Rubrika:
2020, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 15. - 17. 5. 2020
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Konečně pod stan! Jiné roky už byla sezóna venkovního spaní dávno v plném proudu… Jenže jiné roky neřádil koronovavir, a nevyskytovaly se další okolnosti…
Vyrazíme na kolo nebo pěšky? Po chvíli přemýšlení vyhrálo kolo. Jenže přibližně hodinu na to zavolala Míla, jestli s nimi další víkend nepojedeme někam na kola. A když příští víkend na bicykly, tak tento víkend pohory (tenisky) a batoh na záda.
Kam naše kroky vedly, je jasné už z nadpisu. Toulovcovy Maštale, miniaturní oblast skal a borových lesů uprostřed mírně zvlněné krajiny na pomezí podhůří Orlických hor a Vysočiny, nemáme daleko, ale s dětmi jsme je – nevím proč – dosud opomíjeli. Jedinou návštěvu, kdy Víťovi bylo něco málo přes rok, a Šárka si hověla v mém břichu, si pochopitelně pamatovat nemohou 🙂
Nenáročné putování jsme zahájili v Lužích, kam nás dovezl autobus (protože Luděk už dostal roupy nechat auto doma a vyrazit vlakem) a pokračovali jsme po červené podél Krounky. V České Rybné jsme údolí říčky opustili a po silnici se vydali do Proseče. Mávali jsme u toho na projíždějící auta, přičemž asi třetí pokus byl úspěšný a my si tak ušetřili nudné tři kilometry chůze po asfaltu. Navíc nás potěšilo, že se našel člověk, který v dnešní době neměl strach naložit do auta 4 cizí lidi! Po obědě na zahrádce restaurace U Toulovce jsme se vydali pěšky po lesních cyklotrasách do Toulovcových Maštalí. Do nitra skalního města jsme se zanořili po žluté turistické značce. Tu brzy vystřídala červená, pak modrá a nakonec došlo i na zelenou. Zkrátka – prolezli jsme to tam křížem krážem. Zdaleka jsme ale nebyli jediní, koho tento víkend napadlo vyrazit do skal. Rodinky s uřvanými dětmi, trampové s kytarami, cyklisté řítící se na svých kolech, zaslechli jsme i čtyřkolky… Na noc jsme se proto raději uklidili trochu stranou, přesto nám do usínání odněkud zněly akordy kytary, a na vedlejší louce tábořila další skupinka… zkrátka v Maštalích bylo dosti živo.
V neděli ráno jsme pokračovali po červené z Boru u Skutče přes další skalní útvary, a následně se vydali na kolečko přes zajímavou Pivnickou rokli. Na toto kolečko rodina asi jen tak nezapomene. Batohy jsme zanechali v restauraci Polanka, s tím, že si odskočíme jen na takový menší tříkilometrový okruh. Ten nakonec měřil kilometrů skoro devět a vrátili jsme se za dvě hodiny 🙂 Po obědě jsme začali zjišťovat spojení domů, a nabuzeni pohodovým stopováním v sobotu a mizerným spojením z Nových Hradů, jsme se pěšky vydali k silnici na Vysoké Mýto. Na odbočce u Leštiny – hřbitova jsme dlouho stáli a marně sledovali, jak všichni jedou do Luží a nebo do Nových Hradů. Nakonec jsme přeci jen na dva stopy do Mejta dojeli, a to už nám zbývala cca hodinka vlakem domů. No domů … vybraný přípoj LE v Těchoníně nestavěl, takže bylo nutné ještě dostopovat z Jablonného domů. Už už to vypadalo bledě, už jsme došli skoro do půlky cesty, tedy do bodu, odkud už se stopování nevyplatí, ale náhoda tomu chtěla, že se odněkud vracela Víťova spolužačka s tatínkem, takže nakonec odvoz byl až k nám nahoru. Vůbec jsme se nezlobili – nachodili jsme toho za celý víkend docela dost.
Nahrávání ...
