Banát 2009

Rubrika: 2009

Datum výpravy: 19.9.-27.9.2009

Účastníci: Pavel a Míla

V roce 2004 jsem do Banátu jen letmo nahlédl. Na samém startu tehdejší výpravy do Montenegra jsme tehdy s Pavlem Banát v podstatě objeli a navštívili přitom jen jedinou vesnici Gerník. Dodnes vzpomínám na to setkání s malými děvčátky, kterých jsme se zkusili česky zeptat a ověřit si tak, zda jsme skutečně v české vesnici, kdeže tu mají hospodu a ony nás ryzí češtinou poslaly dolů do vsi na náměstí. Tehdy mi spadla čelist a Banát se zapsal navždy do mého srdce.

Osudy Čechů se v Banátu začaly odvíjet od počátku 19.století, kdy jim bylo v Čechách slíbeno lepší žití na samém kraji rakouské monarchie. Odešli za vidinou kousku půdy, vykáceli husté lesy, založili několik vesnic a změnili kraj ve svá pole. Utvořili vcelku uzavřenou komunitu, která tak v cizí zemi uchovala kousek starodávného češství.

Dnes je vše jinak, svět se otevřel a s ním i uzavřený Banát. I díky tomu se do Banátu dnes vcelku pohodlně dostanete. Životy tamních obyvatel se nám zdají tak romantické, ale přitom je to i tvrdá dřina a daleko menší pohodlí, které si už v Čechách nedokážeme moc představit. Osud Banátu je dnes ohrožen paradoxně samotnou honbou za lepším živobytím, pod kterým si ale dnes lidé představují zejména honbu za materiálnem. A duševno, za které si nic nekoupí, zůstává stranou. Lidé odcházejí a globalizace ukusuje z ducha dosud od okolního světa oddělených míst. Přijde mi, že Češi z Čech naleznou v Banátu oázu klidu od rušného, materiálního světa. S nostalgií tak hledáme v Banátu svět našich rodičů nebo prarodičů, který nám už civilizace vzala. I svět, kdy lidé mají k sobě blíž. Naopak Češi z Banátu míří do Čech za tím materiálním světem. Každý touží po tom, co nemá. Všechno má svůj rub i líc.

Za ten týden co jsme po Banátu chodili s batohy na zádech jsme ani nestihli vidět a navštívit vše. Dodnes ale na tuto dovolenou vzpomínám jako na tu, že mi stačil pouhý týden, abych si pořádně odpočinul na duchu, byť můj fyzický boj s gravitací stahující mne s batohem k zemi při chůzi po strmých kopcích byl vyčerpávající. Už když jsme odjížděli, toužil jsem se tam vrátit někdy znovu. Dnes se po pár letech dozvídám zprávy, potvrzující nemilosrdný fakt o globalizaci pohlcující toto kouzelné místo. Nad Svatou Helenou už stojí větrné elektrárny…