Dnes je 30. 11. 2022 - svátek má Ondřej

Vtáčnik a Tríbeč

Rubrika: 2021

Datum výpravy: 25. - 30. 8. 2021

Účastníci: Markéta, Luděk

Náš tradiční každoroční pěší vandr s Luďkem se i letos nesl v kratším duchu. Jednak jsme přijeli z cyklovolené o dva týdny později (vyrazili jsme později než máme zvykem a tím se celé léto posunulo) a jednak děti jely na prázdninový pobyt jenom k pražské babičce. V Herolticích se to tento rok ze zdravotních důvodů nehodilo. Nakonec nám zbyl jen jeden poslední týden prázdnin. Co s ním jsme měli poměrně rychle vymyšlené. Nemělo cenu štrachat se nikam daleko – volba tedy padla na malá slovenská pohoří Vtáčnik a Tríbeč. Pořád jsme je opomíjeli, pořád jsme si je nechávali “na někdy” a teď jsme si konečně řekli – nejde to odkládat donekonečna, jednou by to někdy mělo nastat a proč ne zrovna teď 🙂 Tato dvě pohoříčka nemá vzhledem ke vzdálenosti z ČR a dostupnosti moc smysl procházet jednotlivě, resp. Vtáčnik by možná i měl, ale vždycky když jsme ho chtěli přidat k něčemu jinému, nevycházelo to.

Až nyní. Když jsem tak zhruba naklikala trasu do mapy, na těch 6 – 7 dní pěšího putování to vycházelo úplně dokonale, i s cestou. Předpověď počasí taky vypadala relativně slušně (nakonec to bylo trochu jinak, uvidíte podle fotek…), tak jsme se sbalili, koupili jízdenky na vlak a odfrčeli do České Třebové, kde jsme si nechali auto, abychom ráno nemuseli úplně brutálně vstávat.

Když se podíváte do mapy, mezi Handlovou (což byla naše výchozí stanice) a Nitrou (náš cíl) se táhne asi 106 km dlouhá Ponitranská magistála, značená červenou turistickou značkou. Nabízelo se tuto trasu využít, jenže při čtení nějakých cestopisů mě nalákalo pár míst (například zubří obora, hrad Gýmeš a jeden boční hřeben Vtáčniku) ležících mimo tuto trasu. Plus fakt, že nepotřebujeme žádné někým druhým stanovené oficiální trasy, umíme si vandr navrhnout podle sebe. Dlouhé kilometry se naše trasa s Ponitranskou magistálou pochopitelně shodovala, jen jsme si ji maličko prodloužili a zacházka za to stála! Pochod měřil přes 120 km, čistý čas chůze byl necelých 5 dní – neflákali jsme se, ale ani jsme se nijak nehonili. Občas jsme kličkovali mezi přeháňkami a bouřkami, občas se kličkovat nedalo, tak jsme pochodovali v dešti. Bonusem bylo, že jsme si užili obě pohoří takřka bez lidí, jednodenní turisty jsme sem tam nějaké potkávali ale nad těmi podobnými jako my, tedy s naloženými batohy, přemýšlím, jestli jsme za celou dobu potkali vůbec nějaké.

A když už jsme trasu zvládli o něco rychleji, než jsme očekávali, dorazili jsme i o ten jeden den dřív domů. Cestou zpět jsme improvizovali a zkombinovali vlak z Nitry, autostop (s nezapomenutelným, asi 85 let starým pánem) přes hranice z Bytči do Vsetína a pak zase vlak. Nakonec se to, že jsme nepřijeli až 31. srpna večer, tedy těsně před začátkem školy, docela i hodilo.

DOPLNĚNÍ: Když jsem kdysi dávno shlédla v kině horor Záhada Blair Witch, zajímalo mne, jestli se nějaké podobně tajemné lokality nenacházejí náhodou i u nás. Ne že bych  se chtěla po vzoru studentů z filmu na taková místa vypravovat, spíš naopak :-), ale pídila jsem se, zda na příběhu může být něco pravdivého. A tak jsem se tehdy dočetla o slovenském pohoří Tríbeč. Prý se v něm už od počátku dvacátého století ztrácejí lidé, někteří se posléze zase našli, ale ve zvláštním stavu, zkrátka že je celé pohoří tajemné, plné nadpřirozených jevů. Tehdy jsem se zařekla, že na Tríbeč mě teda nikdo nikdy nedostane, protože upřímně – fakt nejsem žádná hrdinka. Tehdy jsem totiž druhý den po návštěvě kina vyrazila s partou přátel na víkend na kola a nocovali jsme v hustém listnatém lese. Uprostřed noci jsem se probudila, stromy nade mnou šuměly a nakláněly se… já si vzpomněla na film a hrůzou jsem už do rána neusnula 😀

A stejně to ani žádné pořádné hory nejsou, jenom nějaké blbé osmistovky, a těch máme u nás dost – zkrátka Tríbeč jsem málem odsunula skoro do oblasti nezájmu.

Před dvěma lety jsme shlédli slovenský film Trhlina, inspirovaný právě děním na Tríbeči. Celý film na mě zapůsobil přesně opačně než Záhada Blair Witch – totální kravina zní můj názor na tohle dílo, a přestala jsem z Tríbeče mít strach. Zároveň jsem už dávno změnila názor, i “blbé osmistovky” můžou být pěkné kopečky stojící za návštěvu. Důkazem toho je i tento vandr. A v Tríbeči jsme se nejenže neztratili, ani jsme v něm nic zvláštního nepociťovali.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2021 s lokalitami , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU