Rubrika:
2018, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 27. - 30. 9. 2018
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa, Šárka
Ujeté kilometry: 156 km
156 kilometrů, 3400 nastoupaných metrů a 10 rozhleden za 2,5 dne. Takhle jednoduše by se dal popsat náš prodloužený víkend v Jizerských horách s dětmi v číslech; a mohla bych mít úvodník k novému výletu hotový bez práce 🙂 Když ale ono to o těch číslech vůbec nebylo…
Před nějakou dobou se při vlastivědě děti učily názvy českých pohoří včetně nejvyšších hor. Vzpomněla jsem si na kolegu, který si ještě v dospělosti pletl Beskydy s Jeseníky, pro pražáka to totiž byly hory kdesi daleko na Moravě. A tak jsem si vzala do hlavy, že takhle teda ne, tohle že se dětem plést nesmí, takže se začneme české hory učit na vlastní kůži. Čili že si společně na každou takovou horu vyjdeme, a spojíme tak příjemné s užitečným 🙂 Už jich na kontě máme docela dost a na prodloužený zářijový víkend padla volba na Jizerské hory.
Jizerky jsou protkané hustou sítí asfaltových cest, pro jejich poznávání je tak kolo opravdu ideálním dopravním prostředkem. Kolo, a nebo v zimě běžky. Ale vzhledem k tomu, že jsme na kole od návratu z Francie pořádně neseděli, byli jsme na cykloturistiku už docela natěšení. Předpověď však hlásila ochlazení, jak se na podzimní dny sluší a patří. Zamítli jsme nocování ve stanu a začali shánět ubytování. Jizerky jsou malé a když jsem objevila levný apartmán v Albrechticích pod Tanvaldským Špičákem, shodli jsme se, že zůstaneme celý víkend v jednom ubytování, že nedává smysl (i z finančního hlediska) po Jizerkách s koly putovat a shánět na každou noc nocleh jinde.
Děti navštívily Jizerské hory vlastně poprvé, my s Luďkem jsme se sem vraceli už poněkolikáté… A tak jsme vzpomínali a srovnávali, když jsme se proplétali davy lidí, a potom si zase vydechli, když jsme na cestě osaměli, protože za ty tři dny jsme Jizerky prokličkovali docela poctivě. A jak už bývá naším zvykem, dobytí nejvyššího Smrku se neobešlo bez dramatické situace, čili doufám, že zrovna tenhle název si děti zapamatují 🙂
Těžko říci, co byl krásnější zážitek:
– zda tlačení kola po polské kamenité cestě v lijáku a totální mlze (což by byla pro jednoho našeho kamaráda totálně zbytečná činnost 🙂 ) ale my přes ten stejně Smrk museli, byla to nejkratší cesta domů
– nebo večerní (už skoro za tmy) příjezd (pro mě a Šárku příchod – nebo jaké jiné podstatné jméno byste použili pro tlačení kola do strašného, místy i 24% kopce???) na Tanvaldský Špičák. Západ slunce už jsme nestihli, ale jeho dozvuky ano a ten pocit – mix atmosféry místa (na skalní vyhlídce jsme byli sami!) s vyplavenými endorfiny – byl vážně silný
– či opětovná návštěva pramene Nisy, kde jsme stáli před devíti lety s maličkými dětmi ve vozíku a měli před sebou první větší cestu. Pokoušela jsem se znovu si vybavit ty pocity, které mnou tenkrát cloumaly, a že jich nebylo málo. Pochopitelně jsme se těšili, ale objevovala se tam i nejistota, zda neděláme chybu, že se vydáváme s miminem a batoletem na takovou dlouhou cestu. Tenkrát jsme ještě netušili, že půjde o cestu, která bude následně znamenat i naši první knihu…
V Jizerkách je hodně na co vzpomínat. Pro mě ale mají ještě jeden speciální význam. Do Josefova Dolu jsem totiž pravidelně jezdila s mojí spolužačkou z gymplu. Její rodiče a šest dalších rodin tam vlastnili chalupu. Nebyla to žádná obří nemovitost, byla to stará chalupa s velkou společenskou místností, čtyřmi ložnicemi a dvěma kadibudkami. Považte! Sedm rodin vlastnících jednu takovou chalupu! Neuvěřitelné! Jezdili jsme tam po celou střední školu každé jarní prázdniny, občas i na víkendy, v létě jsme se tam s tou kamarádkou učily na maturitu. Už tenkrát mě fascinovalo, jak to tam fungovalo. Vařilo se na kamnech, pro vodu se chodilo k sousedům, a na těch kadibudkách bylo zatraceně chladno. Přesto jsem tam jezdila ráda, vždycky se tam sešla parta zajímavých lidí, přes den na lyže a večer se sedělo v sednici a hrály se hry. Později jsem tam párkrát vzala i Luďka, ale to už se situace změnila, potomci těch majitelů už také měli děti, a všichni chtěli na chalupu jezdit… pro cizí už se tam málokdy našlo místo. Ale proč o tom píšu…? Totiž, někdy v té době, dost dobře už možná v těch – nácti letech bylo ve mně zaseto semínko touhy, že bych chtěla něco podobného „mít“ také. Chalupa na horách, založená na podobném principu… Časem mi možná docházelo, jak náročné by bylo něco takového spoluvlastnit, ale prostě to tam bylo a velmi pravděpodobně to mělo nemalý vliv na to, že jsme přesně před 14 lety jednu takovovu chalupu na horách s Luďkem koupili, a o dva roky později se na ni dokonce i odstěhovali.
Zašli jsme se na zmíněnou chalupu podívat, našli jsme ji až na druhý pokus. S nadšením jsme zjistili, že vše zůstalo při starém. Snad jen střecha byla nová a studená voda už je do chalupy dávno zavedena, ale víc nic. Takový zvláštní pocit zastaveného času, zatímco venku šly dějiny a změnilo se skoro všechno. Vypili jsme kafe s chalupářema, s jedněma z té nejstarší generace, kteří tam víkend trávili zrovna náhodou úplně sami. A pak jsme se přidali do zástupu výletníků proudících k Josefodolské přehradě a pokračovali v něm na Královku a Novou Louku. Možná jsme si jen vybrali blbé období, ale dost možná jsou Jizerské hory už dávno ztracené.
Nejde je nemít rád, ale bohužel, v dnešní době lidmi doslova přetékají, tak nevím nevím, jestli a kdy se do nich zase budeme chtít vrátit.
Omlouvám se, k výpravě není přiřazena mapka. Podnikli jsme celkem tři výlety a myslím, že jsou Jizerky stejně všem dokonale známé a není nutné mapku vytvářet.
A ještě jedno upozornění. Když je někdo blbec, a zapomene doma v počítači SD kartu z foťáku, musí pak celý víkend fotit na mobil. Fotky jsou tak docela mizerné. A počasí zrovna, jako na potvoru, vyšlo celkem parádně, až na půldenní déšť. No, ještě že všem tvrdím, že nejezdíme kvůli focení 🙂
Naše bydlení u pana Krále. Právě jsem přišla na to, že jsem si sice chytře nabila baterky do foťáku, ale SD karta trčí doma v počítači. Paráda...
Musím tedy fotit jenom na mobil. Zjistila jsem navíc, že fotí docela mizerně. Luděk fotil taky, jeho obrázky jsou naštěstí podstatně lepší. Máme za sebou první kopec do Příchovic a jdeme na první rozhlednu - nazvanou Maják Járy Cimrmana
Součástí vstupenky je i malá expozice věnovaná tomuto českému géniovi :-)
A výhled si užívají jenom Luděk s dětmi, pro mě tyto vzdušné rozhledny nejsou.
Není to špatné, ale já se těším na kamenné rozhledny.
Rozhledna Štěpánka stojí nedaleko, na 959 metrů vysokém kopci. Kamenná rozhledna byla veřejnosti zpřístupněná v roce 1892. A já jsem na ní poprvé v životě!
Rozhlednička je vskutku kouzelná a vymazlená. Tohle jsou například její okénka.
A ten výhled! Tady je ještě celkem obyčejný...
Ale stačilo vykouknout z okénka k východu a zírali jsme - hřebeny Krkonoš přímo na dosah ruky. A dokonce tam vykukovala i Sněžka.
Pak jsme sjeli do Kořenova až k Jizeře a překonali ji po této lávce
Jizera byla taky na pokraji vyschnutí :-(
Při přejezdu kolejí jsme zavzpomínali, jak jsme tudy jeli vlakem v létě z Jakušic po přechodu Krkonoš
A pak jsme přejeli do Polska. Na rozcestí pod Dzialem Izerskim jsme obdivovali tento přístřešek, jehož konstrukci jsme znali z polské části Javořích hor. Jenom ten bordel, kdyby tam lidi nedělali.
Na schronisko Orle to bylo po asfaltu a skoro po rovince.
Byli jsme tady před pár lety v zimě na běžkách, na kole jsme tu prvně
A zdaleka tady nejsme sami. Dali jsme si oběd a pokračujeme dál...
Objevujeme další zajímavý přístřešek, a počasí se začíná maličko kazit. Něco se žene...
Řeka Jizera protéká loukou Hala Izerska, a tohle místo patří k nejhezčím v celých Jizerkách
Viditelnost se snižuje, začíná drobně mžít. Ale zdejšímu kraji ty mlhy sluší...
Přístřešky jsou tady na každém rohu, ale také je tady dost zájemců o ně. Tady už došlo i na pláštěnky
Odbočili jsme na červenou a dostali se až na Przełęcz Łącznik, kde už pršelo velmi hustě. A před námi byl ještě Smrk, nejvyšší hora Jizerek. Zároveň to ale v tuhle chvíli byla nejkratší cesta domů, do tepla a do sucha.
Luděk jel napřed a do vysílačky nás upozornil, že jsou na cestě "velký šutráky". Teď koukám do mapy, a podle mapy.cz je tahle cesta značená jako cyklo.
Šlo o úsek asi 1,5 km dlouhý, ale bylo to výživné. Naštěstí aspoň přestalo lejt a už jenom mrholí.
A pak jsme přejeli (přešli) do Polska a cesta se zlepšila.
A konečně jsme tady, na 1124 metrů vysokém Smrku, nejvyšším kopci Jizerských hor. Zázrak se nestal, mlha se nezvedla. Aspoň že přestalo pršet.
Chvíli jsme si odpočinuli v útulně pod rozhlednou
Nahoru na rozhlednu šla jen půlka rodiny. Tipnete si kdo? Luděk se Šárkou. Z obrázku by se mohlo zdát, že lehce nasněžilo, ale není tomu tak.
Teplota se držela nad nulou.
Ze Smrku jsme to vzali krosem po neznačených zpevněných cestách dolů...
... a zamířili na Smědavu. Chvilku jsme se ohřáli v hospodě, a pak nás čekalo posledních asi 13 km domů přes Mariánskohorské boudy.
Luďkova zkratka po zelené aneb "je tam malý kousek po nezpevněné cestě". Já ten potůček v mapě viděla, ale neříkala jsem nic :-)
V Albrechticích jsme si došli na večeři a na záchod :-) a pak se odebrali do našeho ubytování. Měli jsme za sebou asi 70 km v dost kopcovité krajině. Luděk ale pronesl, že to prý jelo jako na elektrokole.
Druhý den jsme výlet zahájili přes Josefáč. Tohle je ta chalupa, které jsem mluvila v úvodním textu.
Po žluté se drápeme k přehradě, byla to po ránu slušná rozcvička.
Na hrázi Josefodolské přehrady
Obrázek skoro jak někde z Finska. Po včerejším dešti a mlze ani stopa, nebe je jasné.
Dalším cílem je rozhledna Královka
Jde o další starou rozhlednu, na kterou je v podstatě nalepená horská chata.
A rozhled je opět fantastický, jen ty hřebeny Krkonoš už jsou vzdálenější
Výstavka dýní - ale i já měla letos úrodičku slušnou
Na Královce bylo na oběd ještě brzy, ten jsme si nechali až na Novou Louku do Šámalovy chaty. Jaké bylo ale naše zděšení z davu lidí, do chaty se dokonce stála fronta... K nelibosti zejména Víti jsme tedy oběd odbyli párkem v rohlíku ze stánku s tím, že se dojíme z vlastních zásob. A nějaká hospoda že bude později...
A už míříme po pohodových jizerskohorských magistrálách dál...
Maličkou rozhledničku Na Čihadle jsem do statistiky nezapočítala
Vidět je akorát na jizerskohorská rašeliniště
Na Knajpě jsme si na chvíli sedli
a vzhlíželi k Jizeře. Jde o druhou nejvyšší horu, ale oproti Smrku je Jizera nižší o pouhé dva metry. Nejít tam v dnešním krásném počasí by byla věčná škoda. Přemýšlíme, jak ji zdolat. Červená na Smědavu je pro kola uzavřená. Ale co, riskli jsme to...
a napůl pěšky, napůl na kole jsme dojeli k odbočce na vrchol. Nadrzo jsme tady nechali kola opřená, výhoda starých krámů, kdo by je kradl :-)
150 výškových metrů a jsme pod vrcholovým skaliskem
A užíváme si kruhový rozhled, v dáli svítí přehrada Souš
Panorama - vlevo Smrk, vpravo Krkonoše
Luděk fotí a vznikla zajímavá stínohra. Nevím jak vy, ale já tam vlevo od něho vidím postavu v kápi s pistolí v ruce :-)
Pohled na sousední vrcholové skalisko (dole pod námi stojí zamčená útulna s verandou)
Ještě jeden pohled na Smrk
a ještě pohled na Ještěd nesmí chybět
A když jsme se dost vynadívali, lezeme zpátky a doufáme, že tam ještě budou naše kola
Stály tam a tak jsme na nich dojeli přes asi milion odvodňováků (to byl možná důvod toho zákazu vjezdu kol) na Smědavu a odtud už to byl kousek na Jizerku
Na pozdní oběd (skoro už večeři) jsme si zašli do kamarády oblíbené Pešákovny
Míříme ještě k protržené přehradě, cesta je teda dost vlnitá a výškové metry naskakují rychle
Protržená přehrada je známé místo v Jizerkách, tak snad uvedu jen letopočet, kdy k protržení došlo, bylo to v roce 1916...
... pouhý rok po zprovoznění přehrady. Stojí za to si o celé události něco přečíst...
Údolím Bílé Desné míříme do Desné a pak zkratkou do sedla pod Tanvaldský Špičák. Slunce už zapadá, a my se rozhodli, že ten Špičák zdoláme ještě dnes. Abychom toho neměli na další den tolik.
Makali jsme, jak se dalo, a ten kopec byl šílený. Vrcholu jsme dosáhli chvíli po západu slunce, ale možná to bylo lepší...
... rozhledna už sice byla zavřená, ale na vrcholovém skalisku jsme byli sami.
A tak jsme se rozhlíželi do kraje, na který padal soumrak...
Omlouvám se, nechala jsem tady dvě shodné fotky...
A já se pak radši vydala s Šárkou napřed, než bude ta tma úplná
A kluci ještě zůstali chvíli na vrcholu a zkoušeli vyfotit Albrechtice
A chatu na Špičáku v nočním režimu
A pak jsme už jen sjeli dolů do našeho ubytování, zapálili krb a zapnuli si telku... Dneska to bylo jen pouhých 60 km :-)
Poslední den nás čeká výlet dlouhý 26 km a čtyři rozhledny. Nejprve sjíždíme do Tanvaldu a pak vyjíždíme do Smržovky. Podjíždíme zdejší devítiobloukový železniční viadukt.
A pak odbočujeme vstříc vrcholu Černé studnice. Tady je vidět, jak nám to šlape. Kluci jedou, holky tlačí. Ale ne že bychom byly pomalejší :-)
Kamenná věž stojí od roku 1905 na 869 metrů vysokém kopci nazvaném Černá Studnice
Vyhlídková věž má nahoře 4 ochozy, ale není snadné se na balkónky v nedělním ránu dostat :-(
Zejména ten na blízký Jablonec nad Nisou. Cože? Nad Nisou?
K prameni to byla trochu zajížďka, ale když už jsme tady... omrkneme ho přesně po devíti letech...
Najdete po těch devíti letech devět rozdílů?
Jo, to byly časy, kdy jsme tu stáli, a celá cyklostezka Odra-Nisa byla před námi...
Ten pramen byl od silnice také mnohem víc nápadný, vchod zdobil dřevěný portál - kde je mu konec....
Nedaleká rozhledna Nisanka je dnešní druhou rozhlednou. Vyhlídka se nachází ve výšce 24 metrů, a to já si ráda odpustím :-)
Po zelené značce s výhledem na Černostudniční hřeben sjíždíme do Lučan nad Nisou
A pak vzhůru na rozhlednu Bramberk, která stojí nad Horním Maxovem ve výšce 787 m n.m.
Výhled se - pravda - trochu opakuje a okolí rozhledny maličko zarůstají stromy
Ale směrem k Ještědu je to ještě parádní.
Nad Horním Maxovem, na jiném kopci, stojí ale ještě jedna rozhledna, dneska už poslední, už dětem slibujeme poslední kopec a pak už jenom sjezd.
Rozhledna Slovanka je naše nejstarší železná rozhledna. Pochází z roku 1887, v témže roce byla součástí expozice Světové výstavy ve Vídni. Z plošiny ve výšce 14 metrů nad zemí máte jak na dlani Jizerské hory, Jablonec nad Nisou společně Libercem, Krkonoše nebo Český ráj... hovoří teorie...
"Tatínku, zastrč břicho, když už tě máma fotí!" říkala Šárka.
... pravda je, že už Slovanku stromy přerůstají víc než Bramberk, ale to nevadí, do sbírky jsme ji přibrali rádi. A pak už jsme opravdu jenom sjeli přes Josefáč do Albrechtic, kola naložili do auta a odjeli zpátky domů. A zazvonil zvonec a výletu byl konec :-)