Rubrika:
2022, Cestování s dětmi, Cykloexpedice
Datum výpravy: 5. 7. - 11. 8. 2022
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Ujeté kilometry: 2500 km
Sen o krajině s jurtami a divokými koni
1. část – Cesta do budoucnosti
Na úvod…
Naše první cesta s koly letadlem. Jiní cykloturisté se takto přepravují dávno a běžně, já ale měla z létání strach. Nemám celoživotně ráda výšky a otevřené prostory, ale jednoho dne jsem si řekla: nemládneme, síly a odvaha budou spíše ubývat. Máme za sebou dva roky covidových omezení a na začátku roku Rusko napadlo Ukrajinu. Nikdo neví, jak se bude svět dál vyvíjet. Pokud si chci splnit alespoň nějaký vzdálenější sen, je možná ten nejlepší čas.
Kyrgyzstán je v posledních letech poměrně populární (což nás trochu odrazovalo) a tak, abychom si cestu zpestřili a maličko ozvláštnili, rozhodli jsme se podívat se ještě do nějaké sousední země. Volba padla na Kazachstán, který nedávno zrušil vízovou povinnost, a přesto není navštěvovaný skoro vůbec, což nás naopak lákalo. Vyrazili jsme celá rodina s dětmi, Víťa 15 let, Šárka 13, ačkoliv jejich ochota, resp. neochota korelovala přímo úměrně s jejich věkem. Děti kouzlo těchto zemí nevnímají, pro ně je to jen nějakej blbej “stán”, hnusná země, turecký záchody. Ale naštěstí ještě nejsou plnoletý 🙂 a v těchto zemích můžou vidět, že lze zažít mnohem horší prázdniny než kola s rodiči. Třeba pást krávy a spát v jurtě, hehe.
My na Východ jezdíme nejraději. Je to tam ještě takové autentické, miluju ty země, kde se po silnicích procházejí krávy a kde se spásají louky. A i když pak nadávám na to, že nic nefunguje, na hrbolaté cesty a bídné obchody, stejně mě to tam tak nějak táhne. Kdyby to všude na světě bylo stejné, byla by to nuda. Víc si pak vážím toho, co máme doma a co bereme jako samozřejmost. A kromě toho, sama pro sebe si dělám soukromou sbírku bývalých států SSSR, a další dva body se počítají!
Jak překonat strach z létání?
Nevím. Já měla hrůzu velkou, skoro na úrovni fobie. Letěla jsme jednou dávno, asi dvacet let nazad do Petrohradu, nic se tehdy nestalo, ale od té doby jsem sama sebe nějak přesvědčila, že už do letadla v životě znovu nesednu. Měla jsem děsivý sny o létání, které jsem brala jako znamení. Jenže co dělat, pokud se chcete dostat někam dál? Posunout se, poznat něco i mimo Evropu. Mám se celý zbytek života omezovat? Jasně, že jsou ještě v Evropě místa, kde jsme nebyli, tras by se dalo vymyslet spousty, ale není to škoda? Nebude to později ještě horší? Proč se jiní lidé nebojí a létají běžně? A tak jsem si řekla, že s tím svým strachem budu muset něco udělat, že je to jen v mojí hlavě. Vždycky mi šla matematika, studovala jsem statistiku – zkusím prostě věřit statistice o bezpečné přepravě. Moje metoda spočívala v tom, že jsme letenky kupovali jako běžnou věc, třeba jako jízdenku na vlak do Pardubic. Prostě jsem si do poslední chvíle nepřipouštěla, že poletím letadlem. Byla jsem jako Scarlett O´Harová ze Severu proti Jihu. Její motto v náročných situacích bylo: Teď na to nebudu myslet! Budu na to myslet později, až to dokážu snést. Já jsem si říkala: Jedeme zkrátka jako každý rok na dovolenou na kola, a na to, jak se tam dostaneme, nebudu myslet.
Nakonec jsme málem neodjeli vůbec
Letenky jsme kupovali 14 dní předem – z pověrčivosti zásadně neplánuji dlouho dopředu a navíc bylo ve hře víc variant pro letošní cestu. Jenom než jsem Luďka přesvědčila, že tam chce taky! Plzák to nazval OVO (oboustranně výměnný obchod) aneb jednou podle mě, podruhé podle tebe. Já se snažila to přivést k ještě větší dokonalosti, zkrátka, aby to vypadalo, jakože to chce hlavně on, aby to příště mohlo být zase podle mě. Prostě manželka k pohledání! 🙂
Důkladně jsme prokonzultovali s kamarády, kteří v KGZ už byli, že to není tak debilní nápad a definitivně se rozhoupali, že do toho jdeme. Ale nic nebylo jednoduché. Po rezervaci a zaplacení letenek přes internet jsme museli ještě přiobjednat přepravu kol, což se dělalo telefonicky na callcentru kdesi v Turecku, tedy jedině v angličtině! Tím jsem byla pověřena já. Tušili jsme, že přeprava jednoho kola bude stát asi 60 eur, ale když nás na infolince zchladili, že těch 60 eur je jen za jeden let, tedy budeme-li přestupovat, musíme zaplatit tuto částku 2x, musela jsem si to nechat dvakrát zopakovat. Tedy ne cca 12 tisíc za kola ((protože počítej v našem případě krát 4 kola krát dvě za cestu zpět), ale jednou tolik. Luděk se šprajcnul, že tohle nedá. Považoval to za podraz. Měli jsme 24 hodin na případné zrušení letenek a vrácení peněz v plné výši. A já byla s tím přesvědčováním zase znovu na začátku. Ach bože, měla jsem 24 hodin na to ho přesvědčit, že to byla naše blbost, že jsme si mysleli, že 60 euro je za přepravu z bodu A do bodu B nikoli za vzlétnutí, a že když už jsme tak daleko, přece to nevzdáme a že ta vynaložená částka za to bude stát. Nakonec rezignoval „Dělej si, co chceš!” a já znovu vytočila číslo na turecké aerolinky Pegasus airlines. Následovalo něco, co jsem slyšela poprvé v životě – a to platba z platební karty na dálku přes telefon, kdy všechna potřebná čísla (číslo karty, datum platnosti, CVV) vyťukáváte podle pokynů do klávesnice telefonu. Všechno působilo tak iracionálně a nevěrohodně, že jsem nevěřila, že platba proběhne.
A aby toho nebylo málo, přišel covid
Ale proběhla. Nicméně tři dny poté, co jsme tohle absolvovali, jsme ulehli oba s Luďkem s covidem. Rýmička to fakt nebyla, proleželi jsme pět dní v horečkách a bolestech, místo abychom se chystali. Holt jsme už byli poslední, kdo TO ještě neměl. Neměli jsme ani jeden sílu na nic, jen jsme leželi a umírali, každý v jiném pokoji a děti nás obskakovaly. Já jsem samozřejmě šílela, že co když je to jasný znamení, že do žádnýho Kyrgyzstánu jezdit nemáme a tak. Měli jsme naštěstí zaplacené pojištění storna, takže jsme termín mohli posunout nebo cestu úplně zrušit, a já úplně živě viděla to, jak naše letadlo padá a my v něm. Nebo nespadne, ale něco se stane tam. No prostě, asi blouznění z horečky; nakonec jsme se jakžtakž zberkali a po pěti dnech ležení vstali. Na přípravu jsme měli přesně 6 dní.
Takže klasika, sehnat krabice na kola a pokusit se vše sbalit, návodů na internetu je docela dost. Snažili jsme se jako nováčci vyznat v pojmech jako povolený váhový limit, co nepatří do příručního zavazadla, odbavení a tak. V inkriminovaný den nás kamarád, kterému přes léto půjčujeme naši chalupu, odvezl naším autem i s koly na letiště do Ruzyně, a auto nechal zaparkované u sebe doma na Žižkově. Následky covidu nás později na cestě ještě docela potrápily, ale teď jsme se cítili docela dobře, síla každým dnem přibývala, počítala jsem, že jeden den strávíme na cestě, další den po příletu v Biškeku, takže než vyrazíme, dáme se do kupy úplně.
Nebojte ale, moje hobby létání vážně nebude
Metoda, kdy jsem fungovala jako robot a na to, že mne čeká let letadlem, nemyslela, fungovala dobře, ale přesto, když se let blížil, jistá nervozita se objevovala. Kamarádku lékařku jsem požádala o radu, přiznala jsem se, že mám z létání panickou hrůzu. Doufala jsem, že mi pošle recept na krabičku Lexaurinu, ale laxně mi odpověděla (protože je sama vášnivá cestovatelka právě letadly), že si mám dát panáka. Sytý hladovému nevěří. Já si radši přeci jenom lupla ten lexaurin, kterej jsem doma náhodou našla (jenom teda čtvrtku) a dál na nic nemyslela a do toho letadla jsem vešla jako stroj. Nechtěla jsem navíc svůj strach přenést na děti, které letěly poprvé v životě a dělala jsem jakoby nic. Nakonec se to ukázalo jako nejlepší metoda, minimálně na to, aby člověk vůbec dokázal nasednout. Dál to tak snadné nebylo. Letadlo z Prahy nám chtělo ukázat, co umí. Házelo to s námi, byla zrovna silná bouřková aktivita, tak jsme se vyhýbali cumulonimbům, jako by se nechumelilo. V Istanbulu (kde se přestupuje) jsem vystoupila, a že dál už nepoletím ani omylem. Zrušíme zpáteční letenky a domů dojedeme na kolech. Pak mi ale došlo, že s tím Kyrgyzstánem otravuju už hodně dlouho, a jiná cesta, než že znovu vlezu do tý plechový trubky, momentálně není.
Noční let do Biškeku byl už o poznání klidnější a po přistání jsem si okamžitě zakázala myslet na to, že za pět neděl mě to samé čeká znovu. Přiletěli jsme ráno, měli jsme rezervované ubytování v soukromí, kam jsme se dopravili s ještě zabalenými koly taxíkem. Bylo devět hodin místního času (podle toho našeho pět) a okamžitě jsme padli do postelí a dospávali probdělou noc (závidím těm, co v letadle usnou).
Pivo tu mají, bude to dobrý
Luděk nás kolem páté odpolední probudil, že už je sám dávno vzhůru, že už smontoval kola a měli bychom tedy vyrazit je vyzkoušet a dát si u toho někde večeři. Prospali jsme celý den! Ocenila jsem na maximum jeho aktivitu, a tak jsme se snažili rychle probrat a na kolech vyrazili do víru velkoměsta. Do centra hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku (starší ročníky si jej možná budou pamatovat jako Frunze) to nebylo daleko. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že jsme vážně tady, ten pocit jsem si užívala. Poprvé mimo Evropu, a bylo to tam vážně docela jiné. Domorodci asijského vzhledu, za městem se tyčily bezmála pětitisícové hory a všude se mluvilo rusky. Dali jsme si večeři a po ní pivo a vrátili se zpátky do našeho ubytování. Ráno bylo v plánu vyrazit.
Co že jsem to na začátku plácala to s tou budoucností? Jako že země kde zítra znamená včera? Ale kdepak. Pronesl to Víťa, když jsme seděli v letadle a začalo svítat. Letěli jsme naproti slunci. Bylo tam o 4 hodiny více než doma, byli jsme tedy v budoucnosti.
Nahrávání ...
