Rubrika:
2020, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 15. - 17. 5. 2020
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Konečně pod stan! Jiné roky už byla sezóna venkovního spaní dávno v plném proudu… Jenže jiné roky neřádil koronovavir, a nevyskytovaly se další okolnosti…
Vyrazíme na kolo nebo pěšky? Po chvíli přemýšlení vyhrálo kolo. Jenže přibližně hodinu na to zavolala Míla, jestli s nimi další víkend nepojedeme někam na kola. A když příští víkend na bicykly, tak tento víkend pohory (tenisky) a batoh na záda.
Kam naše kroky vedly, je jasné už z nadpisu. Toulovcovy Maštale, miniaturní oblast skal a borových lesů uprostřed mírně zvlněné krajiny na pomezí podhůří Orlických hor a Vysočiny, nemáme daleko, ale s dětmi jsme je – nevím proč – dosud opomíjeli. Jedinou návštěvu, kdy Víťovi bylo něco málo přes rok, a Šárka si hověla v mém břichu, si pochopitelně pamatovat nemohou 🙂
Nenáročné putování jsme zahájili v Lužích, kam nás dovezl autobus (protože Luděk už dostal roupy nechat auto doma a vyrazit vlakem) a pokračovali jsme po červené podél Krounky. V České Rybné jsme údolí říčky opustili a po silnici se vydali do Proseče. Mávali jsme u toho na projíždějící auta, přičemž asi třetí pokus byl úspěšný a my si tak ušetřili nudné tři kilometry chůze po asfaltu. Navíc nás potěšilo, že se našel člověk, který v dnešní době neměl strach naložit do auta 4 cizí lidi! Po obědě na zahrádce restaurace U Toulovce jsme se vydali pěšky po lesních cyklotrasách do Toulovcových Maštalí. Do nitra skalního města jsme se zanořili po žluté turistické značce. Tu brzy vystřídala červená, pak modrá a nakonec došlo i na zelenou. Zkrátka – prolezli jsme to tam křížem krážem. Zdaleka jsme ale nebyli jediní, koho tento víkend napadlo vyrazit do skal. Rodinky s uřvanými dětmi, trampové s kytarami, cyklisté řítící se na svých kolech, zaslechli jsme i čtyřkolky… Na noc jsme se proto raději uklidili trochu stranou, přesto nám do usínání odněkud zněly akordy kytary, a na vedlejší louce tábořila další skupinka… zkrátka v Maštalích bylo dosti živo.
V neděli ráno jsme pokračovali po červené z Boru u Skutče přes další skalní útvary, a následně se vydali na kolečko přes zajímavou Pivnickou rokli. Na toto kolečko rodina asi jen tak nezapomene. Batohy jsme zanechali v restauraci Polanka, s tím, že si odskočíme jen na takový menší tříkilometrový okruh. Ten nakonec měřil kilometrů skoro devět a vrátili jsme se za dvě hodiny 🙂 Po obědě jsme začali zjišťovat spojení domů, a nabuzeni pohodovým stopováním v sobotu a mizerným spojením z Nových Hradů, jsme se pěšky vydali k silnici na Vysoké Mýto. Na odbočce u Leštiny – hřbitova jsme dlouho stáli a marně sledovali, jak všichni jedou do Luží a nebo do Nových Hradů. Nakonec jsme přeci jen na dva stopy do Mejta dojeli, a to už nám zbývala cca hodinka vlakem domů. No domů … vybraný přípoj LE v Těchoníně nestavěl, takže bylo nutné ještě dostopovat z Jablonného domů. Už už to vypadalo bledě, už jsme došli skoro do půlky cesty, tedy do bodu, odkud už se stopování nevyplatí, ale náhoda tomu chtěla, že se odněkud vracela Víťova spolužačka s tatínkem, takže nakonec odvoz byl až k nám nahoru. Vůbec jsme se nezlobili – nachodili jsme toho za celý víkend docela dost.
Jedeme vlakem a protože všude číhá Covid, máme s sebou kromě roušek i další nový prvek výbavy - desinfekci na ruce :-)
V autobuse z Uherska do Luží jsme cestovali sami
Nad obcí na kopečku Chlumek stojí dominanta zdejšího kraje - Kostel Panny Marie Pomocné
Neušli jsme ani dva kilometry a už svačíme :-) Děti mají totiž hladíček. A tak padly řízky z půl kila kuřecího jen tak k odpolední svačince. A to jsme doma normálně obědvali.
Zřícenina hradu Košumberk - naposledy jsem tady byla s pupkem s Šárkou
Putování po červené podél Krounky zahajujeme pochodem po silnici
Zajímavý rozcestník u osady Doly
Chaloupka jako z Maxipsa Fíka. A toho dřeva!
Nabrali jsme vodu u posledního domu a zabočili do lesů. Sice tam měla být studánka, ale psali o ní, že je už léta bez vody. Luděk si táhnul s sebou kromě vody i nezbytné pivko.
A opodál bylo parádní tábořiště - k večeři budou buřty. Ušli jsme 8 km a děti už zase mají hlad :-)
Opodál bylo ještě jedno tábořišťátko - nazvané Vzdušné kořeny, ale na spaní žádné rovné místo. Mohli jsme ale prozkoumávat stavbu kořenů smrků.
Po zkratce jsme zamířili rovnou k hradu Rychmburk, v němž se nachází domov pro duševně nemocné, nicméně měl být průchozí. Bohužel díky koronaviru byl tento průchod uzavřen. Pokusili jsme se hrad obejít pěšinkou podél hradeb, ale ta končila srázem a roštím. Potupně jsme se museli vrátit...
... a hledat jinou cestu. Přece nepůjdeme po červené, která to v těchto místech obcházela hodně zeširoka.
Naskytl se nám pohled na hrad
Ze včera zakoupených dvou pecnů chleba zbyla necelá jedna půlka. Hned druhý den tak bylo nutné naše zásoby doplnit. Navázali jsme díky tomu aspoň kontakt s domorodci. Pán byl tedy rodilý Polák a Luďka trochu rozhodil otázkou "Ale ty ještě nejsi v důchodku, že?"
A po doplnění zásob a slízání nanuků jsme slezli zpátky k řece a vydali se po červené dál. Čekalo nás překvapení - ferrata Šilinkův důl!
Byla to teda spíš jen taková ferratička - nejmenší ferrata na světě, řekla bych.
A jéje, máma zase fotí dramatické fotky, které pak bude komentovat, jak jsme zvládli náročný žebřík! (Takhle nějak to Víťa okomentoval)
Dál už je to pohodová procházka
Nalákala nás otevřená restaurace, tak jsem tam zapluli na ranní kávu a limonádu a bylo nám moc hezky.
Po dalších 4 km podél řeky nás stezka vyplivla na silnici v České Rybné. Po asi kilometru jsme začali mávat na auta a byli úspěšní. Tady už sedíme v restauraci u Toulovce v Proseči na náměstí, jednak chceme dát oběd, a jednak chceme hospody po dvouměsíčním uzavření trochu podpořit. Nemá to chybu, moc si to užíváme!
Po asi 4 kilometrech po lesních stezkách se konečně noříme do nitra skalního města
Přicházíme do samého centra Toulovcových Maštalí
Jde o malé skalní bludiště
s místnostmi jako pro loupeživého rytíře Toulovce
Vchod do skalního bludiště
Mojžíšova studánka - voda vyvěrá přímo ze skály
Naše tábořiště na louce nad údolím Farského potoka. Na noc jsme se raději uklidili trochu stranou, v Maštalích bylo živo.
Noc byla teplá, ale Šárka se ráno šla nahřát na slunce na nedaleké pole
Prošli jsme Borem u Skutče, zavzpomínali na týden, který jsme tady před 12 lety strávili, a po červené zapadli znovu do lesů.
Romantická zákoutí Prosečského potoka
Betlémská jeskyně nad silnicí
"Jdeme do pivnice? To zní dobře!" pronesl Luděk. To ještě netušil, že místo odhadnovaných tří kilometrů bude okruh měřit kilometrů devět :-)
Jdeme neznačenou cestou. Pivnický kaňon je divoký kaňon vyhloubený v pískovcích a opukách.
Příkré stěny se k sobě místy přibližují tak, že vytvářejí úzké soutěsky.
Děti a Luděk zkoušejí, zda je skála opravdu z pískovce.
Dnem rokle protéká občasný potok (výška hladiny záleží na počasí). Skály jsou tvarované erozí, najdete zde vodopádové stupně, převisy, dutiny, skalní tunel i pseudokrasovou jeskyni. Tolik teorie...
Realita je vážně boží. Chce to jít odspodu, aby byl člověk překvapen...
Zdánlivý konec, jedna rodinka s malými děti se tady otáčela a vraceli se zpět. My doufali, že to bude průchozí...
A bylo! Občas jsme teda museli prolézt skalami po stromech, kdy jsme byli fakt vděční, že Luďka napadlo nechat batohy v restauraci u silnice.
Jak to psal Miloslav Nevrlý? Průchod dnem Kvačianské doliny ti nahradí balkánské rokle... V dnešních dnech si musíme nechat zdát i o Kvačianské dolině.
Tady však můžeme snít i o kaňonech kdesi v Americe.
Z rokliny jsme se vynořili na poli - takhle nenápadně ten poklad vypadá. Prostě se najednou země propadla...
Poslední foto. Na křižovatce směr Vysoké Mýto docela dlouho neúspěšně stopujeme. Úspěšní jsme byli až po přesunu asi 1 km za obec Leština.