Rubrika:
2021, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 25. - 28. 9. 2021
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa, Šárka, Jana
Prostě Nízké Tatry – co o nich tak psát?
Pro mne to kdysi byly první HORY, které jsem poznala na vlastní kůži, první Slovenské hory, kam jsme vyrazili s partou spolužáků v létě po maturitě. Tenkrát ještě bez potřebného vybavení, bez zkušeností s přecházením vyšších hor, drželi jsme se při zemi. Raději jsme zůstali na jednom místě, podnikali túry nalehko. Obří áčko pro čtyři osoby půjčené od rodičů, nemožně těžký stan pro putování. Stěží jsme jej tehdy dovlekli do kempu v Malužiné, potom kamsi do Demanovskej doliny a na závěr čtrnáctidenního pobytu na (tehdy ještě nesamostatném) Slovensku do Slovenského ráje. Jako správní studenti jsme jezdili stopem a jedli paštiky. Nízké Tatry měly svěží zelenou bavu a já se do nich zamilovala. Jen mě po každodenních sestupech zpátky do doliny šíleně bolely svaly, o kterých jsem do té doby absolutně netušila, že je mám. Takhle už nikdy, řekla jsem si tehdy.
O pár let později mě na přechod západního hřebene Nízkých Tater pozval kamarád z Brna. Dneska mi vrtá hlavou, jak jsme se tehdy bez mobilních telefonů byli schopni domluvit. Logistika totiž nebyla vůbec jednoduchá. Brzkým ranním autobusem jsem odjela do Brna, kde jsem s tím kamarádem měla spicha. Stopem jsme spolu dojeli do Ružomberka, nebo možná kousek za, odkud jsme už vyrazili pěšky, přes Salatín… Jenže to nebylo všechno. Další den byl někde domluvený sraz s dalšími třemi kamarády. A oni tam tehdy opravdu dorazili. Bylo to v září, pamatuji si přicházejícím podzimem zbarvené stráně (jak se lišily od letní sytě zelené, kterou jsem si pamatovala!), mrazivou noc v budově lanovky na Chopku (šíleně tam profukovalo, odnesla jsem to nachlazením) a vynikající bylinkový čaj na Štefánikově chatě (dělají ho tam dodnes).
Tolik moje vzpomínky.
Luďka jsem k návštěvě Nízkých Tater několik let marně přemlouvala. Jeho argumenty jsem ale chápala. Popularita turistiky v posledních letech způsobila v horách doslova davy, tím spíš v těch nejvyšších a nejznámějších. Dopomohly k tomu i lanovky a debilní novodobé atrakce ve formě různých stezek v oblacích a podobně. Přetlak pak s sebou zákonitě přinesl zpřísnění podmínek pohybu v národních parcích i pro nás skromné tuláky, včetně nutnosti tábořit jen na povolených místech. S tím opravdu nemáme dobré zkušenosti. Ale i přesto jsem byla ochotná to kvůli návratu do Nízkých Tater podstoupit.
V roce 2019 Luděk svolil alespoň k hřebeni východnímu, který navštěvuje lidí méně. Bylo tam krásně, já ale pokoj nedala a pokaždé, když jsme přemýšleli, kam o letním vandru bez dětí vyrazíme, se západní částí Nízkých Tater jsem prudila dál. Luděk už asi nevěděl, jak mě odbýt a tak jednou nerozvážně řekl: „V létě mě tam nedostaneš, s tím nepočítej.“ A já si to vyložila jako: „Pojedu, ale jedině mimo léto.“ A bylo.
Hodlala jsem kout železo, dokud bylo žhavé. Pokukovala jsem po zářijovém svátku, který s jedním dnem dovolené nabízel potřebné čtyři volné dny. Bohužel meteorologové ale neslibovali vůbec pěkné počasí. Týden předtím dokonce napadl na Chopku sníh, sledovala jsem to na webkameře Kamenné chaty. Jenže pak se předpověď změnila a ty čtyři dny měly nakonec být docela pěkné, teplé a slunečné. Těšili jsme se. Ale i zbytečně obávali. Sníh roztaje, bude bahno, dumala jsem a sobě a dětem vnutila pohorky. Naprosto zbytečně. Celou trasu by se dalo krásně ujít v pohodlnějších keckách. Také jsem přemýšlela, jaké kalhoty si vezmu (zateplené na běžky, když tam napadl ten sníh?) a nakonec jsme skoro celou cestu šli v kraťasech! Počasí vyšlo opravdu krásně.
Jedna z mála výhod této hřebenovky je, že není cestu nutné nějak složitě plánovat. Prostě buď půjdete z Donoval na Čertovicu, nebo opačně. Mně i Janě přišlo mírně výhodnější vyjít z Čertovice, jednak kvůli autobusu (jsou lepší spoje NA Čertovicu, než Z ní), jednak kvůli nejdelší etapě Ďurková – Donovaly. Přespat se dá v Hadielském sedle, pokud ale zbyde čas, další místo k nocování je nově otevřená útulna pod Kečkou, případně to zkusit dotáhnout až do Donoval. Místa na spaní jsou totiž pevně daná a není jich mnoho. Nám ale o směru putování rozhodl fakt, že Štefánička byla ze soboty na neděli plně obsazená. Museli jsme tedy zvolit postup opačný. Rezervovala jsem tam tedy pětilůžkový pokoj z pondělka na úterý a sobotní noc na Kečce (zatím není v seznamu oficiálních nocležišť, nocleh je možný pouze uvnitř útulny, postavit si stan vedle nelze – ale kousek za Kečkou už NP končí, takže…). Na Ďurkové se rezervace nedělají, kdo dřív přijde, ten spí lépe, poslední příchozí třeba i na zemi v přízemí. My jsme se kvůli noci na Ďurkové rozhodli vzít stany (jeden my, jeden Jana). Upřímně, noc ve společné noclehárně pro padesát lidí mě trochu děsila, to radši táhnout těch pár kilo navíc. Dětem to nevadí, ty se tam někde upíchnou, a bude jim aspoň teplo, já se ale tísnit odmítám. A kdyby bylo úplně nejhůř, do těch dvou stanů bychom se nějak nacpali i v pěti lidech. Přeci jenom, stan zaručí svobodu a komfort.
Pětilůžkový pokoj? Jak to? Vzali jsme totiž s sebou Janu. Jednak jsem věděla, že po Nízkých Tatrách s Járou také pošilhávali, jednak se Jana ukázala jako bezvadný, přizpůsobivý a tolerantní parťák. Máme podobný styl, obě chceme něco ujít a něco vidět, tak se zbytečně neflákáme. Na druhou stranu ale ty kilometry zase tolik nehoníme, naše tempo je docela podobné, prostě tak nějak normální úměrně k našemu věku 🙂 A i dětem je milejší, když se k nám někdo přidá a nejdou jenom s rodičema. (To půjdeme jenom my sami? Ne, přidá se k nám Jana. Tak to jó.) A v neposlední řadě, já tak bez námahy přišla k moc pěkným fotkám.
Co se jídla týče, jak Ďurková, tak Kečka umožňují zakoupit si něco k večeři (polévka) i ke snídani (vajíčka, párky). Stravu nabízí samozřejmě i horská chata M. R. Štefánika (ubytovanie je automaticky s raňajkami). Dát si teplé jídlo během dne je možné na Kamenné chatě pod Chopkem (tam je i možnost přenocovat), případně ve vedlejší Rotudně. No a o Donovalech nebo Čertovici netřeba mluvit, tamní možnosti jsme měli ověřené z letní dovolené na kole. Suma sumárum, není třeba zbytečně tahat velké zásoby jídla. To radši vodu, s tou to na hřebeni úplně ideální není. Nachází se v podstatě jen na těch nocovacích místech, tedy nutno nabrat si ráno zásobu na celý den.
Logistika výletu byla takováto: Jana chtěla jet autem, tak jsme se přizpůsobili zase my. Nabrala nás v Hulíně, kam jsme dojeli vlakem. Auto jsme nechali zaparkované v Ružomberku u nádraží a autobusem přejeli do Donoval (busy jezdily poměrně často).
Donovaly jsou rozmáhající se středisko. Nikam jsme nespěchali, měli jsme před sebou jenom pouhých 5 km k útulně pod Kečkou, takže v Donovalech došlo i na startovní pivo po dlouhém a únavném cestování dopravními prostředky.
Pohled na hřeben, po kterém půjdeme zítra. Prašivá, Malá a Velká Chochuľa. Donovaly tak uvidíme ještě zítra v poledne :-)
Určitě bychom ten den došli ještě i do Hadielského sedla (cca 9,5 km z Donoval), ale chtěli jsme vyzkoušet novou útulnu.
Roztomilá útulnička na samé hranici národního parku. Prý je ale povolené přespat pouze uvnitř, stan si tu postavit nemůžete.
Uvnitř je krásně čisto. Útulna má v sezóně hospodáře. Příspěvek na nocleh je 5 euro, ale můžete klidně dát víc.
Spolu s námi na útulně přespávala ještě jedna dvojice, ale zůstali na palandě dole. Spací patro jsme obsadili v podstatě celé a doufali, že už nikdo nepřijde. Trochu jsme trnuli, když obsluha útulny nabízela nocleh skupině Poláků, ti se ale nakonec rozhodli dojít až do Donoval. Možná by se k nám nahoru ještě 1-2 lidi vešli, ale takhle to bylo pohodlnější a příjemnější.
Naši spolunocležníci se vydali na západ slunce na Kečku, Janu zlákali taky.
Kouzelná loučka na jih od hlavního hřebene byla navečer pěkně ozářená sluníčkem
Pohled směr hlavní hřeben, po kterém půjdeme zítra
Západ slunce úplně ideální nebyl
Večer jsme strávili u kytary. Atmosféra útulny a hor mě natolik pohltila, že jsem zapomněla, že hrát ani zpívat vlastně vůbec neumím. Šárka mi ale pomohla :-)
Další den jsme na vrcholu Kečka potkali dva kluky, kteří se vraceli z přechodu celého Karpatského oblouku - pěšky až z Banátu! Pane jo!
Pohled k jihu na Rudohoří - poznám obrys Poľany a úplně vlevo silueta Klenovského Veporu.
Počasí slibuje nádherný den. Nižší hřebínek z Kečky na Kozí chrbát ještě k Nízkým Tatrám správně nepatří, oficiálně spadá pod Starohorské vrchy.
Nízké Tatry tak začínají až v Hadielském sedle. Byla by ale škoda se o tuto etapu ošidit.
Luděk s Víťou se rozhodli na Kozí Chrbát nejít a do Hadielského sedla to berou po vrstevnicovém obchvatu značeném žlutou barvou.
Holky tak líné nejsou, navíc nás s Janou zajímá vyhlášený a obávaný sestup do Hadielského sedla.
Jana na Kozím chrbátu (1330 m n.m.)
A to je on - sestup skoro o 250 výškových metrů.
Byl výživný, hlavně kdyby bylo víc bahna, dnes naštěstí nic nezvládnutelného. Pro porovnání - kluci byli v cíli o pár minut rychleji. Nicméně nutno dodat, že se nezdržovali focením a výhledy.
V Hadielském sedle doutnalo ohniště a ještě se pár lidí balilo. Prý to tady v noci bylo "velký". Ještě, že jsme zde nespali. Zdejší přístřešek je na takový nápor opravdu nevyhovující, nechápu lidi, co chodí bez vlastního přístřešku.
Moc dlouho jsme se v Hadielském sedle nezdrželi, protože nás čeká další lahůdka - přes 550 výškových metrů nahoru na Prašivou.
Výhled na Donovaly - neříkala jsem, že je uvidíme ještě v poledne? :-) A za nimi hřeben Velké Fatry.
Pohled na Kečku a Kozí Chrbát, hřebínek, co máme za sebou. Vypadá jako ukrajinské poloniny.
A nás teď čeká tohle: Malá a Velká Chochuľa
A pak nejvyšší partie Nízkých Tater. Odhadujeme, za kterým kopečkem se nachází útulna Ďurková, náš dnešní cíl. Já už to teď vím (hodně daleko - až v tom kotli na úplném obzoru), ale teď jsem byla ráda, že to nevím. Resp. doufali jsme, že to bude blíž :-)
Luděk, když slyšel, kolik lidí nocovalo na Hadielském sedle, se asi zalekl, že budou plácky na Ďurkové obsazeny a nasadil neuvěřitelné tempo. Na Chochulu vylezl jako první a vlastně jsme ho celé odpoledne skoro neviděli.
Nádherný výhled - v popředí Velká Fatra (Rakytov a tak), za ním Fatra Malá
Pohled na hřeben, který nás ještě čeká a úplně na obzoru Roháče a Vysoké Tatry.
Pod námi Liptovská Lúžná, přes kterou jsme v létě jeli na kole, nad ní kopečky jako Salatín a spol. Za nimi Velký Choč, nalevo Malá Fatra (Rozsutec, Stoh, Kriváň.)
Nízké Tatry jsou už v září zbarvené do podzimních barev. Teď už tušíme, že to na Ďurkovou bude hodně daleko, protože musíme překonat horu Ďurková, která je se svou nadmořskou výškou 1750 m vyšší, než ty před ní. Čili že to bude až tam někde vzadu.
V dnešním dni se ale šlape jedna báseň
Veľká hoľa se obchází po úbočí
Před námi Latiborská hoľa
Nekonečná cesta na Latiborskou holi. V dálce už vidíme nejvyšší partie NT (Chabenec), tam už půjdeme zítra.
Jana s Víťou na Latiborské holi (1643 m). Jana Víťu chválí, jde totiž úplně nerozchozený. Šárka s námi byla letos aspoň v Krkonoších.
Teď už není pochyb, náš dnešní cíl se nachází až pod tou nejvyšší horou v dálce. Ještě nás čekají dva hupy - menší Zámostská hoľa a pak vyšší Ďurková.
Pod posledním dnešním kopcem - 1750 m vysokou Ďurkovou.
A pak se terén zlomil a před námi byl už jenom sestup k útulně.
Sestup úplně zadarmo není, ale také to není nic dramatického. Asi 150 výškových metrů. A když tam chceme (musíme) spát, nic jiného nám nezbývá.
Útulna Ďurková nebo také útulna pod Chabencom byla postavená na místě bývalé salaše a v současnosti poskytuje stravování a ubytování s vlastním spacákem.
Spát se dá v horním patře ve společné noclehárně (při zaplnění kapacity se nocuje v přízemí) za cenu 7 euro.
Za 1 euro však můžete přespat venku ve vlastním stanu, čemuž jsme dali přednost. Jana dlouho váhala, nakonec zvítězila nechuť ráno balit mokrý stan a přespala v útulně spolu s našimi dětmi. Podařilo se jim obsadit ještě pěkná místa.
Navečer se útulna zcela zaplnila, spalo se prý všelijak. Doporučuji vzít si špunty do uší i těm, co přespí venku. V naší těsné blízkosti si totiž někdo postavil stan, ale nakonec odešel spát dovnitř. Ve stanu ovšem nechali psa a na šest hodin ráno nastavený budík. Děkujeme za příjemné buzení, ráno budíkem, v noci několikrát štěkajícím psem.
Pondělní ráno už tak krásný den neslibovalo.
Po modré jsme se vrátili na hlavní hřeben a čeká nás Chabenec (1955 m)
Kocháme se výhledy do dolin a kotlů spadajících na sever od hlavního hřebene
Luděk s Víťou se zdželi - a potkali kamzíky!
Když jsme se ohlédli zpátky, viděli jsme, že včerejší hřeben je v mracích
Za Chabencem už hřeben nabývá vysokohorský charakter
Kochání se výhledy do údolí
Z hory Kotliská (1937 m) odbočuje na jih žlutou barvou značený hřeben přes Skalku a Žiarskou hoľu - vypadá lákavě!
Nás ale čeká toto. Sestup na Krížske sedlo (1775 m)
Potom Poľana (1890 m) a pak už první dvoutisícovka Dereše (2004 m) a další. Ty se ale zatím ukrývají v mracích.
Pochod v mracích. Stále je ale relativně teplo - na kraťasy.
Výstup na Poľanu, odkud vybíhá na sever boční hřeben. Ten zná Jana...
Ohlédnutí zpět. Víťa se trochu loudá, ale jinak šlape perfektně. Trochu nadává na těžké pohorky. Na ty ale nadávám taky - byly fakt zbytečné. Skoro se ani nechce věřit, že tu před pár dny ležel sníh.
Jeden z bočních hřebenů - tip pro příště?
Pohled ze sedla Poľany k jihu
Pohled ze sedla Poľany k tomu, co nás teď čeká. Vlevo Chopok (neomylně ho lze poznat), před ním Dereše...
Mraky se maličko roztrhaly a oblačnost zvedla.
A tady začíná z kamenů vyskládaný chodník, přesně takhle jsem si Nízké Tatry pamatovala.
Chodník vybudovali studenti vysoké školy technické v Bratislavě v roce 1967
Chůze po něm je opravdu pohodlná. Před námi se konečně objevil Chopok s novou budovou lanovky. Ne že bychom tolik toužili vidět tuhle hrůzu, ale...
... v Kamenné chatě pod Chopkem máme v plánu dát si oběd :-)
Po jídle bylo těžké někoho přemluvit ke zdolání samotného vrcholku Chopku. Nakonec šla ochotně jenom Jana, a neochotně Šárka.
Šlo jen o pouhých asi 30 výškových metrů a kluci si tam nakonec po nás vyšli také.
Rotunda - konkurenční podnik Kamenné chaty
Chodníček pokračuje a nás čeká nejvyšší bod celého přechodu, nejvyšší hora Nízkých Tater - 2043 m vysoký Ďumbier.
Pohled dolů k mezistanici lanovky a hotelu Kosodrevina, kde Jana s Járou při svých výletech na Chopok přespávali.
Jako před každou nejvyšší horou - je potřeba klesnout :-) Zde asi do 1750 m
Chodníček tady už tak pěkný není.
Sestup do do Demänovského sedla - a konečně se ukázal i vrcholek Ďumbieru. Samozřejmě doufáme, že se viditelnost zlepší.
Tak bohužel - opět se přivalily mraky. Nahoře nade mnou Krúpove sedlo, kde se nachází odbočka k Ďumbieru.
Na posledních asi 150 výškových metrů k vrcholu (a 1 km) jsme si batohy nechali odložené v sedle. Počasí se začíná maličko kazit, pršet by ale nemělo.
Ďumbier dobyt! Na vrcholu jsme potkali holčinu, která na etapy přechází celé "esenpéčko", tak nás vyfotila a na oplátku potom my ji.
Na malou chvilku se ukázal z nejvyšší hory i výhled do doliny.
Vrátili jsme se k batohům, nahodili je zase na záda a pak už nás čekal jen sestup.
2 km a 200 výškových metrů k chatě M. R. Štefánika
I když jenom o sestup nešlo, chodník se vlnil úbočím - mírně i stoupal a celkově se nám to už zdálo nekonečné. Začalo mrholit, docela jsme se těšili do chaty.
Chata z roku 1924 je stále zásobovaná nosiči
Náš luxusní pokojíček. Měli jsme ho jenom sami pro sebe. "Naše" dvojice z prvního dne na Kečce (na hřebenovce je běžné, že koho potkáte první den, toho budete potkávat až do konce) dostala pouze dvě lůžka ve víceosobovém pokoji. Ráno si stěžovali na chrápání spolunocležníků. Nás vyrušila jenom noční myška, jinak byl klid.
Ranní výhled z okna do doliny. Včera docházeli poslední nocující až za tmy, kdy už regulérně pršelo. Skupina holek přišla s očima navrch hlavy - potkaly prý medvěda!
Napravo nad chatou se tyčí Ďumbier. Stará cesta je už ale dávno uzavřená (resp. otevřená snad jen přes zimu), proto se musí přes Krúpovo sedlo. Nejvyšší partie hřebenů jsou i dneska stále v mracích.
Nás čeká posledních 8 km hřebenovky. V dálce z mlhy v dolině vykukují Vysoké Tatry s nezaměnitelnou siluetou Kriváně.
Kdepak sestup! Jde sice o pár posledních kilometrů, ale budou z kopce do kopce.
Že by to byl ten včerejší méďa?
Ohlédnutí zpátky - teď mraky zakryly pro změnu chatu a odkryly Ďumbier
Naše hřebenovka směr Čertovica
Boční hřeben značený zelenou barvou by taky možná stál za hřích... Roháče by z něho byly blíž.
My jsme ale věrni červené barvě, ale zdá se to být nekonečné. Trochu spěcháme na bus do Liptovského Mikuláše, který jede v 11 hodin.
Ještě jeden pohled na boční hřeben a Rovnou hoľu
Cedule mě pěkně lezly na nervy. Uvádělo se tu: Čertovica 1:15 hod. (mělo to být 3,7 km)
Šli jsme snad půl hodiny po této pěšince.
Ušli jsme dobré dva kilometry...
Ještě jedno ohlédnutí - Ďumbier v dálce.
Šli jsme snad půl hodiny, ušli jsme 2 kilometry - a co nevidím? Čertovice hoďka a pět minut. Gr!!!! A přitom už zbývalo pouhých 1,8 km z kopce!
Vysoké Tatry vykukují z mraků
Silnice na Čertovicu už je vidět - sedlo tušíme pod sebou - tady někdo kecá (cedule jedna blbá!)
Pomalu mizíme v lese, před námi druhá část hřebenovky - ten kopec vlevo v dáli bude možná Velká Vápenica (1690 metrů), Králova hoľa vidět bohužel nebyla.
Tak do lesa sice mizíme, ale jenom podle mapy. Les tu sežral kůrovec a poničil vítr a těžba.
Sestup z hor. Co se mi honí hlavou? Že se mi právě splnil sen :-)
A jsme tady, a spolu s námi pár známých tváří. Bohužel, na zastávku na halušky nemáme čas, vyšlo to akorát.
Přijel autobus, který nás odvezl na vlak.
Z Liptovského Mikuláše do Ružomberka jsme dojeli vlakem a tam už nás čekalo auto. Bylo to parádní! Díky všem!