Dnes je 04. 07. 2022 - svátek má Prokop

Přechod Nízkých Tater – z Donoval na Čertovicu

Rubrika: 2021, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 25. - 28. 9. 2021

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa, Šárka, Jana

Prostě Nízké Tatry – co o nich tak psát?

Pro mne to kdysi byly první HORY, které jsem poznala na vlastní kůži, první Slovenské hory, kam jsme vyrazili s partou spolužáků v létě po maturitě. Tenkrát ještě bez potřebného vybavení, bez zkušeností s přecházením vyšších hor, drželi jsme se při zemi. Raději jsme zůstali na jednom místě, podnikali túry nalehko. Obří áčko pro čtyři osoby půjčené od rodičů, nemožně těžký stan pro putování. Stěží jsme jej tehdy dovlekli do kempu v Malužiné, potom kamsi do Demanovskej doliny a na závěr čtrnáctidenního pobytu na (tehdy ještě nesamostatném) Slovensku do Slovenského ráje. Jako správní studenti jsme jezdili stopem a jedli paštiky. Nízké Tatry měly svěží zelenou bavu a já se do nich zamilovala. Jen mě po každodenních sestupech zpátky do doliny šíleně bolely svaly, o kterých jsem do té doby absolutně netušila, že je mám. Takhle už nikdy, řekla jsem si tehdy.

O pár let později mě na přechod západního hřebene Nízkých Tater pozval kamarád z Brna. Dneska mi vrtá hlavou, jak jsme se tehdy bez mobilních telefonů byli schopni domluvit. Logistika totiž nebyla vůbec jednoduchá. Brzkým ranním autobusem jsem odjela do Brna, kde jsem s tím kamarádem měla spicha. Stopem jsme spolu dojeli do Ružomberka, nebo možná kousek za, odkud jsme už vyrazili pěšky, přes Salatín… Jenže to nebylo všechno. Další den byl někde domluvený sraz s dalšími třemi kamarády. A oni tam tehdy opravdu dorazili. Bylo to v září, pamatuji si přicházejícím podzimem zbarvené stráně (jak se lišily od letní sytě zelené, kterou jsem si pamatovala!), mrazivou noc v budově lanovky na Chopku (šíleně tam profukovalo, odnesla jsem to nachlazením) a vynikající bylinkový čaj na Štefánikově chatě (dělají ho tam dodnes).

Tolik moje vzpomínky.

Luďka jsem k návštěvě Nízkých Tater několik let marně přemlouvala. Jeho argumenty jsem ale chápala. Popularita turistiky v posledních letech způsobila v horách doslova davy, tím spíš v těch nejvyšších a nejznámějších. Dopomohly k tomu i lanovky a debilní novodobé atrakce ve formě různých stezek v oblacích a podobně. Přetlak pak s sebou zákonitě přinesl zpřísnění podmínek pohybu v národních parcích i pro nás skromné tuláky, včetně nutnosti tábořit jen na povolených místech. S tím opravdu nemáme dobré zkušenosti. Ale i přesto jsem byla ochotná to kvůli návratu do Nízkých Tater podstoupit.

V roce 2019 Luděk svolil alespoň k hřebeni východnímu, který navštěvuje lidí méně. Bylo tam krásně, já ale pokoj nedala a pokaždé, když jsme přemýšleli, kam o letním vandru bez dětí vyrazíme, se západní částí Nízkých Tater jsem prudila dál. Luděk už asi nevěděl, jak mě odbýt a tak jednou nerozvážně řekl: “V létě mě tam nedostaneš, s tím nepočítej.” A já si to vyložila jako: “Pojedu, ale jedině mimo léto.” A bylo.

Hodlala jsem kout železo, dokud bylo žhavé. Pokukovala jsem po zářijovém svátku, který s jedním dnem dovolené nabízel potřebné čtyři volné dny. Bohužel meteorologové ale neslibovali vůbec pěkné počasí. Týden předtím dokonce napadl na Chopku sníh, sledovala jsem to na webkameře Kamenné chaty. Jenže pak se předpověď změnila a ty čtyři dny měly nakonec být docela pěkné, teplé a slunečné. Těšili jsme se. Ale i zbytečně obávali. Sníh roztaje, bude bahno, dumala jsem a sobě a dětem vnutila pohorky. Naprosto zbytečně. Celou trasu by se dalo krásně ujít v pohodlnějších keckách. Také jsem přemýšlela, jaké kalhoty si vezmu (zateplené na běžky, když tam napadl ten sníh?) a nakonec jsme skoro celou cestu šli v kraťasech! Počasí vyšlo opravdu krásně.

Jedna z mála výhod této hřebenovky je, že není cestu nutné nějak složitě plánovat. Prostě buď půjdete z Donoval na Čertovicu, nebo opačně. Mně i Janě přišlo mírně výhodnější vyjít z Čertovice, jednak kvůli autobusu (jsou lepší spoje NA Čertovicu, než Z ní), jednak kvůli nejdelší etapě Ďurková – Donovaly. Přespat se dá v Hadielském sedle, pokud ale zbyde čas, další místo k nocování je nově otevřená útulna pod Kečkou, případně to zkusit dotáhnout až do Donoval. Místa na spaní jsou totiž pevně daná a není jich mnoho. Nám ale o směru putování rozhodl fakt, že Štefánička byla ze soboty na neděli plně obsazená. Museli jsme tedy zvolit postup opačný. Rezervovala jsem tam tedy pětilůžkový pokoj z pondělka na úterý a sobotní noc na Kečce (zatím není v seznamu oficiálních nocležišť, nocleh je možný pouze uvnitř útulny, postavit si stan vedle nelze – ale kousek za Kečkou už NP končí, takže…). Na Ďurkové se rezervace nedělají, kdo dřív přijde, ten spí lépe, poslední příchozí třeba i na zemi v přízemí. My jsme se kvůli noci na Ďurkové rozhodli vzít stany (jeden my, jeden Jana). Upřímně, noc ve společné noclehárně pro padesát lidí mě trochu děsila, to radši táhnout těch pár kilo navíc. Dětem to nevadí, ty se tam někde upíchnou, a bude jim aspoň teplo, já se ale tísnit odmítám. A kdyby bylo úplně nejhůř, do těch dvou stanů bychom se nějak nacpali i v pěti lidech. Přeci jenom, stan zaručí svobodu a komfort.

Pětilůžkový pokoj? Jak to? Vzali jsme totiž s sebou Janu. Jednak jsem věděla, že po Nízkých Tatrách s Járou také pošilhávali, jednak se Jana ukázala jako bezvadný, přizpůsobivý a tolerantní parťák. Máme podobný styl, obě chceme něco ujít a něco vidět, tak se zbytečně neflákáme. Na druhou stranu ale ty kilometry zase tolik nehoníme, naše tempo je docela podobné, prostě tak nějak normální úměrně k našemu věku 🙂 A i dětem je milejší, když se k nám někdo přidá a nejdou jenom s rodičema. (To půjdeme jenom my sami? Ne, přidá se k nám Jana. Tak to jó.) A v neposlední řadě, já tak bez námahy přišla k moc pěkným fotkám.

Co se jídla týče, jak Ďurková, tak Kečka umožňují zakoupit si něco k večeři (polévka) i ke snídani (vajíčka, párky). Stravu nabízí samozřejmě i horská chata M. R. Štefánika (ubytovanie je automaticky s raňajkami). Dát si teplé jídlo během dne je možné na Kamenné chatě pod Chopkem (tam je i možnost přenocovat), případně ve vedlejší Rotudně. No a o Donovalech nebo Čertovici netřeba mluvit, tamní možnosti jsme měli ověřené z letní dovolené na kole. Suma sumárum, není třeba zbytečně tahat velké zásoby jídla. To radši vodu, s tou to na hřebeni úplně ideální není. Nachází se v podstatě jen na těch nocovacích místech, tedy nutno nabrat si ráno zásobu na celý den.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2021, Cestování s dětmi s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU