Rubrika:
2016, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 20. 2. - 27. 2. 2016
Účastníci: Markéta, Luděk, děti
Jsou jarní prázdniny od slova jaro nebo ne? Většinou se jezdí na hory lyžovat. I my jsme si na to v posledních pár letech zvykli, jenže v poslední době taky není jisté, zda se zima uráčí přijít a kdy. Většinou v únoru bývá alespoň nějaká jistota sněhu, letos to ale vypadalo zoufale. Chtěli jsme s dětmi běžkovat a tak jsme začali přemýšlet, zda se za sněhem nevypravíme někam dál a výš. Taky byla varianta, že prázdniny pojmeme nelyžařsky a vydáme se naopak někam na jih za teplem, třeba i s koly. Když tu se stal zázrak. Přiblížila se fronta a meteorologové začali varovat, že v Beskydech může napadnout až 40 cm sněhu. Brali jsme to hodně s rezervou, ale i kdyby napadlo dvacet, pořád to bylo docela dost. Objednali jsme si tedy týdenní pobyt v hotelu Sůkenická, zase na jiném místě než vloni; Beskydy prostě máme rádi.
Jenže, pár dní před odjezdem, jak už je pro tuto zimu typické, přišla obleva, teploty se blížily k deseti stupňům a sníh pomalu začal mizet. Do Beskyd jsme odjížděli (teda hlavně já) s pochybama, zda má vůbec cenu tahat lyže a co tam vlastně budeme celý týden dělat. Málo sněhu na běžky, ale na chození zase moc. Prostě se mi tam nechtělo.
Jak už to tak ale bývá, když se někam člověku nechce, je to tam pak parádní. Stejně dopadla i naše „dovolená Ydykseb 2016“. I když nám počasí moc nepřálo, z šesti dnů jsme společně šli jednou na běžky, dvakrát s dětmi na sjezdovku a Luděk jednou na běžky sólo. Ve zbývajících dnech jsme vylezli na nejvyšší horu, navštívili Radegasta a v tom nejhorším marastu se zajeli podívat do Ostravy do města.
Omlouvám se za fotky. Půlku týdne jsem měla – omylem – nastavené ve foťáku malé rozlišení.
Hned první den vyrážíme všichni na běžky. Sněhu je dost, ale předpověď mizerná, tak rychle, než to všechno sleze.
Pomalu začíná pršet a chlapci si odskočili k prameni Vsetínské Bečvy.
Dojeli jsme na Masarykovu chatu, kde jsme byli na prázdninách před třemi lety a děti byly zvědavé, jak to tam vypadá po rekonstrukci. Tady už neprší, ale leje...
Tak se raději vracíme. Sníh mizí doslova před očima a do chaty se vracíme totálně promočení.
Ráno jsme po silnici k hotelu ještě jeli na lyžích, odpoledne to jde už jen v příkopě.
V hotelu Sůkenická se nám líbilo /až na sousedy, kteří každou noc pravidelně pařili a jejichž děti hulákaly po chodbě/, nejlepší ovšem jsou výhledy z jídelny.
Druhý den to vypadá jarně, vyrážíme pěšky na Radhošť (z Pusteven)
Okoukli jsme vyhořelý a pod střechu schovaný Libušín
Byla to smůla, ale neumím si představit tohle zachraňovat.
Chata Maměnka vedle naštěstí popelem nelehla
Výhled na Beskydy z vyhlídky Cyrilka (napravo Lysá a Kněhyně)
U Radegasta jsou děti poprvé
Na hřebeni je neuvěřitelné množství sněhu. Je sice rozťapaný od lidí, ale litujeme, že jsme si běžky nevzali
Vrstva sněhu je souvislá a výhledy nemají chybu.
Po letech zase na Radhošti, minule jsme tu byli s Pavlem a Martinem na kolách
Výhled z Velké Polany. Beskydy milujeme právě pro tato místa!
Po pár kilometrech se napojujeme na vrstevnicovou cestu úbočím Radhoště a znovu se boříme do sněhu.
Vypadá to jako předjarní les, ale je teprve druhá půlka února
Medvěd před chatou. Před dvěma lety se tam prý ale prošel jeden živej :-) Mizerný počasí, mlha, prší, tak vyrážíme do Ostravy, do města.
První zastávku máme u Haldy Ema. Slyšeli a četli jsme o této hořící haldě na kraji města, tak ji chceme vidět na vlastní oči.
Výstup na haldu, začíná sněžit a drží se to, tak se těšíme zase do hor
Je odsud prý skvělý výhled na město, bohužel v dnešním dni jsme rádi, že vidíme vůbec tu haldu jako takovou :)
Halda je nazývána ostravskou sopkou. Někdy v šedesátých letech se zbytky uhlí uvnitř haldy vznítily a začalo to hořet.
Když se dobře zadíváme, vidíme oblaky kouře. Narozdíl od hory Boreč v Českém Středohoří zde opravdu v nitru pahorku hoří oheň.
A z haldy jdeme do města. Na Slezskoostravský hrad docházíme ale bohužel pár minut po zavíračce
Nevadí, někdy sem pojedeme na kole, Ostravu protíná spousta cyklostezek
Vyhlášené (z minulosti) tržiště Černá louka
Šárka v sobě nezapře ženskou. Jak vidí obchod se šperky a zlatem, běží k němu!
Na vyhlídkovou věž Nové radnice přicházíme taky pozdě.
Ale nevadí, stejně by nic vidět nebylo.
Čtvrtý den ráno sněží, ale vrstva ještě není nějak závratná (při oblevě slezlo skoro všechno), tak necháváme lyže stále doma a vyrážíme autem k vodní nádrži Šance, abychom se pokusili o výstup na nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd.
Musíme zdolat převýšení skoro 900 metrů (100 už máme za sebou)
Výš už je vrstva lepší, ale jsme zase v mracích
Sněhová pohádka. Kde ještě zůstala stará vrstva sněhu, je to paráda.
Na samém vrcholu u nové Bezručovy chaty
V příjemné restauraci Bezručovy chaty si dáváme zasloužený oběd
Po něm jdeme ještě pár metrů na skutečný vrchol pohladit si hladící bod, protože kdo si ho prý nepohladí, nebyl na Lysé...
A dolů to jede samo! Škoda, že nemáme boby nebo igelit.
Míříme po červené směrem na Ostravici a mlha mizí a začínají se objevovat výhledy.
Výhledy - tam někde jsme byli včera. A taky začínáme potkávat lidi. Tato trasa je atraktivní, nahoru po žluté nešel nikdo.
Přístřešek s protimedvědí úpravou odpadkového koše
Beskydští velikáni: Smrk, Kněhyně, Radhošť
Po chvíli jsme dole a na vrcholek Lysé hory, který ozařuje zapadající slunce, zíráme nevěřícně
Další den jdeme všichni na sjezdovku u Sachovy studánky. Poslední den zkouší Luděk vyrazit na hřeben Javorníků na běžkách sám.
Cestou míjí rozhlednu Čarták
Cesta vede po československé hranici
Na oko to vypadá, že je sněhu dost, ale jet se nedá, je ho málo. Kameny vyčuhují.
Stopa se objevila až v sedle pod Hričovcem
Panorama Velkého Javorníku
Na Stratenci jsme byli i vloni. A stejně jako loni, i letos je tady Luděk vpodvečer.
Výhled - vloni jsme měli podstatně víc sněhu.
Západ slunce v Javorníkách. Luďka čeká pochod s čelovkou až na Kohůtku a po silnici až skoro do Nového Hrozenkova. Tam jsme pro něho po večerním lyžování s dětmi dojeli.
Já jsem s dětmi trávila dopoledne na malé sjezdovce u hotelu
Odpoledne jsme si v hotelu půjčili klíče a došli se podívat na rozhlednu
Okýnka jsme si museli sami otevřít. A poslední den nás čekala poslední snídaně a pak jen balení a odjezd domů. Škoda, nechtělo se nám!
Nahrávání ...
