Kazachstán a Kyrgyzstán na kole s dětmi

Rubrika: 2022, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 5. 7. - 11. 8. 2022

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 2500 km

Sen o krajině s jurtami a divokými koni

1. část – Cesta do budoucnosti

Na úvod…

Naše první cesta s koly letadlem. Jiní cykloturisté se takto přepravují dávno a běžně, já ale měla z létání strach. Nemám celoživotně ráda výšky a otevřené prostory, ale jednoho dne jsem si řekla: nemládneme, síly a odvaha budou spíše ubývat. Máme za sebou dva roky covidových omezení a na začátku roku Rusko napadlo Ukrajinu. Nikdo neví, jak se bude svět dál vyvíjet. Pokud si chci splnit alespoň nějaký vzdálenější sen, je možná ten nejlepší čas.

Kyrgyzstán je v posledních letech poměrně populární (což nás trochu odrazovalo) a tak, abychom si cestu zpestřili a maličko ozvláštnili, rozhodli jsme se podívat se ještě do nějaké sousední země. Volba padla na Kazachstán, který nedávno zrušil vízovou povinnost, a přesto není navštěvovaný skoro vůbec, což nás naopak lákalo. Vyrazili jsme celá rodina s dětmi, Víťa 15 let, Šárka 13, ačkoliv jejich ochota, resp. neochota korelovala přímo úměrně s jejich věkem. Děti kouzlo těchto zemí nevnímají, pro ně je to jen nějakej blbej “stán”, hnusná země, turecký záchody. Ale naštěstí ještě nejsou plnoletý 🙂 a v těchto zemích můžou vidět, že lze zažít mnohem horší prázdniny než kola s rodiči. Třeba pást krávy a spát v jurtě, hehe.

My na Východ jezdíme nejraději. Je to tam ještě takové autentické, miluju ty země, kde se po silnicích procházejí krávy a kde se spásají louky. A i když pak nadávám na to, že nic nefunguje, na hrbolaté cesty a bídné obchody, stejně mě to tam tak nějak táhne. Kdyby to všude na světě bylo stejné, byla by to nuda. Víc si pak vážím toho, co máme doma a co bereme jako samozřejmost. A kromě toho, sama pro sebe si dělám soukromou sbírku bývalých států SSSR, a další dva body se počítají!

Jak překonat strach z létání?

Nevím. Já měla hrůzu velkou, skoro na úrovni fobie. Letěla jsme jednou dávno, asi dvacet let nazad do Petrohradu, nic se tehdy nestalo, ale od té doby jsem sama sebe nějak přesvědčila, že už do letadla v životě znovu nesednu. Měla jsem děsivý sny o létání, které jsem brala jako znamení. Jenže co dělat, pokud se chcete dostat někam dál? Posunout se, poznat něco i mimo Evropu. Mám se celý zbytek života omezovat? Jasně, že jsou ještě v Evropě místa, kde jsme nebyli, tras by se dalo vymyslet spousty, ale není to škoda? Nebude to později ještě horší? Proč se jiní lidé nebojí a létají běžně? A tak jsem si řekla, že s tím svým strachem budu muset něco udělat, že je to jen v mojí hlavě. Vždycky mi šla matematika, studovala jsem statistiku – zkusím prostě věřit statistice o bezpečné přepravě. Moje metoda spočívala v tom, že jsme letenky kupovali jako běžnou věc, třeba jako jízdenku na vlak do Pardubic. Prostě jsem si do poslední chvíle nepřipouštěla, že poletím letadlem. Byla jsem jako Scarlett O´Harová ze Severu proti Jihu. Její motto v náročných situacích bylo: Teď na to nebudu myslet! Budu na to myslet později, až to dokážu snést. Já jsem si říkala: Jedeme zkrátka jako každý rok na dovolenou na kola, a na to, jak se tam dostaneme, nebudu myslet.

Nakonec jsme málem neodjeli vůbec

Letenky jsme kupovali 14 dní předem – z pověrčivosti zásadně neplánuji dlouho dopředu a navíc bylo ve hře víc variant pro letošní cestu. Jenom než jsem Luďka přesvědčila, že tam chce taky! Plzák to nazval OVO (oboustranně výměnný obchod) aneb jednou podle mě, podruhé podle tebe. Já se snažila to přivést k ještě větší dokonalosti, zkrátka, aby to vypadalo, jakože to chce hlavně on, aby to příště mohlo být zase podle mě. Prostě manželka k pohledání! 🙂

Důkladně jsme prokonzultovali s kamarády, kteří v KGZ už byli, že to není tak debilní nápad a definitivně se rozhoupali, že do toho jdeme. Ale nic nebylo jednoduché. Po rezervaci a zaplacení letenek přes internet jsme museli ještě přiobjednat přepravu kol, což se dělalo telefonicky na callcentru kdesi v Turecku, tedy jedině v angličtině! Tím jsem byla pověřena já. Tušili jsme, že přeprava jednoho kola bude stát asi 60 eur, ale když nás na infolince zchladili, že těch 60 eur je jen za jeden let, tedy budeme-li přestupovat, musíme zaplatit tuto částku 2x, musela jsem si to nechat dvakrát zopakovat. Tedy ne cca 12 tisíc za kola ((protože počítej v našem případě krát 4 kola krát dvě za cestu zpět), ale jednou tolik. Luděk se šprajcnul, že tohle nedá. Považoval to za podraz. Měli jsme 24 hodin na případné zrušení letenek a vrácení peněz v plné výši. A já byla s tím přesvědčováním zase znovu na začátku. Ach bože, měla jsem 24 hodin na to ho přesvědčit, že to byla naše blbost, že jsme si mysleli, že 60 euro je za přepravu z bodu A do bodu B nikoli za vzlétnutí, a že když už jsme tak daleko, přece to nevzdáme a že ta vynaložená částka za to bude stát. Nakonec rezignoval „Dělej si, co chceš!” a já znovu vytočila číslo na turecké aerolinky Pegasus airlines. Následovalo něco, co jsem slyšela poprvé v životě – a to platba z platební karty na dálku přes telefon, kdy všechna potřebná čísla (číslo karty, datum platnosti, CVV) vyťukáváte podle pokynů do klávesnice telefonu. Všechno působilo tak iracionálně a nevěrohodně, že jsem nevěřila, že platba proběhne.

A aby toho nebylo málo, přišel covid

Ale proběhla. Nicméně tři dny poté, co jsme tohle absolvovali, jsme ulehli oba s Luďkem s covidem. Rýmička to fakt nebyla, proleželi jsme pět dní v horečkách a bolestech, místo abychom se chystali. Holt jsme už byli poslední, kdo TO ještě neměl. Neměli jsme ani jeden sílu na nic, jen jsme leželi a umírali, každý v jiném pokoji a děti nás obskakovaly. Já jsem samozřejmě šílela, že co když je to jasný znamení, že do žádnýho Kyrgyzstánu jezdit nemáme a tak. Měli jsme naštěstí zaplacené pojištění storna, takže jsme termín mohli posunout nebo cestu úplně zrušit, a já úplně živě viděla to, jak naše letadlo padá a my v něm. Nebo nespadne, ale něco se stane tam. No prostě, asi blouznění z horečky; nakonec jsme se jakžtakž zberkali a po pěti dnech ležení vstali. Na přípravu jsme měli přesně 6 dní.

Takže klasika, sehnat krabice na kola a pokusit se vše sbalit, návodů na internetu je docela dost. Snažili jsme se jako nováčci vyznat v pojmech jako povolený váhový limit, co nepatří do příručního zavazadla, odbavení a tak. V inkriminovaný den nás kamarád, kterému přes léto půjčujeme naši chalupu, odvezl naším autem i s koly na letiště do Ruzyně, a auto nechal zaparkované u sebe doma na Žižkově. Následky covidu nás později na cestě ještě docela potrápily, ale teď jsme se cítili docela dobře, síla každým dnem přibývala, počítala jsem, že jeden den strávíme na cestě, další den po příletu v Biškeku, takže než vyrazíme, dáme se do kupy úplně.

Nebojte ale, moje hobby létání vážně nebude

Metoda, kdy jsem fungovala jako robot a na to, že mne čeká let letadlem, nemyslela, fungovala dobře, ale přesto, když se let blížil, jistá nervozita se objevovala. Kamarádku lékařku jsem požádala o radu, přiznala jsem se, že mám z létání panickou hrůzu. Doufala jsem, že mi pošle recept na krabičku Lexaurinu, ale laxně mi odpověděla (protože je sama vášnivá cestovatelka právě letadly), že si mám dát panáka. Sytý hladovému nevěří. Já si radši přeci jenom lupla ten lexaurin, kterej jsem doma náhodou našla (jenom teda čtvrtku) a dál na nic nemyslela a do toho letadla jsem vešla jako stroj. Nechtěla jsem navíc svůj strach přenést na děti, které letěly poprvé v životě a dělala jsem jakoby nic. Nakonec se to ukázalo jako nejlepší metoda, minimálně na to, aby člověk vůbec dokázal nasednout. Dál to tak snadné nebylo. Letadlo z Prahy nám chtělo ukázat, co umí. Házelo to s námi, byla zrovna silná bouřková aktivita, tak jsme se vyhýbali cumulonimbům, jako by se nechumelilo. V Istanbulu (kde se přestupuje) jsem vystoupila, a že dál už nepoletím ani omylem. Zrušíme zpáteční letenky a domů dojedeme na kolech. Pak mi ale došlo, že s tím Kyrgyzstánem otravuju už hodně dlouho, a jiná cesta, než že znovu vlezu do tý plechový trubky, momentálně není.

Noční let do Biškeku byl už o poznání klidnější a po přistání jsem si okamžitě zakázala myslet na to, že za pět neděl mě to samé čeká znovu. Přiletěli jsme ráno, měli jsme rezervované ubytování v soukromí, kam jsme se dopravili s ještě zabalenými koly taxíkem. Bylo devět hodin místního času (podle toho našeho pět) a okamžitě jsme padli do postelí a dospávali probdělou noc (závidím těm, co v letadle usnou).

Pivo tu mají, bude to dobrý

Luděk nás kolem páté odpolední probudil, že už je sám dávno vzhůru, že už smontoval kola a měli bychom tedy vyrazit je vyzkoušet a dát si u toho někde večeři. Prospali jsme celý den! Ocenila jsem na maximum jeho aktivitu, a tak jsme se snažili rychle probrat a na kolech vyrazili do víru velkoměsta. Do centra hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku (starší ročníky si jej možná budou pamatovat jako Frunze) to nebylo daleko. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že jsme vážně tady, ten pocit jsem si užívala. Poprvé mimo Evropu, a bylo to tam vážně docela jiné. Domorodci asijského vzhledu, za městem se tyčily bezmála pětitisícové hory a všude se mluvilo rusky. Dali jsme si večeři a po ní pivo a vrátili se zpátky do našeho ubytování. Ráno bylo v plánu vyrazit.

Co že jsem to na začátku plácala to s tou budoucností? Jako že země kde zítra znamená včera? Ale kdepak. Pronesl to Víťa, když jsme seděli v letadle a začalo svítat. Letěli jsme naproti slunci. Bylo tam o 4 hodiny více než doma, byli jsme tedy v budoucnosti.

2. část – Welcome to Kazachstán!

„Tahle země není pro starý!“

všimnul si Luděk, když jsme seděli v bufetu v Biškeku, konzumovali večeři, první jídlo v Kyrgyzstánu, a rozhlíželi se u toho kolem sebe. Ne že bychom se v těch asijských obličejích vyznali, ale že se všude pohybovala jenom mládež, a lidé nad čtyřicet let nebyli vidět skoro vůbec, přehlédnout nešlo. „Třeba ti staří žijí jenom na vesnicích,“ odtušila jsem a zadoufala zároveň.

Ona je nějaká válka?

Jedna z věcí, které mě v roce 2022 ve střední Asii docela zajímaly, byl názor Kazachů a Kyrgyzů na válku na Ukrajině, neboť obě země jsou také bývalé ruské satelity. Příležitost se naskytla hned první den. V ubytování spolu s námi trávili noc dva chlapíci právě z Ruska. Byli tu za nějakými kšefty, to se dozvěděl Luděk ještě večer, když si s nimi připil vodkou. Ráno u snídaně, kdy nám pan domácí smažil vajíčka a naléval z konvičky čaj, jsme si ještě trochu povídali. „A jaké jsou u vás ceny?“ vznesli obligátní otázku lidí na Východě. Vím, že je obvykle zajímá průměrný plat a kolik u nás stojí auto (Škoda Octavia). Chlapíci ale byli zvědaví, jaká je u nás v přepočtu na eura cena běžných potravin, mléka, vajec a tak. „Co je válka, ceny se docela zvedly,“ nahodila jsem udičku a ti dva se na ni chytli. Nebo spíš nechytli. Dívali se nechápavě. O jaké válce to mluvím, u nás je snad nějaká válka? Mlčela jsem, byli to sympaťáci, nechtěla jsem je konfrontovat, nebyla jsem ještě připravená. Třeba se ale jenom báli mluvit, napadlo posléze Luďka. Možná, ale já o tom pochybuju.

Dalšího člověka jsme měli možnost se na tohle téma zeptat až v sousedním Kazachstánu. Z Biškeku jsme vyrazili na sever, i když nás všichni odrazovali, že v Kazachstánu nic není. O tom jsme se ale chtěli přesvědčit sami. „A na Yssyk-Kule byli?“ ptali se nás Kyrgyzové, když jsme jejich zemi opouštěli, sotva jsme do ní vjeli. Ujeli jsme pouhých dvacet kilometrů, když jsme stáli na hranici. “Lučše čem Švajcarija,”chvástali se. „Nebojte, máme ho ještě v plánu, ale nejprve se podíváme k sousedům,“ snažili jsme se vysvětlit náš na první pohled nelogický plán. Ten byl držet se při jižní hranici s Kyrgyzstánem.

Kazachstán je na tom, coby bývalá Kazašská SSR podobně jako Ukrajina, takže válku sledují, neříkám, že s obavami, přeci jen tahle zem je větší sousto, ale s lítostí určitě. O válce vědí, a i když i zde prý funguje určitá propaganda, minimálně 80 % lidí je proti Putinovi a jeho válce. Tohle nám prozradil velice sympatický majitel restaurace v příhraničním městečku Kordaj, prvním kazašském sídle. Jeho podnik jsme objevili náhodou. Zapomněli jsme už, jak je to v rusky mluvících zemích s názvy restaurací a kaváren a když jsme si chtěli po obědě dát někde kávu, automaticky jsme vlezli do podniku s nápisem Kafe.

Pro vysvětlení, pokud byste náhodou do nějaké rusky mluvící země jeli:

café, kafe = restaurace (normálně s jídlem)

pokud chcete kávu, tak to je kófe

 Takže prostě došlo k tomu, že jsme po jídle vlezli do další restaurace, ale houby zle, kafe tam měli, dále připravovali mléčné ovocné koktejly a majitel trval na tom, že si ještě musíme dát pizzu a nakonec to všechno bylo na jeho účet. Tehdy jsme ještě netušili, že jsme narazili na pravděpodobně nejlepší podnik v celém Kazachstánu a Kyrgyzstánu, nikde jinde takový výběr dobrot neměli. Inu bylo znát, že majitel strávil několik let v Evropě. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí, nejen o jejich názoru na válku a Putina, ale třeba i na to, jaké mají Kazaši rodinné poměry, neboť jde většinou o muslimy. Takže – oficiálně mohou mít jen jednu ženu, a náš nový kamarád také pouze jednu měl (a s ní tři děti, dvě už dospělé). Neoficiálně ale mohou manželek mít víc, ale –než začnete jásat, zbystřete – platí zde nepsané pravidlo, že každá taková nová manželka musí dostat vlastní dům. Ten dům sponzoruje pochopitelně její muž, čili ten si důkladně rozmyslí, jestli mu to všechno za to stojí. Ale když stojí… 😉

„To jsme jeli tak daleko kvůli poušti?“

zoufal Víťa druhý den, kdy jsme překonali horské sedlo ve výšce něco málo přes 1200 metrů (o nic extra zatím nešlo, startovní Biškek leží v 700 m) a zírali do nekonečné pustiny. Zoufal je slabé slovo, protože byl naštvaný až rozezlený. A to jsme se snažili mu cestu maximálně zpříjemnit, pořídili jsme SIM kartu s dostatkem volných GB, a taky slíbili jídlo a dobíjení mobilů v hospodách (jestli nějaké budou). Ne že by za námi něco bylo, pětitisícovky nad Biškekem v oparu a smogu nebyly vidět skoro vůbec, ale tam, kam jsme mířili, nebylo vůbec nic. (Vnímej ten rozdíl: nic a vůbec nic). Na poměrně výrazné křižovatce stála jedna benzínka a obchod s cukrovinkami a směrovka ukazovala Almaty 150 km. Zastavovaly tam maršrutky a autobusy, a i my jsme tam něco málo posvačili, protože v mapě byl po asi pěti kilometrech kreslený příbor, tak jsme jim na to skočili. Najeli jsme na super hlavní tah A-2 dálničního typu, který měl širokou krajnici, kde jsme se cítili dobře. Ono nic se dokonale zhmotnilo po zmíněných několika kilometrech, kdy jsme přijeli k vybydlenému objektu restaurace, která již nefungovala dobrých deset let. Nerozhodilo nás to, v mapě byl další příbor kreslený po 15 kilometrech. Nasadili jsme formaci a posunovali se dál. Krajinou, kde napravo se zvedal hřeben suchých dvoutisícových hor, a nalevo se zmíněné nic táhlo až k obzoru. Tentokrát nás přivítal dům, z něhož zbyla jen čelní stěna. Strop se propadl a zbývající stěny se zřítily, devastát to byl definitivní. Aha, zpozorněli jsme, to už jsme trochu trpěli hladem a žízní a nervozitou.

Jenže nezbývalo nic jiného, než frčet dál. Za obligátních 15 kilometrů se nabízela další šance! „Máme průměrku dvacet, těch dalších 15 km ujedeme za ¾ hodinky, když si mákneme. Je tam křižovatka a benzínka, tam už něco konečně být musí,“ uklidňovala jsem otrávené děti, Luďka a samu sebe.

Pěkná čtyřproudovka s velkorysou krajnicí se místy (kde ještě neproběhla rekonstrukce) zužovala na původní dvouproudovku, do níž se pokaždé slil hustý provoz, a pro cyklisty nebylo místo. Auta nás objížděla na centimetry, jeli jsme se staženými půlkami a začínali toho mít docela dost.

K tomu provozu – samozřejmě, když benzín stojí 10 Kč, asi by člověka nemělo překvapit, jak to tam vypadalo na silnicích. Oni v těch autech snad i žili, jezdili sem a tam, není problém zajet si tisíce kilometrů přes celou zemi, motor se zásadně nevypínal.

Když už vám tu angličtinu platím, tak se předveďte!

Restaurace na křižovatce byla konečně v provozu. Ohromná vývařovna s pultovým prodejem, kde jsme mohli jídla vidět, ještě než přistála na našich talířích a mohli jsme si říci, kolik chceme. Nabídka byla skvělá, jak místní, nám zatím ještě neznámé pokrmy, tak i taková ta klasika, jako pečená kuřecí stehna či masové koule v rajské omáčce. Cpali jsme se, až se nám dělaly boule za ušima, a přemýšleli si každý nad tím svým, když tu se u nás objevily dvě dívčiny. Od vedlejšího stolu tatík poslal své dvě dcery zhruba ve věku našich dětí, aby konverzovaly anglicky s cizinci. A tak jsme odpovídali na roztomilé dětské otázky typu “How old are you?” a “How are you?” a on si je natáčel a video později se zalíbením přehrával.

Po jídle jsme si začali dělat starosti, kde v této zoufalé krajině, která ani snad nazvat krajinou nešla, postavíme stan. A jak už to tak bývá, vyřešilo se to samo. Hlavní silnice, zde už opět dálničního typu, obcházela vesnici. Luděk vymyslel, že za vesnicí, kde vedl kousek původní staré silnice, nebude nic jezdit a mohl by tam být klid na spaní. Zbývalo jenom najít, kudy se z dálnice prosmýkneme do obce. Byli jsme v Kazachstánu druhý den a projížděli jsme teprve druhou vesnicí. Využili jsme toho a v malém krámku se pokusili nakoupit. Ještě že jsme vybrali zdejší měnu tenge den předtím k Kordaji! Přišli jsme na to, že naše evropské platební karty tady nejspíš fungovat nebudou, platilo se buď hotově nebo přes jejich vlastní platební systém pomocí aplikace s QR kódy. Luděk s Víťou se apku snažili zprovoznit i pro nás, ale pro registraci bychom museli mít účet v nějaké místní bance.

Jak jen to dělal Robinson?

Pomalu jsme se začali dostávat do cestovního režimu. Ráno jsme si chtěli na dřívkáči uvařit čaj a zakoupená domácí vajíčka, leč došlo nám, že jsme si s sebou nevzali zapalovač. Do letadla jsme ho vyhodnotili jako nebezpečný předmět, ale že bychom ho měli koupit tady, jsme úplně pustili z hlavy. Dřevo bylo, protože jsme stanovali v keříkách, ale nebylo čím oheň zažehnout. Zkoušela jsem Luďkovy brýle, kus průhledného plastu ale marně, ranní slunce bylo příliš nízké a sotva hřálo. Bez ranního čaje bychom se obešli, ale co ta vajíčka? A tak nezbylo než zkusit zastavit nějaké auto a požádat řidiče. Vyslala jsem k této činnosti toho nejpovolanějšího, tedy Luďka, ale kupodivu nebyl úspěšný. Buď nekouřili, nebo s sebou zapalovač nevezli, spíš bych ale řekla, že problém byl v tom, že osamělý stopař na silnici nepůsobil důvěryhodně a jeho prosba byla neobvyklá. Museli jsme tedy provést útok zvaný kobercový – sbalili jsme se a přesunuli se na silnici všichni a se vším všudy. Zapalovač se najednou v zastaveném autě objevil a snídaně byla zachráněna.

Náčelníku, nevadí, že jsou tam pešuňk a koleje?

Po snídani jsme se podle plánu chtěli napojit zase na naši hlavní do Almaty, leč nevím, kdo stavěl silnici – prý Číňani a asi to byla pravda, protože když jsme na přípojku dorazili, nevěřícně jsme zírali do prostředku silnice, kde se bez přerušení táhla svodidla. Stavitelé zkrátka ignorovali přípojku z vesnice a doleva nebylo možné pokračovat. Směr byl možný jedině doprava, tedy zpátky. Museli bychom si zajet nevím kolik kilometrů, což pro auta není problém, ale my jsme o zajížďku nestáli. Krajnice byla opět skvostná a jízdu v protisměru nikdo neřešil. Po devíti kilometrech byla konečně možnost zajet do našeho správného pruhu, až nám to bylo líto – jízda s auty řítícími se z čela místo zezadu nám přišla bezpečnější.

Závisláci na kafi se připraví na odvykačku

Blížili jsme se k bývalému hlavnímu městu, což znamenalo větší koncentraci fungujících podniků. Hned v tom prvním jsme se pokusili dát si ranní kávu, ale smůla – měli jen pytlíčky 3v1 nebo čaj. 3v1 nepovažujeme za kafe a když jiný kraj jiný mrav, tak se holt přeorientujeme na čaj. Kofein jsme doplnili Coca-colou a pak hlasovali, jestli do Almaty pojedeme dál po té hlavní, nebo odbočíme na vedlejšku. Luděk hlasoval za hlavní, já byla spíš za vedlejší. Vedla přes městečka, a byť by ta hlavní byla rychlejší, pohodlnější a asi i bezpečnější, byli jsme tu proto, abychom Kazachstán trochu poznali. Protože v páru se nedá hlasovat, museli jsme chtě-nechtě přizvat i děti, holt už byly v tom věku, kdy na jejich názory se už pomalu dal brát zřetel, jinými slovy, už byly docela rozumné a použitelné (ty názory). Shodly se na tom, že obě varianty jsou zhruba stejné co do hospod, ale na té méně hlavní silnici bude větší šance najít nocleh. Ten nám vycházel těsně před Almatu, tak vyhrála varianta městečka a uhnuli jsme na Uzinagaš a další.

Znamenalo to také přiblížit se horám, vystoupat z 800 do 1100, což sice nestálo za řeč, ale nějaké kopečky to byly. Užívali jsme si civilizaci, kdy jsme na dvaceti kilometrech projeli dvě města. Zastavili jsme, že ochutnáme kumys, kvašené kobylí mléko. Když jsem četla různé cestopisy z těchto končin, předpokládala jsem, že tohle nedám. Kupodivu to nebylo tak zlé a celkem se to dalo. Představte si mírně alkoholický jogurt, v Kazachstánu i sousedním Kyrgyzstánu ho pily i úplně maličké děti.

Pomalu jsme začali přicházet na specifika zemí, ve kterých jsme se následujících pět týdnů plánovali pohybovat. Místo kafe se pije čaj (většinou na ruský způsob, tj. silný čajový koncentrát doplněný o horkou vodu z varné konvice), místo piva mléko a výrobky z něho.

Pomalu jsme začali přicházet na to, že hlavním kouzlem Kazachstánu budou jeho lidé. Přívětiví, usměvaví, komunikativní. Byli jsme rádi, že jsme ještě generace, která zažila ve škole ruštinu, protože ta tam pořád jede ve velkém. Bez ruštiny si vůbec neumím domluvu představit a bez domluvy je zážitek poloviční. Angličtina? Možná za pár let, v současnosti se ji už ta nejmladší generace učí. A dospělí? Maximálně nás dokázali pozdravit: Welcome to Kazachstán!

Odbočením z hlavní začaly ty pravé zážitky. Třeba to, že zastavilo auto, z něj vystoupil chlapík, daroval nám chleba, sušenky a velké lahve s pitím. Sotva jsem si ho stačila vyfotit, jak rychle se zjevil, tak zase zmizel. Později zase z jiného auta vystoupil jiný člověk, a ten dodal pro změnu čokolády a pitíčka malá. A aby toho nebylo málo, po něm si nás obratem převzala paní, která vykoukla ze dveří domu, před nímž jsme stáli. Tahle paní nás nejen pohostila meruňkami a domácím pečivem, ale také nám zazpívala kazašské národní songy. Byla to nějaká místní národní umělkyně a nemít vážně nemocného manžela, prý by nás pozvala i domů na noc. Požádali jsme ji aspoň o vodu do našich lahví, protože velkoměsto se blížilo a bylo nutné hledat nocleh včas. Nakonec byl stylový – na louce v horách a ráno i se stádem krav.

3. část – Krát dvě to mělo bejt

Čtvrtý den od startu jsme vjeli do velkoměsta, do Almaty. Zde měly děti alespoň malou satisfakci – byl tu jediný McDonald za celou cestu. Tedy – v Almatě jsou celkem asi čtyři a nám stačil jenom jeden, zas takoví fanoušci nejsme 🙂 ale mám na mysli, že pak nikde jinde se už na naší trase žádný mekáč nevyskytoval, v Kyrgyzstánu tento řetězec pobočky zatím nemá.

Almaty (dříve Alma-Ata) se rozkládá na úpatí pohoří Zailijský Alatau (severní část Ťan-Šanu) a do roku 1997 bylo hlavním městem. Pak se jím stala Astana, která si za svůj nedlouhý život prošla také několika přejmenováními. Děcka to přejmenovávání názvů měst fascinovalo a neustále chtěly vyprávět, jak to bylo. Tak třeba Astana: Z původního Akmolinsku vznikl Celinograd, pak Akmola a následně už konečně Astana. Ta už se zároveň stala i hlavním městem. Ale jméno jí nezůstalo. Bývalý prezident si ji podle sebe přejmenoval na Nur-Sultan, ale ani tím to neskončilo. Necelé dva měsíce po našem návratu se město přejmenovalo zpět na Astanu. To Almaty těch názvů mělo méně, z původního Věrnyj se přejmenovalo na Alma-Ata a přechod na Almaty byl jenom kvůli přepisu ruského názvu do Kazaštiny. Já si názvy hlavních měst všech států bývalého SSSR pamatuji dokonale díky otci mojí kamarády z gymplu. Chodila jsem občas tehdy k nim na návštěvy, a vždycky, když byl doma její táta, prověřoval naše znalosti: „Tak děvčátka, dneska mi vyjmenujete všechny republiky Sovětského svazu a jejich hlavní města.” A my musely namáhat naše mozky, než jsme se směly odebrat do dětského pokojíku probírat zajímavější holčičí věci. Jindy zase zda si vzpomeneme na všechny státy USA, a příště zase jiné špeky. Zajímalo by mne, jak by se tvářily naše děti, kdybychom jejich kamarády já nebo Luděk takto testovali – raději to zkoušet nebudu, aby jim nějací kamarádi zbyli, ale já na pana Sinkuleho vzpomínám moc ráda.

Almaty se vypíná do výšky cca 1500 metrů a může tak dobře sloužit jako základna pro výlety do hor. Ty se tyčí přímo nad městem a dosahují výšky skoro pět tisíc metrů. My jsme se ale drželi pouze památek. Kontrast velkoměsta a vesnice byl propastný. Ještě u cedule s názvem města stála ohrádka s nabídkou beranů na prodej. V těchto dnech totiž zrovna probíhal třídenní muslimský svátek, který spočíval v nákupu právě samce od ovce a jeho zabití. „Rozporcované kusy masa pak rozneseme po sousedech, zejména po těch chudých,” vysvětlovala nám včera ta operní pěvkyně, pokud jsme ji správně pochopili. Nám bylo čekajících zvířat líto, ale pak jsem si vzpomněla na naše vánoce a kapry.

Z města nás navečer pohodlně vyvedla úzká silnička podél Velkého almatského kanálu. Ten vede z přehradního jezera Bartogay na řece Čilik a svádí cestou veškeré potůčky z hor. Kanál slouží k zavlažování a k zásobování Almaty vodou. Je jedním z posledních velkých projektů uskutečněných před rozpadem SSSR. Krajina kolem je zemědělská, dva dny jsme jeli v podstatě jen podél polí a sadů. Že nejsme v úrodném Polabí, dávala tušit kulisa bezmála pětitisícových hor nad nimi. Říkala jsem si tenkrát, jaká by to byla pěkná cyklostezka, kdyby byli akčnější a hle – když teď píšu tento cestopis a koukám u toho do mapy, tak už ji tam mají vyznačenou. Voda v kanálu vypadala úžasně, modrozelená barva lákala ke koupeli, proud byl ale silný a na několika místech jsme minuli cedule s přísným zákazem přístupu k vodě.

Navečer se od Almaty blížila bouřka. Zrovna, když jsme potřebovali najít místo pro stany, krajina se otevřela. Celé odpoledne jsme jeli skrz sady, kde rostly stromky a bylo dost zeleně, navečer jsme ale vjeli do pustých plání. Už se stmívalo a ty blesky vypadaly docela strašidelně. Neměli jsme zatím zkušenosti s bouřkami tady, tak jsme hledali nějaké místo, kde bychom byli trochu skryti, lesík nebo tak něco. Nejistě se v těch pláních cítil i Luděk a to už je co říci. Jenže co vypadalo z dálky jako les, byly zblízka jen nízké keříky. Ale v nich stála jakási ruina s bídnou, ale přeci jenom střechou. Aspoň něco, byla už tma a nebyl čas hledat něco jiného. Bouřka nás nakonec minula, ale na těch vzdálených vysokých horách do rána přibyl čerstvý sníh. Večer jejich vrcholky bílé rozhodně nebyly.

Kanál se vyhýbal vesnicím, takže když jsme potřebovali nakoupit, museli jsme do nějaké osady odbočit. Litovala jsem, že jsme si v Almaty neudělali pořádné zásoby, ale člověk se tady pořád učil – zvyklí z Balkánu, kde je obchod v každé díře a zásoby netřeba vozit jsme situaci těžce podcenili. Tady obchody sice byly, a jejich frekvence tři denně se zdála dostačující (snídaně, oběd a večeře), ale člověk si nemohl být jistý, jak budou zásobeny. Proto nás potěšil v obci Taukaraturyk, kam jsme uhnuli právě za účelem vyřešení oběda, prodej grilovaných kuřat. Akorát se kuřátka dopékala, tak jsme neváhali a jedno celé vzali, k tomu chleba a sklenici kyselých okurek. Usídlili jsme se jim tam, asi to byla jejich kuchyň, protože obchod byl součást domu, ale jednak to nebylo poznat a jednak jim to nevadilo. Nacpali jsme se k prasknutí, místní kuřata fakt nejsou žádní Vodňanští mrzáčci, a já byla šťastná, že mám pro tento den vyřešený teplý oběd.

Samy od sebe nám v báglech přibývaly takové ty žluté melouny. Nejsou tak velké jako jejich zelení kolegové a upřímně, nejsou ani tak chutné a tak, když jich Luděk vezl už několik, vyhlásil, že ke snídani se bude konzumovat prioritně tato zelenina (pozn.: meloun JE ZELENINA!) a pak až něco dalšího. A protože něco dalšího znamenalo pouze chleba, snídali jsme chleba a meloun.

Jak moc přítomnost vody ovlivní krajinu, jsme zjistili posléze. Za obcí Malybaj jsme opustili kanál a jako mávnutím kouzelného proutku jsme se ze zeleně ocitli v pusté a vyschlé polopoušti. A také jsme začali stoupat. Nejprve do 1200 metrů, posléze i výš. Několik následujících týdnů jsme se pod 1000 nadmořských metrů neměli dostat, jedině až zase v posledním týdnu. A ten byl ještě zatraceně daleko.

Šaryn kaňon, kazašský Grand kaňon

K jednomu z místních zázraků přírody bylo nutné odbočit z hlavní silnice a absolvovat 11 kilometrů po nudné pláni tam a zpět po stejné silnici. Rodinka se tvářila nevrle, jestli tu zajížďku opravdu myslím vážně. Zejména proto, že se před námi černaly mraky a my mířili přímo do epicentra ošklivé bouřky. Jenže Šaryn kaňon měl být jedním ze zlatých hřebů celé cesty a vynechat jej jsem nechtěla. A tak jsem celou cestu trnula a v té naprosté placce se rozhlížela, kam bychom se před bouřkou eventuelně schovali. Jedinou možnost nabízely silniční propustky. Bouřka však naštěstí setrvávala na jednom místě a tak jsme se po půl hodince svižné jízdy mírně z kopečka ocitli u vjezdové brány. Zaplatili jsme vstupné a pak se před námi otevřel svět, kde jsme si připadali nikoli jako v Kazachstánu ale jako v USA. Zdejší kaňon sice není tak hluboký, ale není o nic méně působivý. Obdivovali jsme různé skalní útvary a odstíny oranžové až po šedou a komu by nestačilo pohled z výšky, může sestoupit na dno až k řece.

Jestli tomu rozumím, nemáme vůbec nic k jídlu?

Kazachstán asi nemá šanci stát se rájem cykloturistů, ačkoliv cesty tam mají asfaltové a kvalitní a kopce jsou jenom někde, většina země je placka. Co ale dělá jízdu náročnou, jsou šílené vzdálenosti mezi něčím. Tím něčím myslím obyčejnou vesnici s obchodem. Desítky kilometrů mezi nějakou civilizací jsou normální, rekord byl 100 km. A pokud s tím nepočítáte, nekoupíte si dost jídla, nevyberete dostatek peněz z bankomatu, může v té pustině nastat docela problém. A ten právě nastal. Ještě dopoledne jsme se v motorestu hned u silnice nacpávali zeleninovým salátem a zapíjeli jej černým čajem ze samovaru (už jsme se na ten čaj docela aklimatizovali). O 12 km a 300 výškových metrů dál (zde byla překonána zmíněná hranice 1000 m n.m.) jsme se v osadě Kokpek usadili k obědu a já se zadívala do poloprázdné peněženky. Na první pohled to vypadalo dobře – totiž když máte v peněžence 1000 místních tenge, máte pocit, že to je hodně, ale není. Jedna koruna je 20 tenge, takže ta tisícovka je naše pajcka. Sice je její kupní síla vyšší, ale raději jsme hotovost pořádně přepočítali a výsledek nebyl příliš valný. Na oběd jsme ještě měli, ale na to, že bychom si ve zdejší vesnici měli udělat zásoby na několik dní, to nevypadalo. Do nejbližší další civilizace to bylo (i se zajížďkou k Šaryn kaňonu) 100 km. Docela nám zamrzl úsměv. Ale ta další vesnice vypadala docela velká, mapa slibovala krámků několik a měla tam být i benzínka… „Třeba tam půjde platit kartou,” doufali jsme naivně a bezstarostně se vydali dál. Byli jsme najedení a bylo nám hej. Já si tedy starosti trochu dělala, protože přeci jenom my ženské tu potřebu postarat se o rodinný proviant máme nějak v krvi, ale Luděk mávl rukou a „To nějak dopadne!”

Ono ale ani nešlo dělat nic jiného, ty poslední peníze stejně nebylo kde utratit, zásoby udělat nešly, ani kdybychom měli peněz dost. Kokpek byla sice jediná civilizace desítky kilometrů široko daleko, ale osada připomínala divoký západ. Každý dům sice něco byl (obchod nebo provozovna), ale fungovalo to všechno jenom napůl. Byly to spíš bufety, stánky s kumysem a zbytek neidentifikovatelný. Pořádný obchod, kde by se daly nakoupit zásoby, nikde. Žádný obchod nebyl ani u Šaryn kaňonu, ani na sedle ve výšce 1430 metrů a ani na odbočce z hlavní silnice. Na tu křižovatku jsme trochu spoléhali, byly tam v mapě zakreslené nějaké budovy, ale byla to jen odpočívadla a přístřešky pro piknikáře. Jedna budova vypadala jako nějaké infocentrum, ale neprodávali tam nic. Ani voda tam nešla nabrat, ani elektřina jim zrovna nešla.

Kolem dokola dlouhé desítky kilometrů holých plání, nejenže bez vesnice, ale i bez vody. Byli jsme docela v pasti, žaludky už se začaly ozývat a všude to bylo daleko. Jeli jsme tedy dál, a doufali, že to nějak dopadne. Při nejhorším zastavíme nějaké auto a požádáme o pomoc, vždyť dosud u nás stavěl někdo každou chvíli. Jo, jenže to bylo do Almaty, za Almatou už to nějak ustalo. Zrovna, když bychom nějaké pomocné dozásobení potřebovali 🙂 povzdechli jsme si s Luďkem.
Po asi deseti kilometrech se vlevo objevil jakýsi statek a u něj náznak vodního zdroje pro dobytek. Vytušili jsme šanci. Statek stál kus od silnice na hraně kolmé stěny zvláštního černě zbarveného kaňonu a zdálky vypadal neobydlený. Žil tam ale jakýsi člověk, ani starý, ani mladý, prý utekl z města a je mu tady dobře. Pásl krávy a ovce, ale stáda měl zrovna kdesi daleko na pastvě, nekontroloval je každý den. Společnost mu dělali jen dva psi a několik koček. Zeptali jsme se, jestli bychom tam nemohli přespat. Neměl s tím problém, akorát že jediné vhodné (rovné) místo bylo uprostřed stájí bez střechy. Stavby jako ze středověku, nebo možná ještě z dřívějška, z Osady Havranů. Stany jsme postavili doslova na hovnech a u hromad sušených hoven, které jsme znali z Arménie. Ani moc to ale nesmrdělo. Ten člověk se nás přišel zeptat, jestli máme jídlo, ale sám vypadal, že dlouho nejedl a my jsme ho nechtěli uvést do situace, že se o nás ještě musí starat, tak jsme zalhali, že zásoby máme. Při obchůzce okolí mě ještě napadlo, že kdyby nás zavraždil a hodil do toho kaňonu, v životě by nás už nikdo nenašel 🙂

NÁČELNÍK: To jsem vám chtěl právě říct, abyste si na to dali pozor, kdybyste někdy plánovali nějakou takovou cestu, aby se vám nestalo, jako nám teďko, že já jsem ty zásoby přesně propočet a pořád jsem si říkal, až to sečteš, nezapomeň to znásobit dvěma. A v tom zmatku, jak jsme balili a vy jste mi do toho pořád mluvili, tak jsem na to zapomněl. Takže vypočtený to bylo správně, ale falíruje nám v tom jenom to násobení. To jen tak pro příště.
UČITEL: Ano, příště si na to dáme pozor, ale teď, náčelníku, jestli tomu rozumím, nemáme vůbec nic k jídlu?
NÁČELNÍK: No, vždyť to říkám. Krát dvě to mělo bejt. Ty tomu nerozumíš, nebo co? To jsou otázky…

U nás šlo o něco mírně jiného, leč se stejným důsledkem. Projevilo se naše amatérství v přepravě letadlem. Nevěděli jsme, jak bude probíhat kontrola váhy, tak jsme v rámci co nejlehčích zavazadel vyráželi bez jakýchkoliv zásob typu „Mámino kuře na paprice” a „Vitana vaří za vás”. A tady takováto pytlíková instantní strava absolutně nebyla možná sehnat, takže jsme žádné zásoby neměli. Tento večer nás ale zachránila Šárka, která v báglech vylovila tři čínské polévky, které prozíravě vzala z domova. K nim se podával poslední zbytek chleba, pečlivě rozdělený mezi nás čtyři. Ráno jsme dojedli doslova, co bylo, a nebylo toho mnoho. Tvrdý zbytek nějakého pečiva a rozlámané sušenky. Do vesnice Žalanaš to bylo 40 km a 600 výškových metrů. Zdála se nekonečně daleko, ale vyšlo to jen tak tak.

Z nakreslených obchůdků a restaurací fungovala zhruba polovina, leč karty nebrali nikde. Co dál? Ještě že Kazaši byli strašně ochotní, stáli jsme bezradně na chodníku, čuměli do mapy a neustále se nás někdo ptal, jestli něco nepotřebujeme. Vždycky jsme jim řekli: „Jo, potřebujeme obchod, kde budou brát karty, nebo bankomat.” Všichni svorně tvrdili, že ani jedno tady v té vesnici není. Jeden mladíček v autě se strašně snažil a přemýšlel, až se mu z hlavy kouřilo. Vzpomněla jsem si, že mám rezervních 20 euro, co jsem doma popadla, protože se tam válely, tak jsme ho požádali, jestli by byl tak ochotný a nevyměnil by nám aspoň tohle za jejich měnu. Samozřejmě, zajásal nadšením, že pro nás může něco udělat. Jenže on ty peníze neměl, tak nejprve někam volal a nakonec pro ně někam zajel. Bylo to málo, ale aspoň něco.

Přemýšleli jsme, jak s nimi co nejlépe naložíme (co nakoupíme, aby byl poměr cena – výkon nejvýhodnější), když tu se u nás objevil znova a že tady prý přeci jenom existuje obchod, kde mají jakýsi terminál a ten by nám snad mohl peníze vydat. Moc jsme tomu nevěřili, protože nám bylo divné, že nám to neřekl nikdo dříve, ale městečko nebylo velké, vydali jsme se tedy ten obchod najít. Mělo údajně jít o stavebniny, ale narazili jsme jen na zavřenou bránu. Smůla. Prý ale mají jen polední pauzu. „Tak jdeme taky na oběd, s plným žaludkem se lépe přemýšlí.” Na křižovatce byla jediná otevřená restaurace, dělali tam kebab a částka nám pohodlně vystačila na čtyři velké porce – jen klasika jako všude tady – v restauraci nenabízeli nic k pití. Prý si ale můžeme koupit naproti v krámku, co chceme a vzít si to ke stolu. Tak tam Luděk zaběhl a přinesl nám Colu a pro sebe si pivo. To ovšem vznikl problém – bufet byl halal, neboli pro muslimy, tedy žádný alkohol se uvnitř pít nesmí! Obsluhující kluk se tvářil smrtelně vážně. Tak si Luděk plechovku zabalil do šátku a upíjel tajně.

Doufajíce, že už otevřeli, protože kdo ví, jak dlouhé tady mají polední pauzy, vydali jsme se po obědě zpět do stavebnin. Zkrátím to… otevřeno bylo a mezi pytli s cementem stál zaprášený a ušmudlaný terminál, ze kterého šlo kromě dobíjení telefonů a dalších služeb pouze pro místní, i na naši evropskou platební kartu vydat peníze – sice s 3% provizí, ale dali bychom klidně i deset, možná i dvacet. Byli jsme zachránění!

4. část – Chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán…

Podepsaly se na nás únava, hlad a stres, jestli seženeme peníze na obživu, tak se nedivte, že se nám po jídle nechtělo „civilizaci“ hned zase opouštět. Ještě jsme si chtěli někam zajít na kafe (tedy na čaj) a trochu otdychať. Moc možností tu nebylo, ale hned při vjezdu do vesnice jsme si všimli nějakých jurt, které vypadaly, že to bude něco jako restaurace, tak jsme to šli vyzkoušet. A opravdu, nějak to fungovalo, sice tak jako zvláštně, ale paní nám konvičku čaje uvařila, otevřela vrátka jedné jurty a my sebou flákli na koberec a dobrou hodinu se váleli a nic nedělali. U čaje jsme odpískali původní plán zajet se podívat ke Kolsajským jezerům v kazašských horách. Byli jsme líní absolvovat 45 kilometrů s ohromným převýšením a po stejné cestě se vracet zpátky. Jak jednoduše se doma plánuje a kliká trasa na mapě – a jak těžko se někdy plány realizují. Zpětně toho trochu lituji, protože později vyšlo najevo, že času bylo nakonec dostatek (vzhledem k pevnému termínu odletu jsme ho v závěru měli dokonce až moc), ale teď jsme se tak rozhodli i kvůli bídnému zásobování – upřímně ne že by se mi chtělo do další pustiny s vidinou jediného obchodu (a ještě kdovíjakého) na cestě. „Ale nic dalšího už rušit nebudeme!“ řekla jsem rodině, protože v plánu byly ještě další zajížďky.

I tak nám trasa podhůřím, která se vlnila přes několik hřebínků a údolíček, dala zabrat. Tedy, jak komu. Měli jsme za sebou týden cesty, děti a Luděk každý kopec vyjeli jako nic, mně ale strmá stoupání brala dech. Nechápala jsem, co se děje, ale prostě to nešlo, musela jsem slézt a kolo tlačit v každém prudším kopci. Požádala jsem Luďka, aby mi zkontrolovat kola, zda někde nedrhnou, ale točila se jako nic, nic jim nebránilo. Asi už stárnu, pomyslela jsem si, když jsem v našem rodinném pelotonu byla za outsidera – jela jsem spolehlivě poslední – a všichni na mě nahoře museli čekat. Ničemu jinému jsem tu indispozici nepřikládala, prostě jsem toho letos na jaře moc nenajezdila, místo vyjížděk na kole jsem o víkendech pomáhala Víťovi s matikou na přijímačky na průmyslovku.

Cesta podhůřím pod hřebenem je kolikrát náročnější než zdolávat hory skrz sedla. Bylo to dolů a nahoru, pořád dokola, museli jsme překonat několik údolíček s tekoucí řekou, kdy jsme pokaždé zajeli až na úplné dno. Ale ty výhledy za tu námahu stály! Konečně trochu zelená krajina. Louky, potoky a stáda volně pasoucích se koní a oslíků. A nad tím vším respekt budící třítisícové vrcholky. Nekonečně možností k táboření.

Po 70 kilometrech od Žalanaše jsme dojeli do města Kegen, a světe div se – cestou byla dokonce vesnička s obchodem. Kegen, což pro nás byla poslední civilizace, poslední město před Kyrgyzstánem, se nachází na náhorní planině ve výšce 1900 metrů. Byla to další výšková meta, další týdny jsme neměli klesnout pod 1600 m n. m. Město leží opět široko daleko v pustině, ale nachází se zde významná křižovatka. Takového významu, že doleva do Číny, doprava do Kyrgyzstánu. Pocit, jak hodně daleko se nacházíme, se umocnil!

Reportáž psaná na karimatce

Ježíšek mi daroval nafukovací karimatku. Po několika nocích se však začala vyfukovat a ráno jsem se vždycky probudila na spláclé podložce. A protože už jsem dáma v letech, na holé zemi jsem spát nehodlala. V Kegenu bylo tento problém nutno vyřešit. Ne že by se zde nacházela outdoorová prodejna, tak naivní jsem fakt nebyla, ale vyhlédla jsem si speciální matraci, na kterých se tady leží v restauracích a v jurtách. O radu jsme požádali domorodce. Poslali nás na bazar neboli na trh. Zírali jsme: „Aha – kdepak obchody, na tržišti se tu nakupuje!“ Doslova všechno. Od vajíček a zeleniny, oblečení až po náhradní díly na auta. V malé krejčovské dílně šili přesně to, po čem jsem toužila – podložka, mnou nazvaná jurtovka, stála pár stovek. Zbývalo vyřešit její převoz. Za tímto účelem jsem si na ni pořídila speciální obal – obyčejný pytel za 5 Kč. Celá rodina mi ji záviděla. Spalo se na ní báječně, a večer ťukaly do mobilu jako do deníčku reportáže.

Kegen má pár tisíc obyvatel a orientace v něm se zdála jednoduchá, jedna silnice se táhla napříč celým městem a uprostřed ta jedna zmíněná křižovatka. Žádné značení zde neexistovalo, na co taky, vždyť podle mapy to bylo jasné jak facka: doleva do Číny, doprava do Kyrgyzstánu. Přes to všechno jsme na té jedné jediné křižovatce odbočili blbě a vyjeli špatným směrem. Myslela jsem, že mě klepne, když jsme na ten fatální omyl přišli. Bohužel poměrně pozdě, až po osmi kilometrech. Vracet se nám nechtělo, ale ani jet do Číny. Mapa ukazovala jakési odbočky směrem k naší potřebné silnici, ale končily někde v půlce. Zdálo se nám to divné, tak jsme naladili satelitní mapu a opravdu – jedna polní cesta pokračovala až na tu naši silnici. Bylo to docela daleko, ale přece nepojedeme 8 km zpátky, když můžeme jet 8 km po nejisté zkratce. Vrhli jsme se do toho, vypadalo to podle satelitu jednoduše – cesta byla přímka. Pohodlná polňačka nás zavedla k osamělému statku uprostřed ničeho a u něj končila. Přesně tak, jak ukazovala turistická mapa. Museli bychom projet skrz oplocený pozemek a doufat, že za ním bude cesta pokračovat. Satelit přece hovořil jasně. Z domu vyběhli osadníci, a co prý hledáme. Přiznali jsme, kam míříme. „Cesta existuje, ale je to složité,“ přikyvoval chlapík, asi našeho věku. „Jsou tam ploty pro dobytek a nevíte, kde jsou průchody.“ Mohli jsme mu být ukradení, ale ve štychu nás nenechal. Tady jsou lidi zvyklí si pomáhat nebo se bál, že otevřeme branku a dobytek uteče a tak s námi na motorce poslal svého syna, asi dvanáctiletého klučinu. Jel s námi až k místu, odkud už cesta byla víceméně jasná. „Hlavně za sebou důsledně ty průchody zavírejte,“ upozornil nás ještě jednou, stejně jako jeho otec. Přemýšlela jsem o něm – táta jej poslal, jako by to byla největší samozřejmost, doprovodit úplně cizí lidi, navíc cizince. Dokázaly by něco takového naše děti? Myslím obecně, děti v naší zemi. Ten klučina se choval jako dospělý. Bavil se s cizími lidmi jako nic, orientoval se v krajině, ovládal mašinu.

Ta úplně poslední vesnice se jmenuje Karkara. Paradox – před pár dny jsme neměli skoro žádné peníze, teď jsme jich měli přebytek. Sice jsme plánovali se ještě do Kazachstánu v závěru cesty vrátit, ale pro případ, že by to nevyšlo, jsme se rozhodli raději vše teď utratit. Byl večer, paní prodavačka už obchůdek chtěla zavřít, ale přijeli cizinci a hodlají tady utratit všechny své peníze – a tak skákala a podávala, na co jsme ukázali. Úplně poslední drobáčky jsme věnovali místním dětem na bonbonky a zmrzlinu. Byly kouzelné – myslím ty děti. Se svými staršími sourozenci přijely na oslíkovi, toho zaparkovaly do trávy vedle krámu a šly nakupovat. A možná okouknout cizince.

Na hranice to bylo 11 kilometrů, ale varovali nás, že prý má hraniční přechod omezený čas fungování (není v provozu non-stop), tedy než k němu přijedeme, už bude zavřený a průjezd hranice nebude možný. A tak jsme se dál vydali jen hodně zvolna, že si užijeme ještě jeden nocleh v Kazachstánu. Přespali jsme na břehu nádherně modré řeky Karkary s vyhlídkou na štíty pohoří Ťan-šan (Nebeské hory). Myslela jsem na to, že tím směrem se někde nachází i nejvyšší sedmitisícovka Chan Tengri, ale odsud nebyla šance ji zahlédnout. Musely nám stačit nižší kopečky, pětitisícové.

Spali jsme tak jako vždycky, holky a kluci zvlášť. Ráno mě probudily záhadné zvuky, říkala jsem si, že to asi Luděk vedle ve stanu ještě chrápe. Ale takhle děsně?! Tak jsem mrkla ven a kousek od stanů se pásli koně a odfrkávali u toho.

No a to byl poslední zážitek z Kazachstánu. Drželi jsme se pouze při jižní hranici s Kyrgyzstánem a během 650 km poznali jenom titěrný zlomeček deváté největší země světa. Už teď jsme ale věděli, že se do něj rádi vrátíme.

Tři kilometry před hranicí skončil asfalt. Dokodrcali jsme se na hraniční přechod, kde nás uvítala dlouhá fronta aut. Podle našeho zvyku (a troufám si říci, že to tak mají všichni cykloturisté), jsme začali auta předjíždět a hrnuli se dopředu. Lidem čekajícím v autech se to však pranic nelíbilo. Někteří začali prskat, kam se jako cpeme. „Jenže vy si pohodlně sedíte v autech, zapnutá klima, slunce na vás nepraží,“ krčila jsem omluvně rameny. Asi dvě auta dokonce popojela bokem, aby nám cestu k bráně jo zablokovala. Tak vám pěkně děkujeme, to je přivítání do Kyrgyzstánu, pomyslela jsem si. Zařadili jsme se asi na páté místo do řady a kecli si na zem, slunce svítilo jak divé a jediný stín byl ten od aut. Jedna paní vytáhla pytel plný bonbonů a vrazila mi ho do ruky. „Tady máte, dejte si a dejte i dětem.“ Jako by chtěla omluvit své netrpělivé krajany.

Překvapil nás ostnatý plot táhnoucí se po celé délce hranice. Vždyť Kazachstán a Kyrgyzstán jsou něco jako my a Slováci. Obě země mají podobný jazyk, podobnou minulost, stejnou kulturu a stejnou kuchyni…

Fronta se utvořila od rána kvůli omezené době fungování hranice. Když celníci konečně bránu otevřeli a začali pracovat, auta se posunovala rychle a fronta zmenšovala. Když už jsme měli vyřízené kazašské výstupní formality a měli přejet na kyrgyzskou stranu, proti nám projížděla dvojice na obáglovaných kolech. Byli to první cykloturisté, které jsme v Kazachstánu viděli. Pozdravili jsme je, ale oni na pozdrav sotva odpověděli, naopak se tvářili hrozně důležitě. Haha, pomyslela jsem si, mysleli si, že tady budou jediní, že nikdo další tento hraniční přechod v zapadlém místě neobjevil a ona vás předběhla rodinka s dětmi? Nebo možná byli naštvaní za tu anabázi, kterou na zdejší přejezd museli absolvovat, ale to jsem pochopila až o něco později.

„Asfaltnaja daroga budět čerez pjaťdesjať kilometrov,“ sdělil nám bodrý Kyrgyz na hraničním přechodu. Pochopitelně jsem si myslela, že si dělá srandu. Bohužel nedělal. Kyrgyzstán nám na uvítanou nachystal hnusnou kamenitou roletu. Auta na ní vířila prach a tak jsem vůbec nebyla schopná vnímat, že se vyprahlá krajina maličko zazelenala, že se objevily další jurty a sem tam se popásávající stáda dobytka.

18 km od hranice jsme se dokodrcali do první civilizace – vesnička Santaš. Doufali jsme, že narazíme na obchod. S penězi to bylo snadné, jenom jsme šáhli do schované záložní peněženky – kyrgyzské somy jsme měli z Biškeku. Už zdálky ale vesnice vypadala jako všechny vesnice – jen pár domků. Prosím bože, ať je tam obchod, modlila jsem se. V mapě zakreslený byl, tak ještě ať funguje. Jediná šance, kde pořídit něco k obědu, byl maličký krámek vzniklý ze starého lodního kontejneru – ale co bylo důležité, byl otevřený. Před obchodem stáli zaparkovaní koně – u nás se jezdí do supermarketů autem, sem na koni. Přijela na nich pohraniční policie. Magazín se mi zdál maličko lépe zásobený než venkovské krámky v sousedním Kazachstánu. V mrazáku ležely pelmeně, a k nim mně mladá a akční prodavačka prodala domácí smetanu z vlastních zdrojů. Děti nenadávaly, že nebude hospoda, že si oběd uvaříme. Jen bylo potřeba vymyslet, kde.

Venku všude pražilo slunce, nikde žádný stín. Rozhodli jsme se, že popojedeme za vesnici. Jenže problém – Luděk si v krámu koupil pivko a bál se, že mu rychle zteplá. Tak že ho do sebe kopne tady a pak jedeme. Sednul si k tomu na schody u domu naproti obchodu – a to si naběhl! Okamžitě na něj začala ječet nějaká panímáma, že ať se vůbec neopovažuje to pivo tam pít, protože sedí přímo před mešitou. Namítli jsme, že jsme opravdu netušili, že ta budova, co vypadala naprosto stejně jako všechny domy okolo, je mešita, ale raději než způsobit skandál, jsme se hned pakovali pryč. Vůbec jsme se tady necítili vítaní.

Pelmeně jsme vláčeli skoro 6 km, než jsme na křižovatce, kde jsme měli odbočovat, našli pěkné místo u řeky ve stínu. Na té křižovatce stál nějaký další obchod a asi i bufet, vypadalo to, že tam něco i vaří. Myslela jsem, že mě klepne, nejprve nic a teď takové možnosti. Tak jsem se ani radši nešla podívat, protože jsme museli zdělat ty pelmeně, mám zkušenost, že jak se rozmrazí, je konec. Kdybychom po té kamenité silničce pokračovali dál, přijeli bychom na asfalt a asi i do civilizace rychleji, naše trasa ale vedla přes pereval Kyzyl – Kiya (2180 m) do vedlejšího údolí.

Bylo nutno vyškrábat se na třech kilometrech 250 výškových metrů a byl to masakr maximální. Kamenitá cesta, po které jsme kola stěží tlačili a aby toho nebylo málo, začalo hřmět. To fakt chcete v těchto nadmořských výškách. To jsou přesně ty chvíle, kdy bych nejradši flákla s kolem do příkopu, skrčila se a čekala. Moji hysterii z bouřek však nikdo další nesdílí, čili brečení mi nepomohlo. Schovat se nebylo kde a vyčkávat nebo se vracet se nikomu nechtělo, jedině kupředu, zpátky ni krok. Rychle do toho sedla, přehoupnout se a začít klesat. Jenže to rychle fakt nešlo, když člověk sotva popadal dech a gravitace táhla to naložené kolo zpátky dolů. Bouřka naštěstí zuřila na sousedním kopci, což byla jediná útěcha. Občas nás předjelo nějaké auto 4×4, takže jsme měli jistotu, že to, po čem jdeme, je vážně silnice.

Ale jo, chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán…

5. část – Jezero Yssyk-kul a okolí

V sedle se cesta narovnala a pak zlomila. Bylo už jasné, že jsme bouřku nechali v zádech a najednou to bylo krásné! Zelené kopce, jurty, krávy, koně. Konečně tak, jak jsem si to vysnila. V kamenitém sjezdu, kdy to kluci napálili a my se s Šárkou naopak zpozdily, nás předjeli ruští motorkáři. Zastavili a dali se s námi do řeči, asi si mysleli, že jede jen matka s dcerou. „Dneska ráno jsme vyjeli z Almaty,“ prozradili. „Hm, to my jsme mnohem pomalejší, v Almaty jsme byli před týdnem,“ zazáviděla jsem jim na okamžik jejich rádius.

V první vesnici, co se jmenovala stejně jako to sedlo, Kyzyl-Kyia, jsme narazili na obchůdek. Pravý kyrgyzský, takže přede dveřmi ležela čerstvá koňská kobliha a zásobování bídné, ale mrazák s nanuky měli. Konečně začal asfalt a nás tak čekala nezvykle pohodlná cesta, kde vesničky byly co 5-10 kilometrů, domky se táhly podél silnice – takové obyčejné, vesnické, ale milé. Nebýt těch vysokých hor tyčících se nalevo od nás a lidí asijského vzhledu, připadala bych si jak někde na Ukrajině nebo v Rumunsku. Na nocleh stačilo odbočit, projet mezi domky a tráva za vsí byla spasená a plácky jak víno, s výhledy na skalnaté štíty.

A ráno zase projet skrz vesnici zpátky na silnici, když v tom jsme zaslechli: „Ahoj, jak se máte?“ Rozhlédli jsme se a viděli jenom holohlavého chlapíka se zlatými zuby, co se chlámal našemu překvapení. „Sedm let jsem pracoval v Čechách na stavbě. Když jsem potřeboval kladivo, musel jsem se naučit říct: Hej, kámo, hoď mi kladivo,“ vysvětlil svojí znalost češtiny. Nás identifikoval podle vlajky. Tak to teda klobouk dolů, jednak za tu rabotu u nás (že u nás makají Ukrajinci a Poláci, je známá věc, ale že se sem jezdí i z takové dálky, to byla novinka), jednak za to, že si náš jazyk ještě pamatoval, protože doma zpátky byl už víc než deset let.

Opět jsme si naivně někde chtěli dát ráno kávu. Jenže nebylo ani kde si dát čaj. Vesničky sice byly, ale člověk byl rád, že v těch obchodech měli základní potraviny, tj. chleba. Normálně jsme začali toužit po takové té echt německé pekárně, kafíčko, zákusek… Proč vlastně nejezdíme tam? 🙂

A byla tady první zajížďka, 7 km a 200 výškových metrů – to mi prošlo bez řečí, mimo jiné i proto, že šlo o termálko. Tři bazény, jeden s teplou vodou, druhý s vařící, třetí s ledovou – na ochlazení. Pauzu na koupání jsme využili k dobití všech telefonů, personál s tím neměl problém, jen byl problém najít volnou zásuvku. Asiati jsou totiž sami totálně závislí na internetu, tak nám zásuvku sice uvolnili, ale bylo vidět, že ji brzy budou chtít zase zpátky uzmout pro sebe 🙂

Karakol – prý čtvrté největší město v KGZ. Civilizace byla potřeba, po týdnu a něco jsme potřebovali vyprat. Měli jsme tip na cestovateli vyhlášenou restauraci, co je zároveň i hostel a nabízejí různé další služby, včetně praní. Jmenovalo se to MEETING POINT a seděli tam samí důležitě a drsně se tvářící cestovatelé a nomádi s notebooky a tak. Představa byla, že naložíme pračku a než se vypere, naobědváme se. Nabízeli tam normální jídla (tedy pro nás, resp. pro děti normální, jako pizzy, hamburgery a těstoviny) a vypadalo to tam celkově docela evropsky. Jenže pračky jim zrovna nefungovaly, moc jsem nepochopila proč, slečna se snažila mluvit anglicky, ale moc dobře jí to nešlo. Nemělo tedy smysl tady sedět a utrácet čas a peníze (levné to nebylo). S těžkým srdcem jsme podnik opouštěli, ale co už. Luděk vymyslel, že zkusíme oslovit nějaké jiné ubytování, tak jsme do jednoho hotýlku na blind vlezli. Tam sice nic, ale poslali nás o pár ulic dál a tam už jsme uspěli. Za hodinku si máme přijet, tak jsme si akorát projeli město, které bývalo ruskou vojenskou základnou založenou v roce 1869. Vyrostlo díky cestovatelům, kteří přišli zmapovat hory a údolí oddělující Kyrgyzstán a Čínu. V roce 1888 v Karakolu zemřel ruský cestovatel Nikolaj Prževalskij během příprav na expedici do Tibetu a město bylo na jeho počest přejmenováno na Prževalsk. K obědu jsme už nic lepšího nenašli a tak nezbylo než si dát tradiční a všudypřítomný lagman 🙂 (něco jako nudle s lečem)

Po hodině jsme přijeli k hotýlku, kde už naše prádlo viselo na šňůře a schlo. Poděkovali jsme jim a zaplatili s velkorysým dýškem. Nabízeli nám nocleh, ale bylo krátce po poledni, tak jsme měli výmluvu a s díky je odmítli. Ještě jsme měli nějaké plány – čekala nás další zajížďka – tentokrát 15 km (a 350 výškových metrů) do údolí Džety Oguz k slavným skalním útvarům Sedm býků a Zlomené srdce.

Tady není problém nic, tady jste v Kyrgyzstánu!

Možná to znáte taky. Po něčem toužíte. Sedíte u počítače, koukáte do mapy a zkusmo klikáte trasu, až to celé znáte nazpaměť. Všechny ty názvy, města, hory, sedla. Čtete cestopisy, krajina je vám důvěrně známá ze všech těch cizích fotek. Máte pocit, že ji znáte tak dobře, že byste ani nikam nemuseli jezdit. Takto jsem to měla dlouhá léta s Kyrgyzstánem. A teď jsem v něm konečně byla, můj sen se stal realitou. Koukala jsem na to, co bylo doposud jen v mých představách. Ale co to? Čekala jsem euforii a nadšení, ale nic z toho nepřicházelo. Naopak. Emoce, které se dostavily, nejsou publikovatelné. Myslela jsem, že budu sdílet obrázky z kyrgyzské přírody. Rozplývat se nad krásou hor a jezer. Nad dobrotou místních obyvatel. A místo toho jsem nadávky už ani nepolykala, pouštěla je volně do éteru. Bohužel jsem se občas zapomenula i před dětmi.

Po zeleně značené silnici (tj. 1. třída) jsme se blížili k jižnímu pobřeží jezera Yssyk-kul. Jde o druhé největší horské jezero na světě, bezodtokové, voda v něm je prý mírně slaná. Kyrgyzstán je zemí, která leží nejvíc na světě vzdálená mořím (můžeme si podat ruce 🙂 ), tak si moře udělali z Yssyk-kul. „Lepší než Švýcarsko,“ chlubili se v Biškeku. 90 % cestovatelů k jezeru jede, většina je objede celé. Doprčic, co má ale znamenat ta cesta? Nevím, jestli jsem někdy jela nějakou horší takhle hlavní silnici (možná v Moldávii). I ta spojovačka u nás na Vlčkovice je lepší! Jako chápu, chudá země, cyklostezky a hladký asfalt jsem vážně nečekala, naivní nejsem. Proč ale, proboha, čím horší silnice, tím řidič víc šlape na plyn?! Logicky asi, projedu to rychleji. Hovada, fakt. Stoletý, vydrolený, vykousaný, hrbolatý asfalt, z kamenů několik centimetrů velkých. A zbytek krajnice hliněný, určený pro dobytek. Auto zatroubí, a jede dál rovně! Čeká, že uskočíme.

„Včera v Čolpon Ata (na severní straně jezera) srazilo auto kazašského cyklistu. Jel tak jako vy. Zahynul. Buďte opatrní!“ varoval nás děda v lázeňském parku resortu Džety Oguz, kde jsme se usídlili na noc. Dojeli jsme tam večer, byla zrovna sobota a všude kolem nás turistický cirkus. Nabídky na spaní v jurtách, auta, lidi, hudba, hluk – zaskočilo nás to po těch všech pustých krajích. Ale zase jsme nechtěli jenom si ty skály vyfotit a hned vypadnout. Parčík vedle lázeňských budov vypadal zdevastovaně a lázně nepoužívaně. Omyl! Ráno kolem našeho stanu chodili důchodci pro minerálku. Každý s námi ztratil slovo. „Tady není problém nic, tady jste v Kyrgyzstánu,“ reagoval ten pán na naši omluvu, že jsme netušili, jestli se tu stanovat může. A tahle slova se nám líbila!

Ohledně bezpečnosti – na tu dbáme maximálně – hlavně být viděn. Nosíme reflexní vesty (co na tom, že vypadáme jako silničáři nebo debilové), dynama v náboji a svítíme silnými světly vepředu i vzadu celý den.

Po zajížďce ke skalním útvarům jsme se vrátili zpět na hlavní k jezeru. A po šedesáti kilometrech nás čekala další odbočka.

Celý svět slyšel tu zprávu TASSu…
aneb když máte rodiče magory, co jim nevadí zajížďka 20 km a 700 výškových metrů kvůli jednomu šutru. „Řekli jsme si, že už žádné další odbočky nevynecháme!“ V podvečer jsme stáli na křižovatce na kraji obce Barskoon. Pochopitelně, že se jim tam nechtělo, jízda podél jezera byla sice protivná kvůli kvalitě asfaltu a provozu, ale převýšení tam nebylo skoro žádné. Ale mně se chtělo, i do toho kopce a i za cenu, že pojedeme po kamenech. „Tak pojeďme aspoň na konec asfaltu a uvidíme. Kdyby to byla nějaká hrůza, tak se vrátíme,“ smlouvala jsem se zbytkem rodiny. U Gagarina totiž nebyl ani Petr K. ani Pavel s Mílou a to byla motivace si k němu tu zajížďku udělat.

Stoupali jsme navečer sice po hliněné cestě, ale její povrch byl mnohem hladší než asfalt dole u jezera. Silnice totiž vede ke zlatému dolu Kumtor a díky tomu, že ji cestáři neustále skrápějí vodou, nevzniká tolik nepříjemná roleta. Jen co nás pohltily hory a zmizel mobilní signál, zase se objevily jurty a stáda koní a my tam strávili jeden z nejkrásnějších noclehů uprostřed hor. Že jde o cestu ke kontroverznímu zlatému dolu, nám dalo připomenout ráno pouze několik nákladních cisteren s prudce jedovatým kyanidem sodným.

A ten Gagarin? Dojeli jsme k němu až následující den ráno. Jeho tvář někdo vytesal do obřího šutru v údolí řeky Barskoon. Prý se sem jezdil rekreovat a miloval to tady. „Boží,“ jásal Luděk. „Někdy je prima nevědět a nezjišťovat si předem, do čeho jdu.“

„To je vono, jo?“ nejásaly děti. Ale teď už věděly, že je stoupáni konec a čeká nás už jen sjezd zpátky, takže vlastně dobrý.

Dejte si lagman

V restauracích jsme si tady někdy připadali jako v té známé scénce s Holzmannem: „Dejte si řízek a máte to. Stejně byste si ho dal.“ Jen tady to bylo: „Dejte si lagman, stejně si ho dáte.“

Stávaly se tu zásadně jen dva případy, dvě modelové situace:

1) Je čas oběda a my projíždíme kolem něčeho, co vypadá jako restaurace. Jdu se podívat dovnitř, kde se rozvíjí přibližně tento dialog: „Dobrý den, je tohle restaurace? Mohli bychom si tu dát oběd?“

Oni: „Ano, je.“

Já: „Máte nějaké menu?“

„Samozřejmě, jak je libo!“ a vyhrabou odněkud pěkný jídelní lístek v kožených deskách.

„Máte vše, co nabízíte?“ ptám se pro jistotu po zkušenostech, viz. bod č. 2.

„Ano, všechno máme, akorát není… tohle,“ po chvíli přemýšlení ukážou na jednu položku z asi dvaceti. Výborně, běžím tedy ven s informací, že bereme a nakonec je to super restaurace, skvělé a levné jídlo. Hosté jsme tam ale jediní. Nechápeme, aut kolem jezdí dost. Shodli jsme se, že každý nemusí být podnikatelský génius, ale proč proboha nedají ven jednu blbou ceduli: Vaříme!

2) Objeví se nějaký podnik, vypadá, že funguje, dokonce mají na ceduli fotky jídel. Sliny se sbíhají, těšíme se, jak se nacpeme.

„Dobrý den, tam dvakrát tohle a dvakrát tamto.“

„Nie tu!“ odpovídají stručně (= Nemáme! – věta na kterou jsem brzy začala být alergická).

„Aha, ale…“ ukazujeme na obrázky.

„No jo no, to bylo ranše,“ krčí rameny. Ranše jako někdy dříve. Teď je tu jiná firma, ale obrázky nechali, co je na tom divného?

„A co teda máte?“ rezignujeme.

„Lagman!“

Může za to covid nebo co?

Zápis z deníčku (aneb jsem líná to přepisovat do minulého času, aspoň je to víc autentické a dramatické):

Je to tady takový chaos, ale učíme se v tom chodit. Holt si pak víc vážím toho, co máme doma a co bereme jako samozřejmost. Šárka se tuhle zamyslela nad tím, co všechno vlastně lze vyrobit z mléka – doma jenom sáhneme pro kelímek do regálu v supermarketu, tady prostě co si nevyrobíš, to nemáš.

V půlce jezera jako by jim došlo, že by s tou cestou měli přeci jen něco dělat. Připravují obří rekonstrukci. Čtyřproudovka to bude, minimálně. Jestli Kyrgyzstán teď někdy plánujete, počkejte s tím. A nebo nejezděte okolo jezera. Teď je to fakt tragédie, totálně rozkopaný všechny cesty. I když nevím, jestli se zdejší pracovitostí, kdy jeden jakžtakž maká a ostatní čumí do mobilu, to někdy dodělají. Kolem jezera jsme to doslova protrpěli. Auta, prach a nekonečné kodrcání. Naštěstí to odneslo jen pár šroubků na nosiči a povolený špice.

Ještě jedna zajížďka byla k fantasticky zbarveným skalám kaňonu Skazka (česky pohádkový kaňon nebo tak nějak), to bylo fakt nádherný. Jenže jsme tam byli v pravé poledne, nikde žádnej stín. Ale Luděk kupodivu nenadával, asi ho to také vzalo.

Jezero leží v 1600 metrech, tedy jakoby na Sněžce. Podle předpovědi počasí je tu krásných 24°C, pocitová teplota je ale 42. Zdejší slunce je pekelně ostré. Naše padesátka nestačila, mažeme se místním krémem s faktorem 80 nebo 100. Takový jsem u nás ani neviděla prodávat.

Ale abych jenom nebrblala. Oproti Kazachstánu je tady k dostání pivo skoro všude (já to tak úplně neocením, ale spokojenost manžela je neméně důležitá). A třeba oproti Gruzii je všude krásně čisto, odpadků minimálně. Také obchody jsou relativně slušně zásobené a hlavně, fungujou snad pořád, žádný to naše západoevropské max. do pěti, v neděli vůbec (čest výjimkám – vietnamským večerkám), případně na zazvonění.

Zajímavé je také, a to platilo i v Kazachstánu, že v restauraci nemají WC, jen umyvadýlko na umytí rukou. A když WC náhodou mají, tak je takzvaně „na ulici“, neboli v překladu venku. Většinou je to hnusná kadibudka s dírou v zemi. K jídlu dostanete vidličku a lžíci, a to i k masu, nože nevedou. Taky většinou nemají pití (jen čaj, nebo kompot = sladká šťáva, ale vynikající) a proto nikomu nevadí, když si donesete vlastní pití z krámku odnaproti. A úplně nejlepší je, že si v restauraci můžete lehnout. U nás je zvyk u jídla sedět, takže zpočátku nám to bylo blbé, ale když jsme viděli, že se ostatní lidé po jídle nebo klidně i u jídla rozvalí, začali jsme to praktikovat též. Jen už víme definitivně, že to kafe si tu nikde nedáme, protože prostě 3 v 1 není kafe. Ale o tom to je, kdyby to bylo všude na světě stejné, byla by to nuda.

Také jsme začali u jezera potkávat první kolegy báglíkáře, většinou šlo o dálkaře, co sem dojeli částečně po vlastní ose. Ale bylo mi jich docela líto, třeba těch dvou cyklistů z Belgie, protože neuměli rusky, ani číst azbuku – podle mě tu jednak musí být docela ztracení a jednak bez domluvy je zážitek poloviční. Ale co, Kyrgyzstán je populární, tak jedou.

Pak další dva cyklisté odpočívali u cesty, kola a výbava ze supermarketu. „Odkud jste?“ Prý z Ruska, z Krymu. „To jako fakt?“ valili jsme oči. No, ne tak úplně, na Krymu žili do roku 2014, pak se odstěhovali do Biškeku, kde kluk pracuje jako programátor. A byli na svojí první cyklovyjížďce. Moc se s počtem ujetých kilometrů netrápili.

Jezero pomalu končilo a my se v něm ani jednou nevykoupali! Přitom mělo tak krásnou modrou barvu a ty zasněžené hory kolem, lákalo úplně magicky, i mě, ač nejsem vůbec koupací typ. Kolem těch nejhezčích pláží jsme jeli vždycky přes den: „Není tam nikde stín, se nebudu smažit!“ brblali jak Luděk, tak Víťa. A navečer pokus o nocleh na pláži skončil neúspěšně, zabředli jsme do bažiny. Břeh jezera pár set metrů daleko, ale vlastně nekonečně. Tou vodou projedou jenom místní na koních. Poslední den jsem se šprajcla: „Neodjedu odsud, dokud se v té vodě nevykoupu.“ Protože to prostě neexistovalo! Všichni se budou ptát, jaká je tam voda a my to nebudeme vědět.

Kupodivu nám i štěstí přálo. U obce Ottuk, na místě, kde jsme se od jezera měli definitivně odpoutat a začít stoupat víc do hor, se objevila relativně pěkná pláž. Navíc bylo dopoledne, slunce ještě tolik nepražilo, a nikde nikdo, jen pasoucí se ovce a kozy. Tak jsme konečně ponořili svá těla do chladných vod Yssyk-Kulu. No, ponořili… bylo to něco jako Balaton, půl kilometru od břehu a voda jen do pasu.

Měli jsme za sebou něco přes 1100 km, a doufali, že minimálně jednou tolik ještě před sebou.

6. část – Naše první třítisícovka

Slibovali jim ráj na zemi a místo toho je čekala jen pustá step. Tak zní úvod příběhu bratrské pomoci zhruba tisícovky Čechů a Slováků, kteří se v letech 1925-32 vydali pomoci budovat Kyrgyzskou socialistickou republiku, tehdy už jako součást Sovětského svazu, v rámci programu nazvaného Interhelpo. Na, pro mne do té doby absolutně neznámý příběh, mě upozornila kamarádka Adéla, a také se o něm zmínili dva místní obyvatelé, když jsme jim prozradili, odkud jsme. Učitelka ruského jazyka a stařík v jurtě v horách s pusou plnou zlatých zubů. Já si vypůjčila jen tu úvodní větu. Tak nějak by totiž mohl znít podtitul této naší cesty. Kyrgyzstán totiž nejsou jen nebetyčné skalnaté hory, modrá jezera a šťavnaté louky plné zvířat. Je to i jakási polopoušť, stepní krajina porostlá pichlavou travou, kterou nikdo nespásá. Která dokáže propíchnout podlážku stanu i Schwalbe pláště. Na pohled fascinující krajina, pro život však naprosto nevhodná. Přesto se v té nehostinné pustině najde pár vesniček, skoro by se dalo říci oáz.

„Je to vůbec ještě dovolená?“ zeptala se mě kamarádka Jana, které jsem občas posílala obrázky a sdělovala dojmy přes Whatsapp. „Zaujalo mě, že si cyklovandr až tak neužíváš,“ napsala zase druhá kamarádka Lea, která četla moje občasné příspěvky na facebooku. Já moc nevím, co to znamená, že si dovolenou mám užívat. Bulvární plátky toho léta plnila dovolená Agáty Nevimjakyprijmenitedpouziva a Jaromíra Soukupa, kteří si ji podle všech známek užívali v tom správném slova smyslu kdesi ve vile ve Španělsku u moře. Pro mne a naši rodinu je dovolená synonymem pro putování na kole. A to prostě je makačka sama od sebe. Jestli si ji užívám nebo ne, není úplně ta správná otázka, na kterou bych chtěla odpovídat, mám totiž pocit, že to je syndrom vzniklý ze sociálních sítí a jakási povinnost. Samozřejmě, že jsem si ji občas neužívala, klidně napíšu, že mě to tam někdy neskutečně s*alo. Ale stejně jsem byla ráda, že jsme tam jeli, což ovšem pochopí málokdo 🙂 Dovolená na kole není zadarmo a tady v těch zemích, i když to bylo trošku náročnější než jinde, to zkrátka k tomu patřilo a zato stálo. Navíc mám nějak pocit, že to bez té dřiny neumím. A asi ani nechci umět.

Rozloučili jsme se s jezerem Yssyk Kul a překodrcali dalších dvacet kilometrů “Musíme to opravit” od čínských silničářů, neboť i zde se silnice asfaltovala ve velkém. Cesta stoupala jenom mírně a vedla kolem vodní nádrže. Krajina kolem se opět změnila, nyní vypadala spíš jako na Měsíci nebo na Marsu. Luděk si posteskl: „Co je tohle za poušť?“ Pár minut na to jsme je potkali. Rodinku velbloudů s mláďátky. „Vždyť to říkám, polopoušť!“ zaprotestoval Luděk. Ne, nebyla to fata morgana, prostě si rodinka těchto fešáků se dvěma dětmi vyšla na výlet. Vzhledem k tomu, že si je fotili i místní, nejsou tato setkání úplně běžná.

Jak krajina zpustla a opět se ztratila zelená, rozestoupily se zase i osady. Tak například od obce Ottuk, kde jsme se dopoledne koupali, to do nejbližšího osídlení bylo přesně 45 kilometrů, do města Kočkor 50 km. Naštěstí jsme už byli poučení a tak jsme si v tom Ottuku nakoupili zásoby, kdyby nám těch 50 km do oběda přišlo daleko. Obchod fungoval na zazvonění, sortiment byl opět klasický, ale něco málo se nakoupit dalo, paní to počítala na sčotu a děti zíraly. Exotika jako hrom.

Když se po 45 kilometrech objevila konečně možnost dalšího občerstvení, chtěla jsem si vychutnat lahev studené limonády a ne diskutovat s vesničanem, co tráví čas před obchodem u piva (k vidění bývá tento druh i u nás) na téma Rusko a Putin, kdy on vůdce obdivoval a Rusko taktéž. Naštěstí nebyl tak urputný, jako druhý podobný chlapík o pár kilometrů dál v Kočkoru a jakžtakž diskutovat se s ním dalo. A tak třeba jsem mu se svým názorem, kdy jsem ochotná připustit, že Krym sice „vždycky“ byl ruský, ale my máme v Evropě 21. století a to, že někdo někam najede s tanky a za platné prohlásí „referendum“, kdy obyvatelé házejí do průhledných uren obřími bukvami vytištěné Da ili Net, to celé za účasti armády s kalašnikovy, se prostě nesmí stát precedentem a tečka, zasadila aspoň brouka do hlavy.

Za Kočkorem následovala další osada po 37 kilometrech, takže byl nutný (a chtěný) další shopping. Už jsem si navykla, že nic lepšího než obchod velikosti obývacího pokoje neseženu ani ve městě, tady byl obchod ve velikosti cca obývacích pokojů dvou, tak jsem zajásala. Zaujalo mne, že v obchodě fungovala i částečně samoobsluha, zahlédla jsem tři kasy, a měli tu nákupní košíky! Tak jsem poletovala po obchodě, tu přihodila z jednoho regálu konzervu, tu z jiného těstoviny a jinde zase nějaké balené pečivo. Košík se utěšeně plnil – když mě jedna paní prodavačka upozornila, že obchod je rozdělen na zóny a každé zóně připadá jedna pokladna. Jinými slovy, obchody se ve skutečnosti v té jedné prodejně nacházely tři a všichni kromě mne to věděli.

Kdysi dávno jsme něco podobného zažili na Ukrajině u Solotvinského slaného jezera. Zaplatili jsme tehdy vstupné u branky, a hledali jsme na břehu místo, které by se nám líbilo, abychom měli dobrý přístup do vody. Když jsme konečně zaparkovali kola a začali hledat plavky, kde se vzal, tu se vzal, objevil se u nás človíček a že prý jsme nezaplatili. Namítla jsem, že jsme platili a ukázala na nedalekou kasu. „No ale eto drugaja firma. Když jste zaplatili tam, musíte se koupat tam”. Nemělo smysl se s ním dohadovat. Bylo to jedno a to samé jezírko, a že je náš vstup nějak lokálně omezen, o tom nás nikdo neinformoval, žádný plot oddělující území těchto dvou firem jsme nepřeskakovali. Ale když jim to pomohlo, vytáhli jsme z kapsy další hřivnu, bylo to jen asi 8 korun.

Vzpomněla jsem si na tuto historku a snažila se správně oddělit obsah nákupního košíku – zboží, které jsem vzala z regálů v levé části obchodu, jsem donesla na pokladnu vlevo, to z pravé části napravo, a zbytek jsem zaplatila u kasy uprostřed. Naštěstí se všichni tvářili mile, já byla pobavena a s igelitkami v ruce vyšla ven. A tam dostala málem facku!

„Putin je hrdina, že si došlápl na ty nacisty a narkomany na Ukrajině!“ zařval mi do ucha jakýsi chlap, co vypadal jak bezdomovec a táhla z něj vodka na sto honů. „Co si o tom myslíš, he?!“ dožadoval se dialogu. „Jasně, jen počkej, až přijde i sem a provede tu taky tu jeho speciální operaci!“ odpověděla jsem mu jeho stylem drsně. Zdvihl pěst a to už přišel Luděk a vzal mi tašky, tak chlápek ustoupil asi o metr a začal zase řvát svoje obdivné ódy na Putina. „Dej nám pokoj, musím si uklidit nákup a nechci se s tebou bavit!“ Naštěstí už ale objevil další oběť, svůj zájem přesunul na dvojici francouzů s batohy – tady totiž každý dobře poznal, kdo je a kdo není místní. Ale Frantíci mu očividně nerozuměli, a tak nevím, jak to dopadlo.

Ano, už jsme tu slyšeli, že jsou Kyrgyzové chudý národ a že z nouze se někteří nechávají najímat Ruskem do války na Ukrajině. Nevím, je to smutné, je vidět, že síla propagandy je mocná.

Spravit chuť jsme si došli na oběd do vývařovny, která se nacházela v prvním patře domu vzniklého podle zdejší módní kontejnerové architektury. Popis tady nepomůže, nejlepší bude mrknout na fotky.

FOMO

Víťův telefon ukazoval dopoledne 19 % baterie. „Víťo, co budeš dělat, až to klesne na nulu?“ zeptal se táta. Dozvěděli jsme se, že by odjel domů a nahlásil nás na sociálku 🙂 Nebylo to ale tak zlé, po dlouhé době jsme s sebou na tuto cestu vezli solární panel. Průběžné dobíjení jednoho mobilu docela zvládal, slunce svítilo opravdu hodně. A signál stejně moc nebyl. Ideální země pro odvykačku od sociálních sítí apod.

Naše první třítisícovka

Za Kočkorem jsme vjeli do hor a nastala docela pohoda. Směrem na jih jezdilo méně aut, asfalt měl občas příjemnou krajnici, ten den jsme dokonce ujeli 104 km!

Sary Bulak – další z oáz nacházející se na významnější křižovatce. Minout nelze, desítky kilometrů okolo nic jiného není. Jedna z možných odboček na průsmyk Tossor (3893 m).

Když jsem doma lobovala za Kyrgyzstán, bylo jasné, že si musíme upřímně přiznat, na co máme a na co už ne. „Nemám ambice jet ta bezmála čtyřtisícová sedla, co jeli Pavel s Mílou a Petr K.“ (Budou nám stačit třítisícovky, hehe :-))

Před námi právě byla první z nich. Pereval Dolon sice tu magickou hranici překonává o usmrkaných 30 metrů a ještě je to po asfaltu (nikoli správně drsně bikersky po kamenech), ale ta trojka tam prostě je a to se počítá!

U Sary Bulak jsme přenocovali na louce za vsí, fikaně abychom si ráno došli na čaj.

Pozn.: Klíšťata jsou i ve 2250 metrech!!!!

Ráno jsme ve zdejším motorestu posnídali míchaná vajíčka a pak se vydali na dobytí průsmyku. Bohužel, když se dlouho sedí u čaje (a dobíjí), vyjede se pozdě a kopec se šlape v pravé poledne. Stín nikde – a to ideální není. Nejsem nabušenej dravec, jsem normální ženská, nikdy jsem nebyla a nebudu žádný sportovec. Vyjedu skoro cokoli, ale jedu pomalu, kochám se, fotím, a když nemůžu, slezu a tlačím. Což se tady stávalo docela často i na mě. Zadýchávala jsem se a pauzy, co běžně dělám po 50 výškových metrech, jsem tady byla nucena dělat po 150 m vzdálenosti. Vážně jsem víc v kuse neujela, prostě dost, zastavit a pauza. Teď už bylo jasné, že to není normální. K tomu mě trápil neustálý silný kašel. Vzduch byl suchý, skoro jsme se nepotili, ale za tohle mohl ten předodjezdový covid. Ještě jsem nebyla zdaleka tak fit, jak jsem si myslela. Nic se mi nehojilo, opary ani drobné oděrky. To možná způsobovala nadmořská výška. Nějak mi pobyt v ní nedělal dobře. Myslela jsem na příběh Interhelpa, kdy první rok nepřežila většina dětí do tří let a i někteří dospělí nezvládli drsné podnebí, horká a suchá léta a kruté zimy. Alexandr Dubček byl jako dítě se svými rodiči tehdy také v Kyrgyzstánu, a jako jeden z mála přežil.

Stoupalo se 17 kilometrů a asi 760 výškových metrů. Šárka jela první, byla svěží a vůbec neměla moje problémy. Vlastně nikdo jiný je neměl. Najednou na nás Šárka čekala. „Hele, co jsem dostala!“ Prý zastavilo auto a dva chlapíci jí podali kus vařeného masa a lahev kumysu. Jen tak jí to strčili do ruky, prý „Vazmi na dorogu, ať máš sílu!“ Hm, ach jo. Smutně jsme na to koukali, v tom vedru jsme na něco takového absolutně neměli chuť. Maso neznámého původu a kdo ví jak skladovaného. Já vím, že to byl dárek, chlapi to mysleli dobře, pro ně to byla pochoutka a zdroj energie. Třeba v Kazachstánu nám jedna babka dala na ochutnání jinou místní specialitu – kurut – válečky ručně užmoulaného tvrdého tvarohu. Ještě na nich byla špína od těch jejích rukou. Poděkovali jsme, ale… jíst to jsme odvahu neměli. Kdepak. Naše středoevropské rozmazlené žaludky potřebují ty naše éčka, emulgátory a stabilizátory. Balené potraviny, hygiena.

Konečně jsem se doploužila za ostatními na průsmyk. Čekali tam na mě prý snad půl hodiny.

Za průsmykem se na chvíli hory zazelenaly, objevily se jurty, pastevci a koně, dokonce kus níž rostly i smrky. Z průsmyku do civilizace padesát kilometrů dlouhý sjezd o 1000 výškových metrů níž.

Stanovali jsme ve vyprahlých kopcích, spíš na seně než na trávě. Potřebovala jsem uvařit těstoviny. Dřeva do vařiče bylo málo, tak Luďka napadlo co to zkusit jako místní – vařit na sušeném zvířecím trusu. „Nakrájím do těstovin to maso, co dostala Šárka?“ navrhla jsem. „V žádném případě!“ ozvali se trojhlasně. A tak maso dostal další den toulavý pes.

Ráno famózní příjezd do Narynu skrz soutěsku oranžových skal. Za Narynem podél řeky Naryn (alias Syrdarja, kterou určitě znáte z hodin zeměpisu!) jedna z nejpohodovějších etap. Celý den mírně z kopce až do 1600 m. Silnice skoro bez provozu. Vesnice minimálně po třiceti kilometrech. A příšerné horko.

Vše je relativní

Bohužel jsme opět měli smůlu. Ačkoliv jsme se už druhý týden pohybovali ve výškách nad 1600 metrů, panovalo opravdu velké vedro. Zpočátku se vyskytovaly na horách odpolední bouřky a sem tam se i zatáhlo, teď ale byla jen totální výheň, nebe bez mraků a spalující slunce. V jednom takovém dni jsme potkali cykloturistu z Indie. Mimo jiné padla otázka, jak snáší zdejší podnebí. „Mně je tu dobře, jenom noci jsou poněkud chladné.“ Vytřeštila jsem oči: „Chladné?“ Mysleli jsme si, že jsme už tmaví jak cikáni, ale při porovnání s tímto klukem jsme pořád byli ještě běloši.

Úplně dobře mi nešlo rychle přepínat mezi ruštinou a angličtinou. Občas ze mě vypadla perla jako: „We live v Čechiji, eto v Jevrope,“ nebo: „Pažálsta, can you…“ Děcka se pak řehtaly jako pominutí, ale aby se zapojily, to ne. To bylo pořád: „Zeptej se ještě, jestli spí taky ve stanu, jestli má taky místní sim kartu a jakého používá operátora“ a když jsem namítla, ať se zeptají samy, tak je to vlastně vůbec nezajímalo. To je materiál tihle náctiletí!

Nešlo si nevšimnout, že kolem jurt a ve vesnicích obecně běhalo hodně dětí. Zavedli jsme s jednou ženou na tohle téma řeč. Sama měla dětí pět (samé chlapce a hodlá prý pokračovat, dokud nebude holčička). Tvrdila, že jedna rodina (ve smyslu jedna žena, páč i zde to jsou muslimové a neoficiálně mohou žen mít víc), tady má běžně deset, ba i patnáct dětí! O pár kilometrů dál tohle tvrzení jiná žena vyvrátila. Deset je moc, rodiny mají dětí prý tak maximálně sedm. Ale ty děti jsou tady strašně roztomilé.

Chtěli jste technické problémy, máte je mít 🙂

-nezbytný úvod k dalšímu vyprávění-

„Kup ještě u Macháčka lepení,“ houkla jsem na muže, když jsme vyrazili den před odjezdem do města za posledními nákupy. Zabručel něco v tom smyslu, že ještě nějaké má z minulých let, protože od doby, co celá rodina obouváme Schwalbe pláště, přece vůbec nelepíme. Přesto mu to nedalo a jednoho Ferduse nakonec koupil

– konec nezbytného úvodu –

Ten cykloturista z Indie se jmenoval Kamal a v dalším vyprávění bude stěžejní postava. S ním jakoby to všechno začalo. To ráno, než jsme ho potkali, Luděk zalepil první defekt. První defekt po 1200 kilometrech. Poctivý průraz pláště Schwalbe ostrým trnem zdejší flory zalepil zbytkem starého lepidla. Další defekt zahlásil Víťa před vesnicí Ak-Tal. To už jsme jeli asi dvacet kilometrů společně s Kamalem. Projevil se solidárně, vytáhl svou obrovskou tubu s lepidlem, neboť Luděk měl to nové lepení pečlivě uložené na dně báglů. Poděkovali jsme, a protože jsme se za Ak-Talem už museli rozloučit (Kamal na Sonkol nejel, protože spěchal ze země pryč kvůli omezené platnosti víza), podarovali jsme ho jablky a balíkem sušenek.

PS: Není to zdaleka všechno… Ale ta třítisícovka posloužila ideálně jako aklimatizační pro další kopce.

7. část – Sonkol, zázraky na počkání nebo do tří dnů

 Kratičké intermezzo – které se přihodilo úplnou náhodou, přesně mezi psaním 6. a 7. části

 Miluji takové ty nádražní či vesnické knihovničky, kde se lidi zbavují starých knih. Většinou to bývají nějaké blbosti, ale už jsem v nich párkrát narazila na nějakou perlu, tak je málokdy minu bez povšimnutí. V pátek na poliklinice v Žamberku mi padla do ruky útlá knížečka Labutě nad Yssyk-Kulem, Čingiz Ajtmatov. Jméno autora mi něco říkalo, možná z doby povinné výuky ruštiny, ale knihu jsem od něho určitě žádnou nečetla. A tak jsem si ji vzala domů. Byla to jedna z povídek, jak jsem zjistila posléze, poměrně plodného kyrgyzského autora. Přečetla jsem ji celou během odpoledne… a pak navečer ještě jednou. Děj se z většiny odehrával na místech, která jsme poznali, a to hned člověka víc bavilo. Zde bylo ale i něco jiného, v příběhu hrál totiž stěžejní roli právě průsmyk Dolon, o kterém jsem psala minule. Měla jsem pocit, že i když mně dal zatraceně zabrat, ve skutečnosti jde asi o nejsnazší průsmyk Ťan-šanských hor. Zde v knize je však cesta přes něj brána jako velmi náročná horská silnice. Strmá stoupání bez konce, nekonečně serpentin, nadmořská výška s řídkým vzduchem, závislá na rozmarech přírody a počasí. To bylo někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech, dneska už je trasa pokryta asfaltem po celé délce a moderní auta do sedla vyjedou jako nic, tehdy však bylo stěží vyjetelné (ale i sjetelné) nákladním autem, s přívěsem i bez něj. Díky tomu mi tato kniha dodala zpětně trochu sebevědomí, že moje útrapy nebyly – jak bych to řekla – úplně neopodstatněné.

 Jezero Sonkol je další místo Kyrgyzstánu, kam se jede podívat skoro každý. Už sto kilometrů předem se nás domorodci ptali, jestli i my tam míříme. Přikyvovali jsme, v plánu jezero bylo. Zároveň ale viselo ve vzduchu několik otazníků, především ten zásadní – zvládneme to? „Tam očeň krasívo, no nočju chalodno,“ říkali nám. „A vozduch je tam slabij, nado přivyknout.“ Jezero vyplňuje rozlehlou náhorní plošinu ve výšce 3000 m nad mořem a není úplně snadno dostupné. Čekalo nás 130 kilometrů bez asfaltu, během kterých se nastoupá přes 2100 výškových metrů, a překonají dvě sedla. V poslední vesnici Žany-Talap tak bylo nutno nakoupit jídlo na tři dny… A už jen tohle vážně nebyl jednoduchý úkol. Z prvotního nadšení, že obchody jsou v Kyrgyzii slušnější než v sousedním Kazachstánu, jsem byla brzy vyléčena. Totiž, v celé zemi, od Karakolu po Naryn, seženete ve vesnických obchodech přesně jeden druh tvrdého sýra, jeden druh salámu, jedny párky a vajíčka. Dále rybičky, těstoviny, konzervy hrášku a kukuřice. Zelenina nebo ovoce k dostání málokde. Obchod vypadal nabouchaný zbožím, ale půlku sortimentu tvořily bonbony a sušenky. A půlka z té druhé půlky drogerie. Střídavě jsme tak večeřeli kolínka s hráškem nebo s kukuřicí. Nákup na tři dny sestával se tak přesně z tohoto: chleba, těstoviny, trvanlivý (snad) salám, sýr, konzerva hrášku a na váhu prodávané sušenky. Doufali jsme, že bude někdo cestou provozovat jurtu s občerstvením, ale spolehnout se na to nedalo, na mapě nebylo nic.

„V té poslední vesnici byla kavárna, měli tam dokonce latté,“ prozradila mi kamarádka Míla, v Kyrgyzstánu byli s Pavlem před několika roky. Můj dojem, že země v posledních dvou letech zchudla (díky covidu jezdilo méně turistů) a řada podniků a obchodů zavřela, se potvrzoval čím dál víc. Nomad’s Cafe však fungovalo, kafe vařili a latéčko z domácího mléka (co trochu vonělo po krávě) bylo skoro podobné tomu našemu doma. Dobyli jsme si telefony a powerbanku a pak, opět za toho největšího horka, začali stoupat vzhůru k horám. Ale nemělo smysl spěchat, stoupat jsme začali v 1650 metrech, bylo jasné, že do 3200 za jeden den nevyjedeme, raději si to rozdělíme na dva. Dneska aspoň do 2600, dávala jsem si v duchu závazek. Opět jsme už uvažovali v metrech do výšky, ne v kilometrech do dálky. Přestože jsme (naivně) doufali, že za ty roky, od návštěvy našich kamarádů, mohli už silnici vyasfaltovat, asfalt skončil hned za vsí a vystřídala ho nepříjemná kamenitá silnice. Drkotala pod našimi pneumatikami, kolo každou chvíli podklouzlo, kameny ustřelovaly, tu do jedné, tu do druhé strany a auta, co nás míjela, nemilosrdně vířila prach, který si usedal jen zvolna. Výborné na ten můj neustávající kašel. Ostré slunce se bez pardonu opíralo do našich zad, stín široko daleko nikde. Pot nestékal, tělo žádný ani netvořilo, přišlo nám to hrozně zvláštní. Nepotil se ani Luděk a to z něho vždycky lije tak, že má dokonce od potu z čela v místě dopadu kapek rezavý rám kola.

Občasná prudká stoupání nešlo na tom kamení ani vyjet, tak jsme chvílemi tlačili. V jednom místě byla ještě nepatrná ztráta výšky, nic moc, pár desítek metrů, ale člověku to vzalo sílu. Hlavou se mi honilo: a to jsme teprve v 1900, jak chceme vyjet do 2600 a ještě výš? Moc nás to v tu chvíli nebavilo, asi nikoho. Prostě takový ten den, kdy tupě šlapete a přemýšlíte nad smyslem celého počínání. Jestli to vůbec máte zapotřebí a proč jste se, sakra, nenarodili, jako milovníci mnohem jednoduššího putování autem nebo dovolených někde na pláži. Každý jsme si jeli svým tempem, jak bývá zvykem. „Mám defekt!“ ozvalo se najednou z Víťovy vysílačky, pohyboval se někde vzadu. Cože? Už zase? Třeba jen povolila ta včerejší záplata, utěšovala jsem se.

Počkali jsme na synka v prvním stínu, Luděk zatím hledal v brašnách nářadí a lepení. Tuba, se kterou spravil své kolo před dvěma dny, už byla prázdná a včerejší záplatu zalepilo lepidlo Kamala, toho kluka z Indie. Přišla tedy ke slovu sada nová, právě ta koupená těsně před odjezdem.

A teď konečně přijde ta pointa!

Odšrouboval víčko, propíchl uzávěru tuby a………… to nové lepidlo bylo vyschlé!!!

Ani kapka, nic.

V blbějším místě se nám něco takového nemohlo stát. Zpátky do Narynu, kde by se možná dalo něco přibližně shodného jako je lepení pro bicykly sehnat, přes sto kilometrů. Navíc byla sobota.

S Luďkem se výborně doplňujeme. Když on má svoji chvilku pesimismu, já jsem v klidu. Když panikařím já, což se mimochodem stává mnohem častěji, bývá nad věcí on. A to bylo přesně teď. Jediné, co jsme ještě měli, byly dvě nové rezervní duše, jedna 26 pro dětská kola, jedna 28 pro ta naše. Pro teď bychom problém vyřešili, ale vzhledem k tomu, do jakých prdelí (pardon) jsme se chystali, to bylo zatraceně málo. S frekvencí jeden defekt denně nemusel člověk moc dlouho počítat, aby pochopil, že s dalším píchnutím je opravdu konečná.

Luděk navyklým pohybem nandával rezervní duši, zatímco mně to v hlavě šrotovalo. Co když je to znamení, že na žádnej Sonkol jezdit nemáme. Že je to celý nad naše síly. Vzdát jsem se nechtěla, to zase ne, ale tyhle myšlenky mě prostě napadaly. Sem tam kolem projelo auto, moc jich nebylo, ale spekulovala jsem, že kdyby Luděk někoho stopnul a zajel s ním do Narynu, mohl by být do večera zpátky. „Nikam nejedu,“ odmítl však můj muž. „Třeba potkáme nějaký cyklisty, šance je tady velká.“

Cyklisti však nejezdili vůbec žádní. „Nepotřebujete něco?“ zastavili u nás akorát dva starší Němci, jeli v parádním zrekonstruovaném stylovém UAZu, prý z půjčovny. Žádné lepidlo však bohužel neměli. Tak co nás odvézt, to by bylo… zasnila jsem se. Ale nic takového, bezpracně se vozit! Auto bylo na to malé, navíc měli celý zadek narvaný, plný krámů. Jeden by se možná i s kolem vešel, krčili rameny. Víťa? A kam až by ho zavezli? A co by tam dělal, čekal na nás? Ne to ne, jeden za všechny, všichni za jednoho!

Nová duše vyměněna, kolo dofouknuto, tlak pro jistotu maličko upuštěn – mohlo se jet. Vjeli jsme do nádherného horského údolí, strmé stráně se tyčily kolem nás. Zelené louky, stromy, jurty… Nedokázala jsem si to užívat. Žádný cyklista pořád nejel. Intenzivně jsem myslela tu obří Kamalovu tubu s lepidlem. Větší jsem nikdy neviděla. Proč nemohl jet taky na Sonkol, povzdechla jsem si. Záplat jsme měli dostatek, ale byly nám k ničemu. Silnice se zhoršovala, ze Šárky se stala specialistka na hledání objízdných cest, po loukách, bez kamenů. „Doufám, že to jezero bude nějaké krásné,“ zoufal si Víťa. Děti už uměly správně číst v mapě a tu zajížďku k jezeru dobře viděly. A jako vždycky, přišla jim zbytečná 🙂

Od nedaleké jurty přiběhly děti. Strašně roztomilé. Klučina přinesl sušené ryby, a holčička, asi jeho sestra, se ptala: „Co nám za to dáte?“ Dali jsme jim trochu peněz. Dobře nebo špatně?

S každým kilometrem jsem se ale přeci jenom pomalu začala uklidňovat. Napadlo mne, že když bude nejhůř, možná by šla i ta 28 duše nouzově dát na dětské kolo. Teoreticky tak máme ještě jednu rezervu.

Asi ve 2400 metrech se objevily u silnice jurtové kempy. Zásob jídla jsme neměli nadbytek, museli jsme využít, kdyby se tu někde šlo najíst. Na nějaké cedule či tak něco si tu tradičně nehráli, ale líná huba, holé neštěstí. Za chvíli jsme seděli v jurtě, kde nám usmažili vajíčka, postavili před nás rajčatové saláty s okurkou, čaj a mísu bonbonů. Hostina nevídaná.

Všimla jsem si, že slépky se jim tu procházely mezi jurtami jen tak na volno, plot nikde žádný. Pár metrů za jurtami už začínala divočina. Když si vzpomenu na naše boje s divou zvěří u nás u lesa v „blbých“ Orlických horách – na dvojí oplocení, voliéru, automatická vrátka, zkrátka na všechna ta opatření, co jsme museli udělat proti liškám a jestřábům a nově i proti kuně. „A jak v noci tady ty slepice?“ zeptala jsem se babky, co nám připravovala jídlo. „Nic, coby? Normálně přespí venku, na jolce.“ Tak to je boží, prostě si jen tak vyletí do větví smrků! Možná tady predátoři v takové míře nejsou, protože na tak rozlehlém území zákon divočiny funguje.

Najezení jsme nakonec původní plán, dojet do 2600 m, do místa, kde se silnice odpoutává od říčky a začne se strmě v serpentinách zvedat, splnili. Založili jsme tam první výškový tábor. Jeden z nejkrásnějších noclehů v horách u potoka, ze kterého jsme si přefiltrovali vodu. Dokonce tam bylo ohniště.

Ráno první co, tak kontrola kol – uf, tlak drží – a po snídani vyrážíme do stěny. Serpentiny nás baví. Neztratíme se vzájemně ze signálu vysílaček a o blížícím se autě víme dlouho dopředu. Výška utěšeně přibývala a já se cítila kupodivu dobře. Krize zázrakem pominula, a ač jsme stoupali po hliněné cestě, jela jsem první a pauzy si dávala až po obvyklých 50 výškových metrech, ne jako cestou na Dolon. Něco se změnilo, zlepšilo. Objevila se ta prostá radost, kvůli které to člověk celé podniká. Radost z výkonu, z výhledů, z toho že nejsme žádná béčka. V jedenáct dopoledne bylo hotovo – sedlo Moldo-Ashuu, 3238 m. Usedli jsme do trávy k malému odpočinku, nic tam nebylo, jen stará rezavá cedule a ani jezero odsud ještě vidět nebylo, ale zastavoval zde skoro každý. Najednou ze směru od jezera přijížděla černá dodávka, na střeše připevněné kolo. I když jsem náš problém trochu vypustila z hlavy, kolo mi opět připomenulo, že vyřešen není. Vytušila jsem šanci, bicykl znamená, že by mohli mít nějaké lepení. Okamžitě jsem vystřelila, mávala jak blázen, tohle nesmíme promarnit. Seděli tam dva chlapíci, na první pohled šlo o místní, ale byli to turisté z Kazachstánu. „Nějaké lepidlo máme, ale není to speciálně na pneumatiky kol,“ připustil muž vedle řidiče. Netvářili se bůhví jak ochotně, já ale byla rozhodnutá připravit je o jakékoli lepidlo stůj co stůj! Ale co to?! V autě za nimi sedí ještě jeden člověk, vidím jako ve snu, jak vyskakuje ven a podává mi ruku…

A fakt se mi to nezdálo, ale…

Byl to Kamal! Ten kluk z Indie.

„Ty bláho, co tady děláš?!“

Zkrátím to. Ten večer, kdy jsme se rozloučili, dojel do další vesnice, kde přenocoval. Další den se ale vrátil do Ak-Talu (na místo, kde jsme se rozloučili, prý ho rozbolely nohy), kde potkal tyhle dva týpky s černou dodávkou. Ti jeli autem na Sonkol a tak ho vzali s sebou, i když to neměl v plánu, protože mu za pár dní mělo vypršet vízum. Kolo mu naložili na střechu. U jezera společně přenocovali, a teď ho zavezou do Narynu, kde se pokusí vyřešit ten problém s vízem. Velmi ochotně nám nabízel polovinu té své obří tuby – kam ale s ním? Kam uložit trošku lepidla? Do plastové tuby po jelením loji. Vešlo se toho maličko, ale i to málo bylo pro nás cenné jako zlato.

To byl fakt zázrak tě znovu potkat, Kamale.

Teď už jsme mohli směle na Sonkol, a dál, klidně až na konec světa. Měli jsme lepení a hlavně sami sebe. Víme, že se na sebe můžeme spolehnout. Děcka se úplně normálně hádaj, držkujou a pruděj. Ale když nastane nějaká krize, dokážou zatnout zuby a vzmužit se.

K jezeru to bylo 13 kilometrů a pouhých 200 metrů dolů. Ve třech tisících panovalo konečně příjemné klima, nebe bylo zatažené a ani se nám nechtělo sjíždět do rozpálených nížin. Úžasný svět sám pro sebe, na břehu jezera nestojí ani jedna pevná stavba, ani jeden dům. Jen letní obydlí pastevců, jurty, a všude okolo ohromná stáda krav a koní. Tradiční život, který si nenechají vzít, se tu prolíná s turistickým ruchem. A ten jejich je zatím v převaze. Většinou si turistů nevšímají. Na břehu vznikne každé léto několik jurtových kempů. Vše ale v souladu s přírodou. Skromné. Žádná elektřina, žádná mobilní síť tam nerabotajet. Jen jezero, pláně a hory okolo. Jo, stálo to za to! Chtěli jsme v jednom jurtovém kempu přespat, tedy já chtěla, jak na mne dýchla atmosféra, cena nebyla vysoká a v ceně večeře a snídaně. Jenže kontrola ukázala nedostatek peněz. Prostě jsme zase nevybrali dost. Zaplatit kartou nebo převodem na účet, když tu není ani elektřina ani signál? Nelze. Ach jo. Dali jsme si jen oběd a raději že pojedeme dál, aby nám zásoby vystačily. Do civilizace to bylo 80 kilometrů a v cestě nám stál nejvyšší průsmyk naší cesty. Vše samozřejmě bez asfaltu.

Ještě jsme ale neodjeli hned, k jurtě totiž přijel ruský motorkář. Byl plus mínus stejně starý jako Luděk. Zajímavý už jen původem – byl z Norilsku – z města, kam cizinci nesmějí. „Hele, není to to město, kde v zimě padají teplotní rekordy?“ Něco mi to říkalo, ale nedokázala jsem Norilsk ihned správně zařadit. „Kdepak, to asi myslíš Ojmjakon. U nás bývá jen mínus padesát.“ Pak ještě bylo nutno probrat válku, debata na ni přišla náhodou, možná ji i začal on. „Ja sovětskij čelověk. Nepanimaju, za čem nám ta vojna náda? Projel jsem celý svět, i Ukrajinu. Lidi jsou tam stejný jako všude jinde.“ „My to víme taky, ale podle Putina jsou tam nacisti a fašisti.“ Mávnul rukou a zakroutil hlavou – další debata neměla cenu, rozuměli jsme si beze slov. Nazýval věci pravými jmény, názory jsme měli stejné. Jedině cestování člověku rozšíří obzory, vlastní poznání. Sezení u počítače, čtení webů s propagandou a řetězové emaily těžko. Ti, co objevili zaručenou pravdu, málokdy zvedli zadky a vydali se dál, než do sousední vsi.

Devět kilometrů na odbočku jsme museli po stejné cestě zpět a pak 21 km po bíle značené silničce na sedlo Kara-Keche, které mělo být naším nejvyšším bodem. Hliněná silnice plná kamenů byla nekonečná. Vlnila se, jak kopírovala boční hřbítky, nic nám nedala zadarmo. Bylo to tam krásné, ale tak nějak pořád stejné, desítky kilometrů travnatých plání bez jediného stromu, výhledy na jezero, potoky, jurty, koně a krávy. Několik zbytečných ztrát výšky. Navečer jsme konečně sedlo dobyli, nikde ani žádná blbá cedule, jen podle mapy jsme věděli, že to je ono, Kara-Keche, 3384 metrů. Výš jsme ještě nikdy nebyli, a asi ani nebudeme. Luděk tam dojel první a už zdálky hlásil, že chytil signál 4G. Okamžitě jsme se připojili a zahlásili se babičkám a kamarádům.

Jak už jsem psala, Kyrgyzstán je vynikající lokalitou pro závislosti na internetu. Nějaký wifiny, to tu vůbec neznají, proč taky, data jsou levná a tarify mají neomezený přístup na facebook a whatsapp. Navíc někde nemají ani elektřinu, tak jak by mohla fungovat wi-fi. Nemít místní sim kartu, jsme nahraní. Signál je ale jen někde, většinou jen ve vesnicích, silnice mají pokryté jen málokde – snad jedině pokud údolím vede elektřina. A to nebyla největší záludnost zdejších poskytovatelů, ještě tu byla jedna věc, se kterou jsme se zatím nikde nesetkali. U těch nejlevnějších tarifů nelze připojení k internetu sdílet (takzvaný tethering – tzn. z jednoho mobilu vytvořit hotspot pro ostatní). Ani moji šikovní mužové to nebyli schopni obejít, každý by tak musel mít svoji SIM kartu.

Jen pro zajímavost, nebo kdyby se informace někomu hodila…

Tarify, které toto umožňují, jsou jednak logicky dražší, jednak je nutné si takový tarif zvolit předem, teprve pak dobíjet kredit. Protože jak si jej jednou nastavíte, tak už ho nikdy v životě nezměníte. Tím jsme si taky prošli. Komunikace a nastavování je pochopitelně z 90 % v ruštině:-) Víťa díky této chybě získal svoji simku s asi 30 GB, za což se vůbec nezlobil 🙂 Ale jak jsem psala, co bychom pro jeho spokojenost neudělali.

Signál byl na sedle jen proto, že kousek pod ním se nacházel obří uhelný důl. Jen jsme ho objeli, už zase zmizel. Čekalo nás 47 kilometrů z kopce. Do 1800, do nížiny 🙂 Do civilizace.

8. část – Civilizace po Kyrgyzsku

Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11 kilometrů a klesli do 2700 metrů. Kolem uhelného dolu nocleh možný nebyl, nenašli jsme žádné rovné místo a navíc vše bylo pokryto vrstvičkou šedého prachu. A ani mezi zaparkovanými náklaďáky a buldozery se nám stanovat nechtělo. Nakonec, když už to vypadalo, že máme důlní oblast za sebou, se po levé straně zjevil obří sesuv půdy. Pod kameny byla pohřbena i původní silnice, a ta nová, nouzově vybagrovaná, vedla po pravé straně údolí. Dohledala jsem, že k sesuvu došlo 14. 9. 2020 (tedy teprve necelé dva roky zpět), díky neopatrnému odstřelu, ale naštěstí se vše obešlo bez lidských obětí. Teprve až za sesuvem se hory od sebe maličko odtáhly a objevily se rovné plácky. Tábořili jsme pod strmými svahy, moc dobrý pocit jsem z toho neměla. Snad je již okolí stabilní a proč by to znovu padalo a zrovínka dneska, uklidňovala jsem se. Se zbytkem rodiny jsem se o svoje obavy ale raději nepodělila. Nechtěla jsem to na ně přenášet a ještě by se mi vysmáli. Zaslechla jsem, že budu asi odvážná, když jezdím i s rodinou do takových zemí. Vidíte, jak to je – jedu, ale pak se pořád něčeho bojím!

Třetí den od konce asfaltu za Žany-Talap jsme v pravé poledne přijeli do civilizace. Zajímavé, ani se mi zpátky na asfaltku mezi auta moc nechtělo. Člověk si zvykne na všechno, i na tu kamenitou silnici. Ale jako obvykle, neměli jsme už vůbec žádné jídlo. Okolní kopce, ještě než zůstaly definitivně za námi, nabraly takovou tmavou, až skoro černou barvu. Bylo to působivé a zase maličko jiné, ale když nás pak ze svých spár pustily a před námi se rozprostřelo údolí, poslední kilometry kodrcání už bylo úmorných, ačkoliv jsme jeli z kopce. Cestu pokrytou kameny dlouho nikdo neuválcoval, takže nespoutaný vítr a projíždějící auta na ní vytvořily roletu. Nic tam nejezdilo, svobodně jsme si křižovali silnici, jednou na levé straně a pak zase na pravé, podle toho, kde jsme si mysleli, že bude kamení méně, ale vycházelo to na stejno. Když už se konečně v dálce zjevily domky, vypadalo to, že do vesnice je to jen malý kousek. Naklikla jsem si to do mapy a to jsem neměla dělat – mapa ukázala 26 kilometrů. Nechtělo se mi tomu věřit, ale bylo tomu tak. Ještě skoro dvě hodiny trápení – kameny, prach a žhnoucí slunce.

Takže ať nekecám, těšili jsme se na asfalt, to zase jo. V městečku Čajek jsme nejprve vyhledali bankomat, pak nás čekalo tradiční hledání hospody. Naštěstí jsme se už vyznali. Podnik vypadal luxusně, každý stůl stál v jiném pokojíku, vypadalo to jako bývalý hotel. Jenže toalety? „Na ulice,“ řekli nám. Dřevěná díra do země a koš na použitý papír. Civilizace po Kyrgyzsku.

V této souvislosti se zmíním o tom nepocení se, o kterém jsem psala minule. To totiž bylo fakt zvláštní. Tělo žádný pot nevytvářelo, ani v horku a v kopci, ani kapka, prostě nic. Vytvořila jsem si pro to dvě teorie. Jednak suchý vzduch, což se projevovalo mimo jiné i oním špatným odhadem vzdáleností (viz. Vesnice, která se zdála pět kilometrů daleko, byla ve skutečnosti pětkrát tolik), jednak jste určitě četli, nebo možná sami navštívili nějaké tropické krajiny, kde je prý takové vlhko, že se lidé naopak potí furt. Čili znamená-li vlhko neustálé pocení, suchý vzduch způsobí naopak nepocení. Druhá příčina může být čaj. Na rozdíl od vody jej tělo lépe zadržuje a v horku nepustí, tj. organismus se zbytečně neodvodní. Čaje jsme vypili několik litrů denně a místní lidé nepijí nic jiného. Ale jsou to jen laické úvahy, možná to způsobila kombinace obojího.

Suchý ale opravdu vzduch byl a mohl za další potíže – konkrétně Luďkovi popraskala kůže na patě. Na tohle (na rozdíl ode mne) nikdy netrpěl a to chodívá a jezdívá na kole celé léto bos. Teď si tuhle libůstku vychutnával v opravdu bolestivé formě (až do krve).

Chyba v analýze

Při jídle Luděk študoval v mapě naši trasu, mnou doma vytvořenou, abychom věděli, jak to bude vypadat dál. Tvářil se u toho zamračeně. „Bude to šílený, připrav se na to. Jeden kamion za druhým.“ Ach jo, to má zase jednou pro změnu on svoji pesimistickou, pomyslela jsem si. U toho mi cpal mobil před oči:„Schválně, koukni na to. Kudy myslíš, že budou všichni z Biškeku do Oše jezdit?!“

Někde jsem vyčetla, že by mělo údolí řeky Kekemeren být moc pěkné, lemované červenými skalami, tak jsem tudy trasu navrhla, ačkoliv jsem teď tušila, že má pravdu. Biškek, město hlavní, Oš, druhé největší. Asi jako D1 mezi Prahou a Brnem. Jasně, taky bych to autem vzala po mega hlavní, po té naší zelené, uznala jsem. Viděla jsem to úplně živě. Pojedeme těsně za sebou, ve vestách, celý den do kopce (z 1500 do 2400, pozn. autorky) a náklaďáky, osobáky a dodávky nás jako hovada budou objíždět na centimetry. Mlčela jsem, cítila jsem vinu za takový plán. „Je to jen osmdesát kiláků,“ ozvala se Šárka. „To dáme za jeden den.“ Nebylo nám přeci jen lépe na šotolině v horách, pomyslela jsem si.

Byl podvečer, když jsme osudnou křižovatku ve vesničce Aral měli před sebou. O významné křižovatce už zdálky informovala obří cedule. Doprava Biškek, rovně Jalalabad a Oš. Zatím ještě nebyla ta tepna vidět, tak že si dáme nanuk a jdeme na to až po něm. Vůbec se nám nechtělo, odkládali jsme to, jak se dalo. A pak další směrovky, to už jsme byli na místě. Zabočili jsme doprava, ale kamiony nikde. Kupodivu tu nejezdilo vůbec nic. „Nevypadá to nejhůř,“ připustil Luděk. Ujeli jsme pár set metrů a nepředjelo nás jediné auto. Navíc bylo divné, že se asfalt začal jaksi kroutit a pod nánosem písku nebyl skoro vidět. A pak… za zatáčkou… zmizel úplně. Drncali jsme po hliněné roletě. Hlava mi to nebrala.

„Prosím vás, dál vede jen takováto cesta?“ zeptala jsem se muže, který proti nám kráčel na oslu. „Kam chcete jet, do Kyzyl-Oj?“ odpověděl mi otázkou. „Až do Suusamyru a ještě dál,“ řekla jsem. „Ano, pořád bude taková cesta!“ Osel zadupal kopýtky na znamení, že tady je tohle normální. 80 kilometrů roleta, no tě pic. „Do kopce to tolik nevadí, ale takový omyl analýzy zdejšího provozu, to jsem fakt selhal,“ přiznal Luděk.

Byli jsme nakonec docela rádi. Lepší než se tisknout ke kraji mezi kamiony. Ale za jeden den, jak odhadovala Šárka, jsme to bohužel nedali. Zabralo nám to o půl dne víc. A náhodou, hnusná roleta nebyla pořád, přes vesničky, kterými silnice vede, je povrch pokaždé vyasfaltován. Škoda jen, že jsou na celém osmdesátikilometrovém úseku jen tři :-).

Asfalt tu budou dělat příští rok, potvrdilo nám nezávisle na sobě víc lidí. Pokrok nezastavíš. Ale to údolí bylo vážně parádní. Možná s asfaltovým kobercem už takové nebude.

Kousek za Aralem, ještě ten večer, co došlo k tomu fatálnímu omylu, jsme tábořili na břehu řeky. Už zdálky lákala ke koupeli svou modrou barvou, ale nikde nebyl vhodný plácek s přístupem. Dokonce jsme u jednoho domu požádali na možnost postavení stanu. Setkali jsme se však s odmítnutím. Prý máme jet jinam, plácky tam zaručeně budou. Překvapilo nás to, nicméně jsme jejich právo respektovali. Ale už poněkolikáté jsme se shodli, že lidé zde nejsou takoví, jak jsme si představovali a jak o nich básnili jiní. Na rozdíl od sousedních Kazachů byli Kyrgyzové spíš uzavřenější, jakoby je turisté nezajímali, ba co víc, jakoby jim vadilo, že je jezdí očumovat. Částečně tohle dokážu pochopit.

Další důvod k obavám

Údolí se zužovalo a stráně nabraly na prudkosti. Plácky, o kterých mluvil ten chlapík, samozřejmě žádné, jediná šance na nocleh byla v zatáčce, pár metrů od silnice. Ale skoro nikdo po ní nejezdil, tak jsme zůstali. Řeka byla divoká, těch pár aut její hukot přehlušil. Byla tak divoká, že jsme se myli těsně u břehu. Měla jsem panickou hrůzu, že se děcka neudrží a voda je strhne a odnese. Stačilo málo, půl metru a byla by konečná. Utopit by se tam mohl i dospělý a naše děti nejsou bůhvíjací plavci. Ale držet jsem je nemohla, už se při koupání stydí.

Změna počasí

„Srpen je u nás už chladný,“ sdělila nám jedna paní, ještě když jsme stoupali na Sonkol. „V červenci je žarko, ale srpen, to už skoro začíná zima,“ dodala. Z července zbývalo posledních pět dní. Nejprve se na nebi objevil mráček a asi na půl hodiny zakryl žhnoucí slunce. Radost se nám rozlila do žil, okolní teplota klesla, naše rychlost se zvýšila. Odpoledne se přihnalo mraků víc, nakupily se a dokonce zahřmělo. Těšili jsme se na déšť, a nejen my, uvítala by ho hlavně zdejší vyprahlá příroda. Ale nic nepadalo, jen se rozfučelo, vítr zvedl prach a vehnal nám ho do očí a úst. „Aha, to bude jen písečná bouře,“ odtušil Luděk. Pak se zase vyjasnilo.

Další den ráno, na nebi opět plul malý nenápadný obláček. „Ráno obláček, odpoledne bouřka,“ zatěšil se Luděk. „Písečná,“ připomenula jsem mu. Ale něco se začalo dít, sice pomalu, ale jistě. Třeba měla ta paní s tím srpnem pravdu.

Navečer jsme projížděli druhou obcí na zmíněném osmdesátikilometrovém úseku, jeli jsme doslova od obchodu k obchodu, museli jsme vzít každý, když jich bylo tak málo. Ten v Kožomkulu vedli dva kluci, sourozenci. Jeden starší, už na střední škole, trávil prázdniny v rodné vísce, druhý asi dvanáctiletý, pomáhal mámě každý den. Místní děti mě vážně fascinovaly čím dál víc. Odmalička jezdí bravurně na koni, zvládají shánět stáda krav. Pomáhají v domácnosti, v obchodě, v restauraci. Léto tráví s rodiči a kupou sourozenců v jurtě. Mnoho zábavy a jiného vyžití tam nemají, signál mobilu a elektřina je jen málokde. Přesto jsou sebevědomé, neostýchají se oslovit cizince. Bavili jsme se s nimi denně, možná i víc než s dospělými. Je jim dvanáct a mluví jako dospělí. Rozumní, hotoví lidé.

Tatry kam se podíváš

Pohled na horské velikány člověka ohromí. Prostě si jen tak táboříme u řeky, nalevo jedny Tatry, napravo další, za řekou na druhé straně ještě jedny. Fascinující na Kyrgyzstánu je to, že hory jakoby nikde nekončí. Sjeli z jedněch hor do nížiny (zde cca 1500 m nad mořem) a vyvstaly před námi další. Jeli jsme směrem na jih, oteplovalo se, ale vrcholky si držely stále své sněhové čepice a ledovcové žlaby. Vyjeli jsme na náhorní planinu a rázem jsme byli obklopeni věncem dalších hor. Nejsou svázané žádnými pravidly, žádnými národními parky, zákazy, příkazy, vyznačenými trasami. Jde chodit, kudy se člověku zachce, tábořit kdekoliv, pást krávy kdekoliv, jezdit na koni kdekoliv. Jurty nepotřebují žádné soukromé vlastnictví pozemků. Je to jak to má být, jak to bylo odpradávna. Země je tu nikoho a zároveň všech. Netuším, jak to funguje, a jestli vůbec, ale působilo to idylicky.

První týden jsem fotila každý kopec s bílým sněhem, kochala se a přemýšlela, kudy bych tam šla. Po třech týdnech se i toto okoukalo a horské masivy se staly běžnou kulisou.

Hierarchie potřeb

„Dal bych si smažák a bramboračku… NE! Dal bych si chleba s pomazánkovým máslem a šunku,“ vyjmenovával už kolik dní po sobě Víťa. Stýskalo se mu po domácí kuchyni. A tak, když nás ta hlavní silnice (aneb ta pravá spojnice Biškeku a Oše) stejně dohnala, těšili jsme se aspoň, že podél hlavního tahu budou restaurace, kde si dáme něco dobrého. Jenže smůla! Údolím nevedou žádné stožáry vysokého napětí, hospody a jurty sice jsou, ale nemají elektřinu, tudíž žádné chlazení, nedobijeme tu nic, není tu ani mobilní signál. „Ach bože, kde to zase jsme!?“ zaúpěl synek. Hospod podél cesty stojí v jednom místě asi deset, ale na co jsme ukázali v menu, to “nie tu” (nemáme). Takže opět vajíčka, to byla jediná jistota. A večer těstoviny s hráškem.

„Když jsem byla malá, tahle silnice ještě neexistovala, jezdili jsme sem z Biškeku přes Kazachstán,“ vysvětlila nám asi dvacetiletá slečna fakt, proč na celém padesát čtyři kilometrů dlouhém úseku hlavního tahu není žádná normální vesnice. Stanovali jsme na břehu řeky Suusamyr, v nízkých keřících se nebylo kde schovat, trčeli jsme tam jak sloni v porcelánu. Ona a její bratr byli hodně zvědaví a tak nás z nedaleké jurty chodili hrozně nenápadně okukovat. Nejprve jako pro vodu a pak děsně náhodně okolo projel kluk s kolem. Luďka se hocha zželelo, naolejoval mu zrezivělý řetěz a dofoukl pneumatiky. A tak se stali kamarády. S rodiči a sourozenci trávili prázdniny jako každé léto v jurtě. Podél silnice jich tady bylo rozeseto snad ještě víc než na Sonkolu. Všichni prodávali kumys a další výrobky z mléka. Mají to v krvi. Sověti je chtěli násilně usadit, ale nenechali se. Věřím, že to jsou po staletí ověřené recepty, právě aby se mléko nezkazilo, ale vše vystavené na slunci v těch pětatřicetistupňových vedrech vůbec nelákalo. Naše středoevropské žaludky a střeva na to nejsou zvyklá. V lednicích se nechladilo nic, kolikrát i v magazínech je měli vypnuté. Proud je drahý.

Místní také pijí běžně vodu z řeky. Spolu s kravami a koňmi. „Tady je voda dobrá, ne chlorovaná jako v Biškeku,“ vysvětloval ten kluk, co mu Luděk opravil kolo a názorně nám to ukázal. Nabral vodu do lahve a mohutnými loky se napil. Neměli jsme na to odvahu, všude po kamenech nasráno (to se náhodou řekne rusky úplně stejně 🙂 ) a tak jsme brali vodu u místních. Pohodlnější než filtrování, spotřeba byla v těch vedrech vysoká. Přišlo nám to bezpečné. „Je pitná?“ zeptali jsme se pokaždé. „Da, da, je moc dobrá,“ ujišťovali nás. Než jsme si všimli, že mají ty hadice strčené jen tak do potoka a kdybychom si ji nabrali tam rovnou, vyšlo by to nastejno. A všude se něco páslo, čert vem, že ten potůček teče z hor. Krávy vylezou až nahoru na hřeben i po strmé stráni. Zdravotní potíže na sebe, bohužel, nenechaly dlouho čekat.

Děti už neoblafneme

Děti si dobře spočítaly, že kdybychom na té poslední křižovatce odbočili doprava, měli bychom to do Biškeku necelých 150 kilometrů. My jsme místo toho uhnuli doleva, na zajížďku přes 600 kilometrů. Vysvětlili jsme jim, že máme ještě týden a něco času, a chceme ještě jednou navštívit Kazachstán. A co bychom asi dělali tak dlouho v Biškeku… A že už nás čeká jen jedno, poslední velké sedlo a pak už konec hor. Ale stejně každou chvíli jeden nebo druhý koukali do mapy a nad tou naší vymyšlenou zajížďkou vzdychali 🙂

Zajímá vás, jak jsme dopadli s nějakými dalšími defekty? Od té doby, co jsme měli lepidlo (musela jsem to zaťukat), defekt žádný nebyl. Záhada, že?

9. část Už se nám to pomalu chýlí ke konci

Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle období ráda. Fyzička je zpět, člověk něco málo pohubl, cítí se skvěle a každý kopec vyjede jako nic… Ale ouha, místo toho ho pobolívá břicho, a… no však to znáte. Tolik já a děti, my na tom ještě nebyli tak zle jako Luděk. Toho trápily doslova křeče a za každou zatáčkou pokukoval, kde by si odskočil. A ono prd, ona tam jurta. Už kolikátý den neměl pivo! A nebylo to proto, že by tu žádné neprodávali. Pivo k sehnání bylo, ale jen v 1,5 litrových PET lahvích a teplé, chladit nebylo jak, když nebyla elektřina. Nebyl, kdo by mu s tím pomohl, tři piva si dát naráz je na něj moc a ještě teplé, Víťa mu tehdy ještě příliš nepomohl. Stran těch střevních potíží nasadil i bezmléčnou dietu, ale v zemi, kde základ stravy je maso a mléko, se taková dieta dodržovala blbě. (PS: Problémy mu vydržely až domů, a ustaly pozvolna a tak jedna z teorií je, že to nebylo ani vodou ani stravou, ale dozvuk covidu).

Měli jsme před sebou poslední velký průsmyk, celý pohodlně dostupný po novém asfaltu. Na křižovatce v necelých 2650 metrech – ráda bych místo nějak upřesnila, ale nemělo to název – stálo několik provizorních chatek, jediná možnost široko daleko na občerstvení a nákup zásob. No, zásoby je silné slovo – copak se dá asi tak pořídit v čajovnách, možná pár sladkých tyčinek. Sedli jsme si na čaj, už jsme se ho naučili pít místo kafe a náhodou to nebylo vůbec špatné. Přišli jsme jeho popíjení na chuť, nejraději jsme měli ruský způsob, tj. silný čajový koncentrát doplněný o horkou vodu z varné konvice, ještě lépe ze samovaru. Navíc to bylo převařené (jistota) a bylo ho hodně (dalo se tak u něj dlouho sedět a odpočívat). Nejbližší vesnička s normálním obchodem byla až za sedlem, což znamenalo 12 km do kopce a 24 km z kopce. Vyloudili jsme na nich (samozřejmě za úplatu) aspoň čerstvě upečený chleba a vejce natvrdo.

Počasí se opravdu změnilo, nebe bylo zatažené. Jelo by se skvěle, kdyby bylo člověku dobře.

Když jsme překonali vrstevnici s číslem 3100, zahřmělo a začalo pršet! Po třech týdnech déšť! Jenže bouřka kousek pod sedlem, to fakt nechceš. „Neschováme se někde?“ zavolala jsem na muže před sebou. Jako na zavolanou stály hned u silnice dvě jurty. Ten je ale minul a dál valil vzhůru. Možná se mu udělalo trochu lépe a tak toho chtěl využít. Přesto mně přišlo nesmysl, jet dál v tomhle počasí.

„Už se vyjasňuje,“ vysvětlil, když jsem ho dohnala.

Byla to záhada, ale bouřky na Ťan-šanu netrvaly nikdy dlouho. Tři blesky, deset minut deště a už se oblačnost rozpadala.

„Já se taky nechtěla schovat, těšila jsem se na déšť. Už vůbec nevím, jaké to je,“ přiznala se na sedle Šárka.

Sedlo se jmenovalo Otmok a měřilo podle cedule 3326 metrů. Parkovalo tam několik aut a autobus a skoro všichni se s námi chtěli vyfotit. Prostě mi vždycky někdo vrazil do ruky svůj mobil, a už se aranžovali se zbytkem naší rodiny, ani se nás nezeptali, samozřejmost největší. Když už jsem je fotila na jejich mobil, cvakla jsem si to na ukázku i na ten můj. A tak mám spoustu fotek s úplně neznámými lidmi. Kyrgyzstán je zatím jedinou zemí, kde se s námi úplně cizí lidé chtěli fotit a absolutně netuším, co s těmi snímky pak dělali.

Další bouřka nás zastihla cestou dolů. Silnice neklesala rychle a kopce kolem byly poměrně ploché. Bouřku ve 3 tisících fakt nechceš ani při sjezdu. Objevili jsme naštěstí prázdný zděný domek poblíž silnice, posraný od krav, protože i krávy se asi bojí bouřek, a tam setrvávali, dokud hřmělo. Normálně se do nás dala zima. Poprvé za celou cestu jsem tak oblékla dlouhé kalhoty, ještě že jsme je měli. Další bouřka přišla v noci, to už jsme byli ve 2100 m a mezi horskými velikány jsem se nebála – počasí se opravdu změnilo.

Když už jsme u toho Ťan-šanu – tak se horský celek jmenuje a jak honosně to zní! Ale musím říci, že ačkoliv píšu o samých kopcích, tahle cesta co do celkových nastoupaných výškových metrů byla spíš slabší. Je to prostě fakt horských zemí, ať už je to Balkán, Alpy nebo Kavkaz – silnice jsou vedeny převážně podél řek a nijak těžké to není. Dva dny jedete podél řeky, nastoupáte 1000 metrů. Pak lup sedlo a zase dva dny z kopce. Nikdo mi nevymluví, že mnohem náročnější na kolo je „blbá“ Vysočina nebo podhůří Šumavy.

A přece ty hory někde končí!

Za sedlem Otmok se už hřebeny pomalu svažovaly – ale ještě nám trvalo tři dny, než jsme z nich vyjeli úplně. Bylo to i proto, že jsme dolů nijak zvlášť nespěchali. Jak jsme klesali, oteplovalo se a přibývalo domů podél cesty. Hustota vesnic se změnila z jedné za 25 km na jednu za cca 5 km, tedy zhruba jako u nás. I další dny přicházely tradiční odpolední bouřky, ale teď už stačilo se jenom rozhlédnout a zaplout do první otevřené garáže. Chlapík nejprve trochu koukal, co mu to tam přistálo za mimozemšťany, ale netrvalo dlouho a následovalo pozvání na čaj. A čaj tady neznamená jenom čaj, ale i sušenky, bonbony a na závěr nás ještě lákali na vařené maso. To ale opět nevypadalo vábně, a protože už nepršelo, raději jsme tvrdili, že musíme jet. Cesta čekala.

Jeden den jsme poobědvali v „smažalně ryb“, jak říkají v Polsku. Tady měli podobné sádky a nabízeli čerstvě usmažené pstruhy. Ceny paní majitelka trochu střílela od boku, ale protože se nám tady ještě nestalo, aby nás někdo natáhl, tak ačkoliv nám účtovala 200 Kč za jednu porci ryby s chlebem, mávli jsme nad tím rukou a vysolili odpovídající množství somů plus si ještě doobjednali konvici čaje. Poleželi jsme si, dobili telefony, a když jim to pomůže…

Taš-Aryk – památník Manas Ordo. Jedna z mála památek Kyrgyzstánu. Manas je kyrgyzský bájný hrdina. Oslavují ho, píšou o něm celé eposy, ale nikdo neví, zda vůbec existoval. Asi někdo jako náš praotec Čech, jenže oni nemají pořádně nikoho jiného, tak staví pomníky a sochy a vše pojmenovávají po něm. Ale parčík s muzeem byl pěkně upravený a dokonce tam mezi zdejšími velikány stál Lenin. Už jich v Kyrgyzstánu mnoho vidět nebylo, spíš ten Manas.

Byl večer, nastalo opět přemýšlení a čučení do mapy, kde přespíme. Civilizace zhoustla zase až nepříjemně moc, byli jsme těsně před městem Talas. Nabrali jsme vodu u dědy, a když se zeptal, kam jedeme, řekli jsme mu pravdu. Poradil nám, že „kousek“ za vsí směrem do hor najdeme pěkné plácky. Kousek znamenalo 5 km do kopce po písečné cestě – nadávali jsme u toho, holt zdejší horalé mají jiné vnímání vzdáleností a kopců.

Další den jsme pokračovali pořád z kopce. Dostali jsme se pod 1000 metrů nad mořem, a do konce cesty jsme se už nad něj dostat neměli. (To ale neznamená, že nedostali, jen plán byl takový, že už žádné vyšší kopce nebudou.)  

K vodní nádrži s obří hlavou Lenina jsme mířili cíleně. Luďkovi to poradily ty dvě slečny, co se s nimi bavil při táboření u potoka, ještě před Otmokem, jejichž bratrovi pomohl naolejovat řetěz. Dohlíží tam na přehradu, jak voda přepadává ve formě mohutného vodopádu. To už okolní hory dosahovaly výšky stěží 1200 metrů a pak najednou se zmenšily úplně, a byl jich konec. Zvláštní pohoří – při ohlédnutí zpět vyroste najednou z úplné placky prérijní krajiny Kazachstánu.

Provoz tady na silnicích v nížině byl už zase nesnesitelný. Navíc zase začalo nepříjemné předjíždění. Každé druhé auto na nás zatroubilo tak jsme o nich aspoň věděli, tedy věděli jsme, že oni vědí o nás. Nicméně každý, kdo jel někdy na kole, ví jak moc je příjemné, když vám někdo stiskne klakson metr od hlavy. Asi nás jako zdravili, ale… „Doprdele, netrub na mě, radši se mi bezpečně vyhni. V Evropě je zvykem 1,5 metru!“ řvala jsem marně na auta, když už mi to začalo být hodně nepříjemné, protože 30 zatroubení do hodiny fakt vydrží málokdo. Těm, co klakson zmáčkli třeba i několikrát po sobě, jsem ukázala mezinárodní gesto s prostředníčkem, ale tím se chlubit nechci, protože oni to špatně nemysleli. Ale občas mi holt ujedou nervy a snad mám taky svoje práva 🙂

Nocleh jsme dali ještě těsně před hranicí s Kazachstánem, díky řece Talas v pěkně zelené oblasti dokonce se stromy. A ráno – asi nejdivočejší hranice, co jsme zatím kdy přejížděli. Zavřená brána a u ní auta naštosovaná ve čtyřech řadách, čekající na otevření. Nás ale každý posílal dopředu a tak jsme jeli, předbíhali, pokud mezery mezi auty dovolily. Maličko lepší rozloučení s Kyrgyzstánem, než jsme měli přivítání. Kyrgyzstán jsme pro velký úspěch vyměnili ještě na malou chvíli za Kazachstán.

Byli jsme v nejvýchodnějším bodě naší cesty, pomalu nastal čas myslet na návrat. Stočili jsme se k západu. Nejprve se nám ale do cesty postavilo velkoměsto a trocha civilizace. Taraz je čtvrté největší město v zemi a i ono mělo podle místní módy v průběhu staletí svojí existence několik jmen: Aulie Ata -> Mirzojan ->Džambul -> a od roku 1997 Taraz. Patří k nejstarším městům střední Asie, bylo důležitou zastávkou na hedvábné stezce, ale jeho centrum vypadalo nově. Přesto působilo docela exoticky, tak jsme to na sebe nechali působit. Dorazili jsme sem kolem poledne a naplánovali si tu půldenní pauzu. Ve městě bylo dokonce i KFC, nicméně takové to uvnitř obřího nákupního komplexu, kam nás s koly ochranka nepustila. A nechat bicykly se všemi věcmi jen tak venku se nám nechtělo, zase tolik jsme po tom smaženým kuřeti netoužili. Na výběr bylo možností víc než dost.

Zašli jsme si do nějakého rychlého občerstvení. Skoro vše z jídelního lístku měli. Hamburgery, kuřecí křidélka, studenou okrošku a dokonce i jahodový koktejl. Mlsné huby a žaludky byly na chvíli uspokojeny. Jenže ten kontrast mezi městem a životem na vsi v horách v nás tak rezonoval, že jsme si to nedokázali úplně užít. Jedli jsme mlčky, každému se honilo hlavou něco jiného. Mně bylo najednou líto všech těch chudých a provizorních občerstvoven, kdy jsme nebyli spokojení a brblali, a brali je jako totální nouzovku. Teď jsem se ale zastyděla.

Ve městě jsme zase potřebovali vyprat, přeci jen ty dva týdny v prachu cest byly znát, a dobít baterie. V hotelu nám vyšli ve všem vstříc. Splnili jsme úkoly a pak se doslova a do písmene vyvalili na pelech v luxusním apartmá, které tady stálo pár stovek. Cítila jsem, že naše potíže (kašel, opary a rozpraskané paty) se s ubývající nadmořskou výškou začínají zlepšovat. Luděk naladil na televizi mezi několika kazašskými programy i jeden ruský, kde celý den běžel program s dokumenty o ruských hrdinech ve velké vlastenecké válce apod., vše samozřejmě náležitě zveličeno. Ano, přesvědčili jsme se o tom, jak může propaganda vypadat nenápadně, ale stále ještě si tady v této zemi mohli vybrat a mít svůj vlastní názor.