Rubrika:
2020, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 25. 10. - 1. 11. 2020
Účastníci: Markéta, Víťa a Šárka
O podzimních prázdninách podnikáme už tradičně sami s Luďkem poslední cyklovandr sezóny. Počasí bývá chladné, dny krátké… děti tak necháváme raději u babiček. Jenže letošní rok je po vícero stránkách jiný.
Tak za prvé, děti díky koronaviru do školy chodí na střídačku a podzimní prázdniny mají letos nařízené vládou týdenní, místo obvyklých pěti dní. Pohrávám si s myšlenkou vyrazit letos výjimečně i s nimi, někam na kola, na jih, do tepla…
Jenže je tady problém, a to uzavírání hranic. Nicméně nějaké možnosti by se stále ještě našly (láká mě například Chorvatsko). Ale bohužel, situaci komplikuje Luďkovo bolavé koleno. Nejen že nemůže pořádně šlapat na kole, bolí ho to i při chůzi a hlavně v noci. Vyšetření, léčba, rehabilitace – vše je na dlouho a tak oba doufáme, že to přejde samo. Ale pár dní před začátkem prázdnin už je to tutovka – nikam odjet nemůže. Můžu aspoň vyrazit někam já s dětmi? Sedí už skoro měsíc jenom u počítače, vypadnout by jim prospělo. Ale kam?! Nemám vůbec nápad. Na to jít v tomhle počasí někam pod stan nemáme všichni potřebné vybavení a ubytování už je u nás zase zakázané. Kreslím do mapy túru po polských schroniskách, tam se ještě může. Slovensko už je pro nás zavřené. Nevypadá to vůbec špatně, hodně mě to láká. Ale mám ještě jeden nápad – kamarádka Věra a jejich Granátka ve Středohoří. Nebyli jsme tam hodně dlouho… s dětmi vůbec. Stačil jeden telefonát a – přijet můžeme. Věra s dospělou dcerou by tam dokonce pár dní pobyly s námi. Takže dávám dětem vybrat: polská schroniska nebo Granátka. Volí druhou možnost. Má to ovšem háček…
Na Granátce není televize ani wifina a záchod a koupelna už jsou zazimované – jedině kadibudka na zahradě. „A je tam aspoň elektřina?“ zvedá oči vsloup Víťa. „Jasně, neboj. Nechte se překvapit…“ odpovídám dětem.
„Nevadí, když si vezmu auto?“ ptám se Luďka.
„Jen jeď, my se o něj postaráme,“ slibuje kamarád Belmondo.
Vyrážíme na celý týden a celý týden každý den podnikáme výlety do blízkého nebo i vzdálenějšího okolí Granátky. Zdoláváme další vrcholky Českého Středohoří, ty které ještě neznáme. Na spoustě z nich jsem ani já doposud nebyla. Na konto si tak můžeme připsat následující úlovky:
Bořeň, Milá, Košťálov, Hrádek (Oltářík), Kalich, Panna, Trojhora, Litýš, Varhošť, Plešivec, Radobýl, Raná, Oblík, Srdov, Brník, Buková hora, Vysoký Ostrý.
PS: V den odjezdu se dozvídám, že i Polsko přitvrzuje v opatřeních proti šíření viru. Horské chaty nově umožňují stravování jen formou výdejních okének a kdo ví, jak by to bylo s ubytováním. Udělali jsme dobře, nelitovala jsem ani minutu. Přitvrzuje se i u nás, zákaz nočního vycházení, omezení prodejů v neděli, o hospodách ani nemluvím. Ale na Granátce nám nechybělo skoro nic. Teplo bylo, voda (v kuchyni) tekla. A ten záchod venku se nějak vydržel. Výlety stály i za trochu nepohodlí.
Máme příkaz přijet na Granátku až navečer, takže cestou volím zajížďku na rozhlednu Růženka (nad Děčínem). Původně byla v plánu v létě na kole, ale tehdy na ni nedošlo...
Je to taková zvláštní stavba, ale za vidění stojí. Výhled na Růžovský vrch.
I na druhou stranu je výhled neokoukaný - na stolové hory nad řekou Labe (Saské Švýcarsko)
V dálce Děčínský Sněžník (tam jsme byli v létě na kole při putování po Československu)
A to už jsme na Granátce (bývalém zájezdním hostinci) v přiděleném pokojíku. V kamnech topíme uhlím...
Je to tady správné retro. Ale zase ráno máme kávu čerstvě namletou.... ručně :-)
A hned první ráno (pondělí) se vydáváme na první výlet - naším cílem bude hora Bořeň. Je to takový pěkný kamenný šurt trčící do 539 m n.m.
Ohlédnutí tak pěkné není - na obzoru Ledvická elektrárna
Vyhlídka na Želenický vrch a Zlatník cestou
Vrcholek - za námi Bílina a elektrárna
Vrcholek - mraky evokují atmosféru jako na někde na Lomnickém štítu :-)
Šárka se dala na malování kamínků, mám jich z domova plný batoh a necháváme je na pěkných místech.
Při okružní trase kolem Bořeně jsme narazili na jakousi zeď, ale nepřišla jsem na to, k čemu sloužila.
Po obědě v Mostě (Mcd drive in - jinak to nešlo) jdeme zdolat ještě kopec Milá.
Nevypadá to, ale je tam. A má pouhých 510 metrů.
Stačila chvilka a už ji aspoň vidíme
Vzhůru nahoru zajímavým lesem - a mně došla baterka ve foťáku, takže zbývající fotky dnešního dne budou z mobilu
Ale není moc co fotit, výhledy nejsou nic extra. V dálce Oblík
Vlevo Oblík, napravo Raná (na oba půjdeme, ale jindy)
Šárka šťourala klackem ve stromě, až vyšťourala kešku
Sestup je trochu adrenalinový. To jsme tedy věděli už směrem nahoru (jdeme po stejné cestě, jiná tu bohužel není), ale nahoru se šlo líp. Ale hlavně touha zdolat vrchol byla silnější.
Druhý den (úterý) se s námi na výlet vydaly i Věra s Eliškou. Vláčkem do Třebenic...
...a přes Košťálov (nahoře) dojdeme až na Granátku
Cestou jsme minuli pěknou farmu s lamami (napravo) a chundelatou tlustou ovcí (vzadu)
Košťál (481 m) s hradem Košťálov se tyčí přímo nad námi. Hlavně, aby tam nebylo stejné bahno jako včera na Milé.
Cesta byla o něco lepší, za chvilku jsme nahoře.
Výhled na kopečky Českého Středohoří - tím směrem půjdeme "domů"
Výhled na opačnou stranu, napravo vzadu Lovoš. To nalevo nevím, možná Kletečná (?)
Výhled do nížín - dominuje Hazmburk
A úplně vzadu - Říp jako předvoj
Výhled je kruhový a dokonalý - vzadu cca uprostřed Milešovka
Zbytky gotického hradu ze 14. století
Dodnes se zde dochovaly části věžovitého paláce horního hradu a zbytky vnějšího opevnění.
Zámek Skalka ve Vlastislavi a nad ním pozůstatek hradu Skalka
Pěkně se ty kopečky seřadily, což? Zleva: Třešňovka, Plešivec, Oltářík a Solanská hora s Dlouhým vrchem. Na prostřední dva půjdeme.
Důkaz, že ta hradní věž netrčela přímo z toho zámku.
Z hradu toho mnoho nezůstalo a ani se do věže nijak nedá dostat.
Roztomilá chaloupka cestou
Kolem Plešivce se rozkládá jelení obora
Riskneme to, čtyři ještě zdaleka nejsou...
Je odsud nádherný rozhled, před sebou máme Košťálov (nalevo), napravo Vršetín. Mezi nimi vykukuje Říp.
Pohled směrem, kterým půjdeme - na Oltářík
Pohled směrem k Milešovce
Rozcestí pod Oltáříkem. Holky (Věra s Eliškou) tam byly už mnohokrát, tak jdou samy napřed domů.
A já s dětmi mířím vzhůru na hrad.
Cesta nahoru - za zády Milešovka
Výhled skora je podobný jako z Plešivce, to je ten vlevo nejblíž k nám. Za ním vzadu Košťálov. Vidět je i Hazmburk.
Hrad se nazývá též Hrádek
Pohled na zříceninu z opačné strany, cestou ke Granátce
Granátka, bývalý zájezdní hostinec ze 17. století stojí u hlavní silnice.
A večery trávíme v kuchyni - holky koupily sádlo, takže jsme škvařily a došlo i na škvarkové placky
Na dva dny přijeli rodiče Věry. Byli na houbách a TOHLE se chystali konzumovat. Já šla raději spát. Doufala jsem, že je ráno uvidím živé... :-) (PS: Vypadali, že se v tom vyznají, jen to jméno hub jsem už zapomněla)
Třetí den podnikáme výlet do vzdálenějšího koutu Středohoří. Přejeli jsme Labe a navštívíme další hrady...
První na pořadu je husitský Kalich
Mnoho toho z hradu nezůstalo. Ale očividně se tu kácelo a probíhá jakási rekonstrukce.
Musel být opravdu rozsáhlý
Obranné zdi. Napravo hora Sedlo. Lákala nás ke zdolání, ale nedošlo na ni. Aspoň máme důvod se sem ještě někdy vrátit.
Naproti Kalichu stával hrad Panna - náš další cíl. Kalich byl husitský, Panna katolická.
Vzhůru na Pannu. Z té se nedochovalo skoro nic, možná jen tato cesta?
Vrcholek Panny, po hradu ani památky.
Ten výhled za to stál! Než jsme sem došli, trochu se zatáhlo. Před námi Kalich a za ním Sedlo.
Hrad býval dřevěný, dochovaly se pouze terénní valy.
Trojhora - další zajímavý kopec, tentokrát bude bez hradu.
Cesta vzhůru je v pohodě, horší to bude zpátky dolů :-)
Není se čeho chytat, rostou tu jen šípky a ty mají trny :-)
A nahoře jsme skoro šlápli do kešky. Výhled se maličko otevřel, ale mě chytá hysterie, takže raději dolů!
Některé pasáže byly skoro horolezecké
Nekecala jsem, výstup nebyl úplně snadný.
Zřícenina hradu Litýš - poslední dnešní kopec. Museli jsme si ovšem popojet autem, už se stmívalo,
Ani z Litýše toho moc nezbylo.
Zdejší kadibudka, o které jsem mluvila :-)
Čtvrtý den opět popojíždíme autem na druhý břeh Labe. První cíl - Varhošť. Kdysi jsme tady byli s Pavlem...
Na vrcholku stojí volně přístupná rozhledna
Z rozhledny má být vidět Labe na sedmi místech. Počasí je podzimní. Také je vidět i nová dálnice D8.
Šárka na rozhledně a za ní výhled do nížin - a opět k Labi.
Podzimní České Středohoří
Ústí nad Labem a hrad Střekov. Asi bude pršet... A taky že pršelo, asi půl hodinky. Přečkali jsme to v autě a pak se přesunuli k dalším cílům.
Lesní kaple Narození sv. Jana Křtitele cestou na Plešivec (na jiný, než jsme byli předevčírem)
Tenhle Plešivec je zajímavý kamenným čedičovým mořem, které pokrývá část hory
Stezka vede nejprve podél...
Výhledy. Před námi hradní vrch Kamýk, napravo od něj Lovoš.
Skoro jako nějaké vysokohorské suťovisko. Na malý moment...
Kamenné moře pokračuje i na vrcholku. Na jaře se tu prý nebývale dlouho drží led a sníh - opačný efekt jako na Borči.
Zřícenina hradu Kamýk zblízka - bohužel ta brána byla zavřená, vstup do hradu tedy zakázán.
Ale i tak tam bylo pěkně. V dálce kopec Radobýl, navečer tam půjdeme.
Vydáváme se na druhou stranu, směrem k Labi. Mám tip od mámy, která tady byla v září na kole. Na tomto území údajně kdysi dávno stávalo Hradiště...
A už jsme tady, vyhlídkové místo nad Labem. Řeka, koleje, vinice, v dáli Radobýl (a je tam i Říp!!!)
Na opačnou stranu je vidět Milešovka
Jmenuje se to tu Tři kříže
Vypadá to nebezpečně, ale bylo tam pod dětmi ještě jedno patro. Za nimi napravo Lovoš, nalevo Hazmburk.
Doutnalo tam ohniště, stačilo párkrát fouknout a přiložit - a měli jsme ohýnek. Opéci nebylo co, tak jsme aspoň spálili odpadky, co tam lidi naházeli.
Ty domečky ve vinicích byly kouzelně fotogenické. Tedy... pro někoho, kdo umí fotit...
Kousek jsme si opět popojeli autem a jdeme dobýt Radobýl. Foťák ukořistila Šárka a tak máme pár vtipných fotek. Třeba jak Víťovi trčí z hlavy antény :-D
Tady zase Víťa spadnul (uklouzl na mokré trávě) a rukávem štrejchnul do jediného psího hovna, co na té louce leželo :-D Jo jo, byla sranda s dětmi.
Radobýl před námi v podvečerním slunci. Vlevo opět Říp.
Na vrcholku Radobýlu. Pod námi Litoměřice. Víťovo gesto dobře že není vidět.
Tady už trošku vidět je. No jo no, 13 let je 13 let... :-)
Výhled z Radobýlu proti slunci. Lovoš, Milešovka, Labe... pořád stejné a pořád ještě neokoukané.
Pod námi lovosická chemička, za ní Hazmburk, napravo Košťálov...
Deštík naštěstí nepostupuje naším směrem - míří na Říp. A taky se mi hrozně líbila ta barevná pole. Docela jsme na počasí měli štěstí. Věry táta říkal, že je Středohoří ve strážkovém stínu, doma v Těchoníně pršelo každý den.
Lom na úbočí Radobýlu nás překvapil. Vůbec jsme ho tu nečekali, jen jsem chtěla jít zpátky jinou cestou. Nebyl ani nijak ohraničený, tak bacha, půjdete-li jako my shora. Pád by byl fatální...
Čedičové varhany jako na Panské skále
Pěšinka bývalým lomem. Bylo by tu pěkné tábořiště, ale z údolí a měst v něm se nesl docela lomoz.
Pátý (předposlední den) vyrážíme na "naši" stranu Středohoří (rozuměj: ne přes Labe).
Raná je oblíbená paraglidisty a opradvu můžu potvrdit, že foukalo fest. Jen tady žádný dneska nelítal.
Nejprve se vystoupá do malého sedélka, odkud vede odbočka na vrcholek.
Vrchol Rané, v dáli Bořeň.
Výhledu dominuje elektrárna
Směrem k Bořeni zase ta zelená políčka. Ten roztomilý kopeček nalevo je Milá, kde jsme byli první den.
Pohled po hřebeni dál, kde vede neznačená pěšina. Pod námi obec Raná a za silnicí hřeben Oblíku, Srdova a Brníku, kam půjdeme potom...
Hřebenovka jak někde na horách (zde jsme jen asi 450 m vysoko)
Cesta dolů byla strmá, bahnitá a k zachycení napomáhaly opět jenom šípky.
Ale zvládli jsme sestup a už míříme k dalšími kopci - 509 m vysokému Oblíku.
Prostě Oblík, takový obyčejně neobyčejný kopec.
Pěšinka na vrchol, vidět je Červený vrch s chatou a rozhlednou. Tip na příště... až budou hospody normálně otevřené.
Pěšinka na vrchol, na pozadí Raná
Ještě jeden pohled na Ranou, i s nezbytnou elektrárnou.
Ohlédnutí směrem zpět - Hazmburk s Řípem nesmějí chybět
Na vrcholku - energetický bod. Podle odborníků na biotroniku zde vyvěrá pozitivní energie z nitra země. Tak jsme trochu načerpali :-)
Tohle je oficiální vrchol.
Pohled z Oblíku směrem dál - Srdov a Brník (tam půjdeme). Jmenovat ty další kopce bych už se jen opakovala.
Sestoupili jsme do sedla, předešli jsme u toho jednu dvojici, pak jsme si sedli, vytáhli svačinu a kochali se podzimními barvami. Za dlouhou dobu pak konečně přišli ti dva a prý: "Vy jste nějaký rychlý." No jo, po tom týdnu jsme se už naučili ty bahnitý kopce sbíhat :-)
Podzimní barvy, nikterak jsem to nepřibarvovala. Před námi Srdov. Značka uhýbá do Mnichova, pěšinka nás ale spolehlivě zavede na vrcholek i bez značení.
Ohlédnutí zpět k Oblíku z úpatí Srdova. A napravo od něj Raná.
Hřebenovka jak někde na Malé Fatře a přitom jsme opět jen 480 m vysoko. No jo no, když na Slovensko teď nemůžeme...
Třetí kopeček Brník odděluje také sedélko, ale ne tak hluboké.
Já na Brníku, se Srdovem a Oblíkem na pozadí
Šárka tamtéž. Víťu jsme na vrchol neukecaly, zůstal dole, protože se vracíme stejnou cestou zpět.
Cesta zpět a opět ty kopce: Srdov, Oblík a Raná
Pohled ke Středohoří. Ještě by se dalo jít přes ty maličké roztomilé kopečky nalevo, ale musíme zpátky k autu. Takže sestupujeme na opačnou stranu.
Opět oblíbené dominanty, už ani nepíšu jejich jména
A sestupujeme dolů. To zelené dole pod stromem je Víťa. Těch pár metrů klidně mohl dát...
Brník za námi, teď už jenom k autu, nakoupit a domů. Kopce jsme zvládli, ale na té mokré trávě Víťa uklouzl a narazil si ruku. Naštěstí jen narazil, neotékalo to, hýbal v pohodě prsty, takže jsme nikam nemuseli a další (poslední) den podnikli už jenom kratičké výlety, opět s pomocí auta.
Je sobota, poslední výletní den. Opět vyrážíme na druhý břeh Labe. První zastávku máme nad Litoměřicemi.
Skalní útvar Kočka nemohu Šárce zatajit :-) Já vím, tady to jako kočka moc nevypadá.
Ale tady už trošku jo, ne?
Další výletní cíl máme vrcholek Bukové hory. V létě jsme sem měli jet na kole, ale trasa byla zamítnuta, nahoru se tehdy nikomu nechtělo.
Uznávám, že autem to není vůbec ono. Trest nás ale neminul :-) Vůbec nic jsme v těch mracích neviděli :-) Pod vysílačem je chata, tak někdy příště třeba na kole...
Schody na Humboldtovu vyhlídku. Mimochodem, Alexander von Humboldt přenocoval i na Granátce, má tam pamětní ceduli.
Výhled k Labi, převýšení je víc než 500 metrů!
Obří bedla. Pohorky mám čtyřicítky.
Cesta na poslední kopec. Vysoký Ostrý.
Schodiště na vyhlídkovou plošinu - čekáme, až předchozí návštěvníci sejdou, abychom dodrželi odstup.
Pohled k Labi, kopečky, lesy a tak...
Na vyhlídce. Mimochodem, Víťova ruka se během dne zlepšila, a tak dostal roupy a cestou právě z tohoto kopce se se Šárkou strkali... takže opět pád, a opět naražení té již včera naražené ruky. Naštěstí zabral brufen...
Ještě pár fotek z Granátky. Sv. Mikuláš stojící odnepaměti na zahradě byl opraven a obdržel novou berlu.
Granátka ze dvora. Ta okna v patře byla naše.
Cestou domů jsem naplánovala ještě dvě vlastivědné zastávky. První byl Oldřichův dub u Peruci, kde se podle pověsti setkali kníže Oldřich a pradlena Božena.
No a druhá zastávka byl keltský menhir mezi obcemi Klobuky a Telce.
Nazvaný též Kamenný pastýř a měří 3,5 metru.
Najdete Šárku? :-) Mimochodem, naposledy jsem zde byla asi tak 19 let zpátky s Luďkem, tak mě upravenost místa poněkud překvapila. Tehdy vedla přes pole jen ušlapaná pěšinka...
Nahrávání ...
