Rubrika:
2015, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 25. - 28. 9. 2015
Účastníci: Markéta, Luděk, děti
Víte, jaká je nejvyšší hora Beskyd? Mám na mysli “všech” Beskyd, tedy i těch nacházejících se na území Slovenska a Polska. Že nevíte? Pak si zkuste tipnout. Pokud tipujete /nebo to víte/, že jde o Babiu, resp. Babí horu na slovensko-polském hraničním hřebenu Oravských Beskyd, je Váš tip správný! A pokud jste někdy přemýšleli, kde se nachází nejsevernější bod Slovenska, určitě zpozorněte!
Oravské Beskydy, ač byste to do nich neřekli, jsou dokonce třetím nejvyšším pohořím Slovenska. Navazují na nižší Kysucké Beskydy, jenže aby člověk prošel hřeben celý, musel by si na celou trasu vyhradit alespoň týden. Proto jsme se rozhodli projít si pohraniční hřebenovku postupně.V Kysuckých Beskydech jsme se toulali na jaře a nabízelo by se pokračovat dál. Jenže navazovat zrovna tam, kde jsme na jaře skončili, se nám moc nechtělo. Modrá turistická značka sice pokračuje pěkně po hřebeni, ale vede lesem, vzdálenosti daleké, převýšení vysoká, leč výhledy nulové. Trochu nuda. O pár kilometrů dál přes 1500 metrů vysoké Pilsko, to už je jiná káva! A co teprve 1725 metrů vysoká Babia hora! Takhle si někdy projít hřebínek od Babí hory po Pilsko, to by bylo!
Jenže na Oravu je daleko, to už chce aspoň tři dny, a kde je vzít?! Když se chce, jde všechno. Když vyjde zářijový státní svátek na pondělí, je rázem volna dost. “Nepojedeme na Oravu?” tasím jednoho dne návrh Luďkovi? V tu chvíli mám už samozřejmě všechno dobře promyšlené. Nocovat budeme ještě na chatách, k dispozici na hřebeni jsou v těchto místech přesně dvě, a opět za ně můžeme poděkovat bratrům Polákům.
Schronisko PTTK Markowe szczawiny leží přímo pod Babí horou, schronisko PTTK Hala Miziowa zase na úpatí Pilska, kousek od vrcholem. Jediný problém je, že obě schroniska jsou od sebe vzdálena asi 25 kilometrů, což v horském terénu z toho dělá docela náročnou celodenní etapu.
My chceme jít s dětma ve věku 8 a 6 let, zvyklých sice na dlouhé pěší výlety, ale přesto raději celou záležitost konzultuji s Otou Brandosem, který má prochozené slovenské hory křížem krážem. Odpověď na můj email přichází vzápětí a obsahuje něco v tomto smyslu: “Myslím, že je to zvládnutelné, ale bude to na hraně. Cestou lze kdyžtak přespat v seníku na Hale Medralowe.” Jenže kvůli jedné noci s sebou nechceme tahat spacáky a další vybavení, takže nezbývá, než to risknout. Do čelovek raději dáváme nové baterie a připravujeme se psychicky na brzké ranní opuštění chaty. V knížečce “Schroniska gorskie Beskidu”, kterou jsme bůhvíkde dostali, a kam si děcka sbírají razítka navštívených horských chat, se píše, že vzdálenost mezi chatami je 8,5 hodiny. Tím je samozřejmě myšlen čistý čas pochodu, nepočítají se přestávky na jídlo, ani to, že je člověk časem unavený a tempo klesá. Navíc bývá tento čas stanoven pro dospělé a hlavně pro turisty bez batohů. My sice žádnou velkou zátěž mít nebudeme, ale pár kilo batohy vážit budou. No, prostě je to trochu výzva!
Další věc, která mi dělá starosti, je předpověď počasí. Není totiž vůbec pěkná. Žádné přeháňky nebo tak něco, ale trvalý déšť na celou sobotu! Ale co, uvidíme, třeba to nevyjde, třeba se to vyprší přes noc, jako už kolikrát, utěšujeme naivně sami sebe. Telefonicky domlouváme nochehy, včetně toho prvního na Chatě Slaná Voda nad Oravskou Polhorou, kde taky necháme po tři dny stát auto. Jako dopravní prostředek jsme totiž tentokrát nevolili vlak. Jak jsem říkala na začátku, na Oravu je daleko (mimochodem, už jste si zjistili, kde je ten nejsevernější bod Slovenska?) a veřejná doprava mizerná (asi 5 přestupů!) Ono to ani autem pro četné zácpy nebylo nic moc, časově to nakonec asi vyšlo nastejno 🙂
Ještě jsme na výlet zkusili přemluvit naše kamarády z Brna. Marně. Mají také rádi hory, ale Oravské Beskydy jim, z bůhvíjakého důvodu, připadaly málo akraktivní. Vymlouvali se na omezené výhledy a podobné nesmysly. Abych pravdu řekla, nakonec jsme asi byli i rádi, že jsme jeli sami. Akce nabrala díky počasí poměrně náročný charakter a když to napíšu drsně, ale pravdivě, nebyla jen tak pro někoho! Na druhou stranu, děti i my dodneška vzpomínáme, jak nám na vrcholu Babí hory létaly pláštěnky kolem hlavy a jak jsme během deseti minut promokli do poslední nitky, i té Goratexové v botách. Jak jsem si pak v chatě “Markové šťaviny” vyřvala aspoň na pár hodin zapnutí topení! Jak jsme na Halu Miziovou dorazili za tmy, za svitu čelovek. Inu, ne vždy je počasí jako ze žurnálu a při pětadvaceti a azuru je chození po horách celkem brnkačka. Pravda, někdy je lepší do hor při takové předpovědi nechodit, ale někdy je zajímavé zkusit si, co člověk vydrží!
A když jsem od té doby několikrát v dáli zahlédla vrcholek Babí hory (je vidět z vícero míst), a nebo když prostě jenom tak sedím doma a sním o tom, kam vyrazit, doufám, že jednou za hezčího počasí, se nám výstup na královnu Beskyd ještě podaří!