Rubrika:
2010, Cykloexpedice
Datum výpravy: 9.4.2010 - 29.4.2010
Účastníci: Pavel a Míla
Ujeté kilometry: 838km
O Indii se říká, že si ji buďto zamilujete nebo ji už nebudete chtít ani vidět. Je to země plná extrémů, jak přírodních tak společenských. Vůbec by mne nenapadlo, že se tam také někdy podívám. Přišlo to trochu nečekaně. A i když to nebylo vždy tak idylické, určitě nepatříme k těm, co by ji už nechtěli vidět.
Ale hezky popořádku. Původní plán exotické cykloturistické dovolené mířil trochu jinam, do Vietnamu. S létáním s koly jsme už měli pár zkušeností (dvě doslova) a tak se naše chuť poznávat čím dál vzdálenější cíle jen zvětšovala. Volba padla na severní Vietnam, ale záhy se ukázalo, že levné letenky by byly asi okořeněné tučnějším příplatkem za kola, která tehdy ruský přepravce přepravoval jen se sankční sazbou za nadváhu.
Míla svou odvahou překvapila, ani nevím, odkud ta myšlenka přilétla, ale najednou jí napadla Indie a nedala si návštěvu této země vymluvit. Letmý pohled na mapu potvrzoval, že z Indie toho můžeme za ty kratičké tři týdny vidět jen malý zlomek. Nějak podvědomě, snad z obav z pro nás nepoznaného klimatu nebo z touhy vidět střechu světa či aspoň trochu nahlédnout do Tibetu, se naše plány stočily na jeden z mála možných okruhů v indickém Himaláji. Kolega v práci mi na svém novém jablíčkovém mobilu s velkým displejem rád ukazoval jaká je pro Dillí denodenní předpověď. Idylické azuro, ale i pravidelná dvouciferná teplota málokdy klesající pod cifru začínající čtyřkou. Takovému pařáku se nevyrovnal ani rozpálený Balkán. V horách někde v těch čtyřech tisících metrech, kam jsme si to plánovali také vyjet, pro změnu mrzlo a sněžilo.
Samotná přeprava kol byla také experimentem. Německý přepravce se rozhodl zavést novinku a s koly jsme mohli přijít na letiště tak jak jsou. Velké nadšení z tohoto smělého pokusu aerolinek, kdy nám odpadly starosti s vláčením vaků, sháněním kartonů, složitým montováním, bylo ale vyvažováno překvapenými tvářemi letištních personálů, kdy se oni buďto zaklínali, že takto to poslat nejde nebo ta kola prostě měla míry větší než běžný rentgen pro nadměrná zavazadla. Také přeprava nebyla nakonec odlišná od běžných kufrů našich spolucestujících. Z okénka letadla jsme vždy pozorovali, jak za dumání několika hazečů zavazadel naše kola stejně skončila v kovových kontejnerech. A to jsme měli tam i zpět přestup, takže to naše kola měla i s přehozem na německých letištích. Ale konec dobrý, všechno dobré. Kola to přežila. Urvanou návarku nosiče po cestě zpět reklamační pracovnice bez debat vyřešila finanční kompenzací a kolo jezdí i létá dodnes. Kéž by se našlo víc odvážných přepravců, kteří by cyklistům přepravu kol také chtěli ulehčit. Mouchy se přece dají vychytat.
A my? My to také přežili. A hodně toho zažili. O tom, že lidstvo se přemnožilo nemáme po návštěvě Indie nejmenších pochyb. Únik do hor se ukázal jako dobrá volba v tom smyslu, že lidí už v horských údolích tolik nebylo. Za to příroda se spikla. A nebo možná nespikla, jen nás přiměla se před ní hezky uklonit a pochopit, že člověk přeci nemůže chtít všechno, co si zamane.
Začalo to aklimatizací v rozpáleném Dillí a v indické nížině. Těch tři sta kilometrů po rovině do hor jsme jeli skoro týden. Zatímco mně se povedlo se vedru jakž takž přizpůsobit, Míla bojovala každý den a každý den se těšila na ráno, kdy bude na malou chvíli trochu snesitelněji. Vybavuji si den, kdy mi na přímém slunci tachometr při šedesáti stupních zčernal, aby se pak, když se ochladilo pod těch šedesát (kolo se rozjelo a ovíval nás čtyřiceti stupňový větřík), zas objevily normální cifry. Ale ani zpětně neodbyté jízdy k horám nelitujeme, poznali jsme Indii a její život podél dálnice tak, jak bychom ji z okénka vlaku nepoznali. Zachránilo nás to samé co koloniální Angličany kdysi dávno každé léto, útěk do hor. Míle se plná síla vrátila až ve dvoutisící metrech, kde už bylo tak, jak v krásném létě u nás.
Druhá naše poklona před přírodou byla prostá. V těch čtyřtisícových sedlech sníh ještě neroztál. O tom jsem se ale dozvěděli až na samý závěr výstupu do hor, cestou to nikdo přesně nevěděl nebo se informace zcela popíraly.
A potřetí se nám božstvo velehor nezdálo nakloněno, když se nám po každodenním odpoledním dešti postavily do cesty sesuvy půdy. Indové se je snažili odhrnout buldozery jak to jen šlo, ale naše snaha vniknout do nitra Himaláje alespoň k hranici sněhu k tibetským gompám byla limitována odletem zpět, takže jsme čekat nemohli. A vlastně nám bohové hor nakloněni byli. Naší urputné snaze pokořit přírodu a přeskákat všechny ty závaly se asi trochu smáli, avšak drželi nad námi ochranou ruku a žádný kamen do nás trefit nenechali a z hor nás pod svou ochranou zas spořádaně vyprovodili. A to že jsme v jednom místě, který považuji za vrchol naší cestovatelské kariéry i cestovatelského štěstí, kde kameny létaly vzduchem v nepravidelných intervalech, měli opravdu namále!
Horám a jejich bohům jsme se uklonili, pokorně se otočili a nechali v horách dál plápolat praporky tibetských modliteb aniž bychom z Tibetu mnoho poznali. Od té chvíle vše klapalo. A i toho sněhu, k němuž jsme z údolí nedočkavě vzhlíželi, jsme si užili dost. Pravda trochu snobácky jsme se nechali autobusem vyvézt do hor s tím, že to pak zas sjedeme dolů, ale to, co se dole zdálo být nepříjemným deštěm se nahoře ukázalo být pořádnou sněhovou nadílkou. Jediné vozidlo, které ten den vyjelo až do poslední vesnice v horském údolí, byl náš autobus. Jízda v něm, ve kterém řidič za vyhrávání hlasité indické hudby ďábelsky točí velkým volantem a zcela nelogicky se nikdy nezřítí ze silnice v prudkých zatáčkách či při zběsilém předjíždění, patří též k nezapomenutelným zážitkům, při kterém lze navázat zas o něco bližší kontakt s místními obyvateli. Na konci údolí obklopeni horami a sněhem jsme si připadali jak o Vánocích. Zklamání z nedobytých hor z nás spadlo a my si užívali euforii z té kombinace sněhu a azurové oblohy. Na cestě Indií jsme se tak pohybovali v mrazu i vedru. Do nížiny jsme se zpátky zas tolik netěšili.
Ani indické železnice nezklamaly. Byť se jejich vzhled nezdá být v mnoha ohledech dostatečný pro ty obyvatele planety spoutané kdejakými normami a směrnicemi, musíme uznat, že klapaly přesně. Indická železnice stojí na pevných anglických základech. Doslova jsme se o tom přesvědčili při cestě z hor, kdy jsme místo sjezdu do nížiny na kolech dali přednost koloniální železnici, kroutící se z těch dvou tisíc metrů ve svazích hor ve stovkách zatáček a desítkách tunýlků. Pro cestu do hlavního města jsme též dali přednost železnému oři. Přeci jen toho vedra už bylo na začátku cesty dost.
Ohledně jídla už žádné plnění norem nečekejte, zejména těch hygienických. Ale nebyl by to správný cestovatel, který by bez takových norem nechtěl cestovat. Indická kuchyně patří k nezapomenutelným zážitkům. Zlý jazykové tvrdí, že Indové jídlo hodně koření, aby zakryli, že moc chutné není, ale souhlasit s nimi v žádném případě nemohu. Jejich kuchyně umí vykouzlit mnohé chutě i vůně. Chvíli nám trvalo, než jsem se naučili orientovat v jejich jídelníčku. Jídlo v obyčejných dhábách mezi obyčejnými lidmi bylo další příležitostí poznat Indii trochu blíž. Trochu bližší pro nás byla kuchyně čínská, jejich nudle jsme si v horách rádi dopřávali. Je to trochu paradox, čínská kuchyně expandovala i do oblasti Tibetu. S lítostí jsme také přihlíželi, jak se do Indie vkrádají všechny ty globalistické vymoženosti typu Mc Kvak, aby tak začali tu jedinečnou indickou kuchyni postupně vytlačovat. Globalistická spirála vydělávání peněz, coby symbolu úspěchu, na utrácení globalistických vymožeností se tak pomalu roztáčí.
A lidé? Úžasní. Dodnes se můžeme jen domnívat, že za takovou vyrovnaností s osudem a nenásilností stojí jejich náboženství. Ti prostí Indové byli pro nás těmi nejlepšími, se kterými jsme se po lidské stránce v Indii potkali. Narazili jsme ale i jak na projevy jejich kastovního systému, kdy ten z kasty vyšší rozhoduje o všem a ten z kasty nižší se neodváží odporovat, tak i na projevy moderní doby, kdy existují zcela extrémní rozdíly mezi lidmi, kteří mají jen to co mají na sobě a spí tak jak jsou na ulici, a těmi, kteří svůj majetek staví na odiv a s úctou k lidem ani k přírodě si moc hlavu nelámou. Možná jsme měli i štěstí, že nám cestu nezkřížil nějaký nepříjemný zážitek. Snad jen, že se v těch větších a hlavně turistických městech, lidé hrozně rádi nechají kazit penězi. Cizinec je v jejich očích zdrojem peněz, takže dvojí ceny, spropitné či provize v takových místech bují a kazí lidskou duši. A v horách, pod tou obrovskou střechou světa, se ani nelze divit, že vznikla duševně vyspělá, meditující civilizace. Pod tou masou hor v tom drsném klimatu je na přemýšlení času dost a je to ideální místo, aby si člověk uvědomil svou relativní titěrnost v porovnání s přírodou. Vlastně, i ty evropské Alpy už nikdy nebudou po návštěvě Himaláje tak vysoké jako předtím.
Po třech týdnech poznávání té malé části Indie a pokusů proniknout pod střechu světa jsme tuto velkou zemi velkých rozdílů opustili. Ale ani to úmorné vedro nás nezlomilo natolik, že bychom se tam už nechtěli vrátit. Právě naopak, snad kvůli tomu nedokončenému okruhu v horách, těm hodným lidem, tomu duchu Tibetu nebo těm jedinečným vůním jsme si Indii oblíbili. Zase se nám obzory poznání více rozšířily.
Kola nakonec i přes slibnou novinku možnosti jejich odbavení nakládají jako běžné kufry
Frankfurt nad Mohanem – domovina Lufthansy
Svému pracovišti dávám z výšky 10km sbohem na celé 3 týdny
Kdesi za Slovenskem se zatáhlo a bylo po výhledech
Z letadla bedlivě sledujeme, jak zacházejí s našimi koly
Už jen opustit klimatizované letiště a hurá do neznáma
Za úsvitu míříme do centra Dillí
V Indii nebudeme cyklisté rozhodně sami
Vládní budovy v obrovských palácích
Paláce v centru Nového Dillí, v pozadí Prezidentský palác, to je prostoru všude
Na ulicích se potkává moderní i původní způsob dopravy
Vstupujeme do Červené pevnosti
Královské paláce v Červené pevnosti
Paláce jak z pohádky Tisíce a jedné noci
Tak toto je ruční práce asfaltérů, na vlastní oči jsme viděli ve městě, jak se ty kamínky ručně vkládají
Do mešity Jama Masjid nakonec nejdeme
Rušné ulice, nepřehledná kabeláž
Kráva je svatá a vyskytuje se i v uličkách města
Míla se prostě mezi Indy nemůže ztratit
V Dillí využíváme i metra
Rušnými ulicemi opouštíme Dillí
Smlouváme cenu ovoce, oči obchodníka se rozzářily
Tak vepřové si asi v Indii nedám
333 km do Shimly, do hor, kde bude snad konečně chladněji
Zastavení na jídlo v dhábě (restauraci) u dálnice
Příjemné osvěžení dechu po jídle
Posezení u čaje (slazený a s mlékem)
Dálnice často míjí centra měst na pilířích, aspoň nemusíme do toho mumraje
Ve vedru 46 stupňů docházejí síly
Cestou do hor jsme mnoho vody nepotkali, toto je výjimka
Míla odpočívá, aklimatizace se zcela nedaří
Jenže po chvíli je u vás skupinka zvědavých Indů
A po další chvíli celá zvědavá a usměvavá skupina, tak abychom zas jeli
Večer se v mangovém háji nesou dámy domů z roboty
Večerní porada před stanem
Řeky z toho vedra zcela vyschly
Svastika přitahuje pozornost Evropanů, jde však o pradávný symbol zneužitý Hitlerem
V Indii se hodně buduje, reklama na cement byla na každém kroku
Zastavení u hodných Indů ve stínu, Míla už z vedra nemůže
V jedné dhábě pro Mílu zas připravili ležení, kvůli větráku vypnuli televizi
Na policejní stanici se o nás výtečně postarali
Naši záchranáři, poskytovatelé noclehu - dopravní policisté z policejní stanice
Konečně se z té nekonečné roviny objevily hory
No tak to musí být chutné mléko
Radost v dětských očích z darovaného pravítka
Indické náklaďáky jsou nádherně zdobené
Kaskádovitá políčka na svazích hor
U silnice se objevují opice
Do hor do Shimly vede též koloniální úzkokolejka
Tunel poskytuje jednu z mála možností noclehu na rovné ploše
Přímo pod nocležištěm projíždí vlaky
Svačinka u cesty, Míla vysílená z nížiny doplňuje energii
Cesta do Shimly se klikatí podél kopců
Takřka celou cestu do Shimly nás úzkokolejka doprovází
Stačí vhodně pomalovat školu a hned je se z čeho učit
Na nádraží v Shimle úzkokolejka končí
Shimla, bývalé letní hlavní město anglické Indie vysoko v horách
V centru města musíme kola vodit, Indové do centra s kolem vůbec nesmí
Otec národa, Mahátma Gándhí
Shimla leží i na strmých, neuvěřitelně zastavěných svazích
To jen stoupáme do hor ze Shimly, v této nadmořské výšce už je příjemně
Budete se divit, ale les byl až dosud na naší cestě vzácnost, na tento se dokonce jezdí Indové dívat
Výzdoba náklaďáků je úchvatná
Ranní meditace při psaní deníčku
Patníčky nám ukazují vzdálenosti i nadmořskou výšku
Mumraj prodejců občerstvení u autobusů
I tady si krávy chodí jak chtějí, tato se přišla podívat, co máme dobrého
Pod silnicí se rozprostírají hluboká údolí s terasovitými políčky
Dhábu poznáte podle hrnců, stačí jen zastavit třeba na čaj
Kluci se s námi chvilku honí na jejich domácím přesunovadle
Vesničané tu často používají vrtané studny, tady v nahnědlé vodě ženy perou
Chtělo by to ochutnat i něco sladkého, vypadá to pěkně, ale jinak cukroví spíš zklamalo
Jediný pramen na celé cestě, ke kterému jsem vysoko v horách pojali důvěru
Čtyřicetikilometrovým sjezdem padáme do údolí řeky Satlidže
Podél Satlidže máme v plánu proniknout do nitra Himaláje
Děti jsou zrovna do školy
Přijíždíme do Rampuru, u silnice čas od času míjíme nějakou svatyni
Další bydlení těch chudších
Řeka je zaříznutá v kaňonu hluboko pod námi
Tuhle značku jsem potkali v několika podobách, asi se tu má troubit do zatáček
Indické děti nevynechají nikdy příležitost nás pozdravit
Pod balvanem se schováváme před deštěm, snad to nespadne
Bohové velehor nám ukazují, že Himaláje nebudou žádný med, z nebes padají kusy ledu
Tak v tomto bych jet nechtěl, ještě že autobusová zastávka byla po ruce
Jen co se mraky trochu protrhaly, pokračujeme
Pohledem na tuto vesničku na nás dýchla stará Indie - obranná věž i kamenné střechy
Často stavba silnic znamená se zakousnout do kolmé skalní stěny
Se svolením místních obyvatel nalézáme útočiště pod střechou
Obchůdky ve vesnicích, do kterých se musí ze silnice trochu vystoupat
Pro místní jsme vytržením z jejich běžného života
Ze stavby přehrad je na cestě jen samé blátíčko nebo prach
Dhál – indické jídlo v několika provedeních, k této rýži jsme dostali hned tři omáčky
Urputná snaha spoutat proudy vody z hor do betonu a proměnit sílu vody v energii
Máme jet vpravo nebo vlevo? Časem jsem se naučili alespoň znaky odhadovat.
Úzké sevření silnice a řeky do soutěsky
Nad údolím se objevují další vrcholky hor, sníh se pomalu blíží
Perfektní orientační tabule. To ještě netušíme jak málo z toho ujedeme.
Stoupáme do Rekong Peo, které trochu nevhodně leží vysoko nad řekou
Z Rekong Peo jsou okolní hory nadosah
Obyvatelky údolí Kinnaur s jejich typickými čepicemi u modlitebního mlýnku
Obchůdek se zeleninou a ovocem úplně přetéká
Nakompresováni do hotelového pokoje
Stejně jako ostatní čekáme, až se bagr prokouše závalem
Tady už jsme čekat nevydrželi, bagrista nás pustil to přeskákat
Místní rychle přebíhají v místech závalů
A nebyl to poslední zával, opět naštěstí s koly přejdeme
Jako skoro každý den, spouští se odpolední déšť, to zas bude sesuvů
Nádherný nocleh na plácku v lesíku mezi balvany
Do studeného rána přijde teplý čaj vhod
Docela jsme se tu zabydleli
Ty horské scenérie nám dávají sílu k další cestě
Kupodivu tady mají fungl nový asfalt
Nový asfalt dlouho nevydržel, už se musí silnice spravovat. A to ručně.
Nějaké opevnění vysoko nad řekou
Tibetská gompa ve svahu hor
Tak tady už po asfaltu není ani stopy
U tohoto Nepálce stavíme na nudle
Čínské nudle pro nás byly příjemná, protože ne tolik ostrá, změna
Čára sněhu je ostře patrná, už mnoho nezbývá
Tak touto branou jsme asi vstoupili do Tibetu (indického)
Tibetské modlitby vlají ve vzduchu
Údolí se otevřelo a nám se nechce věřit zprávám o dalším neprůjezdném úseku
Ve vesnici jsme středem pozornosti
Tak je to pravda, do cesty se nám staví další závaly
Na odklízení byly povolány i ženy (ale stejně jako povolaní muži spíš vysedávají)
Z dáli na nás pokukují štíty hor a umocňují naši touhu se podívat víc do nitra Himaláje
Ohlížíme se za místem, kde kamení dosud padalo, doufáme, že to byl poslední zával
Je vidět, že na cestě nejsme sami
A závaly nekončí, i tady se již urputně bojuje se záplavou kamení
To je spoušť, jet tu den předtím, tak to tu bylo o život
Večer se dozvídáme, že na dalších 20km je 47 závalů a nic tu tak týden neprojede, na bezpečném místě pod převisem nocujeme
Smířeni s osudem pořizujeme cílovou fotku a otáčíme
Po ránu tu spoušť vidíme v denním světle
Jestli toto mělo být dalších 20km tak je fakt lepší se vrátit
Jak krásný asfalt by tu jinak byl
Tak tam na druhé straně pořád ještě bojuje buldozer
Tímto si musíme proběhnout podruhé. Že jsme včera neotočili už na druhé straně
Tak po jednom dni pobytu Tibet zas opouštíme
U nepálského občerstvení jsme jak doma o to přátelštěji si povídáme
Modlitební praporky vlají vzduchem na rozloučenou
A zase jedna z možných variant značení, že se tu má troubit
Z Rekong Peo vyjíždíme na výlet do vesnice Kalpa
Ve vesnici Kalpa jsou ještě často staré domy s kamennými střechami
Konečně něco tibetského, gompa v Kalpě
Pro pobavení místních kluků jim půjčujeme naše obtěžkaná kola, ostatní v kinnaurských krojích přihlížejí
V Recong Peo rychle nasedáme do autobusu do Chitkulu a naše autobusové dobrodružství začíná
Takto se vezla naše kola, byl zázrak že bágly ze střechy nespadly a že plachta neulítla
Za okny se objevuje sníh, no nazdar
Zatímco autobus hrabe, místní jdou už raději pěšky do své vesnice
No čekali byste tohle po těch vedrech dole v Indii?
Na konci údolí nás vítá mrazivý Chitkul
Hotelový pokoj je pěkně vymrznutý, všechno oblečení, spacák a tlustá deka je tak akorát
Pro vodu na záchod a umytí musíme do potoka, v hotelu zamrzla voda
Jdeme na procházku vesnicí
Co se naučíme s radostí, nikdy nezapomeneme.
Stará věžovitá stavba v Chitkulu
Krásně vyřezávaná brána do Pompy. Ale nás se podívat dovnitř nepustili.
K čemupak sloužily tyto domečky?
Thakur hotel, naše útočiště
Kola od večera vůbec nerozmrzla
Je to tu jak v zimní pohádce, nejvyšší bod naší výpravy byl dosažen (cca 3400m n.m.)
Náš autobus ještě stojí ve vsi, my zahajujeme sjezd
Loučíme se s bengálským Angličanem, který putuje Indií pěšky
To vůbec nevypadá na letní dovolenou
Projíždíme vesničkami, kterými jsme včera jeli nahoru
Sníh s klesající nadmořskou výškou pomalu mizí
Ještě níž už není po sněhu ani památky
Tak rozsáhlý je Tibet, nahlédli jsme do něj jen maličko
V této vesnici jsme jak doma, ono ani jinde moc vhodný plácek na náš stan stejně nebyl
Zkoušíme pravou točenou, obavy z hygieny musí stranou (vše dobře dopadlo)
V Rampuru sedáme na další autobus a necháváme se dovézt až do Shimly, přeci jen odlet se blíží a druhý den nám jede vlak
Výhled z hotelového pokoje do údolí
Jiný pohled z hotelového pokoje už tak úchvatný není
Na nádraží podáváme kola. Chvíli trvalo než jsem vysvětlil, že k bike nemáme techničák neb bike není motorbike
Nalézáme naše jména na seznamu, takže víme kam si sednout
Jedeme druhou třídou. Za to toho chudáka pána nemilosrdně vyhodili do nějaké trojky.
Náš vláček bývalé koloniální železnice
Už i opice se musely přizpůsobit civilizaci
Požádali jsme naše spolucestující, aby nám napsali indicky pozdrav domů
Vláček úzkokolejky se ztrácí v úzkých zatáčkách
Ve stanicích je podáváno občerstvení přímo do vlaku
Projíždíme krásná nádražíčka
Míjíme místo, kde jsem za zatáčkou spali na tunelu
Tak toto byl druhý nejdelší tunel
Do té zaprášené přehřáté nížiny se nám vůbec nechce
V horách bylo jakžtakž čisto, vracíme se do indické reality
V Kalce přestupujeme na normální vlak
Tak tomu říkám klimatizace
Je libo občerstvení, hygiena pro našince opět trochu nezvyklá
Příbytky silničářů přímo u místa, kde se asfaltuje
V Dillí se metro staví rychle, přibývají celé linie stanic
Motorikšou se jedeme podívat na Quatab Minar
Vstupná na památky je pro cizince 25x dražší než pro místní
Tak to je největší minaret, co jsem viděl – Qutab Minar
Blondýnka je pro Indy rarita, důvod proč se s ní nechat vyfotit
V komplexu se nacházejí i zachovalé hrobky
Někde probíhá i rekonstrukce, ženy donáší stavební materiál
Muselo to být nádherné, když to stálo celé
Železný sloup ze 4.století – 98% železa, nerezne, záhada
Nad hlavami nám nalétávají letadla k letišti, znamení, že zítra Indii opouštíme
Škoda, že je komplex spíš ruina, musela tu být nádherná zákoutí
My dva na konci naší cesty Indií
Mistrovská kamenická práce
Nádherná podloubí – komplex Qutab Minar
Bývalo to tu buddhistické, když přišli muslimové, zuráželi všemu tváře
To není výzdoba, to je text koránu na minaretu
Základy ještě většího minaretu, tak to by byla fakt věž
Ráno se dostavil domluvený taxík a opouštíme centrum
K odbavení jdeme s koly tak jak jsou, snad deset Indů muselo naše odbavení řešit
Už jen nasednout a nashledanou Indie
V Mnichově přestupujeme do tohoto regionálního tintítka, snad se nám tam kola vejdou