Rubrika:
2022, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 26. - 30. 10. 2022
Účastníci: Zigáčkovi 4ks + Jana
Západní Tatry neboli Roháče patřily zamlada k mým asi nejvíc navštěvovaným slovenským horám. Zažila jsem tehdy Roháče ještě relativně svobodné. Putovali jsme s partou, přespávali třeba u Jamnických nebo Bobroveckých ples, dokonce jednou nouzově i na Baníkovském sedle. Tehdy chodilo lidí málo, trampíci, čundráci, horalové se ještě tolerovali. Objevovali jsme staré salaše, kde jsme trávili deštivé dny, pili vodu z potoků a živili se tím, co jsme si nesli v batohu. Jako studenti jsme tam jezdili vždycky jenom v létě, neřešili jsme předpovědi, prostě někdo stanovil termím a jelo se. Jenže to vždycky záhadně vyšlo do období bouřek. O tom, že ty jsou pro Roháče v letním období obzvláště typické, jsem se dočetla až později v průvodci. Když se k tomu přidal fakt, že pro vodu se muselo scházet hluboko do údolí, taktéž k noclehům, na hřeben jsme skoro pokaždé dorazili za bouřkové činnosti. Vlastně jsem neznala Roháče jiné, než zamračené, mlžné, jednou dokonce i zapadané čerstvým sněhem. Kamarádi si se mnou v těch bouřkách docela užili své, ale lezte někam do kopce, když jednak nevidíte kam lezete, a ještě k tomu hřmí! Jednou jsem navíc dostala na řetězech na Ostrém Roháči něco jako hysterák. Prostě tam bylo jedno místo, které bylo nad moje síly a já si sedla, že dál nejdu, odmítla jsem to přelézt. To bylo zrovna jako na potvoru jasno a já viděla tu stometrovou propast pod sebou a ten úzký hřebínek zajištěný povislým řetězem. Nakonec mě kamarádi nějak umluvili, že to zvládnu, Jana mi přenesla přes ten kritický úsek batoh a já to překonala, ale… tehdy jsem se zařekla, že Roháče už nikdy. Znáte, jak to s tím nikdy někdy bývá, ale přes tohle fakt vlak nejel.
Naše parta někdy tehdy…
Až doteď…
Uplynulo dlouhých snad dvacet pět let. Luděk se při přechodu Malé Fatry zadíval na sousední Roháče a pronesl „Tam jsem nikdy nebyl.“ A já se zamyslela. Když by se vynechal ten obávaný Ostrý Roháč, nestálo by za to zkusit tam zase vyrazit? Předpověď slibovala koncem října slunečné počasí a v tuhle dobu by tam už nemuselo být moc lidí. Od dob našeho mládí se hodně změnilo. Už není možné v nich volně přespávat a přechod Roháčů tak nelze správně uskutečnit jinak než po chatách. A ty by teď už nemusely být přeplněné. Sice jezdíme koncem října s Luďkem sami někam na kola, ale proč jednou neudělat změnu a hlavně, co je Víťa na intru, tak si ho vůbec neužívám, takže hezky letos děti stráví podzimní prázdniny s rodičema a hotovo dvacet!
Plánování jsem se s radostí ujala, ještě trochu jsem si ten terén tam pamatovala. Měli jsme tři dny, chat je v horách omezený počet a leží blbě nízko. Jediná Žiarská má na svém webu možnost online objednávky, takže člověk rovnou ví, jestli se chytá nebo ne. Pro další nocleh jsem zvolila chatu Zverovka, kde měli volný poslední pokoj a na třetí noc vycházela ideálně polská chata PTTK na Polane Chochołowskej. Tam ale měli beznadějně plno, stejně jako na Ornaku v sousedním údolí (tam nám sice nabízeli nocleh na podlaze v jídelně, ale to bychom se vůbec nevyspali), takže babo raď! Už jsem na akci nalákala i Janu (jinou než tehdy), která se přidala po mírném váhání a dokonce byla ochotná i cestovat vlakem. Nakonec byla na poslední den vymyšlená přijatelná jakože nouzovka – po noclehu v turistické ubytovně v Zuberci (kde jsme nocovali úplně sami!!!) červená hřebenovka směr Dolný Kubín. Nakonec to ale byla úplná paráda, po dvou náročných dnech relativně odpočinková procházka s výhledy na Roháče.
Smířila jsem se s tím, že za tuhle akci projdeme jen jejich západní část, tu východní zase někdy příště (ideálně mimo víkend či státní svátek – v Polsku tehdy začal Svátek všech Svatých (naše Dušičky), proto ty přeplněné chaty). Čtvrtý nocleh jsme nechali otevřený, že ho vyřešíme cestou, kam dojdeme, tam dojdeme.
Počasí panovalo po celou dobu neuvěřitelné. Luděk vyrazil v kraťasech. Doma jsem si pomyslela něco o magorech (pardon), na konci října do dvoutisícovek v kraťasech?, ale nakonec musím uznat, že to s nimi vychytal. I Jana, která také nebyla v Roháčích poprvé, říkala, že tak hezké počasí nepamatuje. Batohy jsme měli středně těžké, protože kvůli první noci v hromadné turistické noclehárně (výhodná cena) jsme s sebou táhli spacáky, a taky jídlo na obědy a snídaně.
A protože to Luďka i děti bavilo, už teď na mapě plánuji, jak projít tu další část, jen trvám na tom, že na Ostrý Roháč nejdu! Stačil mi jenom ten blbej hřebínek na Baníkov, ten byl pro mne na hraně, resp. už trochu za hranou a Ostrý Roháč je ještě těžší.
(PS: Vymyšleno už to samozřejmě mám 🙂 )
Logistika klapla i přes trochu stresu se zpožděním vlaků dokonale, od teď si už snad budu pamatovat, že rychlíky na sebe v Púchově čekají, dokonce přijedou na sousední nástupiště. My jsme tam přestoupili na Tatran, ve kterém cestovala Jana.
Autobus z LM jel odpoledne už jen do zastávky Žiar Dolinky, ale byly čtyři hodiny a na chatu 7 kilometrů, vesměs po asfaltu, takže žádný stres
Pomalu se přibližujeme k horám, nikdo nevěří, že tam nahoru zítra polezeme :-)
Žiarská chata leží v Žiarské dolině
Výhled na Tri kopy - zítra si budeme muset zvolit, jestli na Baníkov půjdeme přes ně, nebo kratší a jednodušší cestou po zelené (Kopy vyhrály)
Turistické ubytování v podkroví. Kromě nás tu nocovali ještě dvoje lidi, takže v noci pohoda, klídek.
Večer v chatě hrajeme žolíky a Jana nás suverénně drtí
Nocleh je s raňajkami, ty jsme si objednali na sedmou, takže v osm už vyrážíme do terénu. U chaty...
Teplo teda není a Luděk v kraťasech
Žiarská chata leží v necelých 1300 metrech a nás čeká výstup do cca 2100.
Přešli jsme potůček a jdeme na to!
Docela to odsejpalo, za hodinu jsme byli v půlce.
Tri kopy jsou výraznou dominantou, vlevo od nich leží ještě Hrubá kopa. Tam jdeme!
Pauza na Smutném sedle (1965 m), to už jsme na červené hřebenovce
Výhled do Žiarské doliny, výstup jsme zvládli ani ne za dvě hodiny, což je dobré.
Ale na hřebeni náš postup výrazně zpomalil
Výstup na první kopu, Luděk furt vyhlíží ty řetězy. Vypadá to, že mi nevěří, myslí si, že jsem s nima přeháněla. Já mu říkám: Jen počkej...
Tři velikáni Západních Tater, na které ovšem teď nepůjdeme: Volovec, Ostrý Roháč (!) a Plačlivé. V dálce špičatější Tatry Vysoké.
A Luděk se už konečně dočkal. (a já taky)
Sestup z první kopy je potřeba zdokumentovat, ale posléze je nutné pomáhat Šárce, která má na úseky zabezpečené řetězy krátké nohy
Druhá kopa - kudy tou stěnou polezeme nahoru tady naštěstí není ještě vidět :-)
Fotky máme hlavně díky Janě
Nasadila jsem strategii, že to chci mít rychle za sebou. Vážně mi to nedělá dobře. Když jsem tu šla naposledy, byla jsem o dost mladší a hlavně tehdy byla mlha a nic nebylo vidět!!!
Zcela sobecky plně spoléhám na Luďka, že dětem pomůže. Já jsem ráda, že jsem ráda.
Sestup tuším z třetí kopy
Dole už čekají lidi, ale je pohoda, v létě to tu musí být masakr
Poslední kopa. To si myslím, že to nejhorší už máme za sebou.
Vcelku pohodová Hrubá kopa (2166 m)
Výhled do severního údolí. V dálce Babí hora, napravo hora Osobitá a pod ní už je vidět naše nocležiště. Jenže to nebude tak snadné...
Oběd v Lúčném sedle mezi Baníkovem a Hrubou kopou
Víťa si je na řetězech docela jistý, jde rozvážně a opatrně. Bohužel jsme těsně před odjezdem zjistili, že totálně vyrostl z pohorek (je normální, že ještě vloni měl nohu 40 a dnes 43???) a tak jde v keckách z Decathlonu, co nosí do školy :-(
Baníkovská ihla - bohužel jsem udělala tu chybu, že jsem se protijdoucích zeptala, co nás čeká dál. Prý ještě několik řetězů a nepříjemných míst.
To co máme za sebou, byla proti tomu, co je před námi, brnkačka
Lezeme na Baníkov, nejvyšší vrchol hřebenové trasy (samotný nejvyšší vrchol Západních Tater je ale Bystrá)
Sestup z Baníkova do Baníkovského sedla
Nouzové plácky pro bivak - kdysi dávno jsme tu také s kamarády strávili noc
Ještě Jana a jsme komplet. Úsek blbých 2,5 km ale jak dal zabrat! Je půl druhé.
Po cca půlhodinové pauze zahajujeme sestup Spálenou dolinou, ale ještě se do chaty nechystáme
Po nedávném sněžení zbylo na severní straně, kam nedosvitne slunce, ještě docela dost sněhu
Čeká nás sestup o 500 metrů a pak ještě výstup 200 metrů k Roháčským plesům
Spálená dolina - suťovisko
Spálená dolina - napravo už je vidět cesta k Roháčským plesům
Stoupání po zelené značce k Roháčským plesům. Luděk měl na mobilu nastavený nějaký divný filtr, ale na fotce jsou pěkně vidět Tri kopy, které jsme před pár hodinami přelejzali, tak jsem ji tady nechala
Víťa pohodář, stíhá mobilovat :-)
Vrchol Osobité (1687 m) a pod ní již náš nocleh
Konečně jsme došli k Roháčským plesům. Toto je Čtvrté Roháčské pleso, i když z našeho směru je první :-)
Jana, pleso a za ní Volovec
Sestupujeme kolem Třetího plesa, vypadá to, že slunce zapadá, ale jsou teprve čtyři hodiny. Inu podzim... Ještě že jsme ráno vyšli tak brzy
Ťatliakova chata - taky tady byla možnost přenocovat, ale Zverovka nám pro další postup přišla strategičtější.
Jen ten sestup 5 km po silnici! Doma jsem si říkala, že třeba někoho stopneme, ale to jsem byla fakt naivní :-) Jednak lidí jak při pochoďáku do Prčic, jednak tady nikdo nejezdí
Asfaltový úsek nakonec docela utekl (šlo se z kopce) a ubytování na Zverovce vypadalo příjemně. Dokonce jsme měli vlastní kuchyňku = nasnídáme se z vlastních zásob a ušetříme
Ranní výhled z okna pokoje na hřebenovku (Tri kopy zrovna), v noci mrzlo.
Chata Zverovka. Vyrážíme opět v 8 hodin, ale díky posunu času jsme získali hodinu spánku k dobru.
Sjezdovky Spálená. Bufet je otevřený, tak po pouhých 1,8 km jdeme na kafe. Čeká nás výstup na hřeben, 900 výškových metrů. Lanovka funguje, ale my jdeme pěšky.
Jen bohužel, Jana s námi dnes nejde. Včera na hřebeni v jednom místě blbě spadla a i když se nic vážného naštěstí nestalo, rozhodla se, i z důvodu, že není moc rozchozená, že si dnes dá odpočinkový přesun do Zuberce po silnici.
Takže fotky z tohoto dne máme jenom z mobilu. Nejprve jsme vystoupali na Predný Salatín (1624 m) a pak nás čekala Brestová (1934 m). Výstup nám trval hodinu a půl, což odpovídalo cedulím.
Roháče - vlevo Volovec, pak špičatý Ostrý Roháč a pak "naše" Tri kopy a Baníkov. Napravo část hřebene, co jsme vynechali.
Z Brestové zamíříme na západ, v plánu je Sivý vrch. V dálce Oravská přehrada a nad ní Babí hora, vlevo Pilsko
Šárka horalka. Úplně na pozadí Vysoké Tatry.
Roháče a Vysoké Tatry. Je pořád teplo, ale oproti včerejšku dneska docela fučí vítr.
Sestup do sedla Pálenica (1570 m), na obzoru Malá Fatra (Rozsutce a Stoh)
I když se to zdá jako z kopce dolů, sesbírali jsme od Brestové tři body do Horobraní.
Sedlo Pálenica, oběd. Nefouká tu, tak je skoro až horko
Výstup na Sivý vrch (1805 m), Roháče v zádech
Směrem nahoru na Sivý vrch překonány jedny řetězy, to horší nás ale čeká při sestupu - skalní město Radové skály
Dozvěděla jsem se, že řetězy jsou naším směrem dva! Ty první ještě jakž takž, druhé jsou prý horší. (a to jsem všem slibovala, že to dnes nebude tak náročné, jako včera)
Jana píše, že už dorazila na ubytovnu. Nás čekají ještě 4 náročné sestupové kilometry - a pak stop
Druhé (a poslední!!!) řetězy. Na nich je nejtěžší sestup pod tu kramli (na fotce cca uprostřed), pod kterou shora není vidět, kam dát nohu. Šla jsem napřed s Víťou. Kousek před námi sestupovali naštěstí čtyři postarší Poláci. Jeden z pánů mi velice ochotně pomohl a "podržel" zadek... (Víťovi taky). Šárce pak pomohl Luděk.
Radové skály jsou ale nádherné!
Skalní město je krásné, ale náročné. Nemít batoh, šlo by se mnohem líp
Je půl čtvrté, slunce už se pomalu sklání k obzoru a trasa moc neubíhá
Vlevo Sivý vrch, napravo Ostrá
Výška je na trase po stovkách odměřena, ale vzhledem k tomu, že sestupujeme do 950 metrů, moc nás tohle číslo nepotěšilo.
A posledních 150 metrů (výškových) vedlo bahnem (chudáci všichni ti v keckách plus náš Víťa), ale přesně v pět hodin jsme byli na silnici. Napsali jsme Janě, ať pomalu vyrazí do pizzerie (kterou cestou objevila)...
... a za patnáct minut byli dole v Zuberci. Pravda, když nám čtyřem zastavilo auto a v něm dvě ženský a dvě děti v autosedačkách, nechtělo se nám věřit, že nám fakt zastavuje. Paní ale vyběhla ven, prohodila jen: "počkejte moment, já spravím sedačky", což jsem čekala, že jenom nějak porovná ty děcka vzadu... Ona ale z pětimístného auta vykouzlila sedmimístné! Geniální.
Večerka v Zuberci, kde jsme pořídili snídani a oběd na další den.
Turistická ubytovna, kde jsme byli sami. Nocleh stál asi 15 euro na osobu a paní nám ještě dala dva apartmány, když jsem jí řekla, že Jana je samostatná jednotka. (což jsme nepotřebovali ani nepožadovali)
Poslední den stoupáme na hřeben po zdejší sjezdovce. Pohoda, je to jen necelých 500 výškových metrů.
Rozhledna nad Zubercem. Oficiálně jsme už ve Skorušinských vrších.
Výhled na Zuberec a Roháče nad ním. Paní, co nás včera vezly, byly prý přímo ze Zuberce. To musí být paráda tady bydlet, mít tyhle hory všude okolo.
Výhled opačným směrem - Malá Fatra
Na výletě s náctiletými :-) Člověk to musí skousnout, šlapali oba celou cestu bezvadně. Ono udělalo hodně i to, že s námi šla Jana, že nešli jen sami s rodiči.
I když se červená hřebenovka trochu vlní, přeci jen je to po dvou předchozích dnech docela odpočinkové
Ještě nedávno tu rostly stromy
A tahle milá útulnička stála v lese
Kopec jménem Kopec, nejvyšší bod dneska
A další kopec bude Blato (1138 m), podle toho to tady tak vypadá. Hledám v blátě stopy medvěda, protože mi tady ten les přijde jako pro ně ideální působiště :-)
Netrvalo to dlouho a stopy se objevily. A vypadaly docela čerstvé.
Naštěstí šel méda v protisměru, takže jsme se minuli.
Nad Malým Borovým vede cesta zase chvíli po loukách
Malé Borové a Roháče v podzimním hávu
Ještě jedna podobná fotka o kousek dál
Kvůli vrcholku a rozhledně jsme z cesty uhnuli na kopec Súšava (1077 m)
Ale z rozhledny byly vidět jenom šišky - to se fakt nemusím překonávat a lézt nahoru :-)
Rozhedna Veľké Borové - tady jsem si vzpomněla, že už jsme tu byli! S dětmi kdysi dávno na jaře jsme sem došli z Lúček, den po zdolání Velkého Choče
Rozhledna sice stojí v sedle, ale výhledy z ní jsou lepší jak z té šiškové
Cesta je značená i jako cyklotrasa
Je teprve čtvrt na čtyři a slunce už zase začíná barvit krajinu
O hodinu později už je jasné, že dál než do Malatiné dnes nedojdeme. Nad Malatinou se tyčí Velký Choč.
Obec Malatiná (s obrysem Velkého Rozsutce) je cílovým místem našeho putování. Počasí se jako na objednávku začíná lehce kazit.
Stihli jsme v místní putice jedno rychlé a už jel autobus do Dolného Kubína.
Tam jsme měli rezervované ubytování hned u vlakové zastávky, abychom to ráno neměli daleko.
Nevlídné ráno, mlha a zima - Luděk odložil kraťasy!
Při rezervaci nám jaksi zapomněli sdělit, že v neděli neposkytují snídaně, takže jsme museli zajít do bufetu Dvojka hned na nádraží v Královanech. Tam jsme strávili příjemné dvě hoďky čekáním na další vlak a pak už jsme se vydali k domovům. Bylo to moc fajn, díky všem zúčastněným!!!
Nahrávání ...
