Rubrika:
2018, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 29. 3. - 1. 4. 2018
Účastníci: Markéta, Víťa, Šárka a babička H.
“Ahoj Markéto, přeji Vám co nejpříjemnější prožití velikonočních svátků, jistě jste vyrazili někam na kola,” napsal mi do mailu kamarád Jirka.
Stejně jako my totiž předpokládál, že čtyřdenní volno využijeme k zahájení cykloturistické sezóny. Chuť byla, plán byl, předpověď také slibovala jakžtakž přijatelné počasí. Jenže Luďka koncem března přepadla “rýmička” a do odjezdu ho nepustila. Na jízdu na kole se tak vůbec necítil. Rozhodli jsme se, že rozhodnutí necháme na poslední chvíli, ale čím se termín blížil, tím byla pravděpodobnost, že se Luděk zúčastní, menší. Nezbývalo, než vymyslet náhradní program.
Mohla jsem sice vyrazit sama s dětma. Jenže na kola jsem si netroufala. Představa, že by to obnášelo, že budu bicykly na auto nebo do vlaku nakládat sama, a co kdyby někdo z nás píchl? Jasně, kdybych hodně chtěla, zvládla bych to, ale cítila jsme, že i Luďkovi by bylo líto, kdybychom jeli bez něho. Na pěší hory se mi tentokrát příliš nechtělo. Tam, kde to mám vyhlédnuté, leželo ještě spoustu sněhu, a na vymýšlení něčeho nového nezbývalo příliš času.
Tak jsem oživila dávný sen, navštívil hlavní město Německa, Berlín.”Cože? Něco tak málo akčního?” “Jo, prostě obyčejné courání po městě po památkách.” No ale jak to bude vypadat?” “Kašlu na to!” bojovala jsem sama se sebou. Luděk o návštěvu velkoměsta příliš nestál, čili byla jedinečná šance si to užít podle svého.
Zabukovat hotel a koupit jízdenky na vlak je v dnešní době záležitost na malou chvilku. Však taky už bylo načase. Středa odpoledne a vlak odjížděl ráno v 6:53 z Těchonína. Přestup v Ústí nad Orlicí a v Praze. “Počkat? Co kdybych řekla mámě, jestli by nechtěla náhodou jet s námi.” V 18 hodin vytáčím její číslo. Rozhodla se kladně ve 22 hodin. Objednala jsem další pokoj, jízdenku si babička zařídila sama. A bylo to! 🙂
Proč zrovna Berlín?
“Proč ne Vídeň?” zamrmlal lehce náš předpubertální syn. “Ve Vídni jsme už byli, na kole. Jen si to možná nepamatujete,” odvětila jsem, nemíníce si tu myšlenku v žádném případě zkazit. Berlín jsme ani jeden ještě nenavštívili. Nedělala jsem si iluze, že město za tři dny dokonale poznáme, a že o něm poté napíšu sáhodlouhý report. Vlastně, jak jsme odjížděli na poslední chvíli, neměla jsem žádný pořádný plán. Nějaké povědomí bylo, zbytek jsme ladili za pochodu.
Troufám si řící, že jeden univerzální návod, jak si užít zrovna tohle město, neexistuje. Berlín totiž není tak úplně standardní metropole. (Jo, metro v něm jezdí, ale jednou se mu říká U-bahn, jindy zase S-bahn. Obě dráhy někdy vedou pod zemí, jindy nad zemí. S-bahn navazuje na železniční síť a mívá zastávky na nádražích, jiný rozdíl jsem nenašla) Naštěstí jakožto bývalý pražák nemám problém se v systému MHD rychle zorientovat, zejména když jsme od hotelu dostali zdarma mapku a volnou jízdenku na celou dobu pobytu.)
Sto lidí může najít sto způsobů, co v Berlíně objevovat. Většina si asi projde klasické památky v centru, jako je budova Říšského sněmu, projde Braniborskou branou a po bulváru Unter den Linden zamíří na Muzejní ostrov, kde kromě muzeí stojí i Berlínská katedrála, a poté na Alexandrplatz pod nepřehlédnutelný televizní vysílač. Budou mít splněno to hlavní a zabitou jen asi půlku dne. Jenže co dál? Záleží, co vás zajímá. Své si tady najdou fandové všech druhů muzeí, milovníci moderní architektury, stylových kaváren, nákupů, pouličního umění a svobodného života. Mě z toho asi nejvíc přitahovala ta nechvalná a poměrně nedávná stránka historie, a tou je Berlínská zeď. Čára, která rozdělila město, ale byla symbolem rozdělení celé Evropy v dobách totality. Nebojte se, že na ni nenarazíte. Zůstaly po ní víc než jen stopy. Vydávají mrazivé svědectví nutící neustále přemýšlet. Nacházíme se teď zrovna ve východní nebo západní části? Jaké to asi bylo, žít za zdí, nebo před zdí? Ne, Berlín opravdu není obyčejné město, kde si odbudete památky, a jedete domů. Měla jsem pocit, že tři dny budou zbytečně moc a nakonec se mi zdálo, že to bylo málo. Něco mě nutí stále přemýšlet a touží se vrátit. Prozkoumat tohle a ještě tamto. Obejít další muzea, Pergamonské a hlavně The Story od Berlin s pravým (údajně ještě fukčním) protiatomovým krytem. Strach z jaderných zbraní je totiž jeden ze symbolů mého dětství. Bohužel. A nemůžu si pomoct, Berlín je té novodobé historie tak plný, že lituji, že jsem ten dějepis na škole nesnášela a nedávala víc pozor. O důvod víc si vše nastudovat právě teď.
Nakonec mi ani nebylo líto, že jsme nejeli na kola, ale courali po městě. I když, teď trochu kecám. Berlín je (kromě jiného) i město cyklistů, sdílená kola a půjčovny město doslova zaplavily. Smutně jsme koukali na všudypřítomné cyklostezky a dávali si pozor, abychom na žádné nepřekáželi. A tak teď už to vím zcela jistě – příště jedině s kolem!
Nahrávání ...
