Rubrika:
2022, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 26. - 30. 10. 2022
Účastníci: Zigáčkovi 4ks + Jana
Západní Tatry neboli Roháče patřily zamlada k mým asi nejvíc navštěvovaným slovenským horám. Zažila jsem tehdy Roháče ještě relativně svobodné. Putovali jsme s partou, přespávali třeba u Jamnických nebo Bobroveckých ples, dokonce jednou nouzově i na Baníkovském sedle. Tehdy chodilo lidí málo, trampíci, čundráci, horalové se ještě tolerovali. Objevovali jsme staré salaše, kde jsme trávili deštivé dny, pili vodu z potoků a živili se tím, co jsme si nesli v batohu. Jako studenti jsme tam jezdili vždycky jenom v létě, neřešili jsme předpovědi, prostě někdo stanovil termím a jelo se. Jenže to vždycky záhadně vyšlo do období bouřek. O tom, že ty jsou pro Roháče v letním období obzvláště typické, jsem se dočetla až později v průvodci. Když se k tomu přidal fakt, že pro vodu se muselo scházet hluboko do údolí, taktéž k noclehům, na hřeben jsme skoro pokaždé dorazili za bouřkové činnosti. Vlastně jsem neznala Roháče jiné, než zamračené, mlžné, jednou dokonce i zapadané čerstvým sněhem. Kamarádi si se mnou v těch bouřkách docela užili své, ale lezte někam do kopce, když jednak nevidíte kam lezete, a ještě k tomu hřmí! Jednou jsem navíc dostala na řetězech na Ostrém Roháči něco jako hysterák. Prostě tam bylo jedno místo, které bylo nad moje síly a já si sedla, že dál nejdu, odmítla jsem to přelézt. To bylo zrovna jako na potvoru jasno a já viděla tu stometrovou propast pod sebou a ten úzký hřebínek zajištěný povislým řetězem. Nakonec mě kamarádi nějak umluvili, že to zvládnu, Jana mi přenesla přes ten kritický úsek batoh a já to překonala, ale… tehdy jsem se zařekla, že Roháče už nikdy. Znáte, jak to s tím nikdy někdy bývá, ale přes tohle fakt vlak nejel.
Naše parta někdy tehdy…
Až doteď…
Uplynulo dlouhých snad dvacet pět let. Luděk se při přechodu Malé Fatry zadíval na sousední Roháče a pronesl “Tam jsem nikdy nebyl.” A já se zamyslela. Když by se vynechal ten obávaný Ostrý Roháč, nestálo by za to zkusit tam zase vyrazit? Předpověď slibovala koncem října slunečné počasí a v tuhle dobu by tam už nemuselo být moc lidí. Od dob našeho mládí se hodně změnilo. Už není možné v nich volně přespávat a přechod Roháčů tak nelze správně uskutečnit jinak než po chatách. A ty by teď už nemusely být přeplněné. Sice jezdíme koncem října s Luďkem sami někam na kola, ale proč jednou neudělat změnu a hlavně, co je Víťa na intru, tak si ho vůbec neužívám, takže hezky letos děti stráví podzimní prázdniny s rodičema a hotovo dvacet!
Plánování jsem se s radostí ujala, ještě trochu jsem si ten terén tam pamatovala. Měli jsme tři dny, chat je v horách omezený počet a leží blbě nízko. Jediná Žiarská má na svém webu možnost online objednávky, takže člověk rovnou ví, jestli se chytá nebo ne. Pro další nocleh jsem zvolila chatu Zverovka, kde měli volný poslední pokoj a na třetí noc vycházela ideálně polská chata PTTK na Polane Chochołowskej. Tam ale měli beznadějně plno, stejně jako na Ornaku v sousedním údolí (tam nám sice nabízeli nocleh na podlaze v jídelně, ale to bychom se vůbec nevyspali), takže babo raď! Už jsem na akci nalákala i Janu (jinou než tehdy), která se přidala po mírném váhání a dokonce byla ochotná i cestovat vlakem. Nakonec byla na poslední den vymyšlená přijatelná jakože nouzovka – po noclehu v turistické ubytovně v Zuberci (kde jsme nocovali úplně sami!!!) červená hřebenovka směr Dolný Kubín. Nakonec to ale byla úplná paráda, po dvou náročných dnech relativně odpočinková procházka s výhledy na Roháče.
Smířila jsem se s tím, že za tuhle akci projdeme jen jejich západní část, tu východní zase někdy příště (ideálně mimo víkend či státní svátek – v Polsku tehdy začal Svátek všech Svatých (naše Dušičky), proto ty přeplněné chaty). Čtvrtý nocleh jsme nechali otevřený, že ho vyřešíme cestou, kam dojdeme, tam dojdeme.
Počasí panovalo po celou dobu neuvěřitelné. Luděk vyrazil v kraťasech. Doma jsem si pomyslela něco o magorech (pardon), na konci října do dvoutisícovek v kraťasech?, ale nakonec musím uznat, že to s nimi vychytal. I Jana, která také nebyla v Roháčích poprvé, říkala, že tak hezké počasí nepamatuje. Batohy jsme měli středně těžké, protože kvůli první noci v hromadné turistické noclehárně (výhodná cena) jsme s sebou táhli spacáky, a taky jídlo na obědy a snídaně.
A protože to Luďka i děti bavilo, už teď na mapě plánuji, jak projít tu další část, jen trvám na tom, že na Ostrý Roháč nejdu! Stačil mi jenom ten blbej hřebínek na Baníkov, ten byl pro mne na hraně, resp. už trochu za hranou a Ostrý Roháč je ještě těžší.
(PS: Vymyšleno už to samozřejmě mám 🙂 )
Nahrávání ...
