Rubrika:
2018
Datum výpravy: 25. - 30. 10. 2018
Účastníci: Markéta, Luděk
Ujeté kilometry: 267 km
Je září. V jednom nejmenovaném podhorském městečku v 6.A sedí několik nových žáčků. Doposud navštěvovali vesnickou malotřídku a v nové škole se teprve rozkoukávají. Paní učitelka jim vysvětluje nová pravidla:
„Když vám rodiče budou jako omluvenku psát ´rodinné důvody´, je nezbytné, aby tam připsali ten konkrétní důvod.“
„A co když pojedeme s tátou a dědou do palírny?“ přihlásil se náš Víťa. (V životě by mne nenapadlo, že si troufne na takovou provokaci 🙂 )
„V tom případně ať tam napíšou třeba ´vyzvednutí léků´,“ odvětila paní učitelka bez mrknutí oka.
Vyprskli jsme smíchy, když nám to pak Víťa doma večer vykládal.
******************************************************************************
Pravda je taková, že už několik let na podzim pravidelně nakládáme ovoce do sudu. Ne naše, u Lesovny žádné ovocné stromy nerostou (a ty námi zasazené ještě neplodí), ale zatím se vždycky našel někdo, kdo se přebytečných jablek nebo švestek – pochopitelně za podíl na výtěžku – rád zbavil. A pokaždé, když drtíme šťavnaté plody na kvas, se už vidím někde na cestách, kdy nás za studených večerů a mrazivých rán zahřívá ohýnek a domácí slivovička.
******************************************************************************
Letošní léto bylo horoucí a podzim se nesl v podobném duchu, bylo stále teplo a počasí jakoby nechtělo akceptovat, že už je říjen a tak by se jaksi slušelo, aby se teploty pomalu začaly překlápět do zimy. „Třeba budeme mít štěstí a bude teplo i na podzimní prázdniny,“ přála jsem si a těšila se na říjnový cyklovandr. Ten podnikáme každoročně, bez dětí. Noci už bývají chladné, už děti netrápíme na kole pod stanem, protože toho za celý rok s námi najezdily víc než dost. Ať si o podzimních prázdninách odpočinou a ať si babičky a děda užijí prozměnu dětí.
Na šest dní se vyplatí vyrazit někam dál, ale dny jsou příliš krátké a moc se toho neujede. Kolem šesté je už tma, to už musíme mít nalezené nocležiště, už musí plápolat oheň a stát stan.
******************************************************************************
Ještě třetí týden v říjnu počasí trhalo rekordy co do výše teplot, ale na konec měsíce se křivka stáčela prudce dolů. Vlastně mě to ani nepřekvapovalo, nebylo by to poprvé, kdy dny kolem státního svátku vzniku republiky mrzlo, a pak se zase oteplilo, takže listopadové noci poté byly teplotně nadprůměrné. Něco vydržíme a na něco jsme byli připravení. Ale nyní to mělo být mnohem horší. V oblasti, kam jsme plánovali vyrazit, slibovali meteorologové déšť, který měl přecházet ve sněžení. A to po čtyři dny! Do poslední chvíle jsem doufala, že to tak hrozné nebude, ale předpověď se ne a ne změnit.
„Tak pojedeme na lehko a někde se každý večer ubytujeme,“ navrhoval Luděk. Ale i on věděl, že že by to nebylo ono. „To ne, já chci ještě do stanu!“ Představa, že nebudou večery s ohýnkem se mi vůbec nelíbila. Byla středa, ve čtvrtek jsme chtěli vyrazit. Všechny možné meteorologické weby trvaly na silném dešti nebo hustém sněžení. „Uznávám, že příroda srážky po tom letošním dlouhodobém suchu potřebuje, ale proč to musí přijít zrovna teďka?“ kroutila jsem hlavou nad naší smůlou. A určitě ne jen nad naší. Prázdniny se týkaly celé republiky.
******************************************************************************
A pak mě něco napadlo. Spásná myšlenka. „Že by?“ Rychle jsem mrkla na počasí. Nevěřila jsem svým očím: sluníčka a teploty nad deset. I v noci. „To by šlo,“ pomyslela jsem si spokojeně. Teď honem mapy. Pár kliknutí a byla jsem hotová, trvalo to jen několik minut. „Mám ještě jeden takový nápad,“ a pinkla jsem trasu Luďkovi na jeho počítač. „Co jet na jih? Ne do Maďarska, ale ještě víc na jih. Je to tak akorát na jednodenní dojezd autem, zhruba stejně daleko jako Banát, kde jsme byli předloni. A bude tam tepleji.“
Luděk se zahleděl do mapy. „Srbsko? Bosna? Víš, že Balkán nikdy neodmítnu. Chtěl jsem sice jet vlakem, ale tohle beru,“ řekl po chvíli a zvedl se od počítače, aby došel přeparkovat auto blíž k domu. „Vyjedeme ale zítra brzy ráno,“ houknul na mě ještě a začal nakládat kola. Jupí, bylo rozhodnuto!
******************************************************************************
A na co že jsem ho to nalákala? Na zhruba 260 km dlouhý okruh kouskem Srbska a Bosny. Přestože máme Balkán proježděný křížem krážem, tuhle oblast jsme zatím nějak opomíjeli.
Srebrenica – město nechvalně proslulé. Při pojmu srebrenický masakr člověku zamrazí v zádech, a upřímně – vlastně jsem nikdy nestála o to se sem podívat. Ale památník v sousedním Potočari a jakási potřeba doplnit střípek do mozaiky poznávání Balkánu mě nakonec přesvědčily sem zajet.
Višegrad. Ivo Andrič, laureát Nobelovy ceny a jeho Most na Drině. Povinná literatura milovníků Balkánu. „Přečtěte si knihy od Iva Andriče Most na Drině a Travnická kronika, pak možná Balkán pochopíte,“ doporučil nám kdysi Srb žijící v Kosovu, když jsme se zajímali o problematiku srbské enklávy na sever od Kosovské Mitrovice. Most Mehmeda Paši Sokoloviće byl od svého postavení během čtyř století svědkem bouřlivého dění. Na Balkáně se posouvaly hranice států, měnili se vládci a obyvatelé města, ale most, ten zde zůstal jako němý pozorovatel toho všeho. A v roce 2007 byl zapsán na seznam UNESCO.
Víska Mokra Gora je proslavená železnicí známou z Kusturicova filmu Život je čudo. Šarganská Osmica, nazvaná podle tvaru, kterou trať v horském terénu vytváří a díky níž vlaky překonávají převýšení 300 metrů byla součástí úzkokolejné železnice spojující Sarajevo s Užicí. Dneska je provoz na trati obnoven jen pro turisty na úseku Mokra Gora–Šargan Vitasi, v letní sezóně zajíždí vláček údajně prý až do Višegradu. Já kusturicovo bláznivé filmy moc nemusím, a do Mokre Gory jsme mířili hlavně kvůli přejezdu národního parku Tara. Ten měl být spolu s horskou silnicí vytesanou ve skále vysoko nad údolím Driny zlatým hřebem celého výletu. Pohledy jako z letadla a pak pád o 700 výškových metrů!
A k tomu pochopitelně vše ostatní, co dělá Balkán pro nás tak přitažlivým. Takže kromě cykloturistiky bylo na programu přecpat se burkem, dát si domáču káfu a pokecat s každým, kdo o to bude stát 🙂
Vyrazili jsme z domova v sedm hodin ráno. Děti jsme rozvezli do škol a pak jsme si to namířili přímo na jih, čekalo nás 950 km autem. Zácpy na slovenských a maďarských dálnicích však způsobily, že už slunce zapadalo a my byli stále teprve ve Vojvodině. Pohled to byl ale nádherný. Tma nás zastihla před Novým Sadem. V deset jsme dojeli do Ljubovity.
V Ljubovitě, poblíž hranic s Bosnou jsme měli rezervovaný pokojík v malém penzionu Tri šešira a měli jsme v plánu nechat si tady po čtyři dny naše auto. "Nema problema," zněla odpověď majitele, dokonce nám pro naši starou káru vyhradil místo střežené kamerami.
Ráno jsme nabalili kola a vyrazili na hraniční přechod do Bosny a Hercegoviny. Počasí bylo to ráno mlhavé a chladné.
Vyjeli jsme bez snídaně, plánovali jsme dát si v Bratunaci burek.... PS: Celou dobu v Bosně jsme se pohybovali v Republice Srbské.
Nejprve je ale potřeba vybrat peníze.... Ale tohle je jako co???!!!
Je pracovní den, potřebujeme vyřídit objednávky. Nejsme ale v EU, takže naše data jsou nám na nic. Musíme na wifi. Alespoň ochutnáme první domácí káfu. Na západě bývá problém najít zásuvky pro dobíjení, tady bychom ani nemuseli vytahovat naši rozčtyřku :-)
Mlha nad Drinou se už rozpustila a začal pěkný den. Po čtyřech kilometrech už zase zastavujeme - jsme v Potočari. V roce 1995 se v Srebrenici a okolí odehrál jeden z největších masakrů v Evropě od druhé světové války. Zavražděno bylo přes 8 tisíc lidí.
V Potočari byl vybudován památník, který je zároveň i hřbitovem pro oběti, které jsou vyzdvihovány z masových hrobů a důstojně pohřbívány. Doposud byly z téměř stovky masových hrobů a mnoha dalších míst vyzvednuty ostatky asi sedmi tisíc obětí a zde je jich pohřbeno více než šest tisíc.
Památník obsahuje jména 8372 obětí. Depresivní místo. Srba tady nepotkáte.
Stoupáme do hor a je nutné se posilnit. Srebrenica je poslední civilizací...
Začínáme stoupat a netušíme, že ve Srebrenici byla poslední možnost nakoupit si. Další bude až za dva dny ve Višegradu.
Masakry neprobíhaly jenom ve Srebrenici, zavražděni byli i lidé v okolních vesnicích, podobných památníčků jsme viděli hodně.
Příroda je tu ale krásná. Jsme zhruba 1000 metrů nad mořem...
Výhledy na roztroušené samoty a v dáli jsou vidět kopce NP Tara, kolem kterého obtéká řeka Drina. Pozor, neplést s Tarou v Černé Hoře.
Mezi Srebrenicou a Višegradem nevede žádná silnice. Nechala jsem tedy mapy.cz, ať mi nějakou trasu navrhnou a doufala jsem, že bude sjízdná. U obce Podravanje skončil asfalt. Ve zdejším lomu se těží bauxit.
Jsme snad v Austrálii? :-)
Kostelíček. Čekal nás přejezd hor až do výšky cca 1450 metrů, byl večer a chtěli jsme tady nabrat vodu. Bohužel netekla. Nějaký pán nám přelil nouzově dvě flašky, ale bylo nám to blbé, protože ji sám odněkud dovážel. Doufali jsme, že někde v kopcích narazíme na pramen, jsme přece na Balkáně, kde je vody dost.
Bohužel jsme na vodu nikde nenarazili, navíc tma přišla rychle a nám se podařilo vyjet do pouhých 1150 metrů. Postavili jsme stan a rozdělali oheň. Nevařili jsme, protože jsme neměli vodu. Byl by to hezký večer, kdyby u nás nezastavila dodávka a chlapi nás nevystrašili medvědy. Prý se máme okamžitě sbalit a jet dál, za 4-5 km je vesnice, u které budeme v bezpečí. Když nám to asi třikrát zopakoval, a my pořád seděli a nic nedělali, rozhodl se někam zatelefonovat. Bohužel (nebo naštěstí) tu nebyl signál, tak nad námi jen mávli rukou a odjeli. A co my, myslíte, že jsme se vyspali? Medvědi pochopitelně nepřišli, ale o klidném spánku nemohla být řeč :-(
Ráno jsme pokračovali dál... bez snídaně.
Ujeli jsme asi kilometr a narazili jsme na upravený pramen vody i se sedánkem. Plácky na stan tu sice nebyly, ale vědět to, možná bychom to včera ještě dali. Tak jsme aspoň posnídali.
A o další asi kilometr jsme potkali tento biologický pozůstatek obávaného medvěda. Alespoň myslím, že to ho*no je jeho.
Na křižovatce, kde doleva do bylo do vsi Luka (tam nás posílali ti kluci večer) najednou bez varování začal asfalt. Ne že bychom to neuvítali, protože sklon začal nabírat na intenzitě, a já musela tlačit.
Konečně jsme dosáhli vrcholu.
A krajinka dál vypadala jako malovaná...
Najeli jsme na silnici (žlutou) a ... po pár kilometrech asfalt zase skončil. Na mapě se psalo spousta názvů, čekali jsme vesnice a obchody, ale nikde nic, jenom osamělá stavení.
A tohle nás uchvátilo, chlapi pálili domácí rakiji. Tak jsme jim dali okoštovat naší pálenku, prohodili jsme pár slov a pak jsme pokračovali dál.
Hory, ze kterých jsme sjeli. Vesničky pod nimi jsou jen o pár domech, ale minaret nesmí chybět, i když jsme v Republice Srbské :-)
Tak tohle se v Evropě může stát snad už jedině v Bosně (no, možná ještě v Rumunsku). Ve skutečnosti jedeme po velice pěkné lesní asfaltce (asfalt sice před těma chlapama s rakijí skončil, ale po pěti kilometrech zase začal :-) a podle map vede cesta jinudy a do nikam :-) Ale nás tohle baví :-)
Jsme zhruba na úrovni osady Mislovo, ale není tady opět nic, jen pár domů. Jsme v horách cca 1100 metrů vysoko. Vůbec jsme nepočítali, že cestou nebudou žádné obchody, tak jaksi nemáme moc zásob. Do nejbližšího obchodu je to odsud 30 km, my ale míříme na Višegrad, a ten je 45 km. Zachránila nás sušená strava od kamarádky Marcí.
Krajina je tady hodně opuštěná, člověk potká víc ovcí než lidí.
Podle mapy se to tu jmenuje Podmednik, cca 1000 metrů nad mořem. Je tu významná křižovatka a u ní bar plný chlapů :-) Konečně civilizace :-) Zašli jsme na pivo (Zaječarsko - jsme stále v Republice Srbské), kafe (na účet podniku) a brambůrky (což bylo jediné jídlo, co tam měli)
Vedou odsud tři cesty. Ta přes Rogatici by byla po asfaltu a jenom z kopce, ale zase zbytečně zdlouhavá. Druhá přes Pešuriči by taky byla z kopce, ale po makadámu. Třetí vede přes kopec (cca 1300 metrů), ale je nejkratší a celá po asfaltu.
Zvolili jsme tu třetí variantu, přes hory, stejně se mi i podle mapy nejvíc zamlouvala.
Vedla krásnou opuštěnou krajinou
Domů kolem silnice bylo sice dost
Ale když se člověk zadíval pozorněji, zjistil, že obydlený byl jenom jeden
Paní těch krav měla asi 11 a ptala se nás, jestli jsme je neviděli. Naháněla je po širokém okolí.
A v dálce už bylo vidět hluboké údolí Driny
Jeden kamarád se divil, že jsme ve Francii neskákali nadšením z Verdonského kaňonu. Když ono na Balkáně tvoří nějaký kaňon či soutěsku skoro každá řeka :-)
A tenhle podhled byl překvapením! Serpentiny a dole v údolí město Višegrád.
Čeká nás pád do 300 metrů nad mořem
Zapadající slunce barví krajinu a my víme, že máme jen asi půl hodiny na to najít nocleh. Až do města zajíždět nechceme.
Bylo to jen tak tak, stan jsme stavěli už skoro za tmy, ale našli jsme.
Obvykle si na těchto podzimních akcích fotívám rekordní nízké teploty (záporné), letos tady na jihu fotím rekordních nočních 16°C. Tolik není kolikrát ani v létě. Jízda na jih za teplem se vyplatila.
Město jsme si nechali na ráno, už se těšíme na snídani.
Most Mehmeda Paši Sokoloviće, Most na Drině, je od roku 2007 na seznamu UNESCO.
Povodňová čára - most odolal
Luděk na mostě, který je přesně o 400 let starší než on :-)
Je ještě brzy ráno, žádné UNESCOchtivé davy se tu zatím nekonají
Pekárny už jsou naštěstí otevřené
a tak si (natěšení) dáváme druhý burek, po dvou dnech zase konečně v pořádné civilizaci.
Burek jsme zapili ještě domácím kafem a pak se vydali dál, doprovázeni úzkokolejkou. Višegrad je asi 300 metrů nad mořem, nás dneska čeká výjezd do 1400. Než jsme se z města vyprdelili, je skoro poledne :-)
Ale ubíhá to rychle, míjíme Monastýr Dobrun
Silnice podél řeky Rzav tvoří i tady pěknou soutěsku s tunely
A protože nechceme podcenit to, že by zase nebyl žádný obchod (ačkoliv míříme do turistické srbské Mokré Gory), raději jdeme na malou svačinku ještě v Bosně
A pak už přejíždíme do Srbska, hranice je stylová :-)
A po pěti kilometrech jsme v Mokré Goře. Nádražíčko upravené pro turisty a hospoda. Zašli jsme na oběd a na internet. Mrkla jsem na předpověď počasí - už tam nebyla sluníčka, naopak - mělo začít pršet. No, bodejď by ne, když jsme v Mokré Goře :-) Kamarádům, Pavlovi a Míle tady také prý pršelo.
Po jídle jsme se šli přeptat na možnost přepravy kol (bylo jasné, že to nepůjde, ale kdyby náhodou byla možnost se s koly přes Šarganskou Osmicu přepravit, možná bychom i trasu pozměnili). V dáli už se nasouvala fronta od Višegradu.
Pavel nám dal tip na malou výstavku fotek v rekonstruovaném průchodu pod kolejemi
Byly tam fotky z výstavby železnice, stavba se bohužel v náročném terénu neobešla bez ztrát na životech. Škoda, že se nesvezeme, snad někdy příště... bez kol.
Ještě asi 1 km po hlavní a pak jsme odbočili do hor pohoří Tara. Silnička začala hnedka pěkně zostra stoupat a okolí bylo nádherné.
Ohlédnutí zpátky, přes ty kopce za údolím se kroutí železnička
Počasí se dle předpovědi začalo opravdu trochu kazit
Krajinka je pohádková, jenomže začalo pršet.
Co se dá dělat, nasadili jsme pláštěnky (aspoň jsme je netahali zbytečně) a jedeme dál. Stále do kopce a zatím po asfaltu.
Měli jsme echo od Pavla, že u sjezdovek (cca 1350 m n.m.), skončí asfalt. Jel tu ale dva nebo tři roky nazpátek, tak nás napadlo, jestli už asfalt třeba nebude prodloužený.
Bohužel měl pravdu, asfalt skončil.
Odpočinkové altány. Být víc hodin, dalo by se tu možná i přespat, ale ještě je do tmy víc než hodina času, tak chceme dojet dál.
Vyhlídka na Zaovinské jezero (přehrada) - také je v něm málo vody
Pavel říkal, že je cesta krásně sjízdná... No je fakt, že po letošním Kyrgyzstánu má možná na "pohodovou cestu" jiná měřítka... :-) Na mě už to místy bylo docela kamenité, ale dalo se ...
Konečně jsme dosáhli nejvyššího bodu přejezdu (něco přes 1400 m n.m.)
Stále prší a je tu docela zima
A tak začínáme sjíždět a pokukovat po noclehu. Ale na druhé straně hor to už není tak pěkné, navíc nemáme vodu... tak se drkotáme dál...
Až jsme se ocitli v Mitrovaci, kde jsme najeli na asfaltovou silnici, ale taky se už začalo stmívat. Chlapík v hospodě nám sice vodu dal, ale taky nám neustále nabízel pokoj, byl docela neodbytnej, a nám se nechtělo... doufali jsme, že zaplujeme do stanu v lesích někde za městečkem. Ačkoliv tahle cedule se mi vůbec nelíbila :-)
A ono stejně nebylo kde, lesy byly neprostupné. A pak se najednou před námi zjevila propast a my věděli, že to je v háji :-(
V kolmé skalní stěně, v níž je vytesaná silnice, nocleh fakt nenajdeme :-)
A tak jsme si užili výhledy skoro jako z letadla (to osvětlené městečko v dálce je Bajina Bašta) a pak se vrhli dolů - čekal nás pád o 700 výškových metrů.
Serpentiny silničky, po které za chvíli pojedeme až na přehradu (jezero) Peručac
Až skoro dole jsme už za úplné tmy objevili docela příjemný plácek. Nedaleko stál ale dům, tak jsme oheň nezakládali a šli brzy spát. Ráno jsme díky tomu vstali ještě za tmy (ta fotka je asi v pět ráno)
Jedno špionážní foto přehrady (na Balkáně bývá na hrázi přehrad focení zakázané)
A už se rozednilo a my frčíme do Bajiny Bašty na snídani, je to cca 13 km.
Ohlédnutí zpátky, silnice protínající stráň, po které jsme jeli včera navečer, je pěkně vidět
Prosíme jeden masový a jeden sýrový burek a dva jogurty :-) (tohle mi fakt bude chybět)
A pak přes most opět do Bosny, vezmeme to podél řeky Driny bosenskou stranou, silnička nám tam přišla míň frekventovaná
Cesta Bosnou podél Driny s výhledy do Srbska
Docela jsme to natáhli a v Bratunaci jsme byli s šedesáti kilometry na tachometr ani ne v poledne. Zašli jsme si na stylovou kávu a pak nás čekalo posledních asi 8 km k autu. Rozhodli jsme se, že využijeme toho, že jsme okruh dokončili dřív a vyrazíme k domovu už dneska, cesta je hodně daleká, aspoň budeme zítra doma dřív.
Babišovo voliči i tady? :-)
A jsme v Ljubovitě, okruh se uzavřel.
Nemilé překvapení. Vedle "našeho" hotýlku byl pneuservis a jeho majitel nás upozornil, že nám během těch čtyř dní ušlo kolo a při bližším ohledání nalezl podivný předmět v pneu zapíchnutý. Zdálo se nám to jako podezřelá náhodička, ale vzhledem k tomu, že jsme měli za sebou 950 km autem včetně noční jízdy, kdy to Luděk fakt docela kalil a na srbských silnicích mohl najet na cokoliv, a vzhledem k tomu, že si chlápek za opravu řekl asi 60 korun, tak si myslíme, že by se mu to fakt nevyplatilo. Na příhodu jsme brzy zapomněli. Ještě jeden nepříjemný zážitek nás čekal na srbsko-maďarském hraničním přechodu, kdy po nás pohraničník vyžadoval jakousi povinnou registraci. Ale to byla naše chyba, měli jsme zůstat na dálničním přejezdu, my jsme kvůli nákupům sjeli do Chorgoše na malý přechod a tak bylo naše přejíždění mezi Bosnou a Srbskem asi podezřelé.