Rubrika:
2013
Datum výpravy: 7.4.2013
Účastníci: Markéta
Duben bílý, pole sílí. Nebo je to jinak? 🙂 Každopádně když jsme v polovině března jásali, kolik sněhu je na hřebeni Rychlebských hor a mysleli si, že touto akcí neformálně uzavíráme letošní běžkování, ještě jsme netušili, že sníh bude na horách naopak přibývat a prkýnka ke slovu ještě přijdou.
Sněhové podmínky jsou začátkem dubna takřka ideální, jen ne další nezbytnosti, jako například hlídání dětí, proto do Jeseníků vyrážím sama (Luděk byl víkend před tím v Krkonoších). Přejezd části hřebene mezi Ramzovou a Červenohorským sedlem na běžkách mi leží v hlavě už dlouho, jen jsem myslela, že na to letos zase nezbyde čas. Jenže sníh se pořád drží a my nepatříme k těm, co nedočkavě vyčkávají příchod jara a dlouhou zimu proklínají, chceme užít sněhu, co to dá. Navíc když ještě od února obnovili (alespoň o víkendech) vlakové spojení mezi Lichkovem a Hanušovicemi, není co řešit.
Ranní podmínky v Těchoníně: -1°C, zataženo a slabě sněží. Je mi jasné, že nahoře asi nebude zrovna azuro, jako jsme měli v Jeseníkách minule, ale jak se říká, není každý den posvícení.
Vlak mi jede v 7:01 z Těchonína. S jedním přestupem vystupuji z vlaku na Ostružné před půl devátou a sama se vydávám na hřebenovou túru. (Vlak byl sice plný běžkařů, ale ti co zde vystoupili, zamířili na opačnou stranu, na Rychlebské hory.) Dlouhé stoupání na Šerák poměrně rychle utíká, stopu si sice prošlapávám skoro půlku trasy sama, ale mám dobrý pocit, že nejsem jako ta většina, co sem vyjede lanovkou. Rychlý oběd na chatě Jiřího a honem dál, vůbec netuším, jak to pojede. Mlha, viditelnost tak na tři tyče, sem tam běžkař. Prohodíme pár slov, jak vypadá cesta dál. Ideální to není, během dne se dozvídám, že se tu včera běžel jakýsi závod (běžci ve sněhu!) a stopa je prý ošklivě rozdupaná. Já si nemyslím, že za to mohou závodníci, jejich vyšlapaný chodník je poměrně zřetelný, ale vede stranou běžecké stopy. Spíš si většina běžkařů netroufá na prudký sjezd z Keprníku, sundává běžky a jde dolů pěšky. A kudy jinudy, než po vyjeté cestě, která už tak dost rozrochaná se tak stává ještě rozrochanější.
Ale to mi náladu krásného dne v horách nezkazí. S krátkou zastávkou na Vřesové studánce dorážím kolem půl třetí na Červenohorské sedlo. Zimní sezóna je v plném proudu. Parkoviště plné aut, všechny sjezdovky v provozu. Ceduli „Kachna na pivě“ musím minout, ještě mě čeká sjezd do Koutů nad Desnou a nevím, jaké to bude. Jestli stejné jako doposud, budu ráda, když stihnu vlak v půl páté.
Jenže sjezd po žluté turistické značce Koutským žlebem patří k vrcholným zážitkům dnešního dne. Za čtvrt hodiny jsem dole. Jenže nemá cenu spěchat na vlak, i kdybych jela dřívějším, nenavazuje mi. Ale i tak to vychází výborně, v sedm jsem zpátky doma v Těchoníně, ještě svítí slunce.
Tato část hřebene Jeseníků (na rozdíl od té směrem na Ovčárnu) není vhodná pro milovníky strojově upravovaných stop. Když zbydou peníze, občas se projede stopa k sedlu pod Vřesovkou, ale v dubnu se na to už asi kašle. Ale mně to nevadilo, aspoň mám pocit, že jsem zdolala něco náročnějšího, dala si do těla, i když jsem v pondělí teda cítila všechny svaly. A kupodivu mě to i samotnou docela bavilo, vždycky jsem se trochu bála sama vyrážet na delší zimní túry – a bylo to jenom o vyzkoušení.
Nahrávání ...
