Rubrika:
2014
Datum výpravy: 31.12.2014 - 3.1.2015
Účastníci: Pavel, Míla, Jára, Jana, Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Silvestry na Lesovně se staly tradicí vlastně už od prvního roku (2004), kdy jsme chalupu koupili. Schválně klikněte na fotky z toho úplně prvního Silvestra; uvidíte, že jsme se zase tolik nezměnili 😉 Změnilo se ale osazenstvo a trochu i interiér a exteriér Lesovny. Navíc jak stárneme, ubývá chuť o Silvestru juchat a pařit, a naopak přibývá chuť jít normálně spát 🙂 Rok co rok máme stále větší problém do půlnoci vydržet, doslova počítáme minuty a posunujeme očima ručičky hodinek, aby už byla půlnoc, my si symbolicky připili, odpálili pár rachejtlí a pokud nás Míla nedonutí k popůlnoční procházce, mohli jít do hajan. V posledních letech už po nás pomalu začínají štafetu přebírat děti – mají kolem jedenácté v noci kolikrát víc sil a energie než my 🙂
K neměnnému jádru sestavy z poslední doby se tento rok přidali naši brněnští přátelé Jára s Janou. Protože jim to pracovně nevycházelo, zdrželi se u nás jen přes silvestrovskou noc a podnikli s námi jeden kratší výlet (do Českých Petrovic a na Pastviny). Pavel s Mílou nezklamali, zůstali déle a tak jsme společně podnikli ještě další dva výlety, na Suchák a do polského Mezihoří (Miedzygorze).
Se sněhem to nebylo valné, pořádně padat začalo až po jejich odjezdu, ale i tak si myslím, že jsme si konec roku a začátek toho nového docela užili. Vzniklo několik nezapomenutelných hlášek a historek, ze kterých zmíním jednu, která opravdu stála za to: Na výlet do Polska jsme se rozhodli jet jedním autem, abychom nejeli zbytečně dvěma. Bylo nás sice i s dětmi šest a auto normálně pětimístné, ale má velký kufr. Pavel ochotně usedá do kufru, připraveny jsou deky, „kdyby něco, přikrejte mě“. (Takového ho vůbec neznáme, a tak oceňujeme jeho odvahu!) Cesta tam proběhla bez problémů, zádrhel nastal až při cestě zpět. Za hraničním přechodem z Polska číhali celníci a samozřejmě, že nás staví a chtějí vědět, co je v kufru! Pavel tam je opravdu nepřehlédnutelný! Smích jim cukal koutky, ale aby neztratili tvář, zeptali se „Kam proboha jedete?“ Nakonec i sami uznali, že to je fakt kousek a při pohledu na naše pohorky pochopili, že jsme byli na výletě a že nic nepašujeme a se slovy „tak jsme taky zamlada jezdili“ nás propustili dál. Když jsme si všichni oddechli, z plna hrdla jsme se historce zasmáli 🙂
V Těchoníně se každoročně koná na Silvestra ohňostroj. Je naplánovaný na 20:00 hodin, aby si ho užily i děti.
Přispívá obec, občané obce a stojí to za to! Rok od roku je lepší a lepší. Kam se hrabe ten v hlavním městě.
I my jsme pro naše přátele přichystali novinku v podobě hořícího špalku. Chybou ovšem bylo, že jsme použili suché dřevo, a o půnoci, kdy nás mělo hřát jeho teplo, z něho zbyly jen ohořelé pahýly.
Daly se na něm ale opékat buřty! Kdo přišel včas...
Jak na Nový rok, tak po celý rok ... vyrážíme na výlet.
Toto zbylo z ohromného špalku.
A toto z našeho ohňostroje. Ve spojení se sousedy "od závory" jsme mohli směle konkurovat tomu ohňostroji dole v Těchoníně.
Protože je sníh, bereme na výlet boby.
Naše chaloupka v zimním hávu.
Všechno zimní vybavení jsme narvali do auta a jedeme do Vlčkovic.
Odsud bývá nádherný výhled, i Praděd je někdy vidět ... když není mlha
Rozcestí, kde jsme jednou, kdysi dávno, ztratili Pavla... tak vzpomínáme (on se teda brzy našel :-)
Míjíme nějaké ty bunkry...
Zimní radovánky, Míla má spoustu energie :-)
Jára s Janou v chatě Na rozcestí.
Šárka s Víťou. Víťa zkouší na jídlo si vydělat hraním na klavír
Po jídle pokračujeme po zelené údolím Orličky k Pastvinám. Zpátky po silnici. Setmělo se a víc se nefotilo.
Další den už jsme osiřeli (Jára s Janou odjeli domů) a my vyrážíme do Kobylího dolu. Podařilo se nám chytit stopa a ušetřili jsme tak skoro 3 kilometry nudné cesty po silnici!
Boby opět nesměly chybět!
Míjíme pomník kapitána Berana, boby už táhne Luděk :-)
Údolím Černovického potoka stoupáme na Suchák. Pavel už tam nechtěl, ale byl přehlasován.
Koně v lese (boby už táhne Míla)
U tří pánů už toho máme docela plné zuby...
... a těšíme se do bufetu Kramářovy chaty.
Na rozhlednu fakt nejdeme :-)
V bufetu je dobře a spálené kalorie je potřeba zase doplnit!
Pavel si myslí něco jiného :-)
Dolů jdeme klasickou cestou přes Boudu a u bunkru obdivujeme nový přístřešek.
Na třetí a poslední výlet vyrážíme do Polska!
Pavel vymyslel výlet k vodopádu do Mezihoří, kde prý ještě nebyl.
Lávky nad vodopádem byly trochu namrzlé, ale dalo se to s trochou opatrnosti přejít.
Vodopád je prý 22 metrů vysoký!
V Mezihoří je akorát čas na oběd. Zapadli jsme tedy za tímto účelem do hospody.
Pavel s tím moc nesouhlasil, ale nakonec si pochutnal na borůvkových knedlíkách (bacha: v Polsku se borůvky řeknou JAGODY!!!)
Míla dostala nevídanou odvahu a dala si "pivo grzane". Zde to tedy znamenalo pivo ohřáté v mikrovlnce, ale později jsme jej na nějaké hoské chatě pili s ovocným sirupem, což bylo, narozdíl od této mikrovlnkové verze, i dobré.
A po jídle se ještě chystáme dobýt horu Iglicznou.
Do kopce to jde ztuha, cesta je namrzlá a klouže to.
Ogród bajek - pohádková zahrada je otevřená! To si nemůžeme nechat ujít. Platí se tu ovšem vstupné, tak jdu jen já a děti, pro ostatní to nafotíme.
Víťa má svůj foťák, tak fotí taky
Kousek od vrcholem kopce stojí kostelík, odkud je nádherný výhled (i ten kostelík je vidět zdálky)
Výhledy na Czarnou goru - to už dneska nedáme...
Sanktuarium Maria Śnieżna na Igliczné
Výhledy do Kladské kotliny
Zbývá maličkost - sestup dolů. Je to docela masakr, pár centimetrů sněhu a jak to komplikuje život
Náročný sestup šíleně prudkou strání
A teď už jen přejít přehradu a jsme u auta.