Rubrika:
2021
Datum výpravy: 25. - 30. 8. 2021
Účastníci: Markéta, Luděk
Náš tradiční každoroční pěší vandr s Luďkem se i letos nesl v kratším duchu. Jednak jsme přijeli z cyklovolené o dva týdny později (vyrazili jsme později než máme zvykem a tím se celé léto posunulo) a jednak děti jely na prázdninový pobyt jenom k pražské babičce. V Herolticích se to tento rok ze zdravotních důvodů nehodilo. Nakonec nám zbyl jen jeden poslední týden prázdnin. Co s ním jsme měli poměrně rychle vymyšlené. Nemělo cenu štrachat se nikam daleko – volba tedy padla na malá slovenská pohoří Vtáčnik a Tríbeč. Pořád jsme je opomíjeli, pořád jsme si je nechávali „na někdy“ a teď jsme si konečně řekli – nejde to odkládat donekonečna, jednou by to někdy mělo nastat a proč ne zrovna teď 🙂 Tato dvě pohoříčka nemá vzhledem ke vzdálenosti z ČR a dostupnosti moc smysl procházet jednotlivě, resp. Vtáčnik by možná i měl, ale vždycky když jsme ho chtěli přidat k něčemu jinému, nevycházelo to.
Až nyní. Když jsem tak zhruba naklikala trasu do mapy, na těch 6 – 7 dní pěšího putování to vycházelo úplně dokonale, i s cestou. Předpověď počasí taky vypadala relativně slušně (nakonec to bylo trochu jinak, uvidíte podle fotek…), tak jsme se sbalili, koupili jízdenky na vlak a odfrčeli do České Třebové, kde jsme si nechali auto, abychom ráno nemuseli úplně brutálně vstávat.
Když se podíváte do mapy, mezi Handlovou (což byla naše výchozí stanice) a Nitrou (náš cíl) se táhne asi 106 km dlouhá Ponitranská magistála, značená červenou turistickou značkou. Nabízelo se tuto trasu využít, jenže při čtení nějakých cestopisů mě nalákalo pár míst (například zubří obora, hrad Gýmeš a jeden boční hřeben Vtáčniku) ležících mimo tuto trasu. Plus fakt, že nepotřebujeme žádné někým druhým stanovené oficiální trasy, umíme si vandr navrhnout podle sebe. Dlouhé kilometry se naše trasa s Ponitranskou magistálou pochopitelně shodovala, jen jsme si ji maličko prodloužili a zacházka za to stála! Pochod měřil přes 120 km, čistý čas chůze byl necelých 5 dní – neflákali jsme se, ale ani jsme se nijak nehonili. Občas jsme kličkovali mezi přeháňkami a bouřkami, občas se kličkovat nedalo, tak jsme pochodovali v dešti. Bonusem bylo, že jsme si užili obě pohoří takřka bez lidí, jednodenní turisty jsme sem tam nějaké potkávali ale nad těmi podobnými jako my, tedy s naloženými batohy, přemýšlím, jestli jsme za celou dobu potkali vůbec nějaké.
A když už jsme trasu zvládli o něco rychleji, než jsme očekávali, dorazili jsme i o ten jeden den dřív domů. Cestou zpět jsme improvizovali a zkombinovali vlak z Nitry, autostop (s nezapomenutelným, asi 85 let starým pánem) přes hranice z Bytči do Vsetína a pak zase vlak. Nakonec se to, že jsme nepřijeli až 31. srpna večer, tedy těsně před začátkem školy, docela i hodilo.
DOPLNĚNÍ: Když jsem kdysi dávno shlédla v kině horor Záhada Blair Witch, zajímalo mne, jestli se nějaké podobně tajemné lokality nenacházejí náhodou i u nás. Ne že bych se chtěla po vzoru studentů z filmu na taková místa vypravovat, spíš naopak :-), ale pídila jsem se, zda na příběhu může být něco pravdivého. A tak jsem se tehdy dočetla o slovenském pohoří Tríbeč. Prý se v něm už od počátku dvacátého století ztrácejí lidé, někteří se posléze zase našli, ale ve zvláštním stavu, zkrátka že je celé pohoří tajemné, plné nadpřirozených jevů. Tehdy jsem se zařekla, že na Tríbeč mě teda nikdo nikdy nedostane, protože upřímně – fakt nejsem žádná hrdinka. Tehdy jsem totiž druhý den po návštěvě kina vyrazila s partou přátel na víkend na kola a nocovali jsme v hustém listnatém lese. Uprostřed noci jsem se probudila, stromy nade mnou šuměly a nakláněly se… já si vzpomněla na film a hrůzou jsem už do rána neusnula 😀
A stejně to ani žádné pořádné hory nejsou, jenom nějaké blbé osmistovky, a těch máme u nás dost – zkrátka Tríbeč jsem málem odsunula skoro do oblasti nezájmu.
Před dvěma lety jsme shlédli slovenský film Trhlina, inspirovaný právě děním na Tríbeči. Celý film na mě zapůsobil přesně opačně než Záhada Blair Witch – totální kravina zní můj názor na tohle dílo, a přestala jsem z Tríbeče mít strach. Zároveň jsem už dávno změnila názor, i „blbé osmistovky“ můžou být pěkné kopečky stojící za návštěvu. Důkazem toho je i tento vandr. A v Tríbeči jsme se nejenže neztratili, ani jsme v něm nic zvláštního nepociťovali.
Díky výlukám má náš vlak 25 minut zpoždění už na příjezdu - máme ale na přepravu do Handlové celý den, netrápí nás to.
V pět hodin vystupujeme z vlaku a čeká nás nákup pečiva, piva k večernímu ohni a pak asi 4 kilometry k vytipovanému místu na nocleh.
Na místě zvaném Tri studničky jsou v mapě kreslené tři turistické přístřešky a pramen vody. To, že přístřešky nebyly použitelné, nám nevadilo, máme stan, ale že nebyla použitelná studánka, nám málem udělalo čáru přes rozpočet.
Pramen byl díky lesní technice zničený. Hlavně že jsme se opodál mohli zatočit na kolotoči :-) Naštěstí Luďka napadlo vzít s sebou filtr na vodu, docela jsme ho na této akci využili.
Ráno nás kolemjdoucí pán informoval, že navzdory předpovědi máme asi tak hodinu, než začne pršet. A pršet prý bude celý den. Nechtělo se nám tomu věřit a už vůbec jsme nechtěli přijít o zacházku na vrchol Malý Gríč.
A je z něho pěkný pohled na Velký Gríč (magistrála vede z Handlové rovnou na něj) a na hlavní hřeben Vtáčniku za ním
Bohužel, po pár kilometrech jsme zjistili, že pán měl nejspíš pravdu. Nejprve se zatáhlo a to bylo ten den naposledy, kdy jsme ještě něco viděli...
I z Velkého Gríče (972 m) je vidět Handlová. Jak pronesl Luděk: Už by to chtělo pohled jiný :-)
A pak už se rozpršelo, tak jsme nasadili pláštěnky a šli dál. Náročný úsek jsme nějak nepochopili, možná se tudy jezdí v zimě na běžkách, ale ani na to nám terén náročný nepřišel.
Les byl krásný, bukový a pěšinka se vinula, pěkně to odsejpalo, člověk se v tom dešti ani nikde nezastavoval.
Zacházka na Biely kameň, to už jsme byli 1135 m vysoko.
Biely kameň je skalnatý vrchol, kde skály tvoří jakýsi ohromný amfiteátr. Vtáčnik i Tríbeč jsou sopečná pohoří.
Eroze stále probíhá, skály se na krajích odlupují a vznikají ohromné trhliny. V noci, když člověk nevidí, kam šlape, by tu mohlo být nebezpečno.
Nějaké chaty, hospody ani turistické přístřešky nás dneska nečekají, obedváme tedy v terénu ze zásob v batohu. A na chvíli i přestalo pršet.
Stále mírně stoupáme krásným bukovým lesem. Tady ta mlha vlastně vůbec nevadí, i za slunečného dne odsud žádné výhledy nejsou.
Že se blíží hlavní a nejvyšší vrchol celého pohoří zjišťujeme jen podle turistických rozcestníků.
Závěrečných pár metrů bylo jako v Tatrách, ale bohužel, zázrak se nestal. Údajně vrchol s jedním z nejkrásnějších výhledů na Slovensku byl sice dobyt, ale výhled máme utajený.
Nenaděláme nic. Je hnusně, prší, sychravo, skoro podzimně.
Důkaz, že jsme opravdu stáli na vrcholu - a honem pryč.
Kláštorská skala cestou byla také sotva vidět.
Na Rúbané skale jsme podle plánu z červené hřebenovky odbočili a došli až na Zadnou lúku. Měl tu také být pramen, ale šlo jenom o podmáčené místo na louce. Měli jsme v nohách asi 28 km, ale díky dešti a skoro nulovým zastávkám nám to tak ani nepřišlo. Postavili jsme stan (měli jsme jen plachtu), uvařili si vevnitř a usnuli. Doufali jsme, že další den bude počasí lepší.
Ráno už nepršelo, ale vedro vypadá jinak. Zahřejeme se výstupem na Buchlov.
Vrcholek Buchlova má též být výhledový, zatím klasicky nevidíme nic.
Tudy jsme sem vylezli, doufám, že dolů to takové nebude
Další trasa po žluté se nese ve znamení takových to odlomených skalních bloků.
A lezeme na další kopec, ten se jmenuje Sladná skala. Mraky jakoby se maličko začaly protrhávat,
A opět žasnu nad zdejšími skalními útvary
O tohle bychom byli při striktním držení se červené ochuzeni.
Na Žarnov (840 m) jsme si také odskočili bez batohů
Jo, abych nezapomněla. Já jdu vandr v keckách, Luděk v pohorkách. Rozdíl mezi promočením mých bot a těch Luďkových, byl jedna hodina. Ovšem pokud nebude pršet, ty moje narozdíl od těch jeho uschnou během dne. Nasadila jsem pod ponožky igelitové pytlíky...
Ohlédnutí za Vtáčnikem už z civilizace - tak malé pohoříčko to je...
Jídla jsme měli dost, zásoby nebylo třeba kupovat, ale zajít si v dnešním studeném dni na kafe, to jsme prostě museli!
Bar u Anči v Horní vsi byl úplně dokonalý podnik. Topilo se tam a paní nám dokonce i pizzu upekla.
Stále CHKO Ponitrie, ale jde o oblast mezi Vtáčnikem a Tríbečem. Jdeme po cyklotrase.
Dvě hospody za jeden den?! Jít v civilizaci není vůbec špatné :-) Občerstvení v Poždole u vodní nádrže Veľké Uherce - čas jsme využili k sušení stanu. Na chvíli totiž vykouklo i slunce.
Do řeči se s námi dal zajímavý člověk - na první pohled vypadal jako typický hospodský týpek, ale pěkně jsme se spletli. Vysokoškolsky vzdělaný, původem z Ingušska, se slovenskou manželkou. Zval nás na nocleh a my tak mohli být svědky věhlasné kavkazské pohostinnosti. Jenže bylo brzké odpoledne a nám se nechtěl den končit, tím spíš že konečně začalo být hezky. Tak jsme se rozloučili, chlapi si vyměnili telefonní čísla, kdybychom někdy potřebovali...
... a vydali se Drahožickou dolinou dál. Vystoupali jsme po cyklotrase - jak jsme byli rádi, že s sebou kola nemáme!!!
Výhledy na zalěsněné kopce. Oficiální Nitranská magistála, mám pocit, vede někde tamtudy.
My ale míříme na další zajímavé místo, kde máme navíc v plánu přenocovat. Jdeme po asfaltové silničce (zde byla kola přišla vhod) vedoucí v horních partiích kopců. Když tu se přihnalo toto.
A nasunulo se to přímo nad nás. Dvakrát zahřmělo, což mě vyděsilo a přidali jsme do kroku.
Konečně náš cíl. Louka nazvaná Vrchhora s kaplnkou sv. Jána Nepomuckého a hned vedle zřícenina renesančního kostela.
A pěkný přístřešek - ovšem ta cedule mě dostala :-) Na Slovensku brali covid očividně mnohem vážněji než my.
Pod střechou altánku jsme přečkali krátkou přeháňku. Místo se nám líbilo a ač jsme ušli jen asi pouhých 23 km, nechtělo se nám pokračovat dál, tím spíš, že nás čekal zase sestup do několika vesnic.
Luděk se pak vydal pro vodu. Kadibudka tu stála opodál, ve zvířecí oboře, ale studánka nebo pramen zde nebyl. Luděk tak musel vzít zavděk potůčkem. Filtr se opět hodil.
Postavili jsme si stan a doufali, že ty červánky znamenají, že zítra už bude jenom hezky.
Ráno jsme si odskočili necelý kilometr na vrcholek, kde stával Michalov hrad. Také by se zde dalo tábořit, ale při včerejší hrozbě bouřky, by mě tam nikdo nedostal.
Po hradu ani památky, ale aspoň vidíme vrcholové partie pohoří Vtáčnik.
Tak odtamtud jsme přišli. Dneska by tam už asi bylo lépe.
Sestoupili jsme do souvesnicí Klížské Hradiště, Veľký Klíž a Ješkova ves a toužíme po kafi. Na to jsme si museli počkat až v poslední jmenované. Tohle si postavil nějaký milovník hradů a kýče.
Za Ješkovou vsí začínáme konečně stoupat do pohoří Tríbeč. Tuším, že v dálce napravo je jeho nejvyšší vrchol. Nepůjdeme na něj ale přímo, čeká nás další zacházka spojená se ztrátou metrů.
Konečně parádní studánka, ze které nemusíme vodu filtrovat.
A pak dál po trase nacházíme i pěknou chatku s jedním lůžkem. V nouzi by se vyspali i dva. My ale míříme dál...
Veľký Tríbeč na obzoru - dojdeme na něj ale až zítra...
Teď nás čeká Zubria Zvernica.
Zubří obora zaměřená na chov zubra evropského stojí za zacházku. Jednak si v malém občerstvení můžete dát něco dobrého...
... jednak vidět zubry je zážitek.
Musí se obejít celá obora a hledat, kde se stádo zrovna usídlilo
A když se nachází těsně vedle plotu, můžete ohromné tvory, kterým hrozí vyhynutí, obdivovat
Obora byla založena v r. 1958, kdy na světě žilo pouze 150 jedinců.
V zubří zvernici se od jejího vzniku narodilo víc než 180 mláďat.
Kuk! Nechtěla bych ho potkat v lese, raději za plotem :-)
Kaplička cestou do obce Zlatno. Vlevo je vidět malý kopeček (Čierny hrad), na který míříme.
Cestou míjíme jakousi stavbu - dali jsme se s nimi do řeči a prý jde o stavbu turistické útulny. Bohužel, jdeme příliš brzy, do dnešního večera hotová nebude - pokračujeme tedy dál :-)
Ačkoliv dneska nepršelo ani nebouřilo, nechce se mi stoupat až úplně nahoru hrad. Uvítala jsem proto, když jsme cestou objevili pěkný seník. Brali jsme to lesní neznačenou cestou, takže vám přesně neřeknu, kde se nachází. Spalo se v něm ale voňavě a měkoučce, jen ráno byla srnka poněkud překvapená, když nás nalezla uvnitř.
Čierny hrad (ani přes něj nevede magistrála) nás nejprve uvítal hradním příkopem
a potom i docela pěkným nádvořím s ohništěm. Nelitujeme ale, v seníku se spalo výborně.
Hrad byl postaven s největší pravděpodobností na pravěkém hradišti ze starší doby bronzové. Nálezový materiál také dokládá osídlení lokality v 9. a 10. století Slovany. Šlo pravděpodobně o výšinné opevnění vybudované na ochranu před nájezdy Maďarů.
Nastěnka by měla radost, na Tríbeči se pařezy zelenají
Napojili jsme se na zelenou turistickou
Mezi stromy vykukuje Velký Tríbeč
Čekáme nějaké tajemno a zatím nic
Výhledy z hřebene jsou sporadické, tento je zrovna na atomovou elektrárnu Mochovce. Přiznám se, že jsme se museli podívat, kolik těch jaderných elektráren Slováci vlastně mají...
Ohlédnutí za hřebínkem, po kterém jsme přišli.
A to už jsme se napojili na červenou a blížíme se na vrchol
Ještě dvacet minut a jsme tam. Stále žádné tajemno necítíme.
Kolem vrcholku se nacházelo pravěké hradiště a právě onen obranný val z něj do dnešního dne zbyl.
Velký Tríbeč, 830 m n. m.
Z vrcholku nás čeká prudký sestup a po něm výstup na hrad Gýmeš.
Magistrála ho také obchází
Cesta do obce Kostoľany pod Tríbečom
Ohlédnutí za Velkým Tríbečem - převyšuje okolí o víc než 500 výškových metrů.
Pramen vody vypadal jako strouha se splaškami, ale místní si sem vodu jezdili čepovat z velké dálky, tak jsme si nabrali taky.
V obci se měla nacházet krčma a Luděk se těšil "na jedno". Leč bohužel přes poledne zavřená. Tak jsme aspoň využili posezení a stín a uvařili si oběd.
Jak jsem říkala, slováci brali covid vážně, ale ne že by jim to k něčemu bylo.
Po jídle jsme vystoupali na kopec Dúň s hradem Gýmeš
Šlo o nádhernou zříceninu ze 13. století
Hrad je to rozlehlý, ostatně jako většina slovenských hradů.
Ale co to?! Směrem, kterým se bude naše další putování ubírat (lom na úbočí kopce Žibrica), se objevil mrak a začalo z něho pršet. Zřetelně jsme slyšeli i hromy.
Opačným směrem bylo nebe nádherně modré, po dešti ani památka.
Na hradě by se dalo schovat, ale pršelo naštěstí jinde
Vlevo od té zdi s okýnkem lze vidět Veľký Tríbeč
Poslední fotka z hradu a musíme se vrátit. Batohy, doufám, dole ještě najdeme.
Ještě jeden pohled na Mochovce
Na rozcestí kousek dál byla šipka Studený hrad, ale nic tam nebylo, jen výhled na Gýmeš.
Směrem, kterým jsme měli jít dál, stále pršelo. Doufali jsme, že se to vyprší, než tam dojdeme.
Lom nad obcí Žirany. Ještě přeběhneme pár kopečků a výlet bude končit.
A protože nás čeká ještě jedna noc, nabíráme vodu. V obci jsme nikoho nepotkali, tak jsme si vodu vzali natajnačku z kohoutku u bytovek.
Pořád někde v okolí pršelo, nám se to naštěstí vyhýbalo.
Trasa vede pod dopravníkem
Magistrála vede přes vrchol Žibrica, nám se už nahoru v podvečer nechtělo. Asi tam mohl být pěkný výhled, ale stále zdálky hřmělo a my potřebovali najít klidné místo na spaní. Tak jsme to vzali úbočím po cyklotrase a dozvěděli jsme se následující - viz. poslední řádek dole.
S noclehem to byla bída, uspěli jsme až v sedle pod Žibricou u malé lovecké chatky.
Chatka jako taková nám k ničemu nebyla, ale využili jsme její ohniště. Les kolem byl takový neutěšený, vlhký, škaredý.
Poslední den nám do cíle (Zobor nad Nitrou) zbývaly posledních asi 3 km a pak sestup do Nitry.
Vrcholek 587 metrů vysokého kopce Zobor nad městem Nitra
Poslední kilometry vandru nebyly úplně záživné, ale za to dojít až na Zobor to stálo!
Přístřešek na Zoboru na nocleh nedoporučujeme použít, ani na svačinku. Působil chatrně a byl plný odpadků.
Rádiový a televizní vysílač. Doufali jsme, že na takovém významném bodě nad krajským městem by mohla být nějaká restaurace nebo aspoň okénko...
Ale nebylo tam vůbec nic. Vysílač byl oplocený.
Bufet tam nějaký nakonec byl, ale proč by byl v srpnu otevřený, dopoledne navíc, že?
Výhled na Nitru a nekonečnou rovinu je odsud fantastický. Jenom mě trochu děsí, že nádraží se nachází na opačném konci, až někde na obzoru. Čeká nás tedy po sestupu pochod přes celé město - tedy 6 km ještě.
A protože máme skvělý čas, začínáme přemýšlet, že bychom se domů vydali ještě dnes...
Na magistrálu už kašleme, střihli jsme to dolů po zelené a byl to tedy horský sestup, žádná městská vycházková promenáda.
Ohlédnutí za Zoborem už z uliček Nitry
Ohlédnutí za Zoborem z ještě větší dálky
Nitranský hrad nad řekou Nitra
Centrum Nitry - Svatoplukovo náměstí
Divadlo Andreje Bagara a Zobor
Dali jsme si kávu - raději venku. Bylo krásně...
Uličky Nitry s všudypřítomným Zoborem
Ještě jsme si dali oběd. Bylo sice teprve čtvrt na dvanáct, ale chtěli jsme vyprovokovat děti u babičky... (Jenže oni už byli na cestě do Těchonína, a v mekáči se zastavili v taky - Hradci :-D )
A pak už jsme došli na nekonečně vzdálené vlakové nádraží a zazvonil zvonec a výletu byl konec.
Rozloučení se Zoborem. Další sen se stal realitou :-) Děkuji :-)
Nahrávání ...
