Rubrika:
2014
Datum výpravy: 31.12.2014 - 3.1.2015
Účastníci: Pavel, Míla, Jára, Jana, Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Silvestry na Lesovně se staly tradicí vlastně už od prvního roku (2004), kdy jsme chalupu koupili. Schválně klikněte na fotky z toho úplně prvního Silvestra; uvidíte, že jsme se zase tolik nezměnili 😉 Změnilo se ale osazenstvo a trochu i interiér a exteriér Lesovny. Navíc jak stárneme, ubývá chuť o Silvestru juchat a pařit, a naopak přibývá chuť jít normálně spát 🙂 Rok co rok máme stále větší problém do půlnoci vydržet, doslova počítáme minuty a posunujeme očima ručičky hodinek, aby už byla půlnoc, my si symbolicky připili, odpálili pár rachejtlí a pokud nás Míla nedonutí k popůlnoční procházce, mohli jít do hajan. V posledních letech už po nás pomalu začínají štafetu přebírat děti – mají kolem jedenácté v noci kolikrát víc sil a energie než my 🙂
K neměnnému jádru sestavy z poslední doby se tento rok přidali naši brněnští přátelé Jára s Janou. Protože jim to pracovně nevycházelo, zdrželi se u nás jen přes silvestrovskou noc a podnikli s námi jeden kratší výlet (do Českých Petrovic a na Pastviny). Pavel s Mílou nezklamali, zůstali déle a tak jsme společně podnikli ještě další dva výlety, na Suchák a do polského Mezihoří (Miedzygorze).
Se sněhem to nebylo valné, pořádně padat začalo až po jejich odjezdu, ale i tak si myslím, že jsme si konec roku a začátek toho nového docela užili. Vzniklo několik nezapomenutelných hlášek a historek, ze kterých zmíním jednu, která opravdu stála za to: Na výlet do Polska jsme se rozhodli jet jedním autem, abychom nejeli zbytečně dvěma. Bylo nás sice i s dětmi šest a auto normálně pětimístné, ale má velký kufr. Pavel ochotně usedá do kufru, připraveny jsou deky, „kdyby něco, přikrejte mě“. (Takového ho vůbec neznáme, a tak oceňujeme jeho odvahu!) Cesta tam proběhla bez problémů, zádrhel nastal až při cestě zpět. Za hraničním přechodem z Polska číhali celníci a samozřejmě, že nás staví a chtějí vědět, co je v kufru! Pavel tam je opravdu nepřehlédnutelný! Smích jim cukal koutky, ale aby neztratili tvář, zeptali se „Kam proboha jedete?“ Nakonec i sami uznali, že to je fakt kousek a při pohledu na naše pohorky pochopili, že jsme byli na výletě a že nic nepašujeme a se slovy „tak jsme taky zamlada jezdili“ nás propustili dál. Když jsme si všichni oddechli, z plna hrdla jsme se historce zasmáli 🙂
Nahrávání ...
