Rubrika:
2015, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 27. - 30.7.2016
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Z Benátek jsme už víc než týden doma, vše vypráno, zahrada odplevelena, podklady pro DPH odevzdány – tak co doma? Ale kam vyrazit?
Vzpomínám, jak jsem dětem vloni o velikonocích, kdy jsme se v Krkonoších brodili v závějích sněhu, slíbila, že na prameny Labe musíme ještě jednou, ale v létě. Já vím, budou tam teď v půlce prázdnin davy lidí, ale kde nebudou… A po prázdninách zase bude hrozit, že prameny zapadnou sněhem… Důvody pro návštěvu Krkonoš si nemusím dlouho hledat. Můžu tam kdykoliv a klidně i bezdůvodně 🙂
Krkonoše podobně jako Beskydy netvoří pouze jeden souvislý hřeben, čili možností přechodu se nabízejí spousty. Jen se mi nějak příčí toulat se po Krkonoších s těžkým báglem a přespávat nadivoko. Jako startovní místo volíme Benecko, kam nás doveze autobus. První noc přespíme na Labské boudě, byl to takový můj sen přespat v tomto znovurekonstruovaném kolosu, v nějakém pokojíku s výhledem do Labského dolu. Znamenalo to ujít za odpoledne (protože autobus přijíždí až ve 12 hodin) nějakých 20 kilometrů, ale to snad zvládneme. Druhou noc domlouvám přespání v polském schronisku Strzecha akademicka, už se nám nechce spát v předražených boudách na české straně (mám na mysli Boudu Luční). Pyšná, že jsem to zvládla po telefonu v polštině! Že jste o této chatě nikdy neslyšeli? My také ne. I když mám pocit, že znám Krkonoše jako svoje boty, pořád se tam najdou nová místa.
Další postup necháme otevřený, až jak se nám bude chtít. Zdoláme Sněžku a buď pojedeme domů, nebo se ještě někam vydáme a nocleh si domluvíme cestou.
Taky máte pocit, že léto 2015 bylo horké a suché? Jak kde 🙂 – nám tedy v Krkonoších každý den pršelo! Přesto jsme tam nachodili přes 60 kilometrů a když jsme odjížděli, měla jsem v hlavě trasu přechodu dalšího 🙂
Autobus nás vyplivl na Benecku a hned do kopce! Přestože je zataženo, výhledy jsou neskutečné!
A už jsme na Žalý. Jdeme na oběd a pak na rozhlednu.
Rozhledy směrem k hřebenům nejsou příliš lákavé.
Ani výhledy nahoru, hrabě Harrach by se asi obracel v hrobě, kdyby viděl, jak je jeho rozhledna "ozdobená" :-( Ale co naděláme, hračky dnešní doby si holt žádají své a i nám vyhovuje, že je všude signál.
Markéta na rozhledně. Spokojená, že je zase v Krkonoších.
Ty jazyky se moc neliší :-)
Tohle mě vždycky dostane, doba rozkladu odpadků. Nejhorší je sklo -> nikdy :-(
Šeřín (1027 m), tady jsem poprvé v životě
Jsou odsud ne úplně známé výhledy na Krkonoše
Pěšinka je málo používaná, připadám si tady spíš jako v Beskydech
Černá skála (1039 m), začíná hřmět, na hřebeni se přestávám cítit dobře :-)
Ale někdo už tudy kdysi šel! :-)
S prvními kapkami deště dorážíme na Jilemnickou boudu a i když jsme neměli v plánu se tady zastavovat, musíme. Venku zuří silná bouřka a naše další cesta vede na vrcholky!
Bouřka odešla a my musíme dál. Sice ještě prší, ale chceme-li stihnout restauraci na Labské (vaří do 20 hodin), nemůžeme čekat, až přestane pršet. Zjišťujeme, že Víťa nemá pláštěnku, tak jde v mojí bundě.
A za chvíli už je i po dešti, bouřka zuří teď někde nad Černou horou.
A konečně vidíme i Sněžku
A cesta se láme. K Labské se to zdá už jenom kousíček, ale je to ještě docela štreka.
ŘOPíky jsou i v Krkonoších
Výhledy z Ambrožovy vyhlídky do Labského dolu
Víte jaká je výhoda ubytování na Labské boudě? Z recepce se do pokojů jde Z KOPCE ! :-)
Tohle je ten nejlevnější pokojík - tedy když nepočítám ubytování v noclehárně ve vlastním spacáku na koberci na zemi.
A tohle jsou ty moje vysněné výhledy z okna pokoje do Labského dolu :-))
Labská bouda zvenčí - no je trochu lépe vidět, než když jsme ji v zimě na běžkách málem přešli :-)
Děti na symbolickém prameni Labe - konečně bez sněhu :-)
Hřebenová cesta Česko - polského přátelství
Wawel, nepřístupná polská bouda, dnes televizní vysílač
Je sice léto, ale v horách vítr, zima, déšť...
Chodníček pod Vysokým kolem, před námi Velký Šišák
Luděk klasicky přistižen nějakým zákazníkem opět na túře.
Je v tom bordel, Vysoké kolo je polsky Wielki Szyszak, a náš Velký Šišák je zase polsky Smielec. Ach jo :-(
Hřebenovka Česko-polského přátelství je pohodový chodníček
a dívky u Dívčích kamenů - poznají se tak, že jsou narozdíl od těch chlapských pěkně narovnané, prostě UKLIZENÉ :-)
Víťa hledí na Ptačí kameny
A už nás čeká sestup do údolí Bílého Labe. Chceme pozdravit sestřenici Petru a jejího parťáka Libora
Bílé Labe - zde jsme byli v zimě na běžkách
A nahoru stoupáme údolím Bílého Labe
Je to asi nejhezčí údolí Krkonoš. V zimě se sem nesmí, tak jsme sem museli v létě. Ačkoliv mě straší vzpomínka z dětství, kdy jsme tudy pod lavinovými svahy s rodiči sestupovali v zimě na lyžích z Luční - a pak, po kom mám být normální...
Potkali jsme dva kluky s koly natěžko. Nadávat jim nešlo, řekla bych, že ty 4 kilometry přenášení kola byl pro ně samotné dostatečný trest :-)
Ono to zprvu vypadá relativně sjízdně a tak se zákaz jízdy na kole jeví jako nesmyslný.
Konečně na Luční. I když to k noclehu není daleko, jdeme na Paroháče a rohlík!
A po sváče překonáváme hranici
a sestupujeme k chatě. Ani tady jsem nikdy nebyla.
Výhled na Pielgrzimy - čekají na příště!
A pak se objevila Strzecha akademicka, úžasné dílo. Jenom trochu zklamání, že rezervaci, na kterou jsem byla pyšná, nemají :-) Nevadí, mají tu snad 100 pokojů, jeden volný se najde :-)
Kluci únavou a vyčerpáním padají na lůžko, já jsem přemluvila Šárku a jdeme se ještě podívat k Malému stavu, na jehož břehu stojí romantické schronisko
Schronisko Samotnia - původně jsme chtěli spát tady, ale mají malou kapacitu, měli plno. Vypadalo to ale kouzelně.
Malý stav - jedno z největších Krkonošských ples
Jo jo, kluci udělali chybu, že zůstali ležet
Chodba jednoho z pater naší chaty
Skromný pokojík, ale a atmosféra s výhledem na hřebeny, kdy za oknem foukal silný vítr...
Interiér jídelny chaty - stejně jako ve většině polských chat, je i tady místnost, kde si můžete vybalit a konzumovat vlastní jídlo a nikdo Vám neřekne ani slovo.
A čeká nás výstup na Sněžku
Když není sníh, je to pohoda :-)
Vidět je pěkně, ale fotit to moc nejde... tedy když to neumím.
Děti podruhé v životě na Sněžce.
Sestupujeme boční cestou s výhledy do polského podhůří
Zatímco nahoru míří dav lidí - měli jsme štěstí, že jsme šli brzy ráno z chaty kousek od vrcholu
Asfaltka od Luční je nekonečná
Poslední pohled na Sněžku, než se přehoupneme přes hřeben
A uvidíme Černou horu. A protože si ji děti pořád pletou s Ještědem, je rozhodnuto, že domů se ještě nejede, a že musíme na Černou horu!
Před námi Výrovka - v zimě je tento úsek na běžkách obávaný :-)
Po obědě na Výrovce. Domluvili jsme si nocleh v hotelu na Černé hoře, máme to ještě 13 kilometrů.
Cesta je pohodlná, ale zdá se nekonečná.
U Pražské boudy začíná pršet a já vzpomínám na dětská léta, kdy jsme sem jezdili na lyžáky a jít na rakvičku do Pražské boudy bylo vyvrcholení celého týdne!
A dál jsem nefotila, protože lilo. Uvítali jsem útulný pokojík tajemného Horského hotelu
Sokolskou boudu už asi nikdo neopraví, čeká na demolici.
A protože jsme ušetřili na noclehu a celkem i spěcháme na autobus, volíme sjezd dolů lanovkou.
A taky trochu dětem za odměnu.
Celou cestu šlapali statečně, v dešti, větru, celkem i zimě.
A ještě si za 10 Kč pouštíme model lanovky dole ve spodní stanici v Jánských Lázních.
A protože jsme dole zase moc rychle, čekání na bus si krátíme v cukrárně u koktejlů! Snad to s námi během jízdy autobusem nic neudělá :-)
.
Nahrávání ...
