Rubrika:
2019, Cykloexpedice
Datum výpravy: 25. 10. - 4. 11. 2019
Účastníci: Markéta, Luděk
Ujeté kilometry: 465 km
aneb jak jsme zase jednou jeli na jih za teplem 🙂
Je už dávno tma. Choulíme se u ohně, na sobě péřovku a v ruce lahev slivovice. Přes den bylo ještě jakžtakž, ale jakmile zapadlo slunce, teplota rychle poklesla. Stan stojí opodál. Večerní rosa vytvořila z plachty ledovou krustu. Komu by se chtělo dovnitř když hodinky ukazují teprve půl sedmé. Nevýhoda podzimních vandrů. Vstávat budeme až za dlouhých 12 hodin.
Jsme v horách, asi 1200 metrů vysoko a dvacet kilometrů vzdušnou čarou od hlavního města. Nebe je tu doslova poseté hvězdami – nevídáme jich tolik ani u nás na vsi za chladných zimních nocí. Jen v dálce jakoby obzor mírně světlal, ve směru, kde se město rozkládá, ale možná si to jen namlouváme. Ještě jsou v Evropě, kousek od domova, takové kraje. Signál tu mezi kopci není, tak co dělat po večerech, bez mobilu v ruce? Povídat si, plánovat, vzpomínat a snít. Takové jsou naše podzimní vandry bez dětí.
***************************
Lukomir je nejvýše položená trvale obydlená vesnice Bosny a Hercegoviny, údajně též nejautentičtější. Ale jak má něco nálepku NEJ, chtějí to všichni vidět. I my chceme. Bohužel.
Přijíždíme tam navečer. Po celodenním dešti jsme promoklí a zmrzlí. Skoro dvacet kilometrů jsme se drkotali po mizerné kamenité cestě, jediné spojnici Lukomiru s civilizací. S obchody, s doktory, s nejbližšími lidmi mimo své sousedy. Na druhou stranu je to k asfaltu stejně daleko, cesta je ovšem daleko mizernější. Ale to poznáme až druhý den, až rozmrzneme u čaje a domácí zeljanice a vyspíme se v malém skromném penzionu. Přijetí bylo vlažné. Je už po sezóně, možná už hosty nečekali, nebo jsou naopak otrávení z přílišného – avšak povrchního – zájmu o zdejší život. Je tolik odlišný od ostatního světa. Ve vsi žije víc ovcí než lidí, ráno se musí vyhnat na pastvu. Je krásné se stády proplétat, ale líbí se to zdejším obyvatelům, že jejich každodenní práci někdo zpovzdálí očumuje a fotí? Těm, co si vybudovali ubytování nebo hospodu, přijde turista zajisté vhod, ale co těm ostatním? Ráda navštěvuji podobné kraje, ale vždy cítím tohle morální dilema. Odjíždíme z Lukomiru brzy ráno. Bála jsem se, že budou kameny po nočním dešti a ranním ochlazení namrzlé, ale teplota se drží nad nulou. Sice jen lehce, ale stačí to, aby se náledí nekonalo. Ve výšce skoro 1500 metrů nad mořem si už koncem října člověk nemůže být jistý ničím. Kousek za vsí žena v teplákách a starém kabátě vede na pastvu tři kravky. Můžeme být stejně staré. O pouhých dvacet kilometrů dál, o tisíc metrů níž, leč až o několik hodin později (tolik trvá cesta na kole!) – podobná žena nahlíží do osvětlených výloh a vybírá si značkovou kabelku a její starosti jsou diametrálně odlišné. Ještě lze najít, i v Evropě, takové kraje. Fascinují mě a chtěla bych nějak, jen nevím jak, vzdát obdiv tvrdé práci a náročnému životu v horách.
***************************
Na závěr se počasí pokazilo ještě víc – předpověď na poslední den vyhrožuje 80 mm srážek, dokonce mají být i bouřky. Uprostřed noci se nasunuly mraky a oteplilo se. Nárůst teplot z mínus jednoho stupně na čtyři během spánku byl příjemný jen do té chvíle, kdy tající námraza z plachty začala kapat na naše hlavy a spacáky. A k ránu začalo ještě pršet. Sbalili jsme stan a vydali se zdolat poslední horské sedlo. To máme za to, že se nám původní trasa zdála krátká a cestu jsme si záměrně prodloužili o kamenitou horskou prémii. Dvacet kilometrů po makadámu, co to je, že? Jdeme pěšky a kola tlačíme, abychom se jízdou příliš nezpotili a nebyli mokří ještě víc. Hajdučke Vrleti je luxusní hotel u hlavní silnice, poblíž jezera Blidinje jediný podnik široko daleko, další hospoda až za 25 kilometrů. Neprší, ale leje, teplota od rána příliš nevystoupala, zato začal foukat silný vítr. V Bosně a Hercegovině lze naštěstí zajít do hospody jen na kafe a nikdo se na vás nebude dívat blbě. A tak popíjíme domácí káfu z džezvy za dvě mařeny a jsme doslova nalepení u jediného zdroje tepla. K autu to máme ještě přes padesát kilometrů a přes tři kopce, ale víme, že to musíme dát.
Stan mokrý, my promočení, boty úplně durch, o oblečení ani nemluvím – další noc venku by nepřicházela v úvahu a zítra má pršet úplně stejně. Jenže i těch padesát kilometrů je za těchto podmínek nepředstavitelných. Vichr fouká proti nám, déšť nás bičuje, teploměr ukazuje osm stupňů. Mlha, že by se dala krájet, ze zvlněné krasové krajiny nemáme nic, ale spíš než okolí teď řeším, že jestli tohle neodmarodíme, tak to bude zázrak. Jedu na autopilota a nebaví mě to, zatraceně mě to nebaví. Tohle je pro jiné drsňáky, ne pro mě. Já chci být doma, v teple, u kamen a s dětmi, ale to je daleko několik světelných let.
***************************
A stejně vím, že příště pojedu zase. Kamkoliv.
PS: Podzimní prázdniny jsme si letos díky ředitelskému volnu ZŠ v Jablonném nad Orlicí maličko prodloužili 🙂
465 kilometrů, 7780 nastoupaných metrů.
Po dlouhé jízdě autem přes Rakousko (dálnice), Slovinsko a Chorvatsko (dálnice) parkujeme auto v Imotski na veřejném (neplaceném) parkovišti.
Opodál parkuje i můj idol, renault 4.
Chorvatsko se stalo vzorem pro Babišovo EET, a opravdu jim to tady funguje
Imotski bylo zvoleno jako startovní místo kvůli dvěma jezerům. Toto je Plavo jezero, nebo také Modro jezero. Vzniklo zřícením stropu jeskyně, dříve to bylo podzemní jezero.
Je možné sejít až dolů, ale jednak se nám moc nechce (lenost) a jednak jsme obešli pokladnu a nemáme vstupenku.
Voda na dně skoro není vidět
Hned opodál se nachází Crveno jezero
Vzniklo podobně jako sousední modré, jen není přístupné. Jeho hloubka se odhaduje na 280 - 350 metrů.
Dno závrtu se nachází několik metrů pod hladinou moře.
Pohled na pobřežní pohoří Biokovo s nejvyšší horou Sveti Jure, za ním se nachází Makarska.
My ale míříme do Bosny a Hercegoviny, zde tedy do historické části Hercegoviny. Oficiálně se budeme většinu času pohybovat v muslimsko-chorvatské federaci.
Asi chápete, proč se tady fotím :-)
První nocleh - v ohrádce z kamenů
Ljubuški. Chtěli jsme posnídat burek s jogurtem, ale v žádné pekárně neměli posezení, až tady byla pekárna spojená s masnou a jeden stolek a dvě židle se našly. A ještě zázrak - spolumajitelka firmy byla češka, která se sem před více než 30 lety vdala za Chorvata, její syn nás oslovil a tak jsme si u nich doma dali ještě kávu a dozvěděli se spoustu zajímavých věcí.
A pak už míříme do Međugorje, a to vedle nás, to je několik kilometrů dlouhá fronta aut, která tam míří také.
Nejprve jsme si mysleli, že jsou to turisté, pak nám ale došlo, že je neděle dopoledne a zrovna se konala mše.
Zdejší zázračná zjevení jsou sice sporná, nicméně atmosféra místa byla docela silná a hlavně jsem měla ještě jednu motivaci...
Na úpatí kopce zjevení - v dáli je Međugorje
Pohled do údolí Neretvy - klesneme na pouhých 17 m n.m. !!!
Biciklistička staza Čiro - Cože? Cyklostezka v Bosně a Hercegovině??
Řeky tečou chvíli vedle sebe a vlévají se do sebe malými vodopády
Tady jsem si fotila do svahu zasekanou silnici na Nevesinje. To ještě totiž počítáme s tím, že pojedeme přes Mostar. Po návštěvě vyvěračky řeky Buna jsme se ovšem rozhodli Mostar tentokrát vynechat a zvolit právě tuto silničku!
Vrelo Bune se nachází pod tou kolmou skálou a nad ní se vypíná pevnost Hercega Stjepana
Musíme si zajet asi 2 km a po stejné cestě zpět
Řeka Buna vyvěrá zpod vysoké skály
Přímo nad vývěrem stojí malý dervišský klášter. Dervišové jsou stoupenci alternativní větve islámu, dle wikipedie by měli žít extrémně chudým, až asketickým způsobem života. Okolí kláštera však komerčností připomínalo spíš Staromák a podobné lokality.
Návštěva kláštera, za 4 marky, byla pro mě velkým zklamáním. Nejprve chlapec, který na dvě vteřiny zvedl oči od mobilu, aby mě upozornil na nutnost zout si boty a ukrýt vlasy pod šátek, a pak se zase zajímal jen o virtuální svět. Turistky, které totálně ucpaly úzké dveře na balkónek aby si vyfotily selfíčka. Jedině snad v této místnosti byl jakýsi náznak duchovní atmosféry. Jak to tady asi musí vypadat v létě, když je tady narváno i po sezóně.
Veřejné WC v objektu kláštera
Podél řeky si nejlepší místa zabraly restaurace - s Luďkem jsme diskutovali, zda je to vůbec etické. Ale nejhezčí pohled je z protějšího břehu, kam vede úzká pěšina.
Po tomto zážitku jsme se rozhodli, že Mostar byl turistický už před 14 lety a vidět ho dnes už nepotřebujeme. Volíme tedy útěk do hor.
Ze skoro nuly (cca 50 m n. m.) musíme vystoupat do 1100. Doufáme, že nějakých pár set metrů ukrojíme ještě teď večer.
Večery přicházejí brzy a tady na jihu se stmívá zatraceně rychle. Tváří v tvář hradu jsme v nějakých 300 metrech nad mořem.
Není, kdo by mi zapózoval, tak si fotím kolo :-)
Stoupáme a slunce zapadá.
A brzy je tma a noclehy se ve tmě blbě hledají, tak jsme nakonec vyjeli až do 700 m n. m. Kondička z léta je znát.
Na hlavní byl docela provoz, tak jsme před osadou Dubovica odbočili "do lesů" s tím, že to ráno střihneme po přerušované cestě do Mrndiči.
Už jen ten název nás měl varovat. Nejenže tam žádná cesta nebyla, ale nakonec jsme se na těch blbých "vždyť jsou to slabé dva kiláčky vzdušnou čarou" zadrbali skoro dvě hodiny!
Ono to totiž vypadalo docela nevinně, prostě jen pláně s keříky, sem tam kámen...
Občas trochu větší kámen, skalka, větší keř, strom....
Ale to zatracený Mrndiči se ne a ne přiblížit a když se přiblížilo, tak jsme toho měli už plný zuby. Ale řekli jsme si, že přece ohrady znamenají lidi a tedy nějakou cestu. Ale on tam v cestě byl ještě docela hluboký kaňon!
A stezka tak akorát pro krávy. Takže kolo na záda a jde se. Fajn, příště můžeme s kolem klidně do Tater! :-)
Krávy znamenaly civilizaci. Hurá! Ať žije Luďkovo oblíbené: "přece se nebudeme vracet po stejné cestě"! :-)))
Na pár kilometrů vjíždíme do srbské části země.
Sedlo nad Nevesinje, asi 1110 m.
Sjíždíme asi do 900 m., což je pohoda. Kopce jsou zajímavě tvarované.
Muslimské hřbitovy pod pohořím Crvanj planina
A pak skončil asfalt, i když podle mapy to byla po celé délce žlutá silnice.
Čeká nás stoupání něco přes 200 výškových metrů
A pohled pro změnu dopředu
Před námi je jako hradba pohoří Prenj
Krajinka jako z Vinnetoua
Prenj s nejvyšší horou Zelena glava (2115 m.)
Sjezd za odměnu se nekoná, 2,5 km po kamenech dolů na "silnici" a pak ještě 13 km po makadámu.
Takže asi takhle: ta pohoří vzadu jsou Visočica a Bjelašnica. Tam pojedeme. Jenže mezi tím je údolí řeky Neretvy, kde klesneme do 350 m n.m.
Začátek 13 km dlouhého sjezdu do vísky Borci
Boračko jezero. Samozřejmě, že k němu klesneme, ale do údolí Neretvy to bude ještě přes malý kopeček.
Ráno. Po úbočí těch kopců jsme navečer sjížděli....
Vyhlídka nad jezerem (to je pod mraky)
Stále ještě je někde nebezpečí min
Glavatičevo. V podstatě jediná možnost nakoupit si zásoby do hor. Ještě malý krámek bude v Odžaci, ale tam už nebudou mít chleba.
A taky si dát kávu a trochu se zahřát.
I když, ono při stoupání z 350 od Neretvy do 1630 se člověk zahřeje taky :-)
Tady už jsme cca 900 mnm a Prejn je vidět v dálce
Víska Odžaci. Majitel krámku byl původem z Nového Zélandu. Sortiment byl mizerný, ještě že jsme měli chleba svůj.
Poobědvali jsme chléb a sardinky a když jsme prázdné konzervy odhodili do koše, kočka neodolala :-)
Míříme dál přes pohoří Visočica a vísky mají legrační jména: Ježeprasina, Luka...
Cesta to prý má být krásná, tak se moc těšíme
Ten majitel krámku v Odžaci tvrdil, že nejhorší stoupání máme za sebou a směrem do sedla už to bude pohoda, ale možná jsme ho blbě pochopili, protože to bylo přesně naopak. Některé úseky prostě "nedávám" a jdu pěšky. Možná už se ale jen hlásí únava...
Objevují se letní sídla pastevců
Stećky, středověké náhrobní kameny tady leží jen tak poházené...
Sedlo na obzoru, ještě asi 80 výškových metrů
A jsme na sedle (cca 1630 m)! Čeká nás sjezd!
Hora Puzim (1778 m) a za ní pohoří Treskavica
Nemůžu se vynadívat. Slunce už se ale kloní k západu a my musíme jet dál, někam pro vodu...
Sjezd se co do prudkosti nese ve stejném duchu jako výjezd. V dáli hřeben pohoří Bjelašnica s nejvyšší horou. Tam někde se budeme pohybovat zítra.
Bjelašnica v celé své kráse. Před tím klesneme do cca 1100 metrů. Škoda jen, že se zítra zkazí počasí.
Před námi kaňon Rakitnice - nalevo odbočuje cesta.... Sice ještě není úplná tma, ale ona přijde rychle, nesmíme moc dlouho váhat.
U odbočky do vísky Bobovica je pěkný plácek i s ohništěm.
Jsme v horách, asi 1200 metrů vysoko a dvacet kilometrů vzdušnou čarou od hlavního města.
Další den se počasí opravdu kazí, zatím přicházejí jenom mlha, mraky a zima. Stoupáme na sedlo do cca 1500 m.
Při stoupání to ještě šlo, ale při sjezdu (naštěstí jen do cca 1280 m) jsem málem zmrzla. Asi hodinu jsme rozmrzali zde v tomto podniku v lyžařském středisku Babin Do. Je tady i supermarket. Původní plán byl jet podívat se na ruiny olympijského stadionu, ale v tomto počasí bychom neviděli nic, tak jsme si po telefonu (máme místní SIM kartu s volnými minutami) domluvili nocleh v Lukomiru s tím, že to dnes nebudeme víc hrotit.
Je to pouhých 19 kilometrů a po výjezdu do cca 1600 mnm se silnička jen lehce vlní. Ale ono to bude stačit.
Bohužel, výhledy jako včera se nekonají.
Po této silnici jsme jeli dopoledne
Bjelašnica. Ještě včera jsme mluvili o tom, že bychom si možná vyjeli až na vrchol, bude-li k tomu vhodná konstelace...
... jenže za prvé, ta cesta není žádný zázrak (je hodně kamenitá) a za druhé - v této mlze to žádný smysl nemá. Tak třeba někdy příště...
Cesta trochu připomíná cestu napříč pohořím Durmitor v Černé Hoře
Hory jsou to krásné, na Bjelašnici jsem měla zálusk někdy na pěší vandr...
Odbočka do Lukomiru. Musí se asi 3 kilometry tam a zase zpět. Zpět naštěstí až zítra... Už se vidím v teple a suchu u kamen...
Do vísky se musí maličko klesnout a její umístění je opravdu monumentální - na hraně kaňonu Rakitnice
Naše ubytování - Ljetna bašta. V pokojíku se netopilo, tak jsme se usídlili zde.
Večeře - zeljanica aneb špenátový burek. Snědli jsme ten největší, co byl v nabídce. Mňam!
Ráno v Lukomiru. Teplota +1°C.
Náš skromný pokojík, ale sucho, ticho a ten vzduch!
Krátká procházka vesničkou
Vyhlídka na kaňon Rakitnice :-)
Vrcholek hory Vijenac - jsme přímo na hraně kaňonu, jen nic nevidíme...
Lukomir, nejvýše položená trvale osídlená obec Bosny a Hercegoviny
Cesta přes hory směrem na Džepi
Na nějakém sedle - mlha, že by se dala krájet
A pak jsme z ní na malý moment vyjeli
Cáry mraků se válely po pláních pod hřebenem Bjelašnice
Ale směrem, kterým jsme my jeli, čekal opět kotel plný mraků :-)
Osamělá stavení někde cestou
Asfalt se objevil až kousek nad Džepi
Džepi. Tam z těch mlžných hor jsme právě sjeli...
... a v pádu pokračujeme dál. Sklon má místy až 24 % a máme problém to vůbec ubrzdit. Během chvilky jsme na 350 metrech....
Vede tudy vlaková trať Mostar - Sarajevo!
Vypuštěné Jablaničko jezero
Večer jsme v hlubokém údolí se strmými stráněmi dlouho hledali nocleh. Nakonec táboříme na dně jezera :-)
Ohlédnutí za zdolaným kopcem
Ramsko jezero. Tento úsek (z Jablanice) jedeme už podruhé, tenkrát jsme na jednom ostrůvku nocovali přímo za klášterní budovou
Jezero (na Balkáně je skoro každé jezero přehradou) je před zimou polovypuštěné.
Cesta z Jablanice po hlavní se nám zdála příliš nudná a krátká, tak si to trochu zpestříme makadámkem přes Orašac. Výborný nápad! :-) Co na tom, že další den má celý propršet :-)
Večer teplota opět padá pod nulu. Inu, co bychom chtěli v 1200 metrech nad mořem. A už je 1. listopadu.
Ráno balíme v dešti a čeká nás poslední den.
Do sedla (cca 1510 m., ale bylo tam několik mezisjezdů) jdeme pěšky
Skoro celá cesta vedla lesem, výhledy žádné. Teprve až těsně před vrcholkem jsme vyjeli na planinu, jenže to bylo všude ohořelé, takže dojem celkově nic moc.
A přeci jenom byl Luděk ochotný mi zmrzlými prsty cvaknout vrcholový snímek
Sjezd, v pozadí pohoří Čvrsnica
Hajdučke Vrleti, jediný podnik široko daleko je tenhle luxusní hotel, kafe tu mají za dvě mařeny (všude jinde za jednu), ale další hospoda je 25 km daleko, tak se tady trochu ohřejeme a usušíme. Jestli to tedy má vůbec smysl... :-)
Blidinje jezero. Prší, fouká vítr, kosa. Marast. Tak samozřejmě, že mě napadlo, že bych pro auto poslala Luďka samotného, ale jednak tu není kde počkat a jednak, tohle nemůžu nechat vyžrat jeho samotného.
Blidinje jezero. Zahřejeme se stoupáním (asi 250 výškových metrů)
Tekutý jogurt, balkánská specialita. Jediná fotka z těch asi 40 km k autu.
Tak kecám, jediná nebyla. Ještě fotím příjezd na chorvatskou hranici. Zbývá 8 km do cíle!!! Sice ještě jeden malý kopeček, ale to už dáme.
A dokonce ještě za světla. Naházeli jsme vše mokré do auta, zapnuli topení a ještě ten den dojeli do Nového Trávníku, kde jsme přenocovali v hostelu. Další noc jsme strávili v malém hotýlku kousek za Bratislavou a pak už jsme si jen (s krátkou zastávkou v Brně) vyzvedli děti u babi s dědou a dojeli domů. Nakonec jsme to ani neodmarodili, což považuji za zázrak.