Rubrika:
2023
Datum výpravy: 28.9. - 1.10.2023
Účastníci: Markéta, Luděk, Jana
Ujeté kilometry: 215 km
Znáte to, když spolu vyjedou tři – jeden co má fobii z bouřek, druhý z deště a třetí z horka – na cyklovandr? Ne, to není začátek vtipu, to je náš sváteční cyklovýlet 😀 na ne úplně cykloturisticky lákavé Ostravsko.
Ale co už, počasí mělo být takové všelijaké, na hory nás to úplně netáhlo, tak jsme pospojovali pár míst, co už nás dlouho lákaly vidět (Šikmý kostel sv. Petra z Alkantary, Dolní oblast Vítkovice, Hukvaldy) a protáhli to přes Kopřivnici a Štramberk až do Olomouce. Přizvali jsme na spolujízdu Janu, aby nám nebylo samotným smutno. Děti daly přednost víkendu u babičky a dědy v Herolticích. Doma být jsem jim zakázala, z důvodu, že by nic nedělaly, takže měly na výběr – buď s námi a nebo… V Herolticích byla naplánovaná brigáda, mělo se dělat o dřevě (pozor, to není gramatická chyba, to jest mísní dialekt) a Šárka bude pomáhat v kuchyni. Víťa pak přiznal, že měl radši jet s námi 🙂 bo jednak si tam fakt mákli a jednak by měl fotku u (sice kopřivnického, ale přeci jen) Los pollos 🙂
PS: Před tím, než si prohlédnete fotky, zmíním ještě jednu důležitou historku. Kdysi dávno, v dobách studia na VŠE, jde Markéta na zkoušku z Řízení výroby. Už moc nevím, co jsme se v tom předmětu jinak učili, ale zadání úlohy v písemné práci znělo: „Spočítejte týdenní zásobu pro provoz vysoké pece.“ Bylo nutno převést tuny na metry krychlové nebo obráceně za pomoci hustoty, což jsem zvládla bravurně a denní spotřebu spočítala správně. Následoval poslední krok, číslo vynásobit… aha… kolika vlastně? Sedmi? Kdepak, to bude chyták. Pracovních dní je pět. I vynásobila milá Markéta číslo pěti, výsledek podtrhla a práci odevzdala. Jenže pak… „Ehm, totiž… vysoká pec se, slečno kolegyně, na víkend nevypíná!“ vysmál se mi profesor a od zkoušky jsem vyletěla. V životě mi tato znalost k ničemu nebyla, a to je to už více než 25 let, takže pochybuji, že někdy bude. Ale jako veselá historka pro pobavení mi to posloužilo za ta léta dobře (Luďkovi se tímto omlouvám, slyšel to už nejméně desetkrát).
Na výpravu jsme vyjeli vlakem, sraz byl v Bohumyně. (Velmi rychle jsem pochytila zdejší nářečí, stačilo zajít do vietnamské večerky na rychlý nákup :-) ) Jana vyrazila dřív, nebo měla lepší spojení, tak vystoupila už v Ostravě a do Bohumyna přejela na kole. Na nádraží nás přivítala objektivem svého fotoaparátu. Většina fotek z výpravy je tak jejích.
Jaksi jsem dospěla k tomu, že dědím boty po Víťovi (tč. 16 let), ze kterých vyrostl.
V mapě nás zaujala rozhledna v bývalém vodojemu (je tam možné i ubytování). Překvapilo nás, že byl přístup na vyhlídku zdarma. Paní recepční teda pronesla "nic tam neni, leda muchy". Fakt nás to bavilo, připadali jsme si jak v jinym světě :-)
Výhled na bohumynske domky
V dáli tušíme Beskydy, ale fakt jenom tušíme. Tahle výprava bude větších hor prostá.
Směrem na Karvinou jsme to vzali po cyklostezce podél Olše a ta nás zavedla k elektrárně Dětmarovice.
Jana si vyžádala dodržování pitného režimu a v bufetu v Dětmarovicích to měli tak nějak stylové - fakt rázovitý kraj :-) Až na jídlo, po hodině čekání jsme objednávku zrušili...
... a jeli dál zase podél Olše.
Chtěli jsme se vyhnout hlavní silnici a tak jsme to vzali cestou necestou
Šikmý kostel sv. Petra z Alkantary - přiznám se, že mě k návštěvě motivovala četba stejnojmenné knihy. Kostel se naklonil díky těžbě uhlí pod ním, ale zajímavější mi připadá, že se propadl o více než 30 metrů! V knížce totiž kostel stojí na vršku a teď jsme k němu z kopce sjížděli!
Ještě na začátku 90. let 20. století hrozilo kostelu zřícení. V letech 1994–1995 byla provedena jeho generální oprava.
Je zapsán do České knihy rekordů a kuriozit jako nejšikmější kostel v Česku.
Zrovna v něm probíhal nějaký konzert (jen pro pozvané) a tak jsme toho využili a požádali o možnost prohlédnout si interiér. A to byl teprve ten správný optický klam! Vyfotit to nejde, ale mozek pracuje tak, že vytvořil iluzi, že lustry visí našikmo. Plus ještě nějaké dveře postavili rovně, takže člověku se uvnitř až hlava zatočila.
Nedaleký bývalý Důl Barbora byl též dějem románu, kniha začíná důlním neštěstím právě na tomto dole.
Pomalu se blížil večer, chtělo to najít někde nocleh. Oblast východně od Petřvaldu se zdála ideální, protože je neobydlená, jen samý les.
A trubky odkudsi kamsi :-)
Tak nakonec nic moc, no. Jana přistoupila na noclehy na divoko, ale zrovna první nocleh jsme hledali až skoro do tmy.
A ještě byl docela bídný.
Ostravu jsme jenom lízli po jižním okraji a mířili na cyklostezku k Ostravici.
Slezskoostravský hrad nám nastrčili přímo ke stezce, tak jsme si k němu odbočili
Stezkami je to tam dost protkané
Báli jsme se trochu, že Jana nebude kávovou pauzu chtít udělat, ale naopak to uvítala, bo také potřebovala dobít svůj telefon
Areál někdejších Vítkovických železáren je dnes volně přístupný. Provádějí se zde komentované turistické prohlídky, ale ty je nutno objednat předem a nám stačilo jen to celé monstrum vidět. Nad vysokou pecí je dokonoce vytvořená vyhlídka Bolt tower, ale nešli jsme tam. Ohromující to bylo i zezdola.
Kolos vysokých pecí celému areálu dominuje.
Markéta vidí poprvé v životě vysokou pec (na víkend se nevypíná!!!!)
Podél Ostravice jsme pokračovali skoro až do Frýdku-Místku
Sem tam jsme si odskočili na nějaký vrcholek, ale jenom když byl poblíž trasy, aby Jana moc nešílela
Tady to byla zrovna halda dolu Paskov (tedy kopec vytvořený uměle) a byl z ní pěkný výhled
Oběd jsme pořešili také hned u cyklostezky, ani jsme do F-M nemuseli zajíždět
Ve Sviadnovu jsme se od řeky odpoutali a vzhůru do menších kopečků. Leč hned na tom prvním jsme moc neuspěli...
... rozhledna byla zavřená.
Tak jsme aspoň osušili stany s výhledem na Lysou
a vydali se dál - vstříc kopcům nazvaným Palkovické hůrky. Rozhledna Kabátice (Panorama) byla přístupná volně.
Nahoru jsem vylezla, ale úplně dobře jsem se necítila. Zatímco Jana s klidem fotografuje, já se přidržuji konstrukce :-)
Výhled k Frýdku-Místku a vodní nádrži Olešná. Napravo v oparu začínají Beskydy
Asi 60 výškových metrů nad rozhlednou se nachází vrcholek Kabátice. Jana netoužila po jeho zdolání, hora se dala úbočím objet, tak jsme se na krátký úsek rozdělili
Oprimisticky jsem vyrazila v sedle, nakonec jsem byla ráda, že jsme kola na vrcholek vytlačili ve dvou :-)
Nejvyšší vrchol Palkovických hůrek je Kubánkov (660 m) a chtěli jsme zdolat i další kopečky, ale terén nebyl kolům příliš nakloněn...
... a tak když jsme narazili na lesní asfaltku, vrcholky jsme vzdali a pohodlně sjeli až skoro do Hukvald
Ale smůla - po vyšlapání brutálního kopce jsme se dozvěděli, že...
Tak jsme si došli na pivko a pizzu a pomalu začali řešit, co s noclehem
Předpověď hlásila na zítřejší den déšť, a to byla přesně ta situace, kdy jsem si tak nějak vsugerovala, že fronta (bez ohledu na to, že je konec září) příjde s bouřkou :-)
V mapě se skvěly dva vrcholky (Vrchy a Fojtovy vrchy) a protože slibovaly kromě bodů také výhledy, vydala se na ně Jana s námi.
Kousek se dalo i jet na kole
Zvonička na Vrchách - moc krásné místo
Výhled na nedobyté Hukvaldy a za nimi vykukuje Lysá hora
Jako jo, bylo to tam moc krásné a Jana s Luďkem by to tam někde zapíchli, ale na mě tam jednak bylo moc živo (courali se tam lidi na západ slunce) a hlavně, nejvyšší místo v okolí, a co když přijde ta bouřka (jo, hledejte ve fobiích logiku :-) )
Byli jsme trochu v pasti, protože před námi Kopřivnice a tam jsme chtěli až další den
a tak jsem si v mapě vyhlédla vodní nádrž Větřkovice, která je v dolíku
Nakonec to byl docela horor něco najít. U vody rybáři, nebo to bylo nepoužitelné a když jsme konečně našli něco jakžtakž použitelného, byla tam nudistická pláž a jakýsi pán, co se tam o to staral, nám sice stanování po delší debatě povolil, ale nesměli jsme na to hřiště a x dalších podmínek.
Chudák Jana, jestli s námi ještě někam pojede :-) A bouřka v noci samozřejmě nepřišla, jen nad ránem trochu sprchlo.
Ráno nás Jana vzbudila s tím, že zanalyzovala, že je teď pauza mezi dalším deštěm a že bychom se měli sbalit a vyrazit, abychom se pak někde schovali
A protože se už sbalila a nasnídala, měla čas zaběhnout ještě vyfotit onu upravenou nudapláž
Do Kopřivnice to nebylo daleko, ale terénem
Ač nebylo ještě ani osm hodin, nemuseli jsme nic dlouho hledat, hned na hlavní vedoucí napříč městem jsme potkali pekárnu
Všimněte si té otevírací doby. Dali jsme si kávu a nějaké zákusky a čekali, až ta fronta přijde.
Jenže pořád nějak nepřicházela a Luďka už to čekání nebavilo, tak jsme vyrazili, jen droboulince mrholilo. Pozdravili jsme Emila Zátopka, zdejšího rodáka.
Okoukli jsme Slovenskou strelu v nově upravené expozici (jen za oknem, bo takto brzy ráno bylo ještě zavřeno)
A při výjezdu pak toto - inspirováno oblíbeným seriálem Breaking Bad alias Perníkový táta :-)
No, pršet nakonec začalo, zrovna když jsme vyjeli na Bílou horu s touto neobvykle tvarovanou rozhlednou (má prý imitovat DNA), tak Jana trochu brblala, že jsme měli ještě počkat.
Na rozhledně bylo kupodivu už otevřeno (platilo se vstupné) a výhled z byl na Pustevny a Velký Javorník
a do podhůří, asi na Příbor (bo Kopřivnice byla přímo pod námi)
A z Bílé hory už to nebylo daleko do Štramberka
Štramberská Trúba je dominantou a symbolem města. Původně to byla strážní věž středověkého hradu, která byla v letech 1901-1903 změněna na rozhlednu.
Šli jsme na prohlídku a u toho si zavzpomínali na dávnou výpravu s Pavlem a Martinem do Beskyd, i Jana zde už byla několikrát.
Vstupné nebylo levné, ale za něco zbytky hradu (věže) udržovat musí
Náměstí a zdejší domky, turistická sezóna ještě neskončila
Pohled z náměstí vzhůru k Trúbě
Zajeli jsme si ještě na nedalekou jeskyni Šipka, jež se proslavila jako významné archeologické naleziště
Mohyla Svatý kříž - tak bacha, na mohyle je nápis, že byl kříž zasažen bleskem (1883)
Štramberk jsme opustili směrem na Nový Jičín
A brzy se přihnala další, tentokrát nejvydatnější, dešťová vlna. Akorát nám proto přišla vhod nabídka pivnice v obci Rybí, byl zrovna čas oběda.
Kola jsme si směli zaparkovat skoro až v lokále :-)
Hamburger nebyl špatný, fotila jsem pro děti, aby viděly, o co přišly :-)
Moc se nám nechělo, ale když už jsme ty pláštěnky s sebou táhli, tak jsme si je oblékli
Nebylo to úplně v plánu, ale Jana se zmínila, že kdysi s Járou šplhali na kopec Svinec a cestou byla dobrá chata, tak jsme si řekli, že když oni, tak my musíme taky....
Řekla bych, že si Jana pak nadávala, proč nemlčela, protože trasa stála za prd (skoro celou cestu se tlačilo), pršelo a zmíněná chata navíc byla v rekonstrukci
Nás tohle počasí nerozhází a že není nic vidět? Co naděláme. Svinec (546 m) dobyt a rozhodně na to jen tak nezapomeneme :-)
Naproti Svinci se nachází Starojický kopec (496 m) se zříceninou hradu Starý Jičín. Pršet přestalo a tak jsme se tam s Luďkem vydali.
Kraj ale pohltila mlha, a proto jsme šli nahoru bez Jany
Čekala na nás dole ve městě :-)
Mlha se začala trhat, když jsme vyrazili dál
Odskočili jsme si na kopeček Hlubočky (323 m) a pak jsme ve Starojické Lhotě naplánovali, co podnikneme dál. Mimo jiné proto, že se blížil večer. A zadařilo se vymyslet něco zajímavého! Už bylo načase, už jsme se báli, že nás Jana pošle s tím volným tábořením do háje a půjde někam do hotelu :-) No jo no, někdy se prostě nedaří najít pěkná místa.
Tak nejprve rozhledna Blahutovice kousek za obcí Blahutovice
Vyhlídková plošina se nachází ve výšce 15 metrů, jdu to vyzkoušet!
Výhled na právě zdolané - nalevo Nový Jičín, hned vedle Svinec a další kopečky Podbeskydské pahorkatiny
Výhled západním směrem, do Moravské brány, kudy budeme zítra pokračovat.
Přímo v centru obce se nám povedlo nabrat vodu z dokonale upraveného pramene.
A pak stačilo popojet kousek za obec, kde se na hrázi zdejšího rybníka nachází ptačí pozorovatelna
Rybník byl plný ryb a Luděk dal řeč s místním rybářem (ten se s ním podělil o pivo a Luděk mu naopak nabídl naši slivovici)
Plácků pro stany tady bylo spoustu, dokonce se nabízelo spát i v přístřešku
Ale vybrali jsme si měkkou travičku
A přístřešek nám posloužil jako úschova kol a kuchyně s jídelnou. K večeři se podávalo kuře na paprice.
Poslední den ráno jsme se napojili na starou silnici vedle dálnice D48. Nic po ní nejezdilo, a brzy jsme přišli na to, proč :-)
Ale nebylo to nic, s čím by si silný chlap neporadil
Přípojka na novou dálnici před Bělotínem
Pauza na kafe na benzínce za Hranicemi
Cyklostezka z Drahotuší na Slavíč
Odbočka ke zdejší zajímavosti
Bývalý železniční tunel Slavíč
Slavíčský tunel nebo také Ferdinandův tunel je technická památka, jedná se o opuštěný železniční tunel koněspřežní dráhy.
Je 260 metrů dlouhý a 6 metrů vysoký a projet se dal úplně v pohodě. Zavzpomínali jsme si na dávnou výpravu s děckama ještě ve vozíku.
Luděk projel na vlastní nebezpečí
Železniční viadukt Jezernice - tady jeho monumentálnost (je 343 metrů dlouhý) ale bohužel nevynikla
Neskutečná náhoda bylo setkání na kraji Lipníka s kamarádem Ivošem. Pěkné dny také využil k cyklovýpravě.
Lipník nad Bečvou bylo místem našeho rozloučení s Janou.
Byl čas oběda, tak jsme chtěli najít nějakou hospůdku. Nabízelo se náměstí.
Po jídle poslední fotka a Jana pak zamířila na vlak (přes Helfštýn!) do Přerova, nám se víc hodila Olomouc.
Luděk zavzpomínal na svá středoškolská léta a pro Víťu nafotil zdejší internát, kde trávil 4 roky
U Velkého Újezda jsme si zdolali ještě tři kopečky a pak už jen sfičeli pohodlně do Olomouce na vlak.
Nahrávání ...
