výhledů. Jak něco podobného vidím v mapě, tak se  neznám. Prostě musím. Začalo to docela dobře. Asfalt skončil hned za vsí, ale nahoru do sedla vedla cesta ještě relativně sjízdná. A protože ten den nehrozily bouřky, strávili jsme tam nahoře i krásnou horskou noc. Ale potom! Opět jsme museli kroutit hlavou nad tím, co znamená na Slovensku cyklotrasa. Doslova jsme rvali kola do kopce, v lese objížděli spadané stromy, překonávali louže. Ale pak jsme vyjeli z lesa – a vše zapomenuto a odpuštěno! Hřebenovku Malé Fatry máme jako na dlani. Doslova s Rozsutcemi v zádech. A dokonce i na ovčí stádo došlo. Pár parádních kilometrů. Po nich zase kola vedeme pěšky pro změnu z kopce. “Kdo si TOHLE vymyslel?” Dělám, že tam nejsem 🙂 Mlčím a neprotestuji. A ze Žiliny do Bytče jedu poslušně podél Váhu, nikoli terénem přes další hory a doly, jak bylo původně v plánu. Byla to první významnější změna trasy.

Hluboké údolí řeky Váh Karpaty rozděluje – hřeben na západě tvoří hraniční hřeben mezi Českem a Slovenskem, mám na mysli Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty. Tam to máme proježděné a prochozené doaleluja.

Volíme tedy břeh levý. Súlovské skály, Manínská tiesňava… “Už jsme si dlouho neopékali buřty,” navrhl Luděk v předvečer, kdy byl nocleh naplánován někde nad Súlovem. A tak proč ne, nakoupíme buřty, večer bude oheň, souhlasila jsem. Dopadlo to jako vždycky. Jako vždycky, když si naplánujeme hezký večer s ohníčkem, zákonitě buď prší nebo nemůžeme žádné pěkné místo najít a nocujeme takzvaně na krizovku. Tady to byla kombinace obojího. Nezbylo než uprostřed lesa zbudovat přístřešek z plachty a pod ním zažehnout dřívkáč. Mimochodem, špekáčky ohřáté ve vodě chutnají pěkně hnusně.

Další den opět nutno rvát kola do nesjízdného kopce po cestě opět označené jako cyklotrasa. Kameny, bahno, výmoly. Opět padají nadávky, objevila se i trocha slz. Sjezd skrz Manínskou tiesňavu jako odměna. Parádní, jen… trochu kratičká. To jako bylo všechno, kvůli čemu jsme se tak trápili? pomyslela jsem si. Asi už jsme zmlsaní a jen tak něco nás nenadchne.

Pak už to vzdáváme úplně. A klidně to přiznám. Původní plány byly velkolepé! Strážovské vrchy, Povážský Inovec. Koukáme do mapy, kde cyklotrasy vedou po čárkovaných pěšinkách, kolmo na vrstevnice. Už nás to nebaví. Taťku rozbolelo koleno, zbytek rodiny se též zlobí a protestuje.

“Jeli jsme sem jezdit na kole, ne je tlačit! Každý den takovéhle šílené terény!”

Neprotestovala jsem, ani mne to nebavilo. Takové cesty navíc příšerně zdržovaly. Povážský Inovec, poslední tisícovka Karpat – smutně jsem na ni koukala z Trenčianského hradu – zůstane nedobyta.

Ale ustoupila jsem docela ráda. Zvolili jsme pohodlnější a odpočinkovou trasu podél řeky Váh. Na hrázi se budují nové stezky pro cyklisty… Jsou tak nové, že jsme je ještě neměly ani na mapách. Zírali jsme, kolik úseků se od minula změnilo. Za pár let by tak konečně slavná Vážská cyklomagistrála mohla dostát svému honosnému názvu… Zatím ještě vede velká její část po rušné silnici. Ale jinak není příliš záživná cesta podél nejdelší slovenské řeky. Teploty trhaly rekordy, prý nejteplejší den v roce, tvrdili v rádiu.

Západní Slovensko bylo nejkratší částí, ale zato bohaté na milá setkání.

Před 6 lety jsme se podél Váhu s dětmi vraceli z Francie od Atlantiku. Tenkrát jsme ještě hledali pohodlné cesty podél řek. Loira, Dunaj… Dostali jsme se podél něho až na Slovensko. A další řeka, kterou jsme následovali, byl právě Váh. Za Trenčínem nás tehdy dojela paní na kole. Oslovila nás a za chvíli jsme seděli u nich na zahradě v altánku. Zlatá a energická paní Agáta! Doma jsem zabalila naše knížky, tehdy ještě byly jen dvě a hned putovaly na Slovensko jako poděkování.

Vím, jak to s těmi setkáními na cestách bývá. Málokdy se s někým vidíme víc než jednou, málokdy zůstáváme déle v kontaktu… Je to škoda, učím se s tím ale žít. Lépe řečeno, zvykám si. Agáta na nás ale nezapomněla. Před dvěma lety se i s manželem vypravili do Čech za příbuznými. Cestou se – jen tak na blind – zastavili u nás doma. Bohužel jsme byli zrovna někde na cestách, tak nám aspoň nechali vzkaz. Stáli o to se znovu potkat.

Když už jsme změnili ty plány, co kdybychom se za Agátou a jejím mužem zastavili? napadlo mne v Žilině. Luděk souhlasil.

A tak jsem jen na zkoušku napsala email – byl to jediný kontakt, který jsem měla. Na blind jsme jezdit nechtěli, ten dům bychom totiž už asi nenašli. Odpověď přišla za pár minut. Jsou zdraví, mají čas a budou nás očekávat. Další večer sedíme ve známém altánku a nakonec u nich i nocujeme. Děti se jim už odstěhovaly, celé horní patro domu mají prázdné. A ta snídaně ráno, něco takového jsem ještě neviděla. Samozřejmě, že ihned po návratu putovala na Slovensko i naše třetí knížka.

Malé Karpaty jsou posledním souvislým horským celkem celého karpatského oblouku. Před několika lety jsme je prozkoumávali v období jarních prázdnin, když na nás vyšly na půlku března a na horách už nebyl sníh. Pár let na to jsme i s koly stáli na kopcích u rakouského Hainburgu, které bývají označovány za ten skutečný konec Karpat. A nebo jím je jihomoravská Pálava? I tam jsme také několikrát byli s našimi brněnskými kamarády. Stejně tak v hlavním slovenském městě… Dostavil se pocit, že už tu nemáme co objevovat. Pocit, že jsme dojeli na konec Slovenska a etapově i na konec celého karpatského oblouku. Nastal čas anabázi po Slovensku ukončit.

V Novém Mestě nad Váhom jsme se skrz kopce prosmýkli pod věhlasným Čachtickým hradem a vjeli do oblasti nazvané Záhorie… Ano, za horami… Karpaty už tady skutečně končí, v pozvolných vlnkách se rozpliznou do panonské nížiny. Naše pouť po slovenské zemi definitivně skončila nákupem jízdenek na vlak. Čekal nás přesun do Prahy, a druhá půlka československého putování.

“Docela to utíká,” pochvaloval si Víťa.

“Jo, je to pohoda,” souhlasila Šárka, “ráno chvíli jedeme, pak je kafe-pauza, potom oběd, odpoledne pauza na pivo a pak už hledáme místo na nocleh.”

Já to říkám pořád, že ty děti nijak netýráme 🙂

Předposlední den jsem někde na křižovatce čekala na Víťu, tradičně se opozdil. Nehrotí to, nespěchá, jede na pohodu. Ví, že na něj počkáme. Sice nám tím občas leze na nervy, ale hlavně že jede. Najednou vidím, jak opodál brzdí auto, a řidič z okénka zdraví: “Ahoj Markéta!” Kamarád Slavo z Bratislavy! Je tohle možné?! Jel kolem úplnou náhodou.

Ten úplně poslední den se rozpršelo, šlapali jsme v dešti jak zmoklé slepice. Pár kilometrů od hranic jsme se zašli usušit do hospody. Byla to taková ta typická zakouřená putyka, otevíračka 17 – 02. Pivo i borovička tekly proudem. Čekali jsme, jestli ten déšť trochu nepoleví. Když jsem si odskočila na WC, podnapilý vrchní seděl u našich děti a zkoušel je z počtů 🙂 Atmosféra by se dala krájet 🙂 A jako všude, vedly se i tady nekonečné a nic neřešící debaty o politice. Jedno máme ale všichni společné: “Já som Čechoslovák. Mňa žiadna hranica nerozdelila.” Přikývli jsme… Pokolikáté už od TÉ doby… !? Od toho roku 1993. A kolikrát ještě přikyvovat budeme?

Proč žádného politika zatím ještě nenapadla myšlenka znovu spojit Česko a Slovensko.

Dva a půl týdne, 1254 km, 11 a půl tisíc nastoupaných metrů.

2. část Vlastivěda pro naše dva puberťáky

Po Slovensku jsme v putování pokračovali u nás doma, po Čechách. Jak asi každý ví, cestování v roce 2020 bylo zkomplikované epidemií koronaviru. Dlouho jsem si nechtěla připustit, že se nikam do zahraničí pořádně nepodíváme. Během jara jsem měla pocit, že do léta daleko… Prsty se míhaly po mapách, po loňském Kavkaze se sliny sbíhaly na ještě větší sousta, nevěděla jsem, kam dřív a kam raději. Jednou jsem čáru kreslila na východě, jindy na severu, i na jihu či na západě by se něco našlo. Ale o tom, proč jsme nakonec jeli tam, kam jsme jeli, jsem už psala v první části Slovenska s rouškou a dětmi. A po Slovensku, které alespoň trochu zastalo pocit zahraničí, následovalo pokračování po naší zemi…
Před asi dvěma lety u nás v rámci komunity Warmshowers nocoval párek cyklistů z Holandska. “Vybrali jsme si zrovna vás, protože jsme si říkali, že nám poradíte s trasou po Česku,” řekli nám. V naší zemi totiž plánovali strávit pět týdnů. To nás překvapilo. Neměli naši republiku jen jako tranzit, jako to má většina cykloturistů, ale naopak – měli ji jako jeden z hlavních cílů. Dojalo nás to. Byl nám svěřen nelehký úkol, naplánovat dokonalou trasu, aby naši zemi co nejlépe poznali. Naštěstí plánování miluju. Asi na hodinu jsem zmizela u počítače a trasa byla na světě. Bylo na ní vše, co považuji za to nejzajímavější v naší malé ale pestré zemi: hrady, zámky, hory, řeky i národní parky. Pět týdnů se překvapivě ukázalo jako docela málo. A i přesto, že se úplně vše, co jsem chtěla, nevešlo, měla jsem z trasy dobrý pocit. Určitě se jim u nás bude líbit! S trasou jsem si tak vyhrála, že jsem dokonce cítila lítost, že jsem ji netvořila pro nás, lítost, že ji pojede někdo cizí a ne my. Vyrazit takhle na celý měsíc po naší republice, to by bylo něco! pomyslela jsem si tehdy.

Už několikrát jsem si ověřila, že by si člověk měl dávat pozor na to, co si přeje. Přání se totiž někdy mohou vyplnit.
********************************************************
“To ale nebudete mít souvislou čáru!” napsal mi kamarád Jára.
“Myslel jsem, že uděláte nějaký velkolepý přejezd od východu na západ ,” napsal mi kamarád Jirka.
Oběma jsem totiž prozradila, že sedíme ve vlaku a přesunujeme se z Břeclavi do Prahy. Očividně je to zklamalo. Ani souvislá čára, ani přejezd bývalého Československa. Trasa povede po místech, která jsem vždycky chtěla ukázat dětem, ale z domova to na víkend máme daleko. Přejezd by sice možná byl efektnější, ale část trasy bychom jeli chronicky známou krajinou a na vzdálené lokality by pak už nezbyl čas. Zkrátka jsme se rozhodli pojmout to jako prachobyčejnou vlastivědnou poznávačku pro děti. Někam se i my podíváme poprvé, jinde si rádi zavzpomínáme.

Rychlík nás vysadil na hlavním nádraží v Praze, v mém rodném městě, v neděli krátce po poledni. Měli jsme za sebou 1250 km na kole po Slovensku a před sebou druhou půlku letního putování. A svoje vyprávění tentokrát pojmu spíš povídkově než cestopisně. Třeba někomu v dnešní době přijde vhod trocha čtení…

Nelehké začátky
Z celého přesunu vlakem z Břeclavi do Prahy jsem měla největší strach, ani ne tak z toho, že nestihneme do vlaku nastoupit, protože se číslo nástupiště dozvíme tři minuty před odjezdem, ale z toho, že nás bude lákat vystoupit v Ústí nad Orlicí a zajet si domů. Jen si to představte, po dvou a půl týdnech putování se budeme vyskytovat nějakých třicet kilometrů od domova. Ale domov nás kupodivu netáhnul. S těmi dovolenými na kole to máme tak. První týden dovolené si člověk ještě moc neužívá. Přemýšlí, co doma zapomněl a ladí chod výpravy, výbavu a tak. Druhý týden už je o něco lepší. Co jsme zapomněli, to nepotřebujeme a všechny činnosti už máme zautomatizované, a i chod doma se bez nás nějak ustálil. Nastal čas si začít dovolenou užívat. Ovšem nohy stále ještě bolí, do kopců už od šesti procent řadím jedna-jedna, funím, supím a hekám. Lehkost v nohách, kdy vyjedu cokoliv začne, protože už prostě nejsme nejmladší, počínaje třetím týdnem. A ten právě nastal…

Cestovatelské dítě
První noc v Čechách máme domluvenou u kamarádů Moniky a Jirky Vackových. Oni u nás byli už několikrát, my u nich ještě nikdy, takže když naše trasa ven z Prahy vedla přibližně kolem jejich bydliště, bylo víc jak jasné, že je konečně musíme navštívit, čti: řádně zneužít a vyžrat 🙂 A jak jsme si řekli, tak se stalo. Večer neměl chybu, skamarádily se i děti.
Ráno je však jejich sedmiletá Bára smutná z odjezdu naší Šárky. Chtěla by, aby Šárka neodjížděla. “Já mám, Baru, lepší nápad, co kdybys jela s námi?” Čekala jsem, že odfrkne něco v tom smyslu, že to teda né a s pištěním zmizí pryč od té divné tety a jejích ještě divnějších nápadů. Bára je však dítě cestovatelů. Na malou chvilku se zamyslela a už volá na Moniku: “Mamí, můžu jet s nima? Sbalíš mi věci?” Vytřeštila jsem oči. Tak to jsem nečekala. Výmluvu naštěstí našla Monika poměrně rychle: “Hele, zlato, oni jezdí denně víc než padesát kilometrů, a to ty bys zatím nedala. A hlavně, babička by byla smutná, že tam nepřijedeš.”
A tak jsem Báru pohladila po vlasech: “Přijeďte k nám zase v zimě na lyže.” A v duchu jí dávala palec nahoru za to odhodlání.

Berounsko kole, to si teda dáte!
Na hradě Tetín se na skalní vyhlídce na údolí Berounky míjíme s partičkou mladých lidí na čundru: “Vy jste tady na kolech, jo? Berounsko na kole, to si teda dáte!” Já nevím, mně po tom Slovensku přišlo docela jako rovinka.

Kde je ta řepka?
Putujeme už několik dní středočeskou krajinou. Slunce svítí, obilí akorát dozrává a Luděk se líbezně rozhlíží po příjemně zvlněném kraji. “Já si říkám, že je mi tady něco divné. A už vím. Tady vůbec nepěstují řepku.” Musela jsem ho taktně upozornit, že jaksi … ehm … v půlce července už řepka nekvete, že ty sytě žluté lány změnily svoji barvu na hnědou, na první pohled snadno zaměnitelnou s barvou pšenice nebo žita. Možná by si měl pořídit i brýle na dálku. Pole s řepkou jsou totiž všude i ve Středočeském kraji, jen už místo květů vidíme zralé plody. Prý se jim říká šešule.

Tady je to jak v kurníku
Už několik let vozíme na rodinné výpravy dva stany. Většinou spíme holky zvlášť a kluci zvlášť. A abychom se nehádali, stany si každý den prohazujeme. My s Šárkou máme péřové spacáky, takže Luděk každý večer, když postaví klučičí stan, který ale předchozí noc byl holčičí, brblá: “Tady je to jak v kurníku.”

Po modré to dáte!
Pokusili jsme se dobýt Prahu, mám na mysli kopec Praha, což je druhý nejvyšší vrchol pohoří Brdy. Od Padrťských rybníků se to zdálo vcelku snadné. Ovšem na křižovatce nečekaně stála dvě vojenská auta a dál do lesa po cestě že je vstup zakázán. Smůla, okolí cesty se dnes asanuje. Naštěstí jen tato cesta, vrchol je přístupný. “Poradíte nám kudy jinudy?” Plukovníci se zamysleli: “Nejlépe po modré turistické.” Chtěla jsem se ujistit, jestli je ta cesta opravdu sjízdná, ale otázku jsem raději spolkla, nechtěla jsem vypadat, že příslušníkům armády nevěřím. Kdo jiný by měl vojenský prostor znát lépe než oni. Později, když jsme ve dvou postupně tlačili jedno kolo po druhém do téměř kolmého svahu, jsme jim pěkně nadávali.
Trénink z tlačení kol na slovenských cyklotrasách jsme tady zužitkovali do poslední mrtě a příště můžeme klidně i do Tater. Jediné štěstí ti pánové měli, že se asi hodinku na to ozvala z hloubi lesa dunivá rána – nejspíš něco opravdu našli a to odstřelili. Uzávěra se vyplatila.

Tomu říkám důvěra
Nevím, jak se to stalo, ale zapomněli jsme, že i dovolená na kole po ČR je dovolená na kole jako každá jiná a jaksi potřebujeme vozit s sebou hotovost. V Příbrami, v jediném možném místě jsme si po nějakém bankomatu ani nevzdechli, a už jsme mířili směr Orlík. Ve vísce Smolotely jsme pak zírali do prázdné peněženky. Ležely v ní poslední tři stovky a nějaké drobné. Večer na krku, obchod zavřený, v hospodě karty neberou. Utopenec s cibulí a nakládaný hermelín – na večeři nám peníze ještě stačily, ale bylo to jen taktak. Ale co budeme jíst další den? Zásoby jsme neměli, peníze taky ne a do Písku to bylo přes padesát kilometrů. Zajíždět někam jen kvůli bankomatu se nám ale vůbec nehodilo. Další obec Bohostice. DOMÁCÍ SEKANÁ hlásala cedule na odbočce. Sliny se nám sbíhaly. Pohostinství spojené s obchůdkem, tak jak to bývá. “Copak jste chtěli, zlatíčka?” zeptala se sympatická majitelka, když jsme zastavili před vchodem a já se chystala zjišťovat, jak to mají s případným placením kartou. “Karty nebereme,” omlouvala se, “ale klidně si nakupte co potřebujete a pošlete mi to na účet.” Vážně bychom mohli? Tak paráda! Rozšoupli jsme se, to se ví. A peníze pochopitelně okamžitě převedli. Ještě jsme jí provedenou transakci ukazovali na mobilu, ale ani na to nekoukla. Nepotřebovala to. Věřila lidem. A to se nám líbilo. I ta sekaná byla vynikající.

Okurky
Jeden večer jsme nenašli lepší místo na noc, než plácek těsně vedle oploceného rybníčku s kachnami a dvěma ovcemi. Ráno ovšem přijel majitel, ještě nebylo ani šest a už přihrčelo auto. Luděk aktivně vyběhl okamžitě ze stanu a začal se omlouvat a vysvětlovat. Spali jsme na místě, kde chovatel běžně parkoval. Pán ale mávl rukou pro těch pár kroků navíc a ještě se omluvil on, že nás probudil. Upřímně, ještě se nám vstávat nechtělo, ještě jsme to skoro na hodinku zalomili. A když jsme pak konečně ze stanů vylezli, ležely před tím naším dvě salátové okurky. Bohužel jsme už neměli jak pánovi poděkovat.

Já mám hladík
Tato pasáž je určena těm, co mají děti ve věku dejme tomu deset let a víc, nebo těm, co už tohle období mají za sebou. Je, prosím vás, normální, že se ráno nasnídáme, a sotva ujedeme pár kilometrů, už se řeší, kde si dáme oběd? Kvůli dětem, dobíjení, pohodlí a tak vůbec se většinou přes den stravujeme v restauracích. Ceny jídel v poslední době poměrně výrazně vzrostly, ale když chceme, aby děti šlapaly, zatneme zuby a koupíme jim na co mají chuť, klidně i za 150 korun, “ať teda nežeru, no.” A pak ujedeme 15 kilometrů a “Já mám hladíček” začne jeden nebo druhý, v lepším případě oba. “Cože? Už zase?!” A večer, když postavíme stany a já bych nejradši zalezla spát, přijdou otázky: “Budeme vařit?” nebo “Co si dneska uvaříme?” Rozuměj: Co nám, mámo, uvaříš, my máme zase hlad. A tak startuji dřívkáč a vařím těstoviny, rýži nebo tak něco. Jen pro ně. Já totiž hlad nemám. Nesmím mít. Jinak by se dost nenajedli a pak by třeba snědli i mě. (i – protože děti a manžel).

Vyhozené prachy
Jeli jsme s dětmi vlastivědu, takže jsme mimo jiné objížděli známé hrady a zámky, kde jsme chodili opravdu poctivě na prohlídky. Na Zvíkově jsme si koupili pexeso hradů a zámků jihočeského kraje, jako motivaci.
Důležité bylo, že to děti zatím bavilo, tak nám nebylo líto peněz, i my jsme se dozvěděli spoustu staronových věcí. Co na tom, že je hned zase zapomeneme. V paměti mi ale utkvělo, že dřív nebylo zvykem pořizovat portréty malých dětí – s ohledem na vysokou dětskou úmrtnost se objednávat malíře pro děcko zkrátka nevyplatilo. Obrazy byly drahé a jeden nikdy nemohl vědět. Dovedete si to představit? Jeden dětský (a tudíž hodně vzácný) portrét visí na Červené Lhotě. Majitele zámku si už vůbec nepamatuji, ale tohle je dobré pro srovnání, co vše bylo dřív normální a jak dobře se oproti minulosti máme dneska. I s těma všema protivnejma opatřeníma to není nic proti epidemiím ve středověku, válkám, hladu, koncentrákům, chudobě nebo opravdové totalitě… Co vše museli naši předci zažívat, s čím vším se museli vypořádat.

Trochu to popletl 🙂
Ještě k zámku Červená Lhota – mimochodem, zrovna tam rekonstruovali hráz, takže voda byla vypuštěna a zámek na ostrově se nekonal. Jiřík by se pro Zlatovlásku letos musel brodit bahnem, páč by neměl jak na loďce veslovat. Už jsme měli prohlídku za sebou a akorát jsme nasedali na kola a chystali se odjet, když k mostu dorazila skupinka menších dětí. Jeden chlapeček zůstal v úžasu hledět na barvu fasády: “Jé, tady asi bydlela Červená Karkulka…”

Já s tou helmou taky pokaždé srostu
Dávali jsme si dopolední kávu v cukrárně v Týně nad Vltavou. Vedle nás u stolku seděli také cyklisti. Poznalo se to snadno. Jeden z nich měl totiž na hlavě helmu. Ano, seděl u stolu v helmě a cpal se dortíkem. Kývla jsem mu zdálky na pozdrav. Možná, kdyby se mi také občas nestávalo, že si přilbu zapomenu sundat, bych si o něm myslela, že je buď namachrovaný frajírek, nebo totální debil. Ale Milan Silný při svých závodech Loudání v helmě občas i spí, a já s ní prostě po těch týdnech na kole pokaždé taky srostu. Víťa se mi směje, že ji nesundávám, když nakládáme kola do vlaku, já ale optimalizuju, aby se mi neblembala na řídítkách. Do obchodu jsem v ní taky schopná jít.
A tak jsem ráda, že nejsem takový debil sama. …

Manželské povinnosti
To si takhle jednou Luděk usmyslel, že i na cyklodovolené je potřeba plnit manželské povinnosti a dokonce za tím účelem hodlal přespat jednu noc pod střechou, v posteli, prostě penzionek, dva pokoje… Sama jsem se divila, běžně totiž i za lijáků trvá na stanu. Když si vzpomenu třeba jak jsme vloni na Kavkaze stavěli nouzově stan v bouřce mezi bolševníky jen proto, že my jsme přece ti drsňáci, co žádný guesthous nepotřebujou… Výjimečně mě nenapadla žádná výmluva, tak tedy něco našel, po telefonu dojednal, pro děti to mělo být překvapení. Už se blížil večer a s ním studená fronta. Mraky houstly a vypadalo to na déšť. “Kde nabereme vodu, už by to chtělo někde najít nocleh,” začaly najednou řešit děti a my pořád nic, jeli jsme dál… A pak jsme stáli přede dveřmi ubytování a ony byly snad normálně zklamané. Prý: “Hotel? Proč? Vždyť to není potřeba,” divily se. Hele, normálně jsem z nich měla radost! Jsou to tvrďáci!

Kotě aneb když v ráji pršelo
Od rána pršelo a my se blížili k Novohradským horám. Já nevím jak vám, ale nám tam prší vždycky, prostě k tomuhle kraji to pošmourno, mraky a voda tak nějak patří. Tenhle den lilo teda fest. Těsně před Novými Hrady, jak se uhne z hlavní do města, v takovém menším stoupání bylo najednou slyšet zoufalé mňoukání. A brzy jsme zjistili, odkud pochází. Na stromě hned u cesty, v poměrně velké výšce, sedělo na větvi docela malé kotě. I na tu dálku bylo vidět, že je celé mokré a šíleně ustrašené. Šárka okamžitě, že ho musíme zachránit a z toho stromu sundat.

Teď mi došlo, že asi neznáte naši Šárku. Tak jenom stručně – představte si holku, co miluje kočky. A když říkám miluje, tak to je myslím slabé slovo. Ona je na ně šíleně ujetá už od školky. A teď si představte strom, co roste ve srázu hned u silnice a první větve začínaj až někde ve výšce několika metrů. K tomu liják… fakt super konstelace. A Šárka bulící, že tady to kotě prostě nechat nemůžeme, že ona dál nepojede. Jenže znáte to, záchranou akci jsem musela rozjet já. A nejsem bohužel ani hasič ani stromolezec, nicméně už jsme pár koťat u nás na stromě měli, a víme, že když to šlo nahoru, půjde to i dolů. Tohle si naštěstí dalo říci, a když jsme na něj začali mluvit, pomalu se snažilo postupovat směrem k nám, napůl teda lezlo, napůl padalo, ale chytili jsme ho a dobrý. Bylo vážně strašně roztomilý. Ale co dál? Tohle přesně byla moje noční můra vloni v Gruzii, ta toulavá roztomilá štěňátka všude. Jenže tohle bylo kotě a Šárka je – no však jsem to už psala – úchyl na kočičky. Takže jsem milou vyklepanou kočenku vzala pod bundu a došlapali jsme k prvním domům. Ale tím se dilema “Kam s ním” nevyřešilo. Fakt jsem nevěděla, co dělat. Sice bylo teprve odpoledne, ale kvůli dešti nikde nikdo. Stáli jsme u zámku, kde visela cedule, že je tam nějaký ústav přírodovědecké fakulty, tak říkám, že bychom ho nechali v zahradě pod stromy, obětovala jsem dokonce jednu paštiku. Kotě ale nechtělo jíst, chtělo jít s námi, takže Šárka se opět rozbrečela, že ho tady nenechá. Luděk s Víťou už mezitím někam zmizeli, chtěli se jít ohřát a usušit a my tam stály jak zmoklý slepice. Pak šla paní se psem, tak jsem k ní běžela, že jsme našli kotě a co máme dělat. A ona se jen smála, že kočka se o sebe přece postará. Tak říkám Šárce: “Vidíš, nemůžeme obcházet domy, komu patří, ono to zvládne, neboj, zvládlo to doteď.” A tak nastalo loučení – přísahám, že být to poslední den, vezmeme si ho klidně domů, co na to, že už dvě kočky máme. Bylo fakt strašně ťuťu ňuňu (ach jo). Ale měli jsme před sebou ještě dva týdny a do toho nám kotě jaksi… nepasovalo. No, zkrátím to – nechali jsme ho tam a doufám, že našlo majitele, ať už původní, nebo nové.

A Šárka? Hned za Novými Hrady se terén zlomil, začalo se hodně zostra stoupat a tak měla jiné starosti. Dojeli jsme ten den až do Pohoří na Šumavě, takže na kotě se naštěstí zapomnělo.

Jo a u toho Pohoří jsme přespali asi metr od hraniční čáry poblíž českého pramene Lužnice, na jediném suchém místě v těch podmáčených lesích a lukách. Letošní léto pršelo opravdu hodně. A na pár kroků, jen pro ten pocit, jsme zašli i do Rakouska. U toho jsme se pokusili dětem vysvětlit, proč byly dřív hranice směrem na západ doslova zadrátované a jak to tady asi vypadalo. Luděk jim popisoval, jak hranice fungovaly, proč se nešlo dostat až k čáře a k čemu sloužily signálky. Protože i to je vlastivěda.

Zbytečné obavy
“Tady bude ráno pražit slunce,” prudil Luděk, když jsme večer stavěli stan na těch podmáčených otevřených loukách nad Pohořím na Šumavě. První sluneční paprsky dopadající na navlhlou plachtu má většina lidí rádo. Nikoliv Luděk. Jakmile zasvítí na stan třebas jen jeden zbloudilý pruh světla, okamžitě vstává, budí všechny a velí k odjezdu. Věta “Já se nechci smažit!” je moje noční můra a je tedy i v našem zájmu stanovat ve stínu. Obavy však tady byly zbytečné. Ráno už sice nepršelo, ale v cca 940 metrech nad mořem se po včerejším lijáku všude válely cáry mraků a mokré bylo po celodenní jízdě v dešti všechno, co jsme neměli schované v báglech. Jakoby už přišel podzim, pomyslela jsem si. Ale byl teprve červenec.

To ráno bych teda ostré sluneční paprsky na stan uvítala. Takové ty balkánské. Klidně plnou palbu od pěti od rána. A tuším, že ne jen já.

Sláva Vietnamcům a objev mraženek
“Polské obchůdky a české hospůdky bych navrhl do UNESCA!” pronesl Víťa před pár lety, když jsme přejížděli Polsko a mířili do Běloruska. Skoro v každé malé vesnici tam mívali otevřený obchod, klidně i několik. Pro cestování to je velmi pohodlné: nemusí se složitě plánovat, zdlouhavě nakupovat a vozit kila zásob. I u nás tomu tak dřív bylo, nicméně ruka trhu a globální řetězce začaly vesnické obchody likvidovat. Je to logické, vesnický krámek nemůže konkurovat, nenabídne slevy ani akce, není v něm žádný široký výběr a otevíračka je omezená. Toto však poslední roky začíná měnit fenomén vietnamských večerek. Mnohokrát nás zachránily, když jsem zapomněla, který je den v týdnu nebo se nám prostě jen nechtělo nakupovat množství zásob.
Typicky – v neděli dopoledne si uvědomím, že je vlastně neděle. K snídani jsme snědli poslední chleba a v báglech mám jen jednu paštiku a třetinu nutely. Kouzlo dlouhých cyklodovolených – člověk úplně zapomene, co je za den. Ale čtyři hladové krky na krku, co dělat. Hospody v neděli nenabízejí cenově snesitelná meníčka a když máte porci za 175 Kč násobit čtyřmi, dost rychle si takový oběd rozmyslíte. Nejinak tomu bylo v Dolním Dvořišti. Restauraci s prý vynikajícími hovězími líčky jsme se slzou v oku minuli a skončili na benzínce. Zavál nás tam snad sám osud. Objevili jsme tam totiž jsme zabalené hotovky za 69 korun, které jsme si mohli ohřát v mikrovlnce. Knedlíky a špagety bylo ovšem nutno dlabat lžící, kdo by na vandr tahal příbor.

Noc na Kleti
Z malebného pohraničí jsme uhnuli zase maličko do vnitrozemí. Kleť je s nadmořskou výškou 1084 m n. m. nejvyšší hora Blanského lesa, a nad Českým Krumlovem ležícím na Vltavě se vypíná o skoro 600 metrů výš. Bylo už pozdní odpoledne, když jsme město opouštěli. Dokoupili jsme zásoby a začali stoupat. Ono v podstatě se stoupat začíná hned z centra, takže na kraji města už zbývá jen 550 metrů a tak to pokračuje až na vrchol, jedno kterou cestu si vyberete, moc odpočinku na ní není, je to prudké všude. Ještě v Krumlově došlo k tomu, že Luděk uhýbal ze silnice k obchodu a vzal to přes nízký obrubník. Nějak blbě ten nájezd odhadl, kolo se smýklo a najednou ležel jak široký tak dlouhý na zemi. Docela mě to vyděsilo, nebývá zvykem, že by se s kolem kácel k zemi, dokonce na nás zavolal pán z otevřeného okna naproti, jestli nepotřebujeme pomoc. Potřeba ale nebyla, kromě odřené nohy to nevypadalo na nic horšího, tak se jelo dál. Bez následků pád ale nebyl, jen jak má všechno svůj čas, tak tyhle se projevily až o pár dní později.
Ale teď zpět ke Kleti… vyjeli jsme tam až v osm hodin. Já asi 2x tlačila, přiznám bez mučení, bylo to místy docela prudké. Vrcholek se halil do mraků, na rozhlednu nemělo cenu ani chodit. Abychom něco viděli, rozhodli jsme se na Kleti přenocovat. To se mnou není jen tak – nocovat na takových místech. Nejprve je třeba důkladně proskenovat internet a vyhodnotit riziko bouřek. Musí být nulové. Jakékoliv číslo, i třeba jen nepatrně vyšší než nula, u mě způsobuje stres a následné nevyspání. Ale dnes to vypadalo, že bude klid. Stan jsme postavili u plotu Kleťské hvězdárny. Rušil nás jen zvon vyzvánějící na rozhledně a informující široké okolí každou hodinu (23-5 byl naštěstí klid) o tom, kolik je právě hodin.
A bouřky jsem vyhodnotila dobře. Přišla až ráno, v 10 hodin. To už jsme z Kleti ovšem sjížděli, poté, co jsme si ve slunečném ránu užili výhled z nejstarší české kamenné rozhledny.

Paní, vy jste borec!
Přiznám se, že nemám moc ráda, když nám lidi v souvislosti s ježděním na kole říkají, že jsme borci nebo tak něco. Podle mě neděláme nic světoborného. Je to náš koníček, možná trochu životní styl, ale pořád je to jen blbé projíždění se krajinou na kole ve volném čase. Děláme to proto, že nás to baví. Jen kvůli sobě. Ne kvůli fotkám ani lajkům. A potom mě baví o tom psát. Ale – co je na tom? Na kole jezdí kdekdo. Čím dál víc lidí. A na sociálních sítích se zveřejňuje skoro každý prd.
Podle mě je borec někdo, kdo dělá něco užitečného. Když takhle projíždíme vesničky, s úžasem a trochou závisti sleduji, jaké mají lidi zahrádky. Dovedu si představit tu nekonečnou práci na nich! Tuhle jsem za jedním plotem zahlédla stařenku – ruce po lokty špinavé od hlíny, a za ní hromada čerstvě vypletého plevele, skoro větší než ona sama. Dodneška mě mrzí, že jsem nezastavila a neřekla jí: Paní, vy jste borec.
Protože fakt klobouk dolů. Plení plevele já nesnáším. To radši desetkrát na tu Kleť.

Vy jste teda pěkně naložený
Tak to je taky dobrá věta, kterou slýcháme skoro denně. Nikdy nevím, co na to odpovědět. Protože když to řeknou obyčejní lidi někde ve vesnici, u kterých chápu, že neví, jak to na vandrech chodí a co všechno potřebujeme, pak věřím, že to myslí s respektem. Ale občas nám to řeknou elektrokolisti či penzionoví cyklisti sbalení nalehko. Potom si připadám neschopná rozumně sbalit všechnu tu výbavu na 6 týdnů, dva stany, plachtu, čtyři spacáky a stejný počet karimatek, vařič, kanystr na vodu, jídlo, náhradní díly… Kdysi, když jsem ještě jezdila v partě, jsem na naši adresu zaslechla hlášku: “Ti cyklisti jsou dobře nabalený. Ty s sebou táhnou snad i zavařovací sklenice ze sklepa.”
Tak fakt ne. Zavařeniny netaháme, jen když náhodou nějaké dostaneme (díky Moniko, ta od tebe nám vydržela až do Novohradských hor).

Šumavské podhůří aneb kam se hrabe Vysočina nebo Alpy
Projeli jsme s děckama (a i sami) už dost různých koutů, abychom dokázali posoudit, co je a co není masakr. Krajinu šumavského podhůří, zhruba mezi Prachaticemi a Sušicí zatím považuji za vrchol kopců v Čechách i na Moravě. Stojím si za názorem, že přejezd Vysočiny je horší jak alpská sedla; jen nyní dodávám, že kam se hrabe Vysočina na naši trasu směr Rabí. Ukazatel kopcovitosti je mimo jiné nutnost měnit každou chvíli brzdové špalíky. Do toho kraj totálně opuštěný, nikde ani obchody, natož hospody, tam fakt lišky dávají dobrou noc, nevidno dokonce ani jednu vietnamskou večerku. “Tady je to nějaká hladová oblast,” skuhral Víťa. “A žíznivá,” dodal Luděk. Ale potom kvůli nám otevřeli ještě zavřenou hospodu, dva Dudáky v něm zasyčely, probrali jsme Babiše a jelo se dál. Dolů deset procent a nahoru jedenáct.
Už jsme se těšili na Šumavu, že si tam odpočineme 🙂

Nové sedlo
Aby toho nebylo málo, v těch kopcích zase začalo bouřit, jen pro představu – čtyři bouřky za jednu noc, když jsme spali v údolí Volyňky. Což o to, u řeky na nejnižším místě široko daleko jsem se nebála, ale ráno byly na všem – ale úplně na všem!!! – nalezlí slimáci! Olezlé od nich bylo úplně všechno. Stan, boty, bágly, kastrol, a vrcholem je Luďkovo nové kožené sedlo. Lahůdka 🙂

Čísla
Došlo mi, že vůbec nepíšu kolik jsme ujeli a tak. Ono to letos bylo víc o hradech, zámcích, zříceninách a rozhlednách, než o ujetých kilometrech, a nastoupaných metrech. Přesto nám něco tachometr naměřil, konkrétně u Velhartic ukazoval 635 km ujetých z Prahy do dálky a 8,5 km do výšky. A pak že jsou Čechy malé a nízké!

Nocleh pod Velharticemi
Objevit navečer přímo pod hradem krásnou loučku s ohništěm, lavičkou a kadibudkami bylo tou nejlepší odměnou po náročném dni. Zatím asi nejkrásnější nocleh letošní cesty. Postavili jsme stany, zažehli oheň, umyli se v potoce a uvařili si večeři. Krásný večer. Žádní slimáci, žádné bouřky. Když už jsme se chystali na kutě, skrz tábořiště běžela mladá běžkyně a mířila rovnou k nám. A spustila hned zhurta, jestli prý máme povolení tady stanovat. “To nemáme, nevěděli jsme, že je louka soukromá,” odpověděla jsem popravdě. “Tak vás jenom poprosím, abyste si všechny odpadky odvezli s sebou,” řekla a zase běžela dál. “Nemusíte se bát, tohle je snad samozřejmost,” ujistila jsem ji, a ona dodala už za běhu: “Bohužel ne pro všechny.”
Došlo mi, že má pravdu. Do přírody chodí čím dál víc lidí a z toho, co občas vídáme podél cest, mi je špatně. Nechápu zejména dámy, které poté, co si odskočí na malou za strom nebo vedle pěšinky, nechají toaleťák po utření pipiny odhozený na místě močení. To si jako myslí, že je na ten kus papíru po nich někdo zvědavý? Nechápu, jak takový člověk/žena uvažuje. Doma to po sobě přece taky uklidí, tak proč v přírodě ne? A už vůbec nechápu, když se papírky a kapesníčky tohoto typu a účelu použití válí třeba jen malý kousek od veřejného odpadkového koše.
Dovolím si malý tip, pak už s tím poučováním skončím. Igelitový sáček. Obyčejný igelitový pytlík, jaký lze nabrat zdarma v sámošce u pečiva nebo zeleniny. Používám většinou už použité, tj. co zbudou po nějakém nákupu. Střádám si je do brašničky u kola nebo na bok batohu, neváží to vůbec nic. Po vyčurání se utřu a papírek prostě vložím do pytlíku, který pak někde v civilizaci vyhodím do popelnice.

Svatobor
Jedno z míst letošní dovolené, kam jedu poprvé v životě. Pouhých 845 metrů měří tento kopec s rozhlednou a horskou chatou, ale jako všude v Pošumaví, i tady se před závěrečným výšvihem musí klesnout do 550 metrů. Těch 300 výškových se uskuteční na 3 kilometrech, takže stoupání je fakt výživné.
Ovšem ten rozhled! Snad ještě hezčí než z Kleti, vidět je od Temelína po Šumavu. Ceny v chatě ovšem jakoby tu nadmořskou výšku považovaly za vysokohorskou, pod 160 káčé se najíst nejde. Volíme sjezd do Sušice, hladové děti uklidňuji: “Už to bude jen z kopce!”
To jsme si dali! Cesta dolů je ještě brutálnější než výjezd, protože nevede po asfaltu, ale po kamenité lesní pěšině. O sjezdu se moc mluvit nedá, když dlouhé kusy jdeme pěšky. Je to taková cyklotrasa alá Slovensko, prostě masakr, tachometr ukazuje i 18 %. Zkrátka žádný sjezd za odměnu, spíš za trest.

Není to vždycky idylka
Po jídle (dětičky si vyžádaly čínský bufet, a navrch ještě pohár, poněvadž měl Víťa včera svátek) nás čekal hrad Kašperk. Byla jsem už – mírně řečeno – nervózní. Vycházelo to jen tak tak. A po jídle šli všichni ještě na WC, takže další půlhodina v hajzlu (doslova). Vyjeli jsme až v půl třetí. 15 km a 500 výškových metrů. Stihneme to? Hrad je zdálky vidět, jak ční vysoko nad lesy. Už i Šárka, která vyjede každý kopec první, brblala. Doslova mi vynadala: “Ty jsi nadělala bůhvíco se Svatoborem a Kašperk je ještě výš!”
A přitom jsme tam jeli hlavně kvůli nim. Už jsem byla trochu naprdnutá a tak ze mě vypadlo: “Víte co, když vás to teda nebaví, tak zítra skončíme a pojedeme domů.”
Možná jsem to neměla říkat. Možná jsem následující dění přivolala.
Poslední prohlídka hradu Kašperku se konala v 17 hodin. Přijeli jsme v 16:45 a krásně ji stihli. Tedy, jen tak tak.

Končíme?
“Kde je táta? Kdo jste ho viděl naposledy?” ptala jsem se dětí před pokladnou u vstupu do hradu. “Já. Ještě dole, měl nějaký telefonát,” odpověděl Víťa. Ve vysílačce ticho, zapnula jsem tedy mobil a vytočila jeho číslo. “Holandský syndrom, praskla mi nejspíš zase vidlice. Jděte sami, já tam zatím nějak dojdu,” dozvěděla jsem se.
Snažila jsem se si prohlídku nejvýše položeného královského hradu v Čechách užít a nemyslet na to, co se stalo. Před dvěma lety praskl krček vidlice v Holandsku, těsně před Amsterdamem. Luděk tenkrát kolo naložil do autobusu, a přejel 8 km k servisu. Zakoupenou provizorní vidlici potom doma vyměnil za úplně novou. Tak snad není možné, aby po dvou letech zase praskla! Třeba to nebude tak zlé, říkala jsem si v duchu.
Jenže zlé to bylo, bohužel se nemýlil. Když prohlídka skončila, nalezli jsme jej sedícího smutně na parkovišti. Kolo měl rozebrané, diagnóza neúprosná. Vidlice opět praskla, přesně v tom úplně stejném místě jako ta předchozí. Možná následek pádu cestou na Kleť, ale co se dneska dělá za šmejdský výrobky, nadávala jsem, ale věděla, že to nepomůže. Luděk v mezičase nelenil. Měl už dávno obtelefonované všechny obchody a cykloservisy v okolí, ovšem potřebnou vidlici nikde neměli. Měl už obvolané i eshopy, ale to samé – skladem nemá nikdo nic.
Středa, půl sedmé večer, bezvýchodná situace pod hradem Kašperk. Neměli jsme ani jídlo ani vodu – koho by napadlo, že po návštěvě hradu těch 3,5 km dolů do Kašperskýc h Hor nesjedeme za pár minut.
A co třeba bazoš? Neprodává někdo v okolí vidlici? Kdosi z Klatov nabízel trekové kolo za 2 tisíce (klidně ho někam přivezu, uvádí se v inzerátu, ale telefon nikdo nebere). Neřešitelná situace. Zavolat kamarádům, aby pro nás přijeli a akci opravdu zakončit? Jsme asi 350 km od domova, kolo by se doma opravilo a za pár dní bychom mohli ještě vyjet. Nebo skončit úplně?
Čekali jsme, a nevěděli na co. Že se stane zázrak a vyřeší se to samo. Třeba že nás osloví někdo z kolemjdoucích, ale lidi z hradu pomalu odjížděli, nasedali do svých aut, nezajímal se nikdo o cyklisty s polámaným kolem. Poslední odjela průvodkyně, a pak jsme uprostřed lesů osaměli osaměli.

Říká se, nevěř na zázraky, spoléhej na ně. Ale samo se nevyřeší nic, bylo třeba jednat. Nevím, jestli jste někdy zažili vidlici prasklou v krčku, ale takovýto bicykl nejde ani vést, natož na něm jet.
Luděk zmizel v lese a po návratu třímal v ruce kus větve a pár drátů. Tím zafixoval řídítka, aby aspoň kolo mohl tlačit a vydali jsme se na sestup. Opět sjezd na všechny peníze – pěšky.

Trail ti dá co potřebuješ
Lidi, co chodí takové ty několik tisíc kilometrů dlouhé traily v USA říkají, že… uznávám, je to takové lehce ezo… když něco opravdu potřebuješ, tak ti to trail poskytne. Během cesty to třeba někde najdeš na zemi nebo ti to někdo daruje zdarma. Zkrátka, že se takovéhle věci dějí. Když jsem o tom četla, uvědomila jsem si, že to znám také, ale v maličko jiné formě. Netušila jsem do té doby, že se tomu tak říká, nebo že to prožívají i jiní lidé.
Já tomu říkám, nechat se vést Cestou. Znám to typicky ze situací, kdy je večer na spadnutí, potřebujeme najít místo na stan a jako na potvoru vjedeme do obydlené oblasti, dům vedle domu dlouhé kilometry. A k tomu se nebe začne zatahovat, déšť je jistý. V tu chvíli mě začne lehce popadat panika – kde jenom dneska přespíme?
A přitom vím, že za více než dvacet let cestování to pokaždé nějak dopadlo. Nikdy se nestalo, že by se místo nenašlo a jeli bychom třeba až do rána 🙂 Vždycky jsme někde přespali, tak to tak dopadne i dneska. Jenom to chce klid. Nadechnout se, pak podruhé a hlavně zanechat obav. Nechat Cestu, aby nás vedla, svěřit se do jejích rukou. Vím, zní to divně, ale funguje to. Nikde pro nás není přichystané lože, přesto to vždycky nějak dopadne. Dobře to dopadne. Vždycky, když se dokážu přestat stresovat, a nadcházející události nechám s pokorou volně plynout, stávají se zázraky. Někdo říká, že se tohle děje i v normálním životě, tak daleko ale zatím nejsem…
Když jsme scházeli pěšky z Kašperka, byla jsem naštvaná. Luděk vymyslel, že se v Kašperských Horách na pár dní ubytujeme a vidlici si necháme z nějakého eshopu poslat. Je středa, do pátku by mohla dorazit. Já si nechci připustit stát dva dny na jednom místě. Pěkná otrava.
Jenže nic jiného se nedalo dělat, musela jsem se s tím smířit. Tak budeme dva dny stát na místě – no a co? Vždyť není nutné trasu dokončit podle plánu, tak ji na konci trochu zkrátíme. Vždyť o nic nejde, pořád to jsou jenom Čechy, dojedeme to jindy. A ty dva dny nějak vydržíme. Odpočineme si, vypereme. Nakonec jsem se snad i začala těšit.
A přesně v ten moment se to začalo zase dít!
Luděk už koukal po pláccích v lese, mě to ale táhlo blíž k městu. Nevěděla jsem proč, snad abychom to ráno měli kratší. A pak jsme došli do místa, kde se sklon lámal a cesta začala opět stoupat. Na lesní křižovatce stálo auto a u něj pán s paní.
Něco mi říkalo, abychom s nimi navázali kontakt.
“Dobrý večer, nejste prosím náhodou z Kašperských Hor? Totiž, jde nám o to, jestli nevíte o někom, kdo tam opravuje kola?”
“Tam nikdo takový není,” kroutili oba hlavami. Ale nedalo jim to. “Co byste potřebovali?”
Ve stručnosti jsme vylíčili naši situaci, se zájmem si ji vyslechli. “A nešlo by to svařit? Někoho bych vám doporučil…” A už to jelo. Zkrátím to. Poradil nám jeden konkrétní autoservis, vychvaloval ochotného a šikovného majitele až do nebes. A ještě nás poslal na nedalekou loučku, na které máme přespat. Byl to nimrod, takže jsme chvilku počkali, až si nastřelí kulovnici, což byla rána jak prase, ale nábojnici věnoval našemu Víťovi a pak odjeli domů. My jsme si v lese postavili stany a byli zvědaví, jak to zítra dopadne…

Expedice je zachráněna
Ráno nás zastihlo v lese pod Kašperským hradem. Ihned po probuzení z říše snů mi na mysl naběhl obraz průšvihu včerejšího večera – prasklá vidlice Luďkova kola. Měli jsme za sebou 733 km po Čechách, a předtím asi 1200 po Slovensku. V žádném případě se mi ještě nechtělo končit a vracet se domů…
Rozepnula jsem zip stanu, Luděk už byl spakovaný. “Půjdu napřed!” Přikývla jsem. Ty necelé tři kilometry musí jít s rozbitým bicyklem pěšky. Pomalu jsme s dětmi sbalili zbytek věcí, naložila jsem oba naše stany a na kole přejeli k autoservisu. Vedle dílny tam leželo Luďkovo odstrojené a rozebrané kolo. To je dobré znamení, pomyslela jsme si. A opravdu! Oprava již byla v plném proudu. Myslivec včera poradil dobře. Pan majitel byl nejen profík s dílnou vybavenou od toho nejmenšího imbusu po soustruh, ale hlavně to byl neskutečně ochotný člověk.
“Víte, také trochu jezdíme na kole. A nedávno se nám rozbily brzdy a v servisu se nám nadstandardně věnovali. Rádi tu pomoc oplatíme někomu dalšímu, chápu jaké to je být v nesnázích,” sdělila mi jeho manželka. Jako správné paničky jsme popíjely v altánku kávu, zatímco se muži urputně snažili opravit prasklý díl. Svařovalo se, brousilo, vyztužovalo… došlo i na zmíněný soustruh. A když bylo nasazeno a řídítka otáčela předním kolem jak měla, teprve teď jsem se tiše zeptala Luďka: “Myslíš, že to bude držet?” “Určitě. A dost možná i lépe než nová vidlice.” Byla jsem naměkko. To znamená, že nekončíme. To znamená, že nemusíme několik dní čekat na zásilku z eshopu. To znamená, že ještě dneska jedeme dál. Ztratili jsme jenom asi půl dne.
“Co jsme dlužní?” Tak zněla nezbytná otázka na závěr. Byli jsme připraveni zaplatit cokoli, co by si řekli. Jenže oni řekli: “Nic. To nechte. Až dorazíte domů, pošlete nám pohled. Přeju vám, ať cestu dokončíte.” Tak na toto jsem připravená nebyla. Takoví dobří a sympatičtí lidi. Nechápala jsem. Luďkovo kolo dostalo přednost před opravou auta nějakého platícího zákazníka. Věnovali se nám takovou dobu, k tomu kafe, koláčky a spotřebovaný materiál. Ale svůj názor nechtěli za nic na světě změnit. A já jsem už měla v hlavě nápad, jak se odvděčíme, co z domova spolu s pohledem odešleme.

Akce obrubník
První metry na kole s opravenou vidlicí jel Luděk opatrně. Chtěli jsme někde pořádně posnídat před šumavskými kopci. Zrovna se otevírala cukrárna na náměstí. Ale na sladké jsme chuť neměli, a kafe jsme zrovna dopili. “Dobrý den, náhodou, nemáte chlebíčky?” zeptali jsme se u pultu.
“Nemám, bohužel, ale tamhle je sámoška!” Mladík za námi dokonce vyběhl ven, aby nám potraviny ukázal.
“Oukej, tak to bude akce obrubník,” pronesl Luděk.
“Jo, znám to taky. Akce obrubník je na cyklovandrech největší klasika. Rohlíky, salát a kefír.”
Já vám nevím, ale to je normální, že jsou lidi v Kašperkách tak zlatý!!!???
No a kolo drželo, městská dlažba nezpůsobila uvolnění, tak jsme se s Kašperskými Horami rozloučili a zamířili směr Churáňov.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2020, Cykloexpedice s lokalitami , , , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU