Rubrika:
2017, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 28. 9. - 1. 10. 2017
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Ujeté kilometry: 104 km
Řeknu to upřímně. Vyjet na kole na Královu hoľu, významný 1946 metrů vysoký vrchol Nízkých Tater, nikdy nepatřilo (kupodivu) k mým snům. Možná proto, že jsem se zalekla náročnosti výjezdu, půlka cesty je totiž bez asfaltu (Pěkně kecáš, na Suchák nebo Bukovou horu taky jezdíš lesní cestou! říkala moje hlava lenivému tělu) a nebo proto, že radši jezdím odněkud někam, než nahoru a stejnou cestou dolů (Aha! A co Ještěd? Praděd? Klínovec?)
Prostě, Luděk chtěl o prodlouženém víkendu (tímto děkujeme paní ředitelce ZŠ Těchonín za páteční ředitelské volno 🙂 páč bychom si jej stejně vzali 🙂 ) provětrat kolo a žádná moje výmluva nebyla dost dobrá. Ani ta, že na vrcholky hor chodím raději pěšky. (Ehm, ehm, kdo měl na svědomí letošní trasu na kolách po Rumunsku? Kdo na jaře vymyslel výjezd na Kelčský Javorník a další kopce?)
Totiž, do kraje pod Královou hoľou přišlo před časem pozvání od našeho dobrého zákazníka. Považte – jaký to jsou dneska lidi. Nakoupí asi deset alarmů a ještě nás pozvou k sobě domů (Když vyšlo najevo, že je onen zákazník původem z Ruska a nás Rusko velmi zajímá.)
“Co kdybychom zajeli do toho Šumiace. Vyjedeme si na Královu hoľu a navíc se můžeme dozvědět spoustu informací!” básnil Luděk s vidinou čtyř volných dní. Předpověď navíc ukazovala po propršeném září konečně sluníčko. A žádná moje výmluva neobstála. Naložili jsme tedy kola na auto a vydali se na Slovensko. Pokolikáté už letos?
Cesta tam nám trvala v podstatě celý den. Zácpy v Žilině, oprava silnice do Turčianských Teplic, a pár zastávek způsobilo, že jsme k našim hostitelům přijeli až za tmy. Trochu trapas. “Já jsem říkal, že máme ráno vyjet brzy,” reptal Luděk – skřivan. Ale problém to nebyl žádný. Jen co jsme přijeli, byli jsme okamžitě nahnáni k nachystaného stolu, kam se snášela jedna dobrota za druhou. A takto vypadal celý náš pobyt. Opulentní snídaně, chutné večeře, snad i na obědy by došlo, kdybychom se na ně vrátili z výletu domů. Rusové jsou opravdu pohostinní lidé.
Výlety jsme podnikli dva. Hned první den na Královu hoľu (26 km), a druhý den na Muráň (78 km), čímž jsme si připomenuli týdenní výpravu Slovensko 2003, uskutečněnou s Pavlem.
Na závěr trochu statistiky, pokud by někdo toužil také Královu hoľu zdolat, jak náročný výjezd to vlastně je. Považte sami:
Na asi 13 kilometrech převýšení 1100 metrů (průměrné stoupání tedy 8,5 %).
Start: 850 m n. m.
950 m n. m. – konec asfaltu (první a poslední kilometr kamenitá cesta, občas nutno jít pěšky, ale zbytek se docela dá)
cca 1450 m n.m. – Přední sedlo, začátek asfaltu, horší kvalita, ale díky za něj!
1946 m n.m. cíl, teplota cca 2 – 3 °C, vichr, mlha
Nálada “skvělá”, hlavně těch 500 výškových metrů po makadámu (které se nesly ve znamení dřiny, potu a slz, i ta krev hrozila při jednom pádu) a motivačně “pomohlo” několik “takycyklistů” předjíždějících nás na elektrokolech. Prostě zařadit jedna jedna a nepřemýšlet nad tím, že musíme stejnou cestou zpátky 🙂 Ale! Ke zlepšení nálady pomohlo pustit si nějakou hudbu a nečekaná nově otevřená útulna s bufetem na Předním sedle. A čerstvý studený vzduch, jehož teplota se s každým nadmořským metrem snižovala, a horská krajina všude okolo. Jenom nás bohužel o ty nejhezčí výhledy připravily mraky.
Ale celkově – když to zvládly 9 a 10 leté děti, zvládne to každý!
Při sobotním výletu na Muráňský hrad a sedlo Burda jsme jeli po známých cestách. Tedy, jeli jsme po nich před neuvěřitelnými 14 lety, to je už hodně dávno. A tak jsme mohli zavzpomínat a hodnotit, co vše se změnilo nebo naopak nezměnilo. Kde přibyl nový asfalt, a kde po něm stále není ani památka. Krásný a zapomenutý kraj je Muráňská planina. I když to vůbec žádná planina není, tachometr nám za celý den napočítal 1400 nastoupaných metrů. A i na toho medvěda málem došlo, jednoho jsme prý minuli o tři minuty! Ach jo, vědět to, snad bych se i ráno dřív z postele vykopala 🙂
Jen slova této krásné písničky https://www.youtube.com/watch?v=kghCqyMLPFA
už bohužel příliš neplatí. V květnu 2014 se přehnal Slovenskem silný vichr nazvaný Žofia, který napáchal, hlavně na středním Slovensku, nevyčíslitelné škody. Jsou viditelné i při letmém pohledu. Tam, kde svahy kdysi pokrývaly husté lesy, jsou dnes holé stráně. A ačkoliv se tím turistovi odkryly netušené výhledy, celkově je to pohled spíš smutný.