Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa, Šárka, Míla, Pavel, Jana a Jára
Ujeté kilometry: 158 km
V poslední době jezdíme s rodinou, ale vždycky tomu tak nebylo. Zamlada (rozuměj: před dětma) jsme na víkendovky jezdili běžně ve větší skupince, což je ostatně znát i ze starších výprav zde.
Jenže, pak jsme se odstěhovali, narodily se děti a těch společných výletů s kamarády logicky ubylo.
Pravda, potkávali jsme se u nás, nebo i jinde, ale na kola na víkend nebo na delší dobu jsme společně už nevyrazili.
Vloni na jaře jsme si řekli, proč to nezkusit zase. Byli u toho i Jára s Janou z Brna. Známe se skoro patnáct let, ale na kole jsme spolu ještě nikde nebyli. A tak to neměl být jen tak obyčejný víkend, měla to být historicky první CYKLOakce ePastorku a Cyklostránek.
Tak to jen tak abych formalitám učinila zadost. Ve skutečnosti to byla jen obyčejná vyjížďka s kamarády 🙂
Ježdění ve více lidech má svoje plusy i mínusy. V partě je sranda a nebojíme se vlka nic.
Ale, vyžaduje to od každého určité přizpůsobení se, a znáte to, čím je člověk starší… tím je to horší 🙂
Ale šlo jen o jeden víkend…
Akce měla primárně proběhnout ve složení Jára s Janou a Pavel s Mílou (ty představovat netřeba :-)). Zájem projevili i Lea s Lubošem, nicméně trochu se obávali plánované kilometráže a tempa. Pozvali jsme i Ivoše z Opavy, ten ale účast s díky odmítl z důvodu výpravy na Stezku Orlích hnízd v Polsku.
Byli jsme na to zvědaví 🙂
Protože…
Jára s Janou nikdy nespí nadivoko. To my i Pavel zase teda zásadně jo 🙂 Navíc počasí už od začátku jara skočilo rovnou do léta, a ven pod stan nás to lákalo víc než do ubytování…
Pavel zase nechodí nikdy do hospod. To my zase teda klidně jdeme 🙂 Navíc hospůdky a teplé obědy jsou motivací pro děti, když od nich chceme výkon….
Ale své „úchylky“ máme taky. Luděk vyžaduje na spaní klidné a rovné místo, já mám panickou hrůzu z bouřek. A kromě toho máme děti, a ty jezdí přeci jenom pomaleji, než dospělí, musí se tedy na ně čekat.
I když… čekalo se nejednou i na dospělé 🙂
Výlet ve více lidech také chce pevně danou trasu a nějakého – odpusťte mi ten výraz – vedoucího. Když by do toho během jízdy každej kafral (pojeďme doprava, tam je menší kopec, já bych jel doleva, tam je kopec větší, tudy to bude kratší, tady nebude bahno, tam je dobrá hospoda, hrad, …) rázem je celý plán nabouraný a k pohodě to nepřispívá. Protože minimálně ten, co trasu vymýšlel, si pak připadá jako blbec 🙂
Ale!
Jára s Janou na nocování v lese nebo na louce ve stanu nakonec kývli a tak se rozjelo plánování, které brzy nabralo reálných obrysů.
Jako lokalita byla vybrána Českomoravská vrchovina, kam to máme všichni plus mínus podobně daleko.
Trasu navrhl Jára, má to nejblíž a je asi největší znalec místních poměrů.
Tématicky to bylo – hlavně kvůli dětem – zaměřeno na sochy Michala Olšiaka.
A taky jsme zavítali, když už jsme jeli kolem, do Nového Veselí. Určitě vám to také něco říká. Tak schválně…?
Bohužel se ukázalo, že plánovaná kilometráž (cca 80 sobota, 75 neděle) byla vražedná. Vysočina, polní a lesní cesty a svaly změklé po zimě…
A k tomu spousta zastávek, navíc jsme se dlouho neviděli, tak je pořád o čem povídat.
Stíhalo se to jen tak tak, i když maličké zkrácení bylo ve finále nutné.
Jako náročné se ukázalo i to, že ne všichni mohli a byli ochotní projet trasu celou. Docela složitě se vymýšlely varianty, aby nás v sobotu večer dohnala Míla a připojili se Lea s Lubošem. Mílin noční dojezd se nakonec podařil úspěšně, připojení se „sobů“ neklaplo.
Těch soch jsme objeli dost, ale zdaleka ne všechny. Tak máme aspoň námět na další akci. Na Vysočině je krásně a jako trénink jsou tamní kopce ideální 🙂
Fotky pocházejí od Járy, Jany a Pavla. Je jich proto víc než obvykle, ale jsou pěkné a škoda sušit si je doma 🙂 Jenom zase díky tomu trochu zlobí náhledy, velké fotky fungují dobře. Já natáčela a sestříhala video.
Jako startovní bod bylo vybráno město Přibyslav. My a Jára s Janou jsme příjezdový čas sladili, Pavel dorazil později. Míla nás dohnala až v sobotu večer, když přijela vlakem a do místa táboření dojela na kole už za tmy.
Ve vybavení cyklistů nesmí nic chybět :-)
Startovní foto na cyklostezce směr Sázava
Stezka vede po tělese zrušené železnice v délce necelých 10 km.
První plánovaná Olšiakova socha slona stojí bohužel za plotem. Teda, první byl drak v Ronově, ale tam jsme jaksi - rozjetí na stezce - zapomněli odbočit :-) Nevadí, ještě na něj dojde.
V Sázavě v hospodě si konečně můžeme pořádně popovídat
a dát si večeři
Děti si vyhrály
A mezitím dojel do Přibyslavi i Pavel. Zaparkoval u vlakového nádraží...
... a vydal se za námi po té úžasné železniční stezce
My jsme v té době už obdivovali sochu Mamuta na břehu Sázavy
A Pavla jsme vítali s již postavenými stany
Na tábořišti večer došlo i na ohýnek
Stezka vede po mostě... někdo tlačí
Jiný to vzal přes brod
I pro Víťu to byla výzva
Šárka úzký mostek zručně přejela
Další zastávka je brzy, u sochy Hamroně na kraji Hamrů nad Sázavou
Hamroně vytvořil sochař Michal Olšiak v roce 2007
Betonová socha koně, kterému povoz zapadl do bahna, se nachází asi kilometr od Hamroně.
Fotografové se mohou vyřádit
Pokračujeme dál. Pavel uviděl v mapě symbol pramene řeky Oslavy a přiměl nás změnit trasu. Proč ne, řekli jsme si, ale v euforii z jízdy lesíkem jsme pramen přejeli :-)
Objevil ho tak jediný Pavel, ale stejně jde prý jen o pramen turistický, skutečný se nachází kousek vedle.
Po lesních a polních cestách jsme pokračovali dál.
Vjezd povolen pouze vozidlům L.Z. (Luďka Zigáčka)
Blížíme se k Novému Veselí. Zde na těchto loukách byl v zimě spatřen na běžkách prezident Miloš Zeman, místo bylo na mapě dokonce označeno jako "lyžování Miloše Zemana" :-)
Veselský rybník, místo kde Miloš Zeman rád vesloval ve svém žlutém člunu
Cesta po hrázi Veselského rybníka
Tvrz Nové Veselí je údajně rozdělena na čtyři čísla popisná, a jedna z částí patří rodině Miloše Zemana
Zámek chvíli okukujeme a pak chceme jít do hospůdky U prezidenta na oběd. Je však bohužel zavřeno. Tak jsme posvačili v místní sámošce...
... a po loukách a polích pokračujeme dál.
Markéta s Janou na cestě do Sazomína
V Sazomíně mají sochu Kavky
Kavka je prý symbolem obce
V Obyčtově mají zase sochu želvy
Želva je prý jednak ve znaku obce, a jednak má prý nedaleký kostel půdorys ve tvaru tohoto zvířete
Po obhlídce želvy frčíme dál k jihu, kopce střídají kopce
A to už v dáli vidíme 555 metrů vysoký Fajtův kopec s rozhlednou, náš další cíl
Že by chyba v navigaci? :-)
Cesta na rozhlednu je z tohoto směru poněkud komplikovaná. Nejprve jsme podjeli kamenný železniční viadukt, a poté tlačíme do prudkého kopce skrz zahrádkářskou kolonii
Jára tvrdil, že dneska žádné tlačení nebude :-)
Kamenný železniční viadukt u Velkého Meziříčí
Rozhledna Fajtův kopec je už nadohled. 36 metrů vysoká věž má tvar šroubovice DNA
Kupují se vstupenky
A Pavel teprve dojíždi, neb se zdržel hledáním jakési zříceniny
Výhled na dálnici
A směrem, kterým zhruba pojedeme. Nezdá se to, ale kopce, kopce, kopce. A řepka, kam se podíváš.
Ještě jeden pohled na celý viadukt
Po rozhledně odpočíváme u piva a konečně došlo i na pozdní oběd v hospůdce pod rozhlednou
A pak frčíme po loukách dál...
Ohlédnutí za rozhlednou.
Jára s Šárkou. Šárku už ty kopce trochu unavují.
Pamatuji se, že dřív bývaly pole s řepkou jen v oblasti České Sibiře, kde se koná pochod do Prčic. A tenkrát se nám ty žluté lány i líbily.
Terénky
Strážek. Zde došlo k tomu, že jsme díky nepozornosti přejeli místo, kde jsme měli v plánu původně nocovat. Ale stejně bylo ještě na spaní brzy a potřebovali jsme najet něco z nedělní dlouhé etapy. Bohužel na tom místě čekala Lea s Lubošem. Já jim ale říkala, že mají jet s námi, že se plány pravděpodobně změní.
A opravdu, u piva se rozhodlo, že se vracet nebudeme a jede se dál. Pavel navrhl nocleh na nedaleké zřícenině Jivina.
Bylo to jen 3,5 km, ale Lea s Lubošem se už nechtěli zvedat. Prý už požili alkohol. To my jsme požili také :-)
Podvečerní krajinou míříme k vytipovanému noclehu
Kopce nás fakt nešetří
Zřícenina Jivina byla nemovitostí neznámého účelu
Podle mapy tu měl být i pramen, bohužel vyschlý.
Navíc terén kolem hradu nebyl vhodný pro čtyři stany, tak jsme se, k Pavlově nevoli, posunuli dál do lesa.
Postavili jsme stany a takřka okamžitě do nich padli. Pavel se vydal na noční jízdu naproti Míle. Ráno nás tak bylo o jednoho víc :-)
Naše tábořiště v lese.
Opouštíme ho hned po snídani, a i dnes se to ponese ve stejném duchu. Tj. kopce a řepka. I když podle Járy už to dnes bude rovinatější. Ehm, ehm....
Dámy na kolech.
Pohádkovou alejí sjíždíme k Bystřici nad Pernštejnem
V těsné blízkosti pohádkové aleje se nachází betonová plastika zubra
I zubra vytvořil Michal Olšiak
Děti se vyblbly na přilehlém hřišti
Nejen děti :-)
Nejen děti :-)
Víťa
Luděk
Míjíme experimentální stanici prof. Lubomíra Nátra, který se věnuje problematice dýchání rostlin v souvislosti se změnou klimatu
Cyklostezka podél polní cesty :-)
Bacha! Zde pampelišky!
Hotel Skalský dvůr. Podle pohledu na hotel by mě nenapadlo sem jít na oběd, ale Jára s Janou to tady znali a věděli, že to je v pohodě...
Nejprve jsme si sedli ven, ale i když slunce svítilo, nebylo to ještě na venkovní posezení
Vevnitř bylo lépe
Holky na baru :-)
Vysočina a její vrcholy. Ty by zase lákaly mě, ale není čas.
Čeká nás Fryšava a její houby
Focení probíhá asi tak takto :-)
2,5 metru vysoké betonové sousoší dvou suchohřibů bylo odhaleno nedaleko zdejšího penzionu v roce 2013. Autorem není nikdo jiný než rodák ze Žďáru nad Sázavou, sochař Michal Olšiak.
U Tří Studní je zase socha hejkala Pepina
Zkratka lesem
Socha káněte u hotelu Horník
Přes 3 metry vysoká betonová socha káněte se v areálu hotelu nachází od roku 2013. Na káně je zakázáno lézt.
Přes lesy a louky se blížíme k nejvyššímu bodu akce.
Šárka jede
Víťa jede, geniální záběr se Janě povedl
Detail
Jedeme na vlastní nebezpečí :-)
Ve Škrdlovicích u hotelu je další betonová socha, tentokrát dokonce sousoší hrochů v kašně
Hotel a restaurace U Hrocha
Zajímavě je vyveden i interiér restaurace, výzdoba připomíná hru Dixit. Nezastavujeme se ale, máme toho na programu ještě docela dost.
Jedeme na hráz Velkého Dářka, kde stojí čtyři metry vysoký Rozcestník Dařbucha
Velké Dářko je největší rybník na Českomoravské vrchovině a také největší v kraji Vysočina
V obci Račín je socha Raka
Socha zde stojí od roku 2008
Šárka je vděčný objekt fotografů :-)
Zašli jsme si do hospůdky (minipivovar Richard), Pavel na pivo chuť neměl, tak si svačinu rozbalil přímo u rybníčku :-)
Do Přibyslavi k autům už to není daleko
Akce pomalu končí...
Ještě menší zkratka
Už je to jen z kopce
Sjíždíme do údolí Sázavy
Banda na kolech
Kamenný most v Ronově
Drak, který měl být jako první, je nakonec poslední sochou výpravy.
Pět metrů vysoká betonová socha byla umístěna před areál firmy v roce 2012. Čeká nás posledních společných 2,5 km na kole k nádraží. Tam se s kamarády loučíme a akce končí. My a Pavel s Mílou frčíme k domovům, Jára s Janou si víkend prodlužují. Nebudou ale už dál spát ve stanech, míří do objednaného penzionu.