Krkonoše z polské strany

Rubrika: 2018, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 6. - 8. 8. 2018

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Je pondělí, pět hodin ráno. Už nemá cenu pokoušet se usnout, za chvíli zazvoní budík. Trochu morbidní čas vstávání o prázdninách, ale 6:47 odjíždí z Mladkova autobus do Hradce Králové, kde přesedneme na jiný autobus, který míří z Prahy do Pece. „To je fakt ideální spojení do Krkonoš,“ pochvaluji si později, když po mostě přejíždíme pastvinskou přehradu.

Přesně před týdnem jsme se vrátili z Francie z dovolené na kolech. Následoval kolotoč vybalování, praní, a vyřizování restů jako doklady pro dépéháčko a reklamace. Děti si užívají domova, ráno nevstávají a den tráví mrcasením se po domě. Chvíli jim to rádi dopřejeme, ale po pár dnech se na to už nemůžu koukat. Ne že by doma nebylo co dělat. Domácnost může být ještě uklizenější, zahrada stále připomíná džungli, a i na počítači by se toho našlo ke zpracovávání…. až běda! Jenže je léto a prázdniny ubíhají závratným tempem. Navíc někdy minulý rok se mi zmínila jedna kamarádka o trase, kterou prošla v Krkonoších, a byla prý moc pěkná. A já tu trasu vůbec neznala, a to je prostě něco, co se mi usadí v hlavě, a sedí to tam a sedí…

Koncem týdne má odjet Víťa soustředění s hasičema, jenže představa, že se do té doby ještě čtyři dny budou plácat doma od ničeho k ničemu… Rychlý pohled na mapu, na možné ubytování a na spojení… „Hele, mám chuť jet s dětma do Krkonoš na tu polskou trasu, zítra brzy ráno jede autobus a spali bychom na polských chatách. Zpátky bychom jeli vlakem.“ Bála jsem se, že Luděk nebude chtít jet. Většinou potřebuje delší čas na zotavení se po dovolené než já, je rád, že je doma a nemá potřebu hned někde trajdat. Byla jsem připravená vyrazit s dětmi sama. Ale jeho to překvapivě zaujalo. Jízdu vlakem, autobusem a polská schroniska má rád. A tak sedíme ráno v buse všichni čtyři a pochvalujeme si, jak máme od nás pěkné spojení do Krkonoš. Těšíme se, že si v Hradci ještě stihneme nakoupit a v půl jedenácté už budeme stoupat na hřebeny hor.

Jenže, když se člověk na něco moc těší, často to dopadne trošku jinak. Podcenila jsem nákup místenek do autobusu z Prahy. Mohla jsem je nakoupit, ale byla jsem líná klikat. Kdo by jezdil v pondělí ráno do Krkonoš, říkala jsem si. Nenapadlo mě ani ve snu, že bude bus skoro plný už při příjezdu do Hradce. „Kdybys koupila místenky, oni by věděli kolik lidí pojede a přidali by další autobus,“ poradila mi posléze ta kamarádka, ale to už bylo pozdě. Jediná útěcha, že jsme v tom nebyli sami. Řidič na stání nekompromismě nebral a tak nás na nástupišti zůstalo trčet skoro dvacet. Sen o horách se začal rozplývat. „Co budeme dělat? Jdeme na stopa?“ 

Rychle jsme mrkli na další možná spojení, výhoda dnešní doby. Luděk to vymyslel hned. „Za čtvrt hodiny jede vlak do Trutnova. Honem na nádraží!“ zavelel k úprku. Zakoupili jsme jízdenky, pohodlně se usadili v kupé a vytáhli karty. „Kdepak autobus! Vlakem to je jinačí cestování,“ rozplývali jsme se. Jenže hned na další stanici nás z vlaku zase vyhnali, že prý kvůli dlouhodobé výluce musíme pokračovat autobusem. Měli to zorganizované špičkově. Natěsnali jsme se do přistavených autobusů a vyrazili. Krkonošské hřebeny se už zdály na dosah ruky. Autobus však po necelé hodince jízdy zabočil na vlakové nádraží a my zase přesedali na vlak. Krátce před polednem jsme konečně byli Trutnově. „A já, blbec, si ráno ještě pochvalovala, jak máme do Krkonoš pěkné spojení!“ Zkrátím to. V Trutnově jsme stihli rychlý oběd v nádražním bufetu (ten plánovaný měl proběhnout na Pomezkách!) a v půl jedné odjeli autobusem. V půl druhé jsme z něho vystoupili u Spáleného Mlýna, přesně o tři hodiny později, než byl plán. Nabízelo se sice nechat se odvézt až na Pomezní boudy a trasu tak výrazně zkrátit, ale to bychom přišli o Pomezní hřeben. A jak jde o nějaké vypouštění části trasy, neznám bratra, natož svoje děti! Už tak jsme na trase ubrali pět kilometrů, které bychom zčásti absolvovali po asfaltu (protože ten plánovaný bus jel do Pece a stavěl jenom u odbočky). Čeká nás asi dvacet kilometrů, a to musíme za odpoledne zvládnout. „Nejsme žádný másla, oběd už máme za sebou, tak vzhůru do hor!“ Nasála jsem svěží vzduch krkonošského lesa, bylo krásné léto a počasí slibovalo nádherné výhledy. Zbytek osazensta si jen povzdechl a pozvolna se vydali za mnou…