Rubrika:
2014, Cestování s dětmi, Cykloexpedice
Datum výpravy: 7. 6. - 25. 6. 2014
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Ujeté kilometry: 1218
Nechci číst text, chci přejít rovnou na fotky.
Na nočním stolku mi leží půjčená knížka Cyklostezky Evropy, přečtená několikrát tam i zpět. Ne, nic lepšího už asi nevymyslíme, letos pojedeme do Francie. Obě dětičky, jak sedmiletý Víťa, tak pětiletá Šárka, už pošlapou samy na svých kolečkách, proto potřebujeme nějakou absolutní pohodovku. Nenáročnou dálkovou cyklostezku, ideálně celou dobu pěkně po rovince. To stezka podél řeky Loiry splňuje. Končí u města Nevers, zhruba v půlce Francie. Nejbližší další cyklostezka, na kterou by se dalo navázat, je Dunajská. Vždycky jsem prohlašovala, že každý cykloturista by měl na Dunajské začínat, podobně jako správní rockeři se formují vyhráváním po garážích… Jenže to jsme už nějak nezvládli. A tak si říkáme, proč zrovna nedat tu Dunajskou letos. Zakončili bychom ve Vídni, odkud jezdí přímé vlaky skoro až k nám domů.
Hážu trasu orientačně do Google map, modrá čára měří skoro přesně 2300 kilometrů. To vypadá dobře! Vím, že takovou vzdálenost si za šest týdnů můžeme i s dětmi dovolit. Vloni měřila trasa podobně a to jsme měli cestou pauzy díky trajektům a přesunům vlakem.
Francii pořádně neznáme, kdysi jsem navštívila její jižní část, ale to bylo už hodně dávno. Luděk ve Francii nebyl vůbec, když nepočítá cestu autobusem do Španělska. Dopředu si nic moc nezjišťujeme. Kupujeme si průvodce po Loire-radweg a tři mapy vydavatelství ING na zbytek Francie. Víme, že podél Loiry to bude jeden zámek vedle druhého, ale chceme se také nechat překvapit. Necháme se vést cyklostezkou.
Asi měsíc před odjezdem čtu na nakole.cz blog Jindry Paříka. Jede Francií po cyklostezce podél řeky Doubs na jih. Ihned koukám do mapy, kudy ta řeka teče a rázem mám jasno – to je přesně to, co potřebujeme. Zhruba půlku zbývajícího přejezdu Francie máme tedy vyřešenou. Tu druhou půlku vyřešíme cestou. Mohli bychom se držet jakési Eurovelo 6, ale podle mapy vede po silnicích a zbytečně oklikou. Střihneme to přes kopečky, aspoň bude zpestření.
Začátkem jara lobujeme ve škole za dřívější odjezd. Luděk jde do školy nejprve spravit zvonky elektronického vrátného, teprve potom se obracíme na Víťovu paní učitelku a ředitelku školy v jedné osobě, zda by žáka prvního ročníku uvolnila tři týdny před koncem školního roku. Trochu ji to zaskočilo, ale v zásadě nenamítá nic. Tak to bychom měli, mneme si ruce.
Zbývá poslední důležitá věc a to, abychom nebyli závislí jenom na tom, kolik toho děti ujedou. Celu trasu po svých ještě nedají, proto musíme nějak vymyslet, jak budou odpočívat a jak se u toho zároveň budeme posunovat. Máme sice tažné zařízení Follow me, ale musíme počítat s tím, že nastane situace, kdy budeme potřebovat táhnout děti obě. Navíc by to chtělo mít nějakou možnost schovat se před deštěm. Nakonec docházíme k jednoznačnému závěru – ještě letos s námi pojede dětský vozíček. A aby to nebylo tak jednoduché, kromě děcka poveze i dětské kolo. Protože když si dítě sedne dovnitř, co s jeho popojíždědlem? To se sice hezky vymyslelo, ale jak to udělat? A tak zmizel Luděk v dílně, kde několik dní vymýšlel a následně řezal, svařoval a šrouboval. Jednoho krásného dne spatřil světlo světa držák dětského kola umístěný na zadní části vozíku. Celé zařízení bylo nutno vyzkoušet nejlépe v terénu, pročež vyrážíme koncem března na Labskou stezku z Hradce Králové do Hostinného. Po návratu ladíme už jenom detaily, zdá se, že to funguje.
Pomalu tedy začínáme celý výlet připravovat. Je tu jeden jediný maličký zádrhel a to, jak se do Francie dostaneme. Z důvodu převládajících západních větrů v Evropě volíme směr západ-východ s tím, že bychom chtěli startovat u Atlantického oceánu. Zkoušíme samozřejmě nejprve vlak, ale po půl dni stráveném u internetu se musíme smířit s tím, že dvě dospělá kola, dvě dětská kola, bágly a vozíček do rychlovlaku TGV vybaveném dvěma háky v každém vagóně prostě nedostaneme. Navíc i finanční hledisko je v této sestavě šílené, letmo kalkulujeme, kolik by vyšel benzín na cestu tam a zpět autem a vychází to nastejno jako jednosměrná jízdenka na vlak. Hned následující odpoledne zvoníme s flaškou slivovice u našich přátel Michalkových.
Tak kam jedeme letos na dovolenou, ptá se vesele Luďa.
Co? Jak to víte, proč k Vám jdeme?
Už nás prostě znají a do poslední chvíle vyčkávají, co si vymyslíme. Nápad odvézt nás první týden v červnu do Francie vítají. Mají to vymyšlené během pár minut: vyloží nás, kde budeme chtít a autem se pak vydají Francií na jih, až na Korsiku. Luďa si bere na starost naplánovat trasu autem, včetně noclehů. Chceme si cestu rozložit do dvou dnů s tím, že přenocujeme v hotelu F1. Pomalu se začínáme těšit.
Jarní události však nabraly úplně jiný, neplánovaný spád. Poslední dubnový víkend nás navštěvuje několik přátel. Je teplo, sedíme venku a debata se stáčí na cestování, následně i na vybavení. Bavíme se, na čem vaříme a už nevím koho napadlo, že předvedeme náš vařič dřívkáč. A to rovnou v praxi – stejně není co dělat, tak ukážeme, jak rychle se v něm uvaří voda. Nejsme troškaři, nabírám celý litr. Víťa musí být samozřejmě u toho, vůbec mi to nepřipadá divné, vařič už obsluhovali s Šárkou tolikrát. Jenže tentokrát to má být úplně jinak. Je to jako zlý sen, celé to jde kolem mne, jako když koukám na katastrofický film. Někdo se ptá, jestli už se voda vaří a vidím Víťu, jak se hrne k vařiči a odklápí pokličku kastrolu. Následně celý obsah hrnce, vodu dosahující skoro bodu varu, na sebe zvrhává.
Úplně mě to ochromilo. Slyším Víťu křičet a potom jednu holku volat:rychle s ním do studený vody! Chlapi vyndávají z nádržky s pramenitou vodou basu piva a následně do ní Vítu šoupli. Musím se rychle vzpamatovat. Běžím do domu, ale co teď? Musíme jet na pohotovost, to každopádně. Ale co s sebou? Co když si ho v nemocnici nechají? Rychle dávám věci do kupy, peníze, kartičku pojišťovny, mobil … mezitím je Víťovi zima, vylézá z vody, svlékáme ho … zasažený má hrudník, stehno a obě zápěstí. Kůžička se loupe, opařená místa jsou červená. Balíme jej do kapesníků, na to obvaz, nasedat do auta a jedeme. Na pohotovost na chirurgii do Ústí nad Orlicí nejedeme poprvé, ale tentokrát je to suverénně nejhorší.
Myslíš, že si ho tam nechají? Myslíš, že to je vážné? Ta voda se skoro vařila….
Nebavte se o tom pořád, já na to nechci myslet, ozývá se Víťa zezadu. Nese to statečně, na to jak ho to musí příšerně bolet.
Dobrý den, jedeme s opařeným dítětem, vroucí voda, diktujeme na příjmu.
Musíte si chvilku počkat, dětský doktor je u porodu císařským řezem.
Po pár minutách nás sestra zve do ordinace. Svlékněte ho a počkejte venku. Máme tu opařený dítě, je to trochu větší, volá někomu telefonem.
Jak trošku větší? Minuty na chodbě, nejhorší chvíle. Hledám v telefonu, na displeji vyskakují písmenka a skládají se do slov: popáleniny, nejvážnější dětské úrazy, procenta, následky, ohrožení života.
Nech toho, říká mi Luděk.
Po chodbě jde doktor, beze slova mizí vevnitř, za chvíli sestřička veze postel s kapačkou. Jestli je to pro Víťu, pak to znamená, že si ho tady nechají. Doktor odchází, k nám promlouvá jen na půl huby. Slyším to jakoby zdálky: za chvíli je tu rychlá … pojede do Hradce … tam rozhodnou … transplantace….
Konečně vezou Víťu z ordinace ven, je zabalený, utlumený, napojený na kapačku. Nic ho prý nebolí. Sestřička je sdílnější: Má popáleniny druhého stupně na 7% těla. Máme příkaz nad 5% posílat do Hradce. Nebojte, už jsme tu měli horší případy.
Rychle plánujeme, co dál. Sanitkou do špitálu s Víťou pojede Luděk, já se vrátím domů a druhý den za nimi dojedu i s věcmi. Rychlá je tady, máme pokyn nastoupit. Tak honem pusu, zatlačit slzy a jedu domů.
Kamarádi sedí u ohýnku, jsou jako na trní. Dali spát Šárku a čekají na nás. Není mi moc do řeči. Stručně líčím, co a jak a jdu spát. No, spát… jak můžu spát. Surfuji na internetu a snažím se zjistit nějaké informace. Od Luďka přicházejí SMS zprávy. Jízda sanitkou je zážitek, chce se mi zvracet. Nejhorší jsou kruhové objezdy.
A potom dotaz na jméno dětské doktorky a kdy měl Víťa poslední jídlo. Proboha, na co to potřebují vědět.
Teď proběhne krátká operace, píše Luděk…
Doprčic, jaká operace?
Měla jsem jet já, vyčítám si. Ten nedostatek informací je šílený.
Konečně mobil pípá: Ale nic, jen ho převážou. Má popáleniny 2a, ale může se to místy prohloubit na 2b, ještě to pracuje.
Tak zase na internet, že by mě to nějak uklidnilo, se říci nedá.
Bože, ať je v pořádku. Je takovej hubenej, chudák malej….
K ránu na chvilku vyčerpáním usínám, Luděk v Hradci na dětské chirurgii to má horší, noc strávil v křesle na JIP.
Ráno balím, co mě tak v rychlosti napadá a jedeme s Šárkou do Hradce. Na oddělení panuje pohoda a profesionální přístup. Víťa vypadá dobře, usmívá se a od rána sleduje televizi, která hraje jenom pro něho. Nic ho nebolí a během dne ho převáží na normální pokoj. Musíme ho tady nechat samotného, je mu sedm a už se nepočítá, že by s ním rodiče na pokoji přespávali. Další převaz v narkóze má naplánovaný na úterý. Samozřejmě, že za ním hned v pondělí pojedeme. I Luděk si pochvaluje skvělý přístup personálu.
Nevyčítali ti nic? Když si vzpomenu na toho doktora včera v Ústí, jak se na nás díval, jako kdybychom ho tou vodou polili my.
Výčitky? Je těžké je nemít. Kdybychom ten vařič jenom ukázali, kdybychom neměli ten blbej nápad ho předvést v praxi, kdyby nebyl Víťa tak do všeho hr. Kdyby.
Nebo je to od osudu varování? Jsme příliš lehkomyslní a myslíme si, že se nic nemůže stát.
To není pravda! Vypadám možná lehkomyslně, ale obavy mám taky, jen je nikomu nesděluji.
Na druhou stranu, mohlo se to stát na cestách, a co bychom si počali někde na Balkáně. Navíc je Víťovi už sedm let, nejde ho držet v izolaci od nástrah života. Popáleniny jsou nejčastější úrazy dětí ve věku kolem dvou let, to jsme zvládli. A mimochodem, každému, komu jsem o Víťově úrazu řekla, měl s nějakým větším či menším opařením také zkušenost.
V pondělí jedu autobusem do Hradce, a trávím s Víťou celé odpoledne. Je pečlivě zabalený, nic ho nebolí. Na pokoji má dva kamarády (operovaný žlučník – v 8 letech a zlomeninu ruky – z trampolíny). Všichni ho chválí, jak je samostatný. Hrajeme karty, čteme si, povídáme. Nemám pocit, že by nějak strádal. Domů jedu s lepším pocitem.
V úterý po převazu zprávy dle očekávání. Na pár místech se popáleniny prohloubily na 2b, celkově je má na 8% těla, ale na transplantaci to nebude, zahojí se to samo, snad bez následků.
Michalkovi chtějí vědět, jak s dovolenou, rádi by rezervovali levný pokoj v hotelu F1 (třílůžkový pokoj za 19 euro).
Nezlobte se, zatím nevíme. Od toho úrazu nemám na dovolenou myšlenky, priority jsou jinde. Chápou to.
Myslím to úplně vážně, přeju si nejvíc, ať je v pořádku, na dovolenou můžeme jet později nebo vůbec. Na tom teď vůbec nezáleží.
Další převaz je v pátek. Zítra ho pustíme domů, dozvídám se odpoledne od sestřičky.
V sobotu, týden od úrazu, vezeme Víťu slavnostně domů. Hrudník a jedno zápěstí má už odkryté, musíme kůži několikrát denně mazat. Bála jsem se toho, ale vypadá to pěkně.
V dalším týdnu jedeme na kontrolu, paní doktorka sundává další obvazy ze stehna a druhé ruky. Hojí se to úplně luxusně, slyším na další kontrole, už může cvičit a chodit plavat.
Cože, tak rychle?
Začínáme znovu uvažovat o dovolené. Po dvou týdnech od propuštění dostávám odvahu zeptat se: měli jsme v plánu náročnou dovolenou na kolech, mohl by Víťa jet?
Jasně, jen ať jede, mávne rukou svérázná doktorka, hlavně mu ta popálená místa chraňte opalovacím krémem a několikrát denně je mažte, ale jinak už pomalu kůže přebírá zase svoji funkci. Po dovolené se ještě jednou ukažte, ale vypadá to, že žádné jizvy mít nebude, loučí se s námi.
Příprava na dovolenou, přerušená touto událostí, opět nabírá na tempu. Kromě klasického vybavení nakupujeme spoustu krémů a nové oblečení. Kalhoty pod kolena, aby na popálená místa nesvitlo ani trochu sluníčka, a s sebou hlavně trika s dlouhým rukávem. Najíždíme na normální režim, tj. ráno do školy a odpoledne ze školy na kole. Jezdíme v podstatě nepřetržitě celou zimu, sníh se letos nekonal. Trénink je znát, děti vyjedou kopec nahoru k nám bez zastávky a bez zadýchání se. Jednou, když jedeme zase s Víťou na kontrolu do Hradce, vysazuji Luďka a Šárku v Borohrádku. Domů jedou na kolech. Šárka na svém šestnáctipalcovém kole najíždí neuvěřitelných 62 kilometrů. Nohy mě nebolí, ale za to ručičky, sděluje po příjezdu. Je to skvělý výkon, ale zdá se nám, že to kolo je na ní už malé. Jediný převod má koncipovaný spíš do kopců, v rovinkách se ušlape. Zkoušíme ji posadit na Víťovo kolo (dvacet palců), ale na to je ještě moc malá. Tak co teď? Ještě existuje mezistupeň, osmnáctka. Nakonec kupujeme v Hradci při jedné z kontrol ve slevě osmnáctipalcové kolo s trojstupňovou přehazovačkou v náboji. Bude to asi jenom na rok, ale určitě se to vyplatí. Jenže, není to zase tak jednoduché. Přehazku Šárka pochopila skoro hned, horší je to s nasedáním na větší kolo, pokaždé ji musíme držet. To se cestou nějak poddá, myslíme si.
V pátek 6. června jde Víťa naposledy do školy jako prvňák. Paní učitelka mu odevzdává vysvědčení se samými jedničkami. Odpoledne přistavují Michalkovi svůj autobus, resp. sedmimístné Caddy Maxi, toho času předělané na šestimístné, aby se vešlo co nejvíc věcí, a chlapi začínají nakládat. Zabere jim to celý večer, kolik je těch krámů. Jenom my máme 4 kola, vozíček a spoustu batožiny.
V sobotu 7. června ráno odjíždíme autem směr Francie. Připadá mi to po tom všem neuvěřitelné.
Dvoudenní cesta autem je únavná. Skoro 1600 kilometrů dlouhý přejezd jsme si proto rozdělili do dvou dnů. První den máme v plánu přejet celé Německo až na začátek Francie. To se jeví jako hračka, za Hradcem Králové najedeme na dálnici a v podstatě z ní za celý den nesjedeme, až ve Francii. Navigace nás spolehlivě zavedla před hotel F1, kde jsme měli rezervované dva pokoje. Jde o síť hotelů rozmístěných hlavně po Francii. Třílůžkové pokoje jsou standardizované (dvoulůžko s patrovou postelí napříč), WC a sprchy na chodbě. Cena za pokoj se pohybuje většinou kolem 33 euro, při internetové rezervaci a platbě předem se dá vychytat částka nižší, jako se povedlo v našem případě (19 euro/pokoj). Pro člověka, který potřebuje jenom přespat, ideální.
Ráno naskakujeme do auta a chystáme se na štreku přes celou Francii. Luďa zadává do navigace město Nantes. Čistý čas jízdy 8:25 minut. To se nám zdá hodně. Zkusíme, jak by to vypadalo, kdybychom jeli po dálnici. Čas jízdy se zkrátil na 8 hodin. Minimální rozdíl, v tomto případě se nevyplatí za dálnice platit.
Za 700 metrů se připravte na nájezd na kruhový objezd, zní v jednom kuse z navigace. Francie je země kruhových objezdů, jsou jich tu snad desítky tisíc. Ne že by je neměli krásně vyvedené! Některé zdobí složité květinové záhony, na jiných lze spatřit vinice včetně domku hlídače, jinde tryskají vodotrysky či trčí všelijaké sochy. Jenže kromě kruháků z Francie nic nemáme. Děti sledují z dévédéčka jakési kreslené blbiny, my koukáme z okna. Nechápu, jak někdo může říci, když projel nějaký stát autem, že ten stát poznal. Navečer brzdíme před F1 na kraji Nantes. Původně jsme odsud chtěli vyrážet už na kolech, ale nakonec ještě ráno nasedáme do auta a jedeme až k Atlantiku, do městečka Saint-Brevin-les-Pins.
Hlavně se v tom moři vykoupejte, až u něho budete, ať mají děti nějaký zážitek, vyzývala mě před odjezdem máma. Je 8 hodin ráno, když stojíme na jeho břehu. Voda je však dva kilometry daleko, s odlivem jsme vůbec nepočítali. Procházíme se po pláži, sbíráme mušličky a pak jdeme krámovat. Než vše nabalíme na kola, hodina v čudu. Konečně vyrážíme. Luďa s Lenkou jedou asi 15 kilometrů s námi, potom se otáčí zpět k autu. Nechávají nás tady, osiřelé, 1600 km daleko od domova, abychom domů dojeli na kolech. Oni míří autem na jih, čekají je Pyreneje, Andorra a potom Korsika.
Nalézáme první cedulku La Loire à Vélo, ale až do Nantes jedeme v podstatě jen po silnicích. Často jsou na nich dopravní značky s nápisemPartageons la route, upozorňující motoristy, že silnice patří i cyklistům. Řidiči toho opravdu dbají a objíždí nás pomalu širokým obloukem. Divím se tomu, měla jsem o Francouzích za volantem jinačí mínění. Rychle si zvykáme, že jsme zase na cestě, a řešíme obvyklé: kde nabrat vodu, kde nakoupit a kde postavit stan. Do toho zjišťujeme, že to, že Šárka neumí sama nasednout na kolo a rozjet se, bude větší problém, než jsme mysleli. Znamená to totiž při každém jejím zastavení také slézt z kola, podržet jí kolo při nasedání a počkat, až se rozjede. Teprve potom rychle naskočit na své kolo a uhánět za ní. Sesednutí a nasednutí se děje stokrát za den, čili už po prvním dni mě každá její potřeba napít se, vyčurat, vzít si kapesník a podobně poněkud nebaví. Každá křižovatka, před kterou se má zastavit, mě dokonce děsí. Pomůžu jí totiž nasednout, jenže než ji dojedu ji, stačí mi ujet. Jde sice o pár vteřin, ale pokud se vedle nás míhají auta, je to spousta času, během kterého by mohla udělat nějaký nečekaný manévr. A aby ona zastavila a počkala, až se rozjedu já, to bychom byli jako v té pohádce, jak se pejsek s kočičkou sušili. Časem ji už zvládáme pomoci stojíce s kolem mezi nohama, tak je náš rozjezd rychlejší, ale i tak je to docela vopruz. Šárka se bojí, zvykla si, že jí já nebo tatínek kolo podržíme. Samozřejmě, nejpohodlnější pro nás i pro ni by bylo naložit ji do vozíčku, ale chceme, aby co nejvíc jela sama, takže si bereme jako hlavní úkol: naučit Šárku nasedat a rozjíždět se! Trvá nám to ale skoro týden, než tohle bezpečně zvládá.
Denní režim se snažíme dodržovat zhruba jako vloni. Většinou ráno vyráží obě děti spolu s námi na kolech. Když se najede nějakých 20 kilometrů, jde si Šárka odpočinout do vozíčku, který táhne tatínek, a její kolo se naloží. Jedeme dalších asi dvacet kilometrů a odpočinout si jde Víťa. Většinou si vleze do vozíku, já si zapojím jeho kolo, na které si sedne Šárka. Takto ujedeme dalších zhruba 20 kilometrů a navečer děti zase vypustíme, zhruba na 10 posledních kilometrů. Během prvních dnů se ukázalo, že jsme schopní se denně posunovat zhruba o 70 kilometrů, což je o deset víc, než byla moje představa doma u počítače. Víťa zvládá bez problémů 50-60 km každý den, Šárka většinou jede kolem 40 km. Nestojí nás žádné úsilí je k jízdě nutit. Přijali režim každodenní a celodenní jízdy za svůj. Víťa musí jet za každou cenu pořád první! Jediné, co nesedí s naším plánem, je vítr. Ten nám už od prvního dne fouká do huby a podle předpovědi se to nemíní změnit. Co jsem psala o těch převládajících větrech v Evropě?
Projíždíme opět Nantes, tentokrát ale pěkně centrem. Ve městě je katedrála a mohutnými zdmi opevněný vodní zámek. Za městem najíždíme konečně na pravou cyklostezku. Vede těsně při řece, míjíme spoustu laviček a míst jako dělaných k výletům spojených s piknikem. Kousek za Nantes však stezka řeku zase opouští a my jedeme po asfaltových silničkách mezi poli. Řeka vytvořila nehluboké údolí, občas nás stezka navede na silnici, po které se vyšplháme na okraj údolí s výhledem po kraji a pak zase sjedeme zpátky dolů. Není to tedy úplná nudná rovinka. Řeku překlenují krásné historické mosty a vesničky? To je nádhera! Staré kamenné domy, všude kvetoucí kytky. Není tu ale vůbec cítit snaha o vytvoření dokonalosti, spíš z toho všeho čiší taková ta nedbalá elegance. Domek, na první pohled radost pohledět, na druhý pohled jej ale hodnotíme jako lehce neudržovaný, až zanedbaný. Každé okno jiné, ve fasádě díry. Vše je však až neskutečně půvabné. Dvoumetrové hortenzie a popínavé růže, rostoucí klidně i z betonu, tohle by žádný architekt nevymyslel. Prostě jako by se zde zastavil čas. A to doslova a do písmene. Když potřebujeme nakoupit, zjišťujeme, že to bude ještě větší problém než ve Švédsku. V městečkách žádné obchody nejsou, místní jezdí nakupovat do obřích supermarketů na kraji větších měst. V menším městečku fungují boulangerie, kde lze zakoupit bagety a přeslazené dortíky. Bagety se od počátku cesty přes Francii staly významným prvkem naší stravy. Copak o to, chutnají dobře i samotné, ale horší je, když projevíme přání něco si na ně namazat. V menším městě, natož vesnici je nemožné nakoupit. Takže přežíváme o bagetách, zasunuté pod gumicuky nikdy dlouho nevydrží. Děti je užírají samotné.
Zajímavé zjištění je, že se sice říká zámky na Loiře, ale velká část zámků nebo hradů leží na jiné řece. Například městečko Angers, do kterého si pár kilometrů musíme zajet, leží na řece Maine. Přímo do centra, těsně pod hradby místního hradu s šestnácti mohutnými kruhovými věžemi ale vede příjemná cyklostezka. Pak se zase vracíme k naší Loiře. Ta je v těchto místech široká i půl kilometru, ale díky zanesení pískem, je nesplavná. Táboření je tady ráj. Nikdy nemáme problém najít místo na spaní. U řeky jsou plácky vyhrazené pro pikniky, dokonce s lavičkami, občas i s WC. Vodu nabíráme v místech, kterým říkámekaravan servis – jde o zdroj vody pro cestovatele s karavany, většinou bývá zdarma. Kdyby však někdo toužil po večerní sprše – možno nocovat v kempech, jsou tu opravdu až neuvěřitelně levné. Co se jídla týče, věděli jsme, že Francie je drahá země, ale skutečnost nás nepříjemně překvapila. Když chceme přes poledne zajít na teplé jídlo, cedulky Menu 18 euro nás spolehlivě odradí. Já vím, že bychom mohli ochutnat šneky nebo žáby či jiné francouzské speciality, ale ani to nás asi nějak neláká. Radši jdeme na globální kebab či pizzu, to se dá pořídit v ceně 12 euro/1 porce, což je na místní poměry fakt levné. Luděk strádá nedostatkem piva. V restauraci stojí čtvrt litru 2,9 euro, to chuť opravdu přejde. Jasně, jsme ve Francii, tady se pije víno, ale pijte víno v poledne, v horku a na žízeň.
Horko vlastně ani není. Je takové příjemní letní počasí, přes den kolem 25°C, navečer se ochladí. Zatím ani jednou nepršelo. Ideální stav. Kromě toho protivětru si nemáme na co stěžovat. Zámek nad městem Saumur je první, který vidíme i zevnitř. Je ještě před sezónou, vstupenka stojí 5 euro. Jenže sezóna začíná hned zítra, čili na dalších vstupech asi neušetříme. Ale co, když už jsme tady, podíváme se tam. Dostali jsme papír s textem a na prohlídku jdeme sami. Zámek není nijak extra vyzdobený, ale prolézt jej můžeme odshora až dolů. Pokračujeme vinařskou oblastí nazvanou Anjou, vinné sklepy tu jsou vytesané do vápencových skal. V jednom místě vede cyklostezka přímo přes skalní obydlí. Mají tu miniaturní expozici, jak to tu kdysi vypadalo. Vše je volně přístupné, včetně záchodů, což nejeden cykloturista uvítá. Přes další kamenné vesničky, kde každý dům vypadá jako malý zámek (ještě mě neomrzelo časté focení) míříme k dalšímu velkoměstu na trase, do Tours. Stezka vede přes městečko Chinon ležící na řece Vienne, nad kterým se vypíná poměrně zachovalá středověká pevnost, tu si nemůžeme nechat ujít. K Loiře se vracíme přes Rigny-Ussé, kde leží nádherný zámek, asi jeden z těch nejhezčích. Ale ani on neleží u Loiry, nýbrž u jejího přítoku řeky Indre. To je nám ale v tuto chvíli jedno, parkujeme kola a jdeme na prohlídku zámku, který inspiroval spisovatele Charlese Perraulta k napsání pohádky známé u nás jako Šípková Růženka. I když je zámek pěkně vidět ze silnice, my si ho chceme prohlédnout i zevnitř. Za tučné vstupné fasujeme texty a jdeme na prohlídku sami. To nám vyhovuje. Zámek je prostě kouzelný. V horních patrech jsou pokoje vyzdobené motivy z pohádky, ale než se tam člověk dostane, musí prolézt spoustu zajímavých zákoutí, kde na každém rohu lákají různé tajné chodby a točité chody. Pro děti hotový ráj! Snažíme se nezabloudit. Když jsme se vykroutili po jednom takovém schodišti, ocitli jsme se na půdě. Můžeme obdivovat mohutné zakulacené střešní trámy, jako bychom byli v kýlu lodi jen obráceném vzhůru nohama. Jinak to na zámecké půdě vypadá jako na kterékoliv jiné půdě – spousta zaprášeného harampádí. Z půdy je výhled na zámecké střechy. Pokud najdete cestu zpátky, můžete po střešních prostorách sestoupit i do podzemí zámku a prohlédnout si například kotelnu. Mimo zámek se vstupenka vztahuje i na prohlídku zámecké kaple, vinných sklepů, konírny, zahrady – no prostě půl dne byste se tady nenudili. To ale nemůžeme udělat Luďkovi, který hlídá kola a má hlad (ještě jsme neobědvali), tak musíme pospíšit. Na oběd však musíme až do Langeais, kde se nachází další zámek. Ten si však musíme nechat ujít, protože nás ještě dneska čeká další skvost ze série zámků na Loiře, přestože leží na řece Cher, zámek Villandry.
Tři zámky během jednoho dne je náročná anabáze, ale Villandry jsou jedinečné. Na prohlídku jdeme všichni, kola necháváme na parkovišti před zámkem. Docela riskujeme. Kupujeme vstupenky jak do zámku, tak i do zahrad. Prohlídka začíná zámeckými pokoji. Vše opět procházíme sami, s papírem v ruce. Zde mají jako velké plus, že je leták v českém jazyce. Pokoje jsou opět skvostně vyzdobené. Děti obdivují postýlky, po týdnu spaní ve stanu se jim po normální posteli stýská. Do nádherných zahrad zatím shlížíme jen z oken, ale jakmile prolezeme v zámku, co se dá, vcházíme do zahrad. Okrasná zahrada, Lesík, Vodní zahrada, Sluneční zahrada. Bludiště a nakonec Bylinková a Zelinářská zahrada – to vše v dokonalých geometrických tvarech podle francouzských architektů je k vidění na několika terasách. Rostliny se musí denně zastřihovat, zalévat a zeleninová zahrada se osazuje dokonce dvakrát do roka.
Kola nám naštěstí nikdo neukradl, tak můžeme pokračovat. Stany stavíme pár metrů od cyklostezky, k dispozici máme betonové lavičky a stolek. Šárka na něm sedí a asistuje u přípravy večeře. Najednou leží na zemi a brečí. Na hlavě se jí udělala boule jako půlka tenisáku. Doprčic, co teď. Tohle přesně jsou úrazy, které se mohou stát i doma, ale tady jsme v cizí zemi a uprostřed lesů. Vzpomněla jsem si však, jak jsme s ani ne roční Šárkou jeli po pádu ze schodů na pohotovost, kde jí pouze posvítili do očí a řekli: rentgenovat ji nebudeme, to je přílišná zátěž pro malý dítě. Sledujte ji, a kdyby se vám něco nezdálo, zavolejte. Volíme tedy stejnou taktiku. Bouli jsme zchladili šátkem namočeným ve studené vodě, vyčkáváme a malou pacientku sledujeme. Po chvíli přestává brečet, ráno je i boule jako zázrakem pryč.
Tours je historické město s několika památkami, starými domy a katedrálou, nic co by se jinde nevidělo. Snad jedině kilometr dlouhé květinové tržiště a zajímavé nízkopodlažní tramvaje, které si elektřinu berou z troleje umístěné v zemi mezi kolejemi, mi z tohoto města utkvěly v paměti. Cyklostezka nás vždycky do města zavede a pak se někde elegantně ztratí. Cyklisto, poraď si sám. Za městem se potom jakoby nic znovu objeví. Projíždět větší města je s dětmi docela hrůza. Člověk neví, jak se má rozhlížet po památkách, a zároveň dávat pozor na děti, fotit a přitom být kousek od dětí, aby neudělaly nějaký neočekávaný manévr. Nejlepší je to na venkově, kde stezka vede mezi vinicemi a malé vesničky jsou tak kouzelné!
Za Tours nás čeká městečko Amboise. Zastavili bychom se tu na jídlo, kdyby bylo kde, otevřené restaurace ale nejsou vidět, jenom jedna galerie vedle druhé. Umělci tu postávají na ulicích, podobně jako v Praze v okolí Karlova Mostu. Na prohlídku zdejšího zámečku Clos-Lucé, kde je muzeum Leonarda da Vinciho, však nejdeme. Vstupné 14 euro/osobu se nám už zdá docela předražené. Navíc nás čeká další perla údolí Loiry, vodní zámek Chenonceau. Ani on neleží přímo na Loiře, ale na jejím přítoku, řece Cher. Zámek není ze stezky vůbec vidět, přístup k němu je přes rozsáhlý oplocený park. Abychom mohli jít na prohlídku všichni, museli bychom si kola buď dát za plot (to znamená, že by zdejší černý šerif nám musel odemknout bránu, což nepřipadá v úvahu), nebo nechat kola na centrálním parkovišti pod dohledem pofiderních kamer (což se nám nelíbí). Jejich chyba. Luděk se dobrovolně pasuje do role hlídače kol a na prohlídku jdu jenom já s dětmi. Nejprve musíme projít dlouhou alejí a pak přes nádherné zahrady, teprve potom můžeme zámeček, vystavěný tak, že řeka doslova protéká pod ním, spatřit. Kromě interiéru zámku jsou přístupné i další budovy, jako je jízdárna, muzeum voskových figurín a hospodářské budovy se zvířátky. Prostě záležitost opět na půl dne. Pěkný musí být i pohled na zámek z lodiček, což si vybralo nemálo turistů.
Hned následující den ráno nás čeká další prohlídka, na řadě je zámek Chaumont. Ten leží na vyvýšenině přímo nad řekou Loirou. Ve všech zámcích se chodí na prohlídky individuálně, obdržíte papír s textem (na některých zámcích i v českém jazyce), za příplatek možno zapůjčit si sluchátka, která se sama aktivují, a podle toho, do které místnosti návštěvník vejde, se mu přehraje text s informacemi. Děti jsou na zámcích k neutahání.
Do města Blois nás trápí neskutečný protivítr, který se chvílemi mění na vichřici. Ohýbá větve stromů, kýve dopravními značkami a ukazateli. Když jsme se do města konečně dohrabali, jednu pozitivní věc to mělo, Zjistili jsme, že obchody nazvané EPICERIE, které zvenčí vypadají jako ovoce-zelenina, jsou něco jako naše smíšené zboží. Cenově trošku dražší, ale lepší nakoupit draho, než trpět hlady nebo složitě hledat obchoďáky stranou centra. Jídlo je při náročném boji s protivětrem potřeba. Za Blois opět Loiru opouštíme a míříme asi k tomu nejznámějšímu zámku, zámku Chambord. Ani on neleží přímo na Loiře, ale už zdálky je vidět jeho velkolepost. V zámku se nachází 440 místností, 80 schodišť a 365 komínů. Je to předposlední zámek, který máme v plánu navštívit, čili na prohlídku jdeme všichni. Už se ani neptáme, zda bychom si kola mohli nechat někde uvnitř. Riskujeme a necháváme všechno na parkovišti nedaleko vstupu do zámku. Chambord je poměrně rozlehlý, pokoje prostorné, ale poloprázdné, vybavení málo. Zámek má být předchůdcem Versailles, ale nám se celkově zdá jako splácanina, zejména ty komíny trčící ze střechy, každý je jiný. Centrem zámku je důmyslné točité schodiště, které vypadá jako obří šroubovice DNA. Návštěvy přicházející jdou po jiné větvi než návštěvy odcházející, proto se nikdy nepotkají. Podobné schodiště je v zámku v menší obdobě k vidění ještě několikrát. Na závěr prohlídky nacházíme schodiště až na střechu. Z vyhlídky je vidět do skromných zahrad, ale hlavně na naše kola. Jsme rádi, že tam ještě jsou!
Vracíme se k Loiře, stezka vede kolem krásných pískoven vybízejících ke koupání. Cedule tady podle slovníku zakazují pouze rybolov, proto neváháme a na břehu stavíme stan. Po koupeli si musíme obléci i čepice, jaká je zima. Ráno míříme na Orléans. Do cesty se nám postavila jaderná elektrárna s kouřícími chladicími věžemi. Orléans, město Johanky z Arku, je krásné město. Přijíždíme zrovna v době nějakého výročí, město je nádherně ozdobené květinami. Za Orléans řeka meandruje, takže občas máme možnost jet s větrem v zádech.
Sully-sur-Loire. Poslední zámek na Loiře, spíš hrad než zámek, romantický, roztomilý. Prolézáme jej opět od sklepení po střechu. Děti nemají dost ani o polední pauze. Snědí si svačinu a pak nasedají na kola a krouží po návsi. Zapínám foťák, že to natočím na video, když v tu ránu se kolo Šárce smekává a následuje pád! Kolikátý už?! Táboříme na místě s cedulí pique-nique – chvíli mi trvá, než mi docvakne, co slova znamenají.
Za Gienem se řeka větví do uměle vytvořených plavebních kanálů. Pont Canal de Briare byl vystavěný v letech 1890-1894. Vodu tekoucí po mostě přes řeku jsme viděli už vloni u Magdeburgu, tento byl ale vybudovaný o sto let dříve. Stezka vede podél kanálů, po kterých plují malé lodě, máváme na sebe s jejich posádkami. Zdejší úseky patří asi k nejhezčím. Jsem ale občas na nervy, zejména když je hladina vody dva metry od stezky, tak mě napadají šílené myšlenky, že se děti někam zakoukají a vjedou do vody. Ačkoliv to tak nevypadá, tato dovolená byla zatím nejnáročnější ze všech. Kam se hrabou kopce v Albánii, bloudění v Srbsku nebo blití v Moldávii. Dokud děti seděly ve vozíčku, byly tam v bezpečí. Jak jedou samy na kole, mám o ně strach.
Přesto se pomalu blížíme k Nevers, kde stezka podél Loiry končí. Asi posledních padesát kilometrů (resp. prvních z pohledu od Nevers) je každý kilometr značený měděným terčíkem umístěným vprostředku cyklostezky. Už jsme minuli č. 1 a čeká nás nula. Co tam asi bude? Nic zvláštního, jen jakýsi oficiální začátek stezky. Pár cedulí, lavičky, jinak nic. Pro nás to ovšem znamená, že zde končí náš průvodce Bikeline a musíme vytáhnout normální mapu. Doufáme, že by podél kanálu mohla cesta vést až do Decize. Měla by tam vést mezinárodní stezka značená jako Eurovelo 6, ale mapa o tomto mlčí, taktéž cedulky jsou hodně sporadické. Chvíli pozorujeme lodě v plavební komoře a pak pokračujeme. Stezka zatím vede, tak jedeme dál. V jednom místě však musíme na silnici, stezka se tady teprve buduje a my bychom museli po kamenech. Nevadí, stejně chceme někam na oběd.
Za Decize opouštíme Loiru, která nás spolehlivě provedla přes více než půlku Francie. Máme tedy odškrtnutou další evropskou dálkovou cyklostezku. Jaká byla? Cyklostezka podél Loiry není vlastně typická cyklostezka (tedy stezka jen pro kola, kam nesmí auta). Vede z většiny po silnicích a silničkách, ale není třeba se obávat šílených řidičů známých z bláznivých filmů o četnících ze St. Tropez. Francouzští řidiči poblíž Loiry jezdí opravdu ukázněně a na cyklisty jsou zvyklí. Často počkají, až projedeme nebo nás objedou pomalu a velkým obloukem. Nikdo nám nedal najevo, že bychom nějak překáželi, ani v momentě, kdy jsme byli s dětmi rozcapení po celé silnici. Na silnicích značky upozorňují motoristy, že se na silnici pohybují i cyklisti a naopak varují cyklisty, že zde mohou potkat auto. Horší je to třeba ve městech, kdy se stezka na kraji města nepěkně zdejchne a cyklista si musí poradit s průjezdem sám. Za městem se někde na nábřeží opět nečekaně vynoří a tváří se jakoby nic. Místy je však Loira skutečná cyklostezka a tyto úseky patří k nejnádhernějším. Putování podél Loiry Vám dá poznat něco málo z historie Francie. Kouzelné staré vesničky, zachovalé zámky a města – to je to hlavní, co odlišuje tuto cyklostezku od stezek například německých. Jejich snahy o přílišnou dokonalost všeho přichází vniveč – i kdyby se stokrát snažili, na francouzskou nedbalou eleganci nikdy nedosáhnou. Stezku jsme jeli koncem června, tedy ne v té úplně hlavní sezóně, i tak ale byly cesty poměrně prázdné. Denně potkáte několik cyklistů,báglíkáře spočítáte na prstech jedné ruky. Zdravení Bonjour je samozřejmostí. Počasí v tuto roční dobu bylo relativně slunečné, teplota nepřevyšovala 25°C, prostě ideál. Snad jedině s pravidlem větrů foukajících od západu jsme nečekaně narazili. Foukalo celou Francii (tři týdny) dost nepříjemně od východu. Nocovali jsme nadivoko, podél stezky je spousta krásných míst jako stvořených pro přenocování, často vybavených lavičkami, grilovacími plácky, nejednou i záchody či zdrojem vody. Záchody bývají též ve Francii zdarma, placené jsme potkali snad jen jednou. Kdo by vyžadoval teplou sprchu a bezpečí kempu, je jich po cestě nepočítaně a cenově vychází neskutečně levně, na to, jak je Francie jinak drahá země. Snad jediné, na co bych si na stezce postěžovala, je nedostatek obchodů ve vesnicích a menších městech a cenová úroveň potravin. To první je ale bohužel nešvar celého západu a nic s tím asi nenaděláme.
Loučíme se s Loirou a hned se napojujeme na další kanál, Canal du Nivernais. A opět podél něho vede cyklostezka. Kanály jsou tady úplně všude. Jestli se někdy bude stavět diskutovaný kanál Dunaj-Odra-Labe a tvůrci jej doplní o stezku pro cyklisty, asi na tento podnik změním názor. Kolem kanálů se jezdí skvěle. Vodní hladina zaručuje rovinku, víc šlápnout do pedálu musíme jenom když stezka překonává nějaký mostek vysoký tak akorát, aby pod ním proplula loďka, nebo máme v cestě zdymadlo. Jen Víťu to už moc nebaví a těší se na kopečky. V Decize jsme poměrně dobře nakoupili a na večeři plánujeme buřty opečené na ohni. To zde není problém, stačí jen najít místečko s ohništěm. Jedno je vidět na druhém břehu. Vracíme se k poslednímu mostku a přejíždíme řeku. Luděk posílá Šárku, ať jede napřed. Za mostkem cesta se cesta zase svažuje na úroveň řeky a asi po sto metrech už je vyhlédnuté tábořiště. V tom Luděk spatřil závoru, která zabraňuje autům vjezd na cyklostezku. Okamžite mu v mysli vytanulo: To nedopadne dobře!
Znáte to taky? Vteřinu před nějakou událostí prostě víte, že se to stane. Rozjetá Šárka bohužel dřevěnou závoru nevidí. Velikostně ji má zhruba v úrovni nosu, ale je dřevěná, na krajích opatřená už notně vyšeptalým červenobílým pruhem. Nebudu to protahovat, prostě do závory na jejím kraji štrejchla a shodilo ji to z kola. Okamžitě k ní běžíme a kontrolujeme zranění. Opět se děsíme vyražených zubů, možná i zlomeného nosu. Šárčina hlava je však neskutečně odolná. Když měla jeden rok, po hlavě se skutálela doma z prvního patra po dřevěných schodech, ve dvou letech spadla na hradě Fiľakovo čelem na hranu železného schodiště. Před týdnem boule jako tenisák v týle, nyní rána do obličeje zepředu. Naštěstí to při vší smůle vypadá jen na odřeninu. Neříkala jsem ale, že děti byly ve vozíku v bezpečí? Zlatý časy!
U Vandenesse na chvíli končí říční a kanálová cykloturistika. Odpoutáváme se od vodních toků a míříme do kopců. Už od rána se před námi vyzývavě zvedají. Jde o pohoří Morvan. Eurovelo 6 jej objíždí velkým obloukem, my se ho však nebojíme. Aspoň si vyzkoušíme, jestli máme na to vyjet k prameni Dunaje. Ten pramení v podstatně vyšších výškách, než pojedeme teď.
Silnice se po pár kilometrech zvedá a kroutí mezi kopci. Stačí jen pár výškových metrů a na Francii shlížíme jako z ptačí perspektivy. Kopce přitvrzují, podle tachometru atakujeme hranici 500 výškových metrů. Já chci zpátky ke kanálům, kopce mě nebaví, brblá Víťa, ale všechna stoupání spolehlivě zdolává metodou ze sedla. Pohoříčko Morvan, to jsou louky, farmy, pasoucí se krávy, mezitím osamělé vesničky a sem tam nějaký bezejmenný zámeček. Ráno jsme do hor vjeli, navečer je pomalu zase opouštíme. Ani by to nestálo za řeč, kdyby… kdybychom dnešní večer nezažili asi nejhorší zážitek letošní dovolené.
Navečer projíždíme městečko Étang-sur-Arroux a za ním najíždíme na hlavnější silnici. Kopečky se pomalu snižují, krajina narovnává. Potřebujeme najít nocleh, ale okolí silnice je silně osídlené. A když je kus volné přírody, je to pole nebo oplocená pastvina. Navíc podél silnice vedou koleje. Šárka sedí ve vozíku, Víťa je zapojený za mým kolem, jako vždycky na hlavní cestě nebo když potřebujeme zrychlit. Najednou se objevila odbočka. Taková kamenitá polňačka. Přejíždíme koleje a za nimi cesta míří k lesu. To vypadá dobře, myslím si. Když vtom rána jako z děla, kolo padá k zemi, a já pochopitelně s ním. Zcela mě zavalilo. Muselo to asi vypadat příšerně, protože odněkud zezadu se ozývá Víťův vystrašený hlásek: Maminko, jsi živá?
Chudák, spadnul taky, jeho kolo bylo totiž zapojené za mým. Jak to, že nebrečí? Pomalu se zvedám a kontroluji škody. Vše způsobila přední pneumatika. Byla už letitá, ale před odjezdem se nám ještě zdála slušná. Víťa je v pohodě, já mám naražený hrudník od řídítek a pár odřenin. Přemýšlím, kdy jsem naposledy slítla z kola. Odteď si už budu vždycky dávat dobrý pozor, abych měla přední plášť v pořádku. Zvedám kolo a belhám se za Luďkem. Těším se, že někde zakempujeme, já se dám do pořádku, opravíme kolo… Jenže cesta končí vjezdem na něčí pozemek. Otevřená vrata, za nimi parkují tři auta, a někde v dálce tušíme barák. Vedle brány je poměrně pěkný plácek, na kterém by se dal postavit stan. Beru Víťu za ruku a jdeme se zeptat. Pozemek je opravdu rozlehlý, musíme projít lesíkem, než vykoukne menší domek, řekněme spíš chatka. Venku před ní sedí několik lidí. Popisuji naši situaci: Dobrý den, přijeli jsme na kolech, měli jsme nehodu a chtěli bychom si před branou postavit stan a přenocovat. Všichni se tváří rozpačitě, jsou tu totiž jen na návštěvě. Po chvíli přichází zevnitř domku majitelka. Vznáším tedy svoji prosbu k ní. Paní nechápe, kde přesně máme na mysli, a chce se jít na to podívat. Požádala jednoho ze sedících mužů, aby šel s ní jako doprovod. Cestou k bráně upřesňuji svůj požadavek, aby bylo jasno: Nemyslím spát na Vaší zahradě, myslím ten plácek venku za plotem. Konečně jsme za branou, kde ukazuji na pár metrů čtverečních trávy, za kterou začíná oplocená pastvina. Paní přejela zrakem naši sestavu (děti nemohla přehlédnout) a nasadila odmítavý tón: Ve městě je kemp. To jsme samozřejmě věděli, protože jsme z města přijeli, ale protože ona to nemůže tušit, ukazuji na prázdné kolo a svou natlučenou nohu a trochu blafuju: Měli jsme nehodu, bouchlo nám kolo a momentálně nejsme schopni tam dojet. Paní krčí rameny a její tvář se ještě víc zatvrdila:Tady spát nemůžete. Ty pastviny (mává rukou směrem na oplocenou louku) někomu patří a … prostě je to problém! Její kolega jen mlčí a přikyvuje hlavou. Otáčejí se na patě a bez ochoty k další debatě odcházejí, bránu za sebou ostentativně zamykají.
Stojíme jako opaření. Ty bláho, tak to je hustý! Takové odmítnutí jsme ještě nezažili. Nechce se mi věřit, že by Francouzi byli tohohle schopni. Vtom jsem si všimla poznávacích značek na autech v zahradě, bílý kříž v červeném erbu. Jsou to Švýcaři. V duchu se frantíkům omlouvám. Jestli jsou Švýcaři tak studení čumáci, do Švýcarska mě nikdo nedostane. Museli vidět, že jsme v nouzi. Kdybychom po nich žádali bůhví co, ale my jsme chtěli pouze přespat na plácku před jejich plotem. Chata stála dobrých sto metrů daleko v zahradě. Aspoň ze slušnosti se mohli zeptat, zda nepotřebujeme pomoci. Přihodit se tohle na Balkáně, na tom plácku bychom taky stan nestavěli. Kdepak! Na Balkáně by nás tam spát nenechali, pozvali by nás minimálně na zahradu nebo do domu. Nabídli by nám vodu a jídlo, aniž bychom něco takového čekali. A tady před námi zamknout bránu. Bolí mě to mnohem víc, než tělo po pádu z kola.
No nic, musíme jednat. Luděk vybaluje náhradní plášť a duši. Během chvilky je vyměněno, můžeme jet dál. Jako poděkování jim necháváme prasklou pneumatiku zavěšenou na poštovní schránce. Vůbec mi to není blbý. Všimli jsme si nenápadné odbočky a po polní cestě pokračujeme podél té oplocené pastviny. Sotva skončila, objevilo se pole a za ním loučka. Ta se mírně svažuje k potoku, čili když to rozbalíme až na jejím konci, od cesty nebudeme vidět. Nakonec táboříme asi kilometr od těch nepříjemných lidí. V hlavě doznívají dozvuky právě prožitého a v noci mě pak straší sny, kterak se paní domu vydává za námi autem a rozzuřeně nám pneumatiku hází zpět na hlavu. Aspoň máme o čem diskutovat. I tohle však k cestování patří, nemůžeme mít jenom pozitivní zážitky. Člověk si ale rychle zvykne na milé a ochotné lidi a opak ho nepříjemně zaskočí.
Ráno krásně svítí sluníčko a na večerní událost brzy zapomínáme. Zejména proto, že zase lepíme. Tentokrát Luďkovo kolo. Za Le Creusotem projíždíme pod kolejemi TGV. Chtěli bychom francouzský rychlovlak vidět v akci, pročež vyhlašujeme pauzu. Nemusíme čekat dlouho, asi za dvě minutky nad námi jeden prosvištěl. Sotva jsem stihla vytáhnout foťák, je pryč. Počkáme na další, volá Luděk, a sápe se s foťákem nahoru na mostek, aby měl lepší výhled. Koleje TGV jsou z bezpečnostního důvodu oplocené. Během patnácti minut prohučely tři soupravy.
Poté objevujeme cyklostezku podél kanálu Canal du Centre. Vede až do Chagny, a potom do Chalon-sur-Saône. Je to maličko oklikou, ale lepší podél kanálu než přímo po silnici. Přímo do města ale nechceme, proto těsně před ním odbočujeme a Chalon objíždíme. Objevujeme cedulku Eurovelo 6. Blížíme se k řece Saône. Doufáme, že by podél ní mohla vést cyklostezka, ale nic, Eurovelo táhnou po silnicích. Provoz je ale skoro nulový. Přítomnost cedulek Eurovelo je každopádně znát, občas už zase potkáme nějakého dálkového cyklistu, v Morvanu jsme byli sami. Přibližně dva dny se míjíme s chlapíkem z Německa. Vždycky nás předjede, ale když si udělá pauzu, dojedeme ho a často i předjedeme. Poznáme jej spolehlivě, má roztomilé tříbarevné bágly značky Vaude. Díky němu jsme se ujistili, že nejsme zase tak pomalí, jak by se s dětmi mohlo zdát. Vrací se z Lisabonu a pokaždé, když nás předjíždí, prohodíme spolu několik slov a on uznale pokyvuje hlavou směrem k dětem. Naposledy jsem se ho odvážila zeptat, jak na něj působí ceny ve Francii. Říká, že kempy jsou laciné, ale jídlo vnímá jako strašně drahé. Jestliže je Francie pro Němce pracujícího u firmy IBM drahá, co má říkat obyčejný český živnostník.
Ve městě Dole začíná krásná cyklostezka podél řeky Doubs, o které víme od Jindry. A opět začíná říční a kanálová cykloturistika. Ani nevíme, zda jedeme podél řeky nebo podél kanálu. Je to jedno, užíváme si pohody a nádherné krajiny.
Další větší město na trase je Besançon. Už zdálky vidíme ohromnou pevnost na skále nad řekou. U cyklostezky je však šikovně nastrčený cykloservis. Potřebujeme vyměnit můj přední plášť, protože jedu na rezervě a Luďkovi se nějak podezřele chová střed. Svérázný chlapík vypadá uhoněně. Tváří se, že na nás nemá čas, ale nakonec se nám věnuje až nadstandardně. Luděk ho poprosil pouze o nářadí, aby mohl střed vyšroubovat sám, ale nakonec mu s tím majitel pomohl. Bohužel ale nemá skladem potřebný rozměr. Má tu však na prodej nebo na půjčování několik starších kolo, tak ho napadlo, že by jedno mohl rozebrat. Vybral nejžhavějšího kandidáta, ale ouha, střed nejde povolit.Nevadí, s tím si poradíme, a odkudsi přináší pilku. Zajímavý přístup. Rozřízl rám, aby mohl součástku vyjmout, ale ani tenhle není ten pravý. Netváří se, že by ho to nějak vyvedlo z míry. Nechceme ale, aby kvůli nám zničil další kolo, a tak říkáme, že to snad ještě chvíli vydrží (nakonec to vydrželo až do Nového Města nad Váhom) a bohužel, jediný kšeft, který tomu snaživému obchodníkovi děláme, je český plášť Rubena a nové pedály pro Víťu (na těch starých mu kloužou sandále). V Besançonu řeka provádí otočku skoro o 180°. Pro lodě je však pod pevností vykopán tunel a cyklostezka vede vedle kanálu. Než jsme se nadáli, jsme za městem. Počkat! Chtěli jsme se do něj podívat a taky si někde dát oběd. Tak se tunelem zase k radosti dětí vracíme a projíždíme centrum. Město jako takové nás neuchvátilo. Bohužel trpí nešvarem většiny francouzských měst, která jsme zatím měli možnost poznat. Podobně jako v Polsku – neexistují obchvaty, do centra se může autem, přes hlavní náměstí jezdí autobusy MHD, pojem pěší zóna jim nic neříká. V rychlosti jsme zhltli kebab a pokračujeme údolím dál.
Hned za městem vjíždíme do nádherného údolí. Připomnělo nám balkánské soutěsky, jenže tady je projíždíme po více než 150 kilometrů dlouhé cyklostezce. Jen my, řeka a skály. Po dopoledním deštíku se na cyklostezku vydala spousta šneků. Šárka jednoho po druhém zachraňuje a odnáší je ke kraji. Z těch, co zachránit nestihla, jsou na asfaltu šedobéžové kaše. Stejně skončí na talíři, Francouzi jsou prostě divní,myslím si.
Cyklostezka podél řeky Doubs má číslované kilometry. Pomalu nám odpočítávají úsek do jejího konce. S blížícím se večerem se dvouciferné číslo na asfaltu změnilo na jednociferné. Projeli jsme jedničku, všimli si plácku s lavičkou, ale chceme jet až na nulu. Na nule však nic není, stezka začíná neslavnostně na jakémsi malém mostku. Vracíme se tedy na jedničku a noc trávíme ve společnosti místního rybáře na loďce. Někde za Montbéliardem najíždíme ke kanálu, který spojuje řeku Rhônu s Rýnem. Vedle něho až do Mulhouse vede další parádní cyklostezka. Užíváme si, že už kolikátý den se nemotáme po silnicích mezi auty. V tomto směru jedeme jakoby do kopce. Podle tachometru pomalu nabíráme nadmořskou výšku, s každou plavební komorou jsme o dva tři metry výš. Já vím, že to nestojí skoro ani za řeč, ale protože se blížíme k Rýnu, od kterého budeme stoupat do kopců pohoří Schwarzwald k prameni Dunaje, jsme rádi za každý nastoupaný metr. Ovšem, najednou je u stezky jakási cedule, ze které jsme pochopili, že jsme na rozvodí, krajina se láme a před námi je nečekaný sjezd. A řeka? Klesá taky pomocí soustavy plavebních komor. Jedna komora za druhou, po sto metrech, nepočítali jsme je, ale bylo jich minimálně dvacet. Loď tady musí strávit určitě celý den, než o těch sto nadmořských metrů vystoupá nebo sestoupá.
Do centra Mulhouse zajíždíme na oběd. Dáváme opět tradiční kebab a pak si užíváme poslední francouzské město. Fotíme domy a na náměstí malovaný dětský kolotoč. Od pouličního prodavače kupujeme francouzskou vlajku, aby měla i Šárka (pro Víťu jsme jednu našli u cesty v příkopu) a pak se pomalu vydáváme na hranice. Ještě než zvoláme au revoir, sladká Francie, musíme překonat nepříjemný asi desetikilometrový úsek po hlavní silnici, kde se míhá jedno auto za druhým. Sice bychom to mohli objet po cyklostezce, ale nevíme kudy vede, na kraji města panuje zmatek. Raději nakládáme a zapojujeme děti a obávaný úsek se snažíme prosvištět. Po chvíli si ale říkám, že to nebyl dobrý nápad. Řidiči tady už na cyklisty ohled neberou. Ve chvíli, kdy toho mám plné zuby, se ozve zezadu Víťův hlas: Maminko, konečně Citroen C9. Už jsem viděl všechny, od jedničky po devítku. Musím se smát. Já šílím, aby nás něco nesmetlo, a on si jízdu užívá a všímá si značek aut.
Po třech týdnech opouštíme Francii a vjíždíme do Německa. Zbývá už jenom kratičká statistika:
Celkem ujeto 1218 kilometrů, z toho Víťa sám 986 km a Šárka 600 km.
Ve Francii se nám líbilo, ale už se těšíme na změnu. Luděk se těší na pořádné pivo a já na trošku levnější obchody.