Rubrika:
2018, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 6. - 8. 8. 2018
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Je pondělí, pět hodin ráno. Už nemá cenu pokoušet se usnout, za chvíli zazvoní budík. Trochu morbidní čas vstávání o prázdninách, ale 6:47 odjíždí z Mladkova autobus do Hradce Králové, kde přesedneme na jiný autobus, který míří z Prahy do Pece. „To je fakt ideální spojení do Krkonoš,“ pochvaluji si později, když po mostě přejíždíme pastvinskou přehradu.
Přesně před týdnem jsme se vrátili z Francie z dovolené na kolech. Následoval kolotoč vybalování, praní, a vyřizování restů jako doklady pro dépéháčko a reklamace. Děti si užívají domova, ráno nevstávají a den tráví mrcasením se po domě. Chvíli jim to rádi dopřejeme, ale po pár dnech se na to už nemůžu koukat. Ne že by doma nebylo co dělat. Domácnost může být ještě uklizenější, zahrada stále připomíná džungli, a i na počítači by se toho našlo ke zpracovávání…. až běda! Jenže je léto a prázdniny ubíhají závratným tempem. Navíc někdy minulý rok se mi zmínila jedna kamarádka o trase, kterou prošla v Krkonoších, a byla prý moc pěkná. A já tu trasu vůbec neznala, a to je prostě něco, co se mi usadí v hlavě, a sedí to tam a sedí…
Koncem týdne má odjet Víťa soustředění s hasičema, jenže představa, že se do té doby ještě čtyři dny budou plácat doma od ničeho k ničemu… Rychlý pohled na mapu, na možné ubytování a na spojení… „Hele, mám chuť jet s dětma do Krkonoš na tu polskou trasu, zítra brzy ráno jede autobus a spali bychom na polských chatách. Zpátky bychom jeli vlakem.“ Bála jsem se, že Luděk nebude chtít jet. Většinou potřebuje delší čas na zotavení se po dovolené než já, je rád, že je doma a nemá potřebu hned někde trajdat. Byla jsem připravená vyrazit s dětmi sama. Ale jeho to překvapivě zaujalo. Jízdu vlakem, autobusem a polská schroniska má rád. A tak sedíme ráno v buse všichni čtyři a pochvalujeme si, jak máme od nás pěkné spojení do Krkonoš. Těšíme se, že si v Hradci ještě stihneme nakoupit a v půl jedenácté už budeme stoupat na hřebeny hor.
Jenže, když se člověk na něco moc těší, často to dopadne trošku jinak. Podcenila jsem nákup místenek do autobusu z Prahy. Mohla jsem je nakoupit, ale byla jsem líná klikat. Kdo by jezdil v pondělí ráno do Krkonoš, říkala jsem si. Nenapadlo mě ani ve snu, že bude bus skoro plný už při příjezdu do Hradce. „Kdybys koupila místenky, oni by věděli kolik lidí pojede a přidali by další autobus,“ poradila mi posléze ta kamarádka, ale to už bylo pozdě. Jediná útěcha, že jsme v tom nebyli sami. Řidič na stání nekompromismě nebral a tak nás na nástupišti zůstalo trčet skoro dvacet. Sen o horách se začal rozplývat. „Co budeme dělat? Jdeme na stopa?“
Rychle jsme mrkli na další možná spojení, výhoda dnešní doby. Luděk to vymyslel hned. „Za čtvrt hodiny jede vlak do Trutnova. Honem na nádraží!“ zavelel k úprku. Zakoupili jsme jízdenky, pohodlně se usadili v kupé a vytáhli karty. „Kdepak autobus! Vlakem to je jinačí cestování,“ rozplývali jsme se. Jenže hned na další stanici nás z vlaku zase vyhnali, že prý kvůli dlouhodobé výluce musíme pokračovat autobusem. Měli to zorganizované špičkově. Natěsnali jsme se do přistavených autobusů a vyrazili. Krkonošské hřebeny se už zdály na dosah ruky. Autobus však po necelé hodince jízdy zabočil na vlakové nádraží a my zase přesedali na vlak. Krátce před polednem jsme konečně byli Trutnově. „A já, blbec, si ráno ještě pochvalovala, jak máme do Krkonoš pěkné spojení!“ Zkrátím to. V Trutnově jsme stihli rychlý oběd v nádražním bufetu (ten plánovaný měl proběhnout na Pomezkách!) a v půl jedné odjeli autobusem. V půl druhé jsme z něho vystoupili u Spáleného Mlýna, přesně o tři hodiny později, než byl plán. Nabízelo se sice nechat se odvézt až na Pomezní boudy a trasu tak výrazně zkrátit, ale to bychom přišli o Pomezní hřeben. A jak jde o nějaké vypouštění části trasy, neznám bratra, natož svoje děti! Už tak jsme na trase ubrali pět kilometrů, které bychom zčásti absolvovali po asfaltu (protože ten plánovaný bus jel do Pece a stavěl jenom u odbočky). Čeká nás asi dvacet kilometrů, a to musíme za odpoledne zvládnout. „Nejsme žádný másla, oběd už máme za sebou, tak vzhůru do hor!“ Nasála jsem svěží vzduch krkonošského lesa, bylo krásné léto a počasí slibovalo nádherné výhledy. Zbytek osazensta si jen povzdechl a pozvolna se vydali za mnou…
Zakoupili jsme jízdenky, pohodlně se usadili v kupé a vytáhli karty...
V půl druhé, o tři hodiny později oproti plánu, startujeme od Spáleného mlýna
Bylo krásné léto a počasí slibovalo nádherné výhledy...
Cestník. Rozcestí a horské sedlo ve východních Krkonoších. Naposledy jsme tady byli, když jsme ještě jezdili na kamarádčinu chalupu do Albeřic. Teď je tady pěkný přístřešek, použitelný i pro bivak. Neznačenou cestou odsud stoupáme na Pomezní hřeben.
Na Pomezním hřebenu jsme se napojili na polskou zelenou turistickou značku a místy se z něho nabízejí výhledy na Sněžku. (Po zelené toho při tomto přechodu Krkonoš nachodíme nejvíc.)
Na "Pomezky" jsme dorazili kolem čtvrté hodiny. Usoudili jsme, že polských chat si ještě užijeme, a vyrazili na občerstvení do Čech. Je ovšem pondělí, otevřeno měli jen tady. Nad kofolou přeci jenom maličko dnešní trasu přehodnocujeme a na Jelenku vyrazíme po žluté. Bude to cca o 1,5 km kratší.
Na Jelence se Víťa přiznal, že ho bolí kotník. V sobotu doma totiž dostal za úkol ořezat vrbičku v mírném svahu, a špatně u toho došlápl. Nestálo to za řeč, tak o tom ani nikomu neřekl, ale kotník se dnes ráno ozval při běhu mezi autobusovým a vlakovým nádražím v HK.
Pověstné schody nad Jelenkou. Co s Víťou? Nateklé to nemá, tak to nějak zkusíme zvládnout. Ubrali jsme mu zátěž z batohu a vzal si na pomoc jednu moji hůlku.
Výhledy na Pomezky, od nichž se doprava táhne absolvovaný Pomezní hřeben.
Na Svorové hoře už máme konečně královnu Krkonoš těsně před sebou
Cesta kosodřevinou vede pod Sněžku. Krásné. Až na jeden detail. Každá proluka mezi stromky je "ozdobena" nějakým podpapírákem? Proboha, ženský!? Ohlédněte se někdy za sebou, co po vás zbývá!!! Na tohle si fakt nikdy nezvyknu.
Napojili jsme se na dlážděnou cestu z Polska. Luděk čeká na Víťu. Nahoru se mu nechce, prý tam byl už nejmíň stokrát, tak půjdou napřed po lepší cestě na chatu.
My s Šárkou jsme si vrchol teda ujít nenechaly. Cestou dolů jsme pak rozebíraly, že už to bylo jen asi 80 výškových metrů, a že už by to kluci zvládli, a pak Šárka pronesla: "Já jsem náhodou hrdá na to, že jsem stála na nejvyšší hoře Česka!"
Na Sněžce jsme takhle v podvečer rozhodně nebyly samy, přestože lanovka už nejezdila. Dokonce se tam partička kluků chystala k noclehu přímo na vrcholu. A taky jsem zažila poprvé v životě, že kaple sv. Vavřince byla otevřená.
U sestupu pozorujeme tatínka s Víťou, jak dorazili ke Slezskému domu. Od něj je to do cíle na chatu ještě 3 km. Nezdá se to...
Odbočujeme do Polska na černou turistickou značku, která nabízí nezvyklé pohledy na Sněžku a Slezský dům
Konečně jsme na chatě, bude třičtvrtě na osm, kuchyně byla otevřená jen do půl osmé, ale kluci stihli objednat alespoň žurek a gulášovku i pro nás.
Strzecha akademicka, ubytování za relativně slušnou cenu, takový polský standard, jen je tady bohužel vše slyšet. Nafasovali jsme ukecané sousedy, tak jsme se moc nevyspali.
Ale ráno je krásně! Ze svahu před námi trčí Pielgrzymy, tak hurá na ně. Dnešní trasa měří "jen" nějakých 23 km, a máme na ni celý den. Zdá se to jako pohoda...
Trasu zahajujeme sestupem k Malému Stawu, na jehož břehu stojí Schronisko Samotnia. Romanické místo, podle mě jedno z nejkrásnějších v Krkonoších. Tady někdy přespat je můj sen, ale zatím tu vždycky bylo plno.
Malý Stav, horské pleso v cca 1200 metrech
Ještě jedno ohlédnutí a už nám jezero zmizelo z dohledu
Vyskládaný chodníček jako někde v Nízkých Tatrách
Sestupujeme po něm do asi 1060 metrů, pak to podle mapy vypadá jako pohodová trasa po vrstevnici. Víťa jde statečně..
Louka, která se jmenuje Polana s chodníčkem...
... a krásným pohledem zpátky. Vlevo Sněžka, uprostřed louka s naší chatou, napravo kotel Malého Stavu
Krátká odbočka ke kamenům zvaným Pielgrzymy
Pohled od Pielgrzymů ke kamenům Slonecznik, které se nacházejí na hřebeni, na cestě česko-polského přátelství. Šli jsme tamtudy tenkrát s dětma na velikonoce, jak jsme se přes Krkonoše brodili sněhem.
A barvu stezky opět měníme na zelenou, a už se jí v podstatě budeme držet až do konce výletu. Zpočátku vypadá stezka idylicky a pohodově. Chodníčky, ...
... a různá zajímavá zákoutí
Po chvíli ale zjišťujeme, že je postup po pěšině docela náročný. Cesta vede po vrstevnici pouze zdánlivě, v reálu je to neustále nahoru a dolů, vždycky jen pár metrů, ale pořád dokola a navíc po kamenech.
Občas se objeví mezi stromy výhled do polské nížiny...
... ale jinak je těch asi pět kilometrů celkem nekonečných a neubíhá to tak, jak by si člověk představoval.
Blíží se poledne, a my jsme tak ve třetině trasy. Čeká nás sestup do sedla ke Špindlerovce a pak výstup nahoru.
Protože je Špindlerovka pro obyčejné turisty nepoužitelná, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme polskou chatu Odrodzenie, kolem které jsme zatím vždycky jenom prošli. Máme ale plné batohy jídla, tak jsme do sebe lupli jenom žurek, a dojedli se chlebem se salámem.
A po sestupu stoupáme k rozestavěné nové Petrově boudě. Je horko, těm pánům na střeše fakt nezávidíme.
Výhledy jsou úžasné. Asfalt normálně nevyhledáváme, ale po té kamenité cestě je to na chvíli úleva, hlavně pro Víťu s bolavým kotníkem.
A to už "naše" zelená odbočujeme doprava. Turista by si na vstup do polského národního parku měl koupit vstupenku. Nicméně, je to víceméně na každém, její zakoupení nikdo nekontroluje. Přiznám se, že jsme usoudili, že jsme na polských chatách v Krkonoších utratili (a ještě utratíme dost) a s podobným vybíráním peněz na vstup do přírody nesouhlasíme.
A stezka se nám za to pěkně odvděčila, a mrskla nám do cesty takovéto šutráky.
A semtam to proložila chodníčkem
A pak zase šutry. Už mi to začalo celkem lézt na nervy, protože batoh s jídlem, oblečením a spacákovými vložkami (na polských chatách bývá zvykem platit zvlášť za povlečení) poněkud tížil a já si uvědomovala, že tímto tempem na chatu do večera stěží dojdeme, a že našich plánovaných pouhých 23 km je v tomto terénu, navíc s Víťovo podvrknutým kotníkem, docela náročná štreka.
No prostě, když už jsem toho začala mít tak akorát dost, dorazili jsme do oblasti kotlů pod Velkým Šišákem a začalo to být zajímavé a opravdu krásné. Akorát jsem zjistila, že máme jakési škrábance na objektivu a v silném slunci to je na fotkách bohužel docela vidět :-(
A i chodníček se trochu umoudřil
A pak jsme vešli pod Sněžné jámy (polsky Wielki Śnieżny Kocioł) a zůstali jsme v úžasu stát.
A chodník pokračoval dál, kroutil se mezi kosodřevinou a vůbec to tady nevypadalo jako v Krkonoších. Na tahle místa jsme vždycky jenom zírali shora od vyhlídky
A pak jsme popošli dál a tam se otevřel pohled na dvě malá jezírka, Śnieżne Stawki
A cesta úplně zmizela, značka byla namalovaná na balvanech a my je museli přelézat...
Krásná cesta podél jezírek s průzračnou vodou. Vždycky jsem si myslela, že nejhezčí místa v Krkonoších jsou jezera Malý a Velký stav, ale teď o tom pochybuju.
Tady to navíc ani jako v Krkonoších nevypadalo.
Panorama velkého sněžného kotle spolu s jedním plesem a chatou-vysílačem Wawel. Těch jezer je tady prý ve skutečnoti osm, cesta vede jenom kolem dvou.
Zelená značka nás pěkně provedla bludištěm kolem jezer a krajina nabírala na dramatičnosti
Ohlédnutí za Sněžným kotlem
Ohlédnutí z ještě větší dálky
A cesta přes kameny pokračuje dál úbočím Violíku a začíná mírně stoupat.
Konečně se před námi objevil náš dnešní cíl, hora Szrenica se stejnojmennou chatou. Chata stojí na monumentálním místě a bylo mým snem ji buď navštívit, nebo ještě lépe v ní přespat.
A dneska se mi mělo přání splnit. Cestou se nabízelo ještě jedno schronisko (Pod Łabskim Szczytem), a nevypadalo to vůbec špatně, ale na Szrenici jsme měli již ubytování zarezervované.
Konečně skončily kameny a my jsme měli před sebou poslední kilometr po pohodové cestě česko-polského přátelství
S Šárkou jsme dokonce schválně minuly zkratku k chatě, a prodloužily si to přes Svinské kameny
Chata na 1361 metrů vysoké hoře Szrenica. Jak se asi vyspíme dneska? Budou tam taky papírové zdi a nafasujeme zase hlučné sousedy?
Chata nás příjemně překvapila. Pokojík byl útulný, předsíňka měla dveře a hlavně panoval celou noc klid. A povlečení bylo v ceně.
Ráno jsme neodolali a objednali si snídani. Jídlo, které nám zbylo, využijeme přes den. Čeká nás osmikilometrový sestup a pak skoro celodenní jízda vlakem s těsnými přestupy bez možnosti nakoupit si.
Původně jsme plánovali sestoupit do Sklářské Poreby a cestovat vlakem přes Polsko, nakonec spojení ale bylo tak komplikované, že jsme to vzali klasicky, přes Tanvald atd. (na fotce výhled od chaty k Jizerkám)
Sestupujeme, a Víťovi se noha zlepšila.
I dneska se držíme tradiční zelené a nechybí dřevěné chodníčky
Ohlédnutí zpátky k chatě. Kousek pod chatou na vrcholu se nachází schronisko Hala Szrenicka. Také vypadalo sympaticky.
Příchod na nádraží v Jakušicích (Jakuszyce) po celkových asi padesáti kilometrech přes Krkonoše. Domů jsme dojeli v pořádku a Víťa další den odjel na soustředění s hasičema. A protože tam pobíhali a sportovali, neměla jeho noha odpočinek; po návratu pořád bolela. Proto jsme usoudili, že s námi na Malou Fatru nepojede, a zůstal doma s tatínkem. To už je ale zase jiný příbeh...