Rubrika:
2023, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 24. - 28. 5. 2023
Účastníci: Markéta, Luděk, Šárka, Jana
Tento výlet vymyslela Jana. Plánovala na letošek pěší cestu do Compostely a protože přípravu brala zodpovědně, už někdy v zimě mi navrhla, že by si předtím dala jako trénink přechod Šumavy a zda bych se k ní nechtěla přidat. To já samozřejmě ráda, otázka jen byla, abychom našly společný termín. Jaro ale začalo utíkat nějak rychle, a tak jsem si v půlce května sedla nad kalendář a vymýšlela. Na celou Šumavu pěšky to chce týden určitě a mně už bylo jasné, že na celý týden se neurvu. Ale aspoň od středy do neděle by se to podařit mohlo. Seděla jsem nad mapou, zkusmo naklikávala varianty trasy. Proirita pro mne byla oblast kolem Trojmezí a Plechýho, kde jsem ještě nikdy nebyla, takže se nabízelo, že začneme na jihu a půjdeme na sever. Vycházelo to, že dojdeme akorát na Poledník. Že už nepůjdeme dál na sever mi zas až tak moc líto nebylo, protože tam jsme s dětmi před třemi lety projížděli na kolech v rámci expedice Československo a také to tam známe z běžek. Líto mi bylo jen hory Ostrý, na kterou bych ráda někdy šla, ale tak snad není ještě všem dnům konec. Po mírném váhání se přidal i Luděk – na Šumavu se mu nechtělo a tak vymýšlel jiné varianty, ale postaveno to bylo tak, že když je šéf(ka) akce Jana, tak bychom měli jít tam, kam chce ona. A argument, kdy jindy na Šumavu, než v květnu, nakonec uznal. Přidala se i Šárka, o střední škole už bylo rozhodnuto a na základce už o nic nešlo, tři dny chybět může klidně.
Za těch pět dní (v reálu čistého času 4) jsme ušli 100 kilometrů. První noc nám vyšla mimo NP, další tři jsme strávili na nouzových nocovištích, což jsme chtěli, a nejen kvůli Janě, dodržet. Chtěli jsme nocoviště i vyzkoušet (jedna zkušenost ze zmíněné akce Československo na kole byla pozitivní, ve smyslu že na nocovišti tehdy, i přes velké množství lidí, panoval klid). A kromě Poledníku, kam nám to vyšlo „blbě“ ze soboty na neděli, stál kromě našich dvou stanů, pokaždé vždycky jen jeden další. Nejdelší denní úsek měřil 32 km, mezi Novým Údolím a Bučinou to byla jediná možnost, protože končit v polovině ve Strážným, kde jsme byli kolem poledne, nám přišlo zbytečně brzy. Šárka, když si plán trasy studovala, se na mne nejprve obořila „To si děláš srandu jako!“, ale terén nebyl náročný, převýšení pouhých 700 metrů.
Počasí nám vyšlo úplně neuvěřitelně, jako na objednávku panovala celý týden jakási tlaková výše a tak bylo slunečno a teplo, takže Jana si nakonec výlet ještě o dva dny prodloužila, pokračovala právě do Železné Rudy a na Ostrý (!!!) a tím přešla Šumavu vlastně celou. V Železné Rudě přespala v penzionu a poslední noc v Plzni u kamarádky. Na celé naší trase byla spolehlivá možnost nakoupení zásob jedině ve Strážném, kde se nachází i vynikající vietnamská vývařovna (znali jsme ze zimních běžek a potěšilo nás, že fungovala i „po covidu“). Krámek na Modravě je jen hodně nouzový a spíš bych s ním nepočítala. Další možnosti stravování byly též docela omezené. Na Nové Údolí jsme dorazili až večer po zavíračce, nicméně majitel krčmy Vagon tam měl zrovna nějakou kontrolu, tak nám ještě klobásu ohřál a domluvili jsme se na ranní kávě (pokud už bude vzhůru 🙂 ) Pak přicházel do hry ještě hotel Alpská vyhlídka na Bučině, ale i tam jsme dorazili po zavíračce a prodali nám maximálně Janě radlera. Modrava má hospod dost (jen ty ceny!) a dál potom už je to s civilizací „lepší“. Voda na nocovištích není, což považuji za velký handicap (proč někdo buduje nocležiště bez vody?) ale díky mapám jsme vždycky na nějaký pramen narazili. Jen na ten Poledník to člověk musí vyvláčet až z Modravy.
Nejhezčí úsek za mě: výstup na Plechý (nejvyšší hora české části Šumavy) a celý hřeben, úsek po pěšince před Knížecími pláněmi a sestup z Poledníku směr Srní. A asi i díky květnu a všedním dnům, jsme měli skoro celou Šumavu jen pro sebe 🙂 Za mne tedy skvělá akce ve skvělé společnosti a jako bonus splnění jednoho snu.
Fotky pocházejí od Jany.
Na Šumavu jsme vyjeli brzy ráno vláčkem. S Janou jsme se potkali v Českých Budějovicích, kam přijela přímákem z Brna. Dál jsme pokračovali se společností GW Train do Horní Plané.
Z Horní Plané jsme museli překonat přívozem Lipno.
Protože jezdil každou hodinu a protože jsme měli na odpoledne v plánu jen asi nějakých 10 kilometrů, pozvali jsme Janu na pivo. Jednak to byla ten den jediná (a znáte to, když je něco jediného....) příležitost a jednak Jana ten den slavila svátek.
Přívoz v půl čtvrté byl náš.
Nevypadá to, ale nespadla ani kapka, navíc další dny se vyčasilo.
O téhle možnosti piva jsme nevěděli, ale stejně to asi ještě nebylo v provozu. Do hlavní sezóny daleko.
Šárka s tátou našli maskota tohoto výletu :-)
Kostel sv. Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové čekal stejný osud, jako osud většiny šumavských kostelů. Na přelomu 20. a 21. století byl ale rekonstruován, opraven a znovu vysvěcen.
V Zadní Zvonkové v době své největší slávy žilo až 1500 obyvatel. S výstavbou železné opony ji však postihl osud, jako většinu obcí na Šumavě - zanikla. Do dnešního dne zde zůstal jen kostel, fara a jeden dům. Jak to zde (a i jinde vypadalo), připomínají na místech někdejších obcí, dobové fotografie.
Setkání se Schwarzenberským plavebním kanálem, jedno z "musíš vidět" míst Šumavy (výborně se podél něj jezdí na kole, na běžkách už trochu hůře).
Bacha, tam na noc nesmíme!
Stanujeme v Rakousku, kousek za hranicemi jsme našli pěkný plácek v jakémsi kráteru.
Přípravy večeře se ujala Šárka
Nocleh jsme si zde vytipovali i kvůli kostelíku, kde jsme plánovali nabrat vodu.
A pak už vzhůru na Smrčinu / Hochficht (1333 m), kterou (který) dobudeme z rakouské strany. Cest je tu tolik, že jsme se v té spleti trochu motali. Zlaté naše české jednoduché a jasné značení.
Převýšení něco přes 400 metrů na asi šesti kilometrech a jsme tam.
Jana pro pěknou vyhlídku udělá cokoliv, třeba vleze i tam, kam se nesmí :-)
Na horní stanici lanovky nakonec vylezli všichni (kromě mě)
Vyhlídka na sousední sjezdovky Zwieselberg (1163 m)
Na Hochfichtu jsme narazili jednak na českou hranici a jednak na červenou turistickou a po ní již spořádaně pokračujeme
Kratičká odbočka na vyhlídkový vrchol Schönbergfelsen (1305 m)
a z ní parádní výhled do Rakouska - to bílé vzadu nebyly mraky, ale bílé vrcholky Alp
Na hoře Hraničník (1280 m) jsme nějak chvíli nechápali, kudy máme jít dál. Jo a v levé kapse batohu mám důvod, proč se za mnou zase (i v mém věku) začali chlapi otáčet s jiskrou v očích - celou štangli lovečáku :-)
Po chvíli jsme tu nenápadnou (spíš tatranskou než šumavskou) pěšinku objevili. Bylo nutné sestoupat 140 metrů a pak ještě jednou tolik do sedla Rakouská cesta (1031 m)
A pak 350 m vzhůru (na dvou kilometrech)
Bývalé budky pohraničníků, myslím z doby předschengenu, nikoli před rokem 1989. Proběhl zde oběd z vlastních zásob.
Stoupání je docela prudké a udělalo se vedro.
Navíc se poměrně brzy vyšlo z lesa. Tedy, ne že bychom se dostali nad hranici lesa, spíš jsme jenom vyšli do oblasti bývalého lesa.
ale zase se objevily nádherné výhledy, kterým dominovalo Lipno, tak ty pocity z lesů sežraných kůrovcem byly trochu ambivalentní
V závěru výstup přitvrdil a objevily se velké kameny a chodník vedl přes ně
Tyhle kopce patří k vojenskému újezdu Boletice
A to je už konečně vrchol Plechý. 1378 m vysoká hora je pátým nejvyšším vrcholem na Šumavě, nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy a zároveň i nejvyšším vrcholem Jihočeského kraje. A zrovna dneska si tam vyrazila nějaká škola na výlet.
Naštěstí už byli na odchodu, takže jsme se u vrcholového kříže také mohli vyfotit
Hřebenovka, kudy budeme dál pokračovat, vypadá nenáročně, převýšení minimální,
Vrcholky do Horobraní se tady v tom úseku sbíraly skoro samy :-)
Torzo lesa na území NP Šumava. Luděk si všiml zajímavé věci a to, že kůrovec se týkal pouze české části, sousední jakoby vynechal.
Nebo že by za to mohlo jiné lesní hospodaření?
Trojmezí! Kamenný pomník z roku 1993 leží v nadmořské výšce 1321 m. n. m. na místě styku hranic tří států Čech, Německa a Rakouska
Jana ho jako důkaz nafotila ze všech tří stran
Hned vedle hraničního kamene jsme si na malou chvíli sedli a posvačili. Na malou chvíli proto, že zde nikde nebyl stín a slunce docela pražilo.
Kousek od Trojmezí se nachází ještě i hora Trojmezná (1362 m)
Před námi hory Třístoličník (1302) a Hochstein (1333 m), a pak už tento parádní hřebenový úsek končí
Těsně pod vrcholkem se nachází chata Dreisessel, kde ale zrovna probíhala rekonstrukce. O této skutečnosti jsem z internetu věděla, tak jsme ani moc nebyli zklamaní.
Tedy, doufali jsme, že by Němci mohli být podnikaví a v překrásném dni, kdy byla chata cílem pěších i turistů a cyklistů, by mohli aspoň toto malé občerstvené otevřít, ale měli jsme smůlu, až o víkendu.
Naštěstí nás měla po dvou kilometrech čekat studánka, takže žízní snad neumřeme. Ohlédli jsme se po právě projitém hřebeni a ...
... začali sestupovat. Čekalo nás přes 300 výškových dolů.
Dali jsme si malou pauzu, zbývá posledních 5 km
Opět jsme se setkali se Schwarzenberským kanálem. Ostatní jsem přinutila ke kratičké zacházce k jeho začátku, a u toho jsem vzpomínala, jak nás tady kdysi hodně dávno prováděl Pavel. Jen jsme tu byli na kolech a všude kolem rostl hluboký les.
Památník inženýru a zeměměřiči Josefu Rosenauerovi, který stál u zrodu šumavských plavebních kanálů. Památník stojí na začátku kanálu a o kousek dál jsem si pamatovala, že je i Rosenauerova nádrž, která sloužila jako zásobárna vody pro plavení dřeva a byla tak vlastně jeho počátečním bodem. Nádrž je dnes již nefunkční s protrženou hrází a bez vody. Plocha zarůstá, byl vůbec problém ji najít, přes polomy.
Závěrečný sestup do Nového Údolí. Nejprve jsme se zašli podívat na nocoviště, kde jsme postavili stany a nechali Šárku, ať začne připravovat večeři.
S Luďkem a Janou jsme se vydali do "centra" (cca 700m) pro vodu a... Oba dva zmínění doufali, že tam získají i něco víc než vodu (čti: pivo). Stál tam památník železné opony, ukázka strážní věže a oplocení, těžko říci, zda je to pravé (ve smyslu, zda to stálo právě tady)
Kupodivu to na Novém Údolí ještě docela žilo, i výstava byla otevřena
Jana se tam zašla podívat
A jak jsem psala v úvodu, majitel krčmy Vagón se tu ještě vyskytoval, tak nám pivko natočil a i nějaké občerstvení (Hermelín, klobásu) nabídl. Pivko jsem si nakonec dala taky :-)
Než jsme přišli, ocitl se tam ještě jeden stan (Německý cyklista). A Jana překvapila, sama uznala, že terén "uvnitř" ohrady je nepoužitelný (hrby jak blázen) a tak jsme stany vztyčili ZA ohradou.
Jak Nové Údolí "kdysi" vypadalo. Na druhou stranu, ta dnešní prázdnost Šumavy má také něco do sebe.
Ráno nebylo ještě ani osm a už jsme stáli u Vagónu. Doufali jsme, že pán vyleze a uvaří nám kafe. U toho jsme posnídali.
Nedobyli jsme si elektrokola, ale mobily.
A pak pokračujeme, dnes nás čekalo zmíněných 32 km.
Památník Bohumila Hasila, přezdívaného Krále Šumavy, na místě, kde byl 13. září 1950 smrtelně zraněn
Výhledy do NP (možná to je hory Luzný?, nevím)
V Dolním Cazově musíme červenou opustit, protože se tu usídlil tetřívek. Do Strážnýho tak musíme jinudy. Obcházka to naštěstí není velká (je to delší jen asi o kilometr a něco)
Lávka na romantické zelené přes říčku Řasnici
A to už jsme ve Strážným. Bacha, tady pečivo fakt nekoupíme :-)
Za to nějaký pěkný suvenýr na zahrádku
Zmíněná vynikající restaurace
Nouzové nocoviště kousek za Strážným, je půl třetí, pokračujeme dál
Dnešní trasa vede hodně po asfaltu nebo po zpevněných cestách
Němí pamětníci někdejšího osídlení
Pěkný přístřešek na rozcestí Žďárek...
... odkud jsme si s L. odskočili na dva blízké vrcholky. Do noclehu zbývá 8 km.
Přichází nejhezčí část dne, zpevněná cesta přešla do pěšinky
Blížíme se ke Knížecím pláním
Přiblížili jsme se k hranicím
Tetřívek musí být krásný, rádi jsme si kvůli němu zašli. Jen škoda, že jsme žádného neviděli na vlastní oči.
Bývalý kostel Knížecí Pláně. Luděk měl cukání zůstat na noc už tady, je fakt, že už jsme měli v nohách 29 km, ale ty poslední 3 km bychom museli ujít navíc zítra, takže suma sumárum bychom si moc nepomohli.
Knížecí pláně je sice bývalá obec ale asi byla nazvaná podle těch plání
Čekají nás poslední 2 km, ale...
... s převýšením 150 metrů :-)
Luděk to trochu hraje, ale pravda je taková, že do hotelu Bučina pro vodu jsem šla s Janou sama
Teda pardon, on se ten hotel jmenuje Alpská vyhlídka a Jana je ukecala na jeden birell
K nocovišti už to bylo jen necelého 3/4 kiláčku a protože ani tady nebyla plocha vhodná pro stany...
... ubytovali jsme se "vedle". Tady by se líbilo Lee, má ráda nocleh s výhledem.
A zahájila se příprava večeře
Pojedli jsme u stolečku. Na nocoviště s večerem dorazila přenocovat už jen jedna pěší slečna
Ráno musíme opět pro vodu k hotelu, tak jsme šli všichni, bo jsme doufali, že by nám tam někdo uvařil kafe. Smůla, voda nám musela stačit. Na Bučině byla v roce 2008 postavena signální stěna, jako připomínka jak vypadala skutečná železná opona.
Takže asi ani tady to není pravé, ale jako ukázka to je prima.
Na tenhle úsek jsme vzpomínali, kterak jsme zde s dětmi sjížděli na běžkách
I na prameni Vltavy (symbolickém) jsme tehdy byli, to byl ale skoro celý pod sněhem. Takže další povinná zacházka, navíc Luděk tu předtím nebyl.
Místo, kde je uměle vytvořená studánka existuje již od roku 1922. Skutečný pramen Vltavy je od ní vzdálen asi 200 m ve svahu Černé hory.
Opět zoufalý pohled na okolní lesy. Je sobota, krásné počasí, lidí přibývá. Jak cyklisté, tak jsme potkali i pár pěšáků s batohy.
Podél Modravského potoka se blížíme do civilizace, na Modravu.
Ne že by se nám chtělo, ale přiznejme si, že oběd bodne :-) A hlavně, trasa jinudy nevede.
S tímhle přišel někdo do hospody - nešlo to lépe vyfotit, ale je to batůžek na kočku, prý i s klimatizací :-)))))
Modrava je stále populárnější, nejspíš díky seriálu a stává se z ní resort, dokonce s vlastním pivovarem
Stavební boom je tu všudypřítomný, proto zdejší nouzové nocoviště (čti: široko daleko jediný povolený bivak) je opravdu komické (ve smyslu stavět hotely, apartmány a wellnesy přírodě nevadí, ale chraň bůh si rozdělat stan pod smrčkem - tedy pod jeho torzem)
Zašli jsme se podívat na Třijezerní slať se třemi rašelinnými jezírky.
A pak vzhůru na Poledník. Možnosti jsou dvě: 7 km po modré a zelené trase určené jako cyklo jsme jeli minule, tentokrát volíme kratší (6 km červenou).
Jen jsem nepochopila, proč je jako cyklo značená hnusná kamenitá cesta, a tahle krásná asfaltka je naopak jen pro pěší. Ale nestěžuji si. Tamta cesta vedla torzem lesa, tady jsou smrky zdánlivě v pořádku
Teprve až na vrcholku placaté hory přicházíme opět do toho nadělení. Bohužel za to trochu může i orkán Kyrill v lednu v roce 2007
Rozhledna Poledník na vrcholku 1315 m vysoké hory je původní radarová stanice, chránící náš stát proti imperialismu. Bohužel je dnes už zavřená a zítra se bude otevírat až v deset. Tak máme zase smůlu a výhled a výstavku uvnitř opět nezažijeme.
Na rozhlednu na nalepený veliký přístřešek
Nouzové nocoviště je zatím skoro prázdné
A protože se sem pomalu začali slézat další nocležníci, rozhodli jsme se, že půjdeme spát na "naše" místečko (opět ke starým známým měřícím přístrojům :-) )
Stanů do rána přibylo a nocovalo se i mimo ohradu
Jana se rozhodla už dřív, že si prodlouží dovolenou a pošlape dál do Železné Rudy
Rozhledna na Poledníku stávala kdysi uprostřed hustých lesů
Po kilometru se naše cesty rozdělují, Jana pokračuje dál po červené, nás čeká 8 km po zelené a žluté do Srní. Tak Jani, ahoj, bylo to super.
Výborná studánka na zelené turistické
Přešli jsme pro změnu Vchynicko-Tetovský plavební kanál a pak už nás čekalo Srní, kafe, oběd, autobus a vlak domů.