Rubrika:
2021, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 19. - 22. 8. 2021
Účastníci: Markéta, Šárka, Jana
Nejela bys se mnou a Šárkou někam na hory na Slovensko? oslovila jsem kamarádku Janu. Byli jsme tou dobou ještě někde v Bulharsku, nebo Rumunsku, ale já už přemýšlela, co se zbytkem prázdnin. Víťa měl mít po návratu soustředění s hasičema a Luděk, jak ho znám, bude potřebovat po návratu z šestitýdenní dovolené na kolech delší odpočinek. Jany odpověď zněla nějak jako: To by bylo super.
Jenže situaci zkomplikoval – kdo jiný, že? – covid. Slovensko nastolilo přísný režim vstupu pro neočkované, který se týkal i dětí, nechtěla jsem to riskovat. Je přece tolik jiných možností i u nás, kam na 3-4 dny vyrazit. Jenže co vybrat? Jana už byla taky skoro všude, a ačkoliv finální volbu vložila čistě jen do mých rukou, cítila jsem odpovědnost zvolit něco i pro ni atraktivního. Nabízelo se rozhodnout podle počasí. Jenže předpověď se měnila ze dne na den. Nakonec za nás rozhodla Šárka – a protože měla během výletu slavit narozeniny (13), vyrazily jsme na její přání do Krkonoš.
Říká se, že když chceš poznat přítele, vezmi ho s sebou do hor. Jana se ukázala jako výborný parťák i do nepohody. Ta nás bohužel provázela zejména na počátku výletu. Ale ať už počasí, které bylo nakonec mnohem horší než ukazovala předpověď, nebo zrušená rezervace hned prvního noclehu (v Krkonoších lze totiž oficiálně nocovat pouze na horských chatách), Jana neustále s úsměvem na tváři. No a nakonec i trasa byla docela náročná. Denní dávky 29 a 26 km (mohly za to i dvě chyby v navigaci, kdy jsme se zakecaly a já přehlédla odbočku) s velkým převýšením – a nás netrénované pěkně bolely namožené svaly 🙂 Batoh sice sbalený „nalehko“, ale něco jsme v něm přeci jenom nesly. Pláštěnky, bundy, spacáky a jídlo. Jana měla výhodu, letos už nachodila poměrně dost kilometrů.
Takže, Jani, díky za fajn akci, a doufám, že si společně zase někdy něco dáme 😉
A děkuji za focení a za fotky!
Jana projevila přání, když Krkonoše, tak z polské strany. Takže auto jsme zaparkovaly v městečku Karpacz, a pak jsme se k němu vrátily busem ze Sklářské Porenby. Karpacz je příšerný cirkus, nás ale zaujala gruzínská restaurace.
Kostelík Wang byl do Polska převezen v 19. století z Norka. Dnes je z něj lákadlo na turisty.
Po modré k jezírku Malý Stav. Zatím neprší, ale brzy bude.
Malý Stav a schronisko Samotnia na jeho břehu
Krásné místo, v chatě se nám bohužel nikdy nepodařilo rezervovat si nocleh, pokaždé měli plno. Nejinak tomu bylo i dnes. Bohužel nás "vypekla" i jindy ověřená klasika a jistota - velkokapacitní Strzecha Akademiczka.
To je ona. A protože do Slezského domu na úpatí Sněžky jsem se nedovolala, nezbylo než vzít zavděk Luční boudou.
A už prší, vytahujeme pláštěnky a bundy.
Luční se z mraků a mlhy vyloupla skoro na poslední chvíli.
Na výběr měli luxusní předražené pokoje, a nebo spacákovnu v nejvyšším patře boudy. 680 káčé se snídaní není zrovna lidovka, ale karimatky nám zapůjčili zdarma, všude bylo čisto a snídaně opravdu stojí za to! A koneckonců i 20% sleva na vše z restaurace přišla vhod. Suma sumárum, za vyzkoušení to stálo. Kromě nás tří v pokoji nocovala ještě mladá dvojice.
Marně přemýšlím, jestli jsem někde zažila lepší snídani než na Luční. Na výběr bylo opravdu všechno.
Přiznám se bez mučení, že dva zdejší upečené rohlíky a čtyři vajíčka natvrdo (o která byl malý zájem) jsem šoupla s sebou do batohu (a hodilo se to nakonec k večeři). Jenže narozdíl od jiných lidí, vše co jsme si nabraly na talířek, jsme poctivě snědly a nic se nemuselo vyhazovat. (narážím na celé kusy perníku a jiné potraviny, co lidé nesnězené vraceli)
Počasí bylo mlhavé, ale na chvíli Bouda z mraků vyplula. A podle předpovědi mělo začít něco padat až odpoledne.
Dokonce i ta Sněžka alespoň v náznacích vykukovala.
Asi takhle - Sněžka v plánu nebyla, už jsme tam byly mockrát, a Jana dokonce letos v červnu. Jenže - plánovat něco doma je jedna věc, a stát pod NÍ - je věc druhá...
Zejména když je to nahoru jenom půlhodinka
Plus v takovém počasí, kdo by odolal :-) A když se ani Jana netvářila jako že jsem spadla na hlavu...
Zacházka se zkrátka vyplatila
Spokojenost po všech stránkách :-)))
I nižší polohy se opět halí do mraků a začíná pršet.
Sestupujeme do Pece po nově zrekonstruovaném chodníku Obřím dolem.
Pršet dopoledne nemělo, přesto cosi padá.
Šárka objevila v mapě Lesovnu
Nezajít sem prostě nešlo :-) Navíc ceny i na Pec relativně ucházející...
Tady právě došlo k prvnímu přehlédnutí odbočky (směr Richtrovy boudy)
A tady ke druhému, ta cesta podél ohrady s pasoucími se ovcemi lemovaná tyčovým značením lákala namísto otravné asfaltky. Až když cesta skončila u chaty Berghof, bylo jasné, že je něco špatně. Resp. někdo je špatně.
Na Krkonoších mě mimojiné fascinují louky s tradičními chalupami. Podobně jako v Beskydech.
Po svačině na Výrovce stoupáme k Památníku obětem hor pod Studniční horou . Zničeho nic, navzdory předpovědi, která byla úplně naopak, se navečer udělalo hezky.
Fronta rázem odplula kamsi nad Černou horu a na nás začalo svítit slunce.
Proč jsme se vracely opět k Luční? Jednak je zelená do Svatého Petra tč. ve výstavbě a tudíž zavřená, jednak plán byl sestup pod Kozími hřbety. I když jsme na Výrovce chvíli zapochybovaly, že děláme správě, bo do cíle do Špindlu zbývalo ještě asi 11 km a únava už se začala objevovat. Jenže informace od obsluhy na chatě, že je cesta Dlouhým dolem opravdu neprůchozí, zněla vážně.
A kromě toho, slunce a výhledy nás nakoply.
Šly jsme po červené, Starou Bucharovou cestou
Ve výstavbě byla tč. i cesta údolím Bílého Labe, ale to jsme v plánu neměly. Sněžka se nikdy neokouká.
Výhled do údolí Bílého Labe z vyhlídky Krkonoš. V dolině Špindlerova Mlýna se drží mraky furt.
A pomalu se zahalují i pláně pod Sněžkou.
Sestupujeme úbočím Kozích vrchů, užíváme se, dokud je ještě něco vidět.
Cesta je krásná, ale sestup náročný. Všude kvete vřes.
Kouzelná chaloupka se slunečnicí. Asi nějaký penzion, my ale máme pokoj rezervovaný jinde.
Musíme projít centrem Špindlu
až do části nazvané Bedřichov do penzionu Borůvka.
Tak tohle bylo o fous, jako kdyby to plánoval Jára s Janou. Jen co jsme zapadly do pokoje, venku se spustil slejvák. A v penzionu se topilo, díky čemuž jsme mohly usušit mokré boty, pláštěnky a další.
Když jsme si večer pustily předpověď počasí, tak Karas sliboval "zítra pršet NEBUDE" - a měl pravdu. Ráno bylo jako malované.
A zase vzhůru na hřeben. Po modré Labským dolem
Jde o divoké údolí se strmými kolmými stěnami a vodopády. Tady ten je Pančavský. Za chvíli tam budeme nahoře také stát, ale pro množství lidí se k vyhlídce neprobojujeme.
Kouzelný chodníček se vine vzhůru podél Labské rokle
Pro Janu jsme prý vděčným objektem focení - s našimi barvičkami :-)
Pod Labským vodopádem. Řeka Labe tady padá skoro kolmo dolů, aby se po spojení s Bílým Labem vydalo na svou dalekou pouť...
Cestu si maličko prodlužujeme přes Harrachovy kameny. Je sobota, relativně slunečno, do hor se vydalo spousta lidí.
Pohled na hřeben, kam půjdeme, a na Labskou boudu, kde jsme si daly svačinku. Valí se docela nepěkné mraky.
A černají - tady bych teda nechtěla chytnout bouřku. Ale když Karas tak důrazně říkal, že dneska pršet nebude, musíme mu věřit. Ale pro jistotu koukáme do mobilu. Srážky naštěstí nikde v dohledu.
Pramen Labe v obležení turistů. Raději prcháme dál...
Po cestě česko-polského přátelství
Na obzoru Vysoké kolo - a pod ním vyhlídky na Sněžné jámy
Śnieżne Stawki - malá ledovcová jezírka na dně Sněžných jam - náš další cíl
Vysílač Sněžné jámy. Škoda, že už to není jako chata...
Chodník kamenným úbočím Vysokého kola. Polsky je to Velký Šišák
Ale abych vyfotila já ji, musela jsem jí foťák skoro sebrat :-)
Značky střídáme častěji než ponožky. Sestup z červené po modré na zelenou.
A za chvíli - jedno z nejhezčích míst, překvapivě jako bychom ani nebyly v Krkonoších,
Je nutné absolvovat sestup o více než 200 výškových metrů
Jenom oproti minulé návštěvě, kdy byla jezírka skoro opuštěná, místo asi nějak vzešlo ve známost a návštěvníků rapidně přibylo.
Stezka kolem jezer vede přes ohromné šutry, které nikdo nenarovnal
Tady na tom obřím kameni se usídlil páreček a vzájemně se pořád fotili, až je Jana musela požádat, zda by místo neuvolnili, páč na fotku s nima fakt nikdo nebyl zvědavej
Jezírka jsou u stezky dvě, toto je to spodní
Cesta dál pokračuje přes kopečky, mezi nimiž je vidět náš další postup. Dřív tu býval les...
Po zelené úbočím. Před námi na kopečku schronisko Szrenica.
Výhled do polského podhůří Krkonoš
Schronisko Szrenica. Jednou jsme tam s dětmi přespávali, teď bohužel volno neměli.
Svinské kameny. Už jsme opět na cestě česko-polského přátelství.
Slunce už se pomalu sklání k obzoru, když sestupujeme k naší chatě. Aspoň vyzkoušíme nové schronisko Hala Szrenicka (nové ve smyslu, že jsme zde ještě nikdy nespali)
Jde o další velkokapacitní ubikaci, jak by řekl Luděk, polského standardu.
Žurek, palačinky a dvě pivka = naše večeře. Dát si s Janou pivko, to neodolám ani já :-)
A ráno už zbývá jen krátký sestup.
Jenom ty nohy kdyby tolik nebolely :-))))
Trasa vede tudy schválně kvůli návštěvě vodopádu Kamieńczyka. Jde o nejvyšší vodopád v polských Sudetech a přístup k němu si musíte zaplatit. Nám to ale stačilo takto z výšky.
Autobusem zpátky do Karpacze
Jak to udělat, když chcete parkovat 4 dny a v automatu je možné koupit si jen denní lístek
Jana nás odvezla do Ústí, odkud jsme pokračovaly domů vlakem. Ještě ale bylo nutné zajít na slíbený pohár, který se v Krkonoších neuskutečnil. 13 let - jaký krásný věk.
Nahrávání ...
