Přechod Šumavy – z Horní Plané do Srní

Rubrika: 2023, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 24. - 28. 5. 2023

Účastníci: Markéta, Luděk, Šárka, Jana

Tento výlet vymyslela Jana. Plánovala na letošek pěší cestu do Compostely a protože přípravu brala zodpovědně, už někdy v zimě mi navrhla, že by si předtím dala jako trénink přechod Šumavy a zda bych se k ní nechtěla přidat. To já samozřejmě ráda, otázka jen byla, abychom našly společný termín. Jaro ale začalo utíkat nějak rychle, a tak jsem si v půlce května sedla nad kalendář a vymýšlela. Na celou Šumavu pěšky to chce týden určitě a mně už bylo jasné, že na celý týden se neurvu. Ale aspoň od středy do neděle by se to podařit mohlo. Seděla jsem nad mapou, zkusmo naklikávala varianty trasy. Proirita pro mne byla oblast kolem Trojmezí a Plechýho, kde jsem ještě nikdy nebyla, takže se nabízelo, že začneme na jihu a půjdeme na sever. Vycházelo to, že dojdeme akorát na Poledník. Že už nepůjdeme dál na sever mi zas až tak moc líto nebylo, protože tam jsme s dětmi před třemi lety projížděli na kolech v rámci expedice Československo a také to tam známe z běžek. Líto mi bylo jen hory Ostrý, na kterou bych ráda někdy šla, ale tak snad není ještě všem dnům konec. Po mírném váhání se přidal i Luděk – na Šumavu se mu nechtělo a tak vymýšlel jiné varianty, ale postaveno to bylo tak, že když je šéf(ka) akce Jana, tak bychom měli jít tam, kam chce ona. A argument, kdy jindy na Šumavu, než v květnu, nakonec uznal. Přidala se i Šárka, o střední škole už bylo rozhodnuto a na základce už o nic nešlo, tři dny chybět může klidně.

Za těch pět dní (v reálu čistého času 4) jsme ušli 100 kilometrů. První noc nám vyšla mimo NP, další tři jsme strávili na nouzových nocovištích, což jsme chtěli, a nejen kvůli Janě, dodržet. Chtěli jsme nocoviště i vyzkoušet (jedna zkušenost ze zmíněné akce Československo na kole byla pozitivní, ve smyslu že na nocovišti tehdy, i přes velké množství lidí, panoval klid). A kromě Poledníku, kam nám to vyšlo „blbě“ ze soboty na neděli, stál kromě našich dvou stanů, pokaždé vždycky jen jeden další. Nejdelší denní úsek měřil 32 km, mezi Novým Údolím a Bučinou to byla jediná možnost, protože končit v polovině ve Strážným, kde jsme byli kolem poledne, nám přišlo zbytečně brzy. Šárka, když si plán trasy studovala, se na mne nejprve obořila „To si děláš srandu jako!“, ale terén nebyl náročný, převýšení pouhých 700 metrů.

Počasí nám vyšlo úplně neuvěřitelně, jako na objednávku panovala celý týden jakási tlaková výše a tak bylo slunečno a teplo, takže Jana si nakonec výlet ještě o dva dny prodloužila, pokračovala právě do Železné Rudy a na Ostrý (!!!) a tím přešla Šumavu vlastně celou. V Železné Rudě přespala v penzionu a poslední noc v Plzni u kamarádky. Na celé naší trase byla spolehlivá možnost nakoupení zásob jedině ve Strážném, kde se nachází i vynikající vietnamská vývařovna (znali jsme ze zimních běžek a potěšilo nás, že fungovala i „po covidu“). Krámek na Modravě je jen hodně nouzový a spíš bych s ním nepočítala. Další možnosti stravování byly též docela omezené. Na Nové Údolí jsme dorazili až večer po zavíračce, nicméně majitel krčmy Vagon tam měl zrovna nějakou kontrolu, tak nám ještě klobásu ohřál a domluvili jsme se na ranní kávě (pokud už bude vzhůru 🙂 ) Pak přicházel do hry ještě hotel Alpská vyhlídka na Bučině, ale i tam jsme dorazili po zavíračce a prodali nám maximálně Janě radlera. Modrava má hospod dost (jen ty ceny!) a dál potom už je to s civilizací „lepší“. Voda na nocovištích není, což považuji za velký handicap (proč někdo buduje nocležiště bez vody?) ale díky mapám jsme vždycky na nějaký pramen narazili. Jen na ten Poledník to člověk musí vyvláčet až z Modravy. 

Nejhezčí úsek za mě: výstup na Plechý (nejvyšší hora české části Šumavy) a celý hřeben, úsek po pěšince před Knížecími pláněmi a sestup z Poledníku směr Srní. A asi i díky květnu a všedním dnům, jsme měli skoro celou Šumavu jen pro sebe 🙂 Za mne tedy skvělá akce ve skvělé společnosti a jako bonus splnění jednoho snu. 

Fotky pocházejí od Jany.