Podzimní prázdniny v Srbsku a Bosně aneb na skok na Balkán

Rubrika: 2018

Datum výpravy: 25. - 30. 10. 2018

Účastníci: Markéta, Luděk

Ujeté kilometry: 267 km

Je září. V jednom nejmenovaném podhorském městečku v 6.A sedí několik nových žáčků. Doposud navštěvovali vesnickou malotřídku a v nové škole se teprve rozkoukávají. Paní učitelka jim vysvětluje nová pravidla:

„Když vám rodiče budou jako omluvenku psát ´rodinné důvody´, je nezbytné, aby tam připsali ten konkrétní důvod.“

„A co když pojedeme s tátou a dědou do palírny?“ přihlásil se náš Víťa. (V životě by mne nenapadlo, že si troufne na takovou provokaci 🙂 )

„V tom případně ať tam napíšou třeba ´vyzvednutí léků´,“ odvětila paní učitelka bez mrknutí oka.

Vyprskli jsme smíchy, když nám to pak Víťa doma večer vykládal.

******************************************************************************

Pravda je taková, že už několik let na podzim pravidelně nakládáme ovoce do sudu. Ne naše, u Lesovny žádné ovocné stromy nerostou (a ty námi zasazené ještě neplodí), ale zatím se vždycky našel někdo, kdo se přebytečných jablek nebo švestek – pochopitelně za podíl na výtěžku – rád zbavil. A pokaždé, když drtíme šťavnaté plody na kvas, se už vidím někde na cestách, kdy nás za studených večerů a mrazivých rán zahřívá ohýnek a domácí slivovička.

******************************************************************************

Letošní léto bylo horoucí a podzim se nesl v podobném duchu, bylo stále teplo a počasí jakoby nechtělo akceptovat, že už je říjen a tak by se jaksi slušelo, aby se teploty pomalu začaly překlápět do zimy. „Třeba budeme mít štěstí a bude teplo i na podzimní prázdniny,“ přála jsem si a těšila se na říjnový cyklovandr. Ten podnikáme každoročně, bez dětí. Noci už bývají chladné, už děti netrápíme na kole pod stanem, protože toho za celý rok s námi najezdily víc než dost. Ať si o podzimních prázdninách odpočinou a ať si babičky a děda užijí prozměnu dětí.

Na šest dní se vyplatí vyrazit někam dál, ale dny jsou příliš krátké a moc se toho neujede. Kolem šesté je už tma, to už musíme mít nalezené nocležiště, už musí plápolat oheň a stát stan.

******************************************************************************

Ještě třetí týden v říjnu počasí trhalo rekordy co do výše teplot, ale na konec měsíce se křivka stáčela prudce dolů. Vlastně mě to ani nepřekvapovalo, nebylo by to poprvé, kdy dny kolem státního svátku vzniku republiky mrzlo, a pak se zase oteplilo, takže listopadové noci poté byly teplotně nadprůměrné. Něco vydržíme a na něco jsme byli připravení. Ale nyní to mělo být mnohem horší. V oblasti, kam jsme plánovali vyrazit, slibovali meteorologové déšť, který měl přecházet ve sněžení. A to po čtyři dny! Do poslední chvíle jsem doufala, že to tak hrozné nebude, ale předpověď se ne a ne změnit.

„Tak pojedeme na lehko a někde se každý večer ubytujeme,“ navrhoval Luděk. Ale i on věděl, že že by to nebylo ono. „To ne, já chci ještě do stanu!“ Představa, že nebudou večery s ohýnkem se mi vůbec nelíbila. Byla středa, ve čtvrtek jsme chtěli vyrazit. Všechny možné meteorologické weby trvaly na silném dešti nebo hustém sněžení. „Uznávám, že příroda srážky po tom letošním dlouhodobém suchu potřebuje, ale proč to musí přijít zrovna teďka?“ kroutila jsem hlavou nad naší smůlou. A určitě ne jen nad naší. Prázdniny se týkaly celé republiky.

******************************************************************************

A pak mě něco napadlo. Spásná myšlenka. „Že by?“ Rychle jsem mrkla na počasí. Nevěřila jsem svým očím: sluníčka a teploty nad deset. I v noci. „To by šlo,“ pomyslela jsem si spokojeně. Teď honem mapy. Pár kliknutí a byla jsem hotová, trvalo to jen několik minut. „Mám ještě jeden takový nápad,“ a pinkla jsem trasu Luďkovi na jeho počítač. „Co jet na jih? Ne do Maďarska, ale ještě víc na jih. Je to tak akorát na jednodenní dojezd autem, zhruba stejně daleko jako Banát, kde jsme byli předloni. A bude tam tepleji.“

Luděk se zahleděl do mapy. „Srbsko? Bosna? Víš, že Balkán nikdy neodmítnu. Chtěl jsem sice jet vlakem, ale tohle beru,“ řekl po chvíli a zvedl se od počítače, aby došel přeparkovat auto blíž k domu. „Vyjedeme ale zítra brzy ráno,“ houknul na mě ještě a začal nakládat kola. Jupí, bylo rozhodnuto!

******************************************************************************

A na co že jsem ho to nalákala? Na zhruba 260 km dlouhý okruh kouskem Srbska a Bosny. Přestože máme Balkán proježděný křížem krážem, tuhle oblast jsme zatím nějak opomíjeli.

Srebrenica – město nechvalně proslulé. Při pojmu srebrenický masakr člověku zamrazí v zádech, a upřímně – vlastně jsem nikdy nestála o to se sem podívat. Ale památník v sousedním Potočari a jakási potřeba doplnit střípek do mozaiky poznávání Balkánu mě nakonec přesvědčily sem zajet.

Višegrad. Ivo Andrič, laureát Nobelovy ceny a jeho Most na Drině. Povinná literatura milovníků Balkánu. „Přečtěte si knihy od Iva Andriče Most na Drině a Travnická kronika, pak možná Balkán pochopíte,“ doporučil nám kdysi Srb žijící v Kosovu, když jsme se zajímali o problematiku srbské enklávy na sever od Kosovské Mitrovice. Most Mehmeda Paši Sokoloviće byl od svého postavení během čtyř století svědkem bouřlivého dění. Na Balkáně se posouvaly hranice států, měnili se vládci a obyvatelé města, ale most, ten zde zůstal jako němý pozorovatel toho všeho. A v roce 2007 byl zapsán na seznam UNESCO.

Víska Mokra Gora je proslavená železnicí  známou z Kusturicova filmu Život je čudo. Šarganská Osmica, nazvaná podle tvaru, kterou trať v horském terénu vytváří a díky níž vlaky překonávají převýšení 300 metrů byla součástí úzkokolejné železnice spojující Sarajevo s Užicí. Dneska je provoz na trati obnoven jen pro turisty na úseku Mokra Gora–Šargan Vitasi, v letní sezóně zajíždí vláček údajně prý až do Višegradu. Já kusturicovo bláznivé filmy moc nemusím, a do Mokre Gory jsme mířili hlavně kvůli přejezdu národního parku Tara. Ten měl být spolu s horskou silnicí vytesanou ve skále vysoko nad údolím Driny zlatým hřebem celého výletu. Pohledy jako z letadla a pak pád o 700 výškových metrů!

A k tomu pochopitelně vše ostatní, co dělá Balkán pro nás tak přitažlivým. Takže kromě cykloturistiky bylo na programu přecpat se burkem, dát si domáču káfu a pokecat s každým, kdo o to bude stát 🙂