Dnes je 26. 04. 2018 - svátek má Oto

Na kole okolo Ralska – s Honzou

Rubrika: 2017, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 5. 5. - 8. 5. 2017

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa, Šárka a Honza (+ Lada, Pavel, Pepa, Hanka a Venca část Ještěd a zpět)

Ujeté kilometry: 180 km

Ať počítám, jak počítám, nějakých dvacet let už tomu bude, co jsme s Honzou ze Stráže (Hans von Vartenberg alias John Worry) chodili místo semináře ze statistického programu SPSS na pivo na žižkovskou Viktorku. Náhoda tomu chtěla, práce s SPSS mě pár let na to dobré dva roky v agentuře pro výzkum trhu a veřejného mínění Sofres – Factum živila, ale Honza, řekla bych, znalost tohoto softwaru nikdy nepotřeboval. Zůstal v rodné Stráži, kam jsme za ním čas od času s koly zajeli. Pak se oženil a přesunul ke své nastávající o kousek vedle do Břevniště. My jsme se zase přestěhovali z Prahy do Těchonína, ale s Honzou zůstali i nadále v občasném kontaktu. S příchodem dětí vyvstala potřeba trávit někde jarní prázdniny a tak začali Voráčkovci (již v počtu 4 kusů) jezdit k nám na Lesovnu. Nejprve sami, posléze se dvěma až třemi dalšími veselými rodinkami, čímž vznikla tradice “Expedice ANVOSEL”. Obdivovali jsme, že dokáží v sestavě čítající třináct hlav (resp. třináct… ehm…) zvládnout týdenní pobyt s jedním záchodem, takže hlavně pro ně jsme pilně pracovali a snažili se zvětšit ubytovací prostory, zejména – doplnit další WC. Ale to jsem odbočila…

Když letošní (již asi sedmá) expedice ANVOSEL končila, padaly od nich všech slova pozvání. “A kdy přijedete k nám? U nás je také krásně!” “To je pravda… Dlouho jsme tam nebyli…” začínala jsem si uvědomovat. A vzpomínat. Pokaždé, když jsme v minulosti do Stráže pod Ralskem přijeli, vítal nás Honza typickou otázkou: “Jeli jste přes PROSTOR?!” se silným důrazem právě na slovo prostor. Měl na mysli bývalý vojenský výcvikový prostor Ralsko, do kterého byl 31.12.1991 zrušen zákaz vstupu a lidé se přes něj mohli začít volně pohybovat.

V okolí Ralska se ale nachází spousta jiných zajímavostí, ne pouze onen “prostor”. Zříceniny hradů, jeskyně, skály, hluboké borové lesy, relativně rovinky a z nich vystupující solidní kopce. A poblíž toho všeho uranové doly a ruiny objektů jako dědictví po ruských vojácích. Zkrátka kraj neobyčejně zajímavý.

Květnové prodloužené víkendy jsme už chtěli trávit pod stanem. Jaro však stále v nedohlednu.Předpověď na druhý státní svátek je však o něco lepší než na ten první, navíc noclehy pod střechou lezou nemálo do peněz. “Jedeme pod stan!” rozhodli jsme se koncem týdne a ve čtvrtek zavolali Honzovi s dotazy, jestli stále platí jeho pozvání a jak by to vypadalo, kdybychom si u nich nechali přes víkend stát auto a kde bychom si mohli postavit na páteční noc stan. Bylo to dost narychlo, ale klaplo to. Voráčkovi neměli na víkend žádné větší plány a jejich několikapokojový byt bohatě pojmul i naši rodinu. (“Kašlete na stan, pokojů máme dost!”) A následovalo přijetí, za jaké by se nemuseli stydět ani na Balkáně!

Cykloturistika čekala až na sobotu, kdy se měl podle plánu dobýt Ještěd (aneb to nejtěžší hned na začátek). Tedy nalehko; s tím, že se po poledni vrátíme do Břevniště, kde si naložíme bágly a vyrazíme na dvě noci do terénu. Honza se rozhodl, že se k nám přidá. Zájem projevila i jeho starší dcera a následující den se team rozrostl ještě o některé zástupce rodiny Cihlářových a jejich přátele. Ještěd nás dobývalo neuvěřitelných 10 osob! Po návratu čekalo další neskutečně vřelé přijetí u rodičů Jany a Pavla v podobě výborného oběda, až to skoro vypadalo, že nikam neodjedeme. Ale povedlo se. A aby toho nebylo málo, Honza se rozhodl, že pojede na víkend s námi! Dostal totiž svolení od svojí ženy Lenky (nebo to byl příkaz vypadnout? :-), načež z něho vylezlo, že už asi deset let touží jezdit na kole natěžko, jen zatím nevěděl jak na to a nedostal odvahu to vyzkoušet. Výlet s námi prý tedy pojme jako školení.

A musím říci, že jsme ho obdivovali. Šlapal s námi statečně celou trasu, po dvě noci klepal kosu ve slabém letním spacáčku a ještě nám dělal dokonalého průvodce po jeho rodném kraji. Objeli jsme si místa, která jsme znali z let minulých, přidali některá nová, která neznal ani Honza (cyklostezka Varhany) a na závěr obohatili vlastivědný výlet o prohlídku hradu Bezděz. Po návratu následoval opět výborný pozdní oběd u Voráčků a pak jsme již mohli nasednout do auta na dlouhou cestu k nám domů. Prodloužený víkend byl nádherný, ale přiznám se, že jsme se těšili do teplých postelí a na to, že se po tomto víkendu snad už konečně definitivně oteplí.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2017, Cestování s dětmi s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK