Rubrika:
2017, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 14. - 17. 8. 2017
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Malá Fatra s dětmi a batohy aneb jak jsme těch hor a medvědů neměli dost
Tak kde začít s vyprávěním o asi nejhezčím slovenském pohoří? Asi se vrátit v čase o více než dvacet let…
„Hele, jenom taková drobná poznámka. Když jsem byl mladší, tak takový ty vyprávění starců, co bylo před dvaceti lety, jsem fakt neměl rád!“ upozornil mě Luděk, když jsem po návštěvě koliby Podžiar byla zvědavá, jestli to je fakt ta stará a rozpadající se salaš, kde jsme právě před těmi více než dvaceti lety nalezli s partou kamarádů nocleh a úkryt před deštěm. Bylo to v době, kdy ještě samozvaní ochránci přírody nebyli tak bdělí, a my tak mohli spát v podstatě kdekoliv, kde se nám namanulo. Bylo nás tehdy pět, a pro většinu (včetně mne) to byl první vandr do pořádných hor. V sedle Medzirozsutce nás v noci chytla bouřka. Taková ta, co trhá stany, pokud nejsou dobře ukotvené. Možná tehdy vznikla moje fobie z bouřek, ale dost možná jsem díky ní i dostudovala vysokou školu. Tehdy jsem totiž celou noc slibovala nebesům, že když to přežijeme, budu se učit – se učit – se učit. Ráno se jeden z těch kamarádů rozhodl, že odjede domů a se slovy „Na tohle fakt nemám!“ sestoupil do údolí. Zbyli jsme čtyři a toulali se po Malé Fatře asi týden. Nejen po hlavním hřebeni, ale i po těch přilehlých. Rok na to jsme museli na slovenské hory zase… A ještě něco mi z tohoto prvního horského vandru zbylo – jizva na levém koleni. Na Bielých skalách to klouzalo opravdu hodně.
O pár let později jsme na Malou Fatru vyrazily samy s kamarádkou. S tou, co tenkrát při té bouřce v noci na sedle neohroženě vybíhala do deště a vrážela zpátky do země větrem vytrhané kolíky.
To bylo v roce 1998. Od té doby se leccos změnilo. Tak předně se už na Fatře nemůže spát jen tak. Je potřeba striktně nocovat jen na chatách, případně stanovat na dohled od nich. Což má sice výhodu tu, že s sebou nemusíte vláčet tolik jídla, ovšem musíte počítat s tím, že se u takové chaty příliš nevyspíte. Spolehlivě usnete, až ulehne ten poslední ožrala. Je zajímavé, že postavit si na noc v horách stan je prohřešek hodný pokuty, ovšem hulákat v noci u chaty jako na lesy je z pohledu ochránců přírody v pořádku. Nehledě na to, že dva kilometry od chaty chrlí lanovka davy lidí. A ačkoliv jsem původně chtěla psát o krásách pohledu na svět z ptačí perspektivy, o tom jak se leze s těžkými batohy na zádech po žebříkách a řetězech, o tom jaké je to jít po hřebeni při zapadajícím slunci a chata v nedohlednu, jak zatraceně bolí nohy po prudkých fatranských sestupech, a na závěr přidat historku o tom, jak ze stráně poblíž Starého Strečna vyběhl medvídek (byl od nás pouhých pár metrů a pěkně pelášil pryč, jen co nás uviděl). Bohužel ale tohle je téma, na které po návštěvě Malé Fatry myslím nejvíc. Pocit, že bivakující turista je v horách tvor nežádoucí. Ten, co dobrovolně táhne na zádech patnáct kilo, aby nemusel scházet zbytečně zpátky dolů do údolí, ten co maximálně zválí dva metry čtvereční trávy a nejlepším wellnessem je mu koupel v horském potoce a hvězdičky počítá jen ty na obloze. Žádoucí jsou všichni ti, kvůli nimž se pod horami staví resorty, tenisové kurty a bazény. A nebo tací, co dojdou na chatu, kde do sebe vyklopí pár piv a boroviček a pak přes půlnoc halekají do tmy „Padá hvězda do tvých vlasů…“ Ti, co u chaty nebo v chatě spát nechtěli, ale přesto k ní poctivě (přesně podle nařízení NP) sešli, se můžou marně, po deseti hodinách pochodu, snažit usnout.
Já vím, že jsou na Slovensku jiné hory, které stojí za návštěvu a kde ochranáři na stanující lid kašlou. Ale já chtěla dětem a Luďkovi ukázat právě Malou Fatru a sama se tam po těch skoro dvaceti letech vrátit. Krásně je tam ale pořád. Hory se nezměnily, na Bílých skalách to klouže pořád stejně, mám pro změnu naražené pravé koleno
🙂 . Ale jedna dobrá zpráva přeci jenom z třídenního putování vyplynula. Na Fatře se spolu s námi vyskytovala spousta skupinek mladých lidí – party kluků a holek, přesně jako my kdysi dávno. OK, tak si na vrcholech dělají selfíčka, to už k téhle generaci patří, ale důležité je, že sbalí batoh a jdou! A že teda zrovna přechod Malé Fatry nepatří k těm lehkým trekům.
Z důvodu velkých cenových rozdílů jsme zvolili jízdu Leo expresem, čímž jsme se ocitli v Žilině až po osmé hodině večerní (úspora oproti ČD byla ale 50%). Máme půl hodiny do odjezdu autobusu do Terchové, takže rychlá večeře v bufetu a hurá do hor :-)
Když jsem plánovala přechod MF, největší starost mi dělal první nocleh. A protože jsme na místě byli až po čtvrt na deset večer, nebylo co řešit. Nebyli jsme sami, kdo k noclehu využil místo za hotelem Diery. Není to ještě NP a stojí tu dokonce pár přístřešků.
Kvůli úspoře váhy jsme vyzkoušeli možnost našeho nového stanu - vzít pouze podlážku, tyčky a plachtu. Ta když se ráno odkryje, vypadá to takto :-) Víťa ještě spí :-)
Jako nástupní místo jsme si zvolili jednu z nej "atrakcí" Malé Fatry, tzv. Jánošíkovy Diery
Po Dolných Dierách nás čekala pauza pod sedlem Podžiar, kde stojí prastará koliba.
Tak jsme šli na ty čepované nanuky :-)
Když jsme tady s kamarády před těmi víc než dvaceti lety přespávali, šramotily tu maximálně myši :-)
A následuje další část, Horné Diery
Obavy trochu panují, radši nad tím, co by se mohlo stát, moc nepřemýšlet.
Stejně už není jiná možnost, než vzhůru!
Je to taková zkouška toho, jestli můžeme s dětmi do Slovenského ráje.
S těmi batohy je to občas trochu náročnější
A taky se přiznám, že jsem ráda, že tady nejsem s dětmi sama.
Tesná Rizňa je poslední soutěskou
A pak se najednou vyloupnete v sedle Medzirozsutce. Nalevo Rozsutec Malý, napravo Velký.
A ani na Malé Fatře nechybí fotogenické a fascinující obří bodláky.
Velký Rozsutec nás již netrpělivě očekává!
Začínáme stoupat na Velký Rozsutec a srandovní je, jak se ten Malý za chvíli jeví jako opravdu maličký :-)
Výhledy. Vpravo sedlo Medziholie, vlevo na obzoru Velký Choč, který jsme zdolali nalehko letos o Velikonocích.
Začíná to tu houstnout a na vrcholu se to pěkně ježí
Z výhledů se až točí hlava!
Velký Rozsutec je právem považován za jednu z nejhezčích hor na Slovensku
A jsme na vrcholu. Vrcholové foto raději provádím už tady, co kdyby se na nás nedostala řada u cedule.
Tak raději ještě jednou celá familie :-)
A teď sestup. Vpravo je vidět rozcestíčko sedla Medziholie, asi 400 výškových metrů dolů!
Hřebenovka, která nás ještě čeká, vlevo Stoh. Dalo by se sice přespat v sedle, ale není to tam oficiálně povoleno a navíc chceme zkusit dojít na chatu pod Chlebom
Místy je chodník pěkně nepěkně zerodovaný a klouže to :-(
A sedlo se přibližuje jen pomalu :-) Dobrali jsme vodu v mizerném prameni, trochu si odpočali a vyřešili dilema, zda jít nebo nejít na Stoh.
I když se to ostatním moc nelíbilo, vyzvala jsem rodinu k dobytí Stohu. Vždycky jsme jej totiž obcházeli, a ta traverzující pěšinka nebyla nikdy nic extra. Tak jdeme do rizika, že nedojdeme na chatu za světla.
Krademe borůvky místním medvědům :-)
A 1608 metrů vysoký Stoh dobýváme v pozdním odpoledni.
Jenom foto a rychle zase dolů. Mně se tady líbilo, ostatní moc nadšení nebyli :-)
Pokud na Stoh půjdete, dávejte pozor! Sestupová trasa vede překvapivě jen pár metrů od výstupové. A zejména v závěru je šíleně strmá!
Šárce fatranské borůvky fakt chutnaly :-)
Pohled na dva sousedy, každý je jiný.
Víťa s Luďkem přidali do kroku a my s Šárkou je nemohly dohnat!
Slunce se sklání k západu a nás čeká krásná hřebenová trasa
A za šera sestup k chatě. Následovalo postavení stanu, koupel v místní nádrži na vodu a večeře. A pak hulákání opilců do půlnoci :-(
Ráno u chaty pod Chlebom, za stromy se ukrývá Velký Kriváň, nejvyšší hora Malé Fatry
Výhled ze stanu nemá chybu
Přesunuli jsme se na snídani k chatě a napsali Járovi do Brna. Byl zrovna v práci a sledoval nás na webkameře.
A pak se vydali na cestu dál... Dnešní trasa na chatu pod Suchým měla být pohodová. Měla!
Šárčino protimědvědí opatření nás mělo uchránit od vládce karpatských lesů, ale marně :-) O tom ale později...
Kousek pod Snilovským sedlem končí lanovka z Vrátné doliny, která chrlí jednoho turistu za druhým. Je zajímavé, že TOHLE nevadí :-)
Když už tam ta chata stojí, tak jsme si odskočili na wifi, kofolu a zbavit se odpadků, což na chatě pod Chlebem nešlo.
A pozorovali chatku, kterou Placák s Mačičkou kdysi dávno našli a my v ní strávili noc přímo na hřebeni. Bohužel, přitažena zoomem už nevypadala jako v dobré kondici.
Střecha asi padla pod náporem sněhu. Škoda :-(
Čeká nás výšlap na nejvyšší horu, nějakých 200 výškových metrů, co to proti včerejšku je?!
Výhled na hřebenovku, kterou máme za sebou. Snad ani nemusím psát, co tam je vidět za vrcholy.
A tohle máme před sebou. Pekelník a Malý Kriváň
Ohlédnutí k chatě pod Chlebem, v dáli se tyčí Velký Choč
Pauza na vrcholku, Luděk si sem nebyl líný vynést vrcholové pivko :-)
Jedna rodinná. Stále odoláváme pokušení koupit si trapnost zvanou selfie tyč, takže jsme museli někoho požádat, aby nás vyfotil.
Ještě najít kešku na tomto krásném místě
Nikam nespěcháme, cesta na chatu pod Suchým má být podle cedulek jen pár hodin, tak jsme celkem v klidu.
Sestupujeme do sedla Bublen, kde má být pramen vody a kde plánujeme obědvat
Pramen je sice slabší, než jsem si pamatovala, ale stále je vydatnější, než ten v sedle Medziholie
Strom ponožkovník, aneb u vaření oběda sušíme zpocené fusekle :-)
Malofatranští krasavci, Pekelník a Velký Kriváň
Malý Kriváň si s větším bráškou moc nezadá, nižší je o pouhých 38 metrů. A na jeho vrcholu je bivakovací plácek. Vrcholová kniha obsahovala kouzelný zápis, kterak se tu jakási slečna bála medvědů. No, já bych řekla, že medvědi nemilují vrcholovou turistiku :-) A záhy to i zjistíme na vlastní kůži.
Čeká nás poslední část hřebene. Stratenec, Biele skály a Suchý.
Malá Fatra je takto letně zelená fakt kouzelná. Nevím, jestli jsem kdy viděla hezčí zelenou.
Na Malém fatranském Kriváni
A teď pozor! Odhady času na ukazatelích je tady v tomto úseku potřeba násobit dvěma :-( Pamatovala jsme si, že je tento úsek hřebene náročný, ale jak moc, jsem zapomněla.
Zpočátku se pěšinka jeví jako pohodová, skoro po rovince
Záhy nás však kosodřevina doslova pohltila a začalo peklo.
A to už jsou před námi Biele skály. Několikrát prudce nahoru a dolů, řetězy tady chybí...
Přidržovat se můžete (musíte!) jen kořenů zakrslých borovic
Doslova horolezecké terény. Děti to baví, ale když se přidá únava, začíná to být nebezpečné.
Uf, konečně jsou Biele skály za námi. Jde je sice obejít po žluté traverzem (tři kluci co jsme je potkávali to šli), ale pěšinka je prý málo prošlapaná, samé polomy a bahno.
A před námi Suchý vrch, bratříček našeho Sucháku :-)
Jsme tu v podvečer. Mysleli jsme si, jak bude dnešní den flákací
a při pohledu dolů je nám jasné, že mazec dnešního dne ještě neskončil. Čeká nás 260 výškových metrů kolmo dolů a pak dalších 150 na chatu.
Sestupy nemám ráda, ale na druhou stranu, mohlo by být hůř. Přeháňky na obzoru se nás zatím netýkají.
Hurá! Nejhorší je za námi. Odneslo to jen moje koleno - je nepěkně naražené.
Už jen "seběhnout" sjezdovku
Nabídka čepované Holby se nám snad jen zdá :-)
Pod chatou jsou vyhrazené plácky pro stanování, ale ani tady to není nic extra. Chata funguje na generátor, ten hučí dlouho do noci. Pak sem tam jdoucí opilec z chaty a do toho sám kluk, co přišel od Strečna vyplašený, že cestou potkal dva menší medvídky.
Ráno nás čeká další krásný den, ale podle předpovědi se má počasí pomalu začít kazit.
Na snídani jsme se přesunuli ještě k chatě a já začínám zjišťovat, že budu mít asi co dělat s těmi cca 600 výškovými metry sestupu, které nás dnes čekají. Jmenuje se to "namožené brzdící svaly" :-)
U chaty je snad 9 koček, ráj pro děti.
Sestupujeme z důvodu pohodlí po trase značené jako CT. Zhruba v místě, kde se připojuje m.t.z. najednou Luděk zezadu volá "Bacha, medvěd!" Otáčíme se, a fakt přes cestu směrem do houší peláší malý méďa. Pokusila jsem se ho vyfotit, někde na fotce je, ale kde, už vidět není.
Zážitek to byl skvělý. Když pominul prvotní šok, nastala euforie. Šárka skákala radostí metr vysoko, poněvadž toho medvěda, co jsme my viděli v Rumunsku, ona neviděla. Na hradě Staré Strečno si o něm stále vyprávíme.
Starhrad, Starý hrad, Staré Strečno. Pěkná zřícenina nad údolím Váhu.
Kdysi jsme tady také spali, dnes bychom se kvůli hluku aut z údolí už nevyspali :-(
Poslední kilometry k vlaku jsou únavné. A jako vždycky předtím, ani dnes prohlídku Strečna (nového hradu) nestíháme. Tak někdy příště :-)
Resp. bylo to dilema, oběd nebo hrad. A protože jsme neměli už žádné jídlo (zásoby byly přesně vypočítané!), přednost dostal oběd v Kolibě Panorama.
A pak už nám jel z Nezbudské Lúčky vlak a jen jsme nasedli do vagónu, začaly se nad Fatrou stahovat mraky, a blýskat se a hřmět. Bylo to jen tak tak!