Rubrika:
2020, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 22. - 24. 5. 2020
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa, Šárka, Pavel a Míla
Ujeté kilometry: 156 km
Když si domluvíte víkend na kole s kamarády, nekonečně dlouho řešíte, kde se akce uskuteční (až nakonec vymyslíte lokalitu přibližně na půli cesty), pak se dohadujete, jaká bude trasa a tak, a v polovině týdne začnou zhoršovat předpověď počasí, vyhrožovat silnými bouřkami, deštěm, vichrem a dalšími jevy, máte dvě možnosti. Buď akci přesunout na jindy (resp. úplně odpískat, protože známe, jak to s těmi náhradními termíny bývá) a nebo to risknout a doufat, že tak hrozně nebude, že to nějak dopadne, že to nikdy nebývá tak zlé, jak meteorologové predikují, protože přece vždycky raději udávají horší variantu, aby nikdo nenadával, že zmokl, když mělo být hezky.
A když Pavel s Mílou předpověď počasí důkladně nesledují, nebo počasí vůbec neřeší, je to nakonec varianta úplně nejlepší. V průběhu akce sice bylo nutné plánovanou trasu radikálně překopat (zkrátit), protože pršelo nakonec opravdu docela dost, nicméně náladu nám to nepokazilo. Důležitější bylo sejít se a společně se projet.
My jsme víkend zahájili v pátek ráno, kdy jsme v 6:13 (!!!) nasedli u nás v Těchoníně na Leo Express a nechali se přímým vlakem odvézt do Pardubic. Setkání s Pavlem a Mílou nás čekalo až odpoledne za Chrudimí, takže jsme volný čas využili k návštěvě (zavřené) Kunětické hory a prohlídce Pardubic. Užívali jsme si také znovuotevřených zahrádek a slunného dne, což se ještě hned ten večer změnilo. Pršelo navzdory předpovědi už i v sobotu ráno a celé dopoledne. Odpoledne na chvíli sice přestalo, ale to jen nabíralo síly na sobotní večer. Když jsme v neděli ráno balili kompletně mokré stany a oblékali se do posledních suchých (spacích) věcí, přešla nás docela chuť na to, o čem jsme s dětmi raději dopředu nemluvili – a to dojet domů až další den a po svých.
S kamarády jsme se rozloučili v neděli odpoledne na hradě Lichnice. Oni pohodovým tempem přes zřícený hrad Rabštejnek zamířili k autu na parkovišti kousek nad Chrudimí (bod č. 8 na mapě), my spěchali na vlak do Přelouče a těšili se domů ke kamnům.
Cestou jsme vzpomínali, kolik vody uplynulo od poslední společné výpravy do Žďárských vrchů a Železných hor, a protože s námi někteří tehdy ještě nejezdili, pár míst jsme tedy kvůli nim objeli znovu. I my jsme tato místa po letech rádi znovu navštívili, a u toho objevili i nějaká další, nová a neznámá. Krajina je tam nádherná, lesy střídají louky, a mírně zvlněný profil narušují údolí řek Chrudimky a Doubravy. Nezdá se to, ale těch kopců je tam dost, cyklista se v jednom kuse houpe nahoru a dolů, odpočine si teprve při sjezdu do polabské nížiny.
Fotek je tentokrát trochu víc než je u víkendovek obvyklé – to víte, když se sejdou snímky ze dvou fotoaparátů… 🙂 pak se těžko vybírá.
Z Těchonína máme jednou denně přímé spojení s Prahou. Chceme to vyzkoušet alespoň do Pardubic, ale musíme být na nádraží už v 6:13 ráno.
Brzké ranní vstávání mělo výhodu - ještě před osmou jsme v Pardubicích a máme spoustu času. Vyjedeme si na Kunětickou horu.
Bylo to asi 8 kilometrů a 70 výškových metrů, ale ani já ani děti jsme tu nikdy nebyli.
Hrad je sice zavřený, ale zase tak moc nám to nevadí, počítali jsme s tím.
Výhled na Pardubice a za nimi se v dálce lehce a nenápadně zvedají právě Železné hory. Tam někde máme odpoledne sraz s Pavlem a Mílou.
Výhled ke Krkonošům se zbytky sněhu, nalevo elektrárna Opatovice, napravo lze poznat paneláky Hradce Králové, věčného rivala Pardubic
Pardubický zámek byl přestavěn z vodního hradu
Volně se tu pohybuje spousta pávů a pěkně se před samičkami nakrucují
Páv zezadu je trochu legrační
Domy na Pernštýnském náměstí
Slíbený oběd v Mekáči aneb McWalk ... Je tu jen výdejní okénko, sedět musíme opodál. Hospody se otevřou až po neděli.
To už jsme se přesunuli do Chrudimi
Na parkovišti Kometa nad Chrudimí čekáme na Pavla s Mílou. Konečně jsou tady!
Ještě si vzájemně okouknout nové vybavení (nové Pavlovo sedlo)...
... a může se vyrazit. Kam to bude?
Tak jasně že na rozhlednu! Rozhledna Bára je unikátní stavba z dílny ing. arch. Martina Rajniše - komu to jméno nic neříká připomenu, že jeho dílo je např. nová Poštovna na Sněžce.
Na vrchol vede točité schodiště a jde o celkově unikátní stavbu. Její výška je totiž proměnlivá v závislosti na vlhkosti dřeva,
Markéta důmyslné konstrukci a košům se závažím nevěřila a raději zůstala dole :-)
Výhled z rozhledny do nejbližšího okolí
Pavel objektivem zachytil a přitáhl Krkonoše
A Kunětickou horu, kde jsme byli ráno.
Rozhledna je údajně ojedinělá nejen v Evropě, ale i na celém světě,
Pavel se pokouší o dobytí Kočičího hrádku.
Dobývání bylo úspěšné, ale ta malá holčička z toho divnýho pána měla trochu trauma :-)) Netušila, že je Pavel milovník hradů a na každém musí stanout.
Kočičí hrádek je miniatura hradu kterou nechala v letech 1898-1901 místní kněžna Vilemína Auerspergová, aby si měly kde hrát zámecké děti.
Romantická vyhlídková věž Na chlumu byla postavena na přelomu 19. a 20. století. Zbytky věže byly v roce 2013 zrekonstruovány do původní podoby. Vyhlídkový ochoz není výš než okolní stromy, a tak je výhled do okolí velmi omezený.
Ohniště láká účastníky výpravy k táboření, ale to ještě předpokládáme, že celou trasu objedeme, a tak musím nocleh zde zamítnout a členy výpravy trochu popohnat.
Ještě nás totiž čeká zastávka na hradě Žumberk. Domorodec nás vyzývá, abychom na Žumberku strávili noc...
... ale na hradě mají tuto ceduli.
Hrad Žumberk je z 13. století.
Ještě v 18. století byl prý obydlen.
Na zbytcích některých zdí je vidět tehdejší sgrafitová výzdoba.
Pak hrad začal chátrat a zub času konal... Jedeme dál...
Na nocleh máme totiž vytipovaný jiný hrad. Strádov nad údolím Chrudimky. Tak jako ohniště je tady pěkné, ale my potřebujeme plácky pro 3 stany.
Z hradu ze 14. století se toho mnoho nedochovalo.
Na nocleh tedy pojedeme jinam. Nastává první výraznější změna trasy - kola svedeme do údolí Chrudimky. Začíná totiž pršet a je jasné, že po dešti je zítra zpátky nahoru nevytlačíme.
Nocujeme u mostu - sice trochu kape, ale děláme oheň a užíváme si příjemný večer
Ráno je po celonočním dešti mokro a stále trochu poprchává... Pavel s Mílou to s tím přístřeškem vychytali!
Pavel podniká kratší procházku po okolí noclehu. Jmenuje se to tady Strádovské peklo.
Snídaně u Platilovců. Bohužel díky rannímu dešti opouštíme tábořiště až v půl jedenácté.
Pokračujeme dál údolím Chrudimky, cesta je pěkně sjízdná. Míjíme chatky trampské osady
Akorát abychom se dostali ven z údolí, musíme kola chvíli tlačit...
Hradiště. Na tomto místě bylo v době zhruba 150 až 50 let před Kristem, tedy v mladší době železné, Keltské osídlení. Dnes se tady koná jakási archeologická akce - údajně se hledají dávné artefakty.
Příjezd do Nasavrk. Na náměstí je instalované nepřehlédnutelné veřejné osvětlení
Pavel se před časem dal na včelaření a toužil navštívit zdejší specializované SOU. Možná se dá i na nějaké dálkové studium :-)
Včelařské arboretum je zaměřeno na zdroje včelí pastvy. Nejen včelaři se tu mohou seznámit s medonosnými rostlinami a stromy.
Příjemný je celý areál školy.
Ještě jsme okoukli zdejší renesanční zámek...
... a přes náměstí zase frčeli dál. To už bylo jasné, že původní trasu nestíháme. Zavrhli jsme pramen Sázavy a pár Olšiakových soch a míříme přes les k Trhové Kamenici
Náš cíl je rozhledna na Zuberském kopci
Rozhledna na Zuberském kopci - projížděli jsme kolem v roce 2015 cestou do Benátek, bohužel stejně jako tehdy, i dnes je zavřená.
Něco se žene a jedeme přímo do toho
Zámek Libice nad Doubravou
Pavel trval, že budeme spát na zřícenině hradu Sokolov.
Sokolohrady je zaniklý hrad na stejnojmenném skalnatém ostrohu v údolí Doubravy. Já měla na paměti všechny ty výstrahy před sobotními bouřkami a silnými větry a moc jsem zde spát nechtěla, takže situace byla trochu dramatická...
Pohled k Doubravě - tady nešlo s koly sejít dolů, to bylo o úraz
Pavel si odskočil na vyhlídku
Nakonec se spustil liják a nemělo smysl něco dlouho řešit. Opodál v lese jsme prostě tábor rozbili mezi stromy a po zbytek večera jsme museli ležet ve stanech, matlat v mobilech a jít brzy spát.
Ráno po celonočním slejváku nám nemůže dřívkáč zaboha chytit :-)
Platilovci si zase myslí, že něco v tom vlhku usuší :-)
Zajímavé bydlení v budově bývalého vodojemu.
Socha Čertův stolek od Michala Olšiaka stojí na kraji Chotěboře
Pro vysvětlení, kdo to neví, Pavel je vynikající šachista
V Chotěboři stojí barokní zámek
Sjeli jsme k Doubravě a před námi hradba hor. Nezdá se to, ale čeká nás přes 200 výškových metrů nahoru.
Restaurace Na Pilce nás doslova vcucla. Nebyla sice otevřená,...
... ale kafe nám uvařili plus zde měli samoobslužný bufet
Navíc bezvadná atmosféra krásného místa u řeky Chrudimky
Překonat menší mostek nebyl problém
Člověk musel doufat, že ho to unese :-)
Zlatý hřeb celého víkendu - zřícenina hradu Oheb a vyhlídka na Sečskou přehradu
Do dnešní doby se zachovalo torzo vstupní brány, sklepů, věže a hradního paláce.
Pavel fotí romantická zákoutí hradu
Těsně nad přehradní hrází se nachází zřícenina hradu Vildštejn. Pavel jej touží dobýt, ale hrad není oficiálně přístupný. I tehdy se do něj údajně vcházelo po žebřících nebo po dřevěných schodech, které se v případě napadení odstranily a zamezily nepříteli vniknout dovnitř.
Po obědě v Seči zbývá poslední společná prohlídka - hrad Lichnice
Hrad Lichnice je dominantou Železných hor.
Pavel vzpomíná, jak jsme si v roce 2003 dávali v bufetu pod hradem langoše. A světe div se, on ten bufet 17 let poté ještě stojí, a dokonce tu i ty langoše pořád ještě dělají.
Parkujeme kola a jdeme na prohlídku
Hradní příkop je pěkně patrný
Hrad je z 13. století a bohužel se z něj mnoho nedochovalo
Rozhledna Milada vznikla přímo v jedné z obranných věží hradu
Výhled z rozhledny na zbytky hradu
Neuvěřitelné, jak hrad kdysi vypadal...
Měl trojúhelníkový půdorys a věž o průměru 12 metrů. K zániku hradu přispělo rozhodnutí krále Ferdinanda III. v roce 1648, který nařídil pobořit hradby. V následujících letech byl hrad zdrojem kamene na výstavbu domů.
Užíváme si poslední společné chvíle s kamarády...
A pak následuje rychlý odjez. Zjistili jsme, že nám totiž za 2 hodiny jede z Přelouče nejvhodnější dnešní spoj domů, a je to 26 kilometrů.
Sice většinou z kopce, ale počasí se kazí, tak jsme se s Pavlem a Mílou rozloučili a raději nasadili poněkud vyšší tempo.
Pavel a Míla se vydali přes Vápenný Podol (kolem vápenné pece z 19. století)
a hrad Rabštejnek zpět domů. Míla uposlechla výzvy....
Zbytky hradu prochází postupnou rekonstrukcí.
Zřícenina hradu Rabštejnek
Zřícenina hradu Rabštejnek
Míla zkoumá možnosti přenocování, ale vzhledem k tomu, že je neděle, a ráno musí do práce...
... neodolali pokoušení a odfrčeli domů. Stejně jako my. Už se ale moc těšíme na další společný víkend.
Nahrávání ...
