Rubrika:
2021, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 11. - 12. 9. 2021
Účastníci: Markéta, Luděk, Jana, Víťa a Šárka
Ujeté kilometry: 151 km
Původně jsme tenhle víkend měli trávit pracovně, kamarádi z Prahy se přihlásili na brigádu se dřevem. Jenže pak to z rodinných důvodů o týden odložili – a protože předpověď hlásila letní počasí, nechtělo se nám trčet doma.
Jenže Šárka si užívala kolo celý týden na školním cyklistickém kurzu a návrat měli plánovaný až na pátek pozdě odpoledne. Neměli s sebou mobilní telefony, nebylo tedy jak jí dát vědět, co rodiče na víkend plánují, aby se psychicky připravila na to, že ledva dorazí z cyklisťáku dom, pojede na další, a ještě s rodičema. Takže jsme vymysleli, že vyrazíme až v sobotu ráno.
Na pěší vandr se nám moc nechtělo. Tahat výbavu na zádech kvůli jedné noci venku – kolo ji uveze lépe. Navíc už to je měsíc, co jsme z dovolené doma, bicykly si zaslouží zase trochu provětrat. Akorát na ty dva dny to nebude nikam daleko, abychom většinu dne nestrávili dopravou. Vzpomněla jsem si na kdysi nenavštívený Velký Kosíř, na kterém stojí od roku 2013 rozhledna. Pod Kosířem jsme na kole s dětmi projížděli v roce 2009 (tehdy ještě seděly ve vozíčku), jenže tahle nová rozhledna tam ještě nestála a tak vlastně nebyl důvod na ten „kopeček“ lézt. Rozhledna byla vystavěna v roce 2013, ale už v roce 2017 ji kvůli špatné statice zavřeli. Znovu zprovozněná byla o rok později, celá historie je popsána zde.
Na výpravu jsme přizvali i kamarádku Janu – měla to z Brna zhruba stejně daleko jako my, a děti byly rády, že s námi pojede ještě někdo další. A my taky – hned bylo veseleji.
Jenom jsem zjistila, že jsem asi debil s obří sklerózou – když jsem si teď procházela ty fotky z roku 2009, jenom jsem zírala, protože jsem zapomněla, že jsme na řadě míst z této výpravy už byli. Zejména tu modrou turistickou vedoucí přes Mladečský kras, pod Čertovým mostem, přes zbytky Rytířského sálu… A hlavně jeskyni Podkova, ze které jsem letos vycouvala, bo klaustrofóbie, jsem tehdy prošla celou a sama! Ach jo.
Ještě že máme epastorek, aby mi historii připomenul.
PS: Fotek je tentokrát víc než jindy, bo byly dvě fotografky, hlavní Jana, vedlejší já…
Sraz Zábřeh - parkoviště u nádraží, cca 8:30 ráno.
O víkendu je zde parkování zdarma.
Po zahřívacích 5 km po rovince stoupáme do kopců Zábřežské vrchoviny. První cíl je Mírov. Hrad alá obávaná věznice. Jen když jej včas nevyfotíte, později už nemáte šanci. U vchodu je focení zakázané. A protože jsme neměli zájem podívat se dovnitř, raději jsme zákaz respektovali.
V Mohelnici probíhá akce Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra.
A protože účastnit se mohou i nepojištěnci, využili jsme to a nechali si změřit oči a kluci ještě objem plic.
Pak jsme přejeli do Loštic, které jsou známé výrobou Olomouckých tvarůžků. Proč to nejsou tvarůžky Loštické, se mě neptejte.
Luděk projevil přání nějakou syrečkovou specialitu ochutnat. Byl ale jediný a tak bylo štěstí, že hospoda nabízela i netvarůžková jídla.
Po obědě zase vzhůru do kopce.
Víte jak vznikají tyto fotky?
To prostě Jana vyrazí napřed a na nějakém pěkném místě si na nás počká.
Romantický hrad Bouzov je z přelomu 13. a 14. století.
Děti se dožadovaly prohlídky, která ale nebyla v plánu a docela by nás zdržela, takže jsme navrhli jenom výstup na věž. (Ne že bychom dětem nedopřáli kulturu, ale šlo o to, že tento hrad už s babičkou a dědou navštívili.)
Výhled z věže, kde princezna Jasněnka čekala na svého ševce.
Výhled na kopečky Zábřežské vrchoviny
A protože je dneska trasa hradním příkopem zdarma, čtvrt hodinku ještě obětujeme...
... trasa vede kolem celého hradu dokola
a nabízí nevšední pohledy vzhůru
Pokud vím, tak se dřív do hradního příkopu... tento...
Dneska je sem vstup výjimečně zdarma...
Kousek za Bouzovem jsem pro nás naplánovala první terénní vložku. Mapy.cz sice ukazovaly zákaz vjezdu kol, ale mělo jít jen asi o 1,5 km dlouhý úsek, tak jsem si řekla, že to kdyžtak projdeme pěšky. Jen jsem jaksi zapomněla, že nesjízdnost může být i z důvodu polomů. Což byl zrovna tenhle případ.
Ale objíždět se nám to nechtělo, takže jsme byli odhodlaní se nějak probít.
Kluci to raději vzali vodou než po schodech
A další popadané stromy - musíme si vzájemně pomoci. U každého doufáme, že už je poslední.
Hlavní důvod, proč jsme se cpali tudy, je tato skalní brána - údajně největší na Moravě.
Musíme vystoupat šedesát metrů vzhůru (bez kol, ta zůstala dole) na Zkamenělý zámek, jak se nazývá skalisko nad údolím
Ale kromě vyhlídky do údolí potoka Špraněk, který to má celé tady na svědomí, tu nic moc není.
Kdysi tu stával hrad, nebo spíš jen tvrz
Cestou zpět musíme opět projít skalní branou. A od procházejících pěších turistů jsme se dozvěděli, že si cestou po červené, směr Špraňkův mlýn, s koly dáme pěkně do těla.
Nejhorší je poslední úsek.
S naloženým kolem tuto cestu opravdu nedoporučujeme.
Ujeli jsme asi tři kilometry a je tu další terén
Tak bohužel, tohle nedáme. Tedy, kdyby nebylo zbytí, společně bychom to zvládli, ale rozum velí kola zde ponechat...
a jeskyni Průchodnici navštívit pěšky. Je to jen 300 metrů.
Skalní masív je zde provrtán třemi jeskyněmi.
A podle nich dostalo místo i svůj název.
Skrz jeden průchozí tunel dokonce vede turistická značka. My se ale vracíme zpět ke kolům
a kousek zase jedeme po silnici.
Nástrahy žluté turistické značky. Přísahám, že ty schody jsou i na mapě a mapy.cz mě přes ně trasu pro kola suverénně navedly :-)
Ochozská kyselka - údajně tu byly kdysi dávno i lázně.
Načepovali jsme výbornou minerálku a se slzou v oku obhlédli zdejší krásné tábořiště s přístřeškem a ohništěm. Bylo totiž ještě docela brzy a my měli naplánován na dnes Velký Kosíř. Ne že by se plány nemohly maličko změnit, ale na neděli by nám toho zbývalo příliš, těch 15 km, co jsme ještě do večera ujeli, se hodilo.
Šárka občas sbírá takové ty malované kamínky. A tenhle byl unikátní - jen jaksi s sebou odnést nešel :-)
Rakovským údolím do Krakovce
A to je on, Velký Kosíř. Hanácké Mont Blank se mu prý přezdívá. Nejvyšší bod Hané, poslední výběžek Drahanské vrchoviny... a náš dnešní cíl.
Po etymologii názvu obce jsem se zatím nijak nepídila, ale docela by mě zajímala. Jestli šlo o nějakou českou enklávu na Moravě nebo co... ?
A protože se slunce sklánělo k obzoru, jenom jsme nahlédli v rychlosti do zdejší zámecké zahrady, vyfotili si zámek...
... a pak nás Jana přiměla k návštěvě hospody :-) Nezlobil se nikdo. Divíte se, že Jana a nikoli Luděk? Ten byl totiž tak zaměřený na to, abychom vyjeli na vrchol a včas si tam zabrali nějaký plácek na stany, že by si pivo klidně i odpustil.
Po půllitru piva ani netuším, jak jsme se ocitli těch 160 výškových metrů nahoře :-) Jana na tom byla prý tak nějak podobně :-)
Rozhledna na Velkém Kosíři
V báglech jsme měli buřty a plánovali si je opéct, bohužel jsme trochu nepočítali s tím, že vrchol hory bude sloužit jako nocležiště ještě mnoha dalším lidem.
Kdybychom tušili, co bude následovat, asi se sbalíme a pojedeme dál, ale stmívalo se a už se nám moc nikam nechtělo.
Obsluha rozhledny navíc už odjela, brána se zavřela.
Naštěstí existovala cesta, jak se nahoru podívat i bez placení. Já vím, nebylo to úplně fér, ale když nebylo komu zaplatit...?
V přístřešku nocovali dva trempíci, ti ani tak problém nebyli, poté co cosi popili, ulehli a spali. Ovšem skupinka mladých měla potřebu kecat až do půlnoci, a ohledy na naše stany neměli ani v nejmenším. Spát se odebrali nahoru na rozhlednu. Luděk je ráno šel schválně vzbudit a tak nás dokonale pomstil.
Příchozí cesta. Divím se pěšákům, krajina v okolí kopce je nezajímavá, kromě vrcholku zde není nic, kudy by se dalo putovat, takže sem šli opravdu jen za účelem nočního potlachu. Na nějakou dobu jsme zase vyléčení spát na podobných místech.
Přístřešek byl ale fajn, večer jsme opekli buřty a ráno chleby.
Sjezd z Kosíře je už po asfaltu, cyklotrasa č. 6034.
Ale brzy odbočujeme zase do terénu.
Protože kromě Kosíře Velkého je zde ještě Kosíř Malý
A na něm kaple sv. Antonína Paduánského, postavená v roce 2018.
Litovali jsme, že jsme se večer ještě neaktivovali a těch 5 km ke kapli nedojeli. Místo vypadalo o poznání klidněji a asi ani noční bouřky, které se vytvořily nad Vysočinou a dosvítily až na Kosíř, by mě tolik nelekaly.
Slatinice jsou lázně. Zdejší voda obsahuje sirovodík a vhodná je pro léčnu pohybového ústrojí, kožních, nervových a onkologických onemocnění.
Taky jsme si trochu té zdejší vody načepovali.
Cyklotrasa vedla kolem malého letiště, chvíli jsme tam machry s modely letadýlek obdivovali.
Cestou do Olomouce nás Jana upozornila na zajímavost, a tou jsou pevnosti kolem Olomouce. Když se pozorně podíváte do mapy, jsou vidět kolem celého města. My jsme v cestě měli Fort XIII.
Celý systém opevnění je z roku 1850. Tento je dnes v soukromých rukách a funguje jako muzeum.
Najdete ovec? (vím, ale já to skloňuji takto :-D )
A protože děti pěkně jedou, moc neremcají... jdeme na dopolední svačinku právě sem :-)
A pak projíždíme Olomouc přes historické centrum - Sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí
A z města vyjíždíme po CT4, po takzvané Moravské stezce podél řeky Moravy. Dneska nás žádné velké kopce nečekají...
Cesta CHKO Litovelským pomoravím žádný extra zážitek není, ale jelo se vcelku pěkně
Taky byste řekli, že to je nějaký zámek? A ona je to budova gymnázia v Litovli.
Náměstí a radniční věž v Litovli. Přímo pod radnicí protéká jedno z ramen řeky Moravy.
Pořád podél Moravy, ale už se kumulují oblaky, odpoledne mají přijít nějaké přeháňky a možná i bouřky
V obci Mladeč jsme cyklotrasu opustili a vrhli se na poslední terénní vložku této výpravy.
Modrá turistická značka nás provede Mladečským krasem a žádné zákazy kol se tu nekonají, tak doufáme, že projedeme bez problémů.
Jana projela pod Čertovým mostem, který byl součástí romantického areálu Lichtenštejnů
Na modré se vyskytovala lepší a horší místa, ale oba s Luďkem jsme úplně zapomněli, že jsme tu v roce 2009 protáhli vozíček s dětmi. Obavy tak byly úplně zbytečné.
Jeskyně Podkova. Také jsem zapomněla, že je vlastně průchozí (spojnice je prokopaná uměle). Vlezli jsme dovnitř a já se po pár metrech vrátila, protože mi to uvnitř nedělalo dobře.
Luděk s dětmi však mají pro strach uděláno, jeskyní prošli až k druhému východu.
Romantická stavba v podobě antického chrámu byla postavena kolem roku 1730.
Lichtenštejnům sloužila pro odpočinek při honech. Ze 16 jónských sloupů se dodnes zachoval pouze jeden. Víťovi také posloužil pro odpočinek. Otázka ale, kam se ty další sloupy poděly.
Zde obrázek a nějaký ten text
Trasa dál vede přes Řimické vyvěračky, což jsou krasové prameny.
Druhá vydatná Řimická vyvěračka
Za Řimicemi jsme se napojili zpět na hráz řeky Moravy
Mraky se kumulovaly víc a víc, dokonce spadlo i pár kapek, které nás v Moravičanech zahnaly do hospody.
Hráz dál je ve výstavbě, stezka uhýbá na Leštinu.
Vitošovský lom je známkou toho, že už jsme skoro u auta. Vzpomínáme, jak jsme na jaře stáli na jeho vrcholku.
Netýkavka žláznatá je invazní druh, přivlečen snad až z Himaláje. Dříve se tato rostlina vyskytovala pouze v západních Čechách v povodí Ohře, nyní ji lze nalézt skoro všude (u Sázavy, u Moravy). Šárka zkouší, zda je to opravdu "netýkavka", zatím znala jen tu žlutou.
Poslední tři kilometry do cíle...
Naše a Jany auto. Tak ahoj a zase někdy příště...
Nahrávání ...
