Rubrika:
2004, Cykloexpedice
Datum výpravy: 12.06.2004 - 05.07.2004
Účastníci: Pavel & Pavel
Ujeté kilometry: 2434 km
Rok se s rokem sešel a bylo třeba zas naplánovat nějakou pořádnou dovolenou. V práci nebyli proti tří týdenní dovolené ani letos, takže bylo jen na mě, jak je dokáži využít. A pořád mi ležel v hlavě ten nedokončený Balkán z loňska. Původní plán bylo chorvatské pobřeží a prozkoumání Bosny, jenže pak se objevila možnost se nechat odvézt do Rumunska a tak jsem trasu přehodnotil na rumunský Banát, Srbsko a hlavně prozkoumání Černé Hory. Svým způsobem zapůsobily i obavy z minových polí v Bosně a hlavně bosenské odkládání bezvízového styku přes sezónu. Když už se konečně rozkývali bezvízový styk umožnit, byla trasa už pevně v hlavě. Zbývalo se jen rozhodnout, zda jet sám nebo k sobě někoho sehnat. A našel se někdo a ne jen tak ledajak. Byl to Pavlík z Olomóca. Kdysi jsem ho potkal na cestě do Rakouska a přátelství vydrželo i bez cyklistiky těch několik let. Kupodivu na spolujízdu kývl 🙂 Nevyježděn, netrénován absolvoval dvě víkendovky jako rychlý trénink a už tu byl odjezd. Oblíbený šofér Luďka a Markéty Láďa nás odvážel do dalekého Rumunska, kde je měl nabrat a odvézt domů z jejich právě skončené cesty. Po jedné společné noci v kempu jsme se ocitli v neznámé zemi sami jen my dva, Pavel a Pavel. Bylo už jen na nás jak se dostaneme domů…
A následoval snad nejhezčí cesta, co jsem jel, cesta Banátem s českými vesnicemi, kde je čeština tak ryzí, že si připadáte jak kousek za Prahou, cesta Srbskem, kde válku připomínají snad už jen zarytí nacionalisté, no a hlavně cesta křížem krážem malou Černou Horou, která je tak nádhernou zemí, že Vám ani nevadí všudypřítomný bordel. Kolem vysoké hory, hluboké kaňony, kláštery a také parádní moře. Zas po roce jsem dojel k moři. Lidé přívětiví a upovídaní (však se také zrovna hrálo mistrovství ve fotbale a celý Balkán fandil Čechům). Moře jsme po dvou dnech po projetí krátkého pobřeží opustili v Boce Kotorské (snad nejhezčí zážitek z celé cesty) a zamířili zpět do vnitrozemí za poznáním raftařského ráje, kaňonu řeky Tary, a mohutného pohoří Durmitoru. Poté jsme se opět ocitli na chvíli v Srbsku a přeci jen došlo nakonec i na krátkou cestu Bosnou. Zde je válka patrná dodnes. Jednotky SFOR se tu prohánějí jak na cvičení, rozstřílené domy jsou v nejpostiženějších místech dodnes a narazili jsme i na obávaná ještě neodstraněná minová pole (vlastně jen jedno, ale i tak jsme se leckde báli sejít dál z cesty). Následoval krátký přejezd vnitrozemského Chorvatska a už jsme byli zpátky z Balkánu v nově rozšířené EU. Balaton jsem si pamatoval z dětství z jedné socialistické dovolené a už bylo na čase si vzpomínky trochu zaktualizovat. Zde také následovalo rozdělení naší společné cesty dvou Pavlů. Mě tlačil návrat do práce a Pavel se překvapivě rozhodl trasu prodloužit o Budapešť a dojez podél Dunaje, přes Slovensko až domů na Moravu. Celé ty dva tisíce kilometrů až sem byly pro něj dost náročné, trasa našponovaná, vzdálenost z Černé Hory domů nepředstavitelná a přesto to netrénován zvládnul, dojel a nakonec si to ještě prodloužil. Skládám obdiv jeho vůli. Díky Pavle!
Z Balatonu jsem si to již sám zamířil k další louži v rovinatém kraji, k Neusidlerskému jezeru a pak už rovnou na Vídeň, kde jsem chtěl dohnat rest z mé první zahraniční cesty, návštěvu Schoenbrunnu. Jenže jsem dojel pozdě večer, s kolem se tam nesmělo a nakonec jsem byl rád, že jsem po letmém zavzpomínání na vídeňské památky vůbec z Vídně vyjel a našel o půlnoci nocleh u Dunaje. Při krátké cestě po cykloturistické dálnici na dunajské cyklostezce jsem se jen usmíval a podivoval, jak jsem to tudyma před lety dokázal jet. V Kremži jsem odbočil na Čechy, abych si splnil další restík v podobě krásného údolí řeky Kamp a už jsem stál v Gmündu na hranicích. Zde jsem již nasedl na vlak a nechal se odvézt až do Prahy. Tachometr po těch třech týdnech ukazoval 2434 km.
Nahrávání ...
