Rubrika:
2016, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 29.4. - 1.5. 2016
Účastníci: Markéta, Luděk, děti
Už je to tak, někdo si plní sny v podobě nákupu nového auta, větší televize a luxusnější kuchyně, v mých snech se objevuje touha objevovat místa, kde jsem ještě nebyla a putovat po horách, které neznám.
Tip na Javornickou hřebenovku má na svědomí jeden asi pět let starý článek, už nevím jestli na idnesu nebo kde, ale psalo se tam, že u horského hotelu Husárik nad Čadcou začíná snad vůbec nejkrásnější zimní běžkařská hřebenovka ve středoevropském prostoru. Vede směrem na západ převážně po loukách kolem roztroušených osad a drobných lesních kapliček, často se klikatí a poskytuje téměř neustálé výhledy do dalekého okolí. Do té doby jsem neměla ani tušení, že hřeben Javorníků (víceméně hraniční) pokračuje ještě kamsi hluboko do Slovenska, no a když jsem se dozvěděla, že je javornická magistrála nově i strojově upravovaná, zůstalo mi to v hlavě jako sen tuto hřebenovku na běžkách zdolat; a ne a ne se toho zbavit. Jediné řešení je, že tam pojedeme! 🙂
Jenže co čert nechtěl, v posledních letech je to se sněhem hodně bídné i ve vyšších nadmořských výškách, natož v těch nižších (hřebenovka se pohybuje v rozmezí 700 – 900 m n. m., opravdu výjimečně a nesměle překoná hranici 900 metrů). Část Javorníků jsme na běžkách okoukli vloni o jarňákách, poté co jsme českou a pohraniční část hřebene prošli pěšky s našimi kamarády na podzim předchozího roku, ale ta slovenská část pořád odolávala a nechtěla nás pustit. Užuž to vypadalo nadějně letos v zimě, ale když jsem volala na ubytování, paní mi smutně oznámila, že v Javorníkách prší a i to málo sněhu, které tam bylo, bude do rána pryč – vzdali jsme to a jeli do Jizerek.
Koncem dubna oživuji svůj sen – když ne na běžkách, přejdeme Javorníky pěšky. Pokud chcete hřebenovku zdolat nalehko, na celé trase je jenom jedna jediná možnost noclehu – a to chata U Cipára v sedle Semeteš. Vychází to dobře – v pátek vlakem do Čadci, tam někde nocleh na kraji města a další nocleh vychází na Semeteši. Chyba lávky! Ze soboty na neděli už mají plně obsazeno, jediná možnost je z pátku na sobotu. Operativně tedy měníme plán a hřeben půjdeme obráceně – jen je potřeba ještě zajistit nocleh ze soboty na neděli. Ať hledám, jak hledám, nic lepšího než Chatu Štart v Ochodnici jsem nenašla. Znamená to sestup z hřebene, ale ten by byl nutný v každém případě. Na hřebeni, kromě vlastního stanu a spacáku, jiné možnosti nejsou.
Zbývá už jediné – v pátek 29. dubna vyzvednout děti po druhé vyučovací hodině z rodinných důvodů ze školy, odjet vláčkem na Slovensko do Makova a – užít si víkend plný výhledů!
A ještě na závěr jedna perlička – ve středu před odjezdem napadlo v Javorníkách a Beskydech 20 centimetrů čerstvého sněhu! Do našeho příjezdu zbyly z této nadílky už jenom nepatrné zbytečky, ale i tak jsem se musela v duchu smát – stěžuji si, že zima ne a ne přijít a nakonec se jí nemůžeme zbavit 🙂
V České Třebové si vypůjčujeme na cestu vlakem knížky a pak už jen zavázat tkaničky a výlet může začít :-)
Vystupujeme v Makově na konečné. To co jsme jeli hodinu údolím vlakem, půjdeme teď dva dny po hřebeni zpátky. Konečně jsme použili průkazky na bezplatnou přepravu dětí na území Slovenska, které jsme jim v zimě pracně vyřídili.
Abychom nemuseli tři kilometry po silnici, zkoušíme štěstí na stopu.
A máme štěstí, staví nám snad hned druhé auto. Před ostrým startem se jdeme ještě občerstvit do stylové hospůdky k Melocikovi.
Uhnuli jsme ze silnice na červenou a hned jsme v jiném světě. Kaplička v osadě Ovsenovci nám ukazuje, jak to bude dál vypadat po celý víkend.
Výhledy na zasněženou Malou Fatru na straně jedné, Moravskoslezské Beskydy na straně druhé.
Kaplička stojí v sedle a je u ní i přístřešek. Klidně by zde šlo i přenocovat. Trochu je nám líto, že jsme nalehko.
Ohlédnutí zpátky k malé osadě
Další cesta vede k rozhledně Luby. Cesta tam teda nevede, značka obchází kopec úbočím, ale stačí se vydrápat pár metrů lesem a jsme tam.
Nahoru nejdu, věž se mi vůbec nelíbí, výhledy zdola jsou také jedinečné.
I když uznávám, že shora je to asi lepší :-)
Děti s Luďkem to vyzkoušeli a já dole trnula hrůzou. Ona to prý navíc rozhledna ani není, spíš protipožární věž, a cedulka zakazovala vstup nepovolaným osobám.
V lese, kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se zbytky sněhu. Ne ovšem toho loňského... tento byl starý pár dní.
Osada Solíkovci a už konečně prudce klesáme na Semeteš
U Cipára. Je zde ubytování a maličký hostinec.
Když se domluvíte dopředu, uvaří Vám i guláš a v malých potravinách možno zakoupit jídlo na snídani. Ušetří to trochu váhy batohu.
Ráno je jako malované a my opět musíme vystoupat do nějakých 800 metrů.
V osadách jsou dnes už většinou jen chalupáři
Život tu ale asi nebyl jednouchý... Asfaltky tady fakt nehledejte.
Další kaplička přímo na hřebeni
Děti využijí zbytků sněhu ke koulovačce
Opravdu poslední sníh této zimy
Zub času. Slovenské turistické ukazatele ukazují čas a ne kilometry. Tento jediný nám však ukázal skutečnou vzdálenost.
Čeká nás rozhledna Kamenité. Až sem dojel Luděk na běžkách a pak sjel dolů do Turzovky na vlak.
Rozhledna je vskutku nevysoká :-)
Výhledy směrem do Čech (uprostřed Lysá hora) - dodatečná pozn. autorky: byla jsem Moraváky upozorněna, že Lysá hora není v Čechách, tož opravuji popisek na: Výhledy směrem na Moravu (ležící v Česku :-)))
A výhledy na Slovensko (po tom zatravněném hřebínku půjdeme dál). V dáli špatně viditelná Malá Fatra
Je poledne. Rozděláváme oheň.
Máme totiž s sebou buřty. Vzali jsme je schválně, když už netáboříme na noc, opečeme si je přes den. K uhašení posloužily zbytky sněhu ve stínu, kam nesvítilo slunce.
Jakubovský vrch je odlesněný
Opět na zasněženou Malou Fatru.
Tak jdeme už, cesta je ještě daleká...
Nalezli jsme lebku neuznámého živočicha
Jakási lidová tvořivost pod Jakubovským vrchem
Osada Jurdovci, Šárku jsme vyslali pro vodu. V dálce už je vidět Marťácký vrch s rozhlednou.
Už bychom tady sice měli začít klesat do Ochodnice, ale na rozhlednu si ještě zajdeme.
Opět je tu přístřešek a ohniště - místo jako stvořené k táboření.
Poprvé vidíme, kam až musíme klesnout na nocleh. Je to ještě pěkně daleko. A za tím opět zasněžená Malá Fatra.
Stoupáme na Vrchrieku, kde opouštíme hlavní hřeben.
Ochodnice na dohled, ale jsou to ještě dobré 3 kilometry
A pak než najdeme naši chatu...
... jsme zralí padnout do postelí a spát.
Ráno musíme vystoupat opět na hřeben, a navíc nás čeká nejvyšší bod celé akce, Chotárny kopec 906 metrů.
Ovečky, takový dříve častý, dnes už ne moc obvyklý slovenský obrázek.
A stačí jen vyběhnout kousek nad ves a už jsou zase neskutečné výhledy.
A to je on, Chotárny kopec.
Výhledy na Kysucké Beskydy (Velká Rača)
A opět Malá Fatra - není to už trochu nuda? Je ale vidět, že sněhu ubylo...
Za Chotárny kopcem, na místě zvaném Črchľa, se hřeben rozdvojuje. Doleva je možné jít k hotelu Husárik, my volíme cestu po zelené doprava (tušíme tam lepší výhledy)
A to je hned pod kopcem. Studánka, přístřešek a výhledy
A pak po loukách obcházíme Vojtov vrch
Druhá část hřebenovky spolu s předraženým luxusním hotelem Husárik
To by bylo, abychom domů jeli s čistými botami! Těžaři slovenských lesů se postarají o to, aby se tak nestalo.
Zbývá seběhnout po sjezdovce
A už jsme v Čadci na sídlisku
Do odjezdu vlaku máme dost času, tak si procházíme město a dáváme si oběd
Šárka si vyžádala můj těžký batoh...
Čímž mě přivedla na myšlenku, že příště už vyrážíme do hor natěžko!
Ještě odměna v podobě dětského kina ve vlaku a jsme doma! Víkend končí. A já mám další splněný sen :-)