Rubrika:
2010, Cykloexpedice
Datum výpravy: 9.4.2010 - 29.4.2010
Účastníci: Pavel a Míla
Ujeté kilometry: 838km
O Indii se říká, že si ji buďto zamilujete nebo ji už nebudete chtít ani vidět. Je to země plná extrémů, jak přírodních tak společenských. Vůbec by mne nenapadlo, že se tam také někdy podívám. Přišlo to trochu nečekaně. A i když to nebylo vždy tak idylické, určitě nepatříme k těm, co by ji už nechtěli vidět.
Ale hezky popořádku. Původní plán exotické cykloturistické dovolené mířil trochu jinam, do Vietnamu. S létáním s koly jsme už měli pár zkušeností (dvě doslova) a tak se naše chuť poznávat čím dál vzdálenější cíle jen zvětšovala. Volba padla na severní Vietnam, ale záhy se ukázalo, že levné letenky by byly asi okořeněné tučnějším příplatkem za kola, která tehdy ruský přepravce přepravoval jen se sankční sazbou za nadváhu.
Míla svou odvahou překvapila, ani nevím, odkud ta myšlenka přilétla, ale najednou jí napadla Indie a nedala si návštěvu této země vymluvit. Letmý pohled na mapu potvrzoval, že z Indie toho můžeme za ty kratičké tři týdny vidět jen malý zlomek. Nějak podvědomě, snad z obav z pro nás nepoznaného klimatu nebo z touhy vidět střechu světa či aspoň trochu nahlédnout do Tibetu, se naše plány stočily na jeden z mála možných okruhů v indickém Himaláji. Kolega v práci mi na svém novém jablíčkovém mobilu s velkým displejem rád ukazoval jaká je pro Dillí denodenní předpověď. Idylické azuro, ale i pravidelná dvouciferná teplota málokdy klesající pod cifru začínající čtyřkou. Takovému pařáku se nevyrovnal ani rozpálený Balkán. V horách někde v těch čtyřech tisících metrech, kam jsme si to plánovali také vyjet, pro změnu mrzlo a sněžilo.
Samotná přeprava kol byla také experimentem. Německý přepravce se rozhodl zavést novinku a s koly jsme mohli přijít na letiště tak jak jsou. Velké nadšení z tohoto smělého pokusu aerolinek, kdy nám odpadly starosti s vláčením vaků, sháněním kartonů, složitým montováním, bylo ale vyvažováno překvapenými tvářemi letištních personálů, kdy se oni buďto zaklínali, že takto to poslat nejde nebo ta kola prostě měla míry větší než běžný rentgen pro nadměrná zavazadla. Také přeprava nebyla nakonec odlišná od běžných kufrů našich spolucestujících. Z okénka letadla jsme vždy pozorovali, jak za dumání několika hazečů zavazadel naše kola stejně skončila v kovových kontejnerech. A to jsme měli tam i zpět přestup, takže to naše kola měla i s přehozem na německých letištích. Ale konec dobrý, všechno dobré. Kola to přežila. Urvanou návarku nosiče po cestě zpět reklamační pracovnice bez debat vyřešila finanční kompenzací a kolo jezdí i létá dodnes. Kéž by se našlo víc odvážných přepravců, kteří by cyklistům přepravu kol také chtěli ulehčit. Mouchy se přece dají vychytat.
A my? My to také přežili. A hodně toho zažili. O tom, že lidstvo se přemnožilo nemáme po návštěvě Indie nejmenších pochyb. Únik do hor se ukázal jako dobrá volba v tom smyslu, že lidí už v horských údolích tolik nebylo. Za to příroda se spikla. A nebo možná nespikla, jen nás přiměla se před ní hezky uklonit a pochopit, že člověk přeci nemůže chtít všechno, co si zamane.
Začalo to aklimatizací v rozpáleném Dillí a v indické nížině. Těch tři sta kilometrů po rovině do hor jsme jeli skoro týden. Zatímco mně se povedlo se vedru jakž takž přizpůsobit, Míla bojovala každý den a každý den se těšila na ráno, kdy bude na malou chvíli trochu snesitelněji. Vybavuji si den, kdy mi na přímém slunci tachometr při šedesáti stupních zčernal, aby se pak, když se ochladilo pod těch šedesát (kolo se rozjelo a ovíval nás čtyřiceti stupňový větřík), zas objevily normální cifry. Ale ani zpětně neodbyté jízdy k horám nelitujeme, poznali jsme Indii a její život podél dálnice tak, jak bychom ji z okénka vlaku nepoznali. Zachránilo nás to samé co koloniální Angličany kdysi dávno každé léto, útěk do hor. Míle se plná síla vrátila až ve dvoutisící metrech, kde už bylo tak, jak v krásném létě u nás.
Druhá naše poklona před přírodou byla prostá. V těch čtyřtisícových sedlech sníh ještě neroztál. O tom jsem se ale dozvěděli až na samý závěr výstupu do hor, cestou to nikdo přesně nevěděl nebo se informace zcela popíraly.
A potřetí se nám božstvo velehor nezdálo nakloněno, když se nám po každodenním odpoledním dešti postavily do cesty sesuvy půdy. Indové se je snažili odhrnout buldozery jak to jen šlo, ale naše snaha vniknout do nitra Himaláje alespoň k hranici sněhu k tibetským gompám byla limitována odletem zpět, takže jsme čekat nemohli. A vlastně nám bohové hor nakloněni byli. Naší urputné snaze pokořit přírodu a přeskákat všechny ty závaly se asi trochu smáli, avšak drželi nad námi ochranou ruku a žádný kamen do nás trefit nenechali a z hor nás pod svou ochranou zas spořádaně vyprovodili. A to že jsme v jednom místě, který považuji za vrchol naší cestovatelské kariéry i cestovatelského štěstí, kde kameny létaly vzduchem v nepravidelných intervalech, měli opravdu namále!
Horám a jejich bohům jsme se uklonili, pokorně se otočili a nechali v horách dál plápolat praporky tibetských modliteb aniž bychom z Tibetu mnoho poznali. Od té chvíle vše klapalo. A i toho sněhu, k němuž jsme z údolí nedočkavě vzhlíželi, jsme si užili dost. Pravda trochu snobácky jsme se nechali autobusem vyvézt do hor s tím, že to pak zas sjedeme dolů, ale to, co se dole zdálo být nepříjemným deštěm se nahoře ukázalo být pořádnou sněhovou nadílkou. Jediné vozidlo, které ten den vyjelo až do poslední vesnice v horském údolí, byl náš autobus. Jízda v něm, ve kterém řidič za vyhrávání hlasité indické hudby ďábelsky točí velkým volantem a zcela nelogicky se nikdy nezřítí ze silnice v prudkých zatáčkách či při zběsilém předjíždění, patří též k nezapomenutelným zážitkům, při kterém lze navázat zas o něco bližší kontakt s místními obyvateli. Na konci údolí obklopeni horami a sněhem jsme si připadali jak o Vánocích. Zklamání z nedobytých hor z nás spadlo a my si užívali euforii z té kombinace sněhu a azurové oblohy. Na cestě Indií jsme se tak pohybovali v mrazu i vedru. Do nížiny jsme se zpátky zas tolik netěšili.
Ani indické železnice nezklamaly. Byť se jejich vzhled nezdá být v mnoha ohledech dostatečný pro ty obyvatele planety spoutané kdejakými normami a směrnicemi, musíme uznat, že klapaly přesně. Indická železnice stojí na pevných anglických základech. Doslova jsme se o tom přesvědčili při cestě z hor, kdy jsme místo sjezdu do nížiny na kolech dali přednost koloniální železnici, kroutící se z těch dvou tisíc metrů ve svazích hor ve stovkách zatáček a desítkách tunýlků. Pro cestu do hlavního města jsme též dali přednost železnému oři. Přeci jen toho vedra už bylo na začátku cesty dost.
Ohledně jídla už žádné plnění norem nečekejte, zejména těch hygienických. Ale nebyl by to správný cestovatel, který by bez takových norem nechtěl cestovat. Indická kuchyně patří k nezapomenutelným zážitkům. Zlý jazykové tvrdí, že Indové jídlo hodně koření, aby zakryli, že moc chutné není, ale souhlasit s nimi v žádném případě nemohu. Jejich kuchyně umí vykouzlit mnohé chutě i vůně. Chvíli nám trvalo, než jsem se naučili orientovat v jejich jídelníčku. Jídlo v obyčejných dhábách mezi obyčejnými lidmi bylo další příležitostí poznat Indii trochu blíž. Trochu bližší pro nás byla kuchyně čínská, jejich nudle jsme si v horách rádi dopřávali. Je to trochu paradox, čínská kuchyně expandovala i do oblasti Tibetu. S lítostí jsme také přihlíželi, jak se do Indie vkrádají všechny ty globalistické vymoženosti typu Mc Kvak, aby tak začali tu jedinečnou indickou kuchyni postupně vytlačovat. Globalistická spirála vydělávání peněz, coby symbolu úspěchu, na utrácení globalistických vymožeností se tak pomalu roztáčí.
A lidé? Úžasní. Dodnes se můžeme jen domnívat, že za takovou vyrovnaností s osudem a nenásilností stojí jejich náboženství. Ti prostí Indové byli pro nás těmi nejlepšími, se kterými jsme se po lidské stránce v Indii potkali. Narazili jsme ale i jak na projevy jejich kastovního systému, kdy ten z kasty vyšší rozhoduje o všem a ten z kasty nižší se neodváží odporovat, tak i na projevy moderní doby, kdy existují zcela extrémní rozdíly mezi lidmi, kteří mají jen to co mají na sobě a spí tak jak jsou na ulici, a těmi, kteří svůj majetek staví na odiv a s úctou k lidem ani k přírodě si moc hlavu nelámou. Možná jsme měli i štěstí, že nám cestu nezkřížil nějaký nepříjemný zážitek. Snad jen, že se v těch větších a hlavně turistických městech, lidé hrozně rádi nechají kazit penězi. Cizinec je v jejich očích zdrojem peněz, takže dvojí ceny, spropitné či provize v takových místech bují a kazí lidskou duši. A v horách, pod tou obrovskou střechou světa, se ani nelze divit, že vznikla duševně vyspělá, meditující civilizace. Pod tou masou hor v tom drsném klimatu je na přemýšlení času dost a je to ideální místo, aby si člověk uvědomil svou relativní titěrnost v porovnání s přírodou. Vlastně, i ty evropské Alpy už nikdy nebudou po návštěvě Himaláje tak vysoké jako předtím.
Po třech týdnech poznávání té malé části Indie a pokusů proniknout pod střechu světa jsme tuto velkou zemi velkých rozdílů opustili. Ale ani to úmorné vedro nás nezlomilo natolik, že bychom se tam už nechtěli vrátit. Právě naopak, snad kvůli tomu nedokončenému okruhu v horách, těm hodným lidem, tomu duchu Tibetu nebo těm jedinečným vůním jsme si Indii oblíbili. Zase se nám obzory poznání více rozšířily.
Nahrávání ...
