Rubrika:
2022
Datum výpravy: 21. - 23. 1. 2022
Účastníci: Zigáčkovi, Pavel, Míla, Jana
Silvestrovská akce byla fajn, ale přeci jenom, když se vstává v deset, na výlet nebo na lyže vyráží až v 11… mnoho se toho nestihne. Nevadilo to, vím, že to při dlouhých večerních sezeních ani jinak nejde, ale přesto jsem se těšila, že až napadne sníh, vytáhneme kamarády na nějaký pořádný výlet, kdy se ráno vstane normálněji a vyrazí dřív. Měla jsem ideu vzít Janu na Lesní bar, prý na něm ještě nebyla.
Když se pak ozvala Míla, že by rádi přijeli s Pavlem na víkend k nám, ležela už v okolí Těchonína relativně solidní vrstva sněhu, na běžky použitelná. Jana se rozhodovala do poslední chvíle, kvůli obavám z cesty autem. Když už se teda konečně rozhodla kladně, páteční zpráva o uvalení karantény na děti ji k pocitu, že rozhodně přijet má, nepřispěla. Nicméně i ona nakonec dorazila.
Jak že to tedy bylo? V pátek ráno děti odešly normálně do školy, ale už v 8:15 volal Víťa a hlásil: „Špatná zpráva, jdeme domů. Učitelka má covid.“ Okamžitě jsem informovala kamarády, a fikaně přihodila zprávu, že připadlo 10 cm nového sněhu. Nikomu se nechtělo rušit účast na akci, když už měli sbaleno a téměř jednou nohou na odjezdu. Děti se doma otestovaly s negativním výsledkem a stále mě ujišťovaly, že se cítí výborně. Doufali jsme, že očkování a nedávné prodělání nemoci dalšímu šíření zabrání. Jenže mezitím vyšlo najevo, že nemocná učitelka je Víťova třídní, Víťa navíc sedí v první lavici a ve čtvrtek byl na doučování kvůli přijímačkám na střední.
Jo, jo. Nechybělo moc a víkend se mohl jmenovat promořovací. V sobotu jsme na běžky vyrazili všichni. „Jo, je mi dobře, a už se mě neptej!“ odpověděl Víťa na můj asi patnáctý dotaz a tak jsem se tedy ptát přestala. Pití z jedné lahve. Přeplněný Paprsek, hlava na hlavě. Večer všichni kolem stolu s Krycími jmény. A v neděli ráno Víťa, kterému není dobře. Na Severomoravskou chatu s námi už pochopitelně nevyrazil. Po návratu domácí test ukázal dvě čárky a bylo mu ještě hůř. Vzájemně jsme se utěšovali, že jsme se z tý lahve napili ještě před Víťou, a důkladně jsme ji otřeli. Že když večer Víťovi nic nebylo, infekční ještě nemusel být. Přesto, pro jistotu, všichni zrušili plánované schůzky v nejbližších dnech, zavolali šéfům, že nepřijdou do práce a zároveň se objednávali na PCR testy. Když pak dorazila poslední zpráva s negativním výsledkem, konečně jsem si oddechla. Na pořádání akce jsem nesla svůj díl a rozšíření nákazy by mne mrzelo. Čekala jsem, že za trest budu pozitivní alespoň já, ale nebylo tomu tak.
Jo, tak takhle nějak si žijeme v roce 2022. Ale pořád si myslím, že se máme vlastně dobře.
Přes noc připadl další sníh a ráno taky trochu padá = dobré znamení. Kdyby nás ovšem nečekala 35 km cesta autem do Hanušovic na vlak.
Mám ověřeno, že cesta za suché cesty trvá 45 minut, teď jsem ji naplánovala na hodinu, ale vyrazili jsme se zpožděním. Už se pomalu smiřuji s tím, že pojedeme až dalším vlakem.
Vlak jsme nakonec stihli, ale bylo to fakt na minuty. Tak zase po čase na Lesním baru, z komína se kouří...
Až na chybějící trubičky (kremrole) a na ukradené nože je tady vše při starém a v pořádku.
Opékáme si buřty, vaříme kávu a ne, fakt nejsem v jiném stavu :-))) Jen rukavice v kapse....
Od Lesního baru se už dají nasadit lyže, i když vrstva překvapivě není závratná, strojovou stopu neumožňuje. Divíme se, v Těchoníně jsme sněhu měli skoro víc.
K Hornímu baru jsme to vzali pro změnu delší trasou (tedy někteří - nechci žalovat - si zkratku neodpustili)
Ale když je to výlet s kamarády, držíme se kamarádů. A hromadně pijeme i z jedné lahve :-))))
Přibližně od Lučního vrchu se povrch trasy změnil na upravený rolbou. Víťa, chudák, ještě netuší, že zítra ulehne.
Hraniční kámen na Smrku nekompromisně odhaluje nízkou sněhovou pokrývku.
A nebo je sněhu dost a je jenom vysoké to borůvčí pod ním? Každopádně, jet se dá, jen sem tam vyčuhuje keříček. A dokonce i slunce vysvitlo.
Když si Víťa objednal tři knedlíky, Jana se rozhodla pro stejné množství. Teď se ale tváří, že jich bude moc.
No jo no, borůvkové knedlíky mají na Paprsku vyhlášené a Jana se s nimi nakonec poprala statečně. Luděk se s Pavlem těšili, že zbyde, ale nezbylo nic.
Lidí ale jak... Narváno, fronta byla až k záchodům.
Dalimilova rozhledna na Větrově. Dva roky jsme chodili kolem a pozorovali, jak věž roste. Nyní je konečně dostavěná. Těšíme se, na vlastní oči ji uvidíme poprvé.
Ohlédnutí za Paprskem. Vzpomínám na dobu, kdy to byla neznámá chata uprostřed neznámého pohoří....
Rozhledna je fakt nádherná. Jde o kopii někdejší rozhledny na Králickém Sněžníku.
Bohužel je rozhledna přes zimu zavřená, tak aspoň nemusíme řešit dilema, zda zaplatit poněkud předražené vstupné 120 Kč (děti 80 Kč)
Závěrečný sjezd do Starého Města měl být třešinkou na dortu. Tedy pokud je dost sněhu a stopa je urolbovaná.
Sněhu naštěstí dost bylo, ale na rolbu málo. Naštěstí se v tom prašanu dalo krásně jet, zatáčet i brzdit.
Teď už chápu, proč jsme na Janu dole museli čekat - tolik fotek zdržuje.
Vlak ze Starého Města jel až za hodinu a půl, tu jsme strávili v cukrárně U Otesánka. Naštěstí (pro Luďka a Janu) tam prodávali i lahvové pivo (i nealko)
Někteří potom ve vlaku...
Na neděli jsme měli původně vymyšlenou Dolní Moravu, nakonec ale skoro všichni chtějí výlet kratší, hlavně proto, že chtějí odjet domů ještě za světla.
Auty jsme vyjeli až ke klášteru Hedeč
Po loukách jedeme okouknout sochu rytíře Franty
Je odsud zase trochu jiný pohled na klášter
Její název je také Pozorovatel, protože se postava dívá na západ...
A potom už žádné překvapení, cesta vede klasicky kolem rozhledny Val
V lese jsme se rozhodli střihnout to operativně po žluté, kde jsme si stopu museli vyšlapat sami
Před námi prošli jen dva lidé se psem, ale byla to zimní pohádka.
Tu břízu jsme se pak pokusili vysvobodit
Stále po žluté, až na Svatou Trojici
Divíte se, že tolik piv? Ono to vzniklo trochu omylem. Na chatě bylo spousta hostů a obsluha maličko zmatená. Místo dvou kofol přistály na stole dvě dvanáctky :-D Ale Luděk a Míla se s tím nakonec nějak poprali :-)))
Severomoravská chata - zapíchaných běžek tu bylo méně než včera na Paprsku
Pavel projevil přání maličko trasu prodloužit k Rudolfovu prameni - prý aby výprava získala nějaký význam - já nevím, ale pro mě význam získala obědem na chatě :-)))
Objeli jsme Jeřáb, přejeli pláň u rozhledny Val a lehce po třetí byli zpátky u aut.