Velká Fatra – letní vandr s dětmi

Rubrika: 2016, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 4. - 8. 8. 2016

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Jarní Javorníky jsem končila s představou, že příští pěší horská akce už bude „natěžko“. A jak jsem si usmyslela, tak bylo. Jsme doma z Ruska už víc než týden, vše je vypráno a uklizeno, zahrada odplevelena a uvedena do normálního stavu, pracovní záležitosti též vyřízeny – nic nás tedy doma nedrží. V hlavě mi nějak podezřele straší Velká Fatra. A jak jsem říkala minule, jak mi něco leží v hlavě, nedám pokoj, dokud…. 🙂

Na Velké Fatře jsem byla poprvé a naposledy v roce 1998, kdy jsme s kamarádkou Janou podnikly týdenní vandr přes Velkou Fatru na Malou. Od té doby jsem nějak tato nádherná slovenská pohoří opomíjela. Ani mě to nemrzelo, byly jiné oblasti, kam jsme se vydávali. S dětmi objevujeme kouzlo horských přechodů se spaním na chatách, nachodili jsme takto stovky kilometrů a přespali na dobrých třech desítkách chat u nás, na Slovensku nebo v Polsku. Jenže, co si budeme povídat, i když atmosféra těchto chat umístěných většinou na vrcholcích nebo hřebenech, stojí za to, leze jejich častá návštěva docela do peněz. Nehledě na to, že ne všechna pohoří jdou pohodlně přejít s noclehy na chatách. A když jo, tak vždy je potřeba si nocleh v takové chatě včas zarezervovat a pak je turista, prost potřebného vybavení, nucen do zmíněné chaty dojít. Trasu je tak nutné chatám přizpůsobit, což jde poměrně jednoduše, jde-li člověk nalehko (byť to „nalehko“ je relativní, většinou táhneme oblečení, přezuvky, jídlo, vodu – batohy úplně lehoučké tak nikdy nebyly), ale často jsme díky tomu ušli víc, než bychom sami odhadli, že ujdeme. Což samozřejmě není na škodu. Jenže – Velká Fatra zrovna patří k těm pohořím, které s chatami jdou přejít obtížně. Samozřejmě, nějaké chaty tam jsou, ale jednak nepatří k těm nejlevnějším a jednak – a to hlavně – strategická chata pod Borišovom bývá plná, nocleh je potřeba objednávat SMSkou, a pokud si nepřinesete vlastní spacák, je přenocování nekřesťansky drahé, na to že jde o společnou noclehárnu. Shrnuto a podtrženo – Fatra je ideální pro přechod natěžko. A myslím si, že ji zvládnou i naše děti. Po horách jsou zvyklé chodit, a ten batoh by si už unést mohly. Je načase to vyzkoušet!

V pondělí jsem výlet nesměle navrhla Luďkovi. „Ve čtvrtek bychom mohli odjet…“ „A kdo to všechno potáhne?“ Netušil, že už jsem na to myslela. „Když já … už jsem … dětem objednala batohy.“

Takže v úterý dorazily 30 a 40 litrové batůžky, do nich nabaleny spacáky, pláštěnky (předpověď počasí, která vypadala zpočátku ideálně, se pokazila a sobota měla propršet, ale už jsme nechtěli termín výletu měnit), oblečení a sladkosti. Plné dětské batohy vážily 6 a 7 kg. Ty naše se dvěma stany a zbylým jídlem (v podstatě na 4 dny a děti už toho snědí, to je strašné; hlavně takhle v přírodě jsou jak nezavření, jen těstoviny vařím celý půlkilový balíček!) vážily podstatně víc. Ale co, bude to aspoň trénink na ukrajinské hory, které plánujeme na konec srpna.

Jen – od toho roku 1998 se leccos změnilo. V roce 2002 byla Velká Fatra vyhlášena národním parkem, a znemožněno volné bivakování. Správa národního parku však k turistům přistupuje ještě docela rozumně a vyčlenila několik míst, kde je dovoleno jednorázové přenocování v přírodě. Dále je možné přenocovat na některé z chat (Pod Borišovem, Granit na Smrekovici, hotel Králova studňa), v salaších, či prostě porušit zákaz, někde se tajně zašít a doufat, že ochránci přírody mají jiné starosti než vyhledávat načerno nocující turisty. My volíme možnost první – půjdeme po bivakovacích místech, ono to i docela pěkně vychází, abychom děti úplně neutrápili, na nějakých cca 15 km /den. A budeme doufat, že se už nic jiného na Fatře nezměnilo. Že je tam stále krásně, že tam ještě pořád roste spousta borůvek a malin, že je možné si koupit v salaši mléko a že tam stále rostou ty ohromné fialové bodláky.