Rubrika:
2016
Datum výpravy: 25. - 30. 10. 2016
Ujeté kilometry: 255 km
Vědí o nich snad úplně všichni, určitě i vy jste četli články a shlédli mraky fotek. Někteří naši kamarádi tam už byli. My pořád váháme. Jet, nejet? Zvědavost však vítězí. A taky vítězí touha jet takhle na podzim někam na jih, za teplem. A tak to přichází. Po 900 km (autem, protože máme jen 6 dní času) přes Slovensko, Maďarsko a Rumunsko, nasedáme konečně na kola. Prší. Čeká nás mnoho kilometrů lesem. Do kopce, tady to ani jinak nejde. Tak kde jsou? Prales, že čekáme spíš setkání s medvědem než s člověkem. Někde je nový asfalt, jinde je cesta kamenitá jak z minulého století. Do poslední chvíle netušíme, kde se nacházejí. Odhadujeme, že už ta příští zatáčka je fakt poslední, že za ní už bude… Ale zase nic, jen hustý les. Jak stoupáme, přibývá mlha. Nekonečné, tajemné, zdánlivě marné. Tady fakt někde bydlí lidi? A potom, když už dochází dech a mokří jsme víc od potu než od deště, kupka sena, zorané políčko a první domek. A o kousek dál, i když jsme to stokrát dopředu věděli, přesto musíme vydechnout úžasem: „Páni, tady se fakt mluví česky!“
Už asi tušíte. Takže zbývá dodat – jaké že byly podzimní prázdniny v rumunském Banátu? Ač podzimní, bahnité a studené, tak úžasně zajímavé. Výběr období a dopravního prostředku pravda nebyl nejlepší, ale i tak jsme na kole objeli pět ze šesti vesnic, ujeli 255 kilometrů a do hlavy si nasadili spoustu otázek a hlavně dojmů. Určitě jsme tam nebyli naposledy!
Ptáte se, proč pořád zdůrazňuji to „rumunský Banát“? Málokdo totiž ví, že Banát je historický název území, které patří částečně i do dnešního Srbska a Maďarska. A ten Srbský jsme projížděli v roce 2012 při cestě na kole všemi státy bývalé Jugoslávie s dětmi ve vozíčku.A dokonce i tam jsou české vesnice, jednu z nich, Češko selo, jsme tenkrát navštívili. Pavel se nás tenkrát ptal, proč jsme si nezajeli do Banátu. Odpověď byla jednoduchá, už se nám nechtělo znovu do kopců a hlavně, chtěli jsme si celou oblast nechat na samostatný výlet.
Mysleli jsme, že do Banátu stihneme za jeden den dojet autem. Nechtěli jsme do vesnice přijet pozdě večer, proto jsme asi 50 km před cílem lupli autem do lesa a přenocovali ve stanu.
Domluvili jsme se s jednou paní, že si u ní na dvorku necháme pár dní auto a poslední noc u ní přenocujeme.
A vyrážíme na kole. Počasí slibuje déšť. Je podzim. I tady na jihu umí být nevlídný.
Za Moldova Noua. Původní představa, že budeme mezi vesnicemi přejíždět po polních cestách vzala brzy za své. Cesty mezi vesnicemi skrz hory jsou pro bahno na podzim neprůjezdné.
Ono je tedy bahno i na "silnicích".
Lidé do Banátu kdysi přišli za prací v dolech, a tím pádem i lepším živobytím. Dnes už doly vesměs nefungují, lidé v Banátu a okolí tak přišli o práci.
Po spoustě kilometrů lesem se objevují první známky civilizace,
Je zima jako... honem do hospody ke kamnům
Podzimní vandry mají velkou nevýhodu a tím je brzký příchod tmy. Gerník je největší českou vesnicí v Banátu a když ji opouštíme, už se stmívá.
Jeli jsme dál a zabloudili, s koly se ocitli na prudké stráni, bylo to docela dramatické. Jako zázrakem jsme za tmy našli krásnou loučku.
To je pedál, kdybyste to náhodou nepoznali :-)
Tohle jsme včera sjeli, nebo spíš sešli. Za tmy jsem si tady sáhla hodně hluboko...
Několikrát jsem spadla, kolo držela za zadní kolo, aby nesjelo do propasti atd. Zázrak, že jsme to zvládli. Ztratila jsem tam někde tachometr.
Luděk se pokouší omýt kolo v potoce, jsme špinaví až za ušima
Mlýnky jsou dodnes funkční
Cesta po žluté značce (ta existuje tedy jenom na mapě)
Banátské cesty :-( I pěšky bychom tady v tom terénu měli problém. Nevypadá to, ale bahno se ihned nabalí na vše, s čím přijde do styku
S koly tady vyloženě nemáme co dělat.
Vyloženě jsme se dodrápali na asfalt z Carsa Rosie, jsme zachráněni!
Školní autobus v Sopotu Nou, vzpomínáme na Rumunsko 2010 (kopie = děti :-)
Cesta na Rovensko ještě není asfaltová
Cesta na Rovensko se starými patníčky
Skrz Rovensko je položený asfaltový koberec
Kostelík v nejvýše položené Banátské obci
Nikde nikdo, obchod zavřený
Tak po chvíli zase odjíždíme, směrem Liubcova k Dunaji (přesně tou cestou, co vidíte na fotce)
Cesta je ale nakonec docela slušná
Sjízdná, bahýnko se nelepí a sklon je z kopce, takže co si víc přát
Berzasca. Vesnice u Dunaje jsou bídné, jsme rádi, že jsme našli krámek.
Dokonce i s posezením. Můžeme se na chvíli ohřát.
Paní prodavačka je původem z Bígru a její manžel z Eibenthalu (nebo obráceně?), čili se spolu bavíme česky :-)
Cesta podél Dunaje je v těchto místech poměrně málo frekventovaná, ale spíš než pozor, aby autíčko nesjelo do vody dávejte na toulavé psy!
Odbočka na Bígr. Je jednosměrná, musíme po stejné cestě tam a zpět (17 km)
Nocujeme cestou u nějaké chatky.
Jako správní bezdomovci sem celkem i zapadáme :-)
Oheň je nutnost. Musíme si usušit boty a opéct chleba.
Nová silnice a staré patníčky. Nejprve se dlouho jede údolím řeky, posledních asi 7 km je stoupání náročnější
Odpadky jsou v Rumunsku všude - kromě bezprostředního okolí českých vesnic
Sedlo nad Bígrem je asi v 550 metrech, Bígr leží o pár metrů níž
Jako někde ve středních Čechách, co?
Bígr - projeli jsme ho sem a tam, obchod jsme neviděli. Museli jsme se zeptat. Místní vědí, kde je.
Kočky se nahřívají u kamen
Kočky se nahřívají u kamen
Bígr je postavený do tvaru kříže, toto je jedna z hlavních ulic
A zase u Dunaje. I podél Dunaje budeme muset jet zpátky stejnou cestou.
Lepenski Vir - archeologické naleziště v Srbsku, kde jsme byli v 2012 s dětmi
Nejlepší restaurace po cestě. Majitel je Srb (manželku má Rumunku), takže jsme se docela i domluvili. Jo a jsou moc příjemní, stavte se tam, až pojedete okolo!
Polévka a mísa smažených ryb v nás zmizela jako nic
Zříceniny hradu Tri Kule trčí z vody. Kula je věž. Dneska už jsou jenom dvě.
Podle říčky Tisovita se jmenuje Eibenthal neboli Tisové údolí
První odbočka vede po staré kamenité silnici.
My máme však vyhlídnutou až tu další, tak ještě pár km podél Dunaje musíme absolvovat
A zde odbočuje nová cesta po tělese bývalé úzkokolejné železnice
Silnička ještě voní novotou, ale její svahy jsou nestabilní
Po chvíli jsme se víc zabořili mezi kopce, jede se skvěle, sklon je konstantních 5 %.
Vesnice je někde pod námi, zatím nevíme kde.
Hlavní ulice v Eibenthalu. Nechce se nám jet hned pryč, tak projíždíme vsí na konec, myslíme si, že tam někde přenocujeme a další den se sem vrátíme
Eibenthal pokračuje Novými doly
Táboříme nedaleko starých dolů za Novými doly (Baia Noua)
Ráno po mrazivé noci, fuj ještě dneska je mi kosa, když si na tu noc vzpomenu. Opět se nám "vyplatilo" jet za teplem na jih :-)
Jdeme na průzkum nedalekých dolů
Těžba antracitu byla ukončena v roce 2006, kdy došlo k důlnímu neštěstí, při kterém zahynuli dva lidé.
Šachta se zasypala - čím jiným v Rumunsku, než odpadky
Budova s kancelářemi je ještě ve slušné kondici
Tomu říkám, že je někde nastláno! :-)
Našli jsme záznamy o výplatách
Vracíme se přes Baia Noua
Luďka zaujaly elektrické rozvody
Před obchůdkem v Eibenthalu
Uvnitř hřejou kamna, v chladném ránu si nepřeji nic jiného než se na ně namáčknout
Rozcestí v Eibenthalu. Poslední den bude hezky a my jedeme domů :-)
Nad Eibenthalem by se taky dobře nocovalo
A zase zpátky po stejné silničce k Dunaji
Průzkum nějaké staré štoly
Stejná trasa, včetně návštěvy stejné restaurace jako včera
Nevíte někdo, co je tohle za plod? Válelo se to pod stromem podobným ořešáku, velikost a barva plodu - jako tenisák
Vyjíždíme ze Železných vrat, nalevo pevnost Golubac, kde jsme také byli v 2012
Zkratkou přes Coronini stoupáme na Svatou Helenu
Větrníky "zdobí" kopce nad Svatou Helenou. Celý den fouká poměrně silný vítr a větrníky vydávají zvuk jako když přistává helikoptéra.
Svatá Helena, kruh se uzavřel, výlet končí.
Svatá Helena v místech, kde ještě nejsou cesty asfaltové
Náš nocleh u paní. Kamna hřejou na plný pecky. Příště určitě s dětma a asi spíš bez kol.