Rubrika:
2019, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 27. - 29. 9. 2019
Účastníci: Markéta, Luděk. Víťa a Šárka
Ujeté kilometry: 111 km
Léto se pomalu začalo překlápět do podzimu, ale v noci bylo ještě docela teplo – zatoužili jsme strávit víkend s koly ještě pod stanem. Ne moc daleko, stačilo zajet k městu Jeseník. Ve volných chvílích si na mapě hledám místa a trasy, kde jsme ještě nebyli, nebo kde jsme dlouho nebyli – a když se pak ty body spojí, během chvilky mám naklikanou víkendovou trasu. Pro děti nachystané překvapení – noc v přístřeškách, dvě jeskyně, skalní vyhlídky, kamenná rozhledna – no, ne že by to pro ně bylo nějaké ech terno, přeci jenom je jim náct, a to už člověka jen tak něco nenadchne, tím spíš je-li to spojeno s nějakým pohybem 🙂
A když jim pak půl roku na to ukazuji z vrcholu jiného kopce: „Hele, támhle je Zlatý chlum s rozhlednou, jak jsme tam vyjeli na podzim na kole“, tak si synek milostivě vzpomene:
„Jo to je to, jak tam byl ten blbej bufet, kde měli k jídlu jenom klobásy.“
🙂
I Luděk uznal, že přesun těch cca 60 km bude levnější, rychlejší a pohodlnější autem než vlakem (odpadne stres abychom stihli odjezd). Auto jsme zaparkovali na parkovišti u nádraží Lipová lázně - jeskyně.
Výprava tak začala příjemně sjezdem a nikdo z nás nemyslel na to, že si budeme muset v neděli zpátky k autu vyjet do pěkného kopečka. Po odbočce na červenou začaly pěkné terénky.
Pomalu se blížíme k našemu vytipovanému nocležišti. V zádech máme hřeben Rychlebských hor a už se těšíme, až zajedeme do lesa, k rybníčku... Těší se i buřty v báglech. Neočekáváme žádnou zradu, je konec září, kraj je dostatečně odlehlý a tedy málo atraktivní. Pravda, trochu mě překvapil značkový outdoorový obchod v Černé Vodě a množství penzionů a restaurací, ale zatím nám to ještě nedocházelo...
Až tady! Tak rybníček tu je, je tu také ten vyhlédnutý přístřešek s ohništěm. Ale těch aut, lidí, motorek, kol, elektrokol - to je zlý sen! Oheň plane, lidi kalí, některá auta mají polskou espézetku. Ne že bych proti Polákům něco měla, to jen jak se šíří věhlas rychlebských stezek a co udělá pár kamínky vysypaných pěšinek v lese :-( Tady nespíme ani omylem. Jedeme dál.
To je tak, když se moc plánuje. Dlouho pak žádné pěkné místo nemůžeme najít, nakonec nocujeme nouzově, ale na ten oheď došlo.
Ráno se kousek vracíme, protože konečně jednou musíme vylézt na Smolný vrch, známý svým útvarem Venušiny misky.
Je to nejprve nahoru a pak zase dolů...
Místo je to pěkné... Venušiny misky jsou skalní tvary, které vznikly erozí a odnosem žuly. Jsou tu nejen skalní mísy, ale i výklenky, sedadla či křesla. Ohraničeno zábradlím.
Vyhlídka na Rychlebské hory
Expozice bludných balvanů švédského, baltského a finského původu, které byly ve čtvrtohorách do podhůří Hrubého Jeseníku transportovány kontinentálním ledovcem. Byly sesbírány v okolí a převezeny sem k Vidnavě.
Mírové náměstí na Vidnavě
Odlehlost města dokazuje i to, že tady není žádná cukrárna ani kavárna. Dopolední kávu si tak musíme dát v Ráji vína. Sušíme stany a mě zaujaly ty barevné bytovky.
Silnice vede podél hranice - ty domy už stojí v Polsku
Míříme k Jeseníku (ale ještě do něj nepojedeme). Jen si zajedeme k jeskyni Na Špičáku. Ta hora před námi, to je Zlatý chlum, tam pojedeme zítra, ale z druhé strany.
Měli jsme štěstí, prohlídka začíná za pár minut.
Jeskyně je známá svými chodbami srdčitého tvaru.
Po jeskyni následoval oběd v Mikulovicích a pak vzhůru do hor, máme toho před sebou ještě docela dost, hlavně samý kopec! Dalo by se to sice zkrátit, a odsud pohodlně přímo zajet k nocležišti, ale zkracovat zatím fakt nechceme! Vyjíždíme na Ondřejovické sedlo.
Ze sedla bychom to mohli vzít rovnou na Rejvíz, ale to také nechceme, ještě to chceme vzít přes Lurdskou jeskyni. To jsou ta místa, kolem kterých jsme už mnohokrát projížděli, ale nikdy nebyla konstelace si k nim odskočit. Cesta nahoru vede po sjezdovce :-)
Že po té sjezdovce vedla asfaltka nám udělalo radost.
Nabrali jsme vodu ze studánky Pod jeřábem
A pak už to byla pohodička po rovince, nebo do kopce jen mírného. Před námi Koberštejn, tak ten už dneska fakt nedáme, ani nebyl v plánu. K němu musíme zase někdy příště...
K jeskyni musíme pěšky, tam někde k těm skalám...
Poutní místo zasvěcené Panně Marii Lurdské. Jeskyně se sochou Panny Marie byla vybudována pod skalním převisem v roce 1909. Soška Panny Marie Lurdské byla vynášena z kostela na Rejvíze na 1. května a k 31. říjnu byla odnesena zpět. K zániku poutního místa došlo po odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce. Po dlouhé roky totalitního režimu bylo místo téměř zapomenuto. V roce 2006 došlo k obnově.
Venkovní oltář. Rejvízská Lurdská jeskyně není jeskyně v pravém slova smyslu.
Velké mechové jezírko vstup
K jezírku šel Luděk s dětmi, já hlídala kola. Než přišli, zatáhlo se, a přihnala se docela silná přeháňka.
Naštěstí se přehnala poměrně rychle, k našemu plánovanému noclehu už sjíždíme bez deště. Zajížďka znamená 3 km a 200 výškových metrů dolů. Rozuměj: 3 km tam a ráno to samé zpět (včetně 200 vm nahoru). Moc se nám tam nechce, očekáváme podobný nával, jako minulou noc.
Ale štěstí se na nás usmálo, přístřešek byl prázdný a čekal tady vyloženě na nás.
Dokonce tu bylo i dostatek dřeva (na oplátku jsme sem natahali nějaké z lesa) a tak za chvíli už oheň vesele plápolal.
Jediná nevýhoda byla hrbolatá podlaha, takže jsme si nakonec s Víťou postavili stan před přístřeškem, Šárka s tátou spali vevnitř.
Dokonce voda je sem zavedena, sice jen studená :-)
Oheň rozděláváme i ráno a vůbec se nám odsud nechce. Za celou dobu nikdo nepřišel, je tu ticho a klid, není tu ani GSM signál.
Naše hacienda. Musíme ale balit, dnešní den bude ještě náročný.
Nejprve musíme vytlačit kola zpátky. Zvažovali jsme různé cesty, ale nakonec se jako nejschůdnější varianta jevila vrátit se po stejné cestě zpět.
U cesty je vystavěná hezká studánka, kde jsme včera v tom dešti pokukovali po noclehu (jak se nám nechtělo sjíždět dál), ale voda netekla.
Výhledy z Mlynářské cesty (žlutá tur. zn.) - to už jedeme po rovince po vrstevnici, ale cesta je nekonečná.
Turistická chata Čertovy kameny. Akorát otevírali, tak jsme si dali ranní kávu.
A po kafi jsme si odkočili na nedaleký skalní útvar Čertovy kameny
Na jeho vrcholku byla vybudována vyhlídka chráněná zábradlím.
Vyhlídka na vrcholek Zlatého chlumu. Rozhledna vyčuhuje. Nezdá se to daleko, něco málo přes 200 výškových metrů, pěšky 1 km, na kole se musí po cestě naokolo Chvíli jsme zvažovali vyběhnout tam pěšky, ale nakonec jsme si řekli, že nebudeme másla a hezky pěkně tam vyjedeme na kole. To jsme si dali!
Ale popořadě. Zatím se fotíme na vrcholku Čertových kamenů.
A pak se vydáváme po zpevněné cestě (podle mapy) k vrcholu. To jsme si dali! Místo 1 km pěšky to bylo 6 km taky pěšky, ale s tlačením kol, a navíc jsme při tom výjezdu ještě 100 vm sjeli.
Abych nekecala, chvílemi se jet dalo, ale zážitek to žádný pěkný teda nebyl.
Víceméně jsme ta kola nahoru vytlačili
Na Zlatý chlum (vrchol je 891 m n. m., rozhledna o pár metrů níže) na kole už nikdy!
Markéta s Šárkou na rozhledně
Výhled na údolí říčky Bělé a do nedozírných polských rovin, kde se lesknou hladiny Otmuchowského a Nyského jezera. Bohužel hlavní jesenický hřeben byl pod mrakem
Křížový vrch s kostelem sv. Anny - zdejší chata byla cenově pro nás úplně mimo, takže sjíždíme do Jeseníku - ani sjezd po tom výjezdu nebyl za odměnu, brdzy i kola v prudkém kopci úpěly, my též.
Náměstí v Jeseníku nese jméno T. G. Masaryka. Na oběd jsme zapadli do zdejší vývařovny. Po jídle nás čekalo posledních 6 km na kole...
A na závěr prohlídka jeskyně Na pomezí. Čekání až nás bude aspoň šest jsme si zkrátili výstavkou jeskynních útvarů. Průřez krápníku mě vždycky dostane.
A konečně už můžeme do nitra jeskyně. PS: Klidně by prohlídku udělali jen pro nás, ale dostali echo, že se z města blíží turistický vláček s dalšími zájemci o prohlídku, tak se na ně vyčkávalo.
Je to parádní zakončení celého víkendu. Na fotce zdejší útvar nazvaný Pejsek. Pro neromantiky: je to větvička obrostlá sintrem :-)
Nahrávání ...
